Esej Barbory Hunčovské pro předmět Technické projevy každodennosti, katedra historie, FF UK
Počátkem 20. století dochází k zásadním změnám ve vedení války a první světovou válku lze považovat za přelomový konflikt v mnoha ohledech. Jedním z nich je i ústup v zapojování zvířat do bojových situací a také do přepravy válečného materiálu. Můžeme zde sledovat pomyslný střet neživého – techniky a živého – koní (ale i lidí), z něhož v boji jeden proti jednomu většinou jednoznačně vyjde vítězně technika. Moderní mechanické zbraně byly samozřejmě užívány již krátce před první světovou válkou, a zároveň koně a jiná zvířata byli používáni ještě dlouho po ní, pro svoji intenzitu se však první světová válka stala skutečně zásadním dějištěm a můžeme na ní tyto změny dobře pozorovat.
Koně byli používáni především polním dělostřelectvem, kde byli zapřahováni k tažení zbraní a munice. Zároveň byli ve velkém používáni k tažení zásob polních jednotek, polních ambulancí a samozřejmě v kavalerii.
Tažení, nošení – koně v týlu a zázemí
Jako tzv. tažná zvířata byli používáni koně, muly, mezci, osli či voli, ale také sloni a velbloudi.[1] Na menší náklad byli zapřahováni také psi, někde i prasata. Pro zjednodušení v textu vztáhnu jejich zkušenost na koně.
Jelikož železniční síť byla ničena dělostřeleckou palbou a provoz na ní byl tak velmi ztížen, byli koně využíváni jako klíčový prostředek přepravy zásob a zbraní v týlu fronty. V rozbláceném terénu bylo jejich využití výhodnější než užití tehdejších mechanizovaných vozidel, ačkoli i koně často v bahně uvízli a již se z něj nedostali.
Koně museli utáhnout ohromnou váhu – na jednoho koně v zápřahu průměrně kolem třista kilo. Polní děla, kanóny a další zbraně obvykle táhlo šestispřeží, osmispřeží až dvanáctispřeží. Tam, kde složitý terén nedovoloval užití vozů, byly zásoby nakládány na jednotlivé koně. Životní výdrž koní využívaných tímto způsobem byla velmi nízká.
Kavalerie – koně na bojišti
Tzv. zákopová válka, která se stala v první světové válce zejména na západní frontě hlavní formou boje, se stala pro využití jízdy zcela nevhodná. Technologické změny a zásadní zvýšení palebné síly, které považujeme za klíčové v přechodu k „modernímu“ vedení války a jež sledujeme na počátku 20. století, také vedly k výraznému omezení role kavalerie a přímého boje v osobní vzdálenosti vůbec. Tělo člověka ani koně nemohlo obstát proti palebné síle kulometů, granátů či děl, a při zasažení vysoce výbušnými zbraněmi tak bylo ono „živé“ roztrháno či doslova zničeno. Katastrofální výsledky měly střety, kdy byly proti kavalerii či pěchotě, ozbrojené jen lehkými ručními granáty a puškami, nasazeny těžké kulomety, tříštivé granáty a silná dělostřelecká palba. V první světové válce se také poprvé objevují bojové plyny a plamenomety, proti nimž se sebe i své koně vojáci museli teprve naučit bránit.
Přes toto vše však kavalerie hrála v první světové válce svou roli. Na samém počátku války, než situace vyústila v zákopovou formu boje, byla jízda využívána na západní i na východní frontě. Jakmile se však fronta ustálila a vojáci se zakopali, ztratilo její využití význam a na západní frontě pak koně jako útočná síla do konce války byli jen velmi málo používáni. Větší využití zůstalo jízdě na východní a balkánské frontě, důležitou roli si ponechala na Blízkém východě. Stále více však pozorujeme přechod od klasické kavalerie (bojovník se přepravuje i bojuje na koni) k tzv. mounted infantry, jízdní pěchotě – voják užívá koně k přepravě, ale bojuje na zemi.
