Esej Barbory Hunčovské pro předmět Hospodářské dějiny, katedra historie, FF UK
V tomto eseji bych chtěla využít téma, jímž se budu zabývat ve své bakalářské práci (Zvířata na bojišti první světové války, zejména koně a jiná tažná zvířata) a pro potřeby předmětu Hospodářské dějiny se jej pokusit rozpracovat a představit z perspektivy ekonomické a technologické.
Proces industrializace a zdokonalování techniky užívané lidmi se v průběhu 19. století začaly projevovat i v oblasti válčení. Krymská válka vedená primárně mezi západními industrializujícími se velmocemi na jedné straně a zaostávající ruskou říší na straně druhé ukázala jednoznačnou převahu nových zbrojních technologií. Množství krátkých válek vedených v druhé polovině 19. století postupně představovalo další technologické i výrobně-organizační výdobytky a vedlo k jejich plošnému zavádění (ocelová děla namísto bronzových po krymské válce, pancéřované a těžce ozbrojené válečné lodě taktéž po krymské válce; zezadu nabíjené pušky s drážkovanou hlavní po prusko-francouzské válce 1870–71; kulomety po rusko-japonské válce 1904–5; svěření zbrojní výroby do rukou soukromého průmyslu, sériová výroba zbraní, aj.). Druhou polovinu 19. století obecně musíme považovat za období, kdy „materiální potřeby armády a námořnictva nabývaly (…) masového charakteru“1 a zbrojní průmysl se zařadil mezi nejsilnější a nejvlivnější obory ekonomiky.
To vše vedlo k nevratné proměně charakteru vojenského střetnutí. Boj v osobní vzdálenosti ustupoval boji na větší vzdálenost, protivník–cíl ostřelování se ztrácel z dohledu. Drasticky zvýšená kadence a dostřel palby a zásadní znásobení ničivé síly výbuchu umožnily likvidaci živých bytostí v dosud nepředstavitelném měřítku. První světová válka pak představovala vyvrcholení všech těchto tendencí a představila vražednou sílu techniky v celé své nahotě.
Kromě vedení války proměnilo zavádění technologických změn zásadně i oblast dopravy a obecně pohonu. Pracovní a tažnou sílu zvířat a lidí začaly postupně nahrazovat stroje, jež využívaly neživou sílu a energii (páru, elektřinu aj.). Mechanizace zde ovšem do začátku první světové války nedosáhla takové úrovně jako v oblasti vedení války – má-li vůbec nějakou váhu srovnávání, pak pokud většinu bojové síly vytvářely, dejme tomu k roku 1914, stroje (zbraně), pak velkou část tažné a pracovní síly v tomto období stále zastávala zvířata a lidé. Velké rozdíly samozřejmě nacházíme jak mezi jednotlivými obory, kde se pracovní a pohonná síla užívala (např. továrny jsou ve zvoleném období zcela jistě více mechanizované než zemědělství a práce na poli), tak také mezi jednotlivými regiony či oblastmi (jako příklad doprava tramvajemi a automobily ve městě oproti zcela převažujícím koňským povozům na venkově) – lze zřejmě říci, že mechanizace je obecně vyšší ve městech a v průmyslových odvětvích než v zemědělství a na venkově či v regionech s převažující agrární populací.
Tyto dvě výše popsané oblasti – vedení války a pohon – jsem zde zmínila a rozvedla záměrně. Obě se totiž úzce vztahují k hlavnímu předmětu této práce: používání zvířat na práci ve světových válkách a postupný pokles jejich úlohy.
