human-animal.nazory.cz    

 
       
       
Úvod
Novinky

Knihy
Důležité odkazy
Naše texty
Články
Diskuze
Kontakt
Návštěvní kniha

Home | Naše texty | Vztah lidí k jiným živočišným druhům

Vztah lidí k jiným živočišným druhům, zejména však k jejich využití ve výzkumných laboratořích

Kašparová V. Seminární práce ke kurzu Současnost kvalitativního výzkumu I: 

 

Celý text ke stažení zde (.doc) 

 

Obsah:


       Úvod
       Jednotlivé výzkumy:
I. The Role of the Animal Ethics Committee in Achieving Humane Animal Experimentation
II. Specimen No. 1913. A Rat´s Brief Life in the Service of Science
III. Proper Names and the Social Construction of Biography: The Negative Case of Laboratory Animals
IV. Using Grounded Theory To Examene People´s Attitudes Toward How Animals are Used
V. Enrolling the Core Set: The Case of the Animal Experimentation Controversy
VI. Accounting for Experiments: Identity and Disreputable “Others“
       Závěr
       Použitá literatura
       Příloha 

 

 

Úvod:

 

Pro svou seminární práci jsem si zvolila původně širší téma: “Vztah člověka k (některým) jiným živočišným druhům“. Jelikož jsem však pro rozsah práce nemohla použít všechny výzkumy, které jsem přečetla, omezila jsem své téma později na vztah člověka k (vykonstruovaným) „laboratorním“ zvířatům, ačkoliv jsem do svého přehledu zapojila i jeden výzkum, který zkoumal obecně vztah veřejnosti k různým živočišným druhům. Slibovala jsem si tím, že mi tento výzkum aspoň dá svým originálním způsobem nahlédnout na problém z druhé strany a poskytne srovnání s postoji profesionálně „nezaujatých“ lidí k jiným druhům využíváním zvířat. To se svým způsobem potvrdilo. Nyní si vezmu jeden výzkum po druhém, abych jej představila a okomentovala metodologický přístup jeho autorů a závěr poté věnuji tomu, abych ukázala některé vztyčné body, které se mezi výzkumy objevily a také zdůraznila originalitu každého z nich. 

 

 

Jednotlivé výzkumy:

 

I.     Schuppli, Catherine Anne (April2004): The Role of the Animal Ethics Committee in           

       Achieving Humane Animal Experimentation. The Faculty of Graduate Studies

       (Animal Science). The University of British Columbia, p.1-163.

 

Tato práce je založena na etnografickém výzkumu z prostředí etických komisí působících při některých univerzitách v Kanadě. Autorka sama působila v jedné ze 4 zkoumaných komisí. Tyto komise vybrala tak, aby měly pod kontrolou různé typy výzkumů a s různým pracovním vytížením. Tím chtěla obsáhnout širší škálu zkušeností. Svůj výzkum založila jednak na zúčastněném pozorování a dále provedla 28 hloubkových polo-strukturovaných rozhovorů s otevřeným koncem (tzv. open-ended), kdy je respondentům dán čas na to, aby reflexivně propracovali body, které považují za důležité. Protože se autorka obzvláště zajímala o uplatňování tzv. teorie „3Rs“ (Replacement, Reduction, Refinement – viz příloha), pokud se o nich respondenti během rozhovoru sami nezmínili, byli nakonec vyzváni k zaujetí  nějakého stanoviska. Rozhovory byly provedeny s těmito druhy členů etické komise: se 6ti představiteli (laické) společnosti, 13ti univerzitními vědci zabývajících se pokusy se zvířaty, čtyřmi univerzitními praktiky - pečovateli o pokusná zvířata a dvěma členy, kteří se zvířaty nepracovali. Kontakt získala přes ředitele péče o zvířata z každé univerzity; jednotliví členové se jí pak ozývali přes e-mail. Nejvíce členů vyzpovídala z komise, ve které působila sama, aby využila otevřenosti a důvěry, kterou si získala. Tito respondenti pak pro ni působili jako „klíčoví“ (tzv. „key informant“) v tom, že jejich výpovědi jí pomohly doladit další výzkum; jejich informace tedy byly jakýmisi pilíři, o které se mohla dále opírat. Přestože se v analýzách autorka soustředila na jednotlivé členy, brala v potaz i specifickou institucionální kulturu, která mohla ovlivnit názory svých členů. (Schuppli 2004: str.28-33)    

Jako cíl si Schuppli stanovila pokusit se  porozumět tomu, jak tyto komise fungují a jak jsou efektivní v nastolování politiky a dosahování jejích cílů. Data okódovala, analyzovala a interpretovala, jak říká, uspořádaným způsobem (odkazuje se přitom na: Mors and Field 1995; Strauss and Corbin 1998; Charmaz 2002 in: Schuppli 2004: str.34) – jde tedy pravděpodobně o metodu „Grounded Theory“). Jak uvádí, postupovala induktivně, kdy na základě získaných dat identifikovala koncepty, které se k nim váží (tamtéž, str.34). Přesto však, jak již bylo řečeno, teorii „3Rs“ s respondenty probírala během samotného rozhovoru. Stejně tak jinde zas dávala respondentům, kteří nedokázali sami vyjádřit své etické přesvědčení, vybrat ze 4 obecných kategorií různých etických přístupů (Schuppli 2004: str.162). Některé teorie byly tedy taktéž autorkou předkládány v průběhu rozhovoru a následně vyjednávány s respondenty, což poukazuje spíše na deduktivní metodu interaktivní tvorby dat. Výsledky pak postavila do „kontextu již získaných znalostí, aby identifikovala výsledky, které je podporují, a které jsou novým příspěvkem“ (Morse and Field 1995: str.130 in Schuppli 2004: str.34).

Ve svém zkoumání Schuppli využila metodologie, která se mi jeví být nejblíže naturalistickému etnografickému výzkumu, jak jej popsali Gumbrium a Holstein (1997), přestože se nesnažila o patřičný odstup. Sama uvádí, že její dvou a půlleté zkušenosti práce v etické komisi, odkud si údajně pořizovala tzv. polní poznámky, jí dopomohly k většímu porozumění při utváření výzkumného projektu jako i k otevřeným rozhovorům se svými kolegy - respondenty. Dalo by se tedy říci, že se v daném prostředí pohybovala jako „domorodec“, což pro vyznavače naturalistického etnografického výzkumu znamená hrozbu  ztráty objektivity. Se svým „členstvím“ se však autorka více nevyrovnává, jako ani nepojímá nikterak problematicky své vztahy, vzájemně zaujímané pozice či oboustranné generace dat v průběhu rozhovorů s respondenty; to, co říkají, bere jako jednoznačné odkazy k „realitě“. Autorka dokonce ani nezmiňuje, jaká byla její úloha v komisi. Lze jen tušit, že jakožto filozofka nebyla zároveň vědkyní, veterinářkou ani zvířecí pečovatelkou a hrála roli představitele (obecné) společnosti či člena, jež nepracoval se zvířaty („non-animal user“). Objektivitu a reliabilitu, důležité to mety naturalistického výzkumu, který snaží co nejdůsledněji popsat určitou realitu - nikoliv reprezentace, však řešila jinde. Jelikož, jak uvádí, ve svém výzkumu nemusela zachytit celou škálu různých postojů a názorů rozličných členů etických komisí, a jelikož provedení rozhovorů se členy dalších univerzitních etických komisí shledala neproveditelným, použila ve svém díle četných srovnávání a doplňování existující literaturou a dosavadními výzkumy z této oblasti, někde i srovnání s popisovanou situací v jiných zemích. Tak mohla porovnat podobnosti a rozdílnosti a zvýšit, jak tvrdí, „vnější validitu“ (Schuppli 2004: str.31). Autorka ve výzkumu nejen analyzuje onu „realitu“, tak jak se ji snažila zachytit, ale také navrhuje řešení. Např. nabízí dílčí otázky, jejichž zodpověděním by bylo možné odhalit nedostatky, které lze napravit. Jak však uvádí, je třeba, aby členové komisí „poctivě ohodnotili svou účinnost, a to jak coby individua tak i co se komise jako celku týče“ (Schuppli 2004: str.136). Tato víra v možnost zachycení a objektivního posouzení účinnosti skrze odpovědi členů komise na jisté otázky opět ukazuje autorčin předpoklad existence objektivní reality. V objektivním duchu prezentuje i své výsledky.    Na druhou stranu se však také předpokládá, že náročnější čtenář bude k výzkumu přistupovat kriticky, a pokud jej takto opravdu čteme, můžeme prezentované výsledky a navrhované rady, jak něco změnit, považovat za zasvěcený (a někde ještě dalšími výzkumy podpořený) názor, pohled na věc. (Přestože by se mnou možná autorka v tomto ani nesouhlasila – snažila se dosáhnout objektivity). S ním se pak můžeme ztotožnit a vyzkoušet, zda navrhovaný způsob řešení povede k všeobecně vnímanému prohloubení reflexivity a tím i pečlivosti práce komise, nebo s ním vést polemiku. Každopádně zakotvení ve více-méně jednoznačně definované „realitě“ je dobrým odrazovým můstkem pro uznání potřeby změny a to bylo, zdá se, skrytým smyslem tohoto výzkumu.[1] Schuppli při svém zkoumání rozeznává různé mocensky nevyrovnané situace, a proto snad také zvolila tento o něco razantnější přístup, kdy si bere do rukou jistý kousek autority, skrze nějž vyzývá ke změně.[2] Ač se autorka zaměřila na institucionální analýzu a provedla tak sociologický výzkum, je primárně filozofkou a také, jak bylo řečeno, zkušenou členkou komise a  lze tedy snad předpokládat, že projevení na výzkumu založeného (či jím potvrzeného) názoru jako i navržení dílčích řešení je jí přirozené.

Výzkumná zpráva má 4 samostatné části. 1. kapitola je teoretickou částí, v níž autorka představuje teze výzkumu. V druhé se podrobněji zabývá teorií 3R a utilitaristickou etikou, dívá se na dnešní situaci v pokusech na zvířata a vyjadřuje se k jejím nedostatkům (viz příloha). Další kapitoly jsou už samostatné analýzy a interpretace. Ve 3. kapitole se pokusila porozumět, jak členové interpretují a aplikují „3R“ při rozhodování se ohledně schválení jednotlivých pokusů, ve 4. kapitole zkoumala proces rozhodování, který členové komise používali (tj. jak rozhodovali, je-li proces ospravedlnitelný) a jaké změny je na základě toho možné navrhnout. V 5. kapitole rozebírá další faktory ovlivňující fungování komise jako je její složení, metody náboru členů, motivaci ke vstupu, pracovní vytížení, pružnost komise a trénink členů. V 6. kapitole nakonec nabízí všeobecnou diskuzi nad problémy a navrhuje doporučení.

