human-animal.nazory.cz    

 
       
       
Úvod
Novinky

Knihy
Důležité odkazy
Naše texty
Články
Diskuze
Kontakt
Návštěvní kniha

Home | Naše texty | Věda a experimentování na zvířatech

Věda a experimentování na zvířatech

Vandrovcová, T., Zápočtová práce ke kurzu Metodologie vědy

Celý text ke stažení zde (.doc)

 

 

Ve své práci se budu věnovat problematice experimentování se zvířaty, jelikož jej považuji za jeden z největších etických problémů vědecké práce, který je zároveň velice málo reflektován a často bagatelizován. Mým osobním názorem je, že invazivní pokusy na zvířatech, které způsobují fyzickou bolest či psychickou deprivaci, jsou v míře, ve které jsou a byly provozovány, naprosto neospravedlnitelné. Možná by se tento názor mohl zdát jako extrémní, ale ve své podstatě je sdílen většinou.

Fyzické týrání zvířat jako takové považuje mnoho lidí za odsouzeníhodné, jelikož si uvědomují, že i jiní tvorové cítí bolest. Zvířata sdílí naše domácnosti, komunikujeme s nimi, hrajeme si s nimi, aby se nenudila, s láskou o ně pečujeme, a když zemřou, tak truchlíme. Není tedy pravda, že by ve společnosti panoval názor, že zvířata nezasluhují žádnou pozornost.

Nyní jsou tedy na řadě otázky: Jak je možné, že v samém centru naší společnosti probíhají kruté experimentální praktiky na tvorech, kteří se od těch, které máme doma nijak neliší? Jak může společnost „pejskařů“ tolerovat, že badatel například způsobí štěněti takové přehřátí, které způsobí křeče a následně smrt? Jak je možné, že společnost, která vytváří stále přísnější zákony na ochranu zvířat proti týrání, zároveň v těch samých zákonech dává výjimky a dovoluje vědcům zacházet se zvířaty jak se jim zlíbí? A jak je možné, že takové experimenty provozují lidé, kteří sami ve svém volném čase zvířata berou jako domácí mazlíčky?

            Na tyto otázky se nabízí velice jednoduchá odpověď. Experimenty na zvířatech se odehrávají na poli vědy a věda má v naší společnosti zcela výsostné postavení. A právě toto postavení má pro zvířata nešťastné důsledky. Například je zřejmý fakt, že to, co se děje zvířatům v experimentálních laboratořích, je univerzálně definováno jako kruté a sadistické, pokud to není součástí systému vědy. Téměř v každé společnosti je protizákonné způsobit zvířeti doživotní fyzické či psychické následky nebo jej dokonce umučit k smrti. Je jasné, že mnoho věcí, které vědci způsobují svým „objektům“ zcela rutinně a s „dobrými úmysly“, by bylo v běžném životě označeno jako naprostý sadismus.

A zde se nabízí další a další otázky. Čím si věda získala takový status? Čím legitimizuje své postavení a veškerou svou činnost? Jsou ony „dobré úmysly“ vždycky tak čisté? Jsou všechny experimenty skutečně nutné a přináší důležité výsledky prospěšné pro lidstvo? V dalším textu se pokusím dokázat, že experimenty na zvířatech jsou pouze slepou uličkou vědy, která, nejenže není eticky obhájitelná, ale která navíc nepřináší takový přínos, kterým bývá ospravedlňována. Zaměřím se samozřejmě také na to, jakým způsobem se tyto praktiky institucionalizovaly a které aspekty vědeckého přístupu umožnily jejich rozkvět.

Nejprve je třeba se zamyslet nad obecným směřováním vědy, jelikož mnohé vysvětluje.

            Za nejdůležitější moment v historii vědy považuji změnu paradigmatu, která se uskutečnila v 17. století. Vědecké poznání od této chvíle až do současnosti uskutečnilo obrovské pokroky (ať už pozitivní či negativní), a to především proto, že z nedotknutelné přírody se stal objekt pro poznání a ovládnutí člověkem, hlavním etickým imperativem se stalo poznání, kterému nemá nic stát v cestě a věda si vymohla autonomii ve vztahu k náboženství, státu a k morálním důsledkům, které s sebou poznání nese.

