Článek Terezy Vandrovcové „Násilné činy páchané na zvířatech v souvislosti dalších patologických jevů“, In: Večerník, K. (ed.), Trendy sociálně patologických jevů. Sborník příspěvků ze semináře sekce sociální patologie MČSS, Praha: MČSS 2008, 220-226.
Tento článek je zaměřen na problematiku týrání zvířat z hlediska jeho souvislosti s dalšími patologickými jevy. Této oblasti nebyla v minulosti věnována dostatečná pozornost i přes relativně vysoký výskyt a negativní společenské důsledky těchto jevů. Mým hlavním cílem je představit některé zahraniční studie a s jejich pomocí poukázat na charakter těchto činů v širším sociálním kontextu
Definice
Definovat týrání zvířat je obtížnější než například definování týrání dětí. Je tomu tak především proto, že výrazně variuje v čase, místě, v jednotlivých kulturách a zemích. Navíc situaci komplikuje fakt, že existují aktivity, které zvířatům ubližují, ale jsou sociálně a kulturně schvalovány (tím jsou myšlena např. zvířata používaná ve vědě či v průmyslu).
Užitečnou definici poskytl Ascione, který definuje týrání zvířat jako „společensky neakceptované chování, které úmyslně způsobuje zbytečnou bolest, utrpení nebo strádání, které může vést až k smrti“ (Ascione, Arkow, 1999: 51). Touto definicí jsou vyloučeny sociálně akceptované formy násilí, které mohou zamlžit výsledky výzkumů sledující výhradně patologické a protispolečenské formy tohoto jednání.
Paralela mezi týráním zvířat a domácím násilím
V několika studiích bylo prokázáno, že odlišné formy domácího násilí mají tendenci vyskytovat se současně. Viktimizace žen bývá spojena s násilím na dětech a z novějších výzkumů vyplývá, že i s týráním domácích zvířat.
Studie deVineyho z roku 1983 odhalila, že v 88% rodin, ve kterých bylo odhaleno fyzické týrání dětí, bylo přítomno i týrání domácích zvířat. Autor zastává názor, že týraná domácí zvířata jsou pravděpodobným indikátorem ostatních forem domácího násilí (Becker, French, 2004).
Toto tvrzení je podloženo několika studiemi týraných žen hledajících útočiště v azylových domech.
Ascione v roce 1998 zkoumal ženy přijaté do azylového domu v Utahu, u kterých zjišťoval incidenci týrání zvířat spáchaného jejich partnery. Celkem 71% ze skupiny žen, které vlastnily zvíře, vypovědělo, že jejich partner zabil nebo týral jejich domácí zvíře nebo hrozil, že tak učiní. Přibližně pětina žen uvedla, že odkládala vyhledání úkrytu kvůli obavám o bezpečnost svého domácího mazlíčka (Ascione, 1998).
Podobný výzkum provedl o dva roky později Flynn se ženami v azylovém domě v Jižní Karolině. Ze 43 žen vlastnících zvíře, 20 uvedlo, že mužský násilník hrozil ublížením, nebo skutečně ublížil domácímu zvířeti. Přibližně polovina žen uvedla, že jejich zvíře je stále s agresivním partnerem, což způsobovalo pokračující obavy o domácího mazlíčka, obzvlášť, bylo-li zvíře již dříve ohrožováno. Stejně jako v Ascionově studii, pětina žen odkládala vyhledání azylové pomoci kvůli starosti o blaho svého zvířete (Flynn, 2000).
Problém pozdějšího vyhledání pomoci kvůli starosti o domácí zvíře, by mohl být vyřešen, pokud by azylové domy nabízely možnost bezpečného úkrytu i pro domácí zvířata (v některých zařízeních již služba tohoto typu funguje).
Výzkumy také naznačují, že jsou zvířata v situaci rodinného konfliktu často zneužívána jako prostředek psychologického a fyzického teroru. Několik studií obětí sexuálního zneužívání odhalilo, že agresoři často vyhrožovali zraněním nebo skutečně ubližovali domácím zvířatům, jako způsob zastrašování, ovládání a zajištění mlčenlivosti svých obětí. (Flynn, 2000)
Tyto formy násilí tedy mohou sloužit jako varovná znamení dalšího zneužívání, a objevení tohoto vztahu má důležité implikace pro preventivní a intervenční strategie, které usilují o snížení násilí v rodinách. Z tohoto důvodu některé organizace (např. American Human Association) důrazně upozorňují na potřebu zavést povinné nahlašování případů týrání zvířat (AHA, 1999).
Zkušenosti dětí s týráním zvířat
Vzhledem k vzájemné souvislosti s jinými patologickými činy a možnými negativními důsledky je třeba prozkoumat i míru zkušeností, kterou s týráním zvířat mají děti (ať už jako svědci či pachatelé těchto činů).
