Rozbor kauzy týraného psa

Text je anonymizován: jména osob jsou vymyšlena, jména měst a krajů pak většinou vynechána.

Zkratky: T = tazatelka, D = dotazovaná osoba; město A = kde bydlí respondentky, město C = místo, kde byl týraný Rex cvičený. Dále se vyskytují města B,F.

O co v kauze šlo – rekapitulace:

Pan Stoh vlastnil a cvičil záchranářského psa Rexe, který zachránil několik lidských životů a měl záchranářské zkoušky. Jednoho dne však upadl do kómatu a po roce zemřel. Psa údajně zdědily Stohovy děti - bývalá manželka Stoha, která původně i Rexe vlastnila, psa již za Stohova života nechala na něj přepsat, aby za ní nemusel jezdit daleko pro podpis. Protože však po upadnutí Stoha do kómatu o psa jevil velký zájem pan Bodlák (a údajně i proto, že bývalá Stohova žena chtěla, aby mohl Rex stále uplatňovat své schopnosti v záchranářství – a taky proto, že ona sama neměla pro Rexe tolik času a vhodné podmínky), dala tedy Rexe Bodlákovi na starost. Přitom však nenechala psa na Bodláka přepsat.

Jednoho dne, když už byl Rex starý, zavolala respondentkám bývalá Bodlákova žena, která ač v rozvodovém řízení, stále u Bodláka bydlela. Nahlásila jim případ, který zároveň natočila na video – jde o to, že Bodlák kamsi odjel a ona se mu měla o Rexe postarat. Našla ho přitom ve vykachličkované sklepní místnosti, odkud nemohl ven (okýnko, kterým Bodlák prý tvrdil, že mohl vyběhnout, bylo na něj (zvláště v jeho stavu) příliš vysoko), byl tam velký smrad, neboť sklep nebyl dlouho čištěn od výkalů, které Rexovi rozežíraly tlapky, Rex byl ve špatném výživovém stavu, měl prázdnou misku na vodu i na jídlo, měl těžkou virózu (kterou stanovila veterinářka později) a protože trpěl problémem s páteří (čímž boxeři sice často trpí, ale jeho stav byl velmi zanedbaný – v počátečním stádiu to údajně lze i operativně odstranit), sotva chodil. To mu ještě ztěžovaly ony kachličky a přepážka, která se nacházela uprostřed sklepního prostoru – sice nízká, avšak on ji ve svém špatném zdravotním stavu sotva přelezl. Tato žena prý kontaktovala i místní veterinární správu, přišla tedy inspekce (MVDr. Lukášová), která však Bodlákovi jen vytkla drobnosti a psa od něj neodebrala. Respondentky Rexe na Bodlákovi vylákaly – daly mu vědět přes jeho známý, že jistí staří lidé by se o něj rádi starali, a on jim Rexe přivezl. Poté si obstaraly od bývalé manželky Stoha potvrzení, že Rexe svěřuje do jejich péče, a podaly na Bodláka trestní oznámení. Ten chtěl najednou psa zpátky – také na ně podal trestní oznámení, avšak neúspěšně. Trestní oznámení, které podaly respondentky, bylo nejprve za týrání psa, pak spolu s bývalou manželkou Stoha za poškozování cizí věci (Rex jakožto velmi schopný záchranářský pes měl poměrně velkou cenu), ale i skrze Bodlákovy podřízené v záchranářské brigádě za finanční podvody a machinace, kterých se dle těchto lidí (včetně ekonoma záchr. brigády) dopouštěl. Vše bylo marné. Respondentky dostaly případ do televize, odvolávaly se stále na vyšší instance, znovu a znovu, podávaly podezření z podjatosti vyšetřovatelů, ale své „spravedlnosti“ se nedomohly. Zůstala tak (nejen) v nich křivda, že tento člověk nebyl potrestán, strach o osud jeho dalšího psa, ale také jisté uspokojení, že Rex alespoň poslední dva roky života prožil v šťastně (respondentky jej také poměrně úspěšně léčily – na základě televizního pořadu Fakta, kde o kauze bylo pojednáno, se jim údajně ozvala skvělá paní, která mu zasílala výborné léky..).

Kromě této kauzy se následující analýza týká i dalších názorů apod., na které se tazatelky ptaly či které respondentky samy projevovaly.

Adekvátní vztah člověk a zvíře

Bezbrannost

Člověk by dle respondentek neměl ubližovat – a to ani „normálnímu“ zvířeti, které nic neudělalo. „Je to jenom živý zvíře, živý tvor a bezbrannej“, jak uvedly. Podívejme se na pár dalších citací:

D: No tak ale zase na druhý straně musím ale vědít, že to zvíře má úplně jiný (.) jiný (T: =potřeby, hm.) potřeby než člověk, že jo, takže to nemůže být úplně stejný, (T: =určitě, ale stejný ohledy=) ale je to pro mě ŽIVEJ TVOR (T: =No, no, no.) a bezbrannej (T: =Jasně). A když (.) když najdu člověka, kterej je (.) bezbrannej, no tak stejně tak ho nenechám ležet na ulici, jako nenechám ležet bezbranný zvíře (T: Hm), já to (.)

D: My jsme (.) jako byvíte se s ochranářema, to znamená, že (.) my jsme v tomhle asi trošičku úchylný, že to stavíme na úroveň (D2: =No, rozhodně)

D: =Já se domnívám, že právní ochranu si zasluhuje každej živej tvor (D2: Ano.)

D: =Ano, ano, k bezbrannému, jak k bezbrannému člověku tak i k bezbrannému zvířeti se musím chovat slušně. (T: Hm..). To za prvý.

Podle této citace je to tedy právě bezbrannost, která dává zvířeti (jako i bezbrannému člověku) nárok na lidskou ochranu. Kromě bezbrannosti vůči lidskému konání však může být zvíře také lidským pomocníkem, neboť má vlastnosti, které člověku mohou chybět (např. dobrý čich). Týrání zvířat, který lidem pomáhají svými schopnostmi, pak respondentky ještě více odsuzují - o to je pak onen čin posuzován jako „horší“, „na druhou“. Z následující ukázky však lze vyčíst, že bychom všeobecně neměli ubližovat „živým tvorům“:

D: =ano, vo to je to horší (T: Hm) , že si neumíme vážit ve společnosti zvířat, který pro lidi něco dělaly.(D2: =I=) Mně by to vadilo, i kdyby to bylo normální zvíře.(D2= Který nic neudělalo=), jo?

Analogie s člověkem vs. odlišnost

V jedné z právě uvedených citací jsme narazili na to, že respondentky zmínily analogii přístupu člověka k ostatním lidem a k (ostatním) zvířatům – souhlasí, že všichni živí tvorové mají nárok na ochranu, kterou však si nejvíce žádají ti bezbranní mezi námi, avšak (jak první citace ukazuje) musí se respektovat, že „zvíře má úplně jiný potřeby než člověk“. Přesto je to ale „živej tvor a bezbrannej“, tedy člověk by neměl nenechat „ležet na ulici ani bezbranného člověka, ani zvíře“.

Člověk by měl dle respondentek všechno dobře zvažovat, než si pořídí zvíře:

D2: No já bych k tomu ještě dodala to, že by bylo dobré působit na lidi, aby si rozmysleli, než si vezmou jakýkoliv živý zvíře, (D: Jakýkoliv), jakýkoliv, aby si vo ňom přečetli co potřebuje, jak dlouho bude žít a jaký on má k tomu prostě (T: Hm), jo třeba (D: podmínky), já nevím, do útulku nám třeba přijde paní, je jí pětasedmdesát a scháněla by štěně, jo? (T: Hm) (D:= to nepřipadá v úvahu, ta ho nemůže přežít=). Takže, velmi taktně řeknem, prosím vás, a máte, kdybyste šla do nemocnice, ne kdybyste umřela, ale kdyby jste šla do nemocnice, máte někoho, kdo by se o pejska postaral? A když řekne ´žiju s mladejma´, v pohodě, jo? . Nebo mám dceru, která by si ho vzala, nebo syna nebo vnučku nebo=

Je tedy nutná odpovědnost a zabezpečení zvířete v každé situaci a po celý jeho život (společenské zvíře tak je celý svůj život jakoby v postavení závislého dítěte).

V dnešní době respondentky vnímají, že je více lidí, kteří si všímají utrpení zvířete, ale i těch, co jsou ochotni zvíře týrat a tím si třeba kompenzovat nějaké komplexy.

Člověk by neměl zbytečně zabíjet (viz dále v textu) ani zvířata bezohledně využívat (viz chovné stanice, kde fena musí 2krát ročně zabřeznout – „továrna na psy“, „továrna na peníze“ – málokdo sleduje, jestli štěňata opravdu přišla do dobrých rukou). Nelíbí se jim zverimexy s křečky v klecích. K tomu se ještě vrátíme.

Rozporný názor mají respondentky na pěstování zvířat na maso – zde váhají a vycházejí také z toho, jestli maso jedí, ač i zde se jedná o využívání bezbranného a nevinného zvířete:

„D: ..Když to je vlastně (.) trošku jiný, je to jiná záležitost, že odjakživa to takhle bylo D2:=že jo, od doby ledové byl člověk lovec, že jo, a prostě, že jo“. D se jen vágně vymezuje od masožroutství: „Já maso nejím, takže mě je to jedno (..) já to nepodporuju.“

Což však po předchozí replice nelze nazvat ani postojem „count me out!“, jde spíše o jakési odmítnutí se problémem zabývat. Častým použitím odkazování se („že jo“) navíc D2 dělá svůj názor pochopitelným, činí druhé kompetentní tomuto intuitivně (tj. bez většího vysvětlování a racionálního zdůvodňování) porozumět. D2 souhlasí alespoň s tím, že by se měl příjem masa zmenšit (tento názor jí byl nabídnut tazatelkou). To je v souladu s jejím chováním. V jedné chvíli přiznává:

„Já ho jím, teda jím, to bych se (.) teda (.) to jím, ale sporadicky teda, málo.“

„D: Jako nepochopím, když má někdo prase, on ho pojmenuje a pak ho sní, jo

„D2: ..a nemůžu jíst ani (??) nemůžu jíst ani takový, jako je třeba holub, králík, prostě to, co je vidět, že to je, že to má tvar, je to zvíře. T a T2: Hm..

D2: =No, kuře, celý, no a takový. Ale když teda, no tak já nevím, no, kousek toho vepřového, to už je jen takovej (.) jo?“

Když tedy respondentka říká, že maso jí, tak jde tedy o maso, které pro ni má již jaksi jinou identitu, odtrženou od onoho „živého zvířete, živého tvora“, ze kterého pochází. Přitom některé maso, jak sama uvádí, nejí už z „principu“, protože dané zvíře zná a miluje, a dále zvažuje, byla-li by schopna jíst vepřové, pakliže by se blíže seznámila s prasetem:

„D2: ..koňský vůbec ne, to už i z principu, protože koně miluju, (T: Hm) takže to vůbec, no a to vepřový, tak říkají, že prasata mají inteligenci na úrovni psů. Slyšela jsem to asi dvakrát (T: Hm). Nechci o tom nic vědět, protože to by bylo jediný maso, který jednou za tejden třeba jím trochu, jo?. A kdybych věděla - jako psa, no v životě, kočku, v životě - a kdybych věděla, že teda to zvíře má, prostě kdyby se s ním člověk tak víc zabejval a (.) našel k němu ňákej vztah, jo, tak asi.. T a T2: Hm, hm.“

Vidíme, že důležitou roli hraje blízkost zvířete – nejen tedy individuální sociálně - fyzická (respondentky výše uvedly, že pojmenované zvíře by nedokázaly sníst), ale i jakási druhově obeznámnostní (jaký druh zvířat znají a mají v oblibě); svou úlohu zde však má i inteligence zvířete (podobná inteligence prasete jako psů, které má respondenta tolik ráda, ji uvádí do rozpaků a raději se straní dalších informací (tj. postoj, jaký ve výzkumu identifikovali i Knight a spol.(2003), o snaze radši nic nevědět však píší i další – např. mnohé zmínky v knize Čejky (2005)).

Zde zároveň nepřímo naráží na „neférové“ zařazení prasete – jeho identitu ve společnosti, jakou pro většinu lidí u nás má (a ze které se také odvozuje lidský přístup k tomuto druhu):

„D: Přitom prase, říká se ty jsi prase, přitom se ví, že kdyby měl možnost (T a T2: Hm..), tak to prase je jedno z nejčistších zvířat. (T a T2: Hm, hm.) (D2: Ano.). Říká se to, no.

D2: No vždyť teď to zase mají jako ty mazlíčky, že jo takový někde zase, no (T a T2: Hm)

Připomeňme, že i otroci byli dříve považováni spíše za surovinu, zdroj energie, až později jim byla přiznána inteligence a individualita a začala být vyvíjena snaha o zrovnoprávnění. I za doby otroctví však existovaly rozdíly mezi osobními sluhy (chůvami a sluhy) a těmi více anonymními, co pracovali na plantážích..

V souvislosti s výše zmíněným můžeme uvést, jakou pozici respondentky uvádí, že má jejich pejsek v domácnosti.

Je to „rovnocenej člen domácnosti“, kterej „D: Spí na gauči (smích zúčastněných), smí do postele

D2: =smí do postele, smí na gauč a dostane klidně z našeho talíře, ne teda už spolu, ale dostane i z talíře, prostě, může mi olízat lžičku“.

Uvádí dokonce i jistou nesouměrnost vztahu ve prospěch psů, která spíše však odkazuje na podobný přístup jako k závislým dětem:

„D2: Naopak ještě někdy kvůli psům se jde támhle, kvůli psům se tam nejde, protože by jim bylo horko.. (z ulice zní hlasitě zvuk motoru): D: To je dobrovolný dárce orgánů D2: Jo, dárce orgánů. (Všichni se pousměnou).

Trochu v protikladu k původně zmiňované „rovnocennosti“ členství pejska v domácnosti se mi jeví následující příklad:

„D2: Jako (.) pejsek, ale ne zase aby to byl (D: =podřizujeme se jim=) ale do jistý míry, teda. A zase abych..(D něco řekne) No hodně, hodně, ale jako nenechala bych se tyranizovat, to bych se nenechala ani od dětí, že jo, to prostě ne. (T: Hm, jasně no, takže). Ale..

T2: Takže může i zvíře tyranizovat svého pána, že to není jenom směrem opačným=

D2: Ano, že pes je zahnal do koupelny a oni nemohli ven. (T a T2 se usmějí). A byl to pudl. (T a T2 se rozesmějí: „Ježiš..“) No.

D: Ale jako, těm lidem radíme, že mu musej ukázat, kdo je v tý rodině pánem (T2: Hm.), to jako jsem pro, a když je někde rozmazlenej pes, že opravdu je ten pes na., tak jako, je mi to jedno.

T2: Hm, takže to týrání vlastně (.)h. psem, je způsobený zase člověkem, tím, že=

D2: Jo? Tady se žádný příkoří neděje, protože ten člověk má šanci tu situaci změnit. Kdežto v obráceným případě, (D: =to ten pes nemá šanci=) když člověk týrá psa, ten pes nemá šanci to změnit.

Tedy nejen že bychom neměli psa nechat, aby nás „tyranizoval“ (jak říká, tyranizovat by se nenechala ani od dětí, čili jde o jakousi obranu, na kterou má zřejmě každý právo), ale měli bychom ho „naučit poslušnosti“ a „ukázat (mu), kdo je v tý rodině tu pánem“. Ostatně, my (dospělí a mentálně zdraví) lidé máme „rozum“ a tedy nějakou odpovědnost a svobodu volby – můžeme věci změnit – na rozdíl od psa.. A také na rozdíl od závislých osob, zejména malých dětí.

Ono „panské“ v postoji člověka vůči psu by tedy zřejmě mělo mít charakter spíše rodičovský, tedy s maximálním ohledem na potřeby a touhy zvířete, avšak s vědomím jistých mezí, kam až může náš svěřenec zajít, co je pro něj, pro nás, ale i širší okolí dobré či přípustné. Jistým zdůrazňováním, co všechno pejsek smí, však dávají najevo, že takovéto postavení pejska v domácnosti není zcela samozřejmé.

Respondentky tedy kladly důraz na ochranu (alespoň na této obecné rovině) všech slabších členů společnosti (pozn.: o tom, jaké konkrétní druhy zvířat za členy společnosti hodné ochrany označily, bude pojednáno dále):

„T: A ochrana těch zvířat by teda měla být stejná jako ochrana těch bezbranných, jak jste říkaly, že jo?. D: No ano. D2: My to dáváme na jednu rovinu.“ (o rovnosti bezbranných viz i výše).

V souvislosti s tím si pak respondentky stýskají nad přístupem státních zmocněnců k případům týrání zvířat, kterýmžto údajně nepřikládají dostatečnou závažnost. Např.:

„D: = No všude, všude možně. (T: Hm.) Dokonce jsme si tady i toho, byl tady taky v (…)=

D: =odchytily, řekly, on nám slíbil, napsal si poznámky a nic (D2: =A nic, H!=) protože (.) možná že řek ´vyšetři mi to´ a tam mu řekli ´heleď, jedná se o Bodláka, a tak to spláchli=

D: Jako zvířata skutečně v této oblasti co se týče trestního práva jsou skutečně až úplně (..) já bych neřekla ani na okraji, protože (.) to i od toho okraje je ještě strašně daleká cesta.“

Respondentky se tak cítí být odlišné jak od veterinářů tak i některých policistů, ale i dalších lidí, o tom více napíši v kapitole o jejich identitě.

Na tento jev bylo v předešlé kapitole upozorněno již několikrát, ale jde o natolik častý případ, že tomu věnuji další kapitolku. Podobnost dětí a zvířat je podle respondentek uplatňováno i jinými lidmi, např.:

„D: Dokonce známe jednu prokurátorku z Prahy, nebudu jmenovat který, která, jedna z mála má názor ten, že týrání zvířete je na stejný úrovni jako týrání dítěte. A ona to tak posuzuje (T: Hm), ale to je jedna (D2: No.) skutečně z mála, jo?. (T: Hm, hm.). (.) Asi takhle.“

V rozhovoru se tak však vyjadřovaly hlavně respondentky samy. Nedokonalý přístup k opuštěným zvířatům např. nahlížejí podobně jako přístup k opuštěným dětem. To dokládá následující výpověď, jíž respondentka odpovídá na otázku, jestli stávající zákon může dobře sloužit „v rukou těch, co s ním jednají férově“:

„D2: Ne. Teďko zrovna momentálně má, teda já ho neřeším, řeší ho teda ta paní z toho životního prostředí, případ (na psa: )No jo.. kdy tedy prostě byl, jak to řeknu (.) byl člověk, kterej dostal pejska a ten člo, a ten pejsek vyrost a ten člověk šel do nemocnice. (Na pejska: ) Tak jdi pryč! Aa.. jeho paní toho člověka vrátila toho pejska tomu původnímu chovateli. No?. No. A ten chovatel, přeskočil tedy tady tohohle toho pána, nevím jestli si ho koupil, nebo jestli mu ho dal, to nevím. A dal ho do podmínek, který, řeknu to kulantně, který nejsou dobrý, jsou špatný. A tenhle pán se vrátil a obrátil se na mě, přines mi i dokumentaci z toho, jak ty podmínky jsou tam špatný u toho vlastně člověka, který mu ho dal, ten původní chovatel, a že by si ho vzal zpátky. (T: Hm..) Tak já jsem to sepsala, přiložila dokumenty, udělala všechno, dala na životní prostředí a včera mi právě volala ta paní inženýrka z toho životního prostředí, že tam teda pojedou a já povídám: No, je to jednoduchý, psa odeberete, proč, je tam paragraf ten a ten, prostě todle todle todle, paní doktorka Polívková to určitě ví, no a psa odeberete a ten pan, já nevím, jak se jmenuje, si ho vezme zpátky. Jo? Ten, co mu ho ta manželka odevzdala.(T: Hm). Tak. Ten si ho vezme zpátky. A ona říká: No jo, ale podle zákona toto prostě nejde, ne. Protože ten člověk, přestože mu toho psa odeberou, tak furt je jeho majitelem, (.) jo, furt je jeho majitelem podle zákona, a buď teda ten pes, protože bude odebrán, tak půjde do útulku, jo a ten člověk by na něj měl platit, přitom je to ale člověk, kterej na něj platit nebude, jo. Takže tady jsme ve slepý uličce, a já říkám dobře, tak ho odeberte, dejte ho do útulku a tenhle člověk, kterej o něj má zájem si ho vezme jako náhradní novej majitel z útulku. (T: Hm). Jo? Ne, to taky nejde, protože podle zákona je ZNÁM původní majitel. (.) Jo? Tak. (T(2): Hm). Takže to je obrovská nedokonalost v zákoně na ochranu zvířat co se týče odebrání zvířete od člověka, kde je znám ten majitel. Já bych tam dala kauzu, pokud se psem se zjistí, že se psem je zacházeno podle zákona tak, tak, tak a je to v mínusu, ztrácí nárok a není žádným majitelem. (T: Hm.). Pes může jít do osvojení. Ono je to něco obdobnýho jako je to s těma, osvojováním dětí, jo? (T: Hm, hm..). To je podobný. Takže to je hrubá nedokonalost zákona.