Ačkoli první a druhá světová válka byly již tím, co nazýváme „moderní“ válkou, pracující zvířata v nich hrála zcela nezastupitelnou roli. Termínem pracující zvířata mám zde na mysli ta zvířata, jež vykonávala fyzickou práci, zejména tažení a nošení nákladu či zbraní (tažná zvířata), a zvířata užívaná kavalerií či jinými jízdními oddíly jako prostředek boje a přepravy lidí, a odlišuji je pro tyto účely od zvířat vykonávajících roli informační (kurýrní psi, poštovní holubi aj.). Pracujícími zvířaty nebyli zdaleka jen koně, kterým se v poslední době zejména v souvislosti s první světovou válkou dostalo určité pozornosti (román, divadelní hra a hollywoodský film War Horse2, publikace The War Horses3, aj.) – na bojišti severní Afriky operovaly jízdní oddíly užívající velbloudy, na blízkovýchodních frontách se zase často užívaly muly, a jako tažná zvířata byly široce využívány muly, voli i osli. V zázemí dokonce nahrazovali koně při lesních či zemědělských pracích sloni a velbloudi z cirkusů a zoologických zahrad; na menší náklady byli v armádě zapřahováni také psi.
Tažná zvířata byla využívána v první světové válce polním dělostřelectvem, kde byla zapřahována k tažení zbraní a munice. Samohybná děla (nepočítáme-li tanky) se v první válce prakticky vůbec neuplatnila, proto všechna střední a menší děla a potřebná munice byly přemisťovány zvířaty (výjimečně vojáky; největší děla pak byla převážena vlaky). Zároveň byla zvířata používána vozatajstvem k tažení zásob a munice; mimojiné také k přepravě polních ambulancí. Jelikož železniční síť byla ničena dělostřeleckou palbou a provoz na ní tak byl velmi ztížen, byla zvířata pro přepravu skutečně klíčová. V rozbláceném terénu (zejména na západní frontě) bylo jejich využití efektivnější než užití tehdejších mechanizovaných vozidel, ačkoli i koně často v bahně uvízli a již se z něj nedostali. Ve druhé světové válce se mnohem více uplatnila motorová vozidla a pásová vozidla (tanky) jako samohybné a ve složitém terénu relativně dobře pohyblivé střelné zbraně, nicméně mnoho jednotek bylo pro převoz materiálu, zbraní i pro přemisťování vojáků stále zcela odkázáno na tažnou a nosnou sílu zvířat. To mohlo být důsledkem jednak komplikovaného terénu, ve kterém se přes všechnu technologickou vyspělost motorových vozidel jiný než zvířecí pohon uplatnit nedokázal, jednak momentální situací zásobování (nedostatek vozidel či pohonných hmot). Například Německo nemělo dostatek vlastních ropných zdrojů, tudíž nemohlo vyrábět dostatek paliva pro motorová vozidla, a bylo proto nuceno uchýlit se především k využití tažné síly zvířat. Sovětská Rudá armáda zase o velkou část vozidel přišla při rychlém zahájení operace Barbarossa a dočasně je tak musela znovu nahradit koňmi. Jako další příčina se v případě Německa uvádí také omezování automobilové výroby upřednostňováním strategicky důležitějších tanků a letadel, v důsledku čehož byl motorizovaný transport dále minimalizován.
Tzv. zákopová válka, která se stala v první světové válce zejména na západní frontě hlavní formou boje, byla téměř zcela nevhodná pro využití kavalerie (jízdy). Ostnatý drát představoval pro koně velkou past, často se do něj zamotali a uvízli v něm či se v něm těžce zranili. Také drastické zvýšení palebné síly a plošné užívání těžkých kulometů, tříštivých granátů a silné dělostřelecké palby vedlo k tomu, že kavalerie byla na západní frontě relativně velmi málo nasazovaná. Zde je vhodné znovu připomenout, že zvýšení palebné síly a dostřelu vedlo k výraznému omezení role přímého boje v osobní vzdálenosti vůbec. Tělo člověka ani koně nemohlo obstát proti palebné síle kulometů, granátů či děl, a při zasažení vysoce výbušnými zbraněmi bylo doslova zničeno. V roce 1917 navíc začaly být poprvé ve velkém měřítku používány tanky, které dokázaly ve změněných podmínkách boje převzít jednu z hlavních funkcí kavalerie – moment překvapení v přepadových akcích a fyzickou převahu. Přes toto vše však kavalerie sehrála v první světové válce určitou roli – využita byla především na východní a balkánské frontě, relativně důležitou roli si ponechala na Blízkém východě. Stále více však bylo možno pozorovat přechod od klasické kavalerie (bojovník se přepravuje i bojuje na koni) k tzv. mounted infantry, jízdní pěchotě – voják užívá zvíře k přepravě, ale bojuje na zemi. Tato tendence se pak stala ještě výraznější za druhé světové války, a umožnila tak jízdě uplatnit se v omezeném rozsahu ještě v polovině 20. století.