Již jsem zmínila ničivé důsledky střetnutí nechráněného živého těla s palnými zbraněmi. Co dalšího obnášela pro koně přítomnost na bojišti? V zákopovém způsobu boje byl používán ostnatý drát, který brzdil útoky pěchoty i kavalerie. Pro obě se stal ostnatý drát velkou pastí – koně i muži se do něj často zamotali a uvízli v něm. Obzvlášť koně, kteří situaci na bojišti nemohli rozumět, často panikařili a v drátech se těžce zranili. I pokud z nich vyvázli, tržné rány se ve špatných hygienických podmínkách často zanítily a koně museli být popraveni.
Jako bojovníky odlišovala koně od mužů jedna zásadní skutečnost: zvířata nerozuměla bojové situaci, nevěděla, proč jsou ve válce, co se děje a co je od nich očekáváno, a velmi často tak při střelbě a napadení zpanikařila a vystavovala se ještě větší hrozbě zasažení. Zde se hovoří o tom, že vůči šokovým situacím a neustále vysoce stresujícímu prostředí boje byli mnohem odolnější méně šlechtění koně, kteří často lehli a před střelbou se snažili krýt, zatímco koně přešlechtěných plemen byli nervóznější, začali se vzpínat a zmateně pobíhat a byli tudíž obvykle smrtelně zraněni. Takovou scénu emotivně popisuje například E. M. Remarque ve své slavné knize Na západní frontě klid. Asi nejsnazší obětí střelby se pak stávali zapřažení koně tažní. Byli připoutáni k dělům a sami k sobě a neměli žádnou šanci se před střelbou ukrýt či utéci.
Pro nás lidi, rozumějící námi vytvořené situaci (boj ve válce), je asi jen těžko představitelné, co musela prožívat v bojové situaci, plné výbuchů, střelby, křiku a zmatků bytost, již jsme na válečné pole proti její vůli zavlekli.
Logistika
Přivážení nových a nových koní bylo vedle přivážení vojáků, munice a zásob zásadní logistickou otázkou vedení války. Krmivo pro koně patřilo mezi naprosto nejdůležitější zásoby, a například německé armádě, neschopné kvůli blokádě získat dostatek potravin, zemřelo mnoho koní vyhladověním. Velká Británie do války vstupovala s malým počtem vlastních koní, a proto byla od počátku závislá na dovozu koní z Ameriky. Spojené státy během celé války dovezly do Evropy téměř jeden milion koní a dalších 182 tisíc s sebou přivezla americká armáda po vstupu Států do války.[2] Přeprava koní z Ameriky do Evropy byla dlouhá, náročná a nebezpečná. Přes 6,5 tisíce koní a mul zemřelo na moři po zásazích spojeneckých lodí německými ponorkami.[3]
Konce
V první světové válce bylo zapojeno na všech stranách asi 8 milionů koní a bezpočet oslů a mul.[4] Na západní frontě zemřel asi jeden milion koní,4 informace o počtu zabitých koní na jiných frontách se mi nepodařilo nalézt. Obzvlášť smrtelné byly pro koně i pro vojáky ohromné, tzv. opotřebovávací bitvy – v bitvě u Verdunu bylo údajně v jediném březnovém dni zabito 7 tisíc koní, z nichž 97 bylo zabito jedinou střelou.[5]
Úmrtnost koní byla vyšší než u mužů. Koně byli snazšími cíli, a pokud protivník neviděl šanci na zabavení koně, také oblíbenějšími – kůň měl v boji větší hodnotu než muž a jeho zasažením tak byla nepříteli napáchána větší škoda. Příčinami jejich smrti ale nebyla zdaleka jen válečná zranění – zastřelení, pobodání, zasažení výbuchem, bojovým plynem či plamenometem. Umírali vyčerpáním, utopením či uvíznutím v bahně a v kráterech, hlady a žízní, na infekce, onemocnění dýchacího ústrojí, kožní choroby a další problémy způsobené podmínkami na frontě. Velká část z nich nezemřela sama, nýbrž byla zastřelena vlastními vojáky, protože léčba a rehabilitace nebyla v daných podmínkách možná, nebylo možno koně do bezpečí dopravit anebo by to bylo příliš složité. Přesto však koňské nemocnice, polní veterinární ambulance a rehabilitační centra existovala a prošla jimi velká část koní.