T: =Takže na jednu stranu VĚC a na druhou stranu (.) je to stejný jako s těma dětma, protože(??)=

D: =my si přejem, aby byl pes podle zákona věc, protože to zavdává povinnost (???)

D2: To jo. To jo. Ale je to přesně to samý, nevím jak to je teď, s osvojováním dětí, ale vím, že existovalo, že teda ta matka, která teda taky má samý zápory a tak dále, jednou za rok poslala pohled (T: Hm), jo, a to už opravňovalo teda podle zákona, že to dítě nesmí být osvojovaný (T: =nesmí být adoptovaný=). To je něco v bledě modrym, jo? T: Jasně. D2: Takže to je opravdu hrubá nedokonalost toho zákona. T: Hm, hm D2: S tím jsem se setkala teď (?prvu?) a jsem z toho na mrtvici T: Hm

D2: Takže tady nezbejvá, než teda toho člověka, kterej je teda tím majitelem, buď tlačit teda, aby (T: =se ho vzdal=) a nebo najmout ňáký komando, támhle ho někde přivázat a psa ukradnout. Asi takhle, no. (T(2): Hm).“

Jde-li o opuštěné starší handicapované psy, sledují respondentky dle svých slov postup, který velmi připomíná pěstounskou péči (údajně jde o psy, které již nelze „dát do náhradní péče“, čímž je zřejmě myšlena obdoba „adopce“). Nejde však jen o psy:

D: Oni tydlety trendy, my, vlastně, jak jsem vám říkala, my se staráme o šedesát starších a handykepovanejch psů, kteří už nejdou dát do (.) do náhradní péče (D2: =prostě to nejsou útulky, ale domovy=), máme to rozfrkaný jako u našich členů, který maj k tomu podmínky. A my sháníme, jak říkám, ty finance na to krmení (D2: =To krmení, no=) a na veterinu a tady mimo jiné je tam jeden kůň a jedno vietnamský prase. (D2: No) Taky tam dožije.

Neadekvátní trest týrání (implicitně jasně tazatelkou myšleno, že zvířat) dále jedna z respondentek ilustruje na případu utýraného dítěte:

„T2: Takže to vlastně, když (.) takhle to poslouchám, tak to není o tom, že by ten (.) zákon třeba sám o sobě (.) h.. jako řešil tu situaci, ale tím, že se zveřejní to, že existuje řešení, tak h.. tím to pomáhá teda. (..) D: Nevím, jestli jestli mám třeba pravdu v tom, ale když a.. když někdo někoho zabije, a.. dostane jenom třeba (.) tři roky, viz ta hnusná ženská, která zabila vlastní dítě a pak ho ještě podpálila (D2: =No, ta=), tak to (.) jako (.) některý primitivní lidi neodradí od toho činu.“

Přitom náklonnost ke zvířatům respondenty spojují s dobrotou, laskavostí, kterou by měl oplývat každý (normální, nepodezřelý) „hodný člověk“ (podobně se tak předpokládá u dětí, že budou vzbuzovat náklonnost a pozitivní emoce a že mají právo na samozřejmou péči od těch, co s nimi žijí.):

„D: =Ale ty ostatní záchranáři říkali, že si svoje psy ošetřovali, protože (.) h (.) s těma psama žili, že jo, to znamená, že na ně byli hodný, normální teda=“

Vztah člověka ke zvířatům také respondentky pojímají jako jakýsi nepokrytý obrázek vztahů i k lidem (snad to lze brát tak, že před zvířaty se většinou lidé tolik „nepřetvařují“ a vyjeví tak často svou (skrytou) povahu):

„D: Já razím zásadu, že kdo je hodnej ke zvířeti, je hodnej i k lidem. A to jsem razila i před devětaosmdesátým, a sice jsem to říkala větou, že i Lenin říkal: Kdo nemá rád zvířata, toho si všímejte.On to možná neříkal, ale já jsem to tak říkala=

D2: =Ale jo, já jsem to jednou četla, to tenkrát ještě vycházel časopis Tvorba (T: =Hm=).

D: A skutečně se nám potvrzuje, že kdo nemá rád zvířata, není hodnej člověk.“ Nebo jinde: „D: A kdo špatně zachází se zvířetem, ten špatně zachází i s lidma. Skutečně.“[1]

Hodný člověk by tak měl být schopen vycítit potřeby zvířat, řádně se o ně postarat a hlavně by je měl mít rád. Přestože by si tedy zvířata tuto úctu měly zasloužit podle výše zmíněného jaksi automaticky, respondentky na několika místech přisuzovaly v kauzách vystupujícím psům „lidské“ vlastnosti (tj. schopnosti, projevy, emoce), které z těchto psů dělaly více kompetentní a do lidské společnosti zařazené společníky (jestli ne přímo členy), než by tomu mohlo být např. u tzv. „divokých“ zvířat. Tím zvyšují morální apel lidského ohleduplného zacházení s nimi:

„D: =to byl krásnej pes, (=D2: Nádhernej=) byl úžasnej komunikativní (T2: Hmhm) (..) D2: Ten opravdu jenom mluvit, ten pes.“

„a (..) ona vlastně, tam i vypovídá, že ho slyšela dole ve sklepě brečet, jenže..“

„Von totiž toho jednoho psa jenom postřelil, ten pes ještě k němu šel s prosem, s prosbou, jo? a von ho ještě pažbou (D2:=No!=), to všechno svědci uvedli (.)“ - zde by každé divoké víře spíše uteklo, kdežto tento pejsek šel v očích respondentek „prosit o milost“.

Jsou-li pak tito psi již tak zespolečenštělí, že dokonce pracují, zasluhují si i „slušný psí důchod“ (přívlastek psí lze brát jako „zohledňující rozdílnost psů od lidí“ – potřebu těchto ohledů respondentky v rozhovoru taktéž zmínily):

„D: To máte, mě by i zajímalo, když jsou služební policejní psi, když jsou pak starý, (D2: No, ta vís., nemá (?)), jestli se někdo vo ně, jestli mají vůbec ňákej (..) slušnej důchod psí.

D2: No, to nevím, vždycky si je berou (.) teda berou, no částečně si je berou teda ty=

A zřejmě je jim přisuzován i jakýsi „posmrtný život“ (úryvek se týká euthanázie starších psů):

„D: = my už jsme tak (.) to dopracovali daleko, a za ty léta, co to děláme, že (.) h (.) než aby on někde živořil je lepší skutečně mu dát injekci tomu psu= D2: =No, určitě. T: Hm..

D: A to je katastrofa, když (.) =, takhle jsme to dopracovali. D2: = ne, ne, pro to zvíře je to lepší, když si z toho života pamatuje jenom to lepší.“

Tento výrok odkazuje i na jakýsi pohled na život konkrétního zvířete ve svém celku - aby to byl „dobrý“ život, na který bude rádo vzpomínat. Nad jistým zkrácením života zvířete se zde do určité míry přimhuřuje oko..

Zdůrazněme však, že toto se však netýká všech psů, nýbrž jen těch, co by měli na stáří živořit místo řádného „důchodu“:

„T: Takže vy jako (.) dáváte (.) přednost tomu, aby zvíře bylo usmrceno, než aby trpělo, vlastně?

D2: No, pokud teda už je starší, samozřejmě. Starý, ne mladý, mladý zvíře má vždycky šanci=

D: =Jako i ten, jako správně by se měl každej tomu služebnímu psovi postarat i o, i o ten důchod, = když ten pes nemůže (D2: =aby dožil prostě=) hm(..) služebně (..) pracovat už, tak by s. mu měli udělali tlkzvanej psí důchod.“

Přitom právě euthanázie (ale i zabití pro potřebu jiného) se u zvířat hodnotí běžně zcela odlišně než u lidí, a to přesto že někteří lidé by mohli dát k vlastnímu usmrcení (třeba i dopředu) souhlas – na rozdíl od zvířat (alespoň jak se obecně soudí..). Ač názor samotných respondentek na euthanázii lidí neznáme, v Evropě je euthanázie velice závažné a podrobně diskutované téma a ve většině zemí je nepřípustná. Stejně tak i trest smrti je nepřípustný – jde proti zásadám, hodnotám EU (jak se nedávno vedení EU vyjádřilo ke snaze polského prezidenta tento trest obnovit). Je tedy jistě zajímavé, že pro ochranářky je euthanázie lepší než živoření, a je přímo milostí, způsobem, jakým si zvíře uchová vzpomínky jenom na to dobré. Zde jakoby přebírají „pravomoce“, které má u „volně žijících“ zvířat v rukou „příroda“ (tj. ukončit něčí život) a zde zřejmě i „osud“ (určit, co zvíře (ještě) zažije). (O revíru, jemuž je dle výpovědí pánem „moudrá příroda“ a člověk má dle respondentek jen omezené právo zasahovat, a o revíru, který má právo (a i jistou povinnost) spravovat i člověk, se zmíním dále v textu.) Zároveň zde jistě existuje odlišnost zvířat společenských od hospodářských. Zde se tazatelky nevyjadřovaly zásadně proti zabíjení zvířat na maso, i když samy jsou schopny dle svých slov zabít snad leda komára (viz též dále).

Odlišnost zvířat od lidí

Na jednom místě respondentky uvádějí jisté odlišnosti zvířat od lidí. Je tomu tak, když se snaží zohlednit jejich potřeby (toto slovo však bylo navrženo tazatelkou vzhledem ke kontextu), které respondentky vnímají jako dosti odlišné, přestože principiální (a empaticky založený) základ, že se jedná o „živého tvora“, a ještě bezbranného, vyvolává v respondentkách potřebu pomáhat jim:

D: No tak ale zase na druhý straně musím ale vědít, že to zvíře má úplně jiný (.) jiný (T: =potřeby?= hm.) potřeby než člověk, že jo, takže to nemůže být úplně stejný, (T: =určitě, ale stejný ohledy=) ale je to pro mě ŽIVEJ TVOR (T: =No, no, no.)a bezbranej (T: =Jasně). A když (.) když najdu člověka, kterej je (.) bezbranej, no tak stejně tak ho nenechám ležet na ulici, jako nenechám ležet bezbranný zvíře (T: Hm), já to (.)

Další odlišností, kterou respondentky uvádějí, je to, že je zvíře v zákoně vedeno jako věc:

D:= Jediná (.) h.. přestože to je paradox, tak je tam dobrá věc, že (.) podle zákona pes je veden jako věc. (.) To znamená, třeba lednička, rádio (.) kdysi, před devětaosmdesátým, tady byla v (...) vyhláška, že když si někdo chtěl pořídit psa do paneláku, tak s tím museli souhlasit všichni (.) všichni (D2: =obyvatelé, no=) sousedi. (T: Hm). Ta vyhláška byla protiprávní už tenkrát, my jsme tenkrát psali na ňákýho hlavního prokurátora (D2:=to byl ještě Slovák, to jsme byli Československo ještě=), ten nám odpověděl, že ta vyhláška je protiprávní, že pes je veden jako věc, to znamená (.) jako lednička, rádio, že nesmím ale s tou věcí nadmíru obtěžovat své sousedy, což je logický.

D: Ale, proč říkám, že je to dobře, že je veden jako věc: Protože zase podle určité vyhlášky každá obec je povinna o nalezenou věc se rok starat. (..)

D: Proto podle zákona by každej, každý město, každá obec (.) skutečně o nalezeného psa (.) proto třeba jsou městský útulky (.) placený z města, protože je podle zákona. Až zrušej tuto, že není jako věc, ( tak pak město nebude muset platit útulek).

D2: Nebudou mít ze zákona tu povinnost a žádný město samo dobrovolně, teda=

T: =ale když maj (.) ale když maj hm.. teda povinnost teda se postarat o ňáký třeba děti opuštěný a tak dále, že jo, tak maj potom povinnost se postarat i o ty (.)zvířata podle mě, to zase by musela být jiná vyhláška, ne? D: Maj povinnost se postarat o nalezenou věc, ano=

Definici zvířete jako věci v zákonech tedy respondentky hodnotí kladně – bez tohoto statusu by údajně nebylo povinné se o ně postarat. Že by mohla zvířata mít podobný status jako děti (jak tazatelka nabízí a jak tak výrazně vyplývá z předchozích analogií) však spíše rozpačitě odmítají..

Přitom však respondentky neuznávají faktický vztah ke zvířatům, kdy je na ně pohlíženo jako na „stroj na peníze“, užitkové zboží:

„Ono totiž tadle doba otevřela (D2:=je to taky i módní záležitost=) za prvé módní záležitosti a za druhý otevřela tu možnost, že každej si myslel, že když bude mít chovnou stanici, tak že z něj bude bez práce boháč. Že ta fena mu porodí prostě ty štěňata, von je prodá a bude se mít jak já nevím co, jo?.

D: Jako nemáme rádi ani chovné stanice, protože to je továrna (D2:=Některý, některý, většina teda=) na psi, se (??) připuští. Ale opravdu jenom výjimečně, někteří chovatelé si i vlastně (.) když to štěně prodaj, tak si to dojdou zkontrolovat, v jakých je podmínkách (T2: Hm) a taky se stane, že ho vemou i nazpátek, jo? Protože žije ve špatných podmínkách. Ale většina chovatelů to má jenom jako továrnu na peníze (D2: =Ano=).“

Definice zvířete jako věci je tak v očích respondentek jedině dobrá jako zákonná formule.

Zmateně může působit i následující sekvence. Po připodobnění zvířete k věci respondentky dávají vylíčení, které tazatelce připomene povinnosti, které má prvorodič. To jí respondentky potvrdí.:

„D: Jestliže si pořídím auto, tak si musím proštudovat a udělat autoškolu. Já netvrdím, že tady, když si pořídím zvíře, že musím dělat ňáký zkoušky, (D2: =to ne, ale=) ale pokud si beru zvíře prvně, tak bych si měla o tom zvířeti něco v odborné literatuře přečíst. A nebo, nebo se pozeptat někoho, kdo o tom něco ví. D2: Tak. Kolikrát má chodit ven, co se mu dává krmit, kdy se má očkovat, kdy se má odčervit, co dělat, když má blechy, co dělat, když si rozřízne packu, když něco spolkne, když ho štípne včela, prostě aby ten člověk věděl, jo? No. (T: určitě, no.) Takže.. T: Jako u dítěte D2: No, ano.“

Kritika nabízení a pořizování si zvířete jakožto jakési hračky-věci najdeme přitom jednoznačně např. v tomto úryvku:

„D: =Nelíbí se nám zverimexy, kde maj v klecích křečky a prodávají to, to se nám nelíbí.

Respekt a odpovědnost

V právě zmíněné citaci jde tedy o křečky, kteří jsou přímo vystaveným zbožím, aniž by se bralo ohledy na jejich potřeby.

Kritiku nezodpovědného pořizování si zvířete (jakožto věci, které se lze lehko zbavit), najdeme zde:

„T: A myslíte si, že člověk dokáže nějak vycítit tyhlecty, vlastně nedokáže, vy jste říkaly, že si musí tyhlecty, vždycky informovat o tom, vlastně, jak se chovat k tomu (.) konkrétnému zvířeti, protože(.)

T: =A to je vlastně potom vina toho konkrétnáho člověka, že se o něj nedokáže postarat, to je jasný.

D2: Ano. Jako (.) nebo se stává, že se zblázněj do malinkého štěňátka vono je nádherný, jééje= (D: =a pak jim vyroste a oni ho vyhodí=) Vono jim to vyroste: no tak tda takhle jsem si to nepředstavovala, šup s tím.

T2: Takže myslíte, že není v přirozenosti člověka ňák vycítit, kdy to zvíře začíná, nebo kdy se k tomu zvířeti začíná chovat tak ňák špatně. Že není, že to nedokáže vycítit, že=

D2: =Ten člověk? Určitě ano, (D: měl by to vycítit) no měl by,to vidím ne, to prostě, vychází z jeho podstaty.“

Zde navíc respondentky vyjadřují přesvědčení, že člověk by měl být natolik empatický, aby vycítil, kdy zvíře strádá a kdy se mu naopak daří dobře, jde tedy spíše o respekt, který bychom měli ke každému zvířeti (a jeho projevům, kterým lze rozumět) mít, a odpovědnost z toho vyplývající.

Respondentky cítí tuto odpovědnost dokonce natolik silně, že se, jak přiznávají, občas uchýlí i k mimozákonným (resp. proti-zákonným) řešením:

„D2: Takže tady nezbejvá, než teda toho člověka, kterej je teda tím majitelem, buď tlačit teda, aby (T: =se ho vzdal=) a nebo najmout ňáký komando, támhle ho někde přivázat a psa ukradnout. Asi takhle, no. (T(2): Hm).

T2: A řešily jste takhle někdy případ, že, že by tam byla ňáká ulička=

D: =No, kradly jsme psy D2: Taky jsme kradly. D: I utýraly (smích) T: No jasně, to (.)( tak mezi námi?) D: Mezi námi děvčaty (smích). D2: Hm, taky jsme občas ňákýho.

D: Ne, vono totiž tady se jednalo o krádež psů, že třeba spousta lidí si pořídí psa, proto my (.) v útulku, my každého psa (.) prověřujeme. Když si někdo veme psa, aby ten pes nešel z bláta do louže. (T: Hm) A (.) plno lidí třeba chce psa a řekne: no já ho chci na zahradu, ale na tý zahradě není. D2: Nebydlí, jo? Takže.. D: Tak takovýhle případy, kdy třeba já nevím, čtrnáct dní se tam neobjeví, ten pes neměl čtrnáct dní vodu, čtrnáct dní a někdo nás na to upozornil D2: Jako lidi nám rádi občas takhle (???), jo? D: Lidi nám (volaj?) z tý zahrady, abychom si ho vyzvedli a my jsme si ho odvezli, no. T(2): Hm, jasně. D: Takže de facto je to krádež, jo?. D2: A tomu člověku (.) jako nechyběl, protože nikdy nikdo se po tom nepídil, jo? T(2): Hm, hm.