Zajištění koní bylo vedle přivážení vojáků, munice a zásob zásadní logistickou otázkou vedení války. Krmivo pro koně a tažná zvířata patřilo mezi zcela nejdůležitější zásoby. Například za první světové války Německu, které bylo před válkou do velké míry závislé na dovozu obilnin a které nyní kvůli spojenecké blokádě nedokázalo získat dostatek potravin, zemřelo mnoho koní vyhladověním. Jelikož však koně patřili mezi strategicky nejdůležitější vojenský „materiál“ (dokonce důležitější než vojáci, což jim bylo také někdy připomínáno), byl na jejich udržení naživu a ve schopnosti pracovat kladen poměrně velký důraz. Pro jejich strategickou důležitost byli také koně vedle děl a kanónů tím nejcennějším, co mohla útočící armáda nepřátelskému vojsku zabavit (německý Wehrmacht například vstupoval do druhé světové války s půl milionem koní, o více než dva miliony dalších koní se pak obohatil při okupaci Polska a zejména během operace Barbarossa).4 Velká Británie do první světové války vstupovala s relativně malým počtem vlastních koní, a proto byla od počátku závislá na dovozu koní z Ameriky. Spojené státy dovezly evropským velmocem bojujícím na západní frontě téměř jeden milion koní a mul, nepočítáme-li ty, které si americká armáda přivezla po vstupu Států do války.5 Přeprava koní z Ameriky do Evropy byla však dlouhá, náročná a nebezpečná – přes 6,6 tisíce koní a mul zemřelo v první světové válce na moři po zásazích spojeneckých lodí německými ponorkami.6
Pracující zvířata se stala v okamžicích patových střetnutí a uvíznutí jednotek bez možnosti zásobování snadno dostupným zdrojem potravy pro hladovějící vojáky. Nejznámější je případ bitvy o Stalingrad, kde byly mezi léty 1942–43 německé jednotky téměř úplně odříznuty od zásobování. Ve výpovědích přeživších vojáků,7 popisujících zoufalé snahy o využití jakéhokoli možného zdroje potravy, je možné sledovat proměny vnímání lidí v nejkrajnějších situacích, kdy jsou všechny dřívější ohledy i omezení podřízeny nejprostší snaze o přežití. Využity tak byly všechny možné části těl zabitých i dávno mrtvých zvířat (později i lidí) a role a hodnota zvířete jako živé bytosti se tak omezila již jen na tento jediný účel. Podobných případů, kdy vojáci v obležení začali zabíjet a konzumovat koně a pracující zvířata, je zaznamenáno více, i z války první.8
Úmrtnost koní a tažných zvířat byla ve válce vysoká, obecně vyšší než u mužů. Koně byli snazšími cíli, a neviděl-li protivník šanci na zabavení zvířete, často také oblíbenějšími – jelikož měl kůň v boji větší hodnotu než muž, byla jeho zasažením nepříteli napáchána větší škoda. Obzvlášť smrtelné byly pro koně stejně jako pro vojáky ohromné, tzv. opotřebovávací bitvy – např. v bitvě u Verdunu bylo údajně v jediném březnovém dni zabito 7 tisíc koní.9 Nejsnazšími obětmi střelby se pak stávala zapřažená zvířata, která byla připoutána k nákladu a sama k sobě a měla jen malou šanci se před střelbou ukrýt či utéci. Vedle válečných zranění byly příčinami smrti vyčerpání, vyhladovění, utopení či uvíznutí v bahně a v kráterech po výbuších granátů, infekce, onemocnění dýchacího ústrojí, kožní choroby a další problémy způsobené podmínkami na frontě. I lehká zranění se ve špatných hygienických podmínkách často zanítila a zvířata byla utracena. Zastřelení nemocného či zraněného koně či zvířete hluboko uvízlého v blátě bylo často pro vojáky snazší, než se jej snažit zachránit a převážet jej k léčbě a rehabilitaci. Koňské nemocnice, polní veterinární ambulance a rehabilitační centra přesto existovaly a prošlo jimi relativně mnoho koní.
