Závěrečná práce Leoše Ševčíka pro předmět Sociální psychologie II, studijní obor psychologie, FF MU
Před rokem a půl jsem se na počátku univerzitních studiích seznámil se svým současným velice dobrým kamarádem, který mě upozornil na souvislosti, jež mnou hluboce pohnuly a následně ovlivnily mé nazírání na dnešní společnost. Konkrétně její vztah k ostatním živočichům. Proč připadne tak málo lidem zvláštní jíst maso, tedy části mrtvých těl jiných bytostí? A proč se téměř nikdo nepozastavuje nad faktem, že v „zařízeních“, dle jejichž modelu se budovaly vyhlazovací tábory druhé světové války, držíme samice inteligentních tvorů s prokazatelnými emočními schopnostmi a výraznou schopností cítit bolest a zabíjíme jejich děti, abychom sami mohli pít jejich mateřské mléko? Proč není více lidí, jenž neschvalují držet ptáky v temnotě na několika málo centimetrech čtverečních za účelem konzumace jejich ovulací a později i těl? A voněl by nám parfém, kdybychom si mohli pochovat znetvořeného králíka, na němž byl testován?
Ve své práci se pokusím zamyslet nad tím, jak společnost formuje a ospravedlňuje využívání zvířat jako věcí a komodit, proč nejsou vyslyšeny racionální argumenty vědců ohledně zdravotních výhod vegetariánské a veganské stravy a proč se politici při ždímání hlasů z ekologického tématu nezabývají i výraznými environmentálními aspekty bezmasého a bezmléčného stravování a zemědělství bez zneužívání zvířat.
Možná ve vás již první odstavec vzbudil nevoli a námitky. Vnitřní hlas, tolik upevňovaný výchovou a masmédii, našeptává „pozor, někdo vyzývá jak žijeme, někdo se snaží popřít naši oprávněnou nadřazenost nad zvířaty, vždyť to jsou jen zvířata“. Zkuste se prosím na okamžik neztotožnit s tímto hlasem a studujte odkud přichází, kde se vzal a proč říká to, co říká, tak jako jsem to kdysi udělal já a mnoho jiných lidí.
V procesu socializace člověk přejímá sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského a kulturního okolí. Jinými slovy je socializace formou skrytého sociálního tlaku společnosti vyžadující konformitu svých členů, kterým je vliv společnosti vštěpován od samého narození a kteří tak vliv společnosti často nevědomě akceptují. Protipólem konformity je nezávislý úsudek. Právě ale podmiňovaní mysli od narození stojí za hlavním problémem překonání této konformity. Následně při debatě na téma zvířecích práv a výhod či nevýhod bezmasého stravování zastánci zotročování zvířat většinou neslyší argumenty protistrany, vstřebávají pouze argumenty zapadající do jejich schémat nadřazenosti a dochází tak k další polarizaci názoru.
Pokusil bych se o analogii Bogardovy stupnice sociální vzdálenosti (Bogard, 1925 v Hayes, 1998). Pokud bychom na vztahy skupin nahlédli z ještě vyšší makrosociální perspektivy a analyzovali vztah celého živočišného druhu k jinému, pak chování lidí k ostatním živočišným druhům splňuje podmínky biologického rasismu. Zpochybňujeme právo zvířat na jejich svobodnou existenci, pokud z ní sami nemáme přímý užitek v podobě chuťového zážitku, ošacení, zábavy či objektů kosmetických a jiných experimentů. Pokud lidé ospravedlňují svojí nadřazenost, nehovoří se o rasismu, ale o speciesmu. V Bogardově terminologii se tedy jedná o biologický speciesmus.
Merton (1980 v Hayes, 1998) popsal čtyři přístupy k sociálním stereotypům, i zde bych si dovolil podobnou analogii. Podle něj by se dokázal takovým předsudkům postavit pouze aktivní liberál vnímající práva a potřeby jiných druhů stejně jako práva a potřeby svého druhu.
