Ve svém výzkumu a ve své bakalářské práci se zabývám tématem používání zvířat ve válkách (konkrétně v první světové válce, svou bakalářskou práci jsem zaměřila na koně a tažná zvířata). Tuto problematiku je možno studovat z mnoha hledisek: dějin hospodářských (role zvířat a se zvířaty spojené logistiky v ekonomickém vedení války), dějin techniky (přechod od zvířecího ke strojovému pohonu, mechanizace vedení války), dějin vojensko-strategických (ústup role kavalerie ve válce, závislost vedení války na zvířecím pohonu), dějin kulturních (fenomén válečných zvířat v kultuře, obraz válečného zvířete v literatuře, filmu apod.) a konečně dějin sociálních.
Budeme-li dějiny sociální definovat jako studium minulých procesů ve společnosti, struktur, trendů, a připustíme-li částečné prolínání s dějinami kulturními a s antropologií, pak se nabízí několik sledování hodných aspektů souvisejících s využíváním zvířat ve válkách. Některé z nich se zde pokusím představit.
Antropologický aspekt, spojený s dějinami civilizace či tzv. Gesellschaftsgeschichte nabízí této tematice široké pole. Zkoumat lze obecný vztah člověka ke zvířeti, jeho proměny a variace v jednotlivých kulturách, civilizačních epochách, společnostech. Jelikož války se intenzivně prolínají celými lidskými dějinami od jejich počátků, je možno velmi dobře komparovat roli a používání zvířat ve válkách starověkých či válkách mimoevropských civilizací, roli a používání zvířat ve válkách evropského středověku a novověku a roli a používání zvířat ve válkách moderních.
Budeme-li studovat profil, charakteristiku a zájmy jednotlivých sociálních skupin, pak může zajímavou být proměna statusu koně v jednotlivých společenských vrstvách. Kůň měl zcela jiný význam pro šlechtickou (ve vojenském prostředí později důstojnickou) vrstvu, pro niž byl jedním ze znaků postavení (statusových symbolů), a byl lidmi vysoce ceněn jako prestižní objekt, užívaný do velké míry k zábavě, než pro společnost venkovskou, pro niž byl především pracovním prostředkem a nástrojem k obživě (ač také mohl hrát roli statusového symbolu, jelikož vlastnictví koně často diferencovalo nižší a střední rolnickou vrstvu).
Umožníme-li sociálním dějinám sledovat prožitky jednotlivých lidí – účastníků dějin, pak zkoumání zvířat ve válkách umožňuje otevřít jednu velice významnou oblast – vztah vojáka ke zvířeti a význam, jaký blízkost zvířete pro člověka uprostřed bojiště měla. Tomuto aspektu se v práci ještě budu věnovat.
Pochopitelnou roli ve studiu procesu modernizace a industrializace a přechodu od tradiční k moderní společnosti hraje přechod od využívání zvířat pro práci (a k boji) k používání strojů, strojového pohonu (a strojových zbraní). Tohoto aspektu v procesu modernizace a industrializace by se však uchopily spíše hospodářské než sociální dějiny. V obecném zkoumání tradiční versus moderní společnosti však proměna role zvířat v kultuře lidí jistě zaujme i sociální historiky.
Metodologie
Jako jeden z hlavních přínosů své práce a svého výzkumu, navíc s přesahem a potenciálním využitím v mnoha ostatních historických disciplínách a tématech, bych ráda viděla metodologii, s jejíž pomocí a zároveň na níž pracuji. Zde se pokusím některé metodologické otázky, se kterými se potýkám, představit.
V první řadě se snažím odpovědět na otázku, zda, a pokud ano, pak nakolik a jakými prostředky, je možno se historicky zabývat zkušeností či prožitkem zvířete (v mém případě válečnou zkušeností či válečným prožitkem). Tento záměr – zkoumat prožitek mimolidské bytosti historicky, tedy odborně a za pomoci pramenů – se pochopitelně setkává s mnoha překážkami a výtkami. Jako historici musíme pracovat s prameny. Zvířata nepíšou paměti a deníky, neexistuje jejich vlastní slovní výpověď, která by nám jejich prožitek přiblížila. Své hypotézy si u nich nemáme možnost ověřit. Je vůbec možno o něčem takovém historicky psát? Věřím, že cesty, jak válečný prožitek a zkušenost zvířat alespoň rekonstruovat, existují. Zde jsou ty hlavní:
V první řadě využívám – lidmi tvořené – historické prameny, a to dvojího typu: administrativní a osobní povahy. Z administrativních pramenů jsou to předpisy, plukovní deníky, záznamy z bojů. Z osobních pramenů to jsou paměti, korespondence, deníky osob, které se na frontě se zvířaty setkaly či setkávaly. Prameny administrativní povahy udávají normy, jak se zvířaty zacházet a jak je používat. Vzpomínky a deníky pak zachycují každodenní a praktickou stránku používání zvířat: jak se se zvířaty zacházelo skutečně, zda byla přetěžována, jak zvířata reagovala na střelbu, výbuchy, kouř či plyn, jak se v praxi a v konkrétních případech postupovalo při zranění zvířete (zda byla rovnou střílena, zda byla snaha je předat k ošetření). Vojáci v egodokumentech také zaznamenávali emocionální svět zvířat, jejich vnímání a prožívání situace, reakce.