            Tyto a další principy formuloval René Descartes, jehož vliv považuji za zásadní, a na jehož tezích lze dobře ukázat další směřování vědy. Příkaz poznávat zaznívá ve větě: „Jakmile jsem získal některé poznatky všeobecné, týkající se fyziky (...), měl jsem za to, že je nesmím skrývat, nechci-li se značně provinit proti zákonu, zavazujícímu nás přispívat k obecnému dobru všech lidí.“ [Descartes 1992: 45] Touhu po ovládnutí přírody můžeme vyčíst zde: „Je možno dojít znalostí a místo oné spekulativní filozofie, je možno nalézt jinou, praktickou, jejíž pomocí poznajíce sílu a působnost ohně, vody, hvězd, oblohy a všech ostatních těles (...) mohli bychom všeho toho použít stejným způsobem ke všem účelům, pro něž se to hodí, a stát se tak jakoby pány a vlastníky přírody.“ [Descartes 1992: 45] S tímto samozřejmě souvisí i jeho rozlišení mezi myslícím Já (ego cogitans) a materiální věcí (res extensa), která má být poznávána a ovládána.  

Pro laboratorní zvířata mělo fatální důsledky především jeho tvrzení, že zvířata nemají duši, vědomí ani city. Pod vlivem poznatků mechaniky věřil, že vše je tvořeno hmotou a řízeno mechanickými zákony. Aby však unikl kacířské myšlence, že i lidé jsou pouze stroje, připojil k nim myšlenku duše. Spojení vědeckých poznatků a křesťanské doktríny dalo vzniknout ostré polarizaci mezi lidmi a zvířaty s  mimořádnými následky – zvířata nemají vědomí, jsou to pouhé automaty a jejich projevy bolesti jsou stejného principu jako zvuk hodin, které někdo sestavil. Co mi přijde opravdu zvláštní, že schopnost vědomí a citu Descartes odvozuje od schopnosti racionálního myšlení a smysluplné řeči. Tvrdí, že i nejomezenější z lidí jsou schopni říkat smysluplná slova, i hluchoněmí jsou schopni vytvářet náhradní znaky, ale zvířata ničeho podobného schopna nejsou. „A to nejen dokazuje, že zvířata mají méně rozumu než lidé, nýbrž, že ho nemají vůbec. Je neuvěřitelné, že by se opice nebo papoušek, nejdokonalejší svého druhu, nevyrovnal v této věci dítěti nejomezenějšímu nebo aspoň dítěti s mdlým rozumem, kdyby jejich duše nebyly docela jiné povahy než naše.“ [Descartes 1992: 42] Ačkoliv dnes máme poznatky o tom, že mentální úroveň vyšších savců se vyrovná úrovni přibližně tříletého dítěte, že bolest cítí obdobně jako lidé, a že se mnoho primátů bylo schopno naučit vyjadřovat své myšlenky skrze znakovou řeč, Descartův vliv v této oblasti je patrný dodnes. Descartes sám vivisekci již praktikoval, čímž sdružil myšlenku experimentu na živých zvířatech s myšlenkou progresivního myšlení.

Dalším aspektem, který dal vzniknout masovému rozšíření pokusů na zvířatech je bezpochyby vznik experimentální metody jako ideálu kontroly, jejíž největší rozvoj se taktéž datuje od 17. století a velmi dlouho byla hlavní vědeckou metodou. Experimentální metoda spočívala v tom, že se předmět nebo bytost vzaly a umístily do umělých podmínek, aby vědci mohli kontrolovat změny, které budou vyvolány. Tato metoda se institucionalizovala jako prakticky jediný správný způsob rozšiřování vědeckých znalostí, ačkoliv se domnívám, že není bezproblémová a má své negativní důsledky. Myslím, že nebylo správné ani prospěšné, že metody jako klinické pozorování, introspekce či intuice byly zdiskreditovány a odsunuty do pozadí. Je totiž chybou, když experimentátor věří, že zná svůj předmět díky tomu, že abstrahuje od jeho okolí. Jak správně poznamenal francouzský teoretik věd Jean Morin: „Stále více zjišťujeme, že pokud jde o nejvyšší živočichy, je pozorování lepší než pokusy.“ [Morin 1995: 67] Bylo podniknuto mnoho zbytečných experimentů jen proto, že pokusy, které nebyly provedeny experimentálně nebyly brány v potaz, ačkoliv jejich výsledky byly velice relevantní. V části, ve které se budu zabývat neefektivností a zbytečností pokusů ještě uvedu konkrétní příklady.