Přizpůsobivý liberál by cítil určitou sounáležitost s jiným druhem, ale v jeho chování by převážil motiv neprotivit se většinové společnosti.
Zbylé dva typy, opatrný a aktivní rasista, nemají již přesně analogické rozlišení. Opatrný speciesta zastávající názor nadřazenosti lidí se nemusí obávat sankcí ze strany společnosti. Označení by tak bylo vhodnější přeformulovat na konformního speciestu. Do této skupiny ale spadá většina společnosti, která sice vytváří poptávku po zabíjení a zotročování zvířat odběrem masa a mléka, ale sami by nedokázali zvíře zabít, pokud by nestáli před dilematem zachování cizího života a vlastní smrti hladem (což člověk v současnosti díky klimatu planety a možnosti pěstování rostlin nestojí).
Aktivního speciestu můžeme nalézt v podobě řezníka, kožešníka, cirkusáka, experimentátora či vědce testujícího nový parfém nebo lék. V pozici aktivního speciesty se snadno může ocitnout i předtím pouze konformní speciesta, jelikož společnost sama nepodporuje debatu na téma zvířecích práv a jedinec se tak nemá možnost vědomě vymezit vůči zneužívání zvířat. Až přímá zkušenost v zaměstnání by mohla dilema vyvolat (což se také často stane). Mnohdy ale zafunguje atribuční mechanismus, kdy lidé ve snaze zachovat si pozitivní sebepojetí vyřeší kognitivní disonanci soucitných jedinců zabíjejících citlivé bytosti bagatelizací práva zvířat na život, či přirozeností vyžívaní zvířat pro naše potřeby. Argumenty aktivních speciestů navíc podporuje zájem většinové společnosti o výsledky jejich činnosti- o mrtvoly a mršiny , mateřské mléko, pro nějž museli zemřít děti těchto matek, o kožešiny a kůže, o pobavení plynoucí z nehumánně vycvičeného nepřirozeného chování zvířat v cirkusech, o nové levné šampóny, či snadněji publikovatelný vědecký článek o testovaní léku.
Dle mé zkušenosti pouze malé procento lidí spadá do extrémních kategorií aktivního liberála a aktivního speciesty. Většina by se dala lépe označit za přizpůsobivé liberály a konformní speciesty. Jinými slovy jsou to lidé, kteří buď podlehli sociálnímu tlaku, přestože disponují informacemi o syrové realitě hrůz odehrávajících se ve velkochovech a laboratořích nebo částečně z pohodlnosti a nedostatku kritického náhledu nezhodnotili společností předkládané postoje a normy.
Jedním možným přístupem k objasnění, proč lidé nereflektují děsivý vztah ke zvířatům, mohou být výzkumy poslušnosti poprvé provedeny Milgramem v roce 1963, které se zabývali poslušností vůči autoritě, jenž s konformitou a sociálním tlakem úzce souvisí (Milgram, 1974 v Hewstone, a další, 2006). Výzkumníci identifikovali čtyři faktory, jenž se vyskytovaly pokaždé, kdy jedinec byl schopen ublížit bezbranné oběti.
Prvním faktorem jsou sociální normy. Osoby s nižším statusem poslouchají osoby s vyšším. Tento faktor leží v samotném jádru socializačního procesu a vyskytuje se tedy od samotného narození. Lidé přejímají hodnoty a normy speciestických autorit a stávají se sami speciesty. Celý proces umocňuje navíc silná lobby masného, mléčného, kosmetického průmyslu a dalších zájmových skupin.
Druhý faktor stálý dohled se projevuje jednak jako socializační proces a jako specifičtější sociální tlak v podobě nedůvěřivých speciestických reakcí většinové společnosti vynucujících konformitu na vegetariánech, veganech a přizpůsobivých liberálech.