Zvířata, která se konce války dožila, však štěstí neměla. Veliká část z nich byla po skončení války svými jednotkami zastřelena, prodána na jatka či další práci. Koně nemuslimských armád operujících v muslimských zemích byli svými vojáky často zastřeleni v prosté snaze ušetřit je zneužívání v rukou těch, jejichž zacházení se zvířaty považovali za horší svému. To vše bylo zkrátka pohodlnější, ačkoli málo omluvitelné, než o vyčerpané koně dále pečovat a převážet je zpátky do domovských zemí, odkud byli vytrženi. Navrácení poněkud ztěžovala i karanténní opatření.
Po první světové válce
První světová válka je někdy označována jako soumrak používání koní ve válce. Co se týče kavalerie, ačkoli došlo skutečně k zásadnímu poklesu jejího významu, hrála svou roli ještě i v druhém světovém konfliktu. Ústup používání zvířat k přemisťování zbraní, vojáků a vojenského materiálu pak souvisí s celkovou modernizací techniky, dopravy a průmyslové výroby ve směru přechodu k práci strojů (v našem případě hraje roli zejména zdokonalení motorových vozidel pro pohyb v terénu, tj. pohon všech kol a užití pásových vozidel, a vyvinutí samohybných děl), a v tomto kontextu ho musíme sledovat. Zároveň proto pozorujeme rozdíly v míře využívání zvířat na práci mezi jednotlivými částmi světa podle stupně dosažené industrializace a mechanizace.
V druhé světové válce byli koně a další zvířata stále široce používáni k přepravě jednotek zejména v členitém terénu Blízkého východu. Na některých bojištích dále operovaly i kavalerie, například při střetech mezi Wehrmachtem a Sovětským svazem na východní frontě. Sovětská armáda použila úhrnem asi 3,5 milionů koní, německá kolem 2,75 milionů koní – tedy dokonce více, než Německo použilo v první válce.[6] Důvodem však nebyly představy o větší efektivitě koní oproti moderní technice, nýbrž nutnost – automobilové továrny byly přeměňovány na výrobu tanků a letadel, považovaných za vojensky přednostnější; proto byl motorizovaný přesun omezován a k transportu musela být opět využita síla koní. Zde proto vidíme, že je nutno opatrnosti ve tvrzení, že první světová válka byla soumrakem válečného využití koní.
V roce 1917 začaly být poprvé ve velkém měříku používány tanky. Ty dokázaly ve změněných podmínkách boje převzít hlavní funkci kavalerie – moment překvapení v přepadových akcích a fyzickou převahu, zároveň patřily mezi první samohybné střelné zbraně. Druhá světová válka přinesla další novou zbraň: jaderná bomba naprosto zásadně posunula škálu rozsahu a ničivé síly výbuchu. První polovina 20. století tak sehrála zcela přelomovou roli v prodloužení fyzické bojové vzdálenosti mezi dvěma aktéry. Sledovat v této souvislosti můžeme nejen pokles role koňské jízdy v bojovém střetnutí, ale celkově výrazné omezení přímého boje v osobní vzdálenosti.[7]
Závěrem
V rámci předmětu o roli techniky v lidské společnosti jsem se zde snažila zachytit svůj dojem z moderního způsobu válčení, kde se zásadním způsobem střetávají žijící bytosti s technikou, a kde je síla techniky záměrně zneužívána k intenzivní likvidaci živých bytostí. Pokusila jsem se přispět k pohledu na tento střet tématem, které nejspíš nebylo ještě takovýmto způsobem zpracováno, a které rozšiřuje záběr tématu nejen na lidský, ale i na mimolidský živý svět. Zároveň jsem se zde pokusila zachytit trend ústupu užití zvířat pro práci a dopravu a přechod ke strojovému a mechanickému pohonu. Širší souvislostí tohoto tématu je katalytická role první a druhé světové války pro pokračující mechanizaci nejen v armádě, ale i v civilní výrobě v zázemí. Například zemědělství bylo nuceno hledat nové alternativy pro pohon strojů poté, co byla většina pracujících koní zabavena pro válku, a proto právě během první světové války sledujeme rozšíření užívání traktorů v zemědělských a lesních pracích; takovýchto případů bychom našli mnohem více.