Na toto téma byly vypracovány dvě studie provedené mezi vysokoškolskými studenty, které zjistily, že téměř polovina studentů byla svědkem krutého zacházení se zvířaty, nebo jej sama prováděla.
V první studii Millera a Knutsona z roku 1997uvedlo 48% ze vzorku 308 respondentů nějakou zkušenost s krutostí prováděnou na zvířatech. Ačkoli většina studentů (57%) byla pouze svědkem těchto činů, jeden z pěti byl pachatelem týrání. Přibližně 1 ze 7 respondentů někdy zabil toulavé zvíře, asi 1 z 10 zranil nebo mučil zvířata a 3,2% uvedlo, že zabili své vlastní domácí zvíře. Muži byli dvakrát pravděpodobněji než ženy vystaveni těmto zkušenostem (Miller, Knutson, 1997).
Druhý výzkum zorganizoval Flynn se vzorkem 267 vysokoškoláků a odhalil pozoruhodně podobné výsledky jako předchozí studie.
Vystavení týrání zvířat bylo operacionalizováno tázáním subjektů, zda-li byly svědky nebo spáchaly 10 odlišných činů vůči zvířatům. Studenti byli tázáni, zdali někdy a) viděli ostatní zraňovat nebo mučit zvíře za účelem vyprovokování nebo způsobení bolesti; b) viděli někoho zabít zvíře; c) se je někdo snažil ovládat vyhrožováním, že zraní, nebo skutečně zranil zvíře; d) viděli někoho, kdo měl sexuální styk se zvířetem; e) zabili toulavé zvíře; f) zranili nebo mučili zvíře za účelem vyprovokování nebo způsobení bolesti; g) zabili domácího mazlíčka; h) byli v kontaktu se zvířecí sexualitou; i) měli sex se zvířetem; j) byli někým donuceni zranit zvíře.
Když respondent uvedl některou z prvních čtyř položek (a-d), subjekt byl považován za svědka týrání zvířat. Když uvedl následných pět (e-i), subjekt byl považován za pachatele týrání zvířat. Položka j (přinucení) nebyla zařazena ani do jedné kategorie, byla brána pouze jako celková zkušenost s týráním zvířat.
V tabulce 1 vidíme, že téměř polovina respondentů (49,1%) měla zkušenost s týráním zvířat, ať už jako svědek či pachatel. Z této části bylo 45% svědky, zatímco 17,6% bylo přímými pachateli. Většina pachatelů byla zároveň svědky takových činů
Nejčastěji uvedeným činem bylo zabití toulavého zvířete a ublížení či mučení zvířete pro vyprovokování nebo způsobení bolesti. Osm respondentů uvedlo, že se nad nimi někdo pokoušel získat kontrolu vyhrožováním nebo ublížením zvířeti a pouze jeden respondent byl donucen druhou osobou zranit zvíře.
V tabulce si můžeme povšimnout i genderové odlišnosti: Muži byli daleko častěji vystaveni týrání zvířat než ženy (2/3 mužů byly svědky nebo pachateli násilného jednání vůči zvířatům, zatímco zážitek s týráním zvířat měly pouze 4 ženy z 10). Tyto odlišnosti byly obzvláště patrné v položkách týkajících se praktikování týrání.
Součástí studie bylo i bližší prozkoumání specifických charakteristik, které se svědectví a páchání týrání zvířat týkají (kdo byl sledovaným pachatelem, druh zvířete, způsob týrání, počet incidentů, věk). Z mnoha zajímavých zjištění uvedu jen ty, které se týkají věku páchání jednotlivých činů. Nejčastější věk první zkušenosti s týráním zvířat se pohyboval v rozmezí 6 až 12 let. Nejvíce pachatelů, kteří zabili toulavé zvíře, tak poprvé učinilo během adolescence, zatímco nejvíce těch, kteří zranili nebo mučili zvíře, či zabili svého vlastního domácího mazlíčka, tak učinilo mezi 6. a 12. rokem (Flynn, 2000).
Negativní důsledky týrání zvířat
Existuje několik možných negativních sociálních a psychologických vývojových následků, které mohou být výsledkem zkušenosti s týráním zvířat.
Působení krutého jednání vůči menším, slabším tvorům může vést k ignorování pocitů ostatních živých bytostí – ať už lidí nebo zvířat. Týrání zvířat může výrazně překážet ve zdravém vývoji empatického chování vůči ostatním lidem, což může vyústit v násilné jednání a agresivitu (Wright, Hensley, 2003).
Podobná zkušenost může mít také za následek skličující pocity. Nyní se vrátím k výzkumu studentů, který provedl Flynn v roce 1997, ve kterém si všímal i psychologického dopadu zkušeností s týráním zvířat. Respondenti byli tázáni, jak moc je trápilo pozorování nebo páchání krutých činů na zvířatech v čase prvního incidentu a nakolik jsou tím znepokojeni dnes.