Autorka ukazuje mnohé rozpory v pojímání pojmů a etických konceptů různými členy komise. Např. v chápání své úlohy coby jednotlivců v rámci komise jako i úlohy komise v rámci vědecké obce či dokonce společnosti nebo v různých způsobech ospravedlňování a  rozhodování se (přičemž jedinci nepoužívají jen teorii „3R“[3], ale i jiné etické koncepce, - u představitelů laické společnosti hrají roli dokonce i intuitivní pocity často pojmenované po smyslech jako „čich“ či „sluch“ (na co „má nos“ či co „zní krutě“)). Rozpory praxe s politikou komise se objevovaly i v podobě zaujatosti či podjatosti, zejména vyplývající z nevyváženosti ve složení komise. Byla zjištěna velká převaha vědců – cca 2/3 komise oproti ostatním členům a z toho vyplýval i údajně pociťovaný „strach“ z ochránců zvířat, přestože jejich touha chránit zájmy zvířat je též obsažena v politice samotné komise (Schuppli 2004: 156).  Nevyvážený byl i počet pečovatelů v komisi (tvořili 1/11-1/4 komise), kteřížto nejméně věřili vědcům provádějícím pokusy, a kteří byli jasně převáženi vědeckými komisaři, kteří naopak svým kolegům naprosto důvěřovali. Rozpor spočíval i ve spoléhání se na posudky grantových agentur, které měly u komisařů velkou prestiž, a ze způsobu přijímání nových členů (ty často jmenuje výzkumný institut a další ne-vědečtí členové bývají známými či příbuznými již působících členů[4]). … Autorka ukazuje různé mocenské aspekty a vnímané autority, jež jsou členy pojímány jako nenapadnutelné, jako i naopak v jednom případě ostych vědců z komise přiznat, že něčemu nerozumí, vnímaný nedostatek úcty k nevědeckým členům komise, jež mají zastupovat laickou společnost a kterých je na pováženou málo (povinný je alespoň jeden člen, autorka výzkumem narazila na 1-2 členy) a kteří jsou popisováni jako ti, kteří by měli vlastnit výjimečnou osobnost, aby se vůbec nějak prosadili. Jasně pak identifikuje slabiny, rozebírá problém, na kterém stojí, a nabízí dílčí řešení. Ukazuje, že rozhodování komise nemá příliš pevné základy, o které by se její členové mohli opřít, a že tudíž panuje zejména mezi novými příchozími značná nejistota (autorka tento termín nepoužívá, ale je v její práci podle mého názoru implicitně obsažen). Jak na různých místech dokládá, má tato nejistota či pociťovaná nekompetence posouzení protokolu za následek, že se mnozí členové komise soustředí na jakési hledání ujištění o důvěryhodnosti výzkumníka v jeho minulosti a dále také v jím vypsaném protokolu, kdy členové komise byrokraticky požadují všechny náležitosti přesně vyplněné. Mnozí členové komise navíc údajně uvedli, že až časem nabyli větší jistoty při rozhodování (teprve až poznali, jak je běžné posuzovat, seznámili se s precedenty atd.) a že původní výcvik, který spočíval pouze v poskytnutí četby, nebyl příliš účinným či užitečným. Autorka tvrdí, že malý počet zamítnutých žádostí znamená buď to, že AEC[5] svůj úkol vidí v postarání se o redukci škody či krutosti páchané na zvířatech a necítí se být tou, která by měla vše eticky ospravedlňovat a zastavovat pokusy; nebo to, že systém dobře funguje a vědci málokdy donesou nepřijatelně sepsaný protokol (Schuppli 2004: str.96). Při celkové vágnosti a pociťované  neuchopitelnosti, kteréžto jsou jakýmsi prostupujícím znamením výsledků tohoto výzkumu[6] mě však napadá i jiné vysvětlení: že by se zde mohlo jednat o kombinaci obojího. Při vyjednávání, ve kterém jsou na jedné straně univerzitní vědci a na druhé je univerzitní etická komise, může docházet ke slaďování perspektiv obou stran, kdy aktéři najdou „společnou řeč“ a jednoduše si na sebe „zvyknou“. To potom usnadní bezkonfliktní dlouhodobou spolupráci bez nutnosti radikální změny názoru či přizpůsobení se druhému jako i nutnosti kterékoliv z obou stran hrát statusově sníženou roli. (Takový proces slaďování perspektiv popsal v běžné konverzaci z lékařského prostředí Maynard –jde o metodu nazvanou “Perspective Display Series“). Této mé tezi nakonec snad tak trochu přizvukuje i autorčin odkaz na Kleina v následující části 4.kapitoly, který zjistil, že experti se při rozhodování stávají poměrně zručnými v hledání různých anomálií (Klein 1998, in Schuppli 2004: str.96), což tedy předpokládá existenci nějakého normálna, pramenícího ze zvyklosti.   

Schuppli se tedy celkově ve své práci podle mého názoru spíše než na podrobnější (či transparentnější) analýzu pozic, členů  a jejich vzájemných reprezentací či skrytějších podrobností ze samotných výpovědí ohledně toho, „jak se něco tvoří“ (např. i jakými argumenty se komisaři či komisařky prezentují potenciálnímu publiku skrze Schuppli jako výzkumnici) zaměřila primárně na to, co se sděluje a na identifikaci  jednotlivých „hluchých míst“, která se vymykají jí předpokládané politice etické komise, aby mohla navrhnout řešení, jak situaci změnit. Na aspekt jakéhosi „zvyku“ při rozhodování tak narazila až u otázky období působnosti v komisi. Zde uvádí, že výměna členů byla u jí studovaných komisí velmi řídká, což znamenalo hrozbu, že členové začnou být „spokojení či znudění a představitelé (laické) společnosti s nimi spolčený“ (Schuppli 2004: str.132). Autorka zde tedy postupovala spíše deduktivním způsobem, kdy své teorie či předem definované oblasti zájmu převáděla do otázek, na základě jejichž odpovědí si následně utvářela konkrétní názory (což by snad odpovídalo nepozitivistickému přístupu, který je též založen na testování nadefinovaných hypotéz a předpokladů při zachování určité míry volnosti pro nově příchozí skrze polostrukturované rozhovory (Miller 2000)). Její tendence hodnotit opět odkazuje na její angažovanost. Toto její primární zaměření je vidět v doporučeních během jednotlivých diskuzí u každé kapitoly jako i v závěrečné diskuzi, kde autorka již nehledá další souvislosti (třeba napříč celým výzkumem), ale spíše z předchozích kategorizovaných dat a „zjištění“ vyvozuje důsledky a návrhy na změny. Pro osvětlení jí vnímaných hluchých míst pak používala spíše teoretické etické koncepce, ke kterým různé názory vztahovala, a své výsledky či interpretace podporovala již existujícími výzkumy. 

 

  

II.      Kanigel, Robert (1987): Specimen No. 1913.  A Rat´s Brief Life in the Service of             

          Science. The Sciences 27,1 (Jan./Feb.), p.30-37.

 

Tato studie se zakládá na pozorování. Autor sledoval osud samce výzkumné krysy po dobu pěti měsíců od jeho porodu až po jeho usmrcení. Zaujal velmi reflexivní a nehodnotící postoj, ve kterém zahrnul jak expertní rovinu (najdeme zde popisy jednotlivých látek, pečlivě provedených kroků a obtíží, které se v průběhu výzkumu vyskytly, jako i popisu účelu výzkumu a jeho šancí prospět lidstvu) tak i onu laickou, která je dána tím, že se docela lidsky dívá na osud jedné krysy jakožto hlavního hrdiny příběhu, sleduje její biografii (na rozdíl od postoje odmítání biografie zvířete ze strany vědců –viz následující studie č.III), straní spíše citlivosti, vcítění se a skrze jemné detaily dává pocítit obdiv k tomuto, jak uvádí, „úchvatnému stvoření“. Kromě těchto detailů dává čtenáři najevo svou úctu ke kryse a uznání její jedinečnosti i čtyřmi krásnými velkými fotografiemi okatých myšek[7], ze kterých život jen čiší. Jak jsem napsala, autor nikterak nehodnotí, pouze klade tyto dvě perspektivy vedle sebe, píše veskrze  pragmaticky a nechává na čtenáři, aby jeho příběh pociťovaného rozporu skrze jeho dílo procítil a vyvodil si z něj své významy. Jde tedy o biografii autorových postřehů, pocitů a poznání, která je zážitkem zasvěceného (autor se zaměřuje na psaní o vědě), avšak přesto pořád laika ne-vědce (zejména co se pocitů týče) při sledování osudu laboratorní krysy. Z tohoto pohledu jde o druh emocionalismu – Kanigel skrze určité vyjadřovací prostředky zachycuje atmosféru, jež na něj v průběhu pozorování dýchala. Z tohoto důvodu ani nemám tendenci brát tuto studii za primárně naturalistickou: přes vědeckými termíny popsané postupy laboratorních výzkumníků a toho, co se „číslu 1913“ stane, se implicitním posláním článku jeví spíše podělit se o jistý druh subjektivně prožívané zkušenosti, která je navíc vyjádřena netradičním a tvůrčím způsobem (jako i „klasičtí“ emocionalisté využívají různých prostředků k vyjádření; důraz na biografii v textu jako i skrze fotografie je na tomto poli netradičním činem, jež nese významy a vyvolává city). Autor sledoval jediný případ a on sám byl taktéž jediným pozorovatelem, přičemž se neodkazuje na žádný metodologický postup, který by jeho „zjištění“ legitimizoval. Proplétá přitom do sebe 2 diskurzy, 2 odlišné narativy[8]: jeden je narativem vědce, který se vyvaruje pomýšlet o myši jako o někom s biografií a sleduje medicínské zákroky, průběh a statistiku úspěšnosti pokusu; a druhý je narativem laika, který vnímá život jedince jako procítěné kontinuum[9]. Na druhou stranu lze tento článek založený na pozorování a publikovaný v periodiku „The Sciences“ brát jako reportáž. Kanigel popisuje stejně tak  přesně postupy výzkumníků, čísla dveří, porodní hmotnost krysy apod., jako i jak byl druh krysy, ke kterému č.1913 náleží, vyšlechtěn, kdy (přesné datum) a v jakém ústavu se narodil a kam byl poté přeložen, plná jména hlavních osob, se kterými přišel do styku, přičemž nikde nestojí, že by šlo o jména pozměněná. Sám autor je pak uveden jako ten, který působí coby spisovatel pro vědu na Baltimoru, sídlu univerzity, kde uvádí, že byl „č.1913“ zkoumán. A reportáže se obecně považují za ty, které nám mají „zprostředkovat realitu“.

Podívejme se na jednotlivé aspekty vyjadřování se v průběhu jeho příběhu (jak jsem již zmínila, používá zejména kontrastů, které zde shrnuji):

Fakta vs. drama jednoho života: Autor dovedně pracuje s prolínáním suchého konstatování a prvků životní dramatičnosti. Přesně popisuje, co a proč se č.1913 stane, historii jeho rodu, sterilitu a předpisy, které je v laboratoři nutné dodržovat[10], proces operace a další postupy při zkoumání. To prokládá prvky „lidskosti“ jako např. jak po setmění krysy šelestí a ožijí, jak se po oslnění při otevření krabice, ve které byl č.1913 s ostatními krysami přepravován, všichni namačkali na „chvějící se hromadu“; jak při operaci jeho kolega – „č. 1912“ kníkal a škubal sebou, vědkyně mu proto přidávala sedativum[11] a pak jej po operaci našli následující den v kleci mrtvého a byl ještě „teplý na dotek“;  jinde se zaměřuje na detaily těla a kontrasty –např. jeho „hlava“ při operaci prý ležela „nehybná“ v podkovovitém zařízení z vyleštěné oceli; popisuje setnutí hlavy č.1913 a poté osud jeho „bezhlavého těla“, jež bylo vyhozeno, a „pahýlu chlupaté hlavy, která zůstala ležet bez pohybu“ s „černýma kulatýma upřenýma očima“, i jak poté Brenda Cribbs vzala sekačku na kosti, rozbila hlavu (což údajně znělo jako rozloupnutí mořského raka) a vyňala mozek, ostatní zahodila. Dramaticky vyzní i předznamenání konce – objevení cedule, že krysy konečně mohou dostávat nažrat dostatečně (před tím se jim udržovala hmotnost na 85% normálu, aby byly motivovány k plnění úkolů) a „cesta na smrt“, která zprvu vypadá jako cesta na denní cvičiště, avšak lidé s naloženými krysami „místo aby zahnuli doprava, k bludišťové místnosti, jedou rovně, potom doleva krátkou úzkou chodbičkou, kde byla zaparkovaná jejich pana, avšak u místnosti, kterou nikdy neviděli“.. Toto až antropomorfní vciťování se do zvířat, jež je typické pro laiky (zejména v postoji ke svým domácím miláčkům), je impozantní.