Vzhledem k rozsahu práce a omezenému přístupu k informacím, jež jsou z většiny dostupné pouze v zahraniční literatuře, došlo zde samozřejmě k nezbytnému zjednodušení a zestručnění problematiky. Údaje o počtech zvířat přebírám prozatím pouze z na internetu dostupných zdrojů, a musím tak s nimi zacházet s jistou rezervou. Doufám, že do budoucna se mi podaří při další práci získat lepší a přesnější údaje, případně si opatřit zahraniční literaturu, a také doufám, že o tématu bude ještě více napsáno. Dosavadní literatura týkající se koní ve válce patří spíše do žánru beletrie, na skutečně historickou práci mapující spolehlivé dostupné údaje si musíme počkat.
[1] Sloni ze zoologických zahrad nahrazovali během války koně při lesních či zemědělských pracích v zázemí.
[2] webová prezentace International Museum of the Horse.
[3] John Singleton, Britain’s military use of horses 1914–1918. Past & Present, květen 1993.
[4] Simon Butler, The War Horses, 2011.
[5] Martin Gilbert, The First World War: A Complete History, 1994.
[6] Anna L. Waller, Horses and Mules and National Defense, 1958.
[7] Vojenský psycholog Dave Grossman sestavil graf poklesu odporu k zabíjení s růstem fyzické vzdálenosti – postupuje zhruba takto: boj holýma rukama, zabíjení nožem, bajonetem, pistolí, puškou, ručním granátem, kulometem, střelbou z děla, leteckým bombardováním, jadernou bombou. Dave Grossman, On Killing, 2009.
Hunčovská, B. – Koně a tanky – živé a neživé v první světové válce
Esej Barbory Hunčovské pro předmět Technické projevy každodennosti, katedra historie, FF UK
Hunčovská, B. - Koně a tanky - živé a neživé v první světové válce
Počátkem 20. století dochází k zásadním změnám ve vedení války a první světovou válku lze považovat za přelomový konflikt v mnoha ohledech. Jedním z nich je i ústup v zapojování zvířat do bojových situací a také do přepravy válečného materiálu. Můžeme zde sledovat pomyslný střet neživého – techniky a živého – koní (ale i lidí), z něhož v boji jeden proti jednomu většinou jednoznačně vyjde vítězně technika. Moderní mechanické zbraně byly samozřejmě užívány již krátce před první světovou válkou, a zároveň koně a jiná zvířata byli používáni ještě dlouho po ní, pro svoji intenzitu se však první světová válka stala skutečně zásadním dějištěm a můžeme na ní tyto změny dobře pozorovat.
Koně byli používáni především polním dělostřelectvem, kde byli zapřahováni k tažení zbraní a munice. Zároveň byli ve velkém používáni k tažení zásob polních jednotek, polních ambulancí a samozřejmě v kavalerii.
Tažení, nošení – koně v týlu a zázemí
Jako tzv. tažná zvířata byli používáni koně, muly, mezci, osli či voli, ale také sloni a velbloudi.[1] Na menší náklad byli zapřahováni také psi, někde i prasata. Pro zjednodušení v textu vztáhnu jejich zkušenost na koně.
Jelikož železniční síť byla ničena dělostřeleckou palbou a provoz na ní byl tak velmi ztížen, byli koně využíváni jako klíčový prostředek přepravy zásob a zbraní v týlu fronty. V rozbláceném terénu bylo jejich využití výhodnější než užití tehdejších mechanizovaných vozidel, ačkoli i koně často v bahně uvízli a již se z něj nedostali.