Významným pro pochopení a správnou interpretaci poznatků zachycených v egodokumentech je pro mne alespoň základní studium etologie zvířat (v tomto případě koní). Způsob chování, vnímání a reakce jednoho živočišného druhu (koní) se totiž může lišit a liší od chování, vnímání a reakcí jiného živočišného druhu (v mém případě lidí). Pro posouzení prožitku koní na frontě válek je klíčové například to, že koně jsou výjimečně lekavá zvířata. Jejich sluch je lepší než sluch lidí. Hlasitá střelba, rychlé pohyby, křik, výbuchy proto pro ně musely být obzvlášť stresující a koně se velmi snadno splašili. Přirozenou instinktivní reakcí koní je útěk. To bylo u koní připoutaných k těžkému nákladu a k několika dalším zvířatům ve spřežení takřka nemožné. U koní, již nebyli zapřaženi či se jim podařilo se vysvobodit, pak docházelo k situacím podobným scéně emotivně popsané v díle E. M. Remarquea Na západní frontě klid – splašení a vzpínající se koně bezhlavě pobíhají ve snaze utéci z místa střelby, čímž se paradoxně střelbě ještě více vystavují. Zde je opět třeba znalostí psychologie zvířete a jejích variací u jednotlivých plemen koní. Lépe totiž střelbu, útoky a nepřehlednou situaci na bojišti snášeli nešlechtění, tzv. studenokrevní koně, kteří se často naučili při střelbě lehnout, krýt se a nehýbat. Naopak vysoce šlechtění, tzv. teplokrevní koně byli obzvlášť lekaví a neklidní a většinou se při střelbě splašili a bezhlavě pobíhali po bojišti. Dalším důležitým aspektem psychologie koní, který se na bojišti výrazně projevoval, je jejich stádový instinkt. Koně vždy vyhledávají blízkost ostatních zvířat a proto jakmile se splašil jeden kůň a začal pobíhat či utíkat, ostatní koně se většinou přidali. Znalost základních etologických rysů konkrétního zkoumaného živočišného druhu tedy může být v rekonstrukci prožitku zvířat na bojišti velmi nápomocna.
Mou druhou výzkumnou otázkou či záměrem je již pokus o ucelenou rekonstrukci cesty zvířete (v mém případě tažného zvířete) válkou (v mém případě první světovou). S pomocí výše zmíněných a některých dalších prostředků (např. prameny vizuální – fotografie) se snažím rekonstruovat osud zvířete v boji, jeho možné cesty válkou, jeho možné využití a jeho možné konce.
První a největší překážku mé snahy o historické zkoumání prožitku zvířete – neexistenci přímých pramenů – jsem již představila. Narážím či dost možná narážet budu i na následující další překážky. Tou spíše méně podstatnou je, že se v mé interpretaci prožitků a vnímání zvířat mohu pohybovat na hraně odhadování, jistě se mohu dopustit druhově podmíněných zkreslení a obecně nesprávné rekonstrukce. V první řadě však: jaké přijetí historickou obcí mohu očekávat? Věřím, že se mohou najít lidé z odborné historické veřejnosti, pro které reakce zvířete nebude pádným historickým argumentem, pro které prožitek zvířete nebude platným tématem seriózního vědeckého výzkumu. Naštěstí současné etologické výzkumy již konsenzuálně prokazují velmi hlubokou schopnost mimolidských zvířat uvažovat, zvažovat důsledky svého jednání, plánovat, rozhodovat se s ohledem na dlouhodobé působení, na zájmy nejen své vlastní, ale i své skupiny či širšího celku, záměrně ovlivňovat okolnosti kolem sebe, být nejen subjektem, ale i aktérem událostí, tedy v omezené míře i dějin. Věřím proto, že je legitimní postavit do středu pozornosti historického výzkumu zvíře. Chtěla bych svou prací předložit důvody a také „první vlaštovku“ toho, proč by účast a osud zvířat v lidských dějinách mohly a měly být legitimní (ač jistě minoritní) oblastí zájmu historiků.
Mimolidské zvíře je subjektem dějin, zároveň však dění okolo sebe aktivně prožívá, je schopno činit rozhodnutí (s relativně omezeným dosahem a dopadem na průběh dění) a do určité míry, i kdyby v malém rozsahu, je schopno i ovlivňovat a měnit výsledek dění. Otázkou je, nakolik bude v širokém historickém konsenzu přípustné a přijatelné toto jednání vůbec srovnávat s vědomým působením člověka, nicméně máme-li již možnosti a aparát, jímž tuto účast mimolidských zvířat na minulém dění zkoumat, zcela pominout bychom ji dle mého názoru již neměli.