Z tabulky 2 můžeme vyčíst, že ti, kteří byli svědky krutosti vůči zvířatům byli více ovlivněni než ti, kteří jí provozovali. Celkem 88% studentů, kteří byli svědky zranění nebo týrání zvířat uvedlo, že tím byli velmi či trochu znepokojeni v době události a 73% uvedlo, že je to trápí dodnes.
Z těch, kteří zranili či týrali zvíře bylo zužováno svým jednáním v době události necelých 40%. Nicméně ti, kteří byli pachateli těchto činů se zdají být více ovlivněni později (56.5%) než v čase incidentu (38,9%).
Nyní je na řadě otázka, proč je takový rozdíl v dopadu pro ty, kteří byli svědky a těmi, kteří byli přímými aktéry týrání či zabití zvířete. Autor udává několik pravděpodobných vysvětlení. 1) Děti, které jsou činné v týrání zvířat mají jisté charakteristiky, které je předurčují k tomu být méně ovlivněny násilím (jejich socializace byla ovlivněna násilným jednáním, nedostatkem empatie apod.). 2) Páchání krutého činu vůči zvířatům může vytvořit potřebu ospravedlnění takového jednání redefinováním jako něčeho, co není kruté. 3) Ten, kdo je pozorovatelem týrání zvířete nemá žádnou kontrolu nad situací. Být svědkem a zažít pocit bezmoci v zamezení těmto činům může vytvořit ještě závažnější psychické následky (Flynn, 2000).
Jak jsem uvedla dříve, některé případy krutosti na zvířatech jsou součástí domácího násilí a slouží k vyděšení, zastrašení nebo získání kontroly nad pozorovatelem. I proto je třeba tomuto druhu chování věnovat zvýšenou pozornost.
Ascione, který provedl již zmíněný výzkum v azylovém domě pro týrané ženy a děti v Utahu prokázal, že páchání i svědectví týrání zvířat může mít u žen i dětí poškozující psychologické následky, které mohou dlouho přetrvat.
Reakcí na zakoušené týrání je např. zužující pocit ztráty, pocit viny z neschopnosti předejít týrání, zármutek nebo dokonce absence jakékoli emocionální odpovědi (Ascione, 1998).
Týrání zvířat jako předstupeň násilí vůči lidem
Důležitým přínosem provedených studií je poznatek, že děti, které týrají zvířata mají větší sklon vyvinout v pozdějším věku násilné chování vůči lidem.
Kellert a Felthous identifikovali znaky dětské krutosti ke zvířatům, které nejvíce predikují pozdější agresivitu vůči lidem. Zahrnují absenci výčitek svědomí, viktimizaci různých druhů zvířat a kruté jednání k sociálně vysoce hodnoceným zvířatům (psům, kočkám).
Ve své studii porovnávali frekvenci týrání zvířat u tří skupin: 1) agresivních vězňů, 2) neagresivních vězňů a 3) kontrolní skupiny vybraných lidí bez kriminální historie. Výsledky odhalily, že v agresivní skupině přiznalo týrání zvířat, které se opakovalo nejméně pětkrát 25%, totéž doznalo 6% z neagresivní skupiny a 0% z kontrolní. Důležité bylo zjištění, že signifikantně větší byla také závažnost těchto činů (Kellert, Felthous, 1985).
Jiná studie z roku 1986, kterou zorganizoval Tingle, se týkala delikventů s minulostí násilných sexuálních zločinů. Kruté zacházení se zvířaty bylo prokázáno téměř u poloviny sexuálních násilníků a u jedné čtvrtiny pedofilů (Tingle et al., 1986).
Několik studií se zabývalo i sériovými vrahy a jejich zkušenostmi s týráním zvířat. Například Lockwood provedl retrospektivní studii masových vrahů a na základě svých zjištění došel k závěru, že zatímco ne každý, kdo týrá zvířata se stane sériovým vrahem, prakticky každý sériový vrah nejprve týral zvířata. Díky tomuto spojení se týrání zvířat stalo důležitým znakem používaným FBI při vykreslování profilů sériových vrahů (Lockwood, Church, 1996).