Aby se západní věda mohla vyvinout jako experimentální, musela vytvořit techniku sloužící verifikaci, tedy schopnost přesně a spolehlivě manipulovat. V průběhu vývoje však došlo k tomu, že z vedlejšího produktu vědy se stala manipulace hlavním produktem a nakonec dochází k tomu, že se stále více verifikuje, aby se mohlo manipulovat. „Ve svém uzavřeném světě je vědec přesvědčen, že manipuluje kvůli pravdě, a manipuluje nejen s předměty, energiemi, elektrony, ale také s krysami, psy nebo opicemi – přesvědčen, že je trápí a mučí ve jménu absolutně čistého poznání.“ [Morin 1995: 72] Na příkladech opět ukáži, jak si vědci vytyčují stále nové a často zbytečné cíle poznání jen proto, aby měli důvod k experimentům.

Dalším obecným aspektem vědy, který napomohl rozvoji experimentů, je onen hlavní vědecký imperativ „poznávat pro poznání“, který musí zvítězit nad všemi ostatními zákazy a tabu. To jistě mělo ve vývoji své pozitivní důsledky (bez počátečního překonání určitých tabu by například nebyla možná pitva člověka), ale velice často je vědě dovolováno překračovat i etické bariéry, které by měly být respektovány. Jak napsal Morin: „Sloužíme přinejmenším dvěma bohům, kteří jsou vzájemně protikladní, a zároveň se doplňují: bohu etiky poznání, který nám říká, že je třeba všechno obětovat libidini scienti, a bohu občanské a lidské etiky.“ [Morin 1995: 83].

Ačkoliv je ideálem vědy hodnotová neutralita, přesto existuje nějaká základní hodnota, kterou uznáváme a uznávat musíme. Touto hodnotou je respektování práv a důstojnosti lidských subjektů, která je i součástí mnoha etických kodexů a směrnic a uznáváme ji i tehdy, pokud její dodržování omezí získávání nových poznatků. I jako vědci jsme kritičtí, pokud slýcháme o pokusech, které prováděli nacističtí vědci na lidech, které považovali za méněcenné nebo čteme americké studie z třicátých let, které používali afroameričany jako nevědomé subjekty pro pokusy s neléčenou syfilitidou. Sami však tolerujeme pokusy, které vychází ze stejného principu nadřazenosti.

Hlavním problémem podle mě je, že, nejenže obětováváme zdraví zvířat, která cítí bolest a strach podobně jako my, kvůli vlastnímu zdraví, ale co je horší, my je obětováváme kvůli prostému rozvoji poznání, bez ohledu na to, jak prospěšné toto poznání bude. O kosmetických a vojenských výzkumech podle mě ani nemá cenu hovořit, jelikož jejich provádění je legitimizováno na první pohled malichernými zájmy. Pro mé téma je důležitější, že věda, která výzkumy legitimizuje „dobrými úmysly“ pro lidstvo, tyto úmysly často nepřináší a pokud je přináší, obětovává zbytečně mnohokrát více zvířecích životů, než by k určitým poznatkům bylo třeba. 

Nyní již přejdu ke konkrétním příkladům experimentování na zvířatech, abych na nich poukázala na problémy, které jsem již naznačila výše.