Fakta a drama jsou někde zkloubeny. Je tomu tak např. když suše konstatuje, že máma (jak z kontextu jasně vyplývá) mláďat těchto laboratorních krys byla zabita těsně před porodem a mláďata z ní byla poté vyňata, aby byla přivedena na svět ve sterilním prostředí a až poté přidělena na výchovu náhradním matkám. Nebo když konstatuje, že většina „sester“ (zde toto pojmenování přímo použije) č. 1913 je zabita, protože o samičky není takový zájem (jejich „estrous“ cyklus je údajně považován za nevýhodu při snaze dostát přesným výsledkům (hlídat proměnné))[12].  

Biografie vs. čísla a vtipy jako snaha o její potlačení: Co je patrné už z nadpisu, je absence jmen laboratorních krys[13]. Příznačné je, že č. 1913 není v původním ústavu nikterak označen, protože k tomu není dostatečný důvod. Absence jména je vyjádřena hned v druhé větě článku. Po přemístění do laboratoře, kde má být podroben výzkumu, je umístěn do klece s další krysou. Dostávají tak SPOLEČNÁ označení v podobě čísel 1912 a 1913. Až teprve po operaci mozku, kdy začíná být nutné pozorovat jednotlivce a zaznamenávat, jsou rozlišeni. Čísla se však objevují i jinde: Číslem je označena objednávka/dodávka krys do výzkumné laboratoře, čísly se řídí chod laboratoře (denní kvóta počtu krys, které budou operovány, čísly jsou označené místnosti, atd.). Časté je též vyjadřování v cenových relacích – kolik laboratoř za 1 krysu zaplatila (8,93 USD); kolik stojí chovná místnost pro laboratorní krysy (4X tolik než čtvereční stopa objektu pro lidi k bydlení); kolik stojí 2 gramy látky GM1 (protiléku, který krysy na demenci dostávají); že student, který přivykal krysy lidskému zacházení, to dělal za peníze či kredity do školy (přestože v článku stojí, že občas si některý pracovník vybere jednu krysu za „pet“- to se ovšem nestalo č.1913). Jisté lidské zacházení, které má být příjemné (obsahuje např. masírování ramen), je tak převážně  vykonáváno za odměnu a za jistým výzkumným účelem.

Dvakrát autor narazil na nějaký vtip ze strany výzkumníků. První byl, když na zátarasu přehrazeného ramena bludiště někdo napsal „STOP“ (jako by krysy mohli tomuto rozumět), a podruhé šlo o komiks v kanceláři hlavního vědce (též krysy personifikoval: šlo o to, že zafačovaná zmožená krysa s páskou na paži je představena zdravé sebejisté kryse s cigaretou frajersky v koutku pusy. A hostující krysa poznamenává: „Harry z testované skupiny se setkává s Murray s kontrolní skupiny.“[14]). To kontrastuje s vážnou atmosférou vědy a osudů nebohých bezejmenných krys. 

Důležitost práce vs. marnost: Výzkum má misi: najít lék na Alzheimerovu demenci. Jak však článek uvádí, krysy takovou nemocí vůbec netrpívají, jejich mozek je plastický, na rozdíl od člověčího, který je pevný a  sám vědec laboratoře Garry Wenk považoval krysu jako nedokonalý model. Přes veškeré náklady a utrpení krys však možné přínosy byly tak velké, že se rozhodl tento pokus na krysách provést[15]. Jeden soubor krys výzkumu, do kterého patřil i č.1913, čítal 30 krys (3 soubory různě opatrované). Stejně tak nejisté se jeví jakékoliv zhodnocení vědců –proč č.1912 zemřel či proč výzkum nepotvrdil hypotézu, ani ji nezamítnul. Něco snad půjde vyvodit z pitvy mozku, avšak je zde možnost, že bylo látky GM1 podáváno moc nebo zas málo či že působí jen na mozky s poškozenou tkání, nejen odumřelými buňkami. V takovém případě bude na možná třeba pokus opakovat[16].

Přínosy vs. pravděpodobnost úspěchu

Z předchozího lze snad potažmo ve skrytu rozeznat tzv. „cost-benefit“ analýzu, kdy zvažují možné přínosy a šance, avšak přínos jednoznačně, zdá se, ospravedlňuje i nízké šance dokázat zázračný účinek GM1.

 

 

III.    Philips, Mary T.(1994): Proper Names and the Social Construction of Biography: 

         The Negative Case of Laboratory Animals. Qualitative Sociology, Vol.17, No.2,

          p.119-142

 

Metoda:

Tato výzkumná zpráva je založena na stovkách hodin strávených pozorováním pokusů se zvířaty v letech 1985-1987 ve 23 laboratořích umístěných na univerzitě a ve výzkumném  institutu v oblasti města New York. Pozorování byla doplněna strukturovanými rozhovory (každý o délce zhruba 2 hodiny) s 27 výzkumníky. Účastníci studie byli omezeni na výzkumníky s doktorským titulem, jejichž práce zahrnovala pokusy nebo testy prováděné na obratlovcích.

 

Metodologie:

Autorka zde dle svých slov zaujala etnometodologický přístup a z pohledu sociálního konstruktivismu zkoumala, jak se v běžné interakci v laboratořích používá rozličného pojmenování (a to pracovníky v odlišných pozicích), mluví-li se o laboratorních zvířatech, jakou funkci to plní a jaké to s sebou nese důsledky pro vztah výzkumníků k těmto jedincům. Jak autorka tvrdí, jedná se tedy o oblast blízkou sociolingvistice. Ve svém výzkumu se údajně primárně zajímala o to, jak je skrze vědecký diskurz vytvářena realita (tedy jde o typickou oblast zájmu etnometodologie).[17] Posléze zjistila, že praxe pojmenovávání mimolidských jedinců (spolu s možností jiné volby,metafory oběti a laboratorní řeči) je zásadní pro pochopení utváření významu laboratorních zvířat. V této práci se proto zaměřila na zkoumání, jak na tyto jednice vědci odkazují a jaké metafory používají, když mluví o vědeckých pokusech (vytvářejí tak údajně propracovaný rámec předpokladů a významů, které definují laboratorní zvíře jako odlišné od ostatních zvířat). Tyto odkazy a  metafory, dodejme, jsou přitom jistým kódem, který stojí mezi vnímanou realitou a reprezentací. Autorka tvrdí, že dala dohromady jak ono užívání symbolického pojmu „oběti“ výzkumníky, tak původ a dynamiku hnutí za práva zvířat, ale i vztahy lidí a zvířat obecně. 

 

Teorie:

Autorka se opírá o některé teoretické koncepty:

-  Symbolismus ve vědeckém užití – Jde o „oběť“ jakožto symbol transformace ze světského přírodního života do života analytického pořádku a abstraktních vědeckých dat. Srovnáme-li tedy náboženskou a vědeckou zvířecí oběť, jde o ten rozdíl, že u náboženské oběti jde o spojení světské a posvátné oblasti, kdežto u vědecká oběť zvířete spojuje konkrétní a abstraktní, kdy se jedinečné vlastnosti zvířete stávají irelevantní až nechtěné.[18]  Zemře-li pak zvíře bez užitku, o oběti se nemluví. Jakákoliv oběť tvoří samostatnou kategorii, bez individuality, kterou se stává po absolvování rituály. Autorka připomíná, že obětem se obvykle nedávají jména, jako se jména nedávali ani dětem průkopníků Ameriky, dokud jim nebyl 1 rok. To prý proto, aby tato stvoření neměla svou biografii. Jméno pak naopak nutně biografii vytváří.    

-  Wittgensteinova teorie, který tvrdí, že jména nemají pevný význam, ten jim dává až kontext, ve kterém jméno použijeme. Tento kontext přitom vytváří i obecenstvo, je výsledkem spolupráce založené na pozicování a není pouhým vztahem jmenujícího a pojmenovaného.

-  Levi-Strauss, který říkal, že pojmenováním vytvoříme třídu o jednom členu, čímž pozicujeme pojmenovaného/pojmenovanou jako osobnost se specifickými vlastnostmi a tak ji pojímáme. Tato osobnost pak je dle L.S. srovnatelná s biologickým druhem.

-  Evans-Pritchard a jeho popisovanou praktiku Nuerů říkat všemu, co slouží jako oběť „kráva“, i kdyby to byla třeba okurka.

-  Literární kritik Michiko Kajutami: „vzpomínky a biografie, jako i fikce, jsou pokusem dát smysl zážitku – iluzorní snaha ustanovit narativní pořádek  pro rozmanité a protikladné věci v životě.“

 

Co zjistila: 

- Pojmenování-obecně: Při pozorování nedocházelo ani k formálnímu ani k neformálnímu pojmenovávání (až na dvě výjimky). Avšak během rozhovorů se o tom respondenti zmiňovali. Hlavně se objevoval pojem „zvíře“ (ani ne podle druhu zvířete – viz Evans-Prichard). Tím se kategorie např. krysy přesměrovává pod zásadnější kategorii „laboratorní zvíře“.Laboratoř je to, kam zvíře patří, nemá vlastní historii, jen tu, kterou mu laboratoř zvnějšku naočkuje. Skrze nepojmenování zvířete tak zvíře nezůstává bez významu, ale má speciální význam.

-  Jména jako vtip: Jména zvířat se občas dávala po nějaké osobě z laboratoře (str.125), jinde po osobě s nevalnou pověstí, jedna žena tím chtěla podráždit svého ex-přítele..(str.126) Šlo však spíše jen o vtip, často tato jména ani nepoužívali, když o nich mluvili. (str.133) Nešlo tedy o rozeznání individuality.

-  Podezírání od výzkumníků: Vědci spojovali „naming“ a „caring“ (str.130), otázky často vylákali odpovědi, které si výzkumníci zřejmě mysleli, že autorka chce slyšet – neúmyslně přehnali četnost výskytu pojmenovávání (nejspíš aby si myslela, že o zvířata pečují – viz příklad na str.125).

-  Pozice v laboratoři: Jména prý navrhovali vysokoškolští studenti – postgraduální studentka, která jim poskytovala supervizi, ostatní své myši nepojmenovala, ani ty pojmenované jménem neoslovovala, jen o nich někdy tak mluvila. Profesoři na pojmenovávání neparticipovali, drželi si distanc.(str.127) Snad proto, že se zvířaty denně nepracovali. (str.128) Důležitým faktorem se zde tedy jevila být povaha styku se zvířaty: asistenti, postdoktorální studenti a pečovatelé, kteří opice vyučovali a denně sledovali vývoj těchto myslících a jednajících individuí, měli mnohem familiárnější vztahy se zvířaty než profesoři, kteří se zabývali chirurgií, zabudovávali zvířatům elektrody do mozku a směřovali svou pozornost na specifické druhy mozkových buněk (str.127-128). Vědci zpravidla považovali pojmenovávání za neprofesionální (str.136) a výše postavení postgraduální studenti jejich postoj přebírali.

-  Jména odjinud: Některé opice už se jmény do laboratoře přicházeli (str.127). Jejich jména však neměla velký význam. Příkladem může být případ jedné z nich, která se jmenovala Sylvia a měla své jméno na kleci. Když do klece dali novou opici, dostala jméno také Sylvia (-když už to měla na kleci). (str.129) Zde autorka odkazuje na Wittgensteina, který tvrdí, že není důležité, že objekty/subjekty mají jména, důležité je, jak jsou tato jména užívána v jazykových hrách. Zde tedy tato jména většinou nekonstruují sociální identitu.   