Koně museli utáhnout ohromnou váhu – na jednoho koně v zápřahu průměrně kolem třista kilo. Polní děla, kanóny a další zbraně obvykle táhlo šestispřeží, osmispřeží až dvanáctispřeží. Tam, kde složitý terén nedovoloval užití vozů, byly zásoby nakládány na jednotlivé koně. Životní výdrž koní využívaných tímto způsobem byla velmi nízká.
Kavalerie – koně na bojišti
Tzv. zákopová válka, která se stala v první světové válce zejména na západní frontě hlavní formou boje, se stala pro využití jízdy zcela nevhodná. Technologické změny a zásadní zvýšení palebné síly, které považujeme za klíčové v přechodu k „modernímu“ vedení války a jež sledujeme na počátku 20. století, také vedly k výraznému omezení role kavalerie a přímého boje v osobní vzdálenosti vůbec. Tělo člověka ani koně nemohlo obstát proti palebné síle kulometů, granátů či děl, a při zasažení vysoce výbušnými zbraněmi tak bylo ono „živé“ roztrháno či doslova zničeno. Katastrofální výsledky měly střety, kdy byly proti kavalerii či pěchotě, ozbrojené jen lehkými ručními granáty a puškami, nasazeny těžké kulomety, tříštivé granáty a silná dělostřelecká palba. V první světové válce se také poprvé objevují bojové plyny a plamenomety, proti nimž se sebe i své koně vojáci museli teprve naučit bránit.
Přes toto vše však kavalerie hrála v první světové válce svou roli. Na samém počátku války, než situace vyústila v zákopovou formu boje, byla jízda využívána na západní i na východní frontě. Jakmile se však fronta ustálila a vojáci se zakopali, ztratilo její využití význam a na západní frontě pak koně jako útočná síla do konce války byli jen velmi málo používáni. Větší využití zůstalo jízdě na východní a balkánské frontě, důležitou roli si ponechala na Blízkém východě. Stále více však pozorujeme přechod od klasické kavalerie (bojovník se přepravuje i bojuje na koni) k tzv. mounted infantry, jízdní pěchotě – voják užívá koně k přepravě, ale bojuje na zemi.
Již jsem zmínila ničivé důsledky střetnutí nechráněného živého těla s palnými zbraněmi. Co dalšího obnášela pro koně přítomnost na bojišti? V zákopovém způsobu boje byl používán ostnatý drát, který brzdil útoky pěchoty i kavalerie. Pro obě se stal ostnatý drát velkou pastí – koně i muži se do něj často zamotali a uvízli v něm. Obzvlášť koně, kteří situaci na bojišti nemohli rozumět, často panikařili a v drátech se těžce zranili. I pokud z nich vyvázli, tržné rány se ve špatných hygienických podmínkách často zanítily a koně museli být popraveni.
Jako bojovníky odlišovala koně od mužů jedna zásadní skutečnost: zvířata nerozuměla bojové situaci, nevěděla, proč jsou ve válce, co se děje a co je od nich očekáváno, a velmi často tak při střelbě a napadení zpanikařila a vystavovala se ještě větší hrozbě zasažení. Zde se hovoří o tom, že vůči šokovým situacím a neustále vysoce stresujícímu prostředí boje byli mnohem odolnější méně šlechtění koně, kteří často lehli a před střelbou se snažili krýt, zatímco koně přešlechtěných plemen byli nervóznější, začali se vzpínat a zmateně pobíhat a byli tudíž obvykle smrtelně zraněni. Takovou scénu emotivně popisuje například E. M. Remarque ve své slavné knize Na západní frontě klid. Asi nejsnazší obětí střelby se pak stávali zapřažení koně tažní. Byli připoutáni k dělům a sami k sobě a neměli žádnou šanci se před střelbou ukrýt či utéci.
Pro nás lidi, rozumějící námi vytvořené situaci (boj ve válce), je asi jen těžko představitelné, co musela prožívat v bojové situaci, plné výbuchů, střelby, křiku a zmatků bytost, již jsme na válečné pole proti její vůli zavlekli.