Zvířata, která se konce války dožila, však často štěstí neměla. Veliká část z nich byla po skončení války svými jednotkami prodána na jatka či zastřelena. Koně nemuslimských armád operujících v muslimských zemích byli svými vojáky často zastřeleni ve snaze ušetřit je zneužívání v rukou těch, jejichž zacházení se zvířaty považovali za horší svému. To vše bylo zkrátka pohodlnější, ačkoli málo omluvitelné, než o válkou vyčerpané koně dále pečovat a převážet je zpátky do domovských zemí, odkud byli vytrženi. Navrácení poněkud ztěžovala i karanténní opatření.
V první světové válce bylo zapojeno na všech stranách asi 8 milionů koní a bezpočet oslů a mul.10 Jen na západní frontě zemřel asi jeden milion koní.11 Ve druhé světové válce použila sovětská Rudá armáda úhrnem asi 3,5 milionů koní a mul, německá kolem 2,75 milionů12; počet zvířat použitých ostatními armádami byl v této válce podstatně nižší.
Po zkušenosti z první světové války všechny zúčastněné armády postupně, každá vlastním tempem, přistoupily k mechanizaci svých bojových jednotek. Před začátkem druhé světové války byla již mechanizována podstatná část všech evropských armád, stejně jako té americké, australské, kanadské, japonské a dalších. Některé armády tento trend jednoznačně sledovaly i v průběhu války 1939–45, a po ní již definitivně došlo k mechanizaci téměř ve všech složkách armád všech zúčastněných států. Ve velmi omezené míře byla zvířata (především k nošení nákladu a přesunu vojáků, ne již k tažení) dále užívána v mimoevropských konfliktech především ve velmi komplikovaném a málo zpřístupněném terénu střední Asie (dodnes například spojeneckými vojsky v Afghánistánu), nicméně naprostá většina operací moderních armád se již od konce druhé světové války odehrává zcela bez využití pracujících zvířat. Některé armády si ponechaly jízdní oddíly jako reprezentativní složku.
První i druhá světová válka jako konflikty totálního charakteru měly katalytický vliv na technologický vývoj i nové objevy ve vědě. Mnoho z technických inovací vzniklých v důsledku těchto válek vedlo k urychlení poklesu role pracujících zvířat v boji. Již byl zmíněn tank a obecně pásová vozidla a samohybné zbraně, mezi další takové patří zavádění jeepů a terénních vozidel s pohonem na všechna čtyři kola. Ta spolu s tažnými motorovými vozidly – tahači, traktory a návěsy – téměř úplně vyřadila tažení vozů zvířaty. Masové užití leteckého bombardování a obecně dále narůstající fyzická vzdálenost mezi bojujícími a zároveň rostoucí palebná a ničivá síla výbuchu pak pochopitelně dále omezovaly roli kavalerie a možnost přímého útoku nechráněného živého těla vůbec.
V tomto eseji jsem se pokusila postihnout ekonomickou a logistickou úlohu zvířat vykonávajících fyzickou práci ve dvou největších válkách 20. století. Tyto dva konflikty byly zcela přelomové ve způsobu vedení boje a to, spolu s obecným přechodem k mechanizaci ve většině lidských činností, vedlo k téměř úplnému ukončení využívání pracovní síly zvířat ve válce. V této práci jsem se nesnažila o úplné postižení problému, spousta aspektů byla jen letmo dotčena. Je také pochopitelně možné, že některé mé závěry či předpoklady jsou chybné, nedomyšlené či nepřesné; doufám, že se mi podaří je případně v budoucnu opravit.