-  Uváděné důvody  proč nepojmenovávali (další): Jako důvod uváděli velký počet zvířat- málo času na ně, že tato zvířata stráví v laboratoři krátký čas- není potřeba, a genetickou homogenitu zvířat (jsou zdrojem enzymů, mají identické tkáně) (str.130-131). Zužování vidění vědce přitom jeden vysloužilý vědec označil za škodlivý pro blaho zvířat – noví biologové jsou údajně biochemici, ne biologové a neumí zacházet se zvířetem. (str.132). Další vědec se nechává slyšet, že krysa a křeček jako i buňka jsou živé – kde tedy vést dělící čáru? Jako důvod byla uváděna i potřeba zabít- raději nepojmenovávat, vnímali spojitost pojmenovávání a utváření citových pout skrze sociální konstrukci individuality (str.132), pojmenovat a pak zabít se rovnalo krutosti(str.133). Přitom bylo viděno jako lepší zvíře zabít než znovu použít na pokus[19] (132). Zvíře je tak vysoce specializovaným nástrojem pro konkrétní užití.

-  Teleologie: Zvířata byla (alespoň některými) vědci vnímána jako stvořená pro nějaký účel: byla řazena do kategorie „laboratorní zvířata“, „hospodářská zvířata“ atd..[20]

-  Vhodné laboratorní zvíře: zvíře musí mít identitu laboratoře. Ostatní zvířata jsou nevhodná (např. divoká krysa či domácí miláček). – Musí tedy patřit do kategorie zvířat, které mohou být „obětovány“.

-  Ochranáři vs.vědci: Autorka uvádí svou domněnku, že tento konflikt nejvíce vyvěrá z jejich rozdílného pojetí významu zvířat. Když totiž převedeme koncept našich městských domácích miláčků, typický pro laickou veřejnost, do situace zvířat v laboratoři, jde o tragédii. Avšak tragédie si žádá biografii zvířete, což laboratorní zvířata v očích vědců nemají. Jde kategorické rozlišení pojmenovatelných a nepojmenovatelných.

 

   Autorka tedy skrze navrženou metodu a s použitím vybraných teorií ukázala, jak je vědecký diskurz zvířat jako obětí a nástrojů vytvářen, proč je tvorba takového diskurzu pojímána jako nezbytná, jako i jaké odlišnosti je tento diskurz schopen do sebe vstřebat (zejména na základě odlišné běžné činnosti, odlišných okolností setkávání se se zvířaty, přičemž tolerance k pojmenovávání bývá spojovaná s přisouzením nižšího statusu a tím je toto jednání děláno méně adekvátním danému prostředí). Zároveň, jak uvádí, vědci cítili potřebu vysvětlit, proč jména nedávají, čímž dali najevo názor, že normálním diskurzem mimo laboratoř je pojímat zvířata jako individuality. Zejména pak využila kontrastu jí vnímaného diskurzu ochránců, kteří nejen že zaujímají spíše laický postoj a mají tendenci ke zvířatům přistupovat jako k domácím miláčkům, ale dle autorčiný domněnky též vnímají situaci laboratorního zvířete jako jednoznačně biografickou a tudíž tragickou. Přestože mi zde není zcela jasné přesné odlišení konceptů a kategorií laici/ochránci, považuji tuto práci za pečlivě provedenou konstruktivistickou diskursivní analýzu, při které autorka zároveň využila do jisté míry i členské a kategorizační analýzy a zároveň je v ní reflexivní ke své pozici výzkumnice. Je zakořeněná v empirii, domněnky a interpretace autorka vyděluje od zjištění. Preciznost této práce (ze sociologického –metodologického hlediska) je možná dána i její hostující doménou – časopisem Qualitative Sociology, kterýžto je, jak název napovídá, úzce specializovaným právě na kvalitativní výzkum, a rovněž zaměřením autorky – jak uvádí, tento článek je založený na její disertační práci na katedře sociologie v New York University.  

 

 

 

IV.   Sarah Knight, Karl Nunkoosing, Albert Vrij, and Julie Cherryman: Using 

        Grounded Theory To Examene People´s Attitudes Toward How Animals are Used,

        Society and Animals, 11:4, Koninklijke Brill NV, Leiden: 2003 

  

Metoda:

Autoři provedli nejprve dotazníkové šetření a poté hloubkové rozhovory se 17 respondenty: 9 muži a 8 ženami ve věku 22-65 let. Dotazníkové šetření se týkalo využívání zvířat a přesvědčení o tom, že zvířata jsou schopna myslet. Rozhovory se týkaly toho, proč by měli případně jiný názor na různé typy využívání zvířat. 17 respondentů představovalo, jak autoři uvádí, potřebný počet pro tzv. „teoretickou saturaci“, poté se už nová témata neobjevovala. Tato témata byla zejména: farmaření, znalost o využívání zvířat, jestli uvažovali o alternativách k využívání zvířat, vnímané zvažování nákladů a výnosů, fyzické charakteristiky zvířat, postoje a názory týkající se ptáků, ryb a hospodářských zvířat. Každý rozhovor trval mezi 45ti a 90ti minutami.  K analýze autoři použili metodu Grounded Theory, což zunamená, že transkripty byly několikrát pročítané a dále rozkódované do menších kousků otevřeným kódováním. Poté byly kódy seskupeny do kategorií. To vyžadovalo pročítání rozhovorů a psaní poznámek, ze kterých pak vznikly základy pro sepsání závěrů. Interpretace se skládala ze dvou částí: - bylo třeba nalézt teorii, která by reprezentovala respondentův postoj na námět této studie a  - demonstrovat rozumění světu z pozice a perspektivy respondenta. Autoři uvádějí, že tak bylo třeba text dekonstruovat a poté rekonstruovat. 

 

Metodologie:

Autoři použili, jak tvrdí, kvalitativní metodologii. To údajně proto, že lidé nemají často jasné názory a zaujetím takového přístupu aspoň mohou respondenti lépe popřemýšlet, představovat nad vlastními faktory a relevancemi a to umožní autorům článku porozumět psychologii v pozadí a odhalí něco z oblastí, o kterých toho zatím moc nevíme. Zde je tento přístup doplněním kvantitativní metodologie v podobě dotazníkového šetření.

 

     Z výše popsaného lze identifikovat realistický přístup, jak jej u narace popsal Miller (2000) (popř. postpozitivismus). Postup alespoň kvalitativní části výzkumu byl údajně induktivní, počet respondentů byl stanoven saturací námětů, výzkum si klade nároky na zobecnitelnost. A jak hlavní autorka uvádí, ač si je vědoma, že rozhovor je interakcí, do které i terénní výzkumník přispívá svými postoji, šlo jí zejména o identifikaci teorií respondentů, přičemž se snažila svou ani žádnou jinou jí známou teorii respondentům nevnucovat. Realistické odkazování autorů k realitě jakožto objektivní entitě je zřejmé i v  doporučních autorů pro další výzkum (která mají být navázáním na to, co autoři již zjistili a co tedy má platit) jako i v návrhu na využití svých zjištění o formování postojů respondentů, kteréžto může dle autorů pomoci ukázat, jak by bylo možné tyto postoje zněmit. Přesto však realita, kterou především zkoumají, je realitou diskursivní a předpokládá tedy existenci nějakých ustanovených vztažných rámců. A zkoumání jejich tvorby je především zájmem etnometodologie. Autoři tak na rozdíl od etnometodologického zkoumání tyto rámce pojímají jako dosti pevné a v jedinci natolik ustáleně zakořeněné, že si uzurpují právo je ve výpovědích rozeznávat bez ohledu na tvůrčí reprezentaci aktérů, pozicování a situační volbě slov či diskurzů během rozhovoru.

 

Výsledky:

Ústředním kritériem postoje ke zvířatům se ukázala být víra v mysl zvířete „Belief in Animal Mind - BAM“ – existují různé postoje v souvislosti s tím, jaký druh zvířete zvažujeme, kde by zvíře bylo na stupeni vyspělosti- mentální schopnosti. BAM je konsistentní predikátor postojů: negativní korelace s podporou využívání zvířat a pozitivní korelace se zájmem o blaho zvířat[21]. Co však bylo rozličně pojímané byl názor, jak tato mysl funguje. Mysl byla většinou připisována jen zvířatům, které respondenti privilegovali.

-  Podpora užívání zvířat: nejméně podpory si získala zábava a osobní dekorace (lidé mají na výběr), nejvíce naopak lékařské výzkumy a vyučování (roli hrají velké potenciální výsledky a nazíraná jako jediná možnost, jak jich dosáhnout). Podpora využívání zvířat byla více vyjadřovaná, pakliže byli respondenti přesvědčeni, že neexistuje žádná jiná možnost, málo věděli o procedurách, neměli ona zvířata tak rádi či předpokládali, že zisky převáží náklady.

-  Ospravedlňování: Jde o opačný postup než je tvorba postoje na základě jistých údajů. Lidé své názory formulovali podle svých postojů a  dle toho i ne/vyjadřovali touhu vědět o problému více.

-  Fyzické charakteristiky: Důležitou roli hrála i podobnost s lidmi (např. mají-li „obličej“) – od toho se odvozovala i víra v mentální blízkost. Čím ošklivější, menší, vzdálenější od savce, tím méně projevovali lidé soucit. Svou roli však hrála i prostá atraktivita (viz delfíni). Autoři zde uvádí rozlišení na „in-group“ a „out-goup“, které znamená binárnost, ve které jsou obě strany nadnesené.

-  Znalost použití zvířat: Zde údajně platí, že čím víc věděli, tím víc byli proti využívání zvířat pro výzkumy. Roli tedy hraje znalost o zvířatech (o pocitech bolesti), znalost o užívání zvířat (víra v alternativy) a postoj ke zvířatům (familiérní, pozitivní). Nejméně přitom lidé věděli o lékařských výzkumech a nemohli být tudíž ani proti. Hlavně však prý ani NECHTĚLI vědět víc. Proč? – autoři uvádí jako důvod, že je těžké býti veganem, těžké neužívat výhod. Změna je tak často popíraná. MacDonald prý tvrdí, že lidé potlačují pocity a vědomosti o zneužívání zvířat, a proto nejednají.  Autoři dodávají, že je to záměrná strategie pro zvládání emocí a ospravedlnění svého chování, vyhnutí se pocitu bezmocnosti (317) Navíc autoři zjistili pružné názory dle toho, jak se jednotlivé problémy respondentů ne/týkali . Vědomosti, znalosti a zkušenosti však vedli někdy k přímému odmítnutí. Časté odmítnutí hlavně od studentů, kteří se s pokusy setkali, dokládá výzkum Broida, Tingley, Kimball and Miele: 1993).

-  Analýza nákladů a výnosů: - Toto vážení bylo dosti časté. Jak autoři dokládají na případu s pojímaným neospravedlnitelným nevyužitím zvířat pro hledání léčby na rakovinu, existují kvalitativní rozdíly v morálním ospravedlňování.. Nejpřesvědčivějším argumentem byl slib zisků jak pro lidi tak i pro zvířata, přestože existovala jen malá vědomost o nákladech (utrpení zvířat). Práva zvířat byla vážená prospěchem najitého léčení.[22]  Podpora pokusů tedy stoupá s vnímanou užitečností a utrpení zvířat je vnímáno jako méně závažné než utrpení lidí.

-  Vnímání možnosti volby: nezbytnost lékařských pokusů – 3 otázky: -- Je použití zvířete nezbytností? -- Jak je se zvířaty zacházeno? Respondenti zdůrazňovali nutnost lidského zacházení a zabíjení, věřili, že máme na výběr, jak se chovat ke zvířatům. Souhlasili však i s bolestí, kterou kladli jako nejvíce problémovou, pokud ovšem bude znamenat ve svém důsledku přínos v léčbě lidí. Autoři uvádí, že respondenti souhlasili s humánním zacházením, avšak odkazujíce se na podíl ekovýrobků nabízených  v obchodech také namítají, že tento názor nereflektovali to ve svém chování.[23]  -- Je využívání zvířat přirozené? Autoři nabízí, že odvolávání se na náš instinkt a přirozenost je spíš známkou zbavování se viny než důsledného zdůvodňování. Jde tedy jednak o psychologický mechanismus (Plous 1993) a jednak zde hraje roli předkládání takových názorů lidem kulturou – už dětem se říká, že musí jíst maso, aby se jim dostalo správné výživy.