Zařazení
V současnosti se jako nový akademický obor etablují tzv. animal studies – česky trochu neobratně zvířecí studia, někdy také zooantropologie. Tento interdisciplinární obor se z mnoha úhlů věnuje vztahu člověka a zvířat a roli zvířat v lidské společnosti; snadno bude integrovat i předmět zájmu a metody sociálních dějin. V anglosaském prostředí má tento obor již mnohaletou tradici, v českém prostředí se postupně etabluje. Role zvířat ve válkách je jedním z důležitých výzkumných témat animal studies, svou prací bych tomuto oboru ráda přispěla i já. Nabízí se zařazení do následných širších výzkumných okruhů: vztah lidí se zvířaty, historie zvířat v lidské společnosti, místo zvířete v historii a v lidské společnosti, místo zvířete v boji a ve válce, zvíře jako předmět dějin.
Další novou disciplínou historického bádání, do níž bych svou práci taktéž ráda zařadila, je tzv. nová vojenská historie. Ta se snaží pojímat dějiny válek z pozic sociální historie, kulturní historie, sociologie, antropologie, psychologie, dějin mentalit a dalších disciplín a postavit se tak v opozici ke klasicky pojímaným vojenským dějinám, jež sledují pouze události (bitvy), strategicko-taktickou problematiku a vysoké účastníky válek. I ve vojenské historii tak sledujeme proces, který na obecném poli historie proběhl již dříve, tj. odklon od událostně orientovaných dějin a dějin „velkých osobností“ k dějinám celospolečenských procesů a k prožitkům „malých lidí“.
Pro novou vojenskou historii by problematika užívání zvířat ve válkách mohla být příspěvkem k těmto tématům a okruhům zkoumání (některé mnou formulované): fenomén živé bytosti na bojišti, živá bytost jako válečný materiál; válečný prožitek, místo a role zvířat ve válce a ve válečné době, v boji; hospodářské a technické dějiny války, strategicko-taktické dějiny (ústup role kavalerie a proměna podoby války). Do budoucna bych ráda svůj záběr tematiky rozšířila i o poznatky nové vojenské historie v oblasti výzkumu těla ve válce, k níž v nedávné době v anglosaském prostředí vyšlo několik zajímavých publikací.
Vztah vojáka ke zvířeti
Jedním z klíčových aspektů problematiky zvířat ve válkách je vztah vojáka ke zvířeti a význam, jaký blízkost zvířete pro člověka uprostřed bojiště měla, jak mužům přátelství se zvířetem ulehčovalo cestu válkou.
Mnoha vojáků se osudy koní umírajících v bahně západní fronty či v prudké střelbě silně dotýkaly. Byli si vědomi toho, že jejich osudy a úděl jsou ve válce spojeny, že zvířata musí nést tíhu války stejně, jako oni. Často v nich utrpení těchto „němých tváří“ vzbuzovalo více lítosti než osudy jejich lidských protějšků. Ve svých zápiscích vzpomínali na řady mrtvých těl koní ležících podél cesty, a přiznávali, že v nich tento pohled vyvolával jakýsi zvláštní smutek, silnější a tíživější než při pohledu na mrtvé lidi.
Koně byli ve „válečné populární kultuře“, jak bychom mohli nazvat produkty válečných umělců určené k široké konzumaci (pohlednice, propagační plakáty, básničky) velmi oblíbeným námětem (viz obrazová příloha). Vztah člověka a jeho koně je zde romantizován a heroizován, doprovázen slovy jako Treu bis in den Tod, Ein treuer Kamerad apod. Báseň A Soldier’s Kiss od Henryho Chappella, která inspirovala ve své době velmi známý plakát vybízející ke sbírce na pomoc koním na frontě, pak zprostředkovává dojemné loučení vojáka s umírajícím zvířecím spolubojovníkem.
Koně však nebyla jediná zvířata, s nimiž se vojáci na bojišti setkávali. Mnoho jednotek mělo své maskoty, většinou zvířata nalezená v ruinách vesnic (kočky, psi), někdy zvířata plukovní, která si vojáci přivezli ze své rodné země či města (např. plukovní kozlové ve velšských plucích). V armádách pak po boku lidí a koní sloužili také početní kurýrní psi a poštovní holubi.
Paměť válečných zvířat
Významnou součástí zkoumání problematiky zvířat ve válkách je jejich paměť a místo, jaké si udržují v povědomí dnešní společnosti.
Stejně jako padlí vojáci bývají po válce glorifikováni i padlí koně (případně jiná zvířata). Zvířatům padlým ve válkách dnes stavíme pomníky, ten nejznámější stojí v londýnském Hyde Parku. Stojí na něm, že podíl zvířat na boji za lidskou svobodu nesmí být nikdy zapomenut.
