Písemná práce Terezy Vandrovcové k předmětu Soudobé sociologické teorie v rámci doktorského studia, katedra sociologie, FF UK, 2010
Abstrakt: Autorka v této přehledové stati představuje relativně nový společenskovědní obor Human-Animal Studies se zaměřením na jeho sociologickou dimenzi. Snaží se odhalit skryté předpoklady a východiska oboru, zasazuje jej do širšího interdisciplinárního rámce, představuje vybrané teorie, metody a nejdůležitější oblasti zkoumání a nakonec nastiňuje možnou budoucnost tohoto oboru.
1. Úvod
Ačkoliv zvířata vždy hrála podstatnou roli v historicky nejvzdálenějších i současných společnostech, sociologové se tradičně omezovali pouze na zkoumání a vysvětlování vztahů mezi příslušníky lidského druhu a vliv interakce lidí s mimolidskými zvířaty zůstal okrajovou doménou jiných společenskovědních disciplín jako např. antropologie či etnologie (s omezením na přírodní národy). Tento nedostatek zájmu sociologie tkví mimo jiné v tom, že „sociální vědy mají tendenci prezentovat se především jako vědy o diskontinuitě mezi lidmi a zvířaty.“ [Noske 1990: 66]. Tradiční dichotomie přírodního a kulturního sehrála svůj význam v osamostatnění společenských věd a definici jejich předmětu v kontrastu k vědám přírodním. Tento dualistický rámec je nejčastěji dáván do souvislosti s mechanistickou filosofií René Descarta, který svým učením o dualitě ducha a hmoty podpořil ostrou dichotomii mezi lidmi a ostatními tzv. mechanickými entitami (zvířata, rostliny, neživé předměty). Karteziánská metafyzika, jenž podpořila vyloučení zvířat ze sociálně-vědních analýz, je založena na lingvocentrickém předpokladu, že zvířata postrádají schopnost používat lidský jazyk a tedy i schopnost myšlení. Neschopnost smysluplné lidské řeči podle Descarta dokazuje nejen to, že „zvířata mají méně rozumu než lidé, nýbrž že ho nemají vůbec. Je neuvěřitelné, že by se opice nebo papoušek nejdokonalejší svého druhu, nevyrovnal v této věci dítěti nejomezenějšímu nebo aspoň dítěti s mdlým rozumem, kdyby jejich duše nebyly docela jiné povahy než naše.“ [Descartes 1992: 42]
Tento filozofický pohled a omezená pozornost věnovaná mezidruhovým vztahům se samozřejmě promítly i do základů společenských věd v devatenáctém století a jeho vliv neustával ani po většinu století dvacátého. Např. George Herbert Mead sice o zvířatech mnohokrát pojednával, avšak používal je pouze jako model stojící proti smysluplnému lidskému jednání. Když pokládal intelektuální základy směru, který později vyústil v symbolický interakcionismus, neopomněl poznamenat, že interakce zvířat je na rozdíl od té lidské pouze instinktivní, založená na primitivních impulsech a že zvířata disponují „kvalitativně odlišným stavem vědomí od toho, co bychom běžně nazvali vnímavostí v lidské zkušenosti.“ [Mead 1907: 384] Jelikož postrádají vědomí smyslu, nemohou hrát ani roli interagujícího partnera a není možné konstituovat sociologickou analýzu mezidruhových interakcí.
Překvapivým zjištěním však může být skutečnost, že sociologický klasik Max Weber zahnutí mimolidských zvířat do sociologické analýzy na rozdíl od Meada připouští.
„Ale pokud takové porozumění [chování zvířat] existuje, bylo by teoreticky možné formulovat sociologii vztahů mezi lidmi a zvířaty, jak domestikovanými, tak divokými. Mnoho zvířat ‚rozumí‘ příkazům, hněvu, lásce, nepřátelství a reaguje na ně způsoby, které často evidentně nejsou pouze instinktivní a mechanické a v jistém smyslu jsou jak vědomě smysluplné, tak ovlivněné zkušeností. Není žádný a priori důvod předpokládat, že by naše schopnost sdílet pocity s primitivními lidmi byla o mnoho větší.“ [Weber 1966: 104]
Přes tuto dílčí úvahu v sociologii dominovala meadovská antropocentrická orientace postrádající zájem o interakce lidských a mimolidských jedinců až do konce 70. let 20. století. Za zlomový je v tomto smyslu považován článek Cliftona D. Bryanta z roku 1979, ve kterém se kriticky ohradil vůči opomenutí role zvířat v lidské společnosti a vyzývá ostatní sociology, aby obrátili svou pozornost na to, co nazývá zoologickým spojením (zoological connection).
„Toto spojení dává příslib produktivního zkoumání v mnoha směrech studujících lidské chování vztahující se ke zvířatům. Výzkum by mohl být úspěšně zaměřen na taková témata jako zvířata jako sociální problém, ideologické konflikty zahrnující zvířata, zvířata zastupující člověka nebo na zvířata vztažené trestné činy a deviace.“ [Bryant 1979: 399]
2. Interdisciplinarita oboru
Ačkoliv sociologie zařadila mezidruhové interakce do oblasti svého zájmu teprve nedávno, jiné společenské vědy tuto oblast rozvíjely o něco dříve. Studie vzešlé z těchto oborů byly a stále jsou pro sociologické zkoumání silnou inspirací a použitelným věděním, proto je vhodné je představit a zasadit sociologii zvířat do širšího rámce.
Sociální a kulturní antropologové jako Claude Lévi-Strauss [1969, 1971] nebo Mary Douglas [(1966) 1984] ve svých studiích zdůrazňují symbolickou důležitost zvířat u přírodních národů, jenž zvířata rozlišují podle různých náboženských kritérií např. na posvátná a nečistá [Douglas, 1984: 10]. Zvířata v těchto společenstvích vystupují jako postavy mýtů, jako objekty rituálů i jako nejrůznější klasifikační jednotky. Clifford Geertz [1973] ukázal, že analýza kohoutích zápasů na Bali může pomoct odhalit, jakým způsobem je strukturovaná tamní společnost a vztahy. Odhaluje též souvislost se sexualitou „Každému, kdo na Bali strávil nějaký čas, je naprosto zřejmá hluboká psychologická identifikace balských mužů se svými kohouty [v originále cock, pozn. T.V.]. Dvojsmysl je zde zcela záměrně.“ [Geertz 1973: 417] Antropologie rovněž přispěla k rozvoji zkoumání procesu domestikace, jenž nám podle některých autorů může být klíčem k porozumění vztahů mezi lidmi samotnými. „Tím, že se zvířata stala majetkem, který může být reprodukován a množen, lidstvo vytvořilo možnost nových druhů nerovnosti a diferenciace.“ [Mullin 2002, 389]
Dalším oborem, který výrazně přispěl k rozvoji poznání mezidruhové dimenze, je psychologie. V dřívějším období šlo zejména o zkoumání zvířecího chování a prožívání, jež bylo motivováno snahou o porozumění lidské psychice. Sem patří např. nechvalně známé pokusy Harry F. Harlowa z 50. let 20. století, během kterých vyvolával mateřskou deprivaci u opičích mláďat [Gluck 1997], nebo studie jeho následovníka Bowlbyho o primárních emocionálních vazbách [Bowlby 1969]. Oba autoři používali opice jako modely pro lidské chování a uznávali tedy možnost generalizování výsledků těchto pokusů na člověka. Např.: „Jak bude ještě zmíněno, všechny proměnné, které ovlivňují intenzitu vztahu u lidských kojenců, jsou stejné jako ty, které ovlivňují intenzitu vztahu u mláďat opic a primátů.“ [Bowlby 1969: 203] Tímto přístupem napomohli k všeobecnému uvědomění podobnosti mentálního světa člověka a ostatních zvířat a k rozpoznání možnosti mezidruhové emocionální výměny. Dominantou psychologie se brzy stala právě oblast vzájemných vztahů a jejich blahodárných účinků. Psycholog Boris Levinson [1965] se jako jeden z prvních začal zabývat možností využití zvířat v psychoterapii. Během let se léčba za přítomnosti zvířat stala uznávanou technikou při terapii dlouhodobě nemocných pacientů [Corson et al. 1975, Johnson et al. 2003], duševně nemocných pacientů [Parshall 2003], dětí [Fawcett and Gullone 2001] i v oblasti drogové prevence [Catanzaro 2003].
Další plodnou oblastí, ze které může sociologie čerpat, jsou historické studie, jež zkoumají vztah lidí k mimolidským zvířatům v různých obdobích a proměnu těchto vztahů. Mezi nejstarší patří práce historika Edwarda P. Evanse [1906], který pojednal o způsobu souzení a trestání zvířat v období středověku, kdy byla zvířatům přisuzována morální odpovědnost za své činy. K většímu rozvoji historie zvířat ve společnosti došlo podobně jako u ostatních oborů až v 80. letech 20. století. Nejčastěji se historici zaměřují na fenomén domácích mazlíčků v různých historických obdobích [Ritvo 1987, Kete 1994] a na proměnu postoje lidí vůči zvířatům [Thomas 1983).
Ve výčtu důležitých oborů nelze opomenout ani etologii, ač se jedná o vědu přírodní. Etologie, jež studuje chování zvířat, přinesla důležité poznatky o schopnostech mimolidských tvorů vstupovat do smysluplných interakcí a poskytovat emocionální výměnu. Významnou je v tomto ohledu práce manželů Gardnerových, kteří naučili mladé šimpanze používat znakový jazyk [Gardner and Gardner 1969] a zproblematizovali tak dosavadní předpoklad o neschopnosti mimolidských zvířat osvojit si řeč. Savage-Rumbaugh při práci s primáty dokonce zjistila, že „s trpělivým a systematickým tréninkem byly opice schopné naučit se číst i tištěné symboly.“ [Savage-Rumbaugh et al. 1998: 11] K porozumění emocionálnímu životu zvířat výrazně přispěla etoložka a antropoložka Jane Goodallová, která svůj život zasvětila pozorování šimpanzů v jejich přirozeném životním prostředí [Lawicková-Goodallová 1978].
Tyto a mnohé další disciplíny vytvořily ideální prostředí pro vznik specifického sociologického pohledu na oblast lidsko-zvířecích interakcí, ale i nadále zůstávají užitečnými partnery. Je důležité mít na paměti, že Human-Animal Studies je obor interdiciplinární a sociologie by proto měla zůstat otevřená poznatkům ostatních oblastí a neuzavírat se do jednoho paradigmatu.
3. Rozvoj a institucionalizace v sociologii
Ke konci 20. století se lidsko-zvířecí vztahy staly v sociologii stále oblíbenějším ohniskem zájmu. Důkazem rostoucí oblíbenosti Human-Animal Studies v sociologii je nárůst článků s touto tématikou objevujících se v zavedených a uznávaných časopisech (Sociological Forum1, Journal of Contemporary Ethnography2, Sociological Quarterly3, American Behavioral Scientist4) a množství periodik, která této oblasti věnovala celá speciální vydání (Journal of Social Issues5, Qualitative Sociology6, Social Research7, International Journal of Sociology and Social Policy8, Qualitative Sociology Review9). Úspěšně se však etablovaly i společenskovědní časopisy, které jsou zaměřené výhradně na oblast Human-Animal Studies. Jsou jimi Anthrozoöz: A Multidisciplinary Journal of The Interactions of People & Animals (založeno r. 1987), Society & Animals: Journal of Human-Animal Studies (1993), Journal for Critical Animal Studies (2003) a Humanimalia: A Journal of Human/Animal Interface Studies (2009).
Zvýšený zájem o oblast lidsko-zvířecí dimenze podpořil i nárůst výzkumných institucí a dalších organizačních struktur. V roce 1991 zahájila svou činnost organizace The International Society for Anthrozoology (ISAZ)10, která si dala za cíl podporovat vědecký a akademický výzkum lidsko-zvířecích interakcí. Jejím časopisem se stal již zmiňovaný Anthrozoöz, který začal vycházet o čtyři roky dříve. Specifikem této organizace je zejména to, že se zaměřuje na mikrosociální úroveň mezidruhové interakce a snaží se být hodnotově neutrální. Další organizací je Psychologists for the Ethical Treatment of Animals11, která v roce 1993 začala vydávat Society & Animals Journal. Tematicky zahrnuje širokou škálu oblastí, ve kterých zvířata figurují v lidské společnosti a kromě neutrálního popisu zahrnuje též kritickou reflexi a praktická doporučení. Tato výzkumná organizace si totiž klade za cíl kromě studia lidsko-zvířecích vztahů též zlepšení statusu zvířat ve veřejné sféře. V roce 2005 se tato organizace přejmenovala na The Animals and Society Institute12.
Organizace Institute for Critical Animal Studies13 vznikla v roce 2001 a od ostatních se liší tím, že postavení zvířat ve společnosti reflektuje výhradně optikou kritické teorie. Jejím deklarovaným cílem je identifikovat zneužívání zvířat ve společnosti a iniciovat akademickou a společenskou změnu směrem k jeho ukončení. Od roku 2003 publikuje časopis Journal for Critical Animal Studies.
Za velice významný krok k akceptaci této výzkumné oblasti je považováno založení sekce Animals and Society14 v rámci American Sociological Association15 v roce 2002. Jak poznamenává Jerolmack, uznání této sekce „dokládá, že si tento objevující se obor upevňuje pozici na akademické půdě.“[Jerolmack 2005: 651] Obdobně se v roce 2006 v rámci British Sociological Association16 zformovala Animal/Human Studies Group17.