 

    Autoři tedy identifikovali nějaké rozhodující faktory a významné postoje, avšak je jasné, že výzkum má svá omezení. Zejména předpokládá existenci teorie u lidí, přestože může jít o pouhý návyk (přestože jak sami autoři uvádí, využili kvalitativní metodu právě proto, aby respondenti mohli hlouběji na místě popřemýšelet), a nebere v potaz přímou tvorbu teorií a postojů (jejich reprezentací) přímo v době rozhovoru a na daném místě - viz např. má poznámka pod čarou č.23. Tím nechává vyznít respondenty jako pokrytce, přestože tomu tak nemusí nutně být, a bere názory jako dané, přestože by mohly být i značně proměnlivé (spousta lidí mění životní styl a sebeprezenatce dle (životního či situačního) kontextu. Vzhledem k tomu však, že alespoň 1.autorka (Sarah Knight) působí na univerzitě v Portsmouth na oddělení psychologie, je do jisté míry možné, že mé metodologické poznámky a připomínky jsou ovlivněny jiným zaměřením mého a jejího pohledu..

 

 

 

V.    Michael, M. and Birke, L. (Feb.,1994): Enrolling the Core Set: The Case of the

        Animal Experimentation Controversy. Social Studies of Science, Vol.24, No.1, p.81-95

 

Teorie:

Tato výzkumná zpráva je založena na stejném výzkumu jako článek „Accounting for Experiments: Identity and Disreputable „Others“ “, který bude následovat. V tomto článku se autoři pokusili o aplikování teorie sítě aktérů, kterou propracoval Collins a dále Latour a Callon. Ta tvrdí, že aktéři – členové jádra „core set“- si vytváří rétorické strategie, kterými podkopávají status oponentů a brání jim navrátit se do původního stavu. V sázce je samotné právo na pravdu, jak má být uznána. U využívání zvířat také jde o pravdu a účinnost, ale navíc ještě jsou tu otevřené a veřejné otázky jako je-li eticky ospravedlnitelné či správné užívat zvířata pro vědecké znalosti, biolékařské techniky či lékařské zisky. Typickými členy „core set“ jsou tedy technici a vědci – experti, kteří mají více-méně propracovanou znalost teorií, konceptů a metod užívaných k porozumění relevantním přírodním jevům. Ti potom zvou laické publikum, aby bylo svědky jejich činnosti jen z určitého, jim výhodného pohledu. Collins doporučuje, aby i veřejnost byla skrze experty v „core set“ zahrnuta – třeba představiteli Green Peace.

Takové doporučení je proveditelné, protože „core set“ je charakterizováno technickou odborností, kterou tito přdstavitelé disponují. Collinsův hlavní zájem je tedy technický/expertní rozměr projevů/důkazů. Autoři však vznášejí obavu, že tyto projevy/důkazy samy o sobě podvedou laické obecenstvo.

Jak tvrdí Latour, Callon a další vyznavači teorie sítě aktérů, vědci musí mít určité praktické politické, sociální a ekonomické schopnosti: věda je politika vedená jinými prostředky. Vědci se vsunou mezi cílovou entitu a dřívější asociace s těmi ostatními entitami, které přispívají k formulaci identity. Od těch musí vědci aktéra odpojit, aby jej alespoň dočasně mohli zahrnout do obce „core setu“. Laikům je tak nabídnuto vzít na sebe některé z identit jako např. občan Velké Británie, který má zájem na ekonomickém blahobytu atd.. Tím se odpojí od jiných identit. Core set se tak stává nekonečně rozšířitelný. Generalizovaný Core set (týkající se širokých oblastí jako je politika, etika,…) může teoreticky zahrnout jakýkoliv počet lidí určité společnosti s nějakým názorem na relevantní námět (laici mohou dát důraz na ne-vědecké aspekty). Aby přesvědčili cílovou veřejnost, musí je přimět, aby akceptovali škálu doplňkových identit. Tato studie se zabývá právě tím, jak to vědci v praxi uskutečňují, jak se pokoušejí odvrátit a zlehčit ty identity a kvality, které údajně charakterizují jejich veřejné obecenstvo, a jak tedy tímto utahují zobecněný „core set“.

 

Čili: Rozpor okolo pokusů na zvířatech má otevřeně morální charakter – s tímto spojený core set je nekonečně rozšířitelný – každý může zaujmout nějaké stanovisko. Jak tedy dochází k tomu, že se vědci  snaží toto omezit, redefinovat a jako důsledek diskvalifikovat určité druhé ze členství v něm? Podle autorů tím chtějí diktovat podmínky této debaty, jejímiž minimálními charakteristikami by byla racionalita, ne-násilí, zdvořilost atd.. Nejde jen o to, kdo má pravdu, ale kdo může mít legitimní členství a tedy hlas v tomto core setu. Účelem je zaobálkovat je do omezené debaty – vyrobit kontrolovaný core set. Vědci tak definují charakter veřejnosti, rozdělují ji do částí, kterýchžto členové jsou považováni za více či méně adekvátní, aby v debatách participovali. Konstruují tak aspoň minimální charakteristiky, které antivivisekconisté musí mít, aby byli v jejich očích legitimními morálními a technickými oponenty.

 

Metoda a metodologie (relevantní část převzatá z druhé výzkumné zprávy vzešlé z tohoto výzkumu):

Autoři provedli polostrukturované rozhovory se 43mi respondenty: 7mi vedoucími oddělení / výzkumné jednotky, 13ti zkušenými vědci, 8mi post-doktorandskými vědci, 11ti postgraduálními studenty a 6ti pečovateli. Tito pracovali v různých institucích a v různých oborech (od biologických disciplín po imunologické výzkumy a výzkumy chování zvířat). Souhlas s výzkumem dalo 9 z 20 oslovených institucí, 1 se ukázala být nevhodnou ke zkoumání. Velká většina těchto institucí přitom používala procedury, které lze podle zákona označit za mírné či střední. Jde tedy o samo-výběr, který odpovídá charakteristikám popisovaným antivivisekcionisty.

Rozhovory byly provedeny pro časopis New Science, který popularizuje vědu ve Velké Británii. Vědci tak skrze autory oslovovali veřejnost, která je relativně nakloněna vědě, a snažili se tak prezentovat se v dobrém světle. Michael a Birke se zajímali o to, co si vědci myslí o tom, jak je veřejnost vnímá, a o etické přijatelnosti.  Jak byli oni sami vědci vnímáni záleželo na několika faktorech. Nicméně autoři usoudili, že primárně byli považováni za obecenstvo časopisu New Scientist a hledali vyjevované reprezentace.

 

        Již z této teoretické a metodologické části je jasné problémové zaměření autorů, a to zejména co se otázky moci týče. Teorie sítě aktérů a tvorby „core setu“ ukazuje, jak „se dělá vědecká politika“ a jak se odborníci předvádí v dobrém světle a řídí debatu. Lze zde vysledovat jakési imanentní feministické stanovisko, kdy věda je onou „mužskou sférou“ a laická veřejnost onou podřízenou sférou „ženskou“, které je třeba pomoci prosadit se. Jde tedy o zpochybnění toho, kdo je nositelem vědění a správného přístupu, a to skrze vyjevenou manipulaci, která vládnoucí přístup jaksi diskvalifikuje.

Co se obecné metodologie týče, autoři použili etnometodologii, kdy se pokusili identifikovat svou pozici a pozici vědců na druhé straně a skrze reprezentace a vymezování se v průběhu rozhovoru zkoumali, jaký vztah vzhledem k laikům vědci zaujmou. Jde tedy o zkoumání interakčních dovedností a zároveň o identifikování diskurzu, který měli ovšem předem připravený již jinými vědci a šlo tedy do jisté míry o dedukci. Zde potom nastává problém, aby autor jedné straně nenadržoval a druhou skrze dekonstrukci neshazoval..

 

 

Zjištění:

 

Vytváření core setu :

Vědci nejsou přímo přítomni zahrnování do core setu, avšak stanovují ideální core set.  Je problematické, zda–li vůbec vědci chtějí vést dialog s veřejností. Vědci často uváděli, že je veřejnost příliš arogantní. Zároveň však projevili řadu reprezentací, která mají určit, kdo z veřejnosti může řádně vstoupit do debaty, což záviselo na jimi vnímané možnosti tuto veřejnost vzdělávat. To autoři označují jako diskurz vylučování a zahrnování, nebo-li ohraničování core setu.

Démonizace:  

Jednou z praktik používaných vědci, kterou autoři identifikovali, byla démonizace. Zejména stoupenci Animal Liberation Front byli označováni za kriminálníky.

Vymezení racionality:

Démonizace radikálních antivivisekcionistů naznačuje, že by tu mohli být i snesitelnější odpůrci, se kterými je debata možná. V jedné ukázce se vědec či vědkyně ztotožňuje s obecnými „umírněnými“, s nimiž má společný zájem, aby zvířata netrpěla. Autoři zde namítají, že toto rozdělení na rozumné/nerozumné odpůrce pozicuje vědce jako reflexivního a racionálního. To kontrastuje s iracionalitou spousty lidí z antivivisekcionistické „lobby“ (tímto respondenti odkazovali na jejich politiku, ze které je podezírali). Vědci připouští umírněné odpůrce, kteří jsou schopni racionální debaty, avšak následně tuto racionalitu shazují jako mýlící se ve svých názorech (obviňují je např. ze směšování pokusů lékařských a kosmetických a chtějí je „poučit“). [24]

Vymezení odbornosti:  

Vědci u laiků zdůrazňovali potřebu jisté „odbornosti“, aby mohli vstoupit do debaty. Ta sama má více způsobů vyjádření:

-   Intelektuální a technologická kritéria:

Zde jde o vědci vnímanou emocionalitu laiků, která znemožňuje řádnou reflexi. To je spojeno s tím, jak vědci chápou zaopatření nastolené zákonem z roku 1986, který udává, za jakých podmínek může být pokus proveden. (Tento zákon udává podmínky provádění pokusů a na základě něho pak dostávají jednotliví vědci, instituce ale i pokusy licence). Vědci vnímají tento zákon za správný a funkční v tom, že umožňuje provádění systematických ohodnocení a kontrolování pokusů na zvířatech. Přes veškerou systematičnost je však zvažování nákladů na zvířatech a zisků pro lidi a zvířata stále obtížné. Navíc dopad tohoto zákona je viděn jako spíše malý: jedinou výhodou je snad to, že dle výpovědí vědců zvýšil kvantitu a kvalitu jejich myšlení (samotné jednání podle nich měnit nemuseli). Myslet důkladněji je tedy jakousi stanovenou podmínkou i pro členství v Core Setu. Právě to vědci považují za vlastnost, která laikům uniká. Core set by dle jednoho citovaného vědce měl obsahovat i etické profesionály – vědec zmiňuje své zkušenosti s etickou komisí zacházení s embryi apod.: většina laiků v komisích byli právníci, úředníci či právní zaměstnanci – tedy zvyklí zvažovat etické otázky, zejména „pro a proti“. Důležité je podle něj tedy „vybrat laiky tak“, aby debata byla vedená v racionálním duchu. Jako nevhodnou označuje emocionalitu, která reaguje na „povrchní“ vzezření výzkumu.