V nedávné době vzbudila zájem o válečná zvířata, a to konkrétně koně v první světové válce, divadelní hra War Horse uvedená v londýnském West Endu a v newyorském Broadwayi. Inspirována byla o něco starším stejnojmenným románem autora dětských knih Michaela Morpurgo. V roce 2011 byl román zfilmován v hollywoodském stylu Stevenem Spielbergem a vyvolal další krátkou vlnu zájmu o válečné koně.
Paměti válečných zvířat jsou také věnovány krátkodobé i trvalé expozice v několika válečných muzeích.
Tak trochu pro dobrý pocit a útěchu, že se zvířatům za jejich utrpení a újmu odvděčujeme, udělují Britové od roku 1943 tzv. Dickin medaili. Vybraná zvířata, která se v boji „vyznamenají“, obdrží ocenění s nápisem For Gallantry (Za statečnost) a We also serve (My také sloužíme). Medaile byla dosud udělena dvaatřiceti holubům, osmnácti psům, třem koním a jedné kočce.
Fenomén živé bytosti na bojišti
Jedním z témat, která výzkum zvířat ve válce nabízí k hlubšímu rozpracování, je fenomén živé bytosti na bojišti, pomyslný střet živého – lidí a koní a neživého – bojové techniky, z něhož v boji většinou jednoznačně vyjde vítězně technika.
Svou drasticky znásobenou ničivou silou výbuchu umožnily moderní zbraně zabíjení lidí i zvířat v dosud neviděném měřítku. Tělo živé bytosti, člověka ani koně, nemohlo obstát proti palebné síle strojů – kulometů, tříštivých granátů či děl, a při zasažení vysoce výbušnými zbraněmi tak bylo ono „živé“ doslova zničeno. Pro příklad ze starší historie moderních válek: v krymské válce, jedné z prvních moderních válečných konfliktů (přičemž za moderní války považujeme války s převahou vysokopalebných průmyslově vyráběných strojních zbraní), padlo při útoku britského jezdectva proti ruským dělům v deseti minutách přes pět set koní. První světová válka pak představila vražednou sílu bojové techniky v celé své nahotě. Obzvlášť smrtelné byly pro koně stejně jako pro vojáky ohromné, tzv. opotřebovávací bitvy – v jedné z těch největších, v bitvě u Verdunu, v jediném dni zahynulo na sedm tisíc koní, z nichž 97 bylo zabito jednou jedinou střelou.
Technologické změny a zásadní zvýšení palebné síly také vedly k výraznému omezení role kavalerie a přímého boje v osobní vzdálenosti vůbec. Katastrofální výsledky měly střety v prvních týdnech války, v nichž byly proti kavalerii či pěchotě, ozbrojené jen lehkými ručními granáty a puškami, nasazeny těžké kulomety, tříštivé granáty a silná dělostřelecká palba. Ničivé důsledky střetnutí nechráněného živého těla s palnými zbraněmi účastníky války silně šokovaly. Také ostnatý drát, brzy natažený podél celé linie dlouhých zákopů západní fronty, představoval pro koně nepřekonatelnou past; často se do něj zamotali, uvízli v něm a těžce se zranili. Obrovské ztráty koní i jezdců v těchto prvních okamžicích války vedly k drastickému poklesu role kavalerie ve válce a svou slávu již muž vyrážející do boje v sedle koně z prachu dějin nepozvedl. V první světové válce se také poprvé objevují bojové plyny a plamenomety, proti nimž se sebe i své koně vojáci museli teprve naučit bránit.
Závěrem – čísla
Pro představu rozměrů zapojení zvířat do války uvedu na samý konec pár čísel. V první světové válce bylo na frontu odvedeno šest až osm milionů koní a bezpočet oslů a mul. Jen na západní frontě jich zahynul jeden milion. Ze zhruba 1,2 milionu koní poslaných ze Spojených států se domů vrátilo jen 200 zvířat. Ze 136 tisíc koní z Austrálie se zpět vrátil jediný. Mnoho koní, kteří vyčerpávající válku přežili, bylo totiž svými armádami se skončením války zastřeleno či prodáno na jatka, jelikož zotavování, karanténa a převoz zvířat zpět do země se zdál příliš nákladným; z prodeje na jatka bylo navíc ještě možno vydělat. Ač bychom vzhledem k postupující modernizaci a motorizaci armád očekávali opak, využila druhá světová válka koní a tažných zvířat dokonce více než válka první. Jen německá armáda zapojila do boje 2,7 milionu koní, z nichž 1,8 milionu zahynulo.