Institucionalizace oboru je patrná též na půdách univerzit, v jejichž rámci vznikají výzkumná centra zaměřená na oblast Human-Animal Studies. V USA to je např. Animal Studies při Michigan State University18, Center to Study Human Animal Relationships and Environments v rámci University of Minnesota19, v Austrálii The Animals and Society (Australia) Study Group v The University of Western Australia20, na Novém Zélandu New Zealand Centre for Human-Animal Studies v rámci University of Canterbury21, ve Finsku Human-animal studies research network of Finland22, ve Švédsku The HumAnimal group při Uppsala Universitet23 a další. Velkou rychlostí roste i počet nabízených kurzů, postgraduálních specializací a pořádaných konferencí v tomto oboru.
4. Východiska a předpoklady
Základním předpokladem a východiskem oboru je skutečnost, že zvířata zasahují do lidských životů na mnoha různých úrovních (od oblasti mytologické či náboženské až po oblast konkrétní mezidruhové interakce).
Dalším východiskem oboru je uznání zvířat jako svébytných autonomních subjektů, které mají své vlastní zájmy, vědomí a emocionální život. Zejména díky již zmíněným etologickým výzkumům došlo ve 20. století k obrovskému posunu od vnímání zvířat jako mechanických strojů (dle Descartovy metafory) až k jejich chápání jako jedinců schopných učení jazyka, používání nástrojů a vytváření primitivní formy kultury, což postupně rozpouští přísně vedenou hranici mezi lidským druhem a ostatními zvířaty. S tímto poznáním se samozřejmě mění i morální či legální status zvířat, který jim lidé přisuzují skrze své jednání a fixně upravují skrze zákony.
Zvířata ve společnosti však nevystupují jako homogenní skupina, ke které by bylo přistupováno stejným způsobem, ale jejich postavení ve společnosti a zacházení s nimi je silně ovlivněno významem, který jim společnost přisuzuje. Stejný druh (např. pes) je vnímán zcela odlišně, má-li status domácího mazlíčka nebo je-li laboratorním zvířetem, jehož život je podroben účelu, ke kterému je předurčeno. Sociologii zajímá, které mechanismy dovolují existenci takových paradoxů.
„Tuto rozpolcenost vnímáme jako znamení toho, že sociální síly musí úspěšně pracovat. Tak úspěšně, že mnoho lidí v moderních společnostech nevnímají tyto kontradikce jako problém.“ [Arluke and Sanders 1996: 5]
Ve společnosti však v uznání těchto kontradikcí konsensus nepanuje a proto se objevují nová sociální hnutí, jež činí z využívání zvířat např. v laboratořích morální problém. Akademickou odpovědí směrem k těmto protestujícím hlasům je kritická odnož Human-Animal Studies. Nově se vynořující oblasti ve společenských vědách mají zpravidla svou paralelu v sociálních hnutích (v minulosti šlo o občanská práva, ženská hnutí a ekologická hnutí). V případě Human-Animal Studies je zřejmé, že svou občanskou paralelu nachází v hnutí za práva zvířat. Aktivistům za práva zvířat mohou sociologové a další společenští vědci poskytnout relativně nezávislou sadu informací, které umožní lidem uskutečňovat zasvěcené soudy a politická rozhodnutí, která se týkají mimolidských zvířat.
5. Teorie a metody Human-Animal Studies
Studie lidsko-zvířecích vztahů jsou v sociologii velmi různorodé a zahrnují širokou škálu teorií, ze kterých vychází a metod, které používají. Zde představím ty nejobvyklejší. Zřejmě kvůli dřívějšímu vyloučení možnosti zvířat vstupovat do interakcí s lidmi v díle Herberta G. Meada [1907] je většina publikované literatury orientovaná směrem k symbolickému interakcionismu. Autoři se buď vysloveně vymezují vůči Meadově pojetí [Alger and Alger 1997, Irvine 2003] nebo analyzují konkrétní situace, ve kterých zvířata do interakcí s lidmi vstupují [Sanders 2003, Brandt 2004].
Kritická teorie je další významnou orientací, která ovlivnila způsob uchopení tématu lidsko-zvířecích vztahů. Na rozdíl od symbolického interakcionismu, který je svým charakterem spíše popisný, se kritická zvířecí studia zaměřují na kritiku lidského zacházení se zvířaty, problematizují jejich ambivalentní morální status a vnímanou nerovnost či nespravedlnost dávají do souvislostí s dalšími formami útlaku např. s rasismem či sexismem [Nibert 2002, Munro 2005, Adams 2006].
Používané metody se jako ostatně i v ostatních sociologických oblastech odvíjí od analyzovaného předmětu výzkumu. Výrazně zde dominují etnografické kvalitativní metody, které se snaží vztahy mezi lidmi a mimolidskými zvířaty odpozorovat v jejich přirozeném prostředí, zpravidla doplněné hloubkovými rozhovory. Tyto metody jsou zvláště oblíbené v oblastech, kde by mohlo být odpovídání skrze dotazníky zkreslené z důvodu stylizace – např. zkoumá-li se vztah výzkumných pracovníků a zvířat v laboratořích [Arluke 1988, 1992, Arluke and Sanders 1996]. Někteří autoři využívají i autoetnografické metody, kdy se snaží analyzovat svůj vlastní vztah s domácím mazlíčkem [Sanders 1993]
Další oblíbenou metodou je obsahová analýza, která je používána zejména při zkoumání vzorců kulturní reprezentace zvířat. Zkoumáno je vykreslení zvířat např. v televizních reklamách [Lerner and Kalof 1999], tištěné inzerci [Arluke 1994], v beletrii [Holloway 2003], v odborné literatuře [Crist 1999] nebo filmech [Hirschman and Sanders 1997].
Kvantitativního dotazníkového šetření a standardizovaných měřících škál je nejčastěji využíváno např. v oblasti zkoumání postojů vůči zvířatům či zacházením s nimi a jejich souvislostí s osobnostními charakteristikami [např. Signal and Taylor 2006].
6. Oblasti zkoumání
6.1 Interakce s domácími zvířaty
Jedním z nejpopulárnějších témat v rámci sociologických Human-Animal Studies je každodenní interakce mezi lidmi a tzv. domácími mazlíčky. Jak jsem již naznačila v předchozí části, autoři zde hojně využívají perspektivu symbolického interakcionismu a snaží se ukázat, že jsou zvířata schopna vstupovat s lidmi do smysluplných interakcí jako subjekty a být interagujícím partnerem, ačkoliv (ve většině případů) nepoužívají lingvistické symboly [Sanders 2007, Brown 2007]. Důraz je kladen na intersubjektivitu, která vyvstává z těchto interakcí. V praxi to znamená např. proces, ve kterém lidé konstruují individualitu, emocionalitu a identitu „zvířecích druhých“, jak dochází k výměně významů či záměrů a jak interakce se zvířaty proměňuje identitu lidských aktérů.
„V kontrastu ke konvenčním pozitivistickým předpokladům (…) je zde patrná evidence, že psi a další zvířata, se kterými lidé běžně přichází do kontaktu, mají alespoň základní schopnost „brát na sebe roli druhého“; a že se chovají způsobem, který je cílevědomě zaměřen na formování interakcí k dosažení svých cílů nebo na komunikaci za účelem porozumění subjektivní zkušenosti svých partnerů. (…) Typickým příkladem, se kterým se ve svém výzkumu setkal, byl ošetřovatel, jenž byl smutný či v depresi a pes, který evidentně rozeznal tento emocionální stav, a choval se způsobem, který byl zaměřen na utěšení či projevení zájmu. “ [Arluke and Sanders 1996: 45]
Sociologové si všímají i rozdílu vnímání zvířecí subjektivity v různých podmínkách. V zařízeních, kde jsou zvířata pouhými prostředky nějakého lidského účelu, je jejich osobnost potlačována (nejvíce ze strany institucí). Ačkoliv někdy pracovníci vnímají subjektivitu zvířat jako reálnou, tuší, že by tak činit neměli, což vyplývá např. z rozhovorů s pracovníky primatologické laboratoře: „Mně a dalším primatologům se zdá zřejmé, že tato opice utěšuje druhou, ale nejsme oprávněni to říkat, jelikož bychom kvůli tomu ztratili respekt, proto raději používáme klinické termíny.“ [Rees 2001: 238]. Naopak majitelé domácích mazlíčků se takové soudy nezdráhají sdělit. Sanders ve své studii „pejskařů“ např. popisuje, že tito lidé mají s mimolidskými zvířaty velmi blízké vztahy, nepochybují o tom, že jsou psi subjektivními aktéry a interakce s nimi popisují jako autentickou a vzájemnou emocionální i významovou výměnu. „Majitelé vnímali, že jejich blízké vztahy se psy byly založeny na intersubjektivitě a sdílení emocí.“ [Sanders 1993: 218] Psi jsou svými majiteli také popisováni jako vědomí aktéři, kteří dokážou měnit situaci nebo se alespoň pokusit ukázat svou vůli s citlivostí na reakci druhého, jenž poskytuje mantinely. Dutton a Williams uvádí interakci člověka a psa prostřednictvím vodítka jako příklad intersubjektivní úrovně, na které se rozhoduje o společném jednání. „Použití vodítka je efektivním způsobem, jak mohou obě strany vyjádřit svoje záměry k pohybu konkrétním způsobem a skrze který může majitel trvat, aby pes následoval jeho směr chůze konkrétním směrem.“ [Dutton and Williams 2004: 216]
Vedle zkoumání samotných interakcí je množství literatury věnováno pozitivním efektům, které má zvíře na lidské jedince. Vlivem na fyzické a mentální zdraví se zabývá především medicína a psychologie [Winefield et al. 2008, McNicholas et al. 2005], ale sociologii zajímá zejména vliv, jaký má vlastnictví zvířete na společenský život a identitu jedince. Peter Messent si jako jeden z prvních při své studii návštěvníků londýnského parku povšimnul, že majitelé psů měli daleko větší pravděpodobnost, že naváží kontakt s dalším člověkem [Messent 1983]. Tuto myšlenku rozvedl Robins, jenž s dalšími kolegy zkoumal dynamiku interakcí majitelů psů ve veřejném parku. Z jejich pozorování vyplynulo, že přítomnost psa usnadnila navázání komunikace s cizími lidmi a následné vytvoření důvěry mezi novými známými. [Robins et al. 1991] Tohoto fenoménu si všimnul i český psycholog Matoušek: „Zvíře je sociálním mazivem v rodinných i mimorodinných kontaktech lidí, například „pejskaři“ mají v parku mnohem víc interakcí s jinými lidmi než ti, kdož se v parku procházejí bez zvířete.“ [Matoušek 1997, 79]
6.2 Zaměstnanci využívající zvířata
Jak jsem již naznačila na příkladu z primatologické laboratoře, sociologové se vedle interakcí s domácími mazlíčky ve velké míře věnují též lidsko-zvířecím vztahům na pracovištích, kde je zvíře více objektem než interagujícím partnerem (subjektem). Mezi nejvýznamnější badatele této oblasti patří Arnold Arluke, jenž svá studia zasvětil etnografickým výzkumům v prostředí vzdělávacích institucí či laboratoří využívající zvířata ve výuce či vědeckých experimentech. Zabývá se v nich, jak dochází k objektivizaci či odosobnění používaných zvířat [Arluke 1988], jakým způsobem se pracovníci vyrovnávají se stresem způsobeným touto objektivizací zvířat [Arluke 1990, 1992], jak se vědci brání proti kritice ze strany lidí vně laboratoře prostřednictvím omezení úniku informací [Arluke 1991] a jak si na objektivizované zacházení se zvířaty zvykají studenti [Arluke 2004, Arluke and Haffertly 1996]. Mary Phillips, která se zabývá stejnou oblastí, se zase zaměřila na to, jak je tento objektivizovaný status vytvářen skrze absenci pojmenovávání. „Používáním vlastních jmen sociálně konstruujeme individua a vytváříme narativní význam smyslu jejich životů.“ [Phillips 1994: 121] Pokusná zvířata postrádají tuto individualitu a proto je s nimi zacházeno jiným způsobem. V jiné studii se zaměřila na skutečnost, že je u těchto zvířat pravděpodobněji ignorována bolest a strádání než např. u veterinárních pacientů. [Phillips 1993]
6.3 Násilné činy páchané na zvířatech
Další významnou oblastí zkoumání lidsko-zvířecích vztahů je sociologie deviací, jež se v rámci Human-Animal Studies zabývá problematikou týrání zvířat a dalšími trestnými činy. Zajímá se o výskyt těchto jevů, jejich příčiny, souvislost s dalšími formami násilí, jejich negativní společenské důsledky a osobnostní charakteristiky pachatelů.
Jednou z oblastí, ve které byla vysledována souvislost s týráním zvířat, je domácí násilí. Studie odhalují, že v domácnostech, ve kterých bylo odhaleno fyzické týrání dětí, bylo přítomno i týrání domácích zvířat [Becker, French 2004]. Podobné výsledky odhalují i studie zaměřené na násilí páchané na ženách [Ascione 1998, Flynn 2000]. Autoři shodně uvádí, že přítomnost týraných domácích zvířat je pravděpodobným indikátorem ostatních forem domácího násilí.
Zvířata jsou navíc v situaci rodinného konfliktu často zneužívána jako prostředek psychologického a fyzického teroru. Ascione prokázal, že páchání i svědectví týrání zvířat může mít u žen i dětí poškozující psychologické následky, které mohou dlouho přetrvat. Také proto je třeba věnovat pozornost tomuto fenoménu. [Ascione, 1998]
Dalším poznatkem je souvislost mezi zneužíváním zvířat a agresivitou namířenou proti lidem. Kellert a Felthous se zaměřili na děti s historií týráním zvířat a odhalili znaky, které nejvíce predikují pozdější násilné chování vůči lidem. Zahrnují absenci výčitek svědomí, viktimizaci různých druhů zvířat a kruté jednání k sociálně vysoce hodnoceným zvířatům (psům, kočkám) [Kellert, Felthous, 1985].