-   Racionální emocionalita

Vědci neodmítají emocionalitu úplně, i oni často mají určité druhy zvířat za ty, se kterými by nemohli pracovat, a určité procedury, které by prostě nemohli vykonávat – a to jednoduše proto, že je příliš zarmucují. Avšak, jak uvádí, „někdo to asi dělat musí“, obecně proti tedy nejsou; tyto emoce, jak autoři uvádí, mohou být tedy marginalizovány, zaujmeme-li obecné vědecké hledisko. Své city pro zvířata vědci prezentují jako dlouholeté zkušenosti s nimi: je třeba se k nim chovat „humánně“[25]. Jeden z citovaných vědců uvedl, že své emoce racionalizuje tím, že přirovnává stres, s jakým se laboratorní zvíře potýká, s tím, s jakým se divoké zvíře musí vyrovnávat v přirozeném prostředí. Jak autoři tvrdí, vědci se cítí oprávněni tvrdit, kdy je myš „neobvykle“ vystrašená či v panice. Jsou tedy přesvědčeni, že vědí, jak to chodí v přírodě a mají vhled. Naopak laiky popisovali jako ty, co podléhají módě, manipulaci, „radikálnmu environmentalismu“, …, jsou podezíráni z patologie a přehnanosti (např. jeden z uvedených argumentů zněl: „asi měli špatné dětství, a tak se zlobí“). Laici dále dle popisů nemají zdravý rozum či znalost: vypustí zvířata na svobodu a někdo je zakousne. Jejich nelogičnost spočívá ale také dle vědců v tom, že jsou proti vědeckým experimentům, ale konzumují lékařské produkty, zneužívají domácí miláčky, ignorují jiné formy zneužití. Povrchnost emocionální odezvy veřejnosti tak vědci označují za sentimentalitu spojenou s  laboratorními zvířaty, která však zároveň opomíjí jiné formy zneužití a krutostí. Veřejná emocionalita je tak prezentována jako podřadná.

 

Závěr:

Core set určuje legitimní příspěvky do debaty. Podmínky účasti jsou přitom minimální: jsou jimi formální kvality jako nenásilí, racionalita a pravá emocionalita (založená na zkušenosti, porozumění). Tím však vědci vylučují velký počet těch, kdo jsou jimi považováni za nejvýmluvnější.  – Dle autorů je zde tedy snaha odpojit je od identity, která je proti-racionální a proti výzkumům na zvířatech.

Autoři zde tedy objevili polo-zahrnutí (na základě formálních kvalit) s omezenou pružností co se nabízených rolí a identit týče.To má zajistit, aby byla debata vedena ve vědci určeném „řádném duchu“.  Tito si přitom nenárokují shodu s laickou veřejností, avšak předpokládají, že vedená debata bude mít racionální formu. Autoři pro tento manévr navrhují termín „obálkování“: vědci neformulují přímo identity, je zde prostor pro omezené oponující si pozice.

Pozvání (ač zaujaté) do zapojení se do morálně-vědeckého core setu o pokusech na zvířatech může být podvráceno argumentem: „Proč potřebujeme tento výzkum jako takový? Prevence by byla jistě účinnější..“ Tyto argumenty jsou však efektivně vyloučeny vědci-respondenty ve své snaze konstruovat racionální core set. Snaha formulovat core set je tedy zároveň snahou separovat veřejnost od hrozivějších částí jejich sítí a zaměřit jejich pozornost jinam. 

 

        Z výpovědí vědců, jak je autoři prezentují a jak na ně v ukázkách odkazují, je opravdu znát jistý autoritativní pohled, s jakým nazírají na veřejnost, a jasný předpoklad prvenství jejich racionálního přístupu oproti emocionalitě veřejnosti (všimněme si, že i u Schuppli byla tato nerovnováha mezi vědci a zastánci laické veřejnosti v komisi, kdy laiků bylo mnohem méně a byli některými vědci považováni za podřadný, a kdy laici někdy používali svých citů a intuice k posouzení případu). Tato nerovnováha je přitom paralelou typického tradičního postavení žen a mužů, kterým se zabývá feministický výzkum. Tak je zde laická veřejnost (po „vzoru“ ženy) považována za iracionální, nevědeckou a za objekt, který je třeba teprve dotvarovat, zatímco vědci sami sebe (po „vzoru“ mužů) považují za racionální, schopné vše zvážit a spočítat, racionálně si odůvodnit své pocity a přesvědčit o své „pravdě“ tu část veřejnosti, která nemá agresivní (kriminální) proti-politiku, není ovládaná módou či není jinak „zmanipulovaná“. Otázka moci je však všeobecně tématem poststrukturalismu a postmodernismu, přestože srovnání s námitkami feministického výzkumu se mi v tomto případě zdá hezky ilustrativní. Podle této zprávy vědci opravdu svou argumentací „vyráží do boje“, ač mají za sebou zákony a nemusí tedy bojovat za víc než je obhajoba stávajícího „statu quo“.

Protože autoři dali v tomto výzkumu promluvit jen jedné straně, může se zdát, že svou interpretací strategie, kterou vědci používají, straní laikům, o čistotě a strategii jejichž úmyslů nepadla z jejich  strany zmínka. Autoři zde však zkoumali ryze interakční schopnosti vědců, politika jejichž výpovědí byla dosti věrohodně interpretovaná. Přestože měli teorii, ke které chtěli své výsledky vztáhnout, již naformulovanou jinými autory, skrze pozicování a připisovaní statusů identifikovali, jak tito vědci-respondenti definují pro autory (a skrze ně pro veřejnost časopisu Social Studies of Science) „rozumnou debatu“, jak sebe ve vztahu k veřejnosti vnímají, koho jsou ochotni vyslyšet a do jaké míry jsou přístupní diskuzi. Iracionalitu a intuici, jakožto jiné formy poznání (avšak v jistém smyslu snad „přirozenější“ a dalo by se namítnout že i férovější – zvířata k nám podle všeobecného názoru taktéž přistupují intuitivně), byly vědci zavrhnuty a morální zdůvodňování se mělo zejména opírat o zvažování nákladů a výnosů. A to přesto, že některým samotná tato empatie se zvířaty údajně kategoricky brání pracovat s určitými druhy zvířat či provádět některé procedury.

 

 

VI.  Michael, M. and Birke, L. (Spring,1994): Accounting for Experiments: Identity and 

       Disreputable “Others“.Science, Technology and Human Values, Vol.19, No.2,

       p. 189-204

 

Ve druhé výzkumné zprávě, kterou na základě stejného výzkumu napsali Michael a Birke na jaře téhož roku, se autoři opírají o koncept „others“, který je údajně znám zejména v sociální psychologii jako „intergroup theory“ a slouží k ustanovení diskursivního prostoru pro určitou identitu. Používán je též ve feministických kritikách, soc. konstruktivismu a sociologii postmoderny. Jde o návrh, že ohraničením sebe a ostatních se vědci prezentují v pozitivním morálním světle. „Ostatní“ je přitom relativní koncept – někteří se  „druhými“ stávají jen v určitém kontextu. Proto se zde i někteří vědci mohou dostat do konceptu „druhých“, nesplňují-li standardy řečníka.

Tato studie zkoumá diskursivní zdroje pro tvorbu reprezentace „druhých“. Vědci tak vyzdvihují legitimní pokusy na zvířatech na úkor jiných využití zvířat. Tím nejen představují pokusy na zvířatech v pozitivním světle, ale i zostuzují laické kritiky, kteří jsou implicitně prezentováni jako ignorantští, strategicky odpíraví nebo přímo pokrytečtí.

Hlavním cílem studie bylo vyzkoumat, jaký je dopad zákonu z roku 1986: Animals (Scientific Procedures) Act (Public General Acts 1986) na vedení výzkumných a o blahobyt zvířat pečujících oddělení v řadě britských vědeckých institucí. Tento zákon reguluje používání zvířat ve vědeckém výzkumu tím, že požaduje, aby vědci na jednotlivé projekty měli licenci (žádali o povolení). Takový centrální předpis staví vědce v Anglii do odlišné situace než jsou vědci v jiných zemích, např. ve Spojených Státech, kde je běžné využívat institucionální etické komise. Autoři si tedy dali za úkol mimo jiné vyzkoumat pohled vědců na britskou legislativu.

Zájmem autorů byl také názor (pohled) vědců na zvířata, antivivisekční lobby a status pokusů na zvířatech ve Velké Británii a v zahraničí. Chtěli porozumět jak a za jakých podmínek vědci skrze diskurz konstruují své sociální identity, aby se učinili důvěryhodnými pro širší veřejnost. 

 

Zjištění: 

Každý „other“ představoval morální útočiště. Praxe ve Velké Británii byla srovnávána s praxí ve Spojených státech (zde je kontrola zajištěna skrze etické komise, což podporuje větší různorodost v rozhodování). Sdílený diskurz tedy vysvětloval i zjištěnou malou odlišnost v názorech respondentů. Kromě lišícího se způsobu, jak vědci a pečovatelé mluvili o cizincích (vědci zde používali více odkazů na odlišnost kultury a státní politiky cizí země, pečovatelé spíše zmiňovali konkrétní problémy s cizinci) zde nebyly nalezeny významnější rozdíly v názorech mezi vědci z různých oblastí či mezi muži a ženami.

Kromě toho, že respondenti uplatňovali diskurz „others“, který měl mimo jiné zdůraznit tradiční důslednost a výsady laboratorní praxe ve Velké Británii, nový zákon navíc údajně prosadil ještě větší reflexivitu (ač v praktickém jednání ke změně nedošlo). „Others“ byly na pozadí tohoto zaopatření prezentováni jako podřadní ve smyslu jejich kapacity či možnosti důkladného intelektuálního vyjasnění a cizinci jako kulturně neschopní.

Skrze koncept „others“ vědci též konstruovali reprezentaci obecenstva, vzdělané laické společnosti, která se zajímá o vědu. Vědci jsou ve svých výpovědích vůči některým jejich vlastnostem kritičtí. Navíc skrze srovnávání se  s cizinci (ať už individui, institucemi či národními politikami a kulturami) vědci apelují na nacionalistické sklony obecenstva. Formují tak socioetickou doménu, do které je obecenstvo pozváno, aby vstoupilo, nebo ji alespoň uznalo. V rámci této strategie však musí vědci zaujmout určité charakteristiky a vymezit se od druhých. Těmito druhými přitom jsou:

kosmetický průmysl – obecenstvo je dle vědců epistemologicky naivní a spojuje si proto výzkum lékařský a kosmetický dohromady. Je též eticky podjaté (k čemuž je údajně vedou jejich politické závazky).

zemědělství – zde údajně též dochází ke špatnému zacházení – vědci se tedy ptají, proč není veřejnost k této oblasti stejně kritická.

majitelé domácích miláčků – veřejnost nejen že má v očích vědců nedostatky a není schopná kritického soudu, ale navíc má mezi sebou mnoho těch, kteří vlastní zvířata a nedávají jim dostatek péče.

Kliničtí pacienti – zde je vědci v potaz brána i schopnost empatie veřejnosti, respondenti příležitostně nabízí i srovnání s běžnou lékařskou praxí a tvrdí, že zvířeti v laboratoři se dostane lepší péče než kolikrát pacientovi od chirurga.

Čtenáři si tak mají vybrat mezi kontrastními kvalitami. Buď budou disponovat schopností důkladně rozmýšlet, přistupovat ke zvířatům s důslednou péčí a respektem a ochotou uznat historické prvenství britské biomedicíncké praxe zacházení se zvířaty. Nebo se stanou těmi, co se oddají nedbalému myšlení a přehnaně zobecněnému moralizování. Takto vědci nabízí rozdělení mezi „dobrem“ a „zlem“ a navrhují, že patří k onomu dobru.