            Jako ukázka neefektivnosti a marnosti vědeckých pokusů poslouží série psychologických experimentů. Profesor Harry F. Harlow například zkoumal účinky sociální izolace u opic a ve studii z roku 1965 svou práci popsal takto: „Opice jsme zavřeli již několik hodin po narození na šest nebo dvanáct měsíců do komory z nerezové oceli. Během izolace nebyly opice v kontaktu s jinými zvířaty či lidmi.“ A z této studie vyplynulo, že „naprostá a dlouhodobá raná izolace u zvířat snižuje socioemoční hladinu, kdy primární sociální odezvou je strach.“ [Singer 2001: 45] Ačkoliv jej kolega Bowlby seznámil se svými zjištěními, která získal ve výzkumu následků mateřské deprivace u sirotků, uprchlíků a dětí z výchovných ústavů již v roce 1951, Harlow neváhal pokračovat v dalších experimentech na opicích. Je až neuvěřitelné, jak vynalézavý byl při vymýšlení způsobů, které opicím způsobí deprivace a deprese. V roce 1972 vynalezl např. zařízení (vertikální komoru), které mělo vyvolávat stav „bezmoci a beznaděje“. Vůbec nepřekvapí, že jeho výsledky byly triviální a předem jasné. „Uvěznění způsobilo těžké a dlouhodobé psychopatologické chování depresivní povahy“ [Singer 2001: 47]. Abych demonstrovala předchozí tvrzení, že se ve vědě stále více verifikuje, aby se mohlo manipulovat, ocituji nejasný závěr této zprávy, který podněcuje další zbytečné zkoumání: „Zda je výsledky možné konkrétně ovlivnit proměnnými, jako tvar a velikost komory, doba izolace, věk opice v době izolace, nebo spíše kombinací těchto a dalších proměnných, zůstává otázkou pro další výzkum“ [Singer 2001: 48] Tato zadní vrátka lze nalézt téměř u všech experimentátorů se zvířaty, kdy téměř žádný z výzkumů nekončí nějakým důležitým zjištěním, ale otevírá nové otázky, které je třeba ještě prozkoumat. Není mi jasný smysl vyvolávání deprivací u tisíců zvířat, když již v té době byly známy poznatky Jane Goodalové, která při svých trpělivých pozorováních šimpanzů věnovala pozornost také osiřelým mláďatům a popsala hluboké poruchy chování, které se nejčastěji projevovaly jako smutek nebo deprese. Smysl to jistě nemá, ale důvod spatřuji v nedůvěře v jinou než experimentální metodu a v osobních zájmech výzkumníků, kteří chtějí nové materiály ke své práci, badatelské zásluhy, finanční ohodnocení a profesní prestiž.

Většina výzkumníků vůbec nepřišla na základní otázku, proč vůbec provádět pokusy s mateřskou deprivací na zvířatech. Dokonce se ani nesnažili pokusy ospravedlnit tím, že přinesou výsledky užitečné pro lidstvo.

            Dalším velice názorným příkladem zbytečnosti pokusů (vzhledem k prospěšnosti lidí) je výzkum, který prováděli vědci v oddělení Úřad pro výzkum dětí. Experimentátoři deprivovali shetlandské poníky nedostatkem vody a poté jim poskytli nádobu s vodou, do které mohli pouštět elektrický proud. Z obou stran hlav koní byly umístěny reproduktory a elektrický proud byl do vody vpuštěn, když se ozval zvuk z levého reproduktoru. Když se koně naučili pít, pokud zvuk pocházel z pravé strany, reproduktory posunovali blíže k sobě, dokud ponyové nebyli schopni rozlišit, ze kterého se hluk ozývá a vyhnout se tak šoku. Vědci zkoumali stejným způsobem krysy, psy, kočky, opice a závěrem bylo, že „ponyové mají v porovnání s ostatními zvířaty velké obtíže při rozlišení směru přicházejícího zvuku.“ [Singer 2001: 48] Jak tento výzkum prospěje dětem skutečně není snadné zjistit.