D2: No, takže, to jsou takovýhle věci, ale (D: =To není krádež=) ne (=ale záchrana=) záchrana, no.“

Zde můžeme vidět, že ne vždy je dle respondentek adekvátní přístup zrovna ten, který si diktuje zákon, a ne vždy vlastnictví zvířete (a možná i věci?) musí nutně vyvěrat z koupi, smluvního paktu mezi dvěma osobami ohledně svého majetku. Vlastnictví závisí dle respondentek také na způsobu vztahování se ke svému „majetku“, kor když je jím živá věc, jevení určitého zájmu a péče. To lze vyčíst i z následující citace:

D2: …Já bych tam dala kauzu, pokud se psem se zjistí, že se psem je zacházeno podle zákona tak, tak, tak a je to v mínusu, ztrácí nárok a není žádným majitelem. (T: Hm.)…

V útulku, který respondentky spravovaly, tedy přebíraly zpočátku jistou zodpovědnost za ty, kterým pejska svěřovaly, než si ověřily, že si noví majitelé opravdu zaslouží, aby se jim tak říkalo:

„No a útulek jako v (...), ten je na tom dobře, protože každej pejsek, ten, kdo tam přijde, tak musí předložit občanku prostě, vypíše, i když (D: =Taky se stane=) v dnešní době (D:=že jsem kontrolovaly a přivezly jsme psa nazpátek=) to taky (D:Protože šel z bláta do louže=) a taky se stalo asi ve dvou případech, že jsme se psa prostě nedohledali, protože: přestože ta pracovnice, on tam předloží někdo občanku, no v dnešní době, kdy není povinnost se hlásit, tak je tam stará adresa, že jo, a ten člověk bydlí úplně někde jinde.

D2: A mobil Ne D: A ne, jako třeba zrovna si nevzpomněl říct: my tuto adresu už nemáme. T:No, jasně D: Jo, to jako nemůžeme myslet hned úplně na to nejhorší.

T: Ale jsou lidi, kteří maj třeba, já jsem slyšela, že (.) mají třeba psa přihlášenýho někde a pak, aby nemuseli platit tak vysoký poplatky= tak že (nahlásí-dodáno) pes žije někde jinde a takovýhle věci

I tak však číhá mnohé nebezpečí právě kvůli tomu, že někteří lidé neberou psy s plnou odpovědností jako své svěřence, nýbrž spíše za věcný majetek. Takový přístup (kterému ostatně může nahrávat i zákonné pojetí zvířete jako věci, o kterém se respondentky zmiňovaly), pak zřejmě není (pro welfare psů) dostatečně reflektován úředníky, kteří jakoby nesly svůj podíl odpovědnosti v tom, že mají tendenci zvyšovat poplatky za psy. Po zpochybnění adekvátnosti a účinnosti placení poplatků za psy jedna z respondentek uvedla:

„D: Kdo bydlí v paneláku a je v pracovní činnosti, tak platí tisíc korun. Ono to není, ale zase je taky tendence některejch to zase pořád neustále zvyšovat. A to se vždycky pozná, protože se najde mraky psů.=

D2: =Jo. Spousty vyhozenejch psů. Předloni Praha zvyšovala na čtrnáct set, myslím=

Přesto však respondentky zmiňují jisté zlepšení oproti minulosti a opět to dokládají i jakýmsi (tentokrát správným) systémovým řešením:

„D:=Jako povědomí, co se týče, jako dřív, že byly h.. dárky vo Vánocích, že si věnovali (.) psy jako dárek, a pak po Vánocích, že se našli vyhozený, tak to jako (.) v těch (.) prvních letech my už tady nemáme, jo?. (T: Hm.) D: Ani třeba na konci (.) nebo na začátku prázdnin jedou lidi na dovolený a nevědí co se psem, jo? (T2: Hm.) Tak ho vybodej. To jsou, za prvý to jsou špatný lidi a (.) jako (.) aspoň my tady v (...) nemůžeme říct, že bysme (.) v tomto období měli ňákej nárůst. (T(2): Hm) Tak to už se trošičku jakoby zlepšilo, protože zase se, tady útulek slouží k tomu, že (.) si tam někdo může dát psa jako na hotel, jo?. (T a T2: Hm, hm.)“

Slovo „povědomí“ odkazuje k tomu, že se lidi museli nějak poučit, dozvědět se, jaká úskalí hrozí, jaká jsou rizika jak pro ně tak i pro psy a že je třeba brát pořizování si psa patřičně vážně. Navíc se respondentky zmiňují onu možnost dát pejska na čas do útulku jako do „hotelu“. Jde tedy o „systémové řešení“ problému. Respondentky se i jinde navíc zmiňovaly, jak v (...) podporují osvětu. Např. zde:

„D: Oni tvrdí, že se platí, ty daňové poplatky ze psa jsou proto, že se po nich uklízí. Trochu se nám tady osvětou podařilo, že tady, já neříkám, že všichni, ale

D: ale poměrně hodně lidí už teďko po psech uklízí. Ten trus, když se pes vykadí“.

„D: A proč my se třeba, jedna z věcí, proč my se staráme o ty psy: (.) na vesnici bohužel pořád převládá totiž to, že z psa není užitek, jo?. (D2: Ano.) (.) Takže ten je tam na okraji, mají ho na řetězu místo zvonku.

D2: A kolikrát uvážou psa na úkor toho, aby slepice mohly zobat a snášet vejce, jo?. A ne kolikrát, ale hodněkrát.

D2: =Jako vesnice, vesnice je v tomdle tom (.) hodně zaostalá. Hodně, hodně.

Respondentky vyjadřují nevoli nad pohrdání zvířaty, přestože shovívavě uznávají, že jsou to prostě „vidláci“, kteří zřejmě nemají dostatek kapacity či možností osvěty, aby toto pochopili:

„D2: A některý ty lidi jsou prostě takoví, no já nevím, jak bych to řekla, prostě takoví vidláci, no?.

Odlišnost zvířat od lidí tedy respondentky popisují jako vězící v tom, že zvíře je ze zákona vedeno jako věc (což hodnotí spíše kladně) a že se mnozí lidé ke zvířatům jako k vlastněným věcem chovají (kterážto druhá strana mince se jim nelíbí). Přestože respondentky již dříve uvedly, že hodný člověk o zvířata pečuje, měl by vycítit, kdy zvíře strádá a že by lidi měli mít vztah ke zvířatům stejný jako k bezbranným lidem (tedy jde o respekt, zodpovědnost a povinnost pomoci v nouzi), nekritizují jenom je samé, ale i ty, kteří jim k nezodpovědnému zbavení se psa jakožto věci dávají podněty, a ani tyto lidi neodsuzují – jsou vzdělatelní, proto se respondentky zabývají „osvětou“. V osobním vztahu by se tedy dle respondentek neměli lidé chovat ke zvířatům jako k věcem a v zákonu ono ustavení zvířete jako věci hodnotí kladně jen proto, protože jim to přijde v lecčems užitečné a klade nároky, a protože mají (nebo tedy alespoň jedna z nich) přeci jen váhavý přístup k tomu, zda by měly být zvířata pojímány zákonem stejně jako děti (což jim tazatelka nabízí). To však mohou považovat za příliš neproveditelné či nereálné – tato část debaty nebyla respondentkami vedena v teoretickém duchu, respondentky se spíše prakticky vyjadřovaly k věci a hledaly, kde je jaký (reálně vytěžitelný) užitek.

Lidský faktor jako nevýznamnější

Hlavní roli však v adekvátním chování ke zvířatům pro respondentky hraje „lidský faktor“, tedy nikoliv zákony, právě zmíněná systémová řešení apod. To lze vykázat např. tímto úryvkem:

„D2: ..Voni ti policajti to někdy taky vodchytnou, vono někdy to i těžko jde chytat, jo? Vono je to všechno je těžký no (T2: Hmhm), ale vždycky vybrat tu, takovou tu nejoptimálnější a nejschůdnější cestu, kterou, někdy se musejí udělat i věci méně populární, jo?. To znamená toho psa chytit do smyčky, jo, nebo třeba do, takže jako jinak to nejde třeba. A je to pro jeho dobro, jo?. (T: Hm, hm.). Takže nedělat to neurvale, nedělat to, prostě, to už zase ale je člověk vod člověka (T: Hm), to je to samý městská policie, je jich tady deset, z toho šest, můžu říct, je jich bezvadnejch, ty čtyry, ty bych zabila. Jo? No. To je prostě lidskej, ve všom hraje roli lidskej faktor. Nejvíc, nejvíc, nejvíc. (T: Hm.). Jo? To jako, můžou bejt zákony a může bejt já nevím co, prostě ale ten člověk (.) prostě (.) k tomu není, nebo to nechce, nebo má v sobě ty negativní sklony, tak jako, může bejt zákon nezákon, to je i se vším, se vším vlastně. Jo?. To je i se zločinama, to je i, já nevím, se vším možným.“

Dost důležité je přitom, jak již bylo uvedeno, uvědomění si, že na zvíře nelze pohlížet jen jako na hodnotu, zvažovat pouze užitek, který z něj člověk má, ale respektovat také jeho potřeby. Jakoby se zde opět odrážel onen rozpor, zda brát zvíře (a to zejména společenské) jako věc nebo jako dítě.

Hospodářská a laboratorní zvířata

„D: Ale já se domnívám že, to že se dojí kráva, že není pro tu krávu nic špatného, naopak, kdyby se nepodojila, tak by na tom byla špatně.“

(T oponuje – kráva musí mít furt telátka – s tím D souhlasí („samozřejmě“), T pokračuje – telátka se musí v brzkém věku odvézt na porážku, D jen zamručí ledabylým tónem, pak: teď už nechávaj snad telata u krav..).

Zde tedy již respondentka nemá tak vyhraněný názor, je zřejmé, že se zaměřuje spíše na jinou oblast ochrany zvířat. Přesto však využívání „laboratorních“ zvířat jako i leckterý způsob chovu zvířat ve velkochovech odsuzují:

„T: A když teda jsme mluvili o těch zvířatech, co vlastně jsou domestikovaný, tak (.) h.. co takový hospodářský zvířata nebo laboratorní zvířata?

D2: No tak laboratorní, to v žádným případě (D:=Ne, to vůbec=) neuznávám, neuznávám tydle ty vivisekce, to vůbec neuznávám, to (.) je prostě hrozný (.) No, a ty domácí zvířata h..

D: Teda ano, já vám to řeknu jednou větou: Stát dal pravomoce okresním státním veterinářům, protože kdyby dal pravomoce ochranářům, tak víc jak polovina (.) takzvaných hospodářských zvířat a tak dále, tak víc jak polovina (.) takzvaných hospodářských zvířat a tak dále (D2: =Chovů by byla zavřená=) by bylo zavřenejch. Stačí?

Respondentka tedy rezolutně nezavrhuje chov zvířat na maso (jako zavrhuje využívání laboratorních zvířat na pokusy), avšak jasně zmiňuje názorový rozkol mezi „ochranáři“, mezi něž se také počítá, a „veterináři“, jejichž náročnost co se pohody zvířat ve velkochovech týče, má být o poznání menší (tento názor projevují i jinde – viz kapitola o identitě veterinářů).

Rozdíly mezi druhy zvířat, lidský vs. přírodní svět

Přes starost o širší spektrum zvířat však respondentky v jistém smyslu rozlišují mezi jednotlivými druhy:

„T: Hm, když tak nad tím přemýšlím, tak jaký si myslíte, že je h.. že hraje roli jako symbol toho zvířete, který má ve společnosti? Protože ježek je takovej docela (.) jako známej už z těch čítanek, nebo já nevím, přináší jablíčka a tak dále, že jo, a pak je ňáký potkan, který vlastně, jako jó, může přenášet nemoci, ale to stejně tak i ten ježek v podstatě, že jo?.

D: Asi jsme, asi jsme ovlivněni určitou vývojovou dobou, že e.. knížky a tak dále .. rozlišujou a tam nikdy nic hezkého třeba o potkanech (..) (T: Hm.)

D2: No tak fakt je, že teda (.) jako (.) takový pravděpodobnost přenosu těch chorob od těch potkanů je asi daleko větší třeba než od toho ježka, od ježka člověk většinou třeba dostane blechy, jo?. Protože ten je teda (T:=tak řekněme polní myš=) (=D: A není útočnej.)

D2: Polní myš (.) já osobně (D:= ta škodí, to jako..=) polní myšku můžu. Ty ne (na D). Jako ne že by jí zabila, ale nevezme jí do ruky, jo (D: =No, to já jí ani nevemu do ruky.=). To já jo, já jí vemu do ruky. Ale kdyby přeze mě přelez pavouk, tak (.) jsem na stropě (usměje se spolu s T). Jako, prostě ten pav=

T: Takže je to možná prostě takový lidský instinkt, že jo, že má taky jako od přírody asi daný (???)=

D2: =jako, ale nezabiju, nezabiju, žádný zvíře teda vlastně nezabiju ani toho pavouka, kterého nemám ráda, takhle ho chytnu do smetáku a vyhodím ho z okna, jo?. Prostě.. (D:=a co když sem znova vleze?=) No, tak sem znova vleze, tak ho zas vyhodím, no.

D: =Já si myslím, že to už by bylo asi přehnaný, já si myslím, že to už by bylo asi přehnaný.

D2: Ne, to jako, já se k tomu klidně přiznám (T: jasně), protože to už jako (.) (se smíchem) opravdu jako, to už je trochu moc.

Jde tedy jak o sociální postavení určitého druhu zvířete, jeho symbolický význam, který mu byl přisouzený lidskou společností nebo i třeba jinak daný pocit z něj a nebezpečí, které pro člověka či společnost představuje, tak i o jakousi hranici, co ještě lze za zvíře hodné (jaké) ochrany ze strany člověka považovat a kdy má člověk „právo“ zabít. Pojďme se na tuto hranici podívat blíže.

Po konstatování, že zákon na ochranu zvířat je nedokonalý, jedna z respondentek uvedla:

„D: =Já se domnívám, že právní ochranu si zasluhuje každej živej tvor (D2: Ano.) A.. především (.) tím, že jsme si zdomestikovali (.) vlastně psy (.) a kočky, tak ty asi potřebujou nejvíc, protože ty nejvíc týráme= (D2: =těch je nejvíc=). Těch je nejvíc a týráme je nejvíc, jo?.

D2: =No, ne (D: =Lidi se chovaj=) neřekla bych nejhorší, protože v těch soukromejch chovech, co kolikrát ten člověk vidí v televizi, taky je špatný, koně, taky, co byly, to vím v Polsku, jak jezdily na ty jatka (T: Hm.),na ty máme paní z Ostravy, viď, na ní kontakt, telefon=

D:= jako ochranáři jsou (.) třeba v tý Ostravě se specializujou (D2: =na ty koně=) na koně, jo?. (T: Hm.). To maj jako trošku takhle rozdělený.

D2: No, takže (.) vono jako je toho víc toho týrání, ale ty psy, že jako každej třetí člověk má psa, takže tím pádem (D: =A (z toho??) každej druhej ho týrá, jo?=) je toho jako hodně, jo? Že se to zdá, že se člověk zabývá jenom těma psama. Kdežto ty ostatní zvířata, třeba i ty menší, no tak, ta příroda, ta je netýrá, že jo, to jsou ty volný, který jsou, že jo, to znamená, no já nevím, ptáci, zajíci, žáby, prostě tohle všechno (.) (T:=ale zase jsou=) ty si žijou ve svý přírodě, (.) ale je třeba taky, ano, třeba lezou přes ty silnice, že jo, tak ty zábrany, někdo se tomu třeba směje, jo já=

Zde mi přijde být zajímavý vyplývající předpoklad, že týrat může jen člověk. Dříve jsme si ukázali, že respondentky připouštějí možnost, že by zvíře mohlo tyranizovat člověka. Poté však uvádí, že toto tyranizování neznamená žádné příkoří, protože je zase výsledkem člověka, který má rozum a hlavně šanci věci ovlivnit a změnit. (Navíc stojí za povšimnutí, že zde jde o pejska v lidské společnosti a ne ve volné přírodě). Nyní tedy vylučují, že by příroda mohla týrat. Snad tomu lze opět rozumět tak, že ve volné přírodě se neděje týrání ve smyslu příkoří, neboť každý má své přirozené šance a život je obdařen jakýmsi řádem a neexistuje jiná natolik dominantní a rozumem obdařená bytost, která by tento řád narušovala natolik, aby šlo opravdu o týrání, tedy záměrnou (nebo aspoň pro tuto bytost jasně uvědomitelnou) krutost a nerovný boj. A snad právě kvůli předpokladu, že tedy skutečně týrat může jen člověk, klade respondentka důraz na „právní“ ochranu, která vymezuje činnost člověka. Tu si pak zasluhuje každý živý tvor (viz již výše), ač dozorovat je třeba hlavně tam, kde může člověk napáchat největší škody.

Přesto však mimo ochranu lidí zcela nestojí ani volně žijící tvorové, jak respondentky uvádí např. na příkladu, jak lidé pomáhají přežít „volně žijícím“ ježečkům:

„D: Ale najdou se zase takový lidi, že i toho ježka nechají přes zimu tam (D2: =Jo, víc jich je, víc jich je=) a pak jim řekneme ´dojděte ho (.) dojděte ho támhle pustit´. Zas to pustěj do volný přírody, no (D2:=ježečky, jo, to jako=). Pod sedmdesát deka (.) by nepřežil, že jo.

D2: =Jako ježečky lidi chránějí, no. /současně:/ D: =Takže opravdu se to zlepšilo.“

Stejně tak i v následujícím úryvku respondentky uvádí, že člověk má právo ochraňovat i zvířata volně v přírodě, tedy zasahovat do onoho přírodního řádu (tím však není řečeno, že by to byla ochrana proti týrání ze strany „přírody“):

„T2: Hm, hm, a vy vlastně (.) no, ja nevím, když jste se zmiňovala o tý právní ochraně, tak (.) h.. na co má člověk ne teďka z hlediska tohohle, téhle legislativní, ale na co má člověk právo ochraňovat, který zvíře, kam až může sáhnout jeho pravomoc ochránit ňáký zvíře.

D2: =No pokud ten člověk jedná sám za sebe, tak jakýkoliv.= Když si vezmete

T2: =Vlastně (?) ty, co jsou (.) v tý volný přírodě, jak jste o tom teďka mluvili. (D2: =Ano.) Tak na ty nemá= (D2:=jak nemá právo, no?.)

D: =Vemte si zákon na ochranu zvířat číslo. 246, máte ho? Zákon na ochranu zvířat.. Máte, jo?. Ten si přečtěte, ten není jenom o psech a o kočkách. (D2: Ten je na všechno) A tam to máte definovaný, jo?“

Můžeme zde ještě jednou pro pořádek uvést, že tento zákon na ochranu zvířat proti týrání se vztahuje jen na lidi a jejich počínání si, což lze vyčíst již z jeho 1. paragrafu nazvaném „Účel zákona“:

Účelem zákona je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud by byly způsobeny, byť již z nedbalosti, člověkem. (246/1992 Sb.)

Jde tedy o ochranu před jakýmsi krutým vandalstvím (kdy krutost odkazuje ke špatnému zacházení se zvířetem jakožto cítícím subjektem, zatímco vandalství ke zvířeti – věci, jež by neměla být bez důvodu poškozována). Ač se tedy zákon vztahuje i na volně žijící zvířata, stále zde stojí jaksi odděleně dva řády – ten lidský, který přiznává špatnost týrání a tedy skrze zákon a jakýsi „zdravý rozum“ vymezuje práva a povinnosti lidí vůči zvířatům (která jsou rozdílná podle různých druhů zvířat), a ten přírodní, který (alespoň dle respondentek) je řádem, ve kterém nelze mluvit o týrání.