Obrazová příloha: válečná zvířata ve válečné populární kultuře a v paměti
Tři pohlednice z první světové války
Plakát z první světové války vybízející ke sbírce na americkou organizaci pomáhající zvířatům na frontě
Předloha k plakátu
Pomník zvířatům ve válkách v londýnském Hyde Parku
Hunčovská, B. – Zvířata ve válkách jako problém pro sociální dějiny
Článek Barbory Hunčovské (katedra historie, FFUK)
Hunčovská, B. - Zvířata ve válkách jako problém pro sociální dějiny
Ve svém výzkumu a ve své bakalářské práci se zabývám tématem používání zvířat ve válkách (konkrétně v první světové válce, svou bakalářskou práci jsem zaměřila na koně a tažná zvířata). Tuto problematiku je možno studovat z mnoha hledisek: dějin hospodářských (role zvířat a se zvířaty spojené logistiky v ekonomickém vedení války), dějin techniky (přechod od zvířecího ke strojovému pohonu, mechanizace vedení války), dějin vojensko-strategických (ústup role kavalerie ve válce, závislost vedení války na zvířecím pohonu), dějin kulturních (fenomén válečných zvířat v kultuře, obraz válečného zvířete v literatuře, filmu apod.) a konečně dějin sociálních.
Budeme-li dějiny sociální definovat jako studium minulých procesů ve společnosti, struktur, trendů, a připustíme-li částečné prolínání s dějinami kulturními a s antropologií, pak se nabízí několik sledování hodných aspektů souvisejících s využíváním zvířat ve válkách. Některé z nich se zde pokusím představit.
Antropologický aspekt, spojený s dějinami civilizace či tzv. Gesellschaftsgeschichte nabízí této tematice široké pole. Zkoumat lze obecný vztah člověka ke zvířeti, jeho proměny a variace v jednotlivých kulturách, civilizačních epochách, společnostech. Jelikož války se intenzivně prolínají celými lidskými dějinami od jejich počátků, je možno velmi dobře komparovat roli a používání zvířat ve válkách starověkých či válkách mimoevropských civilizací, roli a používání zvířat ve válkách evropského středověku a novověku a roli a používání zvířat ve válkách moderních.
Budeme-li studovat profil, charakteristiku a zájmy jednotlivých sociálních skupin, pak může zajímavou být proměna statusu koně v jednotlivých společenských vrstvách. Kůň měl zcela jiný význam pro šlechtickou (ve vojenském prostředí později důstojnickou) vrstvu, pro niž byl jedním ze znaků postavení (statusových symbolů), a byl lidmi vysoce ceněn jako prestižní objekt, užívaný do velké míry k zábavě, než pro společnost venkovskou, pro niž byl především pracovním prostředkem a nástrojem k obživě (ač také mohl hrát roli statusového symbolu, jelikož vlastnictví koně často diferencovalo nižší a střední rolnickou vrstvu).
Umožníme-li sociálním dějinám sledovat prožitky jednotlivých lidí – účastníků dějin, pak zkoumání zvířat ve válkách umožňuje otevřít jednu velice významnou oblast – vztah vojáka ke zvířeti a význam, jaký blízkost zvířete pro člověka uprostřed bojiště měla. Tomuto aspektu se v práci ještě budu věnovat.
Pochopitelnou roli ve studiu procesu modernizace a industrializace a přechodu od tradiční k moderní společnosti hraje přechod od využívání zvířat pro práci (a k boji) k používání strojů, strojového pohonu (a strojových zbraní). Tohoto aspektu v procesu modernizace a industrializace by se však uchopily spíše hospodářské než sociální dějiny. V obecném zkoumání tradiční versus moderní společnosti však proměna role zvířat v kultuře lidí jistě zaujme i sociální historiky.
Metodologie
Jako jeden z hlavních přínosů své práce a svého výzkumu, navíc s přesahem a potenciálním využitím v mnoha ostatních historických disciplínách a tématech, bych ráda viděla metodologii, s jejíž pomocí a zároveň na níž pracuji. Zde se pokusím některé metodologické otázky, se kterými se potýkám, představit.
V první řadě se snažím odpovědět na otázku, zda, a pokud ano, pak nakolik a jakými prostředky, je možno se historicky zabývat zkušeností či prožitkem zvířete (v mém případě válečnou zkušeností či válečným prožitkem). Tento záměr – zkoumat prožitek mimolidské bytosti historicky, tedy odborně a za pomoci pramenů – se pochopitelně setkává s mnoha překážkami a výtkami. Jako historici musíme pracovat s prameny. Zvířata nepíšou paměti a deníky, neexistuje jejich vlastní slovní výpověď, která by nám jejich prožitek přiblížila. Své hypotézy si u nich nemáme možnost ověřit. Je vůbec možno o něčem takovém historicky psát? Věřím, že cesty, jak válečný prožitek a zkušenost zvířat alespoň rekonstruovat, existují. Zde jsou ty hlavní:
V první řadě využívám – lidmi tvořené – historické prameny, a to dvojího typu: administrativní a osobní povahy. Z administrativních pramenů jsou to předpisy, plukovní deníky, záznamy z bojů. Z osobních pramenů to jsou paměti, korespondence, deníky osob, které se na frontě se zvířaty setkaly či setkávaly. Prameny administrativní povahy udávají normy, jak se zvířaty zacházet a jak je používat. Vzpomínky a deníky pak zachycují každodenní a praktickou stránku používání zvířat: jak se se zvířaty zacházelo skutečně, zda byla přetěžována, jak zvířata reagovala na střelbu, výbuchy, kouř či plyn, jak se v praxi a v konkrétních případech postupovalo při zranění zvířete (zda byla rovnou střílena, zda byla snaha je předat k ošetření). Vojáci v egodokumentech také zaznamenávali emocionální svět zvířat, jejich vnímání a prožívání situace, reakce.