Zajímavé výsledky přinesla i analýza případových studií sériových vrahů, kterou v roce 2003 publikovali Wright a Hensley. Ti zkoumali možné propojení krutého jednání vůči zvířatům a sériovými vraždami na základě hypotézy sociálního učení a stupňování. Podrobně rozebrali pět případových studií usvědčených vrahů a na základě toho vyvodili následující zjištění. Všichni zkoumaní vrazi pocházeli z velice problémových rodin, kde byli (nejčastěji ze strany některého z rodičů) podrobeni opakovanému ponižování a frustraci. Jelikož se nemohli pomstít přímo pachatelům, k uspokojení, znovunabytí důstojnosti a pocitu síly namířili svou agresivitu na bezbranná zvířata. Díky této satisfakci našli v mučení a zabíjení zvířat zalíbení, znecitlivěli vůči bolesti druhého a když dospěli, pokračovali v krutém jednání vůči lidem. Ve všech případech násilníci u lidských obětí používali stejné způsoby mučení a zabíjení, které měli již dříve vyzkoušené na zvířatech (Wright, Hensley, 2003).
Ukončení násilí obecně
Informace o tom, proč jsou lidé krutí ke zvířatům, by podle mnoha autorů měly být podstatnou součástí každé strategie, která si klade za cíl ukončení všech druhů násilí.
Ascione například zastává názor, že čím více rozumíme tomu, jak kruté jednání vůči zvířatům souvisí s interpersonálním násilím, tím efektivnější pravděpodobně budou naše preventivní a intervenční snahy v této oblasti. Sám se podílel na realizaci výchovných programů, které si kladou za cíl podpořit u dětí zdravý vývoj empatického jednání vůči zvířatům. Právě tam potvrdil úzké propojení, když zaznamenal pozitivní nezamýšlené důsledky těchto programů v podobě zlepšení empatického jednání vůči lidem (Ascione, 1992).
Solotová naopak kriticky poznamenala, že na rozdíl od jiných forem násilí, publikovaný výzkum týkající se týrání zvířat je motivován téměř výhradně jeho asociací s násilím vůči lidem. Zastává názor, že porozumění a prevence krutého jednání vůči zvířatům jsou cíle hodné zájmu samy o sobě bez ohledu na propojení s lidskými zájmy. „Ženy, které bijí své děti, chlapec, který znásilňuje svou přítelkyni nebo mladík, který podpaluje kočku, všichni vyžadují pozornost, protože se dopouštějí hrozných činů násilí proti ostatním živým bytostem – ne protože jednou mohou udělat něco horšího. (…) Pokud máme být úspěšní v hledání společnosti bez násilí, společnosti, ve které je se všemi živými bytostmi zacházeno s úctou a respektem, musíme lépe porozumět všem typům násilí.“ (Solot, 1997: 262) – Tedy hledat příčiny důsledků.
Snížení a prevence interpersonálního násilí může částečně záležet na naší schopnosti podpořit respektující a soucitné zacházení se všemi živými bytostmi, lidmi i zvířaty. Pokud se agrese vůči zvířatům může zobecnit a zahrnout lidské oběti, možná se etika soucitu a respektu vůči zvířatům může stejně tak přenést zpátky na lidi.
Ascione. F. R. (1992). Enhancing children’s attitudes about the humane treatment of animals: Generalization to human-directed empathy. Anthrozoos, 5, 176-191.
Ascione. F. R. (1998). Battered women’s reports of their partners‘ and theirchildren’s cruelty to animals.Journal of Emotional Abuse, 1, 119-133.
Ascione, F. R., Arkow, P. (1999). Child abuse, domestic violence, and animal abuse: Linking the circles of compassion for prevention and intervention. West Lafayette, Purdue University Press.
Becker, F., French, L. (2004). Making the links: Child abuse, animal cruelty, and domestic violence. Child Abuse Review,13, 399-414.
Flynn, C. P. (2000). Why family professionals can no longer ignore violence toward animals. Family Relations, 49(1), 87-95.
Kellert, S. R., Felthous, A. R. (1985). Childhood cruelty toward animals among criminals and noncriminals. Human Relations, 38 (11) 13-1 129.
Lockwood, R., Church, A. (1996, Fall). Deadly serious: An FBI perspective on animal cruelty.Humane Society News, 27-30.
Miller, K. S., Knutson, J. E. (1997). Reports of severe physical punishment and exposure to animal cruelty by inmates convicted of felonies and by university students. Child Abuse and Neglect, 21, 59-82.
Tingle, D., Barnard, G. W., Robbins, G., Newman, G., Hutchinson, D. (1986). Childhood and adolescent characteristics of pedophiles and rapists. International Journal of Law, and Psychiatry, 9, 103-116.
Solot. D. (1997). Untangling the animal abuse web. Society and Animals, 5. 257-265.
Wright, J., Hensley, Ch. (2003). From Animal Cruelty to Serial Murder: Applying the Graduation Hypothesis International Journal of Offender Therapy and Comparative Criminology, 47 (1), 71-88.