Ač tedy má člověk dle respondentek právo ochraňovat individuálně cokoliv, co si to z jakékoliv příčiny v jeho očích žádá, zdá se, že vnímaná jako nezbytná a zákonem pojištěná ochrana se vztahuje téměř výhradně na ochranu před lidskými činy a to spíše vyšších živočichů. To již naznačily respondentky a i v zákoně na ochranu zvířat proti týrání je ve 3. paragrafu uvedeno, že

„pro účely tohoto zákona se rozumí a) zvířetem každý živý obratlovec, kromě člověka, včetně volně žijícího zvířecího jedince a jeho samostatného života schopné formy, nikoliv však plod nebo embryo.“

Respondentky se zabývaly případy, které jim lidé nahlásili a jednalo se hlavně o psy (popř. kočky) – tedy i „laici“ si nejčastěji všímali právě vztahu člověk – zvíře a to zvíře společenské (ani „užitkové“ ani z „volné přírody“). To však dle respondentek nemusí být nutně to nejožehavější, co by bylo třeba řešit:

T: A vlastně jste říkala, že vlastně ty lidi (.) vlastně, že každý druhý má psa nebo kočku, takže vy vlastně řešíte hlavně takovýto případy, takže vlastně řešíte jenom případy, který vám někdo nahlásí, že samy jako = no, no, no. Jo.

T: =A myslíte si, že tady tyhlencty případy jsou teda (.) h.. ty nejžhavější nebo to jsou opravdu jenom ty (.) vlastně případy, co nahlašujou ti laici, jinak = někde se páchá i něco horšího, akorát se o tom neví.

D: Samozřejmě, jestliže se na nás někdo obrátí, že tam týraj, já nevím, třeba krávy nebo něco, tak do toho půjdu zrovna tak. (T:= Jasně, jasně.) Samozřejmě.

D2: =Ale zase po jiné stránce, (D: =Nikdo se na nás, nikdo se na nás neobrací v tomhletom)= jo? No, no.

T: A myslíte si teda, že tohlencto je to nejžhavější, co vy řešíte, =když vám to ty lidi ??? (Mluví D i D2 do T --) nesrozum.)

D: =Samozřejmě, já jsem to řekla jednou větou: ochranářům nedali pravomoce, (T: Hm) protože veškerý chovy, víc jak polovina, by se musela zavřít. (T: Hm, jasně).

T: Ale vy můžete jako každý občan nahlásit (za sebe) případ týrání, že jo. Takže vy tyhlety případy, já to chápu, že to jako řešíte, protože to k vám dorazí a vy vlastně pomáháte těm lidem, jste jejich mluvčími (D2: =Mně to nedá, prostě= ) ??? a tak dále (D2=když mi někdo něco nahlásí=), ale jestli máte ten pocit, že ty lidi nahlašujou opravdu ty nejhorší případy (D2:=Ano=), který v tý společnosti jsou.

D: Zlepšila se situace (D2:= pochybovačně: No!..=) Oproti dřívějšku, když to vezmu třeba před deseti lety, tak se zlepšila situace v tom, že nám už telefonujou, náš telefon je hrozně známej, my ani nemůžeme zrušit pevnou linku (D2 se usmějě), tak opravdu, lidi už jsou více všímavý. Třeba nám volají, tady, dva-dva dni pobíhá pes. Jo?.

D: = Dřív si takovejchhle věcí vůbec nevšímali. (D2: =Nevšímali ..No.) (T,T2: Hm.). Nebo, nám lidi volají, třeba že, proto my to pak vždycky písemně (.) písemnou formou zapíšeme (.) tomu životnímu prostředí, a ty tam jdou ze zákona, protože maj pravomoce, že jo, a dřív si tohohle lidi vůbec nevšímali. To bylo lidem třeba jedno, že ten pes je uzavřenej, nebo..

D2: Zase záleží na člověku, někomu se zdá, že to ještě je dobrý a někomu už se to nezdá.

D: =Ale! Taky se nám stává, že nám třeba lidi volaj, že tam týrá zvíře a my pak tam jdeme a zjistíme, že pes občas štěkne a že mu to vadí.

Přestože tedy respondentky vnímají ty nejzávažnější případy týrání někde jinde, jejich „misí“ či „zadáním“ je řešit, co pálí druhé (laiky) a co k nim z jejich strany dorazí, ne vyhledávat to nejožehavější. Lze cítit i jistou bezmoc v tom, že posuzovat (ideální i aktuální) stav velkochovů, kde by se dle respondentek mohly dít i horší věci, není v jejich moci. Sem zřejmě nemají přístup ani nárok uplatňovat své názory. Na rozdíl od toho se jim v oblasti společenských (příp. občas i jiných „viditelných“) zvířat jeví situace příznivěji – zde uplatňují širší škálu různých řešení, která by jim u velkochovů nemusela projít (viz dříve zmíněná krádež psa či diktování podmínek laikům, kteří neznají pravomoce ochranářů) a i běžní lidé jsou vůči svému okolí všímavější než dříve, čili zde spolupráce funguje lépe.Z poslední repliky je znát, že dokonce respondentky nemusí vždy sdílet pohled se všemi „laiky“ či spoluobčany a mohou o týrání usuzovat buď na základě pečlivější prohlídky místa činu či prostě shovívavěji.

Narazili na informaci, že se situace s nahlašováním případů týrání zlepšila – lidé jsou aktivnější. Zároveň však respondentky uvádí, že nyní je týrání psů viditelnější než dříve:

T: A myslíte, že se to rozšířilo, nebo že jenom teďkom je to viditelnější=

D: Asi jo, ono to asi bylo, jako= (D2: =I když) myslím, si, že dřív nebylo tolik zvířat

D2: Nebylo tolik psů. Ono totiž tadle doba otevřela (D2:=je to taky i módní záležitost=) za prvé módní záležitosti a za druhý otevřela tu možnost, že každej si myslel, že když bude mít chovnou stanici, tak že z něj bude bez práce boháč. Že ta fena mu porodí prostě ty štěňata, von je prodá a bude se mít jak já nevím co, jo?.

Tento postoj však dále respondentky popíší též jako zlepšující se, kdy podnikatelé poznali, že v chovu psů bohatství nenajdou.

Respondentky tedy uvedly, že pro běžné lidi (a zejména městské, jelikož respondentky jsou z města) jsou nejvíce „trnem v oku“ případy týrání právě společenských zvířat, ani ne zvířat z velkochovů, ani pokusných zvířat, ale ani třeba tzv. „škůdců“ (viz dále). To může být dáno viditelností takových případů, blízkostí daných druhů zvířat apod..

Důležitým faktorem určujícím jejich předmět zájmu může být tedy i to, že respondentky žijí v „aglomeraci“, jak samy zmiňují:

„T: =Jasně, ale (.) nám jde právě teďkoms, jenom (.) my máme právě (.) vlastně ten zákon a ty veterináře, to jsme už taky vyslechli jednoho, jen tak ilustrativně, ale že nám jde spíš o váš pohled, jako vaší filozofii, jako že=

D: Ale my jsme v aglomeraci, kde prostě jsou zdomestikovaný psi a kočky, no tak se věnujeme tady tomu.“

I zde je ale jasné, že se zaměřují hlavně na „zdomestikovaná“ zvířata, které má člověk v rukách.

V této aglomeraci tak zde i v dalším úryvku jakoby navíc přiznávají jisté rozlišování mezi zvířaty, které jsou v oblibě a tzv. škůdci, přestože základní příkaz neubližování poslouchají i zde:

T: =a pak jsou mšice, že jo, a různí takoví ti drobní (.) hlodavci=, takové které zabíjíme

D2: =No to jsou zase takový, který jako teda jako kazej, jo?. D: =To je opravdu jako volná příroda, jo? (D2: =No).

D2: Ano, ale jako (.) tam bych opravdu asi (.) tu ochranu ňák tak já nevím, co se týče tohohle, bych to nechala na tý přírodě, myslím si, že příroda je daleko moudřejší, než my.

T: =No tak ale zase na druhou stranu, člověk potom (.) hnojí různý pole, že jo, zabíjí škůdce, že, má různý postřiky, a já nevím co všechno (D2: =Ano=), tak to jsou taky různý jako= ??

D2: =i nám, ano, teď budou zase střílet ty kosy na těch vinicích, že jo=

T: =To jo, ale (.) já právě myslím, když jako zachraňuje-, když děláte kauzu třeba ňákýho toho ňákýho psa, když prostě to jednotlivý zvíře má ňákou ochranu, tak kde vidíte tu hranici, co vlastně si ještě zasluhuje tu konkrétní ochranu, jako že křeček možná že ještě ano, ale zase když potom (.) se díváme na ňáký potkany, že jo, nebo ňáký takovýhle věci=a (.) když se třeba podíváme na hmyz..

D2: =No neřeknu vám todleto, protože jsme se s tím teda ještě za vlastní praxe nesetkaly. (T:=jasně) Že by někdo na nás žádal, abychom teda=

D: =Že někdo dáví někde potkany, abychom se= (D2:=Tak. Nebo (.) žádali na. Žádali na kočky.=) tím zaobíraly, to já bych se zřejmě nezaobírala, nebo já nevím.

D2: Na kočky. Že teda jako někde jako lidi trávěj nebo střílej kočky, jo? Jenže (.) právě u těchhletěch koček j to taky problémový poměrně, protože to je vlastně volný zvíře, jo?.

Respondentky tedy, jak jsme na to již narazily, jakoby rozlišovaly, kde je pánem člověk a kde „moudrá“ příroda a regulovali tak v jistém smyslu zásahy lidí, jde-li o revír přírody. Zajímavá je z tohoto pohledu i úvaha o vhodné redukci zvířat. U případu myslivců respondentky uvádí následující:

„D2: … A (.) co se týče tý zvěře, jako tý venku, no, tak tam teda jako hodně do toho asi zasahujou myslivci (D: =Bohužel=) Bohužel, myslím si, že někdy to redukujou (.) špatným způsobem. (D:=Devadesát procent myslivců asi (.) zřejmě (.) na náš vkus (.) nejsou dobří.). Nemám je ráda. (T: Hm).

T:= A pro jakou redukci jste těch zvířat? Když se to někde přemnoží a takhle?

D2: Já si myslím, že čím víc se do toho zasahuje, tím je to horší. (T: hm) Že příroda si to umí sama vyselektovat velmi dobře. (D: =A vadí mi třeba to=) (T: =Hm). To si myslím já.

D (pokračuje): že si ty myslivci udělaj posed (.) a zákeřně čekaj na posedu (D2: =To nesnáším=), až vyjde srnka na louku.

Je vidět, že revír přírody není pro respondentky přirozeným revírem, ve kterém by měl lovit člověk – z jeho strany je to podraz (na rozdíl od takového rysa). Vzhledem k tomu, že se respondentky stavěly daleko váhavěji k tomu, má-li člověk právo jíst maso (dokonce i ta z nich, která maso nejí, říkala, že je to už zvyk od pradávna), zdálo by se, že vnímají jako menší podraz chovat zvířata doma (respondentky se zmiňovaly o starých časech, kdy hospodář nejprve nakrmil zvířata a pak teprve lidi..). Ne ve velkochovech. Pak ale nastává onen problém, že se člověk s daným zvířetem příliš seznámí. Je ale také možné, že nepovažují zvířata, která myslivci střílí, za potenciální potravu, a toto střílení tak mají za vandalství – zde se mohu jen dohadovat. Každopádně zde neuvedly možnou redukci kastrací, na rozdíl od volně pobíhajících koček, jak uvádí jinde:

„D2: Na kočky. Že teda jako někde jako lidi trávěj nebo střílej kočky, jo? Jenže (.) právě u těchhletěch koček je to taky problémový poměrně, protože to je vlastně volný zvíře, jo?.

D: No, tady jsme docílili v (...) totiž toho, že se (.) některý tydlety divoký kočky se nám, každým rokem vždycky ňáký, protože ono se to vždycky hrozně množí.

D: se to odchytne divoký, (.) my to necháme tady vykastrovat a zase se to pustí do původní lokality, tím pádem se to už (.) nemnoží dál (T: Hm, hm.) (D2: No, to je taková.=)

D: To je jediný řešení těch divokejch koček a ne je někde zavřít, to /není řešení -?/. Bohužel, jo, bohužel, jo. (D2: =To je taková, malý ta.. No, to jak..)“

Zdá se tedy, že jak pro lidi v okolí, kteří si týrání všímají a hlásí je ochranářkám, tak i pro ně samé existují jisté rozdíly mezi typickými druhy zvířat, která u nás zdomácněla, a takovými druhy, které se u nás vyskytují pouze jako „volní živočichové“ či „divoká zvěř“.

Přičemž u zdomestikovaných zvířat existují dle respondentek i jistá „sporná“ nařízení, která některým druhům zvířat mohou ztížit život na rozdíl od jiných (též) společenských zvířat. To vyjadřují v již výše zmíněném úryvku o poplatcích za psy:

„D: Ono totiž mezi náma, tyhle poplatky jsou sporný. Jako platí se ze psa, ale z kočky třeba ne.

D: Oni tvrdí, že se platí, ty daňové poplatky ze psa jsou proto, že se po nich uklízí. Trochu se nám tady osvětou podařilo, že tady, já neříkám, že všichni, ale

D: ale poměrně hodně lidí už teďko po psech uklízí. Ten trus, když se pes vykadí.

D: Ale (.) nikde jsem neviděla, že by ty (.) ta.. technický služby nebo ta úklidová četa šla a uklízela to, jo. Takže ono je sporný, že ty psi jsou, že ty poplatky jsou vlastně na tohleto. Jako třeba mně ten poplatek vadí. Ale zase nemůžu říct, jako důchodci (.) platěj minimální částku dvě stovky ročně. Tak to zase není tak hrozný, jo.

D: Kdo bydlí v paneláku a je v pracovní činnosti, tak platí tisíc korun. Ono to není, ale zase je taky tendence některejch to zase pořád neustále zvyšovat. A to se vždycky pozná, protože se najde mraky psů.=“

I mezi společenskými zvířaty tak dle respondentek existují rozdíly mezi jednotlivými druhy, které mají dopady na jejich život. Obecně se má za to, že kočka je méně závislá na člověku. Snad lze vidět paralelu v tom, že respondentky dle svých slov řeší zejména psy, které jsou lidem více trnem v oku. Jak však vidíme, taková spjatost člověka se psem vůbec nemusí být v očích respondentek pro psy pozitivem. Jednak uvedly, že nejvíce týráme zdomácnělá, nám blízká zvířata, a pak taky z toho pramení povinnosti, které člověk ke psovi má, jako např. uklízet a platit za něj poplatky, což může některé lidi odradit.. Lze však říci, že takové týrání psů - domácích mazlíčků je pak nejviditelnější. Pes je např. téměř bezvýhradně doma nebo pod dohledem svého pána na rozdíl od kočky..

Jak již ale bylo zmíněno, důležitou roli hraje bezbrannost zvířat (ať již volně žijících či lidsko-společenských) a povinnost chovat se k bezbranným slušně:

„D: =Ano, ano, k bezbrannému, jak k bezbrannému člověku tak i k bezbrannému zvířeti se musím chovat slušně. (T: Hm..). To za prvý.

Zvíře je tedy dle respondentek „živej tvor“ (jak na několika místech uvádí) a člověk by neměl bezdůvodně zabíjet, přestože ochranu života např. potkana nepovažují za potřebnou, neboť je nebezpečný pro své okolí (přenáší nemoci a může zaútočit) a takového komára lze dokonce zabít už za takový prohřešek, že si „sedne na tu ruku“, tedy když ještě ani daného člověka nepíchl, když jenom onen člověk vycítil jeho úmysl.

Jak tedy vidíme, svou roli hraje i zařazení zvířete do společnosti. Zde jsem uvedla míru jeho divokosti vs. zdomestikovanosti, jeho symbolický (ale i praktický – viz chovy na maso) význam ale i nebezpečí, které pro člověka představuje. Důležitým faktorem jsou zde ale také jeho zásluhy – co pro člověka vykonal dobrého:

„T: No a jakou roli tam (.) pro vás hrálo třeba to, že to byl (.) třeba ten pes a jakou roli tam (.) pro vás třeba hrálo, že měl ještě takovýhle (..) vlastně sociální aspekty v tom, že vlastně pomáhal lidem a tak dále=

D:= že ani ten stát a vůbec ta organizace, že dopustila todleto. (T: Hm).“

Respondentky tedy mimo jiné prosazují jistou zdrženlivost (zejména vůči zabíjení zvířat[2]) a co největší ohleduplnost a úctu, nejen holé dodržování zákonů, a to zvláště pokud se zvíře natolik pozitivně zařadilo do naší společnosti, že pomohlo zachraňovat lidské životy (jako je tomu u psa Rexe). Postoj zdrženlivosti a úcty k jiným druhům života obhajuje jinde jedna z nich mimo jiné i tím, že člověk v základním smyslu nemá na naši planetě své zasloužené prvenství:

„D2: Řekla bych, že, ne že by tady byly zvířata takhle, takhle, takhle a tady člověk jako nejdokonalejší. Obráceně. Největší škůdce je člověk. (T: No jo.) Ve své podstatě.

T: To se říká, no, že kdyby se to nebralo antropocentricky, kdyby se to bralo vlastně (.) biocentricky, tak co kdo udělal, kdyby se prostě ta ta vyspělost toho toho tvora vždycky měřila pro to, co, jak je prospěšný pro svoje okolí (D2: =Ano=), tak člověk by byl úplně někde= (D2: =Ano, úplně poslední. Úplně poslední=) =strašně dole. (T2: Hmhm).

Protože zadáním výzkumu je zpovídat ty, kteří nahlásili případ týrání či jinak neadekvátního chování ke zvířatům či jinak proti tomu zasáhly, pojďme se nyní podívat, jak respondentky definují, kde začíná týrání:

T2: A kde začíná špatné a pak je ňáká hranice třeba týrání, jestli se to tak ňák stupňuje=

D2: Špatné zacházení se psem je už jenom to, že třeba s ním chodí málo na procházku, nebo ho na tý procházce ho omezujou, jako třeba ten kluk, tady jak chodil s tím psem, teď už naštěstí dospěl, měl takovýho psa, a von ho ved na krátko a ten pes se pomalu nemoh ani vyčůrat, von ho furt rval, jo? (T2:Hm) No, takže tam to je takový ještě (D:=Tak si ho nepořizuju, když mu nechci poskytnout to, co potřebuje=), no, no, psávě. A (..) No a to týrání je potom teda nepodávání stravy, že jo, špatný přivazování, omezování pohybu (D: =Omezování, je to všechno v tom zákoně, no=) (T2: Hm).