Několik studií se zabývalo i sériovými vrahy a jejich zkušenostmi s týráním zvířat. Například Lockwood a Church provedli retrospektivní studii masových vrahů a na základě svých zjištění došeli k závěru, že zatímco ne každý, kdo týrá zvířata, se stane sériovým vrahem, prakticky každý sériový vrah nejprve týral zvířata. [Lockwood and Church, 1996]
Podobné výsledky přinesla i analýza případových studií sériových vrahů, kterou v roce 2003 publikovali Wright a Hensley. Ti zkoumali možné propojení krutého jednání vůči zvířatům a sériovými vraždami. Odhalili, že týráním zvířat si pachatelé v dětství kompenzovali ponižování a deprivaci způsobenou blízkými lidmi, otupěli vůči bolesti druhého a v dospělosti obrátili praktiky, které se naučili na zvířatech, vůči lidem. [Wright and Hensley, 2003].
Tato oblast sociologie deviací je důležitá nejen kvůli odhalení souvislosti týrání zvířat s násilím vůči lidským bytostem, ale také kvůli závažnosti činů samotných a nutnosti účinné prevence. Podrobněji o této otázce pojednávám v článku „Násilné činy páchané na zvířatech v souvislosti dalších patologických jevů“ [Vandrovcová 2008].
6.4 Sociální hnutí
Další oblastí zájmu jsou sociální hnutí, jež bojují za práva či ochranu zvířat. Historii těchto hnutí se ve své knize věnuje Keith Tester, který ukazuje, že zájem o práva zvířat se výrazně projevoval již od 18. století [Tester 1992]. Dobrý přehled poskytují ve své knize též Jasper a Nelkin, kteří kromě podrobného popisu historického vývoje popisují filozofické kořeny hnutí a podmínky, jež jim daly vzniknout. Jejich původ vidí v západní industrializaci a urbanizačních procesech, které změnily lidskou orientaci vůči zvířatům. Zvířata přestávají být během industriální revoluce pouhými „nástroji práce a produkce“ a „městští obyvatelé se začínají se zvířaty setkávat téměř výhradně jako s domácími mazlíčky“ [Jasper and Nelkin 1992: 4]
Groves se ve své knize o aktivistech bojujících proti využívání zvířat v laboratořích zaměřuje zejména na charakter tohoto hnutí, který je odlišný od sociálních hnutí v minulosti. Členové tzv. nového sociálního hnutí neusilují o peníze a moc, ale o emocionalitu (do stejné skupiny řadí též hnutí sexuálních menšin). „Organizace se s pomocí médií snaží mobilizovat stud a přetvářet jej do zvládnutelných emocí hrdosti či vzteku.“ [Groves 1997: 10] K překvapení autora dávala většina aktivistů důraz na zcela racionální ospravedlnění své účasti v hnutí. Během svého zúčastněného pozorování rovněž odhalil vysokou korelaci mezi deklarovanými idejemi a praxí: „Aktivisté přijali etiku osobní odpovědnosti za své činy. Jejich odpovědi měly charakter individualistické zpovědi.“ [Groves 1997: 29] Stejného jevu si všiml během svého výzkumu též Herzog, přičemž „nejčastěji zmiňovanou oblastí změny bylo stravování aktivistů“ [Herzog 1993: 110] Vedle těchto proměn Herzog zaznamenal rovněž pozitivní vliv účasti v hnutí na interpersonální vztahy, štěstí a celkovou pohodu. Gaarder, která se ve svém výzkumu zaměřila na ženskou část aktivistů, však poukazuje i na negativní vlivy. Na jedné straně odhalila, že díky aktivismu ženy pociťují zhoršení interpersonálních vztahů v rodině a zkomplikování kariérní dráhy, ale na druhé straně si tím zvyšují sebevědomí a sebeúctu. „Další objevily, že mají vůdčí schopnosti, propagační dovednosti nebo politický vliv.“ [Gaarder 2008: 20] Vztahové problémy si tyto ženy kompenzují tím, že našly smysluplnou náplň života.
Další autoři se ve svých studiích pokouší vykreslit osobnostní charakteristiky zvířecích aktivistů. Jamison a Lunch vykreslují profil typického aktivisty za práva zvířat v USA, kterým je podle nich žena, běloška s vysokým vzděláním, žijící ve městě, ve věku přibližně 30let. Politicky se takový aktivista řadí mezi demokraty či nezávislé se středo-liberálním pohledem. Ve svém článku uvádí, že „aktivisté za práva zvířat jsou dobře vzdělaní lidé střední třídy, kteří mají dostatek volného času a inklinují k aktivitě v politickém systému.“ [Jamison and Lunch 1992: 454] Zajímavým poznatkem článku je kontrast mezi charakteristikou vůdčích a řadových členů. Zatímco řadoví aktivisté často uvádí, že hlavním mobilizačním faktorem pro ně bylo vlastnictví domácího mazlíčka, vůdčí osobnosti považují i samotné vlastnění zvířete za morálně problematické.
Kromě výše jmenovaných kvalitativních studií byla prováděna též kvantitativní dotazníková šetření. Plous se rozhodl zkoumat ideový posun v hnutí za práva zvířat během šesti let. V roce 1990 byl proveden výzkum s 402 účastníky pochodu za práva zvířat a v roce 1996 tentýž dotazník poskytl 372 aktivistům účastnících se stejné události. Zatímco v roce 1990 považovala většina demonstrujících za nejpalčivější problém experimentování se zvířaty, o šest let později byl důraz kladen na problematiku tzv. hospodářských zvířat. Tento posun byl znát i na změně stravovacích preferencí směrem k rostlinné stravě. „V roce 1996 36 % udržovalo veganskou dietu (tj. stravu bez živočišných produktů) a pouhá 2 % nebyla vegetariány, srovnejme s 18 % a 9 % v roce 1990.“ [Plous 1998: 50]
6.5 Postoje lidí ke zvířatům
Do oblasti Human-Animal Studies patří též výzkumy, které se zabývají postoji lidí vůči zvířatům (či zacházením s nimi), jenž jsou dávány do souvislostí s nejrůznějšími osobnostními či sociálními charakteristikami.
Herzog, Betchart a Pittman ve své studii publikované r. 1991 použili Likertovu škálu k měření souvislosti mezi postojem vůči zvířecímu welfare (překládané jako pohoda či stav bez strádání), genderem a sexuální orientací. Tuto škálu pojmenovali The Attitude to Animal Scale (AAS), která se k měření postojů používá dodnes. [Herzog et al. 1991] Např. Taylor a Signal tuto škálu zkombinovali s indexem interpersonální reaktivity (Interpersonal Reactivitiy Index) za účelem měření souvislosti empatie a pozitivních postojů vůči zvířatům. Ve své studii chtěli prověřit rčení „Kdo je dobrý ke zvířatům, je dobrý také k lidem“, jinak řečeno, že pozitivní postoje vůči zvířatům mohou být indikátorem mezilidské empatie. Výsledky odhalily signifikantní korelace mezi úrovní empatie, genderem, vlastnictvím domácího mazlíčka a postojem vůči zvířatům. Podle autorů tedy vyšlo najevo, že existuje „významná souvislost mezi mezilidskou empatií a postojem vůči zvířatům, jenž může převážit dříve nalezené genderové odlišnosti.“ [Taylor and Signal 2005: 25]
Ve své další studii škálu AAS zkombinovali s demografickými proměnnými a ukázali, že statisticky významný vliv na AAS skóre nemají věk ani vzdělání, ale prokázali vliv zaměstnání a výše příjmu. Oponují tak všeobecnému tvrzení, že vzdělanější lidé mají pozitivnější postoje vůči zvířatům. „Zatímco je trendem tvrdit, že lidé s vyšším formálním stupněm vzdělání prokazují více postojů orientovaných na pohodu zvířat, není tato tendence signifikantní.“ [Signal and Taylor 2006: 155]
Peek, Dunbam a Dietz se zaměřili na otázku pohlaví a ve svém výzkumu se snažili odhalit, proč je mezi aktivisty za práva zvířat tak vysoké procento žen. Vysvětlení vysoké podpory zvířecích práv ze strany žen nachází jak v socializaci k soucitnějším a pečujícím postojům, reakcí na dříve zakoušenou patriarchální dominanci, ale též podle nich „může být strategií, kterou některé ženy využívají v procesu pokračující rekonstrukce a prezentování obrazu svého genderu vůči ostatním, ukázat svou pečující stránku i když odmítly tradiční vztahové role.“ [Peek et al. 1997: 919]
Další skupina autorů se zase snažila odhalit souvislost mezi podporou ideje práv zvířat, vírou v evoluci a náboženským fundamentalismem. Za pomoci regresivní analýzy odhalili, že lidé s konzervativními postoji a lidé tíhnoucí k fundamentalismu, jež hájí diskontinuitu mezi lidmi a ostatními druhy či kreacionismus, méně často podporovali ideu práv zvířat. Naopak zastánci evoluční teorie, kteří vnímají živočišné druhy v kontinuitě, zastávali zvířecí práva častěji. [DeLeeuw et al. 2007]
6.6 Kritika daného stavu
Posledním tématem, které stále více získává na důležitosti, je kritika současného stavu zacházení se zvířaty. Jedná se o kritickou nebo též angažovanou sociologii, která odmítá hodnotovou neutralitu a zaměřuje na kritickou reflexi.
Stoupenci tzv. kritických zvířecích studií (Critical Animal Studies, CAS) se výrazně ohrazují proti tzv. „mainstremovým“ Human-Animal Studies (MHAS), které nemají kritický potenciál a pouze konstatují či dokonce pomáhají obhajovat daný stav. Velká část kritiky proto směřuje dovnitř oboru a akademici MHAS jsou obviňováni z toho, že jsou pro ně mezidruhové vztahy pouze zajímavým tématem a zvířata pouze abstraktní entitou, kterým nepřisuzují hodnotu cítících bytostí, jež mají zájem vyhnout se utrpění. Svým kolegům kriticky zaměření badatelé vyčítají absenci sociálních, etických a politických kontextů. [Schicktanz 2006, Weisberg 2009, Best 2009] Sociologové v rámci MHAS považují zvířata dle Besta za „objekt, znak, referent či historickou abstrakci, která slouží k produkci knih, článků nebo konferenčních příspěvků.“ [Best 2009: 21]
Kritická zvířecí studia (CAS) se snaží se překonat omezení MHAS, kritizují zneužívání zvířat v oblasti zábavy, vědy i potravinového průmyslu [Kemmerer 2004, Irvine 2006]. CAS se snaží vyhnout teoretizování beze smyslu a zaměřují se na přímější zasazení teorie do praxe, analýzy do politiky a akademie do společenské komunity. Jejich cílem je zlepšit všeobecné porozumění společenskému útlaku. Ideologii speciesismu (druhové nadřazenosti) dávají do souvislosti se sexismem, rasismem a dalšími ideologiemi, které jsou součástí širšího globálního systému dominance [Nibert 2002, Adams 2006].
Podobně jako MHAS, ale s větším důrazem, se staví proti dichotomizaci lidí a ostatních zvířat. Vytváření hranic mezi lidmi a zvířaty podle Hobson-Westa „slouží k ospravedlnění ignorace jejich zájmů a potřeb.“ [Hobson-West 2007: 25] Podobně jako Bauman vysvětluje mechanismy, jež usnadnily Holocaust, jde i v případě zvířat o moderní tendence vyloučit určité skupiny bytostí z morálního univerza.
Politicky jsou CAS částečně propojena s kritikou kapitalismu a jejich autoři podporují „rozvoj decentralizované a demokratické společnosti bez vykořisťování, dominance, útlaku, týrání a zabíjení.“ [Best 2009: 25] Kritická studia se snaží navázat na tradici Frankfurtské školy a její neomarxistické zaměření. Autoři často upozorňují na to, že Adorno, Horkheimer, Marcuse i Fromm, kteří čelili situaci rostoucího totalitarismu, mimo jiné kritizovali dominanci nad přírodou a obhajovali revoluční hnutí namířená proti konzumerismu a konformismu. CAS se chtějí ekvivalentně obracet k hnutí za práva zvířat, artikulovat jejich požadavky a poskytnout jim akademické zázemí.
7. Závěr
Jak jsem se pokusila ukázat, obor Human-Animal Studies je velice různorodý, ať už kvůli široké škále oblastí, ve kterých se zvířata v lidské společnosti vyskytují, tak kvůli množství způsobů, kterým lze k těmto oblastem přistupovat. Jsme svědky kontinuálního posunu ve společenském diskursu, zpřísňuje se evropská i světová legislativa týkající se zvířat, vznikají stále nové skupiny v hnutí za práva zvířat, jež artikulují své zájmy a postupně se globalizují. Sociologie by měla neustále reflektovat významy, které zvířata pro dnešního člověka mají, artikulovat vznikající konflikty a pokud možno i kritickým způsobem narušit tradiční „pozitivistický, strukturalistický, redukcionistický pohled na přírodní svět a místo člověka v něm.“ [Arluke and Sanders 1996: 56] Podobně jako obor Gender Studies kriticky reflektuje stereotypní představy o postavení muže a ženy ve společnosti a snaží se překonat „androcentrický“ přístup, obor Human-Animal Studies může přispět k reflexi a kritice dosavadního výhradně „antropocentrického“ pohledu. Skrze prozkoumávání mezidruhové dimenze a vztahování se k mimolidským tvorům můžeme lépe porozumět i tomu, co to znamená být člověkem.
Literatura
Adams, Carol J. 2006. The Sexual Politics of Meat: A Feminist-Vegetarian Critical Theory. New York: The Continuum International Publishing Group Inc.
Alger, J. M., Alger, S. F. 1997. „Beyond Mead: Symbolic Interaction between Humans and Felines.“ Society and Animals 5 (1), pp. 65-81.
Arluke, Arnold 1988. „Sacrificial symbolism in animal experimentation“. Anthrozoos 2, pp. 98-117.
Arluke, Arnold 1990. „Moral Elevation in Medical Research.“ Advances in Medical Sociology, 1, pp. 189-204.