Vandrovcová, T. – Násilné činy páchané na zvířatech v souvislosti dalších patologických jevů
Článek Terezy Vandrovcové „Násilné činy páchané na zvířatech v souvislosti dalších patologických jevů“, In: Večerník, K. (ed.), Trendy sociálně patologických jevů. Sborník příspěvků ze semináře sekce sociální patologie MČSS, Praha: MČSS 2008, 220-226.
Vandrovcová, T. - Násilné činy páchané na zvířatech v souvislosti dalších patologických jevů
Úvod
Tento článek je zaměřen na problematiku týrání zvířat z hlediska jeho souvislosti s dalšími patologickými jevy. Této oblasti nebyla v minulosti věnována dostatečná pozornost i přes relativně vysoký výskyt a negativní společenské důsledky těchto jevů. Mým hlavním cílem je představit některé zahraniční studie a s jejich pomocí poukázat na charakter těchto činů v širším sociálním kontextu
Definice
Definovat týrání zvířat je obtížnější než například definování týrání dětí. Je tomu tak především proto, že výrazně variuje v čase, místě, v jednotlivých kulturách a zemích. Navíc situaci komplikuje fakt, že existují aktivity, které zvířatům ubližují, ale jsou sociálně a kulturně schvalovány (tím jsou myšlena např. zvířata používaná ve vědě či v průmyslu).
Užitečnou definici poskytl Ascione, který definuje týrání zvířat jako „společensky neakceptované chování, které úmyslně způsobuje zbytečnou bolest, utrpení nebo strádání, které může vést až k smrti“ (Ascione, Arkow, 1999: 51). Touto definicí jsou vyloučeny sociálně akceptované formy násilí, které mohou zamlžit výsledky výzkumů sledující výhradně patologické a protispolečenské formy tohoto jednání.
Paralela mezi týráním zvířat a domácím násilím
V několika studiích bylo prokázáno, že odlišné formy domácího násilí mají tendenci vyskytovat se současně. Viktimizace žen bývá spojena s násilím na dětech a z novějších výzkumů vyplývá, že i s týráním domácích zvířat.
Studie deVineyho z roku 1983 odhalila, že v 88% rodin, ve kterých bylo odhaleno fyzické týrání dětí, bylo přítomno i týrání domácích zvířat. Autor zastává názor, že týraná domácí zvířata jsou pravděpodobným indikátorem ostatních forem domácího násilí (Becker, French, 2004).
Toto tvrzení je podloženo několika studiemi týraných žen hledajících útočiště v azylových domech.
Ascione v roce 1998 zkoumal ženy přijaté do azylového domu v Utahu, u kterých zjišťoval incidenci týrání zvířat spáchaného jejich partnery. Celkem 71% ze skupiny žen, které vlastnily zvíře, vypovědělo, že jejich partner zabil nebo týral jejich domácí zvíře nebo hrozil, že tak učiní. Přibližně pětina žen uvedla, že odkládala vyhledání úkrytu kvůli obavám o bezpečnost svého domácího mazlíčka (Ascione, 1998).
Podobný výzkum provedl o dva roky později Flynn se ženami v azylovém domě v Jižní Karolině. Ze 43 žen vlastnících zvíře, 20 uvedlo, že mužský násilník hrozil ublížením, nebo skutečně ublížil domácímu zvířeti. Přibližně polovina žen uvedla, že jejich zvíře je stále s agresivním partnerem, což způsobovalo pokračující obavy o domácího mazlíčka, obzvlášť, bylo-li zvíře již dříve ohrožováno. Stejně jako v Ascionově studii, pětina žen odkládala vyhledání azylové pomoci kvůli starosti o blaho svého zvířete (Flynn, 2000).
Problém pozdějšího vyhledání pomoci kvůli starosti o domácí zvíře, by mohl být vyřešen, pokud by azylové domy nabízely možnost bezpečného úkrytu i pro domácí zvířata (v některých zařízeních již služba tohoto typu funguje).
Výzkumy také naznačují, že jsou zvířata v situaci rodinného konfliktu často zneužívána jako prostředek psychologického a fyzického teroru. Několik studií obětí sexuálního zneužívání odhalilo, že agresoři často vyhrožovali zraněním nebo skutečně ubližovali domácím zvířatům, jako způsob zastrašování, ovládání a zajištění mlčenlivosti svých obětí. (Flynn, 2000)
Tyto formy násilí tedy mohou sloužit jako varovná znamení dalšího zneužívání, a objevení tohoto vztahu má důležité implikace pro preventivní a intervenční strategie, které usilují o snížení násilí v rodinách. Z tohoto důvodu některé organizace (např. American Human Association) důrazně upozorňují na potřebu zavést povinné nahlašování případů týrání zvířat (AHA, 1999).
Zkušenosti dětí s týráním zvířat
Vzhledem k vzájemné souvislosti s jinými patologickými činy a možnými negativními důsledky je třeba prozkoumat i míru zkušeností, kterou s týráním zvířat mají děti (ať už jako svědci či pachatelé těchto činů).