            Další oblastí, kde se také provádí mnoho zbytečných experimentů s triviálními výsledky, jsou lékařské výzkumy, které bývají tvrdě hájeny a legitimizovány prospěchem pro lidstvo a pokrokem v lékařské péči. Příkladem, který popírá tato ospravedlnění, může být série pokusů, které se zabývaly účinkem vysokých teplot na zvířata. Již v roce 1980 zkoumal experimentátor H. C. Wood co se stane s králíky, holuby a kočkami, zavře-li je do krabic se skleněnými víky a položí za slunného dne na chodník. Obdobné výzkumy byly nadále vylepšovány, zkoušelo se mnoho druhů zvířat při různě vysokých teplotách, pod vlivem mikrovln, při nucené námaze a není překvapením, že drtivá většina „objektů“ pokusy nepřežila. Tyto výzkumy probíhaly více než sto let a jejich „důležitost“ lze poznat z jejich závěrečných zpráv: „Nálezy jsou ve shodě se záznamy na lidech“ nebo „Čím dříve je snížena tělesná teplota, tím větší jsou šance na uzdravení.“ [Singer 2001: 75] Připadá mi skutečně neospravedlnitelné, že experimentátoři způsobovali obrovské utrpení, aby se nakonec zjistilo, že oběti úžehu by měly být ochlazeny (což je něco, co nám říká zdravý rozum), nehledě na to, že již dříve proběhlo mnoho pozorování lidí, kteří utrpěli přirozený úžeh.

            Velice silné zastánce má oblast lékařského výzkumu, která se zabývá testováním nových léků. Je pravda, že medicína díky pokusům na zvířatech objevila mnoho nových preparátů, ale slepá víra v tuto metodu způsobila i mnoho omylů s tragickými následky. Z mnoha příkladů mohu uvést například vývoj sedativa Thalidomid, který byl badateli označen jako uklidňující prostředek bezpečný pro těhotné ženy a kojící matky. Tento lék byl testován na neuvěřitelném množství zvířat různých druhů a na základě těchto testů byl označen jako bezpečný. Po zavedení na trh se však zjistilo, že se matkám, které lék užívaly, rodily deformované děti. Dalším příkladem byl „zázračný lék“ na léčbu artritidy, který byl stažen poté, co způsobil 60 úmrtí a 3500 těžkých nežádoucích účinků. Lékaři po mnoha takových omylech začali uznávat, že pokud by byly provedeny klinické testy, mohlo se podobným tragédiím zabránit. Americká lékařská asociace již přiznala, že „zvířecí modely mají spornou přesnost. Studie na zvířatech týkající se testování léků často dokáží jen velmi málo nebo nic a lze je jen obtížně aplikovat na lidi.“ [Singer 2001: 70]

            Medicína skutečně uskutečnila některé důležité objevy za pomocí těchto pokusů, ale nelze určit, jestli by ke stejným objevům lékařský výzkum nedospěl i v situaci, kdyby již od začátku musel hledat alternativní metody zkoumání. A dle mého názoru ani těmito minulými úspěchy nelze ospravedlňovat další podobný postup. Jestliže by byly učiněny významné objevy za pomoci nedobrovolných lidských objektů, určitě bychom je nepoužívali jako legitimizaci pro další praxi.

            Nyní bych se ráda zamyslela nad otázkou, jak je možné, že lidé, kteří nejsou sadisté, tráví své dny tím, že u opic vyvolávají celoživotní deprese nebo zabíjejí psy horkem? Základní problém laxního přístupu jistě tkví v obecně přijímané druhové nadřazenosti, kdy tolerujeme krutost páchanou na příslušnících jiného druhu, zvláště když věříme, že tato krutost přinese nějaká pozitiva pro naše životy. Kromě tohoto obecného přístupu, který vědci často sdílí se zbytkem veřejnosti působí ještě několik dalších faktorů.