Autoři ještě na závěr tvrdí, že tendence konstruovat protivníky jako epistemologicky a morálně zkažené je typická pro všechny strany, které se dostanou do sporu – i pro antivivisekcionisty: ti též říkají, že mají přístup k faktům a že vědci jsou politicky/ekonomicky/intelektuálně pro sebe zaujatí. – Mají tedy údajně zrcadlovou socioetickou doménu vůči té, kterou zastávají vědci.  V této studii je dále dle autorů zřejmý rozdíl v rozumění morálního statusu zvířete (a obecněji přírody). Spor veřejné kritiky a vědecké protikritiky může být přitom navíc i sporem o to, zda má věda právo mluvit za veřejnost. Ačkoliv toto může být pouhou reflexí protivědeckých postojů či smrti vládnoucího příběhu vědy, na konkrétnějším stupni prý může tato konfrontace dle autorů vyjadřovat nějaké veřejné úzkosti ohledně instituce vědy. Vědci tak mají více-méně tendenci ovládat a/či banalizovat hlas skeptické veřejnosti a reprezentovat ji jakožto epistemologicky a eticky podřadnou. Tím dále reprodukují toto napětí a přispívají k veřejným obavám a strachu.

 

        Jak vidíme, závěry vyvozené z tohoto o pár měsíců později prezentovaného článku se v mnohém shodují s předchozí studií. Z toho můžeme usoudit, že autoři opravdu nepřizpůsobovali výsledky teorii, nýbrž vždy v určitém stylu a opíraje se o určitou tradici myšlení prezentovali své výsledky. Zde koncept moci staví do souvislosti s feministickými kritikami (jak jsem navrhovala již u předešlé studie), soc. konstruktivismem a sociologií postmoderny. Aby nebyli nařčeni ze stranění jedné „pravdě“ skrze dekonstrukci jiné „pravdy“, uvedli v závěru nárok na zobecnění takového přístupu, jaký vyzkoumali u vědců. Stejné taktiky tak přisoudili i opoziční straně, kterážto má operovat na zrcadlově převrácené etické doméně. Taktéž vyvozují obecnější závěry o tom, jaký by na základě jejich zjištění mohl být vztah laické veřejnosti a vědy. Studie je tak o něco realističtější, přestože až na onu převrácenou socioetickou doménu antivivisekcionistů jde spíše o možné usuzování, teoretizování. I tímto zobecněným teoretizováním však tato studie zároveň předpokládá existenci jakési „reality“ (- klade si otázku jaká by asi mohla být). To může být dáno tím, že je psaná pro méně sociologicky vzdělanou – a tudíž potenciálně i méně kritickou- veřejnost (jde o časopis Science, Technology and Human Values zatímco první článek byl psán pro časopis Social Studies of Science). A v běžné praxi se o realitě a problémech jakožto o hmatatelných často mluví bez toho, aby toto bylo ihned zpochybňováno a nad tím spekulováno. Což ovšem automaticky neznamená, že si laici musí vykládat realitu jakkoliv jednoznačně, spíše se mi zdá, že jen s lehčím srdcem přijímají dočasně řečníkův úhel pohledu.[26]

 

Závěr:   

 

     V této práci jsem předvedla 6 výzkumých zpráv. V první z nich, která zkoumala etické univerzitní komise v Kanadě, jsem identifikovala naturalistický etnografický přístup s až feministickou angažovaností „něco změnit“. U druhého článku jsem se snažila čtenáře přesvědčit, že jde o formu emocionalismu – autor zde neotřelým způsobem prezentoval spor 2 postojů, 2 odlišných narativů, přičemž žádná fakta nevyvozoval, jen působil na emoce. Třetí výzkum byl etnometodologickým zkoumáním sociální konstrukce diskurzů, ve kterém hrálo hlavní roli nepojmenovávání jako popírání biografie. Čtvrtý se svým realistickým přístupem a za použití Grounded Theory snažil provést obsahovou analýzu postojů veřejnosti. Výsledkům pak přikládal zobecňující charakter. Pátá výzkumná zpráva v sobě obsáhla sociální konstrukci diskurzu, diskursivní analýzu a etnometodoogii, přičemž jsem v ní nacházela paralely mocenského řazení typického pro feministický výzkum (samotný výzkum autoři vztahovali k teorii sítě aktérů). Poslední šestá výzkumná zpráva, která je založena na stejném výzkumu jako předchozí pátá, je variací oné předchozí a využívá tzv. „intergroup theory“, kterou sami autoři považují za typickou pro feministické kritiky, soc. konstruktivismus a sociologii postmoderny. Jak jsem doložila, tato studie byla o něco realističtějšího charakteru než předchozí a měla jisté ambice své výsledky zobecňovat, což ovšem mohlo být dáno také jiným typem média, ve kterém byla publikovaná.

     Přes odlišnosti výzkumů (jak ve svém zaměření tak ve svém způsobu zkoumání) lze vysledovat jisté shodné momenty, které ve svých dílech zaznamenalo více autorů najednou. Jde především o mocenský aspekt na straně vědců, jejich kladení racionality nad emocionalitu a intuici (jež je spíše v protikladu s běžným laickým přístupem ke zvířatům), prvenství péče o „bezbolestnost“ na úkor smrti či počtu obětí, obtížnost etických soudů ohledně využití zvířat (zejména danou nesnadným odhadem „zisků“, marností a častým plýtváním života zvířat jen proto, že potenciální zisk by měl velkou hodnotu; ale i jinak zamlžené okolnosti rozhodování se, různým pojetím „zvířete“ apod.), nepojmenovávání laboratorních zvířat a jejich absence biografie (jako i nemožnost zabít zvíře s biografií -ať už lidmi přisouzenou nebo tou, kterou by snad samo mohlo vnímat (viz Belief in Animal Mind)).    Veřejnost je na základě výsledků čtvrtého výzkumu prezentovaná jako ta, která nerada mění své návyky a proto si teprve na základě svého chování utváří své postoje. Na obdobný jev naráží ve svých výpovědích v posledním z výzkumů i spousta vědců-respondentů, kteří veřejnost pokládají až za pokryteckou.. Zároveň však ve čtvrtém výzkumu autoři vysledovali údajně největší podporu ze strany veřejnosti co se výzkumů týče právě pro lékařské pokusy, což by odporovalo oprávněnosti stížnosti vědců-respondentů z posledního výzkumu ohledně toho, že je společnost proti nim zaujatá. 

     Snad se mi podařilo vystihnout silné a slabé stránky každé z výzkumných zpráv. U první jsem ocenila autorčino problémové vidění: její odbornost, zaujetí a snahu navrhovat řešení, jako i pestrost, podrobnost a pečlivost, se kterou jednotlivé a rozličné (jí vnímané relevantní) aspekty fungování komisí vyjevovala. A to přes to, že podle naturalistického etnografického výzkumu takové členství a postoj můžou znamenat komplikace. Druhý byl jistě promyšleným (a myslím, že i dosti účinným) zprostředkováním pocitů, které pramení z postavení se tváří v tvář dilematu lidského pojímání „zvířete“. Třetí dal nahlédnout mnohé z konstrukce identity zvířete a jeho ne-biografie; čtvrtý byl z mého pohledu asi nejslabší, avšak zase podával přehledným způsobem (a pro realisticky zaměřené čtenáře asi i lépe stravitelným) své výsledky. Pátá a šestá výzkumná zpráva byly orientované na mocenský aspekt a boj za „pravdu“ a podaly přehledný obrázek, jak si vědci během rozhovoru (a skrze takovou reprezentaci pro pociťované publikum) mohou utvářet svou primární adekvátnost a vylučovat z debaty druhé. 

     Otázka, která mi na závěr vystanula, byla, jací lidé to jsou, co se rozhodnou tématem vztahu člověka a zvířete zabývat se. Mám tendenci si myslet, že toto téma zajímá nejspíše ty, co mají ke zvířatům osobnější vztah nebo ty, co chtějí něco změnit. Podle uvedených výzkumů se zdá, že výzkumníci stávající situaci problémově nevidí, spíše je zlobí, že musí tuto situaci i přes to, že údajně dodržují zákony, obhajovat u veřejnosti či ochránců zvířat. Ve výzkumech jsem však nezaznamenala očividnou podjatost či politiku (až na ony změny, které ovšem až na základě svého výzkumu posléze navrhuje Schuppli) a problém nezaujatosti zde proto tolik „problémově“ nevidím.

     Na úplný závěr bych ráda dodala, že jako nevhodnější pro zkoumání vztahu lidí a jiných živočišných druhů se mi na základě probraných výzkumů zdá konstruktivistický a etnometodologický přístup, neboť jde o oblast, kde je třeba obezřetně hlídat a dekonstruovat různé koncepty a pojmy. To však je čistě můj osobní názor.

 

 

Použitá literatura:

 

Probírané výzkumy:

 

Kanigel, Robert (1987): Specimen No. 1913.  A Rat´s Brief Life in the Service of  Science. The Sciences 27,1 (Jan./Feb.), p.30-37.

Knight, Sarah; Nunkoosing, Karl; Vrij, Albert; and Cherryman, Julie: Using Grounded Theory To Examene People´s Attitudes Toward How Animals are Used, Society and Animals, 11:4, Koninklijke Brill NV, Leiden: 2003 

Michael, M. and Birke, L. (Feb.,1994): Enrolling the Core Set: The Case of the Animal Experimentation Controversy. Social Studies of Science, Vol.24, No.1, p.81-95

Michael, M. and Birke, L. (Spring,1994): Accounting for Experiments: Identity and Disreputable “Others“. Science, Technology and Human Values, Vol.19, No.2, p. 189-204

Philips, Mary T.(1994): Proper Names and the Social Construction of Biography:The Negative Case of Laboratory Animals. Qualitative Sociology, Vol.17, No.2, p.119-142

Schuppli, Catherine Anne (April2004): The Role of the Animal Ethics Committee in Achieving Humane Animal Experimentation. The Faculty of Graduate Studies (Animal Science). The University of British Columbia, p.1-163.

 

Pomocná literatura:

 

Derrida et Roudinesco (2003): Co přinese zítřek?. Praha: Karolinum

Des Jardins, Joseph, R.: „Ethical Theory and the Environment“ in: Environmental ethics: An introduction to environmental philosophy. Toronto: Wadseworth, Thompson learning.

Maynard, Douglas W. : The Perspective-Display Series and the Delivery and Receipt of Diagnostic News.

Bližší informace jsem nedohledala, ale měla jsem na tento přidělený text referát..