Poznámky pod čarou
Hunčovská, B. – Hospodářské využití zvířat za dvou světových válek v kontextu přechodu k mechanizaci
Esej Barbory Hunčovské pro předmět Hospodářské dějiny, katedra historie, FF UK
V tomto eseji bych chtěla využít téma, jímž se budu zabývat ve své bakalářské práci (Zvířata na bojišti první světové války, zejména koně a jiná tažná zvířata) a pro potřeby předmětu Hospodářské dějiny se jej pokusit rozpracovat a představit z perspektivy ekonomické a technologické.
Proces industrializace a zdokonalování techniky užívané lidmi se v průběhu 19. století začaly projevovat i v oblasti válčení. Krymská válka vedená primárně mezi západními industrializujícími se velmocemi na jedné straně a zaostávající ruskou říší na straně druhé ukázala jednoznačnou převahu nových zbrojních technologií. Množství krátkých válek vedených v druhé polovině 19. století postupně představovalo další technologické i výrobně-organizační výdobytky a vedlo k jejich plošnému zavádění (ocelová děla namísto bronzových po krymské válce, pancéřované a těžce ozbrojené válečné lodě taktéž po krymské válce; zezadu nabíjené pušky s drážkovanou hlavní po prusko-francouzské válce 1870–71; kulomety po rusko-japonské válce 1904–5; svěření zbrojní výroby do rukou soukromého průmyslu, sériová výroba zbraní, aj.). Druhou polovinu 19. století obecně musíme považovat za období, kdy „materiální potřeby armády a námořnictva nabývaly (…) masového charakteru“1 a zbrojní průmysl se zařadil mezi nejsilnější a nejvlivnější obory ekonomiky.
To vše vedlo k nevratné proměně charakteru vojenského střetnutí. Boj v osobní vzdálenosti ustupoval boji na větší vzdálenost, protivník–cíl ostřelování se ztrácel z dohledu. Drasticky zvýšená kadence a dostřel palby a zásadní znásobení ničivé síly výbuchu umožnily likvidaci živých bytostí v dosud nepředstavitelném měřítku. První světová válka pak představovala vyvrcholení všech těchto tendencí a představila vražednou sílu techniky v celé své nahotě.
Kromě vedení války proměnilo zavádění technologických změn zásadně i oblast dopravy a obecně pohonu. Pracovní a tažnou sílu zvířat a lidí začaly postupně nahrazovat stroje, jež využívaly neživou sílu a energii (páru, elektřinu aj.). Mechanizace zde ovšem do začátku první světové války nedosáhla takové úrovně jako v oblasti vedení války – má-li vůbec nějakou váhu srovnávání, pak pokud většinu bojové síly vytvářely, dejme tomu k roku 1914, stroje (zbraně), pak velkou část tažné a pracovní síly v tomto období stále zastávala zvířata a lidé. Velké rozdíly samozřejmě nacházíme jak mezi jednotlivými obory, kde se pracovní a pohonná síla užívala (např. továrny jsou ve zvoleném období zcela jistě více mechanizované než zemědělství a práce na poli), tak také mezi jednotlivými regiony či oblastmi (jako příklad doprava tramvajemi a automobily ve městě oproti zcela převažujícím koňským povozům na venkově) – lze zřejmě říci, že mechanizace je obecně vyšší ve městech a v průmyslových odvětvích než v zemědělství a na venkově či v regionech s převažující agrární populací.
Tyto dvě výše popsané oblasti – vedení války a pohon – jsem zde zmínila a rozvedla záměrně. Obě se totiž úzce vztahují k hlavnímu předmětu této práce: používání zvířat na práci ve světových válkách a postupný pokles jejich úlohy.