Logistika
Přivážení nových a nových koní bylo vedle přivážení vojáků, munice a zásob zásadní logistickou otázkou vedení války. Krmivo pro koně patřilo mezi naprosto nejdůležitější zásoby, a například německé armádě, neschopné kvůli blokádě získat dostatek potravin, zemřelo mnoho koní vyhladověním. Velká Británie do války vstupovala s malým počtem vlastních koní, a proto byla od počátku závislá na dovozu koní z Ameriky. Spojené státy během celé války dovezly do Evropy téměř jeden milion koní a dalších 182 tisíc s sebou přivezla americká armáda po vstupu Států do války.[2] Přeprava koní z Ameriky do Evropy byla dlouhá, náročná a nebezpečná. Přes 6,5 tisíce koní a mul zemřelo na moři po zásazích spojeneckých lodí německými ponorkami.[3]
Konce
V první světové válce bylo zapojeno na všech stranách asi 8 milionů koní a bezpočet oslů a mul.[4] Na západní frontě zemřel asi jeden milion koní,4 informace o počtu zabitých koní na jiných frontách se mi nepodařilo nalézt. Obzvlášť smrtelné byly pro koně i pro vojáky ohromné, tzv. opotřebovávací bitvy – v bitvě u Verdunu bylo údajně v jediném březnovém dni zabito 7 tisíc koní, z nichž 97 bylo zabito jedinou střelou.[5]
Úmrtnost koní byla vyšší než u mužů. Koně byli snazšími cíli, a pokud protivník neviděl šanci na zabavení koně, také oblíbenějšími – kůň měl v boji větší hodnotu než muž a jeho zasažením tak byla nepříteli napáchána větší škoda. Příčinami jejich smrti ale nebyla zdaleka jen válečná zranění – zastřelení, pobodání, zasažení výbuchem, bojovým plynem či plamenometem. Umírali vyčerpáním, utopením či uvíznutím v bahně a v kráterech, hlady a žízní, na infekce, onemocnění dýchacího ústrojí, kožní choroby a další problémy způsobené podmínkami na frontě. Velká část z nich nezemřela sama, nýbrž byla zastřelena vlastními vojáky, protože léčba a rehabilitace nebyla v daných podmínkách možná, nebylo možno koně do bezpečí dopravit anebo by to bylo příliš složité. Přesto však koňské nemocnice, polní veterinární ambulance a rehabilitační centra existovala a prošla jimi velká část koní.
Zvířata, která se konce války dožila, však štěstí neměla. Veliká část z nich byla po skončení války svými jednotkami zastřelena, prodána na jatka či další práci. Koně nemuslimských armád operujících v muslimských zemích byli svými vojáky často zastřeleni v prosté snaze ušetřit je zneužívání v rukou těch, jejichž zacházení se zvířaty považovali za horší svému. To vše bylo zkrátka pohodlnější, ačkoli málo omluvitelné, než o vyčerpané koně dále pečovat a převážet je zpátky do domovských zemí, odkud byli vytrženi. Navrácení poněkud ztěžovala i karanténní opatření.
Po první světové válce
První světová válka je někdy označována jako soumrak používání koní ve válce. Co se týče kavalerie, ačkoli došlo skutečně k zásadnímu poklesu jejího významu, hrála svou roli ještě i v druhém světovém konfliktu. Ústup používání zvířat k přemisťování zbraní, vojáků a vojenského materiálu pak souvisí s celkovou modernizací techniky, dopravy a průmyslové výroby ve směru přechodu k práci strojů (v našem případě hraje roli zejména zdokonalení motorových vozidel pro pohyb v terénu, tj. pohon všech kol a užití pásových vozidel, a vyvinutí samohybných děl), a v tomto kontextu ho musíme sledovat. Zároveň proto pozorujeme rozdíly v míře využívání zvířat na práci mezi jednotlivými částmi světa podle stupně dosažené industrializace a mechanizace.