Na toto téma byly vypracovány dvě studie provedené mezi vysokoškolskými studenty, které zjistily, že téměř polovina studentů byla svědkem krutého zacházení se zvířaty, nebo jej sama prováděla.
V první studii Millera a Knutsona z roku 1997uvedlo 48% ze vzorku 308 respondentů nějakou zkušenost s krutostí prováděnou na zvířatech. Ačkoli většina studentů (57%) byla pouze svědkem těchto činů, jeden z pěti byl pachatelem týrání. Přibližně 1 ze 7 respondentů někdy zabil toulavé zvíře, asi 1 z 10 zranil nebo mučil zvířata a 3,2% uvedlo, že zabili své vlastní domácí zvíře. Muži byli dvakrát pravděpodobněji než ženy vystaveni těmto zkušenostem (Miller, Knutson, 1997).
Druhý výzkum zorganizoval Flynn se vzorkem 267 vysokoškoláků a odhalil pozoruhodně podobné výsledky jako předchozí studie.
Vystavení týrání zvířat bylo operacionalizováno tázáním subjektů, zda-li byly svědky nebo spáchaly 10 odlišných činů vůči zvířatům. Studenti byli tázáni, zdali někdy a) viděli ostatní zraňovat nebo mučit zvíře za účelem vyprovokování nebo způsobení bolesti; b) viděli někoho zabít zvíře; c) se je někdo snažil ovládat vyhrožováním, že zraní, nebo skutečně zranil zvíře; d) viděli někoho, kdo měl sexuální styk se zvířetem; e) zabili toulavé zvíře; f) zranili nebo mučili zvíře za účelem vyprovokování nebo způsobení bolesti; g) zabili domácího mazlíčka; h) byli v kontaktu se zvířecí sexualitou; i) měli sex se zvířetem; j) byli někým donuceni zranit zvíře.
Když respondent uvedl některou z prvních čtyř položek (a-d), subjekt byl považován za svědka týrání zvířat. Když uvedl následných pět (e-i), subjekt byl považován za pachatele týrání zvířat. Položka j (přinucení) nebyla zařazena ani do jedné kategorie, byla brána pouze jako celková zkušenost s týráním zvířat.
V tabulce 1 vidíme, že téměř polovina respondentů (49,1%) měla zkušenost s týráním zvířat, ať už jako svědek či pachatel. Z této části bylo 45% svědky, zatímco 17,6% bylo přímými pachateli. Většina pachatelů byla zároveň svědky takových činů
Nejčastěji uvedeným činem bylo zabití toulavého zvířete a ublížení či mučení zvířete pro vyprovokování nebo způsobení bolesti. Osm respondentů uvedlo, že se nad nimi někdo pokoušel získat kontrolu vyhrožováním nebo ublížením zvířeti a pouze jeden respondent byl donucen druhou osobou zranit zvíře.
V tabulce si můžeme povšimnout i genderové odlišnosti: Muži byli daleko častěji vystaveni týrání zvířat než ženy (2/3 mužů byly svědky nebo pachateli násilného jednání vůči zvířatům, zatímco zážitek s týráním zvířat měly pouze 4 ženy z 10). Tyto odlišnosti byly obzvláště patrné v položkách týkajících se praktikování týrání.
Součástí studie bylo i bližší prozkoumání specifických charakteristik, které se svědectví a páchání týrání zvířat týkají (kdo byl sledovaným pachatelem, druh zvířete, způsob týrání, počet incidentů, věk). Z mnoha zajímavých zjištění uvedu jen ty, které se týkají věku páchání jednotlivých činů. Nejčastější věk první zkušenosti s týráním zvířat se pohyboval v rozmezí 6 až 12 let. Nejvíce pachatelů, kteří zabili toulavé zvíře, tak poprvé učinilo během adolescence, zatímco nejvíce těch, kteří zranili nebo mučili zvíře, či zabili svého vlastního domácího mazlíčka, tak učinilo mezi 6. a 12. rokem (Flynn, 2000).
Negativní důsledky týrání zvířat
Existuje několik možných negativních sociálních a psychologických vývojových následků, které mohou být výsledkem zkušenosti s týráním zvířat.
Působení krutého jednání vůči menším, slabším tvorům může vést k ignorování pocitů ostatních živých bytostí – ať už lidí nebo zvířat. Týrání zvířat může výrazně překážet ve zdravém vývoji empatického chování vůči ostatním lidem, což může vyústit v násilné jednání a agresivitu (Wright, Hensley, 2003).