Ačkoli první a druhá světová válka byly již tím, co nazýváme „moderní“ válkou, pracující zvířata v nich hrála zcela nezastupitelnou roli. Termínem pracující zvířata mám zde na mysli ta zvířata, jež vykonávala fyzickou práci, zejména tažení a nošení nákladu či zbraní (tažná zvířata), a zvířata užívaná kavalerií či jinými jízdními oddíly jako prostředek boje a přepravy lidí, a odlišuji je pro tyto účely od zvířat vykonávajících roli informační (kurýrní psi, poštovní holubi aj.). Pracujícími zvířaty nebyli zdaleka jen koně, kterým se v poslední době zejména v souvislosti s první světovou válkou dostalo určité pozornosti (román, divadelní hra a hollywoodský film War Horse2, publikace The War Horses3, aj.) – na bojišti severní Afriky operovaly jízdní oddíly užívající velbloudy, na blízkovýchodních frontách se zase často užívaly muly, a jako tažná zvířata byly široce využívány muly, voli i osli. V zázemí dokonce nahrazovali koně při lesních či zemědělských pracích sloni a velbloudi z cirkusů a zoologických zahrad; na menší náklady byli v armádě zapřahováni také psi.
Tažná zvířata byla využívána v první světové válce polním dělostřelectvem, kde byla zapřahována k tažení zbraní a munice. Samohybná děla (nepočítáme-li tanky) se v první válce prakticky vůbec neuplatnila, proto všechna střední a menší děla a potřebná munice byly přemisťovány zvířaty (výjimečně vojáky; největší děla pak byla převážena vlaky). Zároveň byla zvířata používána vozatajstvem k tažení zásob a munice; mimojiné také k přepravě polních ambulancí. Jelikož železniční síť byla ničena dělostřeleckou palbou a provoz na ní tak byl velmi ztížen, byla zvířata pro přepravu skutečně klíčová. V rozbláceném terénu (zejména na západní frontě) bylo jejich využití efektivnější než užití tehdejších mechanizovaných vozidel, ačkoli i koně často v bahně uvízli a již se z něj nedostali. Ve druhé světové válce se mnohem více uplatnila motorová vozidla a pásová vozidla (tanky) jako samohybné a ve složitém terénu relativně dobře pohyblivé střelné zbraně, nicméně mnoho jednotek bylo pro převoz materiálu, zbraní i pro přemisťování vojáků stále zcela odkázáno na tažnou a nosnou sílu zvířat. To mohlo být důsledkem jednak komplikovaného terénu, ve kterém se přes všechnu technologickou vyspělost motorových vozidel jiný než zvířecí pohon uplatnit nedokázal, jednak momentální situací zásobování (nedostatek vozidel či pohonných hmot). Například Německo nemělo dostatek vlastních ropných zdrojů, tudíž nemohlo vyrábět dostatek paliva pro motorová vozidla, a bylo proto nuceno uchýlit se především k využití tažné síly zvířat. Sovětská Rudá armáda zase o velkou část vozidel přišla při rychlém zahájení operace Barbarossa a dočasně je tak musela znovu nahradit koňmi. Jako další příčina se v případě Německa uvádí také omezování automobilové výroby upřednostňováním strategicky důležitějších tanků a letadel, v důsledku čehož byl motorizovaný transport dále minimalizován.
Tzv. zákopová válka, která se stala v první světové válce zejména na západní frontě hlavní formou boje, byla téměř zcela nevhodná pro využití kavalerie (jízdy). Ostnatý drát představoval pro koně velkou past, často se do něj zamotali a uvízli v něm či se v něm těžce zranili. Také drastické zvýšení palebné síly a plošné užívání těžkých kulometů, tříštivých granátů a silné dělostřelecké palby vedlo k tomu, že kavalerie byla na západní frontě relativně velmi málo nasazovaná. Zde je vhodné znovu připomenout, že zvýšení palebné síly a dostřelu vedlo k výraznému omezení role přímého boje v osobní vzdálenosti vůbec. Tělo člověka ani koně nemohlo obstát proti palebné síle kulometů, granátů či děl, a při zasažení vysoce výbušnými zbraněmi bylo doslova zničeno. V roce 1917 navíc začaly být poprvé ve velkém měřítku používány tanky, které dokázaly ve změněných podmínkách boje převzít jednu z hlavních funkcí kavalerie – moment překvapení v přepadových akcích a fyzickou převahu. Přes toto vše však kavalerie sehrála v první světové válce určitou roli – využita byla především na východní a balkánské frontě, relativně důležitou roli si ponechala na Blízkém východě. Stále více však bylo možno pozorovat přechod od klasické kavalerie (bojovník se přepravuje i bojuje na koni) k tzv. mounted infantry, jízdní pěchotě – voják užívá zvíře k přepravě, ale bojuje na zemi. Tato tendence se pak stala ještě výraznější za druhé světové války, a umožnila tak jízdě uplatnit se v omezeném rozsahu ještě v polovině 20. století.