Významným pro pochopení a správnou interpretaci poznatků zachycených v egodokumentech je pro mne alespoň základní studium etologie zvířat (v tomto případě koní). Způsob chování, vnímání a reakce jednoho živočišného druhu (koní) se totiž může lišit a liší od chování, vnímání a reakcí jiného živočišného druhu (v mém případě lidí). Pro posouzení prožitku koní na frontě válek je klíčové například to, že koně jsou výjimečně lekavá zvířata. Jejich sluch je lepší než sluch lidí. Hlasitá střelba, rychlé pohyby, křik, výbuchy proto pro ně musely být obzvlášť stresující a koně se velmi snadno splašili. Přirozenou instinktivní reakcí koní je útěk. To bylo u koní připoutaných k těžkému nákladu a k několika dalším zvířatům ve spřežení takřka nemožné. U koní, již nebyli zapřaženi či se jim podařilo se vysvobodit, pak docházelo k situacím podobným scéně emotivně popsané v díle E. M. Remarquea Na západní frontě klid – splašení a vzpínající se koně bezhlavě pobíhají ve snaze utéci z místa střelby, čímž se paradoxně střelbě ještě více vystavují. Zde je opět třeba znalostí psychologie zvířete a jejích variací u jednotlivých plemen koní. Lépe totiž střelbu, útoky a nepřehlednou situaci na bojišti snášeli nešlechtění, tzv. studenokrevní koně, kteří se často naučili při střelbě lehnout, krýt se a nehýbat. Naopak vysoce šlechtění, tzv. teplokrevní koně byli obzvlášť lekaví a neklidní a většinou se při střelbě splašili a bezhlavě pobíhali po bojišti. Dalším důležitým aspektem psychologie koní, který se na bojišti výrazně projevoval, je jejich stádový instinkt. Koně vždy vyhledávají blízkost ostatních zvířat a proto jakmile se splašil jeden kůň a začal pobíhat či utíkat, ostatní koně se většinou přidali. Znalost základních etologických rysů konkrétního zkoumaného živočišného druhu tedy může být v rekonstrukci prožitku zvířat na bojišti velmi nápomocna.
Mou druhou výzkumnou otázkou či záměrem je již pokus o ucelenou rekonstrukci cesty zvířete (v mém případě tažného zvířete) válkou (v mém případě první světovou). S pomocí výše zmíněných a některých dalších prostředků (např. prameny vizuální – fotografie) se snažím rekonstruovat osud zvířete v boji, jeho možné cesty válkou, jeho možné využití a jeho možné konce.
První a největší překážku mé snahy o historické zkoumání prožitku zvířete – neexistenci přímých pramenů – jsem již představila. Narážím či dost možná narážet budu i na následující další překážky. Tou spíše méně podstatnou je, že se v mé interpretaci prožitků a vnímání zvířat mohu pohybovat na hraně odhadování, jistě se mohu dopustit druhově podmíněných zkreslení a obecně nesprávné rekonstrukce. V první řadě však: jaké přijetí historickou obcí mohu očekávat? Věřím, že se mohou najít lidé z odborné historické veřejnosti, pro které reakce zvířete nebude pádným historickým argumentem, pro které prožitek zvířete nebude platným tématem seriózního vědeckého výzkumu. Naštěstí současné etologické výzkumy již konsenzuálně prokazují velmi hlubokou schopnost mimolidských zvířat uvažovat, zvažovat důsledky svého jednání, plánovat, rozhodovat se s ohledem na dlouhodobé působení, na zájmy nejen své vlastní, ale i své skupiny či širšího celku, záměrně ovlivňovat okolnosti kolem sebe, být nejen subjektem, ale i aktérem událostí, tedy v omezené míře i dějin. Věřím proto, že je legitimní postavit do středu pozornosti historického výzkumu zvíře. Chtěla bych svou prací předložit důvody a také „první vlaštovku“ toho, proč by účast a osud zvířat v lidských dějinách mohly a měly být legitimní (ač jistě minoritní) oblastí zájmu historiků.
Mimolidské zvíře je subjektem dějin, zároveň však dění okolo sebe aktivně prožívá, je schopno činit rozhodnutí (s relativně omezeným dosahem a dopadem na průběh dění) a do určité míry, i kdyby v malém rozsahu, je schopno i ovlivňovat a měnit výsledek dění. Otázkou je, nakolik bude v širokém historickém konsenzu přípustné a přijatelné toto jednání vůbec srovnávat s vědomým působením člověka, nicméně máme-li již možnosti a aparát, jímž tuto účast mimolidských zvířat na minulém dění zkoumat, zcela pominout bychom ji dle mého názoru již neměli.