Arluke, Arnold 1991. „Going into the closet with science: Information Control Among Animal Experimenters.“ Jounlal of Contemporary Ethnography, 20, pp. 306-330.
Arluke, Arnold 1992. „Trapped in a guilt cage.“ New Scientist 134 (4), pp. 33-35.
Arluke, Arnold 1994. „We Build a Better Beagle“: Fantastic Creatures in Lab Animal Ads.“ Qualitative Sociology, Springer Science & Business Media B.V., 1994, 17 (2), pp. 143-158.
Arluke, Arnold 2004. „The Use of Dogs in Medical and Veterinary Training: Understanding and Approaching Student Uneasiness.“ Journal of Applied Welfare Science, 7 (3), pp. 197-204.
Arluke, Arnold, Hafferty, Frederic 1996. „From Apprehension to Fascination with „Dog Lab“: The Use of Absolutions by Medical Students.“ Journal of Contemporary Ethnography, 25, pp. 201-225.
Arluke, Arnold, Sanders, Clinton R. 1996. Regarding Animals. Philadelphia: Temple University Press.
Arluke, A., Hafferty, F. 1996. „From apprehension to fascination with `dog lab‘.“ Journal of Contemporary Ethnography 25 (2), pp.201-225.
Ascione. F. R. 1998. „Battered women’s reports of their partners‘ and their children’s cruelty to animals.“ Journal of Emotional Abuse 1, pp. 119-133.
Beck, A. M., Katcher, A. H. 2003. „Future Directions in Human-Animal Bond Research.“ American Behavioral Scientist 47 (1), pp.79-93.
Becker, F., French, L. 2004. „Making the links: Child abuse, animal cruelty, and domestic violence.“ Child Abuse Review 13, pp. 399-414.
Best, Steven 2009. „The Rise of Critical Animal Studies: Putting Theory into Action and Animal Liberation into Higher Education.“ Journal for Critical Animal Studies 7 (1), pp. 9-54.
Bowlby. J. 1969. Attachment and Loss: Volume 1: Attachment. London: The Hogarth Press and the Institute of Psycho-Analysis.
Brandt, Keri 2004. „A Language of Their Own: An Interactionist Approach to Human-Horse Communication.“ Society and Animals 12 (4), pp. 299-316.
Brown, Sue-Ellen 2007. „Companion Animals as Selfobjects.“ Anthrozoös 20 (4), pp. 329-343.
Bryant, Clifton D. 1979. „The Zoological Connection: Animal-Related Human Behavior.“ Social Forces, 58 (2), pp. 399-421.
Catanzaro, T. E. 2003. „Section introduction: Human-animal bond and primary prevention.“ American Behavioral Scientist 47 (1), pp. 29-30.
Corson, S. A., Corson, E. O. , Gwynne, P. H., Arnold, L. E. 1975. „Pet-facilitated psychotherapy in a hospital setting.“ Current Psychiatric Therapies 15, pp. 277-286.
Crist, Eileen 1999. Images of Animals: Anthropomorphism and Animal Mind, Animals, Culture, and Society. Philadelphia: Temple University Press.
DeLeeuw, Jamie L., Galen, Luke W., Aebersold, Cassandra, Stanton, Victoria 2007. „Support for Animal Rights as a Function of Belief in Evolution, Religious Fundamentalism, and Religious Denomination.“ Society and Animals, 15 (4), pp. 353-363.
Descartes, René 1992. Rozprava o metodě. Praha: Svoboda.
Douglas, Mary 1984. Purity and Danger: An Analysis of the Concepts of Pollution and Taboo. London: Routledge.
Dutton, Diane, Williams, Carl 2004. „A view from the bridge: Subjectivity, embodiment and animal minds.“ Anthrozoös 17 (3), pp. 210-224.
Einwohner, R. L. 2002. „Motivational Framing and Efficacy Maintenance: Animal Rights Activists‘ Use of Four Fortifying Strategies.“ Sociological Quarterly 43 (4), pp.509-526.
Evans, Edward P. 1906. The criminal prosecution and capital punishment of animals. New York: E. P. Dutton.
Fawcett, N. R., Gullone, E. 2001. „Cute and cuddly and a whole lot more? A call for empirical investigation into the therapeutic benefits of human-animal interaction for children.“ Behaviour Change 18 (2), pp. 124-33.
Flynn, C. P. 2000. „Why family professionals can no longer ignore violence toward animals.“ Family Relations 49 (1), pp. 87-95.
Gaarder, Emily 2008. „Risk and Reward: The Impact of Animal Rights Activism on Women.“ Society and Animals 16, pp.1-22.
Gardner, R. Allen, Gardner, T. Beatrice 1969. „Teaching Sign Language to a Chimpanzee“, Science, 165, pp. 664-672.
Geertz, Clifford 1973. The Interpretation of Cultures. New York: Basic Books.
Gluck, John P. 1997. „Harry F. Harlow and Animal Research: Reflection on the Ethical Paradox.“ Ethics & Behavior 7 (2), pp. 149-161.
Groves, Julian 1997. Hearts and Minds: The Controversy over Laboratory Animals. Philadelphia. PA: Temple University Press.
Herzog, H. A., Jr. 1993. „The movement is my life“: Thy psychology of animal rights activism.“ Journal of Social Issues 49, pp.103-109.
Herzog Jr., Harold A., Betchart, Nancy S., Pittman, Robert B. 1991. „Gender, Sex Role Orientation, and Attitudes Toward Animals.“ Anthrozoös 4 (3) pp. 184-191.
Hirschman, Elizabeth C., Sanders Clinton R. 1997. „Motion pictures as metaphoric consumption: How animal narratives teach us to be human.“ Semiotica 115 (1-2), pp. 53-80.
Hobson-West, Pru 2007. „Beasts and boundaries: An introduction to animals in sociology, science and society.“ Qualitative Sociology Review 3 (1), pp. 23-41.
Holloway, Lewis 2003. „“What a Thing, then, is this Cow…“: Positioning Domestic Livestock Animals in the Texts and Practices of Small-Scale „Self-Sufficiency“.“ Society and Animals 11 (2), pp. 145-165.
Irvine, Leslie 2003. „George’s Bulldog: What Mead’s Canine Companion Could Have Told Him about the Self.“ Sociological Origins 3, pp. 46-49.
Irvine, Leslie 2006. „Animals in Disasters: Issues for Animal Liberation Activism and Policy.“ Journal for Critical Animal Studies 4 (1), pp. 2-16.
Jamison, Wesley V., William M. Lunch 1992. Rights of Animals, Perceptions of Science, and Political Activism: Profile of American Animal Rights Activists. Science, Technology, & Human Values, 17 (4), pp. 438-458
Jasper, James, Nelkin, Dorothy 1992. The Animal Rights Crusade: The Growth of a Moral Protest. New York: Free Press.
Jerolmack, Colin 2005. „Our Animals, Our Selves? Chipping Away the Human-Animal Divide.“ Sociological Forum 20 (4), pp. 651-660.
Johnson, R., Meadows, R., Haubner, J., Sevedge, K. 2003. „Human-animal interaction: A complementary/alternative medical (CAM) intervention for cancer patients.“ American Behavioral Scientist 47 (1), pp. 55-69.
Kellert, S. R., Felthous, A. R. 1985. „Childhood cruelty toward animals among criminals and noncriminals.“ Human Relations 38 (12), pp. 1113-1129.
Kemmerer, Lisa 2004 „Hunting Tradition: Treaties, Law, and Subsistence Killing.“ Journal for Critical Animal Studies 2 (2) pp. 1-20.
Kete, Kathleen 1994. The beast in the boudoir: Petkeeping in nineteenth-century Paris. Berkeley: University of California Press.
Lawicková-Goodallová, Jane van 1978. Ve stínu člověka. Praha: Mladá fronta.
Lerner, Jennifer E., Kalof, Linda 1999. „The Animal Text: Message and Meaning in Television Advertisements.“ Sociological Quarterly 40 (4), pp. 565-586.
Lévi-Strauss, Claude 1969. Totemism. Harmodsworth: Penguin Books.
Lévi-Strauss, Claude 1971. Myšlení přírodních národů. Praha: Československý spisovatel.
Levinson, Boris M. 1965. „Pet psychotherapy: use of household pets in the treatment of behavior disorder in childhood.“ Psychological Reports 17 (3), pp. 695-698.
Lockwood, R., Church, A. 1996. „Deadly serious: An FBI perspective on animal cruelty.“ Humane Society News, 27-30.
Matoušek, O. 1997. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON.
McNicholas, June, Gilbey, Andrew, Rennie, Ann, Ahmedzai, Sam, Dono, Jo-Ann, Ormerod, Elizabeth. 2005. „Pet ownership and human health: a brief review of evidence and issues.“ British Medical Journal 331(7527), pp. 1252-1254.
Mead, George Herbert 1907. „Concerning Animal Perception“, Psychological Review, 14, pp. 383-390.
Messent, Peter 1983. „Social Facilitation of Contact with Other People by Pet Dogs.“ in New Perspectives on Our Lives with Companion Animals, edited by A. Katcher and A. Beck. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, pp. 37-46.
Mullin, Molly 2002. „Animals and Anthropology.“ Society and Animals 10 (4), pp. 387-393.
Munro, Lyle 2005. Confronting Cruelty: Moral Orthodoxy and the Challenge of the Animal Rights Movement. Boston: Brill.
Nibert, David 2002. Animal Rights, Human Rights: Entanglements of Oppression and Liberation. Lanham, MD: Rowman and Littlefield.
Noske, Barbara 1990. „The Question of Anthropocentrism in Anthropology.“ Focaal, 13, pp. 66-84.
Parshall, Debra Phillips 2003. „Research and Reflection: Animal-Assisted Therapy in Mental Health Settings.“ Counseling and Values 48, pp. 47-56.
Peek, C. W., Dunbam, C. C., Dietz, B. E. 1997. „Gender, Relational Role Orientation, and Affinity for Animal Rights.“ Sex Roles 37 (11/12), pp. 905-920.
Phillips, Mary T. 1993. „Savages, drunks, and lab animals: The researcher’s perception of pain.“ Society and Animals 1 (1), pp. 61-81.
Phillips, Mary T. 1994. „Proper names and the social construction of biography: The negative case of laboratory animals.“ Qualitative Sociology 17, pp. 119-142.
Plous, Scott 1998. „Signs of Change within the animal rights: Results from a follow-up survey of activists.“ Journal of Comparative Psychology 112, pp. 48-54.
Rees, Amanda 2001. „Anthropomorphism, Anthropocentrism, and Anecdote: Primatologists on Primatology.“ Science, Technology & Human Values 26, pp. 227-247.
Ritvo, Harriet 1987. The Animal Estate. Cambridge, MA: Harward University Press.
Robins, Douglas, Sanders, Clinton R., Cahill, Spencer 1991. „Dogs and Their People: Pet-Faciliated Interaction in a Public Setting.“ Journal of Contemporary Ethnography 20 (1), pp. 3-25.
Sanders, Clinton R. 1993. „Understaning dogs: Caretakers‘ Attributions of Mindedness in Canine-Human Relationships.“ Journal of Contemporary Ethnography 22, pp. 205-226.
Sanders, C. R. 1995. „Killing with Kindness: Veterinary Euthanasia and the Social Construction of Personhood.“ Sociological Forum 10 (2), pp.195-214.
Sanders, Clinton R. 2003. „Actions Speak Louder than Words: Close Relationships between Humans and Nonhuman Animals.“ Symbolic Interaction 26, pp. 405-426.
Sanders, Clinton R. 2007. „Mind, Self, and Human-Animal Joint Action.“ Sociological Focus 40 (3), pp. 320-336.
Savage-Rumbaugh, Sue, Shanker, Stuart G., Taylor, Talbot J. 1998. Apes, Language and the Human Mind. New York: Oxford University Press.
Schicktanz, Silke 2006. „Ethical considerations of the human–animal-relationship under conditions of asymmetry and ambivalence.“ Journal of Agricultural & Environmental Ethics 19 (1), pp. 7-16.
Signal, Tania D., Taylor, Nicola 2006. „Attitudes to Animals: Demographics Within a Community Sample.“ Society and Animals 14 (2), pp. 147-157.
Taylor, Nicola, Signal, Tania D. 2005. „Empathy and attitudes toward animals.“ Anthrozoös 18 (1), pp. 18-27.
Tester, Keith 1992. Animals and Society: the humanity of animal rights. New York: Routledge.
Thomas, Keith. 1983. Man and the Natural World: Changing Attitudes in England 1500-1800. London: Allen Lane.
Vandrovcová, Tereza 2008: „Násilné činy páchané na zvířatech v souvislosti dalších patologických jevů“, In: Večerník, K. (ed.), Trendy sociálně patologických jevů. Sborník příspěvků ze semináře sekce sociální patologie MČSS, Praha: MČSS, 220-226. Dostupné z: http://human-animal.nazory.cz/texty_soubory/nasilne-ciny-pachane-na-zviratech.html
Weber, Max 1966. The Theory of Social and Economic Organization. New York: The Free Press.
Weisberg, Zipporah 2009. „The Broken Promises of Monsters: Haraway, Animals and the Humanist Legacy“ Journal for Critical Animal Studies 7 (2), pp. 22-62.
Winefield, Helen R., Black, Anne, Chur-Hansen, Anna. 2008. „Health effects of ownership of and attachment to companion animals in an older population.“ International Journal of Behavioral Medicine 15, pp. 303–310.
Wright, J., Hensley, Ch. 2003. „From Animal Cruelty to Serial Murder: Applying the Graduation Hypothesis.“ International Journal of Offender Therapy and Comparative Criminology 47 (1), pp. 71-88.
