Bakalářská práce Barbory Hunčovské obhájená v květnu 2014 na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze
Abstrakt
Tématu používání přepravních zvířat v první světové válce nebylo dosud v českém prostředí věnováno takřka žádné pozornosti historiků. Předkládaná bakalářská práce se snaží tuto mezeru alespoň z části zaplnit. Postihuje cestu koní a dalších tažných, nákladních a jezdeckých zvířat celou válkou na všech jejích frontách a odpovídá na otázky, jakým způsobem byla tato zvířata ve válce využívána, s čím se na bojišti potýkala a jaké se jim dostávalo péče. Studium historických pramenů administrativní i osobní povahy domácí i zahraniční provenience kombinuje s poznatky etologie koní a jim příbuzných zvířat. Práce se dále podrobně věnuje i vztahu vojáků první světové války ke koním sloužícím v armádě a pokouší se určit místo válečných koní v obrazu a paměti první světové války.
Úryvky z práce
„Při výcviku bylo používáno nejrůznějších po staletí ověřených metod, jak koně naučit poslušnosti a navyknout je na dosud neznámou manipulaci. Pro tyto metody se někdy používá pojem horse breaking, doslova „lámání“ či „zlomení“ koně.“
„Nedostatek odpočinku a potravy, neustálá vysilující práce, neodpovídající hygiena a péče, časté nemoci, vši, nedostatečná ochrana před zimou, deštěm či horkem – to vše tvořilo každodenní součást života vojáků i přepravních zvířat.“
„Zvířata únavou a vyčerpáním často padala k zemi a nebyla schopna se znovu postavit na nohy – v takovém případě je vojáci většinou ponechali svému osudu a dále pokračovali bez nich, případně byli koně zastřeleni. Někteří muži vzpomínají na cesty doslova lemované stovkami mrtvých a umírajících koní.“
„Vojáci opakovaně vzpomínali na případy, kdy museli být koně osedláni či zapřaženi po několik dní a nocí v kuse a pokaždé, když zvířatům po této době snímali sedla či postroje, strhávali jim s nimi z těla i kusy kůže. … „Jeden kůň zešílel, tloukl hlavou o zeď, dokud ho konečně nezastřelili. Bylo to strašlivé.“
„Na vyčištěné a ošetřené rány jsme zase nasadili sedla a koně už předvídali nová trápení, prohýbali záda a naříkali … jako lidé.“
„Zbavování hlasu bylo prováděno buď přetnutím hlasivek, které zvířeti vydávání zvuku přímo znemožnilo, anebo vertikálním seříznutím či proříznutím horního pysku. To při každém pokusu o zahýkání způsobilo zvířeti prudkou bolest.“
„Nebylo ojedinělé, že koně z hladu začali okusovat a pojídat vše, co měli v dosahu, včetně svých postrojů a dek; okusovali i sebe navzájem. „Provazy, kožené součásti postrojů, okusovali vše, dokonce i naše kabáty. … Nakonec začali okusovat sebe navzájem a brzy byli úplně lysí a bez srsti, byl to žalostný pohled.“
„Značně vyčerpaná a podvyživená zvířata často pracovala tak dlouho, až vysílením padla a zemřela. … „Museli jsme na ně [muly] jít v deseti, abychom jim na rozedrané maso zvládli naložit náklad. Padesát kilo naložených na čerstvé rány, málem se z toho zbláznily! Večer se svalily na cestu a vojáci celkem znuděně čekali, až konečně skončí s tím chcípáním, aby je mohli odstrojit, protože dokud nebyly mrtvé, v agonii kolem sebe kopaly.“
„Naši koně brzy začali při chůzi svěšovat hlavy. Mnoho z nich bylo tak unaveno, že usínali při chůzi, načež se jim podlomily nohy, koně upadli a sedřeli si kůži na nohou.“
„Jeden kůň měl v těle velkou díru vycpanou vatou. … Hned vedle něj měl kůň díru v hlavě, další měl díry v nohou a po těle a tak to šlo dál.“
„Vyděšení koně tryskem běželi přímo do spleti ostnatých drátů. Vzpínají se a kopou a vrhají se stále hlouběji a každý pohyb je pro ně mučením, za chvíli jsou jejich těla jen změtí rozdrásaného masa. Jeden se do drátu vrhá hlavou a snaží se jej přervat zuby. Když pak z drátu vytrhl hlavu, s takovým nářkem, že zněl skoro jako lidský, ze tváří mu stékaly pramínky krve. … Oba koně silně krváceli z desítek rozervaných ran, jeden měl ze zádi vyrvaný obří kus masa.“
„Koně chcípali jako mouchy. Mohli jste je podél cesty počítat po tuctech.“
„Ze 136 tisíc koní vyvezených z Austrálie pro armádu britského impéria se konce války dožilo jen 13 tisíc. Dva tisíce z nich byly shledány nevhodnými pro další službu a zastřeleny, zbylých 11 tisíc bylo povětšinou převeleno k další službě v britské armádě. Domů se vrátil jediný.“