Zařazení
V současnosti se jako nový akademický obor etablují tzv. animal studies – česky trochu neobratně zvířecí studia, někdy také zooantropologie. Tento interdisciplinární obor se z mnoha úhlů věnuje vztahu člověka a zvířat a roli zvířat v lidské společnosti; snadno bude integrovat i předmět zájmu a metody sociálních dějin. V anglosaském prostředí má tento obor již mnohaletou tradici, v českém prostředí se postupně etabluje. Role zvířat ve válkách je jedním z důležitých výzkumných témat animal studies, svou prací bych tomuto oboru ráda přispěla i já. Nabízí se zařazení do následných širších výzkumných okruhů: vztah lidí se zvířaty, historie zvířat v lidské společnosti, místo zvířete v historii a v lidské společnosti, místo zvířete v boji a ve válce, zvíře jako předmět dějin.
Další novou disciplínou historického bádání, do níž bych svou práci taktéž ráda zařadila, je tzv. nová vojenská historie. Ta se snaží pojímat dějiny válek z pozic sociální historie, kulturní historie, sociologie, antropologie, psychologie, dějin mentalit a dalších disciplín a postavit se tak v opozici ke klasicky pojímaným vojenským dějinám, jež sledují pouze události (bitvy), strategicko-taktickou problematiku a vysoké účastníky válek. I ve vojenské historii tak sledujeme proces, který na obecném poli historie proběhl již dříve, tj. odklon od událostně orientovaných dějin a dějin „velkých osobností“ k dějinám celospolečenských procesů a k prožitkům „malých lidí“.
Pro novou vojenskou historii by problematika užívání zvířat ve válkách mohla být příspěvkem k těmto tématům a okruhům zkoumání (některé mnou formulované): fenomén živé bytosti na bojišti, živá bytost jako válečný materiál; válečný prožitek, místo a role zvířat ve válce a ve válečné době, v boji; hospodářské a technické dějiny války, strategicko-taktické dějiny (ústup role kavalerie a proměna podoby války). Do budoucna bych ráda svůj záběr tematiky rozšířila i o poznatky nové vojenské historie v oblasti výzkumu těla ve válce, k níž v nedávné době v anglosaském prostředí vyšlo několik zajímavých publikací.
Vztah vojáka ke zvířeti
Jedním z klíčových aspektů problematiky zvířat ve válkách je vztah vojáka ke zvířeti a význam, jaký blízkost zvířete pro člověka uprostřed bojiště měla, jak mužům přátelství se zvířetem ulehčovalo cestu válkou.
Mnoha vojáků se osudy koní umírajících v bahně západní fronty či v prudké střelbě silně dotýkaly. Byli si vědomi toho, že jejich osudy a úděl jsou ve válce spojeny, že zvířata musí nést tíhu války stejně, jako oni. Často v nich utrpení těchto „němých tváří“ vzbuzovalo více lítosti než osudy jejich lidských protějšků. Ve svých zápiscích vzpomínali na řady mrtvých těl koní ležících podél cesty, a přiznávali, že v nich tento pohled vyvolával jakýsi zvláštní smutek, silnější a tíživější než při pohledu na mrtvé lidi.
Koně byli ve „válečné populární kultuře“, jak bychom mohli nazvat produkty válečných umělců určené k široké konzumaci (pohlednice, propagační plakáty, básničky) velmi oblíbeným námětem (viz obrazová příloha). Vztah člověka a jeho koně je zde romantizován a heroizován, doprovázen slovy jako Treu bis in den Tod, Ein treuer Kamerad apod. Báseň A Soldier’s Kiss od Henryho Chappella, která inspirovala ve své době velmi známý plakát vybízející ke sbírce na pomoc koním na frontě, pak zprostředkovává dojemné loučení vojáka s umírajícím zvířecím spolubojovníkem.
Koně však nebyla jediná zvířata, s nimiž se vojáci na bojišti setkávali. Mnoho jednotek mělo své maskoty, většinou zvířata nalezená v ruinách vesnic (kočky, psi), někdy zvířata plukovní, která si vojáci přivezli ze své rodné země či města (např. plukovní kozlové ve velšských plucích). V armádách pak po boku lidí a koní sloužili také početní kurýrní psi a poštovní holubi.
Paměť válečných zvířat
Významnou součástí zkoumání problematiky zvířat ve válkách je jejich paměť a místo, jaké si udržují v povědomí dnešní společnosti.
Stejně jako padlí vojáci bývají po válce glorifikováni i padlí koně (případně jiná zvířata). Zvířatům padlým ve válkách dnes stavíme pomníky, ten nejznámější stojí v londýnském Hyde Parku. Stojí na něm, že podíl zvířat na boji za lidskou svobodu nesmí být nikdy zapomenut.