Třetím faktorem jsou nárazníky mezi přímým vnímáním důsledků svých činů. Lidé v samoobsluze u regálu s tetrapackovým mlékem, či u chladícího boxu se svíčkovou, nevidí utrpení spojené se získáváním tohoto biologického materiálu, či mučení zvířat v laboratořích.
A v neposlední řadě hraje významnou roli faktor ideologického ospravedlnění, o němž jsem se již zmiňoval. Jedná se přece pouze o zvířata. Člověka pasoval samotný Bůh na pána tvorstva a záleží pouze na něm, jak zvířatům bude panovat. Ideologie také způsobuje, že se média selektivně zabývají více metodologicky špatně provedenými studiemi, jenž jsou následně také chybně interpretovány, zpochybňující nejen zdravotní výhody vegetariánské a veganské stravy, ale dokonce zpochybňující zdravotní nezávadnost stravy bez živočišných produktů. Studie věnující se emočním a kognitivním schopnostem jiných živočišných druhů se do médií dostanou zřídka a navíc i v rámci studií výzkumníci data často interpretují přes prizma nadřazenosti.
Situaci, kdy si přizpůsobiví liberálové (tedy i vegetariáni) na kognitivní rovině uvědomují týrání zvířat a přesto přes nárazníky (např. vytváření poptávky po živočišných výrobcích a na zvířatech testovaném zboží) podporují speciestický postoj společnosti, mohou pomoci objasnit sociální teorie konformity. Deutch a Gerard (1955 v Hewstone, a další, 2006) se pokusili vysvětlit tendenci lidí vyřešit vnitřní konflikt mezi vlastním názorem a názorem skupiny přizpůsobením se názoru většiny. Definovali informační sociální vliv, kdy nám druzí svým chováním sdělují, co je správné. Ostatní jsou pro nás informačním zdrojem, jelikož si sami myslíme, že nemáme dost informací pro relevantní rozhodnutí. Dále se zmiňují o normativním sociálním vlivu, kdy odlišnost skupiny považujeme za normu. Turner (1991 v Hewstone, a další, 2006) přidal ještě referenční sociální vliv, který souvisí s teorií sociální identity, kdy naše skupina je důležitá pro naše sebepojetí a tak se jí přizpůsobíme.
Výše popisované procesy jsem sám v sobě postupem času identifikoval a poté následně adresoval změnou mého postoje a chování, třebaže se snažím neustále být otevřený debatě a kritickému náhledu ke komplikované transformaci vztahu člověka a ostatních zvířat. Hnutí za práva zvířat vidím jako další významné sociální hnutí navazující na abolicionisimus otroctví, diskriminace dětí, žen, odlišných etnických skupin a homosexuálů.
Literatura:
Hayes, Nicky. 1998. Základy sociální psychologie. Praha : Portál, 1998. 80-7178-198-3.
Hewstone, Miles and Stroebe, Wolfgang. 2006. Sociální psychologie. Praha : Portál, 2006. 80-7367-092-5.
Poznámky:
[1] vegetariáni – lidé odmítající ze zdravotních, environmentálních a/nebo etických důvodů konzumaci masa.
[2] vegani – lidé odmítající ze zdravotních, environmentálních a/nebo etických důvodů jakékoli vykořisťování zvířat, nekonzumují maso a jiné živočišné výrobky obsahující mléko (včetně sýrů a syrovátky) či vejce, nekupují kožené a kožešinové výrobky a kosmetiku testovanou na zvířatech.
[3] speciesmus – z anglického species [‚spi:∫i:z] označující živočišný nebo rostlinný druh (plurál i singulár).
[4] nejedná se o dysfemismus, přesně zoologicky pojato chování většiny lidí nesplňuje parametry pro populární označení masožravec/všežravec. Většina lidských konzumentů částí těl zabitých živočichů totiž sama ony živočichy nezabila, nejedná se tedy o masožravce, ale mrchožravce/všežravce.