Poznámky pod čarou
Vandrovcová, T. – Sociologie zvířat: přehledová stať o oboru Human-Animal Studies
Písemná práce Terezy Vandrovcové k předmětu Soudobé sociologické teorie v rámci doktorského studia, katedra sociologie, FF UK, 2010
Abstrakt: Autorka v této přehledové stati představuje relativně nový společenskovědní obor Human-Animal Studies se zaměřením na jeho sociologickou dimenzi. Snaží se odhalit skryté předpoklady a východiska oboru, zasazuje jej do širšího interdisciplinárního rámce, představuje vybrané teorie, metody a nejdůležitější oblasti zkoumání a nakonec nastiňuje možnou budoucnost tohoto oboru.
1. Úvod
Ačkoliv zvířata vždy hrála podstatnou roli v historicky nejvzdálenějších i současných společnostech, sociologové se tradičně omezovali pouze na zkoumání a vysvětlování vztahů mezi příslušníky lidského druhu a vliv interakce lidí s mimolidskými zvířaty zůstal okrajovou doménou jiných společenskovědních disciplín jako např. antropologie či etnologie (s omezením na přírodní národy). Tento nedostatek zájmu sociologie tkví mimo jiné v tom, že „sociální vědy mají tendenci prezentovat se především jako vědy o diskontinuitě mezi lidmi a zvířaty.“ [Noske 1990: 66]. Tradiční dichotomie přírodního a kulturního sehrála svůj význam v osamostatnění společenských věd a definici jejich předmětu v kontrastu k vědám přírodním. Tento dualistický rámec je nejčastěji dáván do souvislosti s mechanistickou filosofií René Descarta, který svým učením o dualitě ducha a hmoty podpořil ostrou dichotomii mezi lidmi a ostatními tzv. mechanickými entitami (zvířata, rostliny, neživé předměty). Karteziánská metafyzika, jenž podpořila vyloučení zvířat ze sociálně-vědních analýz, je založena na lingvocentrickém předpokladu, že zvířata postrádají schopnost používat lidský jazyk a tedy i schopnost myšlení. Neschopnost smysluplné lidské řeči podle Descarta dokazuje nejen to, že „zvířata mají méně rozumu než lidé, nýbrž že ho nemají vůbec. Je neuvěřitelné, že by se opice nebo papoušek nejdokonalejší svého druhu, nevyrovnal v této věci dítěti nejomezenějšímu nebo aspoň dítěti s mdlým rozumem, kdyby jejich duše nebyly docela jiné povahy než naše.“ [Descartes 1992: 42]
Tento filozofický pohled a omezená pozornost věnovaná mezidruhovým vztahům se samozřejmě promítly i do základů společenských věd v devatenáctém století a jeho vliv neustával ani po většinu století dvacátého. Např. George Herbert Mead sice o zvířatech mnohokrát pojednával, avšak používal je pouze jako model stojící proti smysluplnému lidskému jednání. Když pokládal intelektuální základy směru, který později vyústil v symbolický interakcionismus, neopomněl poznamenat, že interakce zvířat je na rozdíl od té lidské pouze instinktivní, založená na primitivních impulsech a že zvířata disponují „kvalitativně odlišným stavem vědomí od toho, co bychom běžně nazvali vnímavostí v lidské zkušenosti.“ [Mead 1907: 384] Jelikož postrádají vědomí smyslu, nemohou hrát ani roli interagujícího partnera a není možné konstituovat sociologickou analýzu mezidruhových interakcí.
Překvapivým zjištěním však může být skutečnost, že sociologický klasik Max Weber zahnutí mimolidských zvířat do sociologické analýzy na rozdíl od Meada připouští.
„Ale pokud takové porozumění [chování zvířat] existuje, bylo by teoreticky možné formulovat sociologii vztahů mezi lidmi a zvířaty, jak domestikovanými, tak divokými. Mnoho zvířat ‚rozumí‘ příkazům, hněvu, lásce, nepřátelství a reaguje na ně způsoby, které často evidentně nejsou pouze instinktivní a mechanické a v jistém smyslu jsou jak vědomě smysluplné, tak ovlivněné zkušeností. Není žádný a priori důvod předpokládat, že by naše schopnost sdílet pocity s primitivními lidmi byla o mnoho větší.“ [Weber 1966: 104]
Přes tuto dílčí úvahu v sociologii dominovala meadovská antropocentrická orientace postrádající zájem o interakce lidských a mimolidských jedinců až do konce 70. let 20. století. Za zlomový je v tomto smyslu považován článek Cliftona D. Bryanta z roku 1979, ve kterém se kriticky ohradil vůči opomenutí role zvířat v lidské společnosti a vyzývá ostatní sociology, aby obrátili svou pozornost na to, co nazývá zoologickým spojením (zoological connection).
„Toto spojení dává příslib produktivního zkoumání v mnoha směrech studujících lidské chování vztahující se ke zvířatům. Výzkum by mohl být úspěšně zaměřen na taková témata jako zvířata jako sociální problém, ideologické konflikty zahrnující zvířata, zvířata zastupující člověka nebo na zvířata vztažené trestné činy a deviace.“ [Bryant 1979: 399]
2. Interdisciplinarita oboru
Ačkoliv sociologie zařadila mezidruhové interakce do oblasti svého zájmu teprve nedávno, jiné společenské vědy tuto oblast rozvíjely o něco dříve. Studie vzešlé z těchto oborů byly a stále jsou pro sociologické zkoumání silnou inspirací a použitelným věděním, proto je vhodné je představit a zasadit sociologii zvířat do širšího rámce.
Sociální a kulturní antropologové jako Claude Lévi-Strauss [1969, 1971] nebo Mary Douglas [(1966) 1984] ve svých studiích zdůrazňují symbolickou důležitost zvířat u přírodních národů, jenž zvířata rozlišují podle různých náboženských kritérií např. na posvátná a nečistá [Douglas, 1984: 10]. Zvířata v těchto společenstvích vystupují jako postavy mýtů, jako objekty rituálů i jako nejrůznější klasifikační jednotky. Clifford Geertz [1973] ukázal, že analýza kohoutích zápasů na Bali může pomoct odhalit, jakým způsobem je strukturovaná tamní společnost a vztahy. Odhaluje též souvislost se sexualitou „Každému, kdo na Bali strávil nějaký čas, je naprosto zřejmá hluboká psychologická identifikace balských mužů se svými kohouty [v originále cock, pozn. T.V.]. Dvojsmysl je zde zcela záměrně.“ [Geertz 1973: 417] Antropologie rovněž přispěla k rozvoji zkoumání procesu domestikace, jenž nám podle některých autorů může být klíčem k porozumění vztahů mezi lidmi samotnými. „Tím, že se zvířata stala majetkem, který může být reprodukován a množen, lidstvo vytvořilo možnost nových druhů nerovnosti a diferenciace.“ [Mullin 2002, 389]
Dalším oborem, který výrazně přispěl k rozvoji poznání mezidruhové dimenze, je psychologie. V dřívějším období šlo zejména o zkoumání zvířecího chování a prožívání, jež bylo motivováno snahou o porozumění lidské psychice. Sem patří např. nechvalně známé pokusy Harry F. Harlowa z 50. let 20. století, během kterých vyvolával mateřskou deprivaci u opičích mláďat [Gluck 1997], nebo studie jeho následovníka Bowlbyho o primárních emocionálních vazbách [Bowlby 1969]. Oba autoři používali opice jako modely pro lidské chování a uznávali tedy možnost generalizování výsledků těchto pokusů na člověka. Např.: „Jak bude ještě zmíněno, všechny proměnné, které ovlivňují intenzitu vztahu u lidských kojenců, jsou stejné jako ty, které ovlivňují intenzitu vztahu u mláďat opic a primátů.“ [Bowlby 1969: 203] Tímto přístupem napomohli k všeobecnému uvědomění podobnosti mentálního světa člověka a ostatních zvířat a k rozpoznání možnosti mezidruhové emocionální výměny. Dominantou psychologie se brzy stala právě oblast vzájemných vztahů a jejich blahodárných účinků. Psycholog Boris Levinson [1965] se jako jeden z prvních začal zabývat možností využití zvířat v psychoterapii. Během let se léčba za přítomnosti zvířat stala uznávanou technikou při terapii dlouhodobě nemocných pacientů [Corson et al. 1975, Johnson et al. 2003], duševně nemocných pacientů [Parshall 2003], dětí [Fawcett and Gullone 2001] i v oblasti drogové prevence [Catanzaro 2003].
Další plodnou oblastí, ze které může sociologie čerpat, jsou historické studie, jež zkoumají vztah lidí k mimolidským zvířatům v různých obdobích a proměnu těchto vztahů. Mezi nejstarší patří práce historika Edwarda P. Evanse [1906], který pojednal o způsobu souzení a trestání zvířat v období středověku, kdy byla zvířatům přisuzována morální odpovědnost za své činy. K většímu rozvoji historie zvířat ve společnosti došlo podobně jako u ostatních oborů až v 80. letech 20. století. Nejčastěji se historici zaměřují na fenomén domácích mazlíčků v různých historických obdobích [Ritvo 1987, Kete 1994] a na proměnu postoje lidí vůči zvířatům [Thomas 1983).
Ve výčtu důležitých oborů nelze opomenout ani etologii, ač se jedná o vědu přírodní. Etologie, jež studuje chování zvířat, přinesla důležité poznatky o schopnostech mimolidských tvorů vstupovat do smysluplných interakcí a poskytovat emocionální výměnu. Významnou je v tomto ohledu práce manželů Gardnerových, kteří naučili mladé šimpanze používat znakový jazyk [Gardner and Gardner 1969] a zproblematizovali tak dosavadní předpoklad o neschopnosti mimolidských zvířat osvojit si řeč. Savage-Rumbaugh při práci s primáty dokonce zjistila, že „s trpělivým a systematickým tréninkem byly opice schopné naučit se číst i tištěné symboly.“ [Savage-Rumbaugh et al. 1998: 11] K porozumění emocionálnímu životu zvířat výrazně přispěla etoložka a antropoložka Jane Goodallová, která svůj život zasvětila pozorování šimpanzů v jejich přirozeném životním prostředí [Lawicková-Goodallová 1978].
Tyto a mnohé další disciplíny vytvořily ideální prostředí pro vznik specifického sociologického pohledu na oblast lidsko-zvířecích interakcí, ale i nadále zůstávají užitečnými partnery. Je důležité mít na paměti, že Human-Animal Studies je obor interdiciplinární a sociologie by proto měla zůstat otevřená poznatkům ostatních oblastí a neuzavírat se do jednoho paradigmatu.
3. Rozvoj a institucionalizace v sociologii
Ke konci 20. století se lidsko-zvířecí vztahy staly v sociologii stále oblíbenějším ohniskem zájmu. Důkazem rostoucí oblíbenosti Human-Animal Studies v sociologii je nárůst článků s touto tématikou objevujících se v zavedených a uznávaných časopisech (Sociological Forum1, Journal of Contemporary Ethnography2, Sociological Quarterly3, American Behavioral Scientist4) a množství periodik, která této oblasti věnovala celá speciální vydání (Journal of Social Issues5, Qualitative Sociology6, Social Research7, International Journal of Sociology and Social Policy8, Qualitative Sociology Review9). Úspěšně se však etablovaly i společenskovědní časopisy, které jsou zaměřené výhradně na oblast Human-Animal Studies. Jsou jimi Anthrozoöz: A Multidisciplinary Journal of The Interactions of People & Animals (založeno r. 1987), Society & Animals: Journal of Human-Animal Studies (1993), Journal for Critical Animal Studies (2003) a Humanimalia: A Journal of Human/Animal Interface Studies (2009).
Zvýšený zájem o oblast lidsko-zvířecí dimenze podpořil i nárůst výzkumných institucí a dalších organizačních struktur. V roce 1991 zahájila svou činnost organizace The International Society for Anthrozoology (ISAZ)10, která si dala za cíl podporovat vědecký a akademický výzkum lidsko-zvířecích interakcí. Jejím časopisem se stal již zmiňovaný Anthrozoöz, který začal vycházet o čtyři roky dříve. Specifikem této organizace je zejména to, že se zaměřuje na mikrosociální úroveň mezidruhové interakce a snaží se být hodnotově neutrální. Další organizací je Psychologists for the Ethical Treatment of Animals11, která v roce 1993 začala vydávat Society & Animals Journal. Tematicky zahrnuje širokou škálu oblastí, ve kterých zvířata figurují v lidské společnosti a kromě neutrálního popisu zahrnuje též kritickou reflexi a praktická doporučení. Tato výzkumná organizace si totiž klade za cíl kromě studia lidsko-zvířecích vztahů též zlepšení statusu zvířat ve veřejné sféře. V roce 2005 se tato organizace přejmenovala na The Animals and Society Institute12.
Organizace Institute for Critical Animal Studies13 vznikla v roce 2001 a od ostatních se liší tím, že postavení zvířat ve společnosti reflektuje výhradně optikou kritické teorie. Jejím deklarovaným cílem je identifikovat zneužívání zvířat ve společnosti a iniciovat akademickou a společenskou změnu směrem k jeho ukončení. Od roku 2003 publikuje časopis Journal for Critical Animal Studies.
Za velice významný krok k akceptaci této výzkumné oblasti je považováno založení sekce Animals and Society14 v rámci American Sociological Association15 v roce 2002. Jak poznamenává Jerolmack, uznání této sekce „dokládá, že si tento objevující se obor upevňuje pozici na akademické půdě.“[Jerolmack 2005: 651] Obdobně se v roce 2006 v rámci British Sociological Association16 zformovala Animal/Human Studies Group17.
Institucionalizace oboru je patrná též na půdách univerzit, v jejichž rámci vznikají výzkumná centra zaměřená na oblast Human-Animal Studies. V USA to je např. Animal Studies při Michigan State University18, Center to Study Human Animal Relationships and Environments v rámci University of Minnesota19, v Austrálii The Animals and Society (Australia) Study Group v The University of Western Australia20, na Novém Zélandu New Zealand Centre for Human-Animal Studies v rámci University of Canterbury21, ve Finsku Human-animal studies research network of Finland22, ve Švédsku The HumAnimal group při Uppsala Universitet23 a další. Velkou rychlostí roste i počet nabízených kurzů, postgraduálních specializací a pořádaných konferencí v tomto oboru.