„Úmrtnost zvířat [alespoň v některých armádách] činila kolem 30 %. … Pro srovnání v americké občanské válce v letech 1861–1865 činila průměrná úmrtnost koní asi 60 %, v krymské válce v letech 1853–1856 to u britské armády bylo 80 % a během búrských válek 1880–1902 britská armáda přišla o 120 % původního počtu zvířat.“
„Většinu zvířat, která se konce války dožila, mnoho štěstí nečekalo. Armády začaly koně hromadně rozprodávat řezníkům a překupníkům, příliš vyčerpaní a nemocní koně byli rovnou zastřeleni. Nemálo zvířat bylo s odchodem jednotek jednoduše opuštěno na bojišti a ponecháno svému vlastnímu osudu.“
„Většina evropské populace byla na počátku 20. století v mnohem bližším kontaktu s ostatními živočišnými druhy, zejména tzv. užitkovými zvířaty, než většina evropské populace dnes. Znamená to mimo jiné, že se lidé mnohem častěji než dnes setkávali se smrtí a zabíjením zvířat. Zároveň bylo mnohem silněji zakořeněné vnímání zvířat jako čistě spotřebních prostředků, důležitých jen pro svou užitečnost člověku. Využívání zvířat na těžkou práci bylo na počátku 20. století stále běžnou součástí každodenního života. Tažní koně i přes postupující elektrifikaci a motorizaci dopravy stále zastávali velkou část dopravy ve městě a takřka všechnu dopravu na venkově.“
„Na jeden z týmů dopadl granát a zranil pět mul, dvě musely být zastřeleny. Ubohý vozka, který měl na starosti jednu z těchto mul byl z její smrti zničen. … Sám byl zraněný, krvácelo mu ucho, ale nic nevnímal, smrt jeho muly ho zcela pohltila. Pořád jen opakoval dokola ‚a byl to můj oslíček, on byl můj oslíček…‘.“
„Míjíme spoustu zraněných a umírajících koní. Jsou roztroušeni všude, v kráterech od granátů a jakmile se přiblížíme, snaží se zvednout a odplazit se od nás, jako by již člověku nevěřili. Jeden ubohý kůň s roztříštěnou pánví se snaží vléct svoje nepohyblivé nohy, ostatní už jenom leží a zbarvují zemi svou krví. Někteří stále bezhlavě pobíhají po bojišti, pěna od huby a hrůza v jejich očích.“
„Jejich utrpení nelze popsat slovy.“
Hunčovská, B. – Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata
Bakalářská práce Barbory Hunčovské obhájená v květnu 2014 na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze
Hunčovská, B. - Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata
Hunčovská, B. - Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata - Obrazová příloha
Abstrakt
Tématu používání přepravních zvířat v první světové válce nebylo dosud v českém prostředí věnováno takřka žádné pozornosti historiků. Předkládaná bakalářská práce se snaží tuto mezeru alespoň z části zaplnit. Postihuje cestu koní a dalších tažných, nákladních a jezdeckých zvířat celou válkou na všech jejích frontách a odpovídá na otázky, jakým způsobem byla tato zvířata ve válce využívána, s čím se na bojišti potýkala a jaké se jim dostávalo péče. Studium historických pramenů administrativní i osobní povahy domácí i zahraniční provenience kombinuje s poznatky etologie koní a jim příbuzných zvířat. Práce se dále podrobně věnuje i vztahu vojáků první světové války ke koním sloužícím v armádě a pokouší se určit místo válečných koní v obrazu a paměti první světové války.
Úryvky z práce
„Při výcviku bylo používáno nejrůznějších po staletí ověřených metod, jak koně naučit poslušnosti a navyknout je na dosud neznámou manipulaci. Pro tyto metody se někdy používá pojem horse breaking, doslova „lámání“ či „zlomení“ koně.“
„Nedostatek odpočinku a potravy, neustálá vysilující práce, neodpovídající hygiena a péče, časté nemoci, vši, nedostatečná ochrana před zimou, deštěm či horkem – to vše tvořilo každodenní součást života vojáků i přepravních zvířat.“
„Zvířata únavou a vyčerpáním často padala k zemi a nebyla schopna se znovu postavit na nohy – v takovém případě je vojáci většinou ponechali svému osudu a dále pokračovali bez nich, případně byli koně zastřeleni. Někteří muži vzpomínají na cesty doslova lemované stovkami mrtvých a umírajících koní.“
„Vojáci opakovaně vzpomínali na případy, kdy museli být koně osedláni či zapřaženi po několik dní a nocí v kuse a pokaždé, když zvířatům po této době snímali sedla či postroje, strhávali jim s nimi z těla i kusy kůže. … „Jeden kůň zešílel, tloukl hlavou o zeď, dokud ho konečně nezastřelili. Bylo to strašlivé.“