            Jak se praxe vivisekce postupně dostala do centra vědeckého výzkumu jsem již naznačila. Problémem zůstává, že jakmile se experimentování na zvířatech stane v některém oboru uznávaným způsobem výzkumu, začne se sám posilovat a je velice těžké se ho zbavit. A zde se již dostávám k otázce osobnosti vědce. Mladý člověk, který se rozhodne studovat obor, ve kterém jsou tyto pokusy běžnou praxí, má velmi málo možností, jak se těmto praktikám vyhnout. Rozhodnutí odmítnout zažitou metodu mu může zamezit dokončit určitý předmět, jehož je metoda součástí, a ve výsledku může být ohroženo i dokončení samotného studia. Tlak ke konformitě však často studiem nekončí a pokud se chce věnovat vědecké práci, je nucen navrhovat vlastní pokusy, aby měl materiály k disertační práci, která bude jeho univerzitou akceptována. Kromě akceptace se přidávají další faktory jako touha po nových objevech, finanční odměna, příležitost cestovat apod. Jeden bývalý experimentátor pojmenoval tento stav pojmem „podmíněná etická slepota“ a používá přirovnání vědců ke svým bývalým pokusným objektům. „Stejně jako lze krysu naučit, aby zmačkla knoflík, jelikož chce dostat potravu, lze naučit člověka, kterému je odměnou profesionální prestiž, aby ignoroval etické otázky, jež při experimentování nastanou. Celý život jsem byl odměňován za to, že zneužívám zvířata.“ [Singer 2001: 83]

            Mám také pocit, že mnozí vědci ignorují etické otázky své práce z důvodu, že mají pocit, že praxi, která je dlouhodobě institucionalizovaná, stejně nezmění, a že pokud tyto experimenty nebudou provozovat oni, na jejich místo nastoupí někdo jiný.

            Legislativa je zase příliš ovlivněná tvrzeními, kterými jim poskytuje vědecká komunita. Je třeba říci, že na pokračování pokusů mají zájem kromě vědeckých skupin i ekonomicky orientované subjekty, které mívají velice účinné lobby. Různé podniky, které jsou činné ve farmaceutickém průmyslu, mají dokonce profesionální lobbystické skupiny, které mají hájit dobré jméno výzkumů v očích veřejnosti a legislativní moci. Je třeba si tedy uvědomit, že pokud zákonodárci diskutují o pokusech na zvířatech s takto zainteresovanými skupinami, je to na podobné úrovni, jako by jednali s automobilovými společnostmi o znečišťování životního prostředí.

            Na samém závěrů zůstává otázka, proč experimenty na zvířatech toleruje veřejnost, která by v jiném případě kruté zacházení se zvířaty odsoudila? Jak jsem již zmínila dříve, věda má v očích veřejnosti výsadní postavení a mnoho lidí věří v její dobré úmysly a spásná řešení pro lidstvo. Kromě toho jistě působí omezená informovanost a někdy i záměrná mystifikace. Důkazem může být fakt, že když se náhodou dostala konkrétní praxe určitých výzkumů do obecného povědomí (např. vojenské pokusy, při kterých byly opice vystavovány smrtelným dávkám radiace), vyvolala všeobecné pobouření. Pobouření může vyvolat i zjištění, že zpráva z těchto pokusů byla uvedena s následujícím prohlášením: „Zvířata pro tuto studii byla pořízena, udržována a použita v souladu se zákonem na ochranu zvířat.“ [Singer 2001: 88]  Smutnější je ovšem zjištění, že je toto prohlášení skutečně pravdivé. Nijak však nevypovídá o tom, nakolik zvířata trpěla, ale o „kvalitě“ zákona na ochranu zvířat, který dodnes dovoluje vědcům provádět téměř cokoliv.

            Jak je vidět, problematika experimentování na zvířatech je velice široká a netýká se pouze vědeckých institucí. Stále se však domnívám, že věda má v tomto problému své ústřední místo a měla by se naučit reflektovat své postavení a nepodléhat zobecněné nezodpovědnosti.

 

Použitá literatura:

Descartes, R. 1992. Rozprava o metodě. Praha: Nakladatelství Svoboda.

Morin, E. 1995. Věda a svědomí. Praha: Atlantis.

Singer, P. 2001. Osvobození zvířat. Praha: Práh.

 

 

 

Home | Naše texty | Věda a experimentování na zvířatech