Ševčík, L. – Práva zvířat: Má zkušenost se skupinovým vlivem
Závěrečná práce Leoše Ševčíka pro předmět Sociální psychologie II, studijní obor psychologie, FF MU
Ševčík, L. - Práva zvířat: Má zkušenost se skupinovým vlivem
Před rokem a půl jsem se na počátku univerzitních studiích seznámil se svým současným velice dobrým kamarádem, který mě upozornil na souvislosti, jež mnou hluboce pohnuly a následně ovlivnily mé nazírání na dnešní společnost. Konkrétně její vztah k ostatním živočichům. Proč připadne tak málo lidem zvláštní jíst maso, tedy části mrtvých těl jiných bytostí? A proč se téměř nikdo nepozastavuje nad faktem, že v „zařízeních“, dle jejichž modelu se budovaly vyhlazovací tábory druhé světové války, držíme samice inteligentních tvorů s prokazatelnými emočními schopnostmi a výraznou schopností cítit bolest a zabíjíme jejich děti, abychom sami mohli pít jejich mateřské mléko? Proč není více lidí, jenž neschvalují držet ptáky v temnotě na několika málo centimetrech čtverečních za účelem konzumace jejich ovulací a později i těl? A voněl by nám parfém, kdybychom si mohli pochovat znetvořeného králíka, na němž byl testován?
Ve své práci se pokusím zamyslet nad tím, jak společnost formuje a ospravedlňuje využívání zvířat jako věcí a komodit, proč nejsou vyslyšeny racionální argumenty vědců ohledně zdravotních výhod vegetariánské a veganské stravy a proč se politici při ždímání hlasů z ekologického tématu nezabývají i výraznými environmentálními aspekty bezmasého a bezmléčného stravování a zemědělství bez zneužívání zvířat.
Možná ve vás již první odstavec vzbudil nevoli a námitky. Vnitřní hlas, tolik upevňovaný výchovou a masmédii, našeptává „pozor, někdo vyzývá jak žijeme, někdo se snaží popřít naši oprávněnou nadřazenost nad zvířaty, vždyť to jsou jen zvířata“. Zkuste se prosím na okamžik neztotožnit s tímto hlasem a studujte odkud přichází, kde se vzal a proč říká to, co říká, tak jako jsem to kdysi udělal já a mnoho jiných lidí.
V procesu socializace člověk přejímá sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského a kulturního okolí. Jinými slovy je socializace formou skrytého sociálního tlaku společnosti vyžadující konformitu svých členů, kterým je vliv společnosti vštěpován od samého narození a kteří tak vliv společnosti často nevědomě akceptují. Protipólem konformity je nezávislý úsudek. Právě ale podmiňovaní mysli od narození stojí za hlavním problémem překonání této konformity. Následně při debatě na téma zvířecích práv a výhod či nevýhod bezmasého stravování zastánci zotročování zvířat většinou neslyší argumenty protistrany, vstřebávají pouze argumenty zapadající do jejich schémat nadřazenosti a dochází tak k další polarizaci názoru.
Pokusil bych se o analogii Bogardovy stupnice sociální vzdálenosti (Bogard, 1925 v Hayes, 1998). Pokud bychom na vztahy skupin nahlédli z ještě vyšší makrosociální perspektivy a analyzovali vztah celého živočišného druhu k jinému, pak chování lidí k ostatním živočišným druhům splňuje podmínky biologického rasismu. Zpochybňujeme právo zvířat na jejich svobodnou existenci, pokud z ní sami nemáme přímý užitek v podobě chuťového zážitku, ošacení, zábavy či objektů kosmetických a jiných experimentů. Pokud lidé ospravedlňují svojí nadřazenost, nehovoří se o rasismu, ale o speciesmu. V Bogardově terminologii se tedy jedná o biologický speciesmus.
Merton (1980 v Hayes, 1998) popsal čtyři přístupy k sociálním stereotypům, i zde bych si dovolil podobnou analogii. Podle něj by se dokázal takovým předsudkům postavit pouze aktivní liberál vnímající práva a potřeby jiných druhů stejně jako práva a potřeby svého druhu.