4. Východiska a předpoklady
Základním předpokladem a východiskem oboru je skutečnost, že zvířata zasahují do lidských životů na mnoha různých úrovních (od oblasti mytologické či náboženské až po oblast konkrétní mezidruhové interakce).
Dalším východiskem oboru je uznání zvířat jako svébytných autonomních subjektů, které mají své vlastní zájmy, vědomí a emocionální život. Zejména díky již zmíněným etologickým výzkumům došlo ve 20. století k obrovskému posunu od vnímání zvířat jako mechanických strojů (dle Descartovy metafory) až k jejich chápání jako jedinců schopných učení jazyka, používání nástrojů a vytváření primitivní formy kultury, což postupně rozpouští přísně vedenou hranici mezi lidským druhem a ostatními zvířaty. S tímto poznáním se samozřejmě mění i morální či legální status zvířat, který jim lidé přisuzují skrze své jednání a fixně upravují skrze zákony.
Zvířata ve společnosti však nevystupují jako homogenní skupina, ke které by bylo přistupováno stejným způsobem, ale jejich postavení ve společnosti a zacházení s nimi je silně ovlivněno významem, který jim společnost přisuzuje. Stejný druh (např. pes) je vnímán zcela odlišně, má-li status domácího mazlíčka nebo je-li laboratorním zvířetem, jehož život je podroben účelu, ke kterému je předurčeno. Sociologii zajímá, které mechanismy dovolují existenci takových paradoxů.
„Tuto rozpolcenost vnímáme jako znamení toho, že sociální síly musí úspěšně pracovat. Tak úspěšně, že mnoho lidí v moderních společnostech nevnímají tyto kontradikce jako problém.“ [Arluke and Sanders 1996: 5]
Ve společnosti však v uznání těchto kontradikcí konsensus nepanuje a proto se objevují nová sociální hnutí, jež činí z využívání zvířat např. v laboratořích morální problém. Akademickou odpovědí směrem k těmto protestujícím hlasům je kritická odnož Human-Animal Studies. Nově se vynořující oblasti ve společenských vědách mají zpravidla svou paralelu v sociálních hnutích (v minulosti šlo o občanská práva, ženská hnutí a ekologická hnutí). V případě Human-Animal Studies je zřejmé, že svou občanskou paralelu nachází v hnutí za práva zvířat. Aktivistům za práva zvířat mohou sociologové a další společenští vědci poskytnout relativně nezávislou sadu informací, které umožní lidem uskutečňovat zasvěcené soudy a politická rozhodnutí, která se týkají mimolidských zvířat.
5. Teorie a metody Human-Animal Studies
Studie lidsko-zvířecích vztahů jsou v sociologii velmi různorodé a zahrnují širokou škálu teorií, ze kterých vychází a metod, které používají. Zde představím ty nejobvyklejší. Zřejmě kvůli dřívějšímu vyloučení možnosti zvířat vstupovat do interakcí s lidmi v díle Herberta G. Meada [1907] je většina publikované literatury orientovaná směrem k symbolickému interakcionismu. Autoři se buď vysloveně vymezují vůči Meadově pojetí [Alger and Alger 1997, Irvine 2003] nebo analyzují konkrétní situace, ve kterých zvířata do interakcí s lidmi vstupují [Sanders 2003, Brandt 2004].
Kritická teorie je další významnou orientací, která ovlivnila způsob uchopení tématu lidsko-zvířecích vztahů. Na rozdíl od symbolického interakcionismu, který je svým charakterem spíše popisný, se kritická zvířecí studia zaměřují na kritiku lidského zacházení se zvířaty, problematizují jejich ambivalentní morální status a vnímanou nerovnost či nespravedlnost dávají do souvislostí s dalšími formami útlaku např. s rasismem či sexismem [Nibert 2002, Munro 2005, Adams 2006].
Používané metody se jako ostatně i v ostatních sociologických oblastech odvíjí od analyzovaného předmětu výzkumu. Výrazně zde dominují etnografické kvalitativní metody, které se snaží vztahy mezi lidmi a mimolidskými zvířaty odpozorovat v jejich přirozeném prostředí, zpravidla doplněné hloubkovými rozhovory. Tyto metody jsou zvláště oblíbené v oblastech, kde by mohlo být odpovídání skrze dotazníky zkreslené z důvodu stylizace – např. zkoumá-li se vztah výzkumných pracovníků a zvířat v laboratořích [Arluke 1988, 1992, Arluke and Sanders 1996]. Někteří autoři využívají i autoetnografické metody, kdy se snaží analyzovat svůj vlastní vztah s domácím mazlíčkem [Sanders 1993]
Další oblíbenou metodou je obsahová analýza, která je používána zejména při zkoumání vzorců kulturní reprezentace zvířat. Zkoumáno je vykreslení zvířat např. v televizních reklamách [Lerner and Kalof 1999], tištěné inzerci [Arluke 1994], v beletrii [Holloway 2003], v odborné literatuře [Crist 1999] nebo filmech [Hirschman and Sanders 1997].
Kvantitativního dotazníkového šetření a standardizovaných měřících škál je nejčastěji využíváno např. v oblasti zkoumání postojů vůči zvířatům či zacházením s nimi a jejich souvislostí s osobnostními charakteristikami [např. Signal and Taylor 2006].
6. Oblasti zkoumání
6.1 Interakce s domácími zvířaty
Jedním z nejpopulárnějších témat v rámci sociologických Human-Animal Studies je každodenní interakce mezi lidmi a tzv. domácími mazlíčky. Jak jsem již naznačila v předchozí části, autoři zde hojně využívají perspektivu symbolického interakcionismu a snaží se ukázat, že jsou zvířata schopna vstupovat s lidmi do smysluplných interakcí jako subjekty a být interagujícím partnerem, ačkoliv (ve většině případů) nepoužívají lingvistické symboly [Sanders 2007, Brown 2007]. Důraz je kladen na intersubjektivitu, která vyvstává z těchto interakcí. V praxi to znamená např. proces, ve kterém lidé konstruují individualitu, emocionalitu a identitu „zvířecích druhých“, jak dochází k výměně významů či záměrů a jak interakce se zvířaty proměňuje identitu lidských aktérů.
„V kontrastu ke konvenčním pozitivistickým předpokladům (…) je zde patrná evidence, že psi a další zvířata, se kterými lidé běžně přichází do kontaktu, mají alespoň základní schopnost „brát na sebe roli druhého“; a že se chovají způsobem, který je cílevědomě zaměřen na formování interakcí k dosažení svých cílů nebo na komunikaci za účelem porozumění subjektivní zkušenosti svých partnerů. (…) Typickým příkladem, se kterým se ve svém výzkumu setkal, byl ošetřovatel, jenž byl smutný či v depresi a pes, který evidentně rozeznal tento emocionální stav, a choval se způsobem, který byl zaměřen na utěšení či projevení zájmu. “ [Arluke and Sanders 1996: 45]
Sociologové si všímají i rozdílu vnímání zvířecí subjektivity v různých podmínkách. V zařízeních, kde jsou zvířata pouhými prostředky nějakého lidského účelu, je jejich osobnost potlačována (nejvíce ze strany institucí). Ačkoliv někdy pracovníci vnímají subjektivitu zvířat jako reálnou, tuší, že by tak činit neměli, což vyplývá např. z rozhovorů s pracovníky primatologické laboratoře: „Mně a dalším primatologům se zdá zřejmé, že tato opice utěšuje druhou, ale nejsme oprávněni to říkat, jelikož bychom kvůli tomu ztratili respekt, proto raději používáme klinické termíny.“ [Rees 2001: 238]. Naopak majitelé domácích mazlíčků se takové soudy nezdráhají sdělit. Sanders ve své studii „pejskařů“ např. popisuje, že tito lidé mají s mimolidskými zvířaty velmi blízké vztahy, nepochybují o tom, že jsou psi subjektivními aktéry a interakce s nimi popisují jako autentickou a vzájemnou emocionální i významovou výměnu. „Majitelé vnímali, že jejich blízké vztahy se psy byly založeny na intersubjektivitě a sdílení emocí.“ [Sanders 1993: 218] Psi jsou svými majiteli také popisováni jako vědomí aktéři, kteří dokážou měnit situaci nebo se alespoň pokusit ukázat svou vůli s citlivostí na reakci druhého, jenž poskytuje mantinely. Dutton a Williams uvádí interakci člověka a psa prostřednictvím vodítka jako příklad intersubjektivní úrovně, na které se rozhoduje o společném jednání. „Použití vodítka je efektivním způsobem, jak mohou obě strany vyjádřit svoje záměry k pohybu konkrétním způsobem a skrze který může majitel trvat, aby pes následoval jeho směr chůze konkrétním směrem.“ [Dutton and Williams 2004: 216]
Vedle zkoumání samotných interakcí je množství literatury věnováno pozitivním efektům, které má zvíře na lidské jedince. Vlivem na fyzické a mentální zdraví se zabývá především medicína a psychologie [Winefield et al. 2008, McNicholas et al. 2005], ale sociologii zajímá zejména vliv, jaký má vlastnictví zvířete na společenský život a identitu jedince. Peter Messent si jako jeden z prvních při své studii návštěvníků londýnského parku povšimnul, že majitelé psů měli daleko větší pravděpodobnost, že naváží kontakt s dalším člověkem [Messent 1983]. Tuto myšlenku rozvedl Robins, jenž s dalšími kolegy zkoumal dynamiku interakcí majitelů psů ve veřejném parku. Z jejich pozorování vyplynulo, že přítomnost psa usnadnila navázání komunikace s cizími lidmi a následné vytvoření důvěry mezi novými známými. [Robins et al. 1991] Tohoto fenoménu si všimnul i český psycholog Matoušek: „Zvíře je sociálním mazivem v rodinných i mimorodinných kontaktech lidí, například „pejskaři“ mají v parku mnohem víc interakcí s jinými lidmi než ti, kdož se v parku procházejí bez zvířete.“ [Matoušek 1997, 79]
6.2 Zaměstnanci využívající zvířata
Jak jsem již naznačila na příkladu z primatologické laboratoře, sociologové se vedle interakcí s domácími mazlíčky ve velké míře věnují též lidsko-zvířecím vztahům na pracovištích, kde je zvíře více objektem než interagujícím partnerem (subjektem). Mezi nejvýznamnější badatele této oblasti patří Arnold Arluke, jenž svá studia zasvětil etnografickým výzkumům v prostředí vzdělávacích institucí či laboratoří využívající zvířata ve výuce či vědeckých experimentech. Zabývá se v nich, jak dochází k objektivizaci či odosobnění používaných zvířat [Arluke 1988], jakým způsobem se pracovníci vyrovnávají se stresem způsobeným touto objektivizací zvířat [Arluke 1990, 1992], jak se vědci brání proti kritice ze strany lidí vně laboratoře prostřednictvím omezení úniku informací [Arluke 1991] a jak si na objektivizované zacházení se zvířaty zvykají studenti [Arluke 2004, Arluke and Haffertly 1996]. Mary Phillips, která se zabývá stejnou oblastí, se zase zaměřila na to, jak je tento objektivizovaný status vytvářen skrze absenci pojmenovávání. „Používáním vlastních jmen sociálně konstruujeme individua a vytváříme narativní význam smyslu jejich životů.“ [Phillips 1994: 121] Pokusná zvířata postrádají tuto individualitu a proto je s nimi zacházeno jiným způsobem. V jiné studii se zaměřila na skutečnost, že je u těchto zvířat pravděpodobněji ignorována bolest a strádání než např. u veterinárních pacientů. [Phillips 1993]
6.3 Násilné činy páchané na zvířatech
Další významnou oblastí zkoumání lidsko-zvířecích vztahů je sociologie deviací, jež se v rámci Human-Animal Studies zabývá problematikou týrání zvířat a dalšími trestnými činy. Zajímá se o výskyt těchto jevů, jejich příčiny, souvislost s dalšími formami násilí, jejich negativní společenské důsledky a osobnostní charakteristiky pachatelů.
Jednou z oblastí, ve které byla vysledována souvislost s týráním zvířat, je domácí násilí. Studie odhalují, že v domácnostech, ve kterých bylo odhaleno fyzické týrání dětí, bylo přítomno i týrání domácích zvířat [Becker, French 2004]. Podobné výsledky odhalují i studie zaměřené na násilí páchané na ženách [Ascione 1998, Flynn 2000]. Autoři shodně uvádí, že přítomnost týraných domácích zvířat je pravděpodobným indikátorem ostatních forem domácího násilí.
Zvířata jsou navíc v situaci rodinného konfliktu často zneužívána jako prostředek psychologického a fyzického teroru. Ascione prokázal, že páchání i svědectví týrání zvířat může mít u žen i dětí poškozující psychologické následky, které mohou dlouho přetrvat. Také proto je třeba věnovat pozornost tomuto fenoménu. [Ascione, 1998]
Dalším poznatkem je souvislost mezi zneužíváním zvířat a agresivitou namířenou proti lidem. Kellert a Felthous se zaměřili na děti s historií týráním zvířat a odhalili znaky, které nejvíce predikují pozdější násilné chování vůči lidem. Zahrnují absenci výčitek svědomí, viktimizaci různých druhů zvířat a kruté jednání k sociálně vysoce hodnoceným zvířatům (psům, kočkám) [Kellert, Felthous, 1985].