V druhé světové válce byli koně a další zvířata stále široce používáni k přepravě jednotek zejména v členitém terénu Blízkého východu. Na některých bojištích dále operovaly i kavalerie, například při střetech mezi Wehrmachtem a Sovětským svazem na východní frontě. Sovětská armáda použila úhrnem asi 3,5 milionů koní, německá kolem 2,75 milionů koní – tedy dokonce více, než Německo použilo v první válce.[6] Důvodem však nebyly představy o větší efektivitě koní oproti moderní technice, nýbrž nutnost – automobilové továrny byly přeměňovány na výrobu tanků a letadel, považovaných za vojensky přednostnější; proto byl motorizovaný přesun omezován a k transportu musela být opět využita síla koní. Zde proto vidíme, že je nutno opatrnosti ve tvrzení, že první světová válka byla soumrakem válečného využití koní.
V roce 1917 začaly být poprvé ve velkém měříku používány tanky. Ty dokázaly ve změněných podmínkách boje převzít hlavní funkci kavalerie – moment překvapení v přepadových akcích a fyzickou převahu, zároveň patřily mezi první samohybné střelné zbraně. Druhá světová válka přinesla další novou zbraň: jaderná bomba naprosto zásadně posunula škálu rozsahu a ničivé síly výbuchu. První polovina 20. století tak sehrála zcela přelomovou roli v prodloužení fyzické bojové vzdálenosti mezi dvěma aktéry. Sledovat v této souvislosti můžeme nejen pokles role koňské jízdy v bojovém střetnutí, ale celkově výrazné omezení přímého boje v osobní vzdálenosti.[7]
Závěrem
V rámci předmětu o roli techniky v lidské společnosti jsem se zde snažila zachytit svůj dojem z moderního způsobu válčení, kde se zásadním způsobem střetávají žijící bytosti s technikou, a kde je síla techniky záměrně zneužívána k intenzivní likvidaci živých bytostí. Pokusila jsem se přispět k pohledu na tento střet tématem, které nejspíš nebylo ještě takovýmto způsobem zpracováno, a které rozšiřuje záběr tématu nejen na lidský, ale i na mimolidský živý svět. Zároveň jsem se zde pokusila zachytit trend ústupu užití zvířat pro práci a dopravu a přechod ke strojovému a mechanickému pohonu. Širší souvislostí tohoto tématu je katalytická role první a druhé světové války pro pokračující mechanizaci nejen v armádě, ale i v civilní výrobě v zázemí. Například zemědělství bylo nuceno hledat nové alternativy pro pohon strojů poté, co byla většina pracujících koní zabavena pro válku, a proto právě během první světové války sledujeme rozšíření užívání traktorů v zemědělských a lesních pracích; takovýchto případů bychom našli mnohem více.
Vzhledem k rozsahu práce a omezenému přístupu k informacím, jež jsou z většiny dostupné pouze v zahraniční literatuře, došlo zde samozřejmě k nezbytnému zjednodušení a zestručnění problematiky. Údaje o počtech zvířat přebírám prozatím pouze z na internetu dostupných zdrojů, a musím tak s nimi zacházet s jistou rezervou. Doufám, že do budoucna se mi podaří při další práci získat lepší a přesnější údaje, případně si opatřit zahraniční literaturu, a také doufám, že o tématu bude ještě více napsáno. Dosavadní literatura týkající se koní ve válce patří spíše do žánru beletrie, na skutečně historickou práci mapující spolehlivé dostupné údaje si musíme počkat.
[1] Sloni ze zoologických zahrad nahrazovali během války koně při lesních či zemědělských pracích v zázemí.
[2] webová prezentace International Museum of the Horse.
[3] John Singleton, Britain’s military use of horses 1914–1918. Past & Present, květen 1993.
[4] Simon Butler, The War Horses, 2011.
[5] Martin Gilbert, The First World War: A Complete History, 1994.
[6] Anna L. Waller, Horses and Mules and National Defense, 1958.
[7] Vojenský psycholog Dave Grossman sestavil graf poklesu odporu k zabíjení s růstem fyzické vzdálenosti – postupuje zhruba takto: boj holýma rukama, zabíjení nožem, bajonetem, pistolí, puškou, ručním granátem, kulometem, střelbou z děla, leteckým bombardováním, jadernou bombou. Dave Grossman, On Killing, 2009.