Přizpůsobivý liberál by cítil určitou sounáležitost s jiným druhem, ale v jeho chování by převážil motiv neprotivit se většinové společnosti.
Zbylé dva typy, opatrný a aktivní rasista, nemají již přesně analogické rozlišení. Opatrný speciesta zastávající názor nadřazenosti lidí se nemusí obávat sankcí ze strany společnosti. Označení by tak bylo vhodnější přeformulovat na konformního speciestu. Do této skupiny ale spadá většina společnosti, která sice vytváří poptávku po zabíjení a zotročování zvířat odběrem masa a mléka, ale sami by nedokázali zvíře zabít, pokud by nestáli před dilematem zachování cizího života a vlastní smrti hladem (což člověk v současnosti díky klimatu planety a možnosti pěstování rostlin nestojí).
Aktivního speciestu můžeme nalézt v podobě řezníka, kožešníka, cirkusáka, experimentátora či vědce testujícího nový parfém nebo lék. V pozici aktivního speciesty se snadno může ocitnout i předtím pouze konformní speciesta, jelikož společnost sama nepodporuje debatu na téma zvířecích práv a jedinec se tak nemá možnost vědomě vymezit vůči zneužívání zvířat. Až přímá zkušenost v zaměstnání by mohla dilema vyvolat (což se také často stane). Mnohdy ale zafunguje atribuční mechanismus, kdy lidé ve snaze zachovat si pozitivní sebepojetí vyřeší kognitivní disonanci soucitných jedinců zabíjejících citlivé bytosti bagatelizací práva zvířat na život, či přirozeností vyžívaní zvířat pro naše potřeby. Argumenty aktivních speciestů navíc podporuje zájem většinové společnosti o výsledky jejich činnosti- o mrtvoly a mršiny , mateřské mléko, pro nějž museli zemřít děti těchto matek, o kožešiny a kůže, o pobavení plynoucí z nehumánně vycvičeného nepřirozeného chování zvířat v cirkusech, o nové levné šampóny, či snadněji publikovatelný vědecký článek o testovaní léku.
Dle mé zkušenosti pouze malé procento lidí spadá do extrémních kategorií aktivního liberála a aktivního speciesty. Většina by se dala lépe označit za přizpůsobivé liberály a konformní speciesty. Jinými slovy jsou to lidé, kteří buď podlehli sociálnímu tlaku, přestože disponují informacemi o syrové realitě hrůz odehrávajících se ve velkochovech a laboratořích nebo částečně z pohodlnosti a nedostatku kritického náhledu nezhodnotili společností předkládané postoje a normy.
Jedním možným přístupem k objasnění, proč lidé nereflektují děsivý vztah ke zvířatům, mohou být výzkumy poslušnosti poprvé provedeny Milgramem v roce 1963, které se zabývali poslušností vůči autoritě, jenž s konformitou a sociálním tlakem úzce souvisí (Milgram, 1974 v Hewstone, a další, 2006). Výzkumníci identifikovali čtyři faktory, jenž se vyskytovaly pokaždé, kdy jedinec byl schopen ublížit bezbranné oběti.
Prvním faktorem jsou sociální normy. Osoby s nižším statusem poslouchají osoby s vyšším. Tento faktor leží v samotném jádru socializačního procesu a vyskytuje se tedy od samotného narození. Lidé přejímají hodnoty a normy speciestických autorit a stávají se sami speciesty. Celý proces umocňuje navíc silná lobby masného, mléčného, kosmetického průmyslu a dalších zájmových skupin.
Druhý faktor stálý dohled se projevuje jednak jako socializační proces a jako specifičtější sociální tlak v podobě nedůvěřivých speciestických reakcí většinové společnosti vynucujících konformitu na vegetariánech, veganech a přizpůsobivých liberálech.