D2: Pak jsou teda ještě i ty (.) že toho psa bijou, že jo, nebo prostě to, to už je (…)

T2: Hm, a je třeba (.) špatné zacházení to, kdy má někdo teda v bytě, normálním=

D: Já vám řeknu příklad, jo: (T/T2: Hm) Přijde někdo do útulku a jeden člověk mi řekne: já mám zahradu, pes se bude mít, bude na zahradě, a ten druhej řekne, že bydlí v paneláku, ale bude chodit se psem na procházky. Dám ho radši tomu, kdo je v paneláku, než tomu, kdo má zahradu. Protože: většina lidí, který maj zahradu, mají toho psa jenom na tý zahradě za každého počasí, sami jsou zalezlí, že jo (když študuje?) v baráku a pes je sám. Pes je smečkovej, to znamená, on chce společnost. A tím, že my jsme si ho vlastně zdomestikovali, tak tu smečku nahrazujeme my. Takže my mu na, my mu nahrazujeme smečku, tak musí v tý smečce být, že jo? (T2: Hm.) A navíc, ten kdo má třeba, neříkám, že to tak všichni, známe lidi, kteří maj zahradu a choděj se psem na procházku. (T: Hm, hm.) Vono je to degenerování vlastně jeho, že je jen na malém prostoru a pořád, jo. A (.) takže (.) je lepší skutečně když, když je ten pes třeba v tý rodině, ale (.) samozřejmě, týrání by bylo, kdyby celej den s ním nešli ven a nechali ho furt jenom zavřeného v bytě. (T: Hm, hm.) To je možný u koček=

D: =která si chodí (.) a tý to nevadí. Aspoň se to říká o těch kočkách, že jim to nevadí, no.

D2: A nebo, kdyby s ním nešli, on se tam počůral a oni ho pak seřezali, jo. Tak to už (.) je týrání.

Z textu vyplývá, že tedy nejde o vytvoření co „nejpřírodnějších“ podmínek pro zvíře, nýbrž co „nejpřirozenějších“ v tom smyslu, aby zvíře mohlo realizovat svůj potenciál. Týrání je pak neposkytování těchto podmínek ve větším měřítku nebo dokonce záměrné ubližování zvířeti, zejména fyzické.

Připomeňme, že respondentky uvedly, že by mělo být v přirozenosti člověka poznat, kdy zvířeti ubližuje:

D2: =Ten člověk? Určitě ano, (D: měl by to vycítit) no měl by,to vidím ne, to prostě, vychází z jeho podstaty.“

Jak je těžké snést pohled na utrpení (a empatický pocit utrpení) je znát např. z přiznání jedné z respondentek:

„D: Tohle je všechno z místního útulku (T2: =z místního=) já natáčím jednom místní pořad chcete mě (T2: =jasně=), já se na ten pořad ani nedívám, protože já ani do útulku nechodím, já dělám všechno ostatní, protože (.) já ne, já m.. já špatně usínám večer a já bych neustále viděla ty (zas hudrování nad videem, kde se snaží najít kýžený pořad). (…)“

D2: Týranej pes, třeba do útulku, když přijde týranej pes, tak to poznáme podle toho, že když ho dáme do karantény a přijdeme blíž, tak ten pes začne couvat (T2: =Hmhm=), jo? A takhle zůstane stát a nebo prostě ještě se úplně schová a nebo se mu zježí tady srst a začne takhle cenit. Pes, kterýmu nikdy nikdo neublížil, tak buď si vás nevšímá a nebo když mu takhle dáte ruku, tak si ji očuchá a vidíte, jak pomaloučku začne takhle ocáskem dělat a to je všechno v pohodě, jo? (T2: =Hm=). Pes, kterej se bojí a kterej je týranej, stáhne uši a má takovej zvláštní výraz, to prostě s tím se musí žít, to (T: =Hm, jasně=) se nedá, jo? No, takže=

Jde tedy o vyjádření strachu, který je člověku srozumitelný a blízký – lze mu rozumět, podobně strach vyjadřují všichni živočichové.. Respondentka dokonce zmiňuje, že v tom je ještě víc, co nelze tak jednoduše vyjádřit slovy, ale co dává těm, co s týranými psy přichází do styku, jasné signály.

Stejně tak o strachu mluví jedna z respondentek v dalším úryvku, ve kterém jde o případ, kdy policisté velice krutým způsobem odchytávaly fenu, jejíž panička šla do nemocnice a ona zůstala sama:

D: …To trvalo dva měsíce, než k sobě (.) někoho pustila, jo?. Že jí tak, v takovom šoku, volepili jí leuko, celou páskou lepicí, no kreténi, jo?. A (.) a prdli jí do kotce, velkýho, v zimě, a vona si to musela sama překousat, protože k ní nikdo nemoh (T: =To je hrozný, teda=),

Pakliže je však pes uvězněný či sám, může své trápení vyjádřit i hlasem, jako tomu bylo u Rexe:

D: …a (..) ona vlastně, tam i vypovídá, že ho slyšela dole ve sklepě brečet, jenže

A naopak můžeme uvést, jak respondentky popisovaly řádnou péči v útulku a to, jak můžeme na fotce poznat, že se nyní má pes Rex dobře (po léčeních, která prodělal):

Takže jsme čtyrky roky trpěly. Po čtyřech letech si to teda vzalo město, je to teďka pod technickýma službami jakoby to spravujou technický služby. Jsou tam zaměstnanci tři, dva (D: =dva=) Dva a půl (??), je to tam vyšperkovaný, je to tam perfektní a město, prostě patří, město vybere něco přes milión z poplatků ze psů a osm set tisíc dá do útulku (T: Hm), což je zcela (D2: =Maj perfektní krmivo, špičkovýho veterináře=), jo?, a navíc nás tam pouštěj, můžem tam přijít kdykoli, že jo? (D2: No.) My jim pomáháme tím, že ročně tam projde, čtyrysta, čtyrysta, čtyrysta a padesát psů projde, projde ročně útulkem, ale je jich tam v průměru furt patnáct než dvacet, jo? (D2: =Málo=). Protože inzerujem, (.)jo? A kdykoliv se tam může přijít někdo podívat, a má to i dobrej zvuk (T: Hm), že vždycky kdo dostane odsaď psa, že ten pes je zdravej, (D2: =naočkovanej=), to ne jako v Písku, v Písku si psa vyzvedne a on jim do týdne umře, jo? Protože tam neočkuje, soukromník (D2: =No, zase soukromník=) to tam vede

T2: No, jako v čem (.) v čem todle ukazuje, že teďka se ten boxer má dobře.

D2: Protože za prvé prostředí, (D: =vidíte to prostředí=) louka, louka (D: =to uvidíte=) to uvidíte to video, jo?

Čili do řádné péče o psy v útulku spadá hezké prostředí, kvalitní krmivo a řádná veterinární péče, otevřenost pro návštěvy a snaha o rychlé nalezení nového majitele (jako i kontrola, že tento majitel se o bude o svého svěřence řádně starat – viz výše u srovnávání péče o adoptované dítě a psa).

Na fotce Rexe je dle respondentek vykazatelné zlepšení jeho stavu v tom, že chodí a také v tom, že má k dispozici zahradu, tedy výběh, o jakém se mu v onom sklepě u Bodláka mohlo jenom zdát..

Adekvátní vztah ke zvířatům můžeme nahlédnout i skrze pohled na různé identity lidí, o kterých respondentky mluvily. Začneme postavou Bodláka, jak jej respondentky v rozhovoru vylíčily, pak zmíním identitu policajtů a veterinářů – tyto dvě kategorie lidí byly respondentkami v průběhu rozhovoru často zmiňovány, dále ostatní účastníky, média a až nakonec se podíváme na identitu samotných respondentek – ochranářek. To proto, že jejich zloba a pocit křivdy má blízko k spravedlnosti, kterémužto pojmu a k tomu vázajících se vět a dokumentů bude věnována poslední část analýzy.

Respondentky prezentovaly obraz Bodláka jako nenapravitelného člověka, který má své chování již v povaze (viz i výroky „Takový je to člověk!“, „No, to je hrozný člověk!“). Přesto ho však rozhodně nezprošťují viny (jako např. Ježíš, když prosil o odpuštění lidem, kteří nevědí co činí). Naopak, respondentky vůči němu cítí zlost a nešetří nadávkami (jak jsme již mohli v jejich citových výlevech zaznamenat) a vylučují jej až z kategorie lidství:

T: Jasně. A co si myslíte, že bylo tím motivem toho člověka, co to udělal?

D: =to není člověk (D2: Jako na hajzla) Jo. (T: Hm..) A to je opravdu velice slušně řečeno.

Bodlák má na svědomí spoustu hříchů, skrze které na něj respondentky v rozhovoru pohlížely. Např.:

A (.) přivez krmení (.) krmení pro (.) pracujícího psa, což je nadupaný takzvaný krmení, což když on má málo pohybu, tak ho to zatěžuje (T: Hm..) , zatěžuje mu to játra a tak dále, tak to je vidět, že na něj prostě absolutně kašlal.

A (..) on teda on ho chtěl najednou nazpátek, a my jsme tajily, kde je, protože ono by se mohlo stát, že kdyby věděl, kde je, tak by tam (..) možná udělal něco ošklivého, třeba i těm lidem, u kterejch ten pes byl, jen aby nebyl důkaz. No a nám to stejně nebylo nic platný=

(Zde pro vysvětlení uvádím, že Rex stále patřil dětem bývalé manželce Stoha (jako dědictví po něm), původního majitele Rexa a záchranáře, který jej cvičil a jezdil s ním na záchranné akce. To bylo také velké štěstí, jinak by snad musely Rexe odevzdat zpět.. takto si stačilo vše vyřídit s Stohovou bývalou manželkou, která stála na straně respondentek..).

D: My jsme se pak od těch (.) záchranářů dozvěděly, že on když ho (pozn. Bodlák) bral třeba (..) na to loviště, na různej cvičák, tak oni si svý psy, jejich packy jim ošetřili. On je měl skutečně rozežraný, chudinka= (D2: =No, chudinka=). A (.) na to nám poslala mast do. Do. Do tří neděl (D2= strašně bezvadná mast=) A (.) oni nám řekli, že on nikdy svýho (.) tohohle Rexa neošetřoval, že prostě (..) udělal s ním ty úkony, vrazil ho do auta do klece,

nebo ho nechal i na s(.) Umřela mu boxerka (D2: =boxerka, on jí nechal celej den na sluníčku=) celej den na sluníčku uvázanou (D2=tak jí tam zakopal a řek, že ji uštknul had=) řekl, že ji uštknul had (D2: Prostě takovýto (.) Nó, to je hroznej člověk!=)

Takže mu to nenechal tu operaci udělat a ten pes když má vyhřezlou plotýnku, tak špatně chodí, pajdá a kulhá, už to není .. prostě nemůže běhat ..

Bodlák se dopouštěl dle respondentek i finančních podvodů v záchranářském oddíle (ostatně mám kopii dokumentu, kde někteří členové oddílu podávají na Bodláka za toto trestní oznámení a to včetně paní pokladní a pana ekonoma této organizace). Jde o obvinění hned z několika podvodů, kterými se měl nemalými částkami obohacovat. Např. rozprodával krmení, které mělo být k dispozici zdarma všem členům:

ty záchranářský psi, když někam jedou, tak obdržej poměrně slušnou částku financí a jsou i ty záchranný brigády jsou víceméně trošičku dotovaný, já neříkám že (?opravdu?) nějakou částkou, ale mají slevu na jídle, na krmivu, a to je právě to, co nám říkaly ty děvčata z města C, že on, jako on jako šéf vždycky obdržel spoustu krmiva zdarma, vod ňákýho sponzora, a von to svým členům prodával.

Respondentky však několikrát uvedly, že ne všichni byli ochotni vypovídat, případně své výpovědi i měnili (o čemž svědčí např. i písemné „vyrozumění o výsledku šetření“, které respondentky od policie obdržely, kde se píše: „Z vyjádření Vámi uvedených osob nebylo jednoznačně prokázáno vyhrožování ze strany Bodláka, neboť jedna z Vámi uvedených žen, která měla toto uvést, si již na tuto formulaci nevzpomíná a neuvědomuje si, že by tuto formulaci sdělila další z uvedených osob…“). O strachu, známostech a vlivu může vypovídat i např. jednání veterinářky Lukášové (ta se dle respondentek se Bodlákem kamarádila a dobře se znali), která dle zápisu respondentek „žádné týrání neshledala, pouze ve zprávě uvedla nutnost úklidu trusu a odstranění zápachu po moči. Po našem telefonátu nám sdělila, že tam ještě uvedla boxerovu horší pohyblivost na jeho špatný zdravotní stav. Kopii zprávy nám odmítla poskytnout. Ale!! Redaktor Martin Chvála (deník___) (jeho tel.:_____) se MVDr. Lukášové ptal dříve pro svůj článek a tomu o špatné pohyblivosti a špatné výživě snad neřekla, to začala tvrdit až po článku v PRÁVU...“ (pozn. autora: i zde jsou jména smyšlená) Nejvíce měl Bodlák však dle výpovědí v područí svůj záchranářský sbor:

„všichni (.) se Bodláka báli, protože on tam dělal rozhodčí, takže on rozhodoval, jestli tenhle pes (?), protože jsou v tom zapleteny (?peníze?)“

„A ne aby on dělal sudí (.) to znamená, když psi dělají zkoušku, aby byly přijatý do záchranářský brigády a měl jim určit (spoustu?) výhody. (T: Hm, hm) A on o tom rozhodoval, proto se ho (..) já bych řekla, že (..) tři čtvrtiny lidí se ho báli“

To se však netýkalo jen záchranářů. I veterinářka, která Rexe vyšetřila, když ho respondenty přebíraly, se v průběhu vyšetřování chovala tak, že to v respondentkách vyvolalo podezření, že jí bylo vyhrožováno:

D: … paní doktorka Fíková z města C, která byla (..) natolik slušná, že nám toho psa kompletně vyšetřila, poslala rozbory do města F a tak dále, tak měla i problémy potom zřejmě (T: Hm.), že se trošičku stáhla, částečně. Říkala, že na kameru mluvit nebude chtít. Stáhla se. Čili jí bylo asi zřejmě vyhrožováno, nevíme, to jsou naše dohady. (T: Hm). (…) No.

Bez škrábance z toho však nevyšla ani Bodlákova bývalá manželka, která natočila ono video a zavolala na veterinární správu (kde však pí Lukášová neshledala vážnější škodu).

„=Bála se ho hrozně, (D2: Určitě.) protože našla třeba (..) rozřezaný pneumatiky u svýho auta (T: Hm..) a (..) takovýhle věci, jo. On jí i vyhrožoval a.. (..) Ono je to těžký.“

Nutno říci, že ji Bodlák svým chováním vůči Rexovi dle respondentek „šokoval“:

D: =No, ona byla v šoku, když to věděla, jo, ona slyšela, ona věděla, že tam brečí, ale jako (..)

I respondentky Bodlák otravoval, vyhrožoval jim a jedna z respondentek dokonce má podezření, že ji nechal sledovat:

D: My jsme odmítly, že se s ním bavit nebudem. Tak nám potom vyhrožoval, že na nás podá trestní oznámení=

D2: = dokonce (.) mě nechal i sledovat, mám dojem, taky my říkali, jo, kam jdu, (D: =A /otravoval nás?/ (.) a my mu nic neprovedly=) aby našel, aby našel, kde je pes, jo proste (.) no.

D: Psychicky na nás dopadla špatně, že jako (..) ten gauner nebyl potrestán. (T: Hm) (..) Ale jinak jako (.) že bych se bála= (D2: =Ne, vůbec=), i když nám v telefonu vyhrožoval (D2: =vůbec, ne=), tak to ne. (..)

Nad respondentkami samými však Bodlák neměl velký vliv, na rozdíl od záchranářů, kteří, pakliže svědčili proti němu, jím byli vyloučeni a museli změnit působiště:

D: =Voni přestoupili někam do (název kraje), (jak se?) Cihlářová, já nevím která ještě přestoupili

D2: Ano. D: záchranáři byli ochotní někteří, jenže všechny on vyloučil...

I respondentky však jednaly opatrně – bály se, že kdyby měl Rexe ještě ve své moci, že by jej byl schopen i zabít (ostatně, že mu takové věci mohou projít, to vykazují respondentky na případu jedné boxerky, kterou nechal zemřít na sluníčku a pak nahlásil, že ji uštknul had).

D: =Von se ho chtěl zbavit, von nevěděl, že my (.) my (.) na základě toho (D2:=no=) podáme trestní oznámení. On to nevěděl, to bylo do tejdne udělaný, (T:=jasně, jasně) až když jsme ho viděli toho psa a takový, jo? (T: Hm, hm..)

D2: My jsme musely počkat, až (.) pes bude vod něj, protože jinak von by ho (.) to by se z toho nikdy nedostal, von by (D: =Pak jsme to teprve=) opravdu.

D: Pak jsme to teprve mohly spustit, protože von by psa zabil (D2: no, no) a =

Zdravotní stav Rexe, když jej respondentky převzaly, pak popisují jako žalostný. Jeho špatný zdravotní stav jim ostatně potvrdila i veterinářka, ke které respondentky Rexe vzaly, MVDr. Lucie Fíková..

„My když jsme ho dostali, tak ušel tři metry a padnul. Packy měl rozežraný do krve od trusu a od moči (T: Hm..) Tam nikdy nebyla voda, protože tam taky - To všechno uvidíte na tom videu..“

Přesto jim žádná dokumentace ve výsledku nepomohla, neboť, jak respondentky vypovídaly, Bodlák byl vlivným mužem v kraji (také proto se ho dle respondentek lidé báli – jak již bylo uvedeno). Respondentky dokonce podali podněty k prošetření podezření z podjatosti policajta i státní zástupkyně – ani to prý nepomohlo. I o samotném počátku trestního stíhání se prý dozvěděl od kamaráda:

D2: =my jsme to podaly a ty mu to hned zavolali a on pak a chtěl přeci se s náma sejít. !

Nejdřív se s náma chěl sejít (=D: Nejdřív se s náma chtěl sejít.=) Volal, jak když medu ukrajuje (=D: Jak když medu ukrajuje.) (.)

Je vidět, že Bodlák byl v očích respondentek nezodpovědný, bezohledný a nevděčný necita, který zneužíval své moci a postavení, aby si se zvířaty i lidmi dělal, co chce a aby se sám obohacoval na úkor ostatních. Přitom ve všem zřejmě došel do takových extrémů, že se až vymykal lidské podobě, jak ji jedna z respondentek vnímala.. Jeho bezcharakternost, s jakou následně údajně využíval svých kontaktů a svého vlivu, se mu prý vyplatila – vyšel ze všeho bez úhony:

D: =vůbec nic se mu nestalo, (D2: =vůbec nic=) možná, že ňákou dobu bylo nepříjemné, tady když to u něj byli natáčet, tak mu to bylo velice nepříjemný a byl vzteklej, jo, to uvidíte všechno (T: Hm, hm, hm..).“

Bodlákova „výjimečnost“, která si dle jedné z respondentek žádá vyloučení z lidství, však neznamená, že by Bodlák byl jediný nebo že by jeho kauza byla něčím natolik abnormálním:

My známe, ještě jsme znali osobně jednoho, kterej byl taky členem záchranářského týmu a, a (.) a ten pán je taky hulvát, jo. (D2: Koho myslíš?) (D jízlivě: ) Klíčka. (D2 též jízlivě: Jo, (?)). A velkej kamarád Bodláka, takže oni jsou tam mezi nima i takovýhle lidi (T: Hm), jo? ale asi zřejmě (.) vlastně třeba se taky takhle chovají ke starýmu psovi, ale nikdo není, kdo by to řek. Tady byla klika ta, že on jí dal ty klíče, protože (.) (=D2: No, ta, to bylo jediný, že =) odjel někam, takže mu nic nezbylo, jo, to byla jediná záchrana pro toho Rexe, jo, protože jinak (.) (D2:to nikdo nevěděl). (T: Hm). Že ho tam má.