„Na vyčištěné a ošetřené rány jsme zase nasadili sedla a koně už předvídali nová trápení, prohýbali záda a naříkali … jako lidé.“
„Zbavování hlasu bylo prováděno buď přetnutím hlasivek, které zvířeti vydávání zvuku přímo znemožnilo, anebo vertikálním seříznutím či proříznutím horního pysku. To při každém pokusu o zahýkání způsobilo zvířeti prudkou bolest.“
„Nebylo ojedinělé, že koně z hladu začali okusovat a pojídat vše, co měli v dosahu, včetně svých postrojů a dek; okusovali i sebe navzájem. „Provazy, kožené součásti postrojů, okusovali vše, dokonce i naše kabáty. … Nakonec začali okusovat sebe navzájem a brzy byli úplně lysí a bez srsti, byl to žalostný pohled.“
„Značně vyčerpaná a podvyživená zvířata často pracovala tak dlouho, až vysílením padla a zemřela. … „Museli jsme na ně [muly] jít v deseti, abychom jim na rozedrané maso zvládli naložit náklad. Padesát kilo naložených na čerstvé rány, málem se z toho zbláznily! Večer se svalily na cestu a vojáci celkem znuděně čekali, až konečně skončí s tím chcípáním, aby je mohli odstrojit, protože dokud nebyly mrtvé, v agonii kolem sebe kopaly.“
„Naši koně brzy začali při chůzi svěšovat hlavy. Mnoho z nich bylo tak unaveno, že usínali při chůzi, načež se jim podlomily nohy, koně upadli a sedřeli si kůži na nohou.“
„Jeden kůň měl v těle velkou díru vycpanou vatou. … Hned vedle něj měl kůň díru v hlavě, další měl díry v nohou a po těle a tak to šlo dál.“
„Vyděšení koně tryskem běželi přímo do spleti ostnatých drátů. Vzpínají se a kopou a vrhají se stále hlouběji a každý pohyb je pro ně mučením, za chvíli jsou jejich těla jen změtí rozdrásaného masa. Jeden se do drátu vrhá hlavou a snaží se jej přervat zuby. Když pak z drátu vytrhl hlavu, s takovým nářkem, že zněl skoro jako lidský, ze tváří mu stékaly pramínky krve. … Oba koně silně krváceli z desítek rozervaných ran, jeden měl ze zádi vyrvaný obří kus masa.“
„Koně chcípali jako mouchy. Mohli jste je podél cesty počítat po tuctech.“
„Ze 136 tisíc koní vyvezených z Austrálie pro armádu britského impéria se konce války dožilo jen 13 tisíc. Dva tisíce z nich byly shledány nevhodnými pro další službu a zastřeleny, zbylých 11 tisíc bylo povětšinou převeleno k další službě v britské armádě. Domů se vrátil jediný.“
„Úmrtnost zvířat [alespoň v některých armádách] činila kolem 30 %. … Pro srovnání v americké občanské válce v letech 1861–1865 činila průměrná úmrtnost koní asi 60 %, v krymské válce v letech 1853–1856 to u britské armády bylo 80 % a během búrských válek 1880–1902 britská armáda přišla o 120 % původního počtu zvířat.“
„Většinu zvířat, která se konce války dožila, mnoho štěstí nečekalo. Armády začaly koně hromadně rozprodávat řezníkům a překupníkům, příliš vyčerpaní a nemocní koně byli rovnou zastřeleni. Nemálo zvířat bylo s odchodem jednotek jednoduše opuštěno na bojišti a ponecháno svému vlastnímu osudu.“
„Většina evropské populace byla na počátku 20. století v mnohem bližším kontaktu s ostatními živočišnými druhy, zejména tzv. užitkovými zvířaty, než většina evropské populace dnes. Znamená to mimo jiné, že se lidé mnohem častěji než dnes setkávali se smrtí a zabíjením zvířat. Zároveň bylo mnohem silněji zakořeněné vnímání zvířat jako čistě spotřebních prostředků, důležitých jen pro svou užitečnost člověku. Využívání zvířat na těžkou práci bylo na počátku 20. století stále běžnou součástí každodenního života. Tažní koně i přes postupující elektrifikaci a motorizaci dopravy stále zastávali velkou část dopravy ve městě a takřka všechnu dopravu na venkově.“
„Na jeden z týmů dopadl granát a zranil pět mul, dvě musely být zastřeleny. Ubohý vozka, který měl na starosti jednu z těchto mul byl z její smrti zničen. … Sám byl zraněný, krvácelo mu ucho, ale nic nevnímal, smrt jeho muly ho zcela pohltila. Pořád jen opakoval dokola ‚a byl to můj oslíček, on byl můj oslíček…‘.“
„Míjíme spoustu zraněných a umírajících koní. Jsou roztroušeni všude, v kráterech od granátů a jakmile se přiblížíme, snaží se zvednout a odplazit se od nás, jako by již člověku nevěřili. Jeden ubohý kůň s roztříštěnou pánví se snaží vléct svoje nepohyblivé nohy, ostatní už jenom leží a zbarvují zemi svou krví. Někteří stále bezhlavě pobíhají po bojišti, pěna od huby a hrůza v jejich očích.“
„Jejich utrpení nelze popsat slovy.“