Třetím faktorem jsou nárazníky mezi přímým vnímáním důsledků svých činů. Lidé v samoobsluze u regálu s tetrapackovým mlékem, či u chladícího boxu se svíčkovou, nevidí utrpení spojené se získáváním tohoto biologického materiálu, či mučení zvířat v laboratořích.
A v neposlední řadě hraje významnou roli faktor ideologického ospravedlnění, o němž jsem se již zmiňoval. Jedná se přece pouze o zvířata. Člověka pasoval samotný Bůh na pána tvorstva a záleží pouze na něm, jak zvířatům bude panovat. Ideologie také způsobuje, že se média selektivně zabývají více metodologicky špatně provedenými studiemi, jenž jsou následně také chybně interpretovány, zpochybňující nejen zdravotní výhody vegetariánské a veganské stravy, ale dokonce zpochybňující zdravotní nezávadnost stravy bez živočišných produktů. Studie věnující se emočním a kognitivním schopnostem jiných živočišných druhů se do médií dostanou zřídka a navíc i v rámci studií výzkumníci data často interpretují přes prizma nadřazenosti.
Situaci, kdy si přizpůsobiví liberálové (tedy i vegetariáni) na kognitivní rovině uvědomují týrání zvířat a přesto přes nárazníky (např. vytváření poptávky po živočišných výrobcích a na zvířatech testovaném zboží) podporují speciestický postoj společnosti, mohou pomoci objasnit sociální teorie konformity. Deutch a Gerard (1955 v Hewstone, a další, 2006) se pokusili vysvětlit tendenci lidí vyřešit vnitřní konflikt mezi vlastním názorem a názorem skupiny přizpůsobením se názoru většiny. Definovali informační sociální vliv, kdy nám druzí svým chováním sdělují, co je správné. Ostatní jsou pro nás informačním zdrojem, jelikož si sami myslíme, že nemáme dost informací pro relevantní rozhodnutí. Dále se zmiňují o normativním sociálním vlivu, kdy odlišnost skupiny považujeme za normu. Turner (1991 v Hewstone, a další, 2006) přidal ještě referenční sociální vliv, který souvisí s teorií sociální identity, kdy naše skupina je důležitá pro naše sebepojetí a tak se jí přizpůsobíme.
Výše popisované procesy jsem sám v sobě postupem času identifikoval a poté následně adresoval změnou mého postoje a chování, třebaže se snažím neustále být otevřený debatě a kritickému náhledu ke komplikované transformaci vztahu člověka a ostatních zvířat. Hnutí za práva zvířat vidím jako další významné sociální hnutí navazující na abolicionisimus otroctví, diskriminace dětí, žen, odlišných etnických skupin a homosexuálů.
Literatura:
Hayes, Nicky. 1998. Základy sociální psychologie. Praha : Portál, 1998. 80-7178-198-3.
Hewstone, Miles and Stroebe, Wolfgang. 2006. Sociální psychologie. Praha : Portál, 2006. 80-7367-092-5.
Poznámky:
[1] vegetariáni – lidé odmítající ze zdravotních, environmentálních a/nebo etických důvodů konzumaci masa.
[2] vegani – lidé odmítající ze zdravotních, environmentálních a/nebo etických důvodů jakékoli vykořisťování zvířat, nekonzumují maso a jiné živočišné výrobky obsahující mléko (včetně sýrů a syrovátky) či vejce, nekupují kožené a kožešinové výrobky a kosmetiku testovanou na zvířatech.
[3] speciesmus – z anglického species [‚spi:∫i:z] označující živočišný nebo rostlinný druh (plurál i singulár).
[4] nejedná se o dysfemismus, přesně zoologicky pojato chování většiny lidí nesplňuje parametry pro populární označení masožravec/všežravec. Většina lidských konzumentů částí těl zabitých živočichů totiž sama ony živočichy nezabila, nejedná se tedy o masožravce, ale mrchožravce/všežravce.