V nedávné době vzbudila zájem o válečná zvířata, a to konkrétně koně v první světové válce, divadelní hra War Horse uvedená v londýnském West Endu a v newyorském Broadwayi. Inspirována byla o něco starším stejnojmenným románem autora dětských knih Michaela Morpurgo. V roce 2011 byl román zfilmován v hollywoodském stylu Stevenem Spielbergem a vyvolal další krátkou vlnu zájmu o válečné koně.
Paměti válečných zvířat jsou také věnovány krátkodobé i trvalé expozice v několika válečných muzeích.
Tak trochu pro dobrý pocit a útěchu, že se zvířatům za jejich utrpení a újmu odvděčujeme, udělují Britové od roku 1943 tzv. Dickin medaili. Vybraná zvířata, která se v boji „vyznamenají“, obdrží ocenění s nápisem For Gallantry (Za statečnost) a We also serve (My také sloužíme). Medaile byla dosud udělena dvaatřiceti holubům, osmnácti psům, třem koním a jedné kočce.
Fenomén živé bytosti na bojišti
Jedním z témat, která výzkum zvířat ve válce nabízí k hlubšímu rozpracování, je fenomén živé bytosti na bojišti, pomyslný střet živého – lidí a koní a neživého – bojové techniky, z něhož v boji většinou jednoznačně vyjde vítězně technika.
Svou drasticky znásobenou ničivou silou výbuchu umožnily moderní zbraně zabíjení lidí i zvířat v dosud neviděném měřítku. Tělo živé bytosti, člověka ani koně, nemohlo obstát proti palebné síle strojů – kulometů, tříštivých granátů či děl, a při zasažení vysoce výbušnými zbraněmi tak bylo ono „živé“ doslova zničeno. Pro příklad ze starší historie moderních válek: v krymské válce, jedné z prvních moderních válečných konfliktů (přičemž za moderní války považujeme války s převahou vysokopalebných průmyslově vyráběných strojních zbraní), padlo při útoku britského jezdectva proti ruským dělům v deseti minutách přes pět set koní. První světová válka pak představila vražednou sílu bojové techniky v celé své nahotě. Obzvlášť smrtelné byly pro koně stejně jako pro vojáky ohromné, tzv. opotřebovávací bitvy – v jedné z těch největších, v bitvě u Verdunu, v jediném dni zahynulo na sedm tisíc koní, z nichž 97 bylo zabito jednou jedinou střelou.
Technologické změny a zásadní zvýšení palebné síly také vedly k výraznému omezení role kavalerie a přímého boje v osobní vzdálenosti vůbec. Katastrofální výsledky měly střety v prvních týdnech války, v nichž byly proti kavalerii či pěchotě, ozbrojené jen lehkými ručními granáty a puškami, nasazeny těžké kulomety, tříštivé granáty a silná dělostřelecká palba. Ničivé důsledky střetnutí nechráněného živého těla s palnými zbraněmi účastníky války silně šokovaly. Také ostnatý drát, brzy natažený podél celé linie dlouhých zákopů západní fronty, představoval pro koně nepřekonatelnou past; často se do něj zamotali, uvízli v něm a těžce se zranili. Obrovské ztráty koní i jezdců v těchto prvních okamžicích války vedly k drastickému poklesu role kavalerie ve válce a svou slávu již muž vyrážející do boje v sedle koně z prachu dějin nepozvedl. V první světové válce se také poprvé objevují bojové plyny a plamenomety, proti nimž se sebe i své koně vojáci museli teprve naučit bránit.
Závěrem – čísla
Pro představu rozměrů zapojení zvířat do války uvedu na samý konec pár čísel. V první světové válce bylo na frontu odvedeno šest až osm milionů koní a bezpočet oslů a mul. Jen na západní frontě jich zahynul jeden milion. Ze zhruba 1,2 milionu koní poslaných ze Spojených států se domů vrátilo jen 200 zvířat. Ze 136 tisíc koní z Austrálie se zpět vrátil jediný. Mnoho koní, kteří vyčerpávající válku přežili, bylo totiž svými armádami se skončením války zastřeleno či prodáno na jatka, jelikož zotavování, karanténa a převoz zvířat zpět do země se zdál příliš nákladným; z prodeje na jatka bylo navíc ještě možno vydělat. Ač bychom vzhledem k postupující modernizaci a motorizaci armád očekávali opak, využila druhá světová válka koní a tažných zvířat dokonce více než válka první. Jen německá armáda zapojila do boje 2,7 milionu koní, z nichž 1,8 milionu zahynulo.
Obrazová příloha: válečná zvířata ve válečné populární kultuře a v paměti
Tři pohlednice z první světové války
Plakát z první světové války vybízející ke sbírce na americkou organizaci pomáhající zvířatům na frontě
Předloha k plakátu
Pomník zvířatům ve válkách v londýnském Hyde Parku