Singer, Peter (2001): Osvobození zvířat. Praha: Práh

 

 

+  přednášky kurzu „Současnost kvalitativního výzkumu I.“ Od Mgr. Vodochodského a výpisky z knih:

Gubrium, J. and Holstein, J. (1997): The new language of qualitative method . Cambridge: Cambridge University Press.

 a

Miller, R.(2000): Researching Life Stories and Family Histories. London: SAGE.

dostupné na:

http://virtualni.institut.cz/biosem/

 

 

 

Příloha:

 

Koncept „3Rs“ je utilitaristickým a nejběžnějším konceptem, který etické komise používají při rozhodování. Autorka zvažuje jeho dnešní adekvátnost a účinnost. Pro pochopení uveďme, že teorie „3Rs“ byla zavedena roku 1959 Russellem a Burchem a sestává z „Replacement“, jež představuje nutnost zvážení, zda výzkum nelze provést na méně citlivém materiálu (vyšší rostliny, mikroorganismy atd.); dále „Reduction“ - výzvou k takovému výzkumu, který se snaží o snížení „počtu použitých zvířat natolik, aby se dospělo ke kýžené informaci určitého rozsahu a přesnosti“ (Russell and Burch 1959: str.64 in: Schuppli 2004: str.14). Tento utilitaristický koncept však nezahrnuje zákaz používání některých druhů zvířat, není-li prvně zdůvodněn skrze posouzení nákladů a výnosů (např. pes, kůň či kočka; lidoopi lze zdůvodnit vyšší citlivostí, tedy vyššími náklady). Společenská zvířata tak mají vyšší hodnotu, která je však pouze připsaná společností. Dále, Russel a Burch dávají důraz na redukci bolesti a utrpení, zatímco dnes se v oblasti sociální péče o blaho zvířat dostalo v potaz i zvyšování kvality života, kdy nejde pouze o zabránění negativním hedonickým stavům. K tomu patří obohacování životního prostředí, ale i navozování pozitivních vztahů s člověkem. Způsob manipulace se zvířaty však vědci prokazovat etické komisi většinou nemusí. Někteří mohou namítnout, že snižováním stresu u zvířat ve vylepšeném prostředí ovlivníme výsledky, jež nebudou srovnatelné s předchozími. Avšak zároveň se tyto výsledky stanou bližšími skutečnosti. Výzvou pro koncept „3R“ je i vzrůstající trend v používání geneticky upravených zvířat. Při pokusu s těmito zvířaty je vždy zapotřebí velký počet jedinců k získání malé části funkčních transgenů. Dochází tedy k plýtvání životy: počet pokusných zvířat po 30 letech postupného klesání začal v západních zemích opět narůstat. Ohrožuje tedy jak „Reduction“, tak i „Refinement“, protože u zvířat s nejrůznějšími patologiemi s neznámými vedlejšími účinky je těžké zmírnit bolest či strádání. No a vzhledem k velkému potenciálu, který tento vědecký výzkum údajně skrývá, se i „Replacement“ nezdá být pravděpodobným trendem. Jak Schuppli uvádí, podle utilitární tradice by takové výzkumy byly obhájitelné vzhledem k možnostem velkých přínosů, avšak netěší se přízni veřejnosti. Etická komise pro užívání zvířat by tak dle Schuppli měla držet počty těchto zvířat pod kontrolou a ptát se na nezbytnost používání geneticky upravených zvířat.

Utilitární etika se tudíž autorce nezdá být dostatečnou; je třeba zvážit aplikování i jiných etických teorií. Nabízí se např. vztahová etika (u domácích zvířat), etika týkající se komplexity schopnosti poznání a chování (u lidoopů), a nakonec je třeba zvažovat stupeň škody a počet použitých zvířat i bez ohledu na zisky. Autorka se též přiklání k připojení čtvrtého „R“: „Responsibility“, které bylo již navrženo organizací „International Foundation for Ethical Research“ (IFER 2002), a které by obsahovalo odpovědnost neporušovat hodnoty společnosti, zvyšovat kvalitu života zvířat v lidské péči a odpovědnost zvažovat skutečné náklady v analýze nákladů a zisků[27].   (Schuppli 2004: str. 12-23)  

 

 


 

[1] A to přestože je to známka jisté politiky, názoru, který si dost možná začala utvářet již jako komisařka. (-to by však měla jakožto reflexivní výzkumnice snažící se o objektivitu uvést..). Politický výzkum  je údajně povolován autory, kteří vychází z marxistického, kritického či feministického myšlení. ( Michael, M. and Birke, L. (Spring,1994).

[2] Stejně tak se ani mnohé feministky nebrání kvantitativnímu výzkumu, který poskytuje jasná zjištění a je důležitý při uskutečňování (politických) cílů.

[3] Z těchto 3R se mimochodem autorce jako nejdůležitější vyjevilo „refinement“, kterýžto pojem je také nejméně shodně pojímán. Bolest byla mnohými respondenty kladena nad použitý počet zvířat jako i nad smrt. Naopak u bezbolestných pokusů byl mnohými počet použitých zvířat vnímán jako irelevantní.

[4] Jedna laická členka komise, kterážto by měla svou přítomností aspoň trochu vyvažovat onu převahu vědců, tak uvedla, že samozřejmě naprosto věří v pokusy na zvířatech, jinak by v komisi neseděla.

[5] Animal Ethics Committee

[6] a které jsou navíc zvýšené ještě tím, že členové komise mají jen velmi zřídka zpětnou odezvu, jaké měla jejich rozhodnutí dopad

[7] Na 3 fotografiích je myška sólově, na jedné jsou dvě myšky (tato fotografie je ovšem také největší čili nijak „osobnost“ žádné z myšek neruší).

[8] Odlišnosti laického a vědeckého postoje ukazuje ve své práci i Schuppli, zejména když cituje některé členy komisí, kteří se po dovolené či pauze vyrovnávali s „kulturním šokem“ a neubránili se prostého soucitu a pocitů nepatřičnosti ve vědeckém zacházení se zvířaty (Schuppli 2004). 

[9] Michael a Birke na základě prostudovaných výzkumých zpráv jiných autorů navrhují, že přirozený postoj (Schutz) ke zvířatům je chovat se k nim jako k domácím miláčkům, se kterými máme soucit a kterým často i přisuzujeme osobnost (Michael and Birke: 1994).

[10] Philips se ve svém výzkumu zmiňuje o rituálech, které jsou spojené s přeměňování individua s potenciální biografií v nepojmenovatelnou „oběť“, jež se tímto stává „symbolem“. (Philips 1994)

[11] Toto můžeme číst jako zdůrazňování ochrany před bolestí nad smrt jedince či počet použitých zvířat, kterýžto fenomén identifikovala ve svém výzkumu etických komisí Schuppli (Schuppli 2004).

[12] Plýtvání zvířat je dle Schupli nejmarkantnější u geneticky modifikovaných zvířat (Schuppli 2004).

[13] O aspektech a důvodech nepojmenování píše podrobněji autorka následujícího příspěvku Philips (Phillips 1994).

 

[14] Opět lze více o pojmenování pojímaného jako vtip, jež neodkazuje k individualitě či biografii, nalézt u Philips (1994).

[15] O snadnosti takový výzkum obhájit mluví nejen Schuppli (2004), ale i např. Knight, Nunkoosing, Vrij a Cherryman (2003), kteří ve zkoumání postojů laické veřejnosti k využívání zvířat několikrát narazili na nejlepší obhajitelnost právě lékařských pokusů, zazněl dokonce názor, že by bylo neetické neprovést takový výzkum, přinesl-li by lidem lék na rakovinu.  

[16] Tzv. „trial and error basis“ je dle Schuppli (2004) typickým pro konstrukci DNA u geneticky modifikovaných zvířat. Proto zde také dochází k velkému plýtvání na životech.

[17] Jak uvádí Gubrium a Holstein, jde zde o 2 jevy – o interakční podmínky a dovednosti, jež jsou dvěmi stranami jedné mince, přičemž je třeba zaměřit se na jedno, čehož dosáhneme tzv. „uzávorkováním“. V tomto výzkumu se tedy autorka zaměřila zejména na onu „dovednost“ si neustále znovu-utvářet laboratorní svět, ve kterém se dá bez větších emočních problémů žít. Strukturované rozhovory zde proto byly zřejmě nezbytností pro bližší zkoumání již vypozorované dovednosti.

[18] To odpovídá tvrzení Gubrium a Holsteina (1997), kteří říkají, že metafory mohou přenést význam mezi interpretačními doménami, kdy něco běžného přenesou do nové oblasti a tím toto nové interpretují a osmyslňují (a snad i ospravedlňují – pozn. VK)

[19] To je v souladu se zjištěním výše uvedené Schuppli (Schuppli 2004).

[20] Takový výklad teleologie je však značně posunutý od původního výkladu smyslu, jak jej pojímal Aristoteles, který odvozoval smysl každé věci či bytosti z jejích charakteristických vlastností, činností a schopností. (De Jardins 2001). Zde je smysl určen významem pro člověka.

[21] Samotný tento fakt je zajímavý: jestliže je možné pociťované utrpení zvířat dávat do závislosti na schopnosti myslet a uvědomovat si svou situaci, mohu se dále po vzoru Singera (2001) zeptat, jak je možné, že stejnému škatulkování nepodléhá např. dítě, když pláče (popř. když projevuje nelibost postižený člověk)? BAM je zde tedy zaměřeno na „ty druhé“, čímž tedy pořád dosti zásadně rozlišuje ony kategorie „člověk“ vs. „zvíře“, o kterém např. Derrida tvrdí, že je zásadní mýlkou (Derrida 2003).

[22] Jinou otázkou, kterou respondent vznesl je, co chce zvíře – chce zachraňovat lidskou rasu? (pozn.: zde však podle mého názoru nejde o „rasu“, my nejsme na vymření. Domnívám se, že jde o hru s pojmem subjekt/objekt. Pakliže zvažujeme co „chce“ zvíře, dáváme za tento spíše obecný pojem zvíře spoustu takových jedinců, které jsou na pokusy používány, jde tedy o imanentní vlastnost – o co takové zvíře přirozeně usiluje v rámci přírodního řádu (tj. (nejen ale také druhová) rovnováha, přirozený stav věcí – podle aristotelské teleologie). Naopak léčba je určena pro nemocné jedince, kteří mají hodnotu sami o sobě (subjekt). Chceme-li však vyzdvihnout obecné „dobro“, kterýmžto je druhová diverzita, o kterou usilujeme i my, mluvíme o „lidské rase“).

[23] Zde je třeba se zeptat, jestli lze takto dávat do souvislostí vysledovanou realitu a postoje respondentů (o kterých věří, že jsou saturovaným vzorkem). Respondenti si navíc mohli mnohé uvědomit či se vůči tomu vymezit až v průběhu rozhovoru či šetření. Autoři tvrdí, že zkoumali teorie, ke kterým se lidé vztahují – avšak tyto teorie mohou být rozhovorem (znovu)utvářeny, jak to navrhuje etnometodologie.

[24] Na základě vylíčení autorů se nabízí, že tedy vědcům zřejmě nejde tolik o vyjednávání jako o to převést tyto umírněné na svou stranu. Je otázkou, zda agresivita oněch „right wing“ antivivisekcionistů nepramení právě z tohoto, dalo by se v jistém ohledu říci, „namyšleného“ postoje vědců.

[25] Zde je otázkou, co ono „humánně“ primárně znamená. Jestli je tím myšleno zachování si „lidské tváře“ vzhledem k tomu, co vědci se zvířaty provádí (čili ohledy na své pocity a svědomí), nebo je-li „humánnost“ také ohledem na vyjevené (či odpozorované jako přirozené) touhy živočicha..  A co všechno lze pod slovo „humánní“ ještě zařadit – zda je přípustné záměrně přivodit živočichovi stres, pokud si myslíme, že by na tom pravděpodobně nebyl lépe, kdyby byl býval ve volné přírodě – viz dále.

[26] Michael je vyučující na univerzitě v Lanchestru a publikuje zejména články o tom, jak veřejnost pojímá vědu, o poststrukturalistické perspektivě v sociální psychologie a sociální teorii a environmentální etice. Birke je bioložka, která nyní pracuje na poli sociálních studií vědy.  Je autorkou díla „Ženy, feminismus a biologie“ a publikovala články o ženském pohledu na vědu a veřejném sporu ohledně využívání zvířat. Oba tak mají svým způsobem k sociologii a jejím metodám blízko; feministický podtón, který jsem v jejich dílech rozeznala, může odkazovat také k osobitému náhledu Birke, která se tímto směrem již dříve zabývala.

[27] O rozšířenosti utilitaristické filozofie a zvažování nákladů a zisků v oblasti environmentální etiky se podrobněji zmiňuje i např. J.R. Des Jardins (2001). I on vidí značné mezery v praxi tohoto myšlenkového proudu v oblasti etiky, který je poměrně snadno zneužitelný (jak změříme jednotlivé zájmy? Čí zájmy zahrneme do výpočtů?...). 

 

 

Home | Naše texty | Vztah lidí k jiným živočišným druhům