D2: Ty zvířata (.) nemůžou volat, nemůžou telefonovat, nemůžou nic prostě.. (T: Hm).

T: Tak já bych se ještě vrátila k tomu případu, že jsem to, já jsem se ještě chtěla zeptat: Jak si myslíte, že ten zážitek s tím psem třeba zapadá do obecnější reality u nás. Jestli je to (.) jestli je to mimořádný případ, nebo jestli je to něco běžnýho, nebo jestli si myslíte, že je to typický případ=

D: Běžný by to bylo, kdybychom se dozvěděli i o jinejch už, že takový případy existujou (D2:=Takovejch je víc=) asi víc, ale bohužel tam nikdo nebyl, kdo by na to poukázal, no (T: Hm.).

D: =Já si myslím, že to výjimečný případ není (.) a byl to známej pes.

T: Hm, ale jinak jako, že to zapadá do obecnějšího toho, atmosféry, přístupu lidí ke zvířatům?

D: Jo, takže Rex zřejmě není ojedinělej případ (D2: =No to určitě ne=), ale ojedinělej byl v tom, že byl jeden z nejlepších záchranářskejch psů.

Bodlákovu identitu lze nazírat stejně jako identitu „gaunerů“ - soukromníků, o kterých se v rozhovoru respondentky zmiňovaly. Koneckonců mají společné to, že se uchýlili ke špatnému zacházení až týrání bezbranných zvířat, na kterých jim moc nezáleželo, že jim jde o zisk a jsou mocní – především (jakožto soukromníci) sami sobě pánem (což způsobuje horší kontrolovatelnost), což se zdá, že Bodlák byl též.

Policajti byli především (snad shovívavě) respondentkami označeni za nezkušené, ty, kteří pro řešení podobných kauz nemají tolik praxe:

D: Policie, policie, já se domnívám, že to taky (.) je že policie dodneška není (.) není zřejmě (.) nemá tolik praxe a (.) že by (.) pro ně by měl být vlastně případ i vyšetřovat týrání zvířete, to jako (T: Hm, určitě, no) já si myslím, že u nich není (.) běžná záležitost a taky se k tomu tím pádem tak (.) prostě laxně staví. (..) Nakonec resumé policie bylo, že nedošlo (..) že nedošlo k porušení zákona úplně a hlavně (.), že nemůže bejt potrestán, protože za tuto samou věc neměl ani (.) přestupek. Jo? (D2: =Údajně podle zákona, no=) Takže se to dalo přestupkové komise, údajně, (.) my nemáme na právníka, že jo? A právnický vzdělání nemáme. Takže se to dalo tý přestupkový komisi do města C a (.) a ty už se nám vůbec neozvali. Psala jsem hejtmanovi města C, ministru vnitra=

T: A myslíte, že je tam ňáká role toho, že to nahlásil místostarosta, že to takhle=

D: I když si myslím, ten soudce, když to má perfektně zdokumentovaný, tak (.) jako úplně to spláchnout nemůže, jo?.

D: Takže skutečně záleží na zdokumentování toho případu tou policií.

Případ Rexe přitom dle respondentek policie zdokumentovala „katastrofálně“:

D: =Některý z nich, některý z nich byli ochotní mluvit právě (.) i na policii. (T: Hm). Bohužel je nevyslechli vůbec (D2: =voni je nevyslechli=), voni vyslechli jenom (.) kamarády Bodláka, no (D2: No.) (T: Aha..) Takže tam to policie zdokumentovala katastrofálně.

D: Takže vlastně, jak to říkám, opakuju to znova, záleží na policii, jak případ zdokumentuje.

Přesto však respondentky nehází všechny policisty do stejného pytle a zdůrazňují, že při svém výkonu povolání hraje roli osobnost policajta, tzv. lidský faktor:

Voni ti policajti to někdy taky vodchytnou, vono někdy to i těžko jde chytat, jo? Vono je to všechno je těžký no (T2: Hmhm), ale vždycky vybrat tu, takovou tu nejoptimálnější a nejschůdnější cestu, kterou, někdy se musejí udělat i věci méně populární, jo?. To znamená toho psa chytit do smyčky, jo, nebo třeba do, takže jako jinak to nejde třeba. A je to pro jeho dobro, jo?. (T: Hm, hm.). Takže nedělat to neurvale, nedělat to, prostě, to už zase ale je člověk vod člověka (T: Hm), to je to samý městská policie, je jich tady deset, z toho šest, můžu říct, je jich bezvadnejch, ty čtyry, ty bych zabila. Jo? No. To je prostě lidskej, ve všom hraje roli lidskej faktor. Nejvíc, nejvíc, nejvíc. (T: Hm.). Jo? To jako, můžou bejt zákony a může bejt já nevím co, prostě ale ten člověk (.) prostě (.) k tomu není, nebo to nechce, nebo má v sobě ty negativní sklony, tak jako, může bejt zákon nezákon, to je i se vším, se vším vlastně. Jo?. To je i se zločinama, to je i, já nevím, se vším možným. T: Hm. T2: Hmhm.

I v tomto úryvku ukazují, že policajti můžou být jak bezohledně krutí, tak i „hodný“:

Protože městská policie, je taky jedna parta, který jsou hnusný, že tady jedna paní šla do nemocnice, tak sousedi zavolali, a voni odchytávali jejího psa takovým způsobem, že s na tom psovi (.) šíleně podepsali, jo?. (T: Hm.) To trvalo dva měsíce, než k sobě (.) někoho pustila, jo?. Že jí tak, v takovom šoku, volepili jí leuko, celou páskou lepicí, no kreténi, jo?. A (.) a prdli jí do kotce, velkýho, v zimě, a vona si to musela sama překousat, protože k ní nikdo nemoh (T: =To je hrozný, teda=), takže, a pak je tady zase druhá parta městskejch policajtů, kteří jsou hodný, jo?. Tak je to všecko jenom v lidech. T: Hm, hm, hm.

Přestože samostatný policista nemusí mít v očích respondentek v moci něco změnit:

„…my jsme byly třeba v (město) na výslechu a, a vyslýchala nás tam ňáká policajtka, na který bylo jasný, že, že prostě jako (.) s náma cítí, že to tak asi (.) ale nezmu, jako jednotlivec tam nezmůže nic. (T2: Hm) Stačí jedna vyšší šarže a (.) každej v dnešní době se bojí.

jsme věděli od lidí, kteří to slyšeli na vlastní uši, že se von, Bodlák, baví s ňákým nadporučíkem od policie, což byla v tý době poměrně vysoká funkce: neboj to já spláchnu, protože to byl jeho kamarád, s kterým chodí na pivo, on to sice nevyšetřoval tento (..) policajt, ale (..) víme, jak to chodí, že jo (T: Hm..)

Policajti přitom mají u respondentek menší důvěru ve „šťastné dořešení“ než státní zástupce:

D: … tak jsme společně s ním napsali trestní oznámení (.) je lepší to podat státnímu zástupci než policajtovi. To je přece jenom některej státní zástupce trošku dozoruje, takže by mohlo dojít k ňákýmu lepšímu (.)

Shrnuto: policajty respondentky vidí jako nezkušené a proměnlivé – člověk od člověka může mít jiný přístup k věci či se mohou snížit ke krutostem či nepravostem. Zároveň však jednotlivý poctivý a podobně smýšlející policista nemusí mít možnost ve věci něco změnit, čili by bylo třeba změnit „duši“ či efektivní „činnost“ celkového kolektivu. Respondentky mají za to, že je lepší, když se podnět dá k státnímu zástupci, neboť ti (alespoň někteří) přeci jen nad případem „trošku dozorují“. Tímto prohlášením však také respondentky dávají najevo, že ani státním zástupcům nepatří zrovna jejich plná důvěra..

Po osvobození Rexe jej respondentky vzaly na vyšetření, které proběhlo v souladu s jejich očekáváním. Nejprve jim tedy veterináři dávali „za pravdu“, že stav Rexe byl žalostný a že pro něj Bodlák mohl udělat daleko více:

D: … protože my jsme ho nechali kompletně vyšetřit - to tam taky máte - nejdřív také ve městě F , ve městě C na tý klinice a .. stanovili prostě diagnózu. Samozřejmě, tam i veterinář se zmínil i v těch novinách, že to je všecko zanedbaný, tak (..) (Kdyby?) se mu to odstarnilo, tak..

Při celkovém náhledu na kauzu však opět veškerá veterinářská podpora stanoviska respondentek přichází vniveč. Jednak zde mají respondentky opět podezření z podjatosti, neboť jedna z veterinářek (ta, co přišla na podnět bývalé Bodlákovy ženy na inspekci do Bodlákova domu) byla prý jeho kamarádka a také podezření z vyhrožování slušné a poctivé veterinářky:

T: =A jak byste ty účastníky kauzy jako ňák popsala, nebo jak byste je charakterizovala, jakou měli roli v tom (.) v tý kauze, jestli tam teda ňák=

D: Jedna veterinářka, jedna veterinářka byla jeho kamarádka, která samozřejmě zase z toho měla peníze, protože on nařídil zřejmě všem záchranářům chodit k ní. Což je zase zdroj finanční, že jo? Ta jedna, která (.) paní doktorka Fíková z města C, která byla (..) natolik slušná, že nám toho psa kompletně vyšetřila, poslala rozbory do města F a tak dále, tak měla i problémy potom zřejmě (T: Hm.), že se trošičku stáhla, částečně. Říkala, že na kameru mluvit nebude chtít. Stáhla se. Čili jí bylo asi zřejmě vyhrožováno, nevíme, to jsou naše dohady. (T: Hm). (…) No.

D2: Ne, ne, ne (mluví obě dotazované přes sebe) to neodevzdala. To oni ho právě vůbec neodvezli.=

D: = Ona ta (.) jeho bejvalá žena tam totiž h.. zavolala veterinární správu ve městě C, která je ze zákona jmenovaná na kontrolu na ochranu zvířat.=

Jako charakteristický rys veterinářů obecně pak uvádí jistou „otrlost“ danou svými zkušenostmi, která může až hraničit s nedbalostí a minimálně špatnému zacházení se zvířaty. V kontrastu s tím pak mají ve městě A (odkud respondentky pochází) na posuzování případů ještě „pracovnici z životního prostředí“, se kterou se respondentky identifikují:

D2: =No, tak oni tyhleti veterináři, který jsou ..h.. jakoby dohlížitelé podle toho zákona, je tedy fakt, že jsou teda asi takový otrlý tou svou profesí, že toho viděli asi hodně a (.) tak jako (.) tady jsme měli jednoho a ten, když, my jsme se vždycky smály s kolegyní a říkaly když má pes čtyři nohy a dejchá, tak je všechno v pořádku, jo?. Asi tak. Když to výstižně řeknu, jo?. (T: Hm..). No a=

D: =To byl veterinář, kterej byl jmenovanej h.. jako inspektor na ochranu zvířat (.) a (.) sám měl chovnou stanici, kde měl (.) pětatřicet psů, feny připouštěl dvakrát do roka. Jako veterinář, fenu připouštět dvakrát do roka, to je nes., to je (.) (T: Hm). Tak co bysme po takovejchhle lidech chtěli?

D:= Dneska máme už tady (…) situaci poněkud lepší, sice veterinářka je taky taková otrlá, že jako (.) nepovažuje všechno za týrání, myslí si, že jsme hodně (.)h.. (D2: =že jsme až moc citlivý, no=) nebo v podstatě až moc citlivý, ale naštěstí (.) dělá to společně (.) s jednou pracovnicí ze životního prostředí a (.) ta pracovnice z životního prostředí (D2: =ta je jako my, ta je jako my=) je jiná, takže, takže vlastně (..) ona trošku otupí tu její otrlost (D2: voseká ty hrany, no=) a ta zase voseká její přecitlivělost, takže to aspoň, (D2=trošku částečně funguje=) aspoň něco. (T: Hm)

Na jednom příkladu přitom ilustrují, že veterinář – inspektor má před lidmi svou autoritu, tedy svůj vliv:

T2: Hmhm. Aha. (.) A třeba když chtějí nahlásit ňákou, ňáký týrání, tak jestli vám pošlou jako tady se podívejte, jak jak vypadá ten pejsek jako, třeba to vyfotili, měli tu šanci se dostat někamm na ten dvůr, jak to tam vypadá, nebo to vám, stalo se to?

D: No, taky, taky, dokonce jedna paní z Německa nám vyfotila, ale (.) to bylo na (název kraje), tak jsem psala na (.) inspektorát do města F (T2: =Hmhm=), státní veteriny a oni tam došli, překontrolovali to a pak my tadleta paní z toho Německa, protože ona tam má dceru, tak mi volala, že se situace zlepšila. (T2: =Aha=). Takže ono někdy to pomůže, když tam dojde ten inspektor.

I veterináři tedy nejsou pro respondentky zrovna důvěryhodnými osobami, se kterými by se v názorech zrovna ztotožňovaly. Navíc se jim opět jeví jako snadno zmanipulovatelní a „otrlý“ vůči utrpení zvířat. Naopak pracovnice z odboru pro životní prostředí se zdá být stoupenkyní „ochranářské“ ideologie a tudíž spřízněnou duší. Jak již bylo výše zmíněno, na rozdíl od veterinářů mají respondentky svou svobodu, avšak - na druhou stranu – často zůstávají vůči autoritám bezmocné. Např. o jistých výhodách mluví zde:

D: To je zase (.) byrokratický, že jdu přesně podle lainy T: Hm.. D2: =No, tak jako.. oni zase jsou ouřad.

D2: Takhle. Ona třeba kdyby nepostupovala podle toho tak jí by to třeba mohlo, eventuélně zas, někdo by záviděl, něco by píchnul na ní (T: Hm) a stálo by jí to třeba místo, jo. Nebo prostě takový dle. Ale voni mají aspoň zase trochu pravomocí. My žádný nemáme, jo, (T: Hm) ale v podstatě zase si můžeme dělat, co chcem. T(2) Hm. D2: Jo, takže vono je to (.) nevím, co je lepší.

T: Nejste vázaný tím postem, že jo, (D: =Ano, my=) že něco ztratíte, takže můžete klidně ukradnout psa třeba

A o bezmocnosti zde (respondentka zde vypráví o tom, jak se místní útulek dostal do rukou soukromníka – gaunera):

Tohle jsme se všechno ty čtyrky roky (D2: =už čtyrky roky=), co on to měl (.) jsme se dozvídaly, jak to tam je, protože tam (D2:=lidi nám to chodili hlásit, ale jelikož se to nepromít???nesrozum.) (???nesrozum, mluví přes sebe), nikdo nás tam nepustil. Tak jsme na něj taky podaly trestní oznámení, to taky se spláchlo, protože by muselo být především trestní oznámení na veterináře, kterej to měl dozorovat, takže se to spláchlo.

K veterinářům tedy respondentky podle svých výpovědích o zkušenostech nemají příliš blízko. Jsou většinou na jejich vkus příliš „otrlý“ a nejsou nezbytně těmi, co by zvířata chránili – jednak jim může jít o zisk a jednak mohou být zmanipulovaní či podlehnout požadavkům svých přátel. Přesto však mají autoritu, které se respondentky snaží využívat – ať tím, že využívají jejich služeb a nechávají si vystavit posudky či je zvou na místa, kde existuje podezření z nedodržování předpisů, tak třeba i tím, že si jaksi přisvojují jejich pravomoci, pokud jim to ovšem „laici“ dovolí (viz v kapitole o identitě ochranářek). Naopak to, že respondentky neměly stejná oprávnění jim mohlo být jednak dle jejich slov ku prospěchu – měly větší volnost při rozhodování, co udělají; avšak neslo to i své problémy, kdy se cítily spíše být svázané (proto ostatně také rády využívaly pomoci veterinářů, bylo-li to možné).

Ústřední orgán záchranářů, kde se „všichni“ Bodláka „báli“, jen pár jich bylo ochotno svědčit a ty pak vyhodil. Někteří pak během procesu dostávali strach a odmítali dále svědčit.

Bývalá manželka Bodláka, která Rexe ve sklepě natočila, zavolala veterinární inspekci a poté se obrátila na respondentky (coby na organizaci na ochranu zvířat). Byla ochotná v případu svědčit, na videu v pořadu Fakta tvrdí: „Já už jsem všechno jemu odpustila, čím mně ublížil, ale toho psa mu neodpustím, tak jak to neodpustí ten pes jemu. Není to msta, není to msta, je to záchrana psa.“

Nezisková organizace na pomoc zvířatům, jíž jsou respondentky členkami, avšak která jim v případu Rexe prakticky vůbec nepomohla a se kterou se respondentky dle svých slov nemohli moc identifikovat:

T: Hm.. A jako ta vaše organizace, v tý (název) třeba nemáte ňákýho právníka, který by se třeba zabýval ňák=

D: =E.. Máme, máme, my jsme se na něj taky rovněž obrátili a oni vůbec=

D:= My jsme (město) ochrana zvířat, jsme sice jakoby člen (jméno spádové neziskové organizace), ale pracujeme absolutně samostatně, protože

D2: Jo, takže ňáký takovýhle, a jako vo (..) vedení ústřední a takový, to jsou jenom (…luskne prsty?). Jo? Takžee (.) jako, já jsem jezdila na schůze asi čtyři roky, pak jsem se na to už vykašlala, protože fakt to nemělo smysl (T: Hm.)

D: V tý době (..) H (..) v tý době paní (Hudráková?) nám nabízela (..) jak se jmenoval?

D: Ne, ve městě C (…) no jak jsou bráchové, (D2: Právníka?) jeden je policajt a jeden je právník.=

D: Hodrovický, pana doktora Hodrovického, on, říká vám to něco? On jeden čas byl velice známý právník=

D: =A (..) ona nám ho jako nabídla, my jsme za ním jely, ale on, on by pro ní pracoval, aby se zviditelnil pro paní Hudrákovou třeba zadarmo. Ale (..) tady asi=

D: = Protože bydlí taky ve městě C tak jako (..) (D2: Ne, ne.) vůbec nám nepomoh.

Respondentkám pomáhala i jedna právnička – paní Kalátová, známá jejich kamarádky – kolegyně paní Loudový, o které se v rozhovoru několikrát velmi hezky vyjadřovaly. Tato právnička podávala dokonce spolu s respondentkami trestní oznámení, ale ani to nepomohlo:

… tady Kalátová, to je, to je paní doktorka, která nám taky podala na (.) to samý trestní oznámení, to je (.) známá paní Loudový, a ani to nepomohlo= (D2: =nic nepomohlo=), =protože ona je, ona je právnička, jo (rozprava ohledně otevřeného okna) Jo, takže vlastně i právnička (..) T: Hm. (..)

Nakonec přišla na řadu přestupková komise, která dle respondentek celý případ spláchla:

D2: =no, ty už nám nedali ani vědět, ta prostě se ani nesešla, vono přestupková komise too je úplně zbytečný.

Při svých snahách se respondentky snažily oslovit i další lidi, vyzkoušet všemožné způsoby, leč marně:

D: Dokonce jsme i tady měli policejního radu (D2: Dvakrát) dvakrát (D2: =Wagnera, no=), který byl ochoten jako, dal nám za pravdu, všechno, a pak najednou= se to změnilo.

D: = Tady jsem popisovala případ panu ministrovi, h.. nevidíte tady ty hlavičky, protože já jsem, aby to nešlo do ňáký kanceláře, tak jsem tady navštívila poslance, kterej slíbil, že mu to dá do ruky (.) No.