Zajištění koní bylo vedle přivážení vojáků, munice a zásob zásadní logistickou otázkou vedení války. Krmivo pro koně a tažná zvířata patřilo mezi zcela nejdůležitější zásoby. Například za první světové války Německu, které bylo před válkou do velké míry závislé na dovozu obilnin a které nyní kvůli spojenecké blokádě nedokázalo získat dostatek potravin, zemřelo mnoho koní vyhladověním. Jelikož však koně patřili mezi strategicky nejdůležitější vojenský „materiál“ (dokonce důležitější než vojáci, což jim bylo také někdy připomínáno), byl na jejich udržení naživu a ve schopnosti pracovat kladen poměrně velký důraz. Pro jejich strategickou důležitost byli také koně vedle děl a kanónů tím nejcennějším, co mohla útočící armáda nepřátelskému vojsku zabavit (německý Wehrmacht například vstupoval do druhé světové války s půl milionem koní, o více než dva miliony dalších koní se pak obohatil při okupaci Polska a zejména během operace Barbarossa).4 Velká Británie do první světové války vstupovala s relativně malým počtem vlastních koní, a proto byla od počátku závislá na dovozu koní z Ameriky. Spojené státy dovezly evropským velmocem bojujícím na západní frontě téměř jeden milion koní a mul, nepočítáme-li ty, které si americká armáda přivezla po vstupu Států do války.5 Přeprava koní z Ameriky do Evropy byla však dlouhá, náročná a nebezpečná – přes 6,6 tisíce koní a mul zemřelo v první světové válce na moři po zásazích spojeneckých lodí německými ponorkami.6
Pracující zvířata se stala v okamžicích patových střetnutí a uvíznutí jednotek bez možnosti zásobování snadno dostupným zdrojem potravy pro hladovějící vojáky. Nejznámější je případ bitvy o Stalingrad, kde byly mezi léty 1942–43 německé jednotky téměř úplně odříznuty od zásobování. Ve výpovědích přeživších vojáků,7 popisujících zoufalé snahy o využití jakéhokoli možného zdroje potravy, je možné sledovat proměny vnímání lidí v nejkrajnějších situacích, kdy jsou všechny dřívější ohledy i omezení podřízeny nejprostší snaze o přežití. Využity tak byly všechny možné části těl zabitých i dávno mrtvých zvířat (později i lidí) a role a hodnota zvířete jako živé bytosti se tak omezila již jen na tento jediný účel. Podobných případů, kdy vojáci v obležení začali zabíjet a konzumovat koně a pracující zvířata, je zaznamenáno více, i z války první.8
Úmrtnost koní a tažných zvířat byla ve válce vysoká, obecně vyšší než u mužů. Koně byli snazšími cíli, a neviděl-li protivník šanci na zabavení zvířete, často také oblíbenějšími – jelikož měl kůň v boji větší hodnotu než muž, byla jeho zasažením nepříteli napáchána větší škoda. Obzvlášť smrtelné byly pro koně stejně jako pro vojáky ohromné, tzv. opotřebovávací bitvy – např. v bitvě u Verdunu bylo údajně v jediném březnovém dni zabito 7 tisíc koní.9 Nejsnazšími obětmi střelby se pak stávala zapřažená zvířata, která byla připoutána k nákladu a sama k sobě a měla jen malou šanci se před střelbou ukrýt či utéci. Vedle válečných zranění byly příčinami smrti vyčerpání, vyhladovění, utopení či uvíznutí v bahně a v kráterech po výbuších granátů, infekce, onemocnění dýchacího ústrojí, kožní choroby a další problémy způsobené podmínkami na frontě. I lehká zranění se ve špatných hygienických podmínkách často zanítila a zvířata byla utracena. Zastřelení nemocného či zraněného koně či zvířete hluboko uvízlého v blátě bylo často pro vojáky snazší, než se jej snažit zachránit a převážet jej k léčbě a rehabilitaci. Koňské nemocnice, polní veterinární ambulance a rehabilitační centra přesto existovaly a prošlo jimi relativně mnoho koní.