Podobná zkušenost může mít také za následek skličující pocity. Nyní se vrátím k výzkumu studentů, který provedl Flynn v roce 1997, ve kterém si všímal i psychologického dopadu zkušeností s týráním zvířat. Respondenti byli tázáni, jak moc je trápilo pozorování nebo páchání krutých činů na zvířatech v čase prvního incidentu a nakolik jsou tím znepokojeni dnes.
Z tabulky 2 můžeme vyčíst, že ti, kteří byli svědky krutosti vůči zvířatům byli více ovlivněni než ti, kteří jí provozovali. Celkem 88% studentů, kteří byli svědky zranění nebo týrání zvířat uvedlo, že tím byli velmi či trochu znepokojeni v době události a 73% uvedlo, že je to trápí dodnes.
Z těch, kteří zranili či týrali zvíře bylo zužováno svým jednáním v době události necelých 40%. Nicméně ti, kteří byli pachateli těchto činů se zdají být více ovlivněni později (56.5%) než v čase incidentu (38,9%).
Nyní je na řadě otázka, proč je takový rozdíl v dopadu pro ty, kteří byli svědky a těmi, kteří byli přímými aktéry týrání či zabití zvířete. Autor udává několik pravděpodobných vysvětlení. 1) Děti, které jsou činné v týrání zvířat mají jisté charakteristiky, které je předurčují k tomu být méně ovlivněny násilím (jejich socializace byla ovlivněna násilným jednáním, nedostatkem empatie apod.). 2) Páchání krutého činu vůči zvířatům může vytvořit potřebu ospravedlnění takového jednání redefinováním jako něčeho, co není kruté. 3) Ten, kdo je pozorovatelem týrání zvířete nemá žádnou kontrolu nad situací. Být svědkem a zažít pocit bezmoci v zamezení těmto činům může vytvořit ještě závažnější psychické následky (Flynn, 2000).
Jak jsem uvedla dříve, některé případy krutosti na zvířatech jsou součástí domácího násilí a slouží k vyděšení, zastrašení nebo získání kontroly nad pozorovatelem. I proto je třeba tomuto druhu chování věnovat zvýšenou pozornost.
Ascione, který provedl již zmíněný výzkum v azylovém domě pro týrané ženy a děti v Utahu prokázal, že páchání i svědectví týrání zvířat může mít u žen i dětí poškozující psychologické následky, které mohou dlouho přetrvat.
Reakcí na zakoušené týrání je např. zužující pocit ztráty, pocit viny z neschopnosti předejít týrání, zármutek nebo dokonce absence jakékoli emocionální odpovědi (Ascione, 1998).
Týrání zvířat jako předstupeň násilí vůči lidem
Důležitým přínosem provedených studií je poznatek, že děti, které týrají zvířata mají větší sklon vyvinout v pozdějším věku násilné chování vůči lidem.
Kellert a Felthous identifikovali znaky dětské krutosti ke zvířatům, které nejvíce predikují pozdější agresivitu vůči lidem. Zahrnují absenci výčitek svědomí, viktimizaci různých druhů zvířat a kruté jednání k sociálně vysoce hodnoceným zvířatům (psům, kočkám).
Ve své studii porovnávali frekvenci týrání zvířat u tří skupin: 1) agresivních vězňů, 2) neagresivních vězňů a 3) kontrolní skupiny vybraných lidí bez kriminální historie. Výsledky odhalily, že v agresivní skupině přiznalo týrání zvířat, které se opakovalo nejméně pětkrát 25%, totéž doznalo 6% z neagresivní skupiny a 0% z kontrolní. Důležité bylo zjištění, že signifikantně větší byla také závažnost těchto činů (Kellert, Felthous, 1985).
Jiná studie z roku 1986, kterou zorganizoval Tingle, se týkala delikventů s minulostí násilných sexuálních zločinů. Kruté zacházení se zvířaty bylo prokázáno téměř u poloviny sexuálních násilníků a u jedné čtvrtiny pedofilů (Tingle et al., 1986).
Několik studií se zabývalo i sériovými vrahy a jejich zkušenostmi s týráním zvířat. Například Lockwood provedl retrospektivní studii masových vrahů a na základě svých zjištění došel k závěru, že zatímco ne každý, kdo týrá zvířata se stane sériovým vrahem, prakticky každý sériový vrah nejprve týral zvířata. Díky tomuto spojení se týrání zvířat stalo důležitým znakem používaným FBI při vykreslování profilů sériových vrahů (Lockwood, Church, 1996).