D: My jsme (.) my jsme byly i ve spojení s bývalou majitelkou toho původního majitele, protože ten pes měl určitou hodnotu a jestliže byl vycvičen na záchranářské práce, tak tam to činilo něco přes sto tisíc. Takže my jsme, my jsme šli i tou cestou (D2: =Jako finanční=), že jsme s s tou paní spojily, aby ona jako (.) vlastně (.) (D2: =uplatňovala=) uplatňovala.

Respondentky nejenže pečlivě sledovaly, bude-li případ Rexe řešen nestranně, ale dobře si uvědomují i nebezpečí zkreslení případu médii:

A zrovna tak i ta televize, když vám natáčí ňáký pořad kritický, tak ovlivní (.) sestřihem, ovlivněj (.) když chtějí, aby to vyznělo takhle, tak to udělají tak, že to takhle vyzní. (D2: Hm) Ten pořad, jo?. Když chtějí, aby to dopadlo takhle, tak ten pořad (..) To jako víme na sto procent, jo?. (T: Hm, jasně.) Bohužel, bohužel (D2: =Je to tak, a zkombinujou to=), bohužel.

Toto nebezpečí nespočívá přitom jen v čistě technickém provedení, ale již v samém výběru pořadů. Ten mohou určovat majitelé či jiní čelní představitelé mediálních společností, kteří se snaží o nějakou image televize pro určitou klientelu a usilují a co největší sledovanost. Respondentky však v tomto opět zmiňují sílu osobních konexí:

D: A jak říkáme, tady ta, ta Nova nám to nevzala, protože tam byla jedna redaktorka, která se s panem Bodlákem znala, řekla, že to není pravda, že to nebudeme natáčet, takže (.) přitom ta (.) paní redaktorka Paličková byla u nás, viděla to video, a říká: To je samozřejmý, to natočíme, to je hrůza.

Nakonec se případ dostal do pořadu „Fakta“ a podle respondentek v dosti naturalistické podobě:

Ostatně o síle, jakou na respondentčiny emoce tato Fakta (a v nich ukázaná i nahrávka videokazety od Dolarové) měla, svědčí i naštvané emoce, které při promítání vyjevovaly, jako i láskyplné reakce, když se objevil Rex v „lepším“ záběru. A také obavy jedné z nich tento pořad shlédnout:

D2: Běžte, já se dívat nebudu. D: (na psa?) : Vem ji sem. D2: Ale! D: Sledujete to, jo?

Respondentky si na média vzpomněly jako další možný účinný prostředek vedle právní cesty:

D: Jakou jinou, právní (D2: =jaká jiná cesta=) jakou jinou cestou by se to dalo=

T: Napadlo nás (D2: =Napadlo nás=) ledacos (D2 se směje) Napadly nás média.

T2: Za jak dlouho se to objevilo v těch médiích? Jak dlouho trvalo, než se to tam protlačilo?

D: My jsme prot. No, to trvalo ňákej, ňákou dobu to určitě trvalo. To nebylo hned.

T2: Hmhm. Vlastně on už byl (.) tady, na těch obrázcích už (.) celkem (D: =Ale š=) zotavenej.

D: šlo to v tý době, když to ještě běželo to šetření, jo, já jsem to tam dostala, aby (.) si to nedovolili hodit za hlavu a voni to i tak přesto (.) (T: dovolili) dovolili hodit za hlavu, jo?

D: … Nic.(.) Takže jsme se pokusili i s tou televizí, (..) nepomohlo absolutně nic. (.)

D: Ne, bohužel ne. Akorát že se nám ozvalo třeba plno lidí a (T: =a ta léčitelka), hlavně hlavně se nám ozvala ta paní Malá (D2: =to je báječná ta, to je úžasný, ale to je i pro lidi, to jsou i přípravky pro lidi=), který ho postavila na nohy, jo?.

Dle dopisů a dokumentů, které respondentky sepsaly, měla média i ten vliv, že státní zástupkyně Šindelková případ vrátila k prošetření pro nedůsledný postup. Dle jistého zdroje respondentek však jen proto, aby „byla krytá“ a podruhé, ač dle respondentek žádné dodatečné šetření snad neproběhlo, nikdo další nebyl vyslechnut, již neměla námitek (více o tom dále v textu).

V jiné kauze však stačilo, aby médiemi jedna z respondentek pohrozila, a bylo po jejím:

No a jsem se potom naštvala, došla jsem na město, k místostarostovi, a řekla jsem mu: (.) ´Upozorňuju Vás, při prvním nalezeným psovi Vám ho sem přivedu, pozvu si televizi, a ta natočí, jak Vy s tou nalezenou věcí (.) jak jí uchováte´. V tu ránu se žhavily telefony a najednou byl objekt.

Na jiném případě zas ukazují, že někdy stačí samovolný strach z publicity ze strany těch, co nejednají zcela férově:

D: … ale změnilo se po volbách vedení, takže my jsme obešly všechny zastupitele (.) a (.) oni mu ten útulek teda vzali, protože se báli špatné publicity, že to vyšlo najevo, protože (D2: =No) tenkrát ty holky, který tam dělaly, (.) že budou mluvit.

Média tak (alespoň dočasně) působí jako důkazy, proti kterým je třeba vyvinout rafinovanější strategii, mají-li být obejitý. I respondentky se na média (a některé autority) občas odvolávaly jako na „evidence“:

D: … Samozřejmě, tam i veterinář se zmínil i v těch novinách, že to je všecko zanedbaný, tak (..) (Kdyby?) se mu to odstranilo, tak..

A i když mají své pochybnosti o objektivnosti médií, tak si podle nich také utvářejí názory (což je v dnešní době asi nevyhnutelné):

D2: =No, ne (D: =Lidi se chovaj=) neřekla bych nejhorší, protože v těch soukromejch chovech, co kolikrát ten člověk vidí v televizi, taky je špatný,

Média však hrála dle respondentek důležitou úlohu i v tom, že ze Bodláka udělaly „mediální hvězdu“:

D: … samozřejmě (..) v televizi, všude to proběhlo, že on jako jedinej zachránil živý lidi při zemětřesení asi ve třech zemích, byl v Indii, v Thaivanu, v Turecku (..)

Mediální proslulost si vysloužil i jistý právník, který jim byl nabídnut Organizací na ochranu zvířat, který jim měl pomoci, avšak nepomohl. Podle respondentek za tím stála jeho vypočítavost:

D: Hodrovický, pana doktora Hodrovického, on, říká vám to něco? On jeden čas byl velice známý právník=

D: =A (..) ona nám ho jako nabídla, my jsme za ním jely, ale on, on by pro ní pracoval, aby se zviditelnil pro paní Hudrákovou třeba zadarmo. Ale (..) tady asi=

Do jisté míry jedna z respondentek dává tazatelce v podstatě za pravdu, že společnost (skrze média) se svými vžitými „obrazy“ jednotlivých druhů zvířat může ovlivnit, jak různé druhy zvířat vnímáme, jaký k nim máme postoj:

T: Hm, když tak nad tím přemýšlím, tak jaký si myslíte, že je h.. že hraje roli jako symbol toho zvířete, který má ve společnosti? Protože ježek je takovej docela (.) jako známej už z těch čítanek, nebo já nevím, přináší jablíčka a tak dále, že jo, a pak je ňáký potkan, který vlastně, jako jó, může přenášet nemoci, ale to stejně tak i ten ježek v podstatě, že jo?.

D: Asi jsme, asi jsme ovlivněni určitou vývojovou dobou, že e.. knížky a tak dále .. rozlišujou a tam nikdy nic hezkého třeba o potkanech (..) (T: Hm.)

Média jsou nakonec pro respondentky také důležitá v tom, že jim pomáhají najít pro opuštěná zvířata nový domov:

D: No nebo i třeba, teď třeba h.. paní Loudová zakládá webový stránky nadace Robin konečně, protože vona jako nemá ráda tuhle novou techniku, vona píše prostě na psacím stroji dodneška (.) a (.) takže (.) třeba teď jí dojdu nafotit těch šedesát psů a stopadesát koček, aby si to tam mohly dát (T2: =Hmhm=.), jinak ho nepotřebujem..

Za normálních okolností tedy média mohou hrát důležitou roli v kauzách, neboť málokterý člověk, který něco provede, touží po popularitě. Mohou tak být strašákem, zbraní v ruce apod.. Zároveň pomáhají utvářet názory a postoje lidí a lze je zneužít. To (zde) např. tak, že se někdo může jako dobrý člověk prezentovat jen před kamerami (viz Bodlák či Hodrovický), nebo že redaktoři a další ovlivňují, co do pořadu natočí a jak. Respondentkám však i odvysílání případu Rexe přeci jen něco dobrého přineslo, tedy mají média jako dalšího možného pomocníka při boji za zvířecí práva a spravedlnost, přestože třeba u případu Rexe nesplnily svým účinkem očekávání respondentek.

Jsou těmi, co žily odjakživa se zvířaty, co nedělají rozdíl mezi bezbrannými lidmi a zvířaty, přestože mají druhy, které preferují před jinými, … prezentují se jako ty, které jsou v očích druhých za přecitlivělé:

„D:= Dneska máme už tady v (…) situaci poněkud lepší, sice veterinářka je taky taková otrlá, že jako (.) nepovažuje všechno za týrání, myslí si, že jsme hodně (.)h.. (D2: =že jsme až moc citlivý, no=) nebo v podstatě až moc citlivý..“

„..No tak ale zase na druhý straně musím ale vědít, že to zvíře má úplně jiný (.) jiný (T: =potřeby, hm.) potřeby než člověk, že jo, takže to nemůže být úplně stejný, (T: =určitě, ale stejný ohledy=) ale je to pro mě ŽIVEJ TVOR (T: =No, no, no.)a bezbranej (T: =Jasně). A když (.) když najdu člověka, kterej je (.) bezbranej, no tak stejně tak ho nenechám ležet na ulici, jako nenechám ležet bezbranný zvíře (T: Hm), já to (.)

D: My jsme (.) jako bavíte se s ochranářema, to znamená, že (.) my jsme v tomhle asi trošičku úchylný, že to stavíme na úroveň (D2: =No, rozhodně)“

„D2: No, voni, ochranářům vytýkají, voni taky řeknou ´ty dvě přecitlivělý baby´ (T: Hm) třeba jo, (T:Hm) nebo prostě, jo? ale(.) (D:=Já si myslím, že nejsme přecitlivělý) já, ne ne, já vůbec ne, protože já docházím do útulku, takže se setkávám s ledasčím, (T: Hm) takže si o sobě tvrdím, že vůbec nejsem přecitlivělá.“

Ačkoliv druhá z respondentek přiznává menší otrlost, když cítí potřebu vysvětlit, proč do útulku nechodí:

„D: Tohle je všechno z místního útulku (T2: =z místního=) já natáčím jednom (…) pořad Chcete mě (T2: =jasně=), já se na ten pořad ani nedívám, protože já ani do útulku nechodím, já dělám všechno ostatní, protože (.) já ne, já m.. já špatně usínám večer a já bych neustále viděla ty (zas hudrování nad videem). (…)“

Přesto však je v jiných ohledech kurážná a dokáže si vydobýt své, jak dokládá jinde:

„.. takže jsme chtěly na městu, aby nám dali ňákej objekt nebo něco prostě, kde by jsme zřídili my, jako ochrana, útulek. (..) A (.) pořád nic, nic, nic. (.) (dramatičtěji: ) No a jsem se potom naštvala, došla jsem na město, k místostarostovi, a řekla jsem mu: (.) ´Upozorňuju Vás, při prvním nalezeným psovi Vám ho sem přivedu, pozvu si televizi, a ta natočí, jak Vy s tou nalezenou věcí (.) jak jí uchováte´. V tu ránu se žhavily telefony a najednou byl objekt.“

Respondentky uvedly ve více případech, na čem všem mají zásluhu, co se jim podařilo. Koneckonců, přestože neměl Rexův případ šťastný konec v tom, že by byl viník potrestán a paralyzován, aby již nepáchal zlo, přeci jen se respondentkám povedlo dosáhnout jistých pozitiv:

Předně se jim podařilo Rexe v jistém smyslu „vylákat“ z rukou Bodláka:

„my jsme to (..) dalo by se říct, takhle já, já tomu ani neříkám ani podvod, prostě jsme panu Bodlákovi zase po ňákejch jeho známech vzkázaly, že bysme měli nějaký starší lidi, kteří by toho boxera si nechali na dožití u sebe, s čímž teda von souhlasil, takže ho přivez, aby se neřeklo tak tenkrát (měl už to opravdu špatné?), to pak neušel ani krok v tý době.“

Dále jej umístily ke starým lidem. Když ale zjistily, že by pro ně péče pro Rexe nebyla snesitelná, našly pro něj další náhradní domov:

„No a ty starý lidi bejvali by si ho nechali, ale protože byli (..) chalupáři a zřejmě bydlej v Praze v druhým patře bez výtahu, tak by ho nemohli nosit. Takže (.) my jsme sehnali tu jednu pani (.) v tý Soběslavi, u kterýho jsme ho teda měli (.) po celou tu dobu, než umřel, on v podstatě ten boxer umřel na mrtvici (..)“

Podařilo se jim prosadit, aby se Rexův případ dostal do televize (což mělo pohnout věci tím správným směrem a chvíli tomu tak i bylo – státní zástupkyně Šindelková vrátila případ k bližšímu prozkoumání). Na základě této reportáže jim byla také nabídnuta i neočekávaná pomoc:

„D: = Jak jsem vám říkala, ozvala se nám (.) my jsme to dali do televize do zpráv, takže tam bylo vidět, jak ten pes špatně chodí. Je to i (???). Ozvala se nám jedna paní (..) No tedy paní (?) z firmy (název), z Prahy, která ho viděla jenom v těch zprávách. Tak se nám telefonicky ozvala a řekla, že nám poskytne pro něj přírodní léčiva. Posílala nám je, byla to vždycky dávka na dva měsíce v hodnotě pěti tisíc korun. Do konce jeho života. Ten pes pak běhal, BĚHAL ten pes ke konci. (T: Hm..). A (D2: chodili s ním do lesa, no..)stanovila diagnózu (.) ta paní byla úžasná v tom, že stanovila diagnózu na základě toho, že ho JENOM viděla v televizi.“

Pozitivní výsledky respondentky sdělovaly i během komentáří fotografií, které se k případů váží:

„T2: =A tady (.) tady vlastně když to pak jako člověk srovná s tím týráním, že jo a tady, tak h.. samo o sobě vypadá, jako šťastnej pes.

D: Tady už je šťastnej (D2:=tady už vypadal šťastnej=) to už je focený, (D2: =to je focený takovej=) když už jsme ho měli v ruce my!

D2 (pokračuje): =takovej měsíc po takový tý intenzivní léčbě, jo?. Po takový tý (.) dá se říct, jak se dá, bombě, jo?. No.

T2: No, jako v čem (.) v čem todle ukazuje, že teďka se ten boxer má dobře.

D2: Protože za prvé prostředí, (D: =vidíte to prostředí=) louka, louka (D: =to uvidíte=) to uvidíte na tom videu, jo?

Když odhlédneme od toho, co se jim podařilo u případu Rexe, tak respondentky svou užitečnost dokazují i v boji proti soukromníkovi, který měl po nich na starost útulek (který dle respondentek dostal jen proto, že nechtěl (na rozdíl od nich) po městu žádné peníze na krmivo), zvířata trápil a kterému dle respondentek šlo jen o zisk:

„..a (.) chtěli jsme (.) když (.) po tý operaci, tak jsme chtěly po městě, aby nám aspoň proplácelo krmivo. A do tý do(.) v tý době tam vstoupil jeden gauner (..) a řek (.) panu starostovi, že, že ten útulek povede a že od města nechce ani korunu. (D2: =A bylo hotovo). My jsme na toho pána upozorňovaly, (.) že to je gauner (.) podvodník (.) panu starosta nestuh??? (nesrozum.)“

„Tak jsme na něj taky podaly trestní oznámení, to taky se spláchlo, protože by muselo být především trestní oznámení na veterináře, kterej to měl dozorovat, takže se to spláchlo, ale změnilo se po volbách vedení, takže my jsme obešly všechny zastupitele (.) a (.) oni mu ten útulek teda vzali, protože se báli špatné publicity, že to vyšlo najevo, protože (D2: =No) tenkrát ty holky, který tam dělaly, (.) že budou mluvit.

D2: Tenkrát jsme se znaly už dobře s (mediálně slavnou osobou), takže..

D: =Donedávna krmil zbytkama netříděnejma, takže tam byly vod piva ty víčka (T: =Hm, ty jo.)

D2: Jako nebejt nás, nechci se chválit, ale nebejt nás, tak, jenže ty písecký to neuměj vzít za správný konec.“

V tomto úryvku (jak jsem již jinde uvedla) zas respondentky úspěšně využívají neznalostí veřejnosti ohledně pravomocí:

D: Vono taky třeba h..mi zavolá paní Loudová, že se dozvěděla o týrání (.) psa (.) v jedný vsi u městaF. To jsme tam tenkrát jely (D2: =dvakrát jsme tam byly=) a vzali jsme si teda starostku, ona šla s náma, naštěstí ty lidi nebyli znalí zákona, protože nás mohli poslat do prdele, (D2: =No, určitě=) a nepustit nás tam, do objektu, jo?. Naštěstí nás tam teda pustili, pes, nebylo to nejhorší, prostě byl v kotci, ten kotec byl teda jako malej, a (.) řekli, že ho občas pouštěj na zahradu. To jim nedokážu, že ne, jo?. (D2: =Ale no tak, nebylo to nejhorší=) A, my jsme tam teda řekli co musí jako vylepšit, že mu ho musej zvětšit a tak dále a pak jsme h… asi já nevím za jak dlouho jsem volala tý starostce a vona řekla, že opravdu to zlepšili tu situaci a že ten mladej opravdu s tím psem (.)(D2: =jo, vo nám to volal, (??) bezvadnej=) minimálně jednou za dva dny s ním opravdu chodí na procházku. A mladej nám volal, že opravdu to vylepší. Takže (.) jsou lidi, který to nevědí a h.. když jsem, řeknu, že jsem och., jo?, tak fakt nás pustěj, ale (zvýší hlas) tydlety hajzlové některý (.) vás tam nepustěj, jo?. Jedině toho veterináře tam musej pustit.

D: Ale zase je to zase v lidech. T: Ale jo, jasně. D2: Všechno je v lidech. Úplně.

T se směje. D: Jestliže, jestliže tam na někoho ten dotyčnej neví, že ten zákon je takovejdle nebo není, tak to na něj vybafnu a.. = T: Hm, no jasně

Toto si mohou údajně dovolit právě proto, že jejich pravomoce nejsou takové, jako mají veterináři (jak jsem již uvedla v kapitole o identitě veterinářů/ek)::

D: Ta paní doktorka, protože ss(.) tím Bodlákem, to jsme se pak taky dozvěděly, že se velice dobře znají (T: Hm.), tak tam došla (.) a jenom mu vytkla, aby tam uklidil. Ta mu ho neodebrala a oni maj jediní ze zákona (.) právo odebrat týraného psa (T: Hm), ne ochranáři, bohužel jenom veterináři. (D2: No, T: Hm). A (..) takže my jsme to udělali jakoby takovým tím, že jsme=

D: = No že jsme ty důchodce sehnali, ale oni by si ho opravdu i bývali nechali, my bysme jim platily krmení a ty léky, jo? (T: Hm). A (.) takže von (.) jim ho dobrovolně vydal, jo?

D: To je zase (.) byrokratický, že jdu přesně podle lainy T: Hm.. D2: =No, tak jako.. oni zase jsou ouřad.