Zvířata, která se konce války dožila, však často štěstí neměla. Veliká část z nich byla po skončení války svými jednotkami prodána na jatka či zastřelena. Koně nemuslimských armád operujících v muslimských zemích byli svými vojáky často zastřeleni ve snaze ušetřit je zneužívání v rukou těch, jejichž zacházení se zvířaty považovali za horší svému. To vše bylo zkrátka pohodlnější, ačkoli málo omluvitelné, než o válkou vyčerpané koně dále pečovat a převážet je zpátky do domovských zemí, odkud byli vytrženi. Navrácení poněkud ztěžovala i karanténní opatření.
V první světové válce bylo zapojeno na všech stranách asi 8 milionů koní a bezpočet oslů a mul.10 Jen na západní frontě zemřel asi jeden milion koní.11 Ve druhé světové válce použila sovětská Rudá armáda úhrnem asi 3,5 milionů koní a mul, německá kolem 2,75 milionů12; počet zvířat použitých ostatními armádami byl v této válce podstatně nižší.
Po zkušenosti z první světové války všechny zúčastněné armády postupně, každá vlastním tempem, přistoupily k mechanizaci svých bojových jednotek. Před začátkem druhé světové války byla již mechanizována podstatná část všech evropských armád, stejně jako té americké, australské, kanadské, japonské a dalších. Některé armády tento trend jednoznačně sledovaly i v průběhu války 1939–45, a po ní již definitivně došlo k mechanizaci téměř ve všech složkách armád všech zúčastněných států. Ve velmi omezené míře byla zvířata (především k nošení nákladu a přesunu vojáků, ne již k tažení) dále užívána v mimoevropských konfliktech především ve velmi komplikovaném a málo zpřístupněném terénu střední Asie (dodnes například spojeneckými vojsky v Afghánistánu), nicméně naprostá většina operací moderních armád se již od konce druhé světové války odehrává zcela bez využití pracujících zvířat. Některé armády si ponechaly jízdní oddíly jako reprezentativní složku.
První i druhá světová válka jako konflikty totálního charakteru měly katalytický vliv na technologický vývoj i nové objevy ve vědě. Mnoho z technických inovací vzniklých v důsledku těchto válek vedlo k urychlení poklesu role pracujících zvířat v boji. Již byl zmíněn tank a obecně pásová vozidla a samohybné zbraně, mezi další takové patří zavádění jeepů a terénních vozidel s pohonem na všechna čtyři kola. Ta spolu s tažnými motorovými vozidly – tahači, traktory a návěsy – téměř úplně vyřadila tažení vozů zvířaty. Masové užití leteckého bombardování a obecně dále narůstající fyzická vzdálenost mezi bojujícími a zároveň rostoucí palebná a ničivá síla výbuchu pak pochopitelně dále omezovaly roli kavalerie a možnost přímého útoku nechráněného živého těla vůbec.
V tomto eseji jsem se pokusila postihnout ekonomickou a logistickou úlohu zvířat vykonávajících fyzickou práci ve dvou největších válkách 20. století. Tyto dva konflikty byly zcela přelomové ve způsobu vedení boje a to, spolu s obecným přechodem k mechanizaci ve většině lidských činností, vedlo k téměř úplnému ukončení využívání pracovní síly zvířat ve válce. V této práci jsem se nesnažila o úplné postižení problému, spousta aspektů byla jen letmo dotčena. Je také pochopitelně možné, že některé mé závěry či předpoklady jsou chybné, nedomyšlené či nepřesné; doufám, že se mi podaří je případně v budoucnu opravit.
Poznámky pod čarou