Zajímavé výsledky přinesla i analýza případových studií sériových vrahů, kterou v roce 2003 publikovali Wright a Hensley. Ti zkoumali možné propojení krutého jednání vůči zvířatům a sériovými vraždami na základě hypotézy sociálního učení a stupňování. Podrobně rozebrali pět případových studií usvědčených vrahů a na základě toho vyvodili následující zjištění. Všichni zkoumaní vrazi pocházeli z velice problémových rodin, kde byli (nejčastěji ze strany některého z rodičů) podrobeni opakovanému ponižování a frustraci. Jelikož se nemohli pomstít přímo pachatelům, k uspokojení, znovunabytí důstojnosti a pocitu síly namířili svou agresivitu na bezbranná zvířata. Díky této satisfakci našli v mučení a zabíjení zvířat zalíbení, znecitlivěli vůči bolesti druhého a když dospěli, pokračovali v krutém jednání vůči lidem. Ve všech případech násilníci u lidských obětí používali stejné způsoby mučení a zabíjení, které měli již dříve vyzkoušené na zvířatech (Wright, Hensley, 2003).
Ukončení násilí obecně
Informace o tom, proč jsou lidé krutí ke zvířatům, by podle mnoha autorů měly být podstatnou součástí každé strategie, která si klade za cíl ukončení všech druhů násilí.
Ascione například zastává názor, že čím více rozumíme tomu, jak kruté jednání vůči zvířatům souvisí s interpersonálním násilím, tím efektivnější pravděpodobně budou naše preventivní a intervenční snahy v této oblasti. Sám se podílel na realizaci výchovných programů, které si kladou za cíl podpořit u dětí zdravý vývoj empatického jednání vůči zvířatům. Právě tam potvrdil úzké propojení, když zaznamenal pozitivní nezamýšlené důsledky těchto programů v podobě zlepšení empatického jednání vůči lidem (Ascione, 1992).
Solotová naopak kriticky poznamenala, že na rozdíl od jiných forem násilí, publikovaný výzkum týkající se týrání zvířat je motivován téměř výhradně jeho asociací s násilím vůči lidem. Zastává názor, že porozumění a prevence krutého jednání vůči zvířatům jsou cíle hodné zájmu samy o sobě bez ohledu na propojení s lidskými zájmy. „Ženy, které bijí své děti, chlapec, který znásilňuje svou přítelkyni nebo mladík, který podpaluje kočku, všichni vyžadují pozornost, protože se dopouštějí hrozných činů násilí proti ostatním živým bytostem – ne protože jednou mohou udělat něco horšího. (…) Pokud máme být úspěšní v hledání společnosti bez násilí, společnosti, ve které je se všemi živými bytostmi zacházeno s úctou a respektem, musíme lépe porozumět všem typům násilí.“ (Solot, 1997: 262) – Tedy hledat příčiny důsledků.
Snížení a prevence interpersonálního násilí může částečně záležet na naší schopnosti podpořit respektující a soucitné zacházení se všemi živými bytostmi, lidmi i zvířaty. Pokud se agrese vůči zvířatům může zobecnit a zahrnout lidské oběti, možná se etika soucitu a respektu vůči zvířatům může stejně tak přenést zpátky na lidi.
Literatura
American Humane Association (1999). The Next Step: Exploring the Link Between Violence to People and Animals [online: http://www.americanhumane.org/site/DocServer/lk_link_article.pdf]
Ascione. F. R. (1992). Enhancing children’s attitudes about the humane treatment of animals: Generalization to human-directed empathy. Anthrozoos, 5, 176-191.
Ascione. F. R. (1998). Battered women’s reports of their partners‘ and their children’s cruelty to animals. Journal of Emotional Abuse, 1, 119-133.
Ascione, F. R., Arkow, P. (1999). Child abuse, domestic violence, and animal abuse: Linking the circles of compassion for prevention and intervention. West Lafayette, Purdue University Press.
Becker, F., French, L. (2004). Making the links: Child abuse, animal cruelty, and domestic violence. Child Abuse Review, 13, 399-414.
Flynn, C. P. (2000). Why family professionals can no longer ignore violence toward animals. Family Relations, 49(1), 87-95.
Kellert, S. R., Felthous, A. R. (1985). Childhood cruelty toward animals among criminals and noncriminals. Human Relations, 38 (11) 13-1 129.
Lockwood, R., Church, A. (1996, Fall). Deadly serious: An FBI perspective on animal cruelty. Humane Society News, 27-30.
Miller, K. S., Knutson, J. E. (1997). Reports of severe physical punishment and exposure to animal cruelty by inmates convicted of felonies and by university students. Child Abuse and Neglect, 21, 59-82.
Tingle, D., Barnard, G. W., Robbins, G., Newman, G., Hutchinson, D. (1986). Childhood and adolescent characteristics of pedophiles and rapists. International Journal of Law, and Psychiatry, 9, 103-116.
Solot. D. (1997). Untangling the animal abuse web. Society and Animals, 5. 257-265.
Wright, J., Hensley, Ch. (2003). From Animal Cruelty to Serial Murder: Applying the Graduation Hypothesis International Journal of Offender Therapy and Comparative Criminology, 47 (1), 71-88.