Několik studií se zabývalo i sériovými vrahy a jejich zkušenostmi s týráním zvířat. Například Lockwood a Church provedli retrospektivní studii masových vrahů a na základě svých zjištění došeli k závěru, že zatímco ne každý, kdo týrá zvířata, se stane sériovým vrahem, prakticky každý sériový vrah nejprve týral zvířata. [Lockwood and Church, 1996]
Podobné výsledky přinesla i analýza případových studií sériových vrahů, kterou v roce 2003 publikovali Wright a Hensley. Ti zkoumali možné propojení krutého jednání vůči zvířatům a sériovými vraždami. Odhalili, že týráním zvířat si pachatelé v dětství kompenzovali ponižování a deprivaci způsobenou blízkými lidmi, otupěli vůči bolesti druhého a v dospělosti obrátili praktiky, které se naučili na zvířatech, vůči lidem. [Wright and Hensley, 2003].
Tato oblast sociologie deviací je důležitá nejen kvůli odhalení souvislosti týrání zvířat s násilím vůči lidským bytostem, ale také kvůli závažnosti činů samotných a nutnosti účinné prevence. Podrobněji o této otázce pojednávám v článku „Násilné činy páchané na zvířatech v souvislosti dalších patologických jevů“ [Vandrovcová 2008].
6.4 Sociální hnutí
Další oblastí zájmu jsou sociální hnutí, jež bojují za práva či ochranu zvířat. Historii těchto hnutí se ve své knize věnuje Keith Tester, který ukazuje, že zájem o práva zvířat se výrazně projevoval již od 18. století [Tester 1992]. Dobrý přehled poskytují ve své knize též Jasper a Nelkin, kteří kromě podrobného popisu historického vývoje popisují filozofické kořeny hnutí a podmínky, jež jim daly vzniknout. Jejich původ vidí v západní industrializaci a urbanizačních procesech, které změnily lidskou orientaci vůči zvířatům. Zvířata přestávají být během industriální revoluce pouhými „nástroji práce a produkce“ a „městští obyvatelé se začínají se zvířaty setkávat téměř výhradně jako s domácími mazlíčky“ [Jasper and Nelkin 1992: 4]
Groves se ve své knize o aktivistech bojujících proti využívání zvířat v laboratořích zaměřuje zejména na charakter tohoto hnutí, který je odlišný od sociálních hnutí v minulosti. Členové tzv. nového sociálního hnutí neusilují o peníze a moc, ale o emocionalitu (do stejné skupiny řadí též hnutí sexuálních menšin). „Organizace se s pomocí médií snaží mobilizovat stud a přetvářet jej do zvládnutelných emocí hrdosti či vzteku.“ [Groves 1997: 10] K překvapení autora dávala většina aktivistů důraz na zcela racionální ospravedlnění své účasti v hnutí. Během svého zúčastněného pozorování rovněž odhalil vysokou korelaci mezi deklarovanými idejemi a praxí: „Aktivisté přijali etiku osobní odpovědnosti za své činy. Jejich odpovědi měly charakter individualistické zpovědi.“ [Groves 1997: 29] Stejného jevu si všiml během svého výzkumu též Herzog, přičemž „nejčastěji zmiňovanou oblastí změny bylo stravování aktivistů“ [Herzog 1993: 110] Vedle těchto proměn Herzog zaznamenal rovněž pozitivní vliv účasti v hnutí na interpersonální vztahy, štěstí a celkovou pohodu. Gaarder, která se ve svém výzkumu zaměřila na ženskou část aktivistů, však poukazuje i na negativní vlivy. Na jedné straně odhalila, že díky aktivismu ženy pociťují zhoršení interpersonálních vztahů v rodině a zkomplikování kariérní dráhy, ale na druhé straně si tím zvyšují sebevědomí a sebeúctu. „Další objevily, že mají vůdčí schopnosti, propagační dovednosti nebo politický vliv.“ [Gaarder 2008: 20] Vztahové problémy si tyto ženy kompenzují tím, že našly smysluplnou náplň života.
Další autoři se ve svých studiích pokouší vykreslit osobnostní charakteristiky zvířecích aktivistů. Jamison a Lunch vykreslují profil typického aktivisty za práva zvířat v USA, kterým je podle nich žena, běloška s vysokým vzděláním, žijící ve městě, ve věku přibližně 30let. Politicky se takový aktivista řadí mezi demokraty či nezávislé se středo-liberálním pohledem. Ve svém článku uvádí, že „aktivisté za práva zvířat jsou dobře vzdělaní lidé střední třídy, kteří mají dostatek volného času a inklinují k aktivitě v politickém systému.“ [Jamison and Lunch 1992: 454] Zajímavým poznatkem článku je kontrast mezi charakteristikou vůdčích a řadových členů. Zatímco řadoví aktivisté často uvádí, že hlavním mobilizačním faktorem pro ně bylo vlastnictví domácího mazlíčka, vůdčí osobnosti považují i samotné vlastnění zvířete za morálně problematické.
Kromě výše jmenovaných kvalitativních studií byla prováděna též kvantitativní dotazníková šetření. Plous se rozhodl zkoumat ideový posun v hnutí za práva zvířat během šesti let. V roce 1990 byl proveden výzkum s 402 účastníky pochodu za práva zvířat a v roce 1996 tentýž dotazník poskytl 372 aktivistům účastnících se stejné události. Zatímco v roce 1990 považovala většina demonstrujících za nejpalčivější problém experimentování se zvířaty, o šest let později byl důraz kladen na problematiku tzv. hospodářských zvířat. Tento posun byl znát i na změně stravovacích preferencí směrem k rostlinné stravě. „V roce 1996 36 % udržovalo veganskou dietu (tj. stravu bez živočišných produktů) a pouhá 2 % nebyla vegetariány, srovnejme s 18 % a 9 % v roce 1990.“ [Plous 1998: 50]
6.5 Postoje lidí ke zvířatům
Do oblasti Human-Animal Studies patří též výzkumy, které se zabývají postoji lidí vůči zvířatům (či zacházením s nimi), jenž jsou dávány do souvislostí s nejrůznějšími osobnostními či sociálními charakteristikami.
Herzog, Betchart a Pittman ve své studii publikované r. 1991 použili Likertovu škálu k měření souvislosti mezi postojem vůči zvířecímu welfare (překládané jako pohoda či stav bez strádání), genderem a sexuální orientací. Tuto škálu pojmenovali The Attitude to Animal Scale (AAS), která se k měření postojů používá dodnes. [Herzog et al. 1991] Např. Taylor a Signal tuto škálu zkombinovali s indexem interpersonální reaktivity (Interpersonal Reactivitiy Index) za účelem měření souvislosti empatie a pozitivních postojů vůči zvířatům. Ve své studii chtěli prověřit rčení „Kdo je dobrý ke zvířatům, je dobrý také k lidem“, jinak řečeno, že pozitivní postoje vůči zvířatům mohou být indikátorem mezilidské empatie. Výsledky odhalily signifikantní korelace mezi úrovní empatie, genderem, vlastnictvím domácího mazlíčka a postojem vůči zvířatům. Podle autorů tedy vyšlo najevo, že existuje „významná souvislost mezi mezilidskou empatií a postojem vůči zvířatům, jenž může převážit dříve nalezené genderové odlišnosti.“ [Taylor and Signal 2005: 25]
Ve své další studii škálu AAS zkombinovali s demografickými proměnnými a ukázali, že statisticky významný vliv na AAS skóre nemají věk ani vzdělání, ale prokázali vliv zaměstnání a výše příjmu. Oponují tak všeobecnému tvrzení, že vzdělanější lidé mají pozitivnější postoje vůči zvířatům. „Zatímco je trendem tvrdit, že lidé s vyšším formálním stupněm vzdělání prokazují více postojů orientovaných na pohodu zvířat, není tato tendence signifikantní.“ [Signal and Taylor 2006: 155]
Peek, Dunbam a Dietz se zaměřili na otázku pohlaví a ve svém výzkumu se snažili odhalit, proč je mezi aktivisty za práva zvířat tak vysoké procento žen. Vysvětlení vysoké podpory zvířecích práv ze strany žen nachází jak v socializaci k soucitnějším a pečujícím postojům, reakcí na dříve zakoušenou patriarchální dominanci, ale též podle nich „může být strategií, kterou některé ženy využívají v procesu pokračující rekonstrukce a prezentování obrazu svého genderu vůči ostatním, ukázat svou pečující stránku i když odmítly tradiční vztahové role.“ [Peek et al. 1997: 919]
Další skupina autorů se zase snažila odhalit souvislost mezi podporou ideje práv zvířat, vírou v evoluci a náboženským fundamentalismem. Za pomoci regresivní analýzy odhalili, že lidé s konzervativními postoji a lidé tíhnoucí k fundamentalismu, jež hájí diskontinuitu mezi lidmi a ostatními druhy či kreacionismus, méně často podporovali ideu práv zvířat. Naopak zastánci evoluční teorie, kteří vnímají živočišné druhy v kontinuitě, zastávali zvířecí práva častěji. [DeLeeuw et al. 2007]
6.6 Kritika daného stavu
Posledním tématem, které stále více získává na důležitosti, je kritika současného stavu zacházení se zvířaty. Jedná se o kritickou nebo též angažovanou sociologii, která odmítá hodnotovou neutralitu a zaměřuje na kritickou reflexi.
Stoupenci tzv. kritických zvířecích studií (Critical Animal Studies, CAS) se výrazně ohrazují proti tzv. „mainstremovým“ Human-Animal Studies (MHAS), které nemají kritický potenciál a pouze konstatují či dokonce pomáhají obhajovat daný stav. Velká část kritiky proto směřuje dovnitř oboru a akademici MHAS jsou obviňováni z toho, že jsou pro ně mezidruhové vztahy pouze zajímavým tématem a zvířata pouze abstraktní entitou, kterým nepřisuzují hodnotu cítících bytostí, jež mají zájem vyhnout se utrpění. Svým kolegům kriticky zaměření badatelé vyčítají absenci sociálních, etických a politických kontextů. [Schicktanz 2006, Weisberg 2009, Best 2009] Sociologové v rámci MHAS považují zvířata dle Besta za „objekt, znak, referent či historickou abstrakci, která slouží k produkci knih, článků nebo konferenčních příspěvků.“ [Best 2009: 21]
Kritická zvířecí studia (CAS) se snaží se překonat omezení MHAS, kritizují zneužívání zvířat v oblasti zábavy, vědy i potravinového průmyslu [Kemmerer 2004, Irvine 2006]. CAS se snaží vyhnout teoretizování beze smyslu a zaměřují se na přímější zasazení teorie do praxe, analýzy do politiky a akademie do společenské komunity. Jejich cílem je zlepšit všeobecné porozumění společenskému útlaku. Ideologii speciesismu (druhové nadřazenosti) dávají do souvislosti se sexismem, rasismem a dalšími ideologiemi, které jsou součástí širšího globálního systému dominance [Nibert 2002, Adams 2006].
Podobně jako MHAS, ale s větším důrazem, se staví proti dichotomizaci lidí a ostatních zvířat. Vytváření hranic mezi lidmi a zvířaty podle Hobson-Westa „slouží k ospravedlnění ignorace jejich zájmů a potřeb.“ [Hobson-West 2007: 25] Podobně jako Bauman vysvětluje mechanismy, jež usnadnily Holocaust, jde i v případě zvířat o moderní tendence vyloučit určité skupiny bytostí z morálního univerza.
Politicky jsou CAS částečně propojena s kritikou kapitalismu a jejich autoři podporují „rozvoj decentralizované a demokratické společnosti bez vykořisťování, dominance, útlaku, týrání a zabíjení.“ [Best 2009: 25] Kritická studia se snaží navázat na tradici Frankfurtské školy a její neomarxistické zaměření. Autoři často upozorňují na to, že Adorno, Horkheimer, Marcuse i Fromm, kteří čelili situaci rostoucího totalitarismu, mimo jiné kritizovali dominanci nad přírodou a obhajovali revoluční hnutí namířená proti konzumerismu a konformismu. CAS se chtějí ekvivalentně obracet k hnutí za práva zvířat, artikulovat jejich požadavky a poskytnout jim akademické zázemí.
7. Závěr
Jak jsem se pokusila ukázat, obor Human-Animal Studies je velice různorodý, ať už kvůli široké škále oblastí, ve kterých se zvířata v lidské společnosti vyskytují, tak kvůli množství způsobů, kterým lze k těmto oblastem přistupovat. Jsme svědky kontinuálního posunu ve společenském diskursu, zpřísňuje se evropská i světová legislativa týkající se zvířat, vznikají stále nové skupiny v hnutí za práva zvířat, jež artikulují své zájmy a postupně se globalizují. Sociologie by měla neustále reflektovat významy, které zvířata pro dnešního člověka mají, artikulovat vznikající konflikty a pokud možno i kritickým způsobem narušit tradiční „pozitivistický, strukturalistický, redukcionistický pohled na přírodní svět a místo člověka v něm.“ [Arluke and Sanders 1996: 56] Podobně jako obor Gender Studies kriticky reflektuje stereotypní představy o postavení muže a ženy ve společnosti a snaží se překonat „androcentrický“ přístup, obor Human-Animal Studies může přispět k reflexi a kritice dosavadního výhradně „antropocentrického“ pohledu. Skrze prozkoumávání mezidruhové dimenze a vztahování se k mimolidským tvorům můžeme lépe porozumět i tomu, co to znamená být člověkem.
Literatura
Adams, Carol J. 2006. The Sexual Politics of Meat: A Feminist-Vegetarian Critical Theory. New York: The Continuum International Publishing Group Inc.
Alger, J. M., Alger, S. F. 1997. „Beyond Mead: Symbolic Interaction between Humans and Felines.“ Society and Animals 5 (1), pp. 65-81.
Arluke, Arnold 1988. „Sacrificial symbolism in animal experimentation“. Anthrozoos 2, pp. 98-117.
Arluke, Arnold 1990. „Moral Elevation in Medical Research.“ Advances in Medical Sociology, 1, pp. 189-204.
Arluke, Arnold 1991. „Going into the closet with science: Information Control Among Animal Experimenters.“ Jounlal of Contemporary Ethnography, 20, pp. 306-330.
Arluke, Arnold 1992. „Trapped in a guilt cage.“ New Scientist 134 (4), pp. 33-35.
Arluke, Arnold 1994. „We Build a Better Beagle“: Fantastic Creatures in Lab Animal Ads.“ Qualitative Sociology, Springer Science & Business Media B.V., 1994, 17 (2), pp. 143-158.
Arluke, Arnold 2004. „The Use of Dogs in Medical and Veterinary Training: Understanding and Approaching Student Uneasiness.“ Journal of Applied Welfare Science, 7 (3), pp. 197-204.
Arluke, Arnold, Hafferty, Frederic 1996. „From Apprehension to Fascination with „Dog Lab“: The Use of Absolutions by Medical Students.“ Journal of Contemporary Ethnography, 25, pp. 201-225.
Arluke, Arnold, Sanders, Clinton R. 1996. Regarding Animals. Philadelphia: Temple University Press.
Arluke, A., Hafferty, F. 1996. „From apprehension to fascination with `dog lab‘.“ Journal of Contemporary Ethnography 25 (2), pp.201-225.
Ascione. F. R. 1998. „Battered women’s reports of their partners‘ and their children’s cruelty to animals.“ Journal of Emotional Abuse 1, pp. 119-133.
Beck, A. M., Katcher, A. H. 2003. „Future Directions in Human-Animal Bond Research.“ American Behavioral Scientist 47 (1), pp.79-93.
Becker, F., French, L. 2004. „Making the links: Child abuse, animal cruelty, and domestic violence.“ Child Abuse Review 13, pp. 399-414.
Best, Steven 2009. „The Rise of Critical Animal Studies: Putting Theory into Action and Animal Liberation into Higher Education.“ Journal for Critical Animal Studies 7 (1), pp. 9-54.
Bowlby. J. 1969. Attachment and Loss: Volume 1: Attachment. London: The Hogarth Press and the Institute of Psycho-Analysis.
Brandt, Keri 2004. „A Language of Their Own: An Interactionist Approach to Human-Horse Communication.“ Society and Animals 12 (4), pp. 299-316.
Brown, Sue-Ellen 2007. „Companion Animals as Selfobjects.“ Anthrozoös 20 (4), pp. 329-343.
Bryant, Clifton D. 1979. „The Zoological Connection: Animal-Related Human Behavior.“ Social Forces, 58 (2), pp. 399-421.
Catanzaro, T. E. 2003. „Section introduction: Human-animal bond and primary prevention.“ American Behavioral Scientist 47 (1), pp. 29-30.
Corson, S. A., Corson, E. O. , Gwynne, P. H., Arnold, L. E. 1975. „Pet-facilitated psychotherapy in a hospital setting.“ Current Psychiatric Therapies 15, pp. 277-286.
Crist, Eileen 1999. Images of Animals: Anthropomorphism and Animal Mind, Animals, Culture, and Society. Philadelphia: Temple University Press.
DeLeeuw, Jamie L., Galen, Luke W., Aebersold, Cassandra, Stanton, Victoria 2007. „Support for Animal Rights as a Function of Belief in Evolution, Religious Fundamentalism, and Religious Denomination.“ Society and Animals, 15 (4), pp. 353-363.
Descartes, René 1992. Rozprava o metodě. Praha: Svoboda.
Douglas, Mary 1984. Purity and Danger: An Analysis of the Concepts of Pollution and Taboo. London: Routledge.
Dutton, Diane, Williams, Carl 2004. „A view from the bridge: Subjectivity, embodiment and animal minds.“ Anthrozoös 17 (3), pp. 210-224.
Einwohner, R. L. 2002. „Motivational Framing and Efficacy Maintenance: Animal Rights Activists‘ Use of Four Fortifying Strategies.“ Sociological Quarterly 43 (4), pp.509-526.
Evans, Edward P. 1906. The criminal prosecution and capital punishment of animals. New York: E. P. Dutton.
Fawcett, N. R., Gullone, E. 2001. „Cute and cuddly and a whole lot more? A call for empirical investigation into the therapeutic benefits of human-animal interaction for children.“ Behaviour Change 18 (2), pp. 124-33.
Flynn, C. P. 2000. „Why family professionals can no longer ignore violence toward animals.“ Family Relations 49 (1), pp. 87-95.
Gaarder, Emily 2008. „Risk and Reward: The Impact of Animal Rights Activism on Women.“ Society and Animals 16, pp.1-22.
Gardner, R. Allen, Gardner, T. Beatrice 1969. „Teaching Sign Language to a Chimpanzee“, Science, 165, pp. 664-672.
Geertz, Clifford 1973. The Interpretation of Cultures. New York: Basic Books.
Gluck, John P. 1997. „Harry F. Harlow and Animal Research: Reflection on the Ethical Paradox.“ Ethics & Behavior 7 (2), pp. 149-161.
Groves, Julian 1997. Hearts and Minds: The Controversy over Laboratory Animals. Philadelphia. PA: Temple University Press.
Herzog, H. A., Jr. 1993. „The movement is my life“: Thy psychology of animal rights activism.“ Journal of Social Issues 49, pp.103-109.
Herzog Jr., Harold A., Betchart, Nancy S., Pittman, Robert B. 1991. „Gender, Sex Role Orientation, and Attitudes Toward Animals.“ Anthrozoös 4 (3) pp. 184-191.
Hirschman, Elizabeth C., Sanders Clinton R. 1997. „Motion pictures as metaphoric consumption: How animal narratives teach us to be human.“ Semiotica 115 (1-2), pp. 53-80.
Hobson-West, Pru 2007. „Beasts and boundaries: An introduction to animals in sociology, science and society.“ Qualitative Sociology Review 3 (1), pp. 23-41.
Holloway, Lewis 2003. „“What a Thing, then, is this Cow…“: Positioning Domestic Livestock Animals in the Texts and Practices of Small-Scale „Self-Sufficiency“.“ Society and Animals 11 (2), pp. 145-165.
Irvine, Leslie 2003. „George’s Bulldog: What Mead’s Canine Companion Could Have Told Him about the Self.“ Sociological Origins 3, pp. 46-49.
Irvine, Leslie 2006. „Animals in Disasters: Issues for Animal Liberation Activism and Policy.“ Journal for Critical Animal Studies 4 (1), pp. 2-16.
Jamison, Wesley V., William M. Lunch 1992. Rights of Animals, Perceptions of Science, and Political Activism: Profile of American Animal Rights Activists. Science, Technology, & Human Values, 17 (4), pp. 438-458
Jasper, James, Nelkin, Dorothy 1992. The Animal Rights Crusade: The Growth of a Moral Protest. New York: Free Press.
Jerolmack, Colin 2005. „Our Animals, Our Selves? Chipping Away the Human-Animal Divide.“ Sociological Forum 20 (4), pp. 651-660.
Johnson, R., Meadows, R., Haubner, J., Sevedge, K. 2003. „Human-animal interaction: A complementary/alternative medical (CAM) intervention for cancer patients.“ American Behavioral Scientist 47 (1), pp. 55-69.
Kellert, S. R., Felthous, A. R. 1985. „Childhood cruelty toward animals among criminals and noncriminals.“ Human Relations 38 (12), pp. 1113-1129.
Kemmerer, Lisa 2004 „Hunting Tradition: Treaties, Law, and Subsistence Killing.“ Journal for Critical Animal Studies 2 (2) pp. 1-20.
Kete, Kathleen 1994. The beast in the boudoir: Petkeeping in nineteenth-century Paris. Berkeley: University of California Press.
Lawicková-Goodallová, Jane van 1978. Ve stínu člověka. Praha: Mladá fronta.
Lerner, Jennifer E., Kalof, Linda 1999. „The Animal Text: Message and Meaning in Television Advertisements.“ Sociological Quarterly 40 (4), pp. 565-586.
Lévi-Strauss, Claude 1969. Totemism. Harmodsworth: Penguin Books.
Lévi-Strauss, Claude 1971. Myšlení přírodních národů. Praha: Československý spisovatel.
Levinson, Boris M. 1965. „Pet psychotherapy: use of household pets in the treatment of behavior disorder in childhood.“ Psychological Reports 17 (3), pp. 695-698.
Lockwood, R., Church, A. 1996. „Deadly serious: An FBI perspective on animal cruelty.“ Humane Society News, 27-30.
Matoušek, O. 1997. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON.
McNicholas, June, Gilbey, Andrew, Rennie, Ann, Ahmedzai, Sam, Dono, Jo-Ann, Ormerod, Elizabeth. 2005. „Pet ownership and human health: a brief review of evidence and issues.“ British Medical Journal 331(7527), pp. 1252-1254.
Mead, George Herbert 1907. „Concerning Animal Perception“, Psychological Review, 14, pp. 383-390.
Messent, Peter 1983. „Social Facilitation of Contact with Other People by Pet Dogs.“ in New Perspectives on Our Lives with Companion Animals, edited by A. Katcher and A. Beck. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, pp. 37-46.
Mullin, Molly 2002. „Animals and Anthropology.“ Society and Animals 10 (4), pp. 387-393.
Munro, Lyle 2005. Confronting Cruelty: Moral Orthodoxy and the Challenge of the Animal Rights Movement. Boston: Brill.
Nibert, David 2002. Animal Rights, Human Rights: Entanglements of Oppression and Liberation. Lanham, MD: Rowman and Littlefield.
Noske, Barbara 1990. „The Question of Anthropocentrism in Anthropology.“ Focaal, 13, pp. 66-84.
Parshall, Debra Phillips 2003. „Research and Reflection: Animal-Assisted Therapy in Mental Health Settings.“ Counseling and Values 48, pp. 47-56.
Peek, C. W., Dunbam, C. C., Dietz, B. E. 1997. „Gender, Relational Role Orientation, and Affinity for Animal Rights.“ Sex Roles 37 (11/12), pp. 905-920.
Phillips, Mary T. 1993. „Savages, drunks, and lab animals: The researcher’s perception of pain.“ Society and Animals 1 (1), pp. 61-81.
Phillips, Mary T. 1994. „Proper names and the social construction of biography: The negative case of laboratory animals.“ Qualitative Sociology 17, pp. 119-142.
Plous, Scott 1998. „Signs of Change within the animal rights: Results from a follow-up survey of activists.“ Journal of Comparative Psychology 112, pp. 48-54.
Rees, Amanda 2001. „Anthropomorphism, Anthropocentrism, and Anecdote: Primatologists on Primatology.“ Science, Technology & Human Values 26, pp. 227-247.
Ritvo, Harriet 1987. The Animal Estate. Cambridge, MA: Harward University Press.
Robins, Douglas, Sanders, Clinton R., Cahill, Spencer 1991. „Dogs and Their People: Pet-Faciliated Interaction in a Public Setting.“ Journal of Contemporary Ethnography 20 (1), pp. 3-25.
Sanders, Clinton R. 1993. „Understaning dogs: Caretakers‘ Attributions of Mindedness in Canine-Human Relationships.“ Journal of Contemporary Ethnography 22, pp. 205-226.
Sanders, C. R. 1995. „Killing with Kindness: Veterinary Euthanasia and the Social Construction of Personhood.“ Sociological Forum 10 (2), pp.195-214.
Sanders, Clinton R. 2003. „Actions Speak Louder than Words: Close Relationships between Humans and Nonhuman Animals.“ Symbolic Interaction 26, pp. 405-426.
Sanders, Clinton R. 2007. „Mind, Self, and Human-Animal Joint Action.“ Sociological Focus 40 (3), pp. 320-336.
Savage-Rumbaugh, Sue, Shanker, Stuart G., Taylor, Talbot J. 1998. Apes, Language and the Human Mind. New York: Oxford University Press.
Schicktanz, Silke 2006. „Ethical considerations of the human–animal-relationship under conditions of asymmetry and ambivalence.“ Journal of Agricultural & Environmental Ethics 19 (1), pp. 7-16.
Signal, Tania D., Taylor, Nicola 2006. „Attitudes to Animals: Demographics Within a Community Sample.“ Society and Animals 14 (2), pp. 147-157.
Taylor, Nicola, Signal, Tania D. 2005. „Empathy and attitudes toward animals.“ Anthrozoös 18 (1), pp. 18-27.
Tester, Keith 1992. Animals and Society: the humanity of animal rights. New York: Routledge.
Thomas, Keith. 1983. Man and the Natural World: Changing Attitudes in England 1500-1800. London: Allen Lane.
Vandrovcová, Tereza 2008: „Násilné činy páchané na zvířatech v souvislosti dalších patologických jevů“, In: Večerník, K. (ed.), Trendy sociálně patologických jevů. Sborník příspěvků ze semináře sekce sociální patologie MČSS, Praha: MČSS, 220-226. Dostupné z: http://human-animal.nazory.cz/texty_soubory/nasilne-ciny-pachane-na-zviratech.html
Weber, Max 1966. The Theory of Social and Economic Organization. New York: The Free Press.
Weisberg, Zipporah 2009. „The Broken Promises of Monsters: Haraway, Animals and the Humanist Legacy“ Journal for Critical Animal Studies 7 (2), pp. 22-62.
Winefield, Helen R., Black, Anne, Chur-Hansen, Anna. 2008. „Health effects of ownership of and attachment to companion animals in an older population.“ International Journal of Behavioral Medicine 15, pp. 303–310.
Wright, J., Hensley, Ch. 2003. „From Animal Cruelty to Serial Murder: Applying the Graduation Hypothesis.“ International Journal of Offender Therapy and Comparative Criminology 47 (1), pp. 71-88.
Poznámky pod čarou
Jerolmack, Colin 2005. „Our Animals, Our Selves? Chipping Away the Human-Animal Divide.“ Sociological Forum 20 (4), pp. 651-660. ↩︎