D2: Takhle. Ona třeba kdyby nepostupovala podle toho, tak jí by to třeba mohlo, eventuélně zas, někdo by záviděl, něco by píchnul na ní (T: Hm) a stálo by jí to třeba místo, jo. Nebo prostě takový dle. Ale voni mají aspoň zase trochu pravomocí. My žádný nemáme, jo, (T: Hm) ale v podstatě zase si můžeme dělat, co chcem. T(2) Hm. D2: Jo, takže vono je to (.) nevím, co je lepší.

T: Nejste vázaný tím postem, že jo, (D: =Ano, my=) že něco ztratíte, takže můžete klidně ukradnout psa třeba

Nedostatek kompetencí a tedy i moci může však leckdy znamenat i jasné mínus. To můžeme vytušit např. z následujících úryvků:

„(.) jako jsme skutečně neměly šanci, my jsme byly třeba ve městě C u výslechu a, a vyslýchala nás tam ňáká policajtka, na který bylo jasný, že, že prostě jako (.) s náma cítí, že to tak asi (.) ale nezmu, jako jednotlivec tam nezmůže nic. (T2: Hm) Stačí jedna vyšší šarže a (.) každej v dnešní době se bojí“.

„Tohle jsme se všechno ty čtyrky roky (D2: =už čtyrky roky=), co on to měl (.) jsme se dozvídaly, jak to tam je, protože tam (D2:=lidi nám to chodili hlásit, ale jelikož se to nepromít???nesrozum.) (???nesrozum, mluví přes sebe), nikdo nás tam nepustil. Tak jsme na něj taky podaly trestní oznámení, to taky se spláchlo, protože by muselo být především trestní oznámení na veterináře, kterej to měl dozorovat, takže se to spláchlo..“

Se spoustou identit se pojí i určitý životní styl, který překračuje hranice určité činnosti, dílčí identity a zasahuje i do běžného života jako celku. Tak tedy v jednom momentě jedna z respondentek uvádí, že jí (a nejen jí) neláká tolik společnost lidí a hmotné statky jako právě něco udělat pro zvířata. Zároveň zmiňuje „obětavost“ takových lidí:

„D: Jsou lidi, kteří opravdu (.) aniž bysme třeba o nich věděli, tak se staraj o více zvířat (D2: =No=). A těm teda maximálně pomáhá paní Loudová se svojí nadací Robin, když se o tom dozví, jo teda.

D2: Na svůj úkor, že jo vlastně, na úkor svýho oblečení a (.) a tak někomu to ani, ani nevadí, jo, ono, když si to tak člověk vezme, tak ňáký to chození do společnosti, to je mi, mě to vůbec neláká, (T: Hm) ty lidi jsou takový pokrytecký a takový (.) pomlouvačný a (.) tak vy jste mladý, u vás ještě to (.) ale člověka to už ňák ani, já nevím, neláká.“

Budeme-li nakonec brát ochranáře jako člověka, který má rád zvířata, pak do jeho identity dle respondentek patří i to, že je hodný člověk, a že je tedy i hodný k lidem:

„D: A skutečně se nám potvrzuje, že kdo nemá rád zvířata, není hodnej člověk“.

Respondentky se tedy prezentují jakožto ochranářky, které mají být veřejností nazírané jako přecitlivělé, ač ve skutečnosti tomu tak není, a jsou odlišné od řady jiných identit. Zde např. od veterinářů a policistů, avšak z výše uvedených citací lze vyčíst, že odkazují i k jakémusi extrémnějšímu postoji, když jedna z respondentek staví utrpení bezmocného člověka na stejnou rovinu jako utrpení bezbranného zvířete. Tyto „ochranářky“ se pak prezentují jako velké a úspěšné bojovnice, které, ač (nebo spíše „právě proto, že“) nedisponují tolika pravomoci, se nebojí použít i méně standardní praktiky a jednají dle svých ideálů a přesvědčení, jak jim to jen jejich postavení a práva dovolí. Jedna z respondentek se zároveň na jednom místě zahrnuje mezi ty „ochranáře“, které nelákají tolik hmotné statky ani veřejná setkání. Zároveň se však obě zahrnují mezi lidi, kteří mají rádi zvířata a tedy i lidi okolo sebe (láska k lidem nejenže dle jejich názoru vyplývá z lásky ke zvířatům; i během rozhovoru byly respondentky velice štědré a vstřícné, neváhaly nám ofotit i přehrát všechny materiály , které k případu měly schované a tyto kopie nám pak darovaly, přitom na děkování z naší strany namítaly, že vůbec nemáme zač, že to je normální)..

------- Ochranářky a emocionálně (bezděčně) vyjádřená „spravedlnost“

Ač se respondentky prezentují jako nebojácné a ne přecitlivělé, text vykazuje, že jsou zároveň natolik citlivé a morálně uvědomělé, že je nepravost (ve formě bezpráví či ubližování bezmocným) může bolet. (o tom více v kapitole o spravedlnosti).

Podívejme se, jak respondentky vyjadřovaly během rozhovoru své pocity a emoce:

„T: No a jaký dopady na vás (.) na vás měla ta kauza, jako takhle= (nesrozumitelné)

Tedy při první reakci respondentka zřejmě měla na mysli dopady hmatatelné, s vynecháním emocí. Při druhé reakci, kdy se respondentky zaměřily právě na emoce, se situace jeví podstatně jinak. Jedna z nich svůj smutek i po dvou letech od uzavření kauzy líčí jako natolik citově „aktuální“, že ji nutí k slzám. Kromě smutku z utrpení, jakým si Rex musel projít, navíc v respondentkách zůstala i křivda, že přes veškeré jejich úsilí z toho všeho Bodlák vyšel bez škrábance.

Stále přítomný smutek vyjadřuje i reakce té samé respondentky, když byla vyzvána, aby se s ostatními podívala na video – nahrávky k případu boxera Rexe:

Zde zároveň (použitím první osoby množného čísla – „nemůžeme“) předpokládá tento trvalý, stále aktuální smutek i u své kolegyně – kamarádky.

Známky lítosti či rozhořčení lze rozeznat i v jiných větách a osloveních. Např. zde jedna z respondentek naráží v jednom místě na to, že použitá nadávka je na tyrana Bodláka příliš málo:

„D: Takže to dopadlo, jak to dopadlo, dopadlo to (.) dopadlo to špatně v tom smyslu, že von asi ten hajzlík nebyl potrestanej, a to ještě říkám ten hajzlík, to je velice slušný slovo. Lituju i toho dalšího jeho psa, až ten pes bude starší tak dopadne zrovna tak.“

Nejde tedy jen o trvající křivdu, respondentky mají také obavy, že tento člověk bude ve své nefér a kruté činnosti pokračovat (i v tom tedy může spočívat aktuálnost jejich rozhořčení). Vzhledem na množství energie, kterou do toho vložily, je jejich vztek celkem pochopitelný..

Zde vidíme reakce obou na, údajně, křivé výpovědi Bodláka v pořadu Fakta (tento pořad jsme shlédly spolu s respondentkami na videu):

„D: To je kurva, to je ta kurva, to je ta kurva!!! Von by nad ním brečel, ta kurva!!!“

(Bodlák ukazuje připravený pelech ve svém domě (ne však v onom sklepě):)

(sebevědomé tvrzení Bodláka, že něco takového ona veterinářka nemohla říct a neřekla):

(Bodlák tvrdí, že chce samozřejmě Rexe zpátky a na ony „dámy“ už podal trestní oznámení):

T: Místo, aby se zastyděl, že ho nevodil na procházky=, tak ještě říká, že

T: prostě, že tam denně uklízel, že jo (T2:=Hmhm.=), to prostě jako (.) je síla..

D2: A ta arogance jeho, kdy on si byl tak jistej! On si byl jistej (=D: Jak von řekne, že=), že se mu nic nestane, (D: =On si byl jistej, to je jasný=) to z toho je to jasně vidět (T: =Hm, hm).

Zde lze také identifikovat jistou nechuť z bezmoci, kdy i mnozí svědci a vyšetřovatelé údajně nebyli ochotni jít proti Bodlákovi, a respondentky ještě dnes pobuřuje ta jeho jistota, že má nad ostatními moc.. která je v protikladu s jejich bezmocí navzdory všem těm snahám o spravedlivý soud (o tom viz dále – hlavně korespondence s úředníky).

Respondentky přidávají pro dokreslení jeho ledabylé a ke psům krutě lhostejné povahy další příběh:

„Umřela mu boxerka (D2: =boxerka, on jí nechal celej den na sluníčku=) celej den na sluníčku uvázanou (D2=tak jí tam zakopal a řek, že ji uštknul had=) řekl, že ji uštknul had (D2: Prostě takovýto (.) Nó, to je hroznej člověk!=) Ale lidi se bojej vám (.) tohle vám řeknou, ale řeknou my to na úřadům (.) my se ho bojíme (D2:=neříkejte to, že jsme vám to řekli=) Takže takovej je to člověk! (D2:No, jako..) (T: Hm..)“

Čili zde respondentky opět narazí na patovou situaci, kdy se svědci bojí vypovídat.. Přitom (jak jsem již zmínila v kapitole o Bodlákovi) Bodlák údajně není jediný svého druhu, jsou prý i jiní exempláři, kteří navíc jakoby drželi při sobě:

„My známe, ještě jsme znali osobně jednoho, kterej byl taky členem záchranářského týmu a, a (.) a ten pán je taky hulvát, jo. (D2: Koho myslíš?) (D jízlivě: ) Klíčka. (D2 též jízlivě: Jo, (?)). A velkej kamarád Bodláka, takže oni jsou tam mezi nima i takovýhle lidi (T: Hm), jo?“

Vděk, sou-cit, lásku a snad i jistou hrdost (koneckonců se jistě za dobu vyšetřování stal pro respondentky téměř „členem rodiny“) lze naopak identifikovat v pozitivních reakcích, když se na videu objeví Rex:

(na videu bývalá manželka Bodláka tvrdí): „Já už jsem všechno jemu odpustila, čím mně ublížil, ale toho psa mu neodpustím, tak jak to neodpustí ten pes jemu. Není to msta, není to msta, je to záchrana psa.

Zde lze opět jasně vyčíst křivdu, která, jak tvrdí bývalá manželka Bodláka, přetrvá navždy. Tato křivda má být pociťována nejen jí, ale i Rexem. Tato paní dále tvrdí, že nejde o mstu (to zřejmě naráží na to, proč natočila video a začala proti Bodlákovi jednat). Říká, že jde o záchranu psa. To však lze pojímat jako její obhajobu – Bodlák ji nařknul, že všechno na něj nahrála, protože má vztek, že se rozvádí. Tato výpověď tak může vykazovat pro okolí její čiré úmysly. Nebo také může vyjadřovat její rezignovanost či nechuť jakkoliv se Bodlákem jednat, a tedy přestože cítí vůči němu křivdu, omezí se na záchranu jeho obětí.. Každopádně Bodlákova bývalá manželka čin svého bývalého muže hodnotí jako neodpustitelný..

V kontrastu k (nejen) svým pocitům respondentky vnímaly výčet porušení práv „suše“:

„T: Hm.. (..) A když jste tý (odkašlání) když jste tu kauzu začala řešit, tak jaký jste měla očekávání, že to bude probíhat?

D: že ho okamžitě vyloučí z těch funkcí (D2: =No=) a vůbec ze záchranářství a vůbec že skutečně tedy (D2: =že dostane nějaký trest=), protože tam došlo k porušení zákona na ochranu zvířat. (T: Hm, hm..) Jak omezování výživy, tak i omezování pohybu (T: Hm,hm) na to jsou konkrétní paragrafy.=

D2: =No, když už se to veme takhle suše, no tak je to tak (…) nestalo se mu NIC=

Jako „suché“ až nicotné (s podezřením na zaujatost) lze označit i řešení ze strany úřadů, jak jej respondentky popisují. Proto se také (alespoň někdy) uchylují i k jiným než zákonným řešením, a to přesto, že nejprve existenci jiných než zákonných řešení obě respondentky odmítaly (což může odkazovat k tomu, že „opravdové“ řešení by muselo být domahatelné právně, takové „boční cesty“, kolikrát až proti-zákonné, lze považovat za výjimky, které jen dokazují absenci legálních cest a tedy bezpráví):

T2: A.. myslím, že jste to už říkala, že (..) vlastně (..) podle zákona hm.. by se to řešilo takhle ňák, že byste si představovala, že (.) by byl odsouzenej=

D: A ještě bych zakázala takovýmu člověku vůbec (kňučí pes) .. zakázala bych takovýmu člověku (.) prostě (.) aby choval psa. (T: Hm..) A ne aby on dělal sudí (.) to znamená, když psi dělají zkoušku, aby byly přijatý do záchranářský brigády a měl jim určit (spoustu?) výhody. (T: Hm, hm) A on o tom rozhodoval

T: Hm.. A vy jste tedy řešili tu kauzu jedině právní cestou, že jste (.) nedělali ňáký další kroky ještě třeba?

D: Jakou jinou, právní (D2: =jaká jiná cesta=) jakou jinou cestou by se to dalo=

T: Napadlo nás (D2: =Napadlo nás=) ledacos (D2 se směje) Napadly nás média.

D – zuřivý smích – No, (=T: Média, jasně=) slyšely jsme kdysi o tom, že ve Spojenejch Státech existují takzvaní ekologičtí teroristé (T: Hm) (D2: =ano, to je báječná věc=) To jsou lidi, kteří, když zjištěn, že někdo týrá zvíře, tak jdou, a tady tomu člověku, kdo to zvíře týrá, udělaj to samý. (D2: přisvědčí: E-Hm.) (T: Hm.) (.) To je ideální.

D2: Prostě, tak si to představuju, no. (T: Jasně) No, ale to je opravdu, to je (.) na hranici zákona a (.)=

D: =To jako (..) si můžu přát, ale nikdy nechci, aby se to stalo, že jo. (T: Hm.)

T2: A řešily jste takhle někdy případ, že, že by tam byla ňáká ulička=

D: =No, kradly jsme psy D2: Taky jsme kradly. D: I utýraly (smích) T: No jasně, to (.) tak mezi námi D: Mezi námi děvčaty (smích). D2: Hm, taky jsme občas ňákýho.

Co se případu Rexe týče, respondentky dopadly neúspěšně. A to přesto, že nečekaly žádné zázraky a, jak uvádí dále, mají respekt k zákonům - spokojily by se, kdyby alespoň daný zákon byl účinně aplikovatelný a běžně aplikovaný, aby odrazoval potenciální pachatele:

T2: A vy jste říkala, že vlastně tím, že to je živej tvor, o kterého se jedná, tak že je těžký vlastně jet podle toho nalajnovaného, co je v zákoně. Máte ňáký jako ňákou jinou představu, jak by se to jako jinak mohlo řešit? H.. jestli (.) já nevím ňákou osvětou třeba, nebo když už teda (.) ten zákon je takhle nedokonalej, tak kde, kde jinde by se to mohlo jako (.) vylepšit.

Respondentky tedy chtěly v případu Rexe především to, aby byl Bodlák uznán vinným a byl alespoň natolik potrestán, aby to (nejen) pro něj bylo výstrahou. Nejprve doufaly, že případ bude hodnocen jako trestný čin, to však (jak ostatně dosvědčila i JUDr. Kalátová, která jim s případem pomáhala) nebylo „údajně“ podle zákona možné:

Nakonec resumé policie bylo, že nedošlo (..) že nedošlo k porušení zákona úplně a hlavně (.), že nemůže bejt potrestán, protože za tuto samou věc neměl ani (.) přestupek. Jo? (D2: =Údajně podle zákona, no=) Takže se to dalo přestupkové komise..

S tímto verdiktem se respondentky spokojily, avšak očekávaly, že Bodlákův čin bude alespoň klasifikován jako přestupek. Proto na otázku po nejdůležitějším dokumentu odpověděly následujícně:

T2: Tak h.. když to tak procházíte ty dokumenty, tak kterej byte z toho jako (.) ňák (.) označila, že to byl ňákej důležitej? Pro vás, pro, pro celou kauzu? (…)

D (tiše): Tak to bylo asi to usnesení, že jo? D2: No, to usnesení, jasně..

D: No, to jak nám tam píšou, že to bude přestupek pak že (?není?) to přestupek. (=T2: Hm=)

(T: =Není to přestupek?=) Jsou tady i některý dopisy, který (.) tady Kalátová, to je, to je paní doktorka, která nám taky podala na (.) to samý trestní oznámení, to je (.) známá paní Loudový, a ani to nepomohlo= (D2: =nic nepomohlo=), =protože ona je, ona je právnička, jo (rozprava ohledně otevřeného okna) Jo, takže vlastně i právnička (..) T: Hm. (..)

D: =tady to máte: Vzhledem k tomu, že ve věci podezření ze spáchání trestného činu týrání zvířat podle paragrafu 203 odstavce jedna TZ, které se měl dopustit Bodlák bylo zjištěno, že nedošlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, ale pouze některých, a tak dále a tak dále, takže (..) jenom přestupek, jo? Došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přestupku. = Takže to dali přestupkové komisi

D2: =no, ty už nám nedali ani vědět, ta prostě se ani nesešla, vono přestupková komise too je úplně zbytečný.

(Pro vysvětlení dodávám, že npor. Horák, který též případ vyšetřoval, ve svém dopise zmiňuje, že „dle paragrafu 203 odst. 1 TZ bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem ten, kdo týrá zvíře, ačkoliv byl za podobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech souzen“. Proto tímto případ předal přestupkové komisi. – viz dopis od Policie ČR, okresní ředitelství, Služba kriminální policie a vyšetřování ve městě C, podepsáno npor. Horákem, ze 4.12.2003)

Potrestání Bodláka se jim tedy nepodařilo docílit, i když se snažily, seč mohly:

D2: =Jako snaži (.) snažili jsme se strašně moc a pak nakonec jsme se na to vykašlaly, řekly jsme, že jsou všichni hajzlíci a že prostě nás těší jedině to, že ten Rex-ovi jsme dopřáli těch necelejch dva roky hezkého života. (T:Hm) No, to bylo jediný, co z toho (.) jako ještě vyšlo, jo?.

O hezkém konci života Rexe, který mu respondentky svými činy zajistily, jsem již psala výše.

Připomeňme tady jen, že Rexe Bodlák vydal jen proto, že se mu ochranářky se svou identitou a záměry hned neodhalily, a že si jej mohly ponechat proto, protože Bodlákovi Rex ani nepatřil. Patřil rodině po zemřelém Stohovi, bývalému majiteli Rexe.

Tedy zákon ani úřady respondentkám nakonec nijak nepomohly a ochranářky se opět musely spolehnout na svůj důvtip a um, aby alespoň něčeho dosáhly..

Na konci všeho jim tedy zbyla pouze rozladěnost z bezmocnosti. Tu lze vycítit z následujících citací:

„jako nejhorší na tom totiž bylo, žee se to spláchlo, my jsme vůbec s tím, jak to ta policie řekla, že to nebyl trestný čin, tak se nemáte šanci právnicky odvolat. Kdyby proběh soud a on nebyl odsouzen, tak já mám šanci se odvolat. Ale oni nám vzali úplnou šanci, abychom se někde odvolaly. (T: Hm) Já si myslím, že to svědčí todleto vo něčem, ne? Já, já jako jsem dost důsledná (T i T2: Hm, hm) (prohrabuje se papíry) (…) to je (.) policejní, já jsem psala i policejnímu prezidentovi, já jsem psala ministrovi, nic. T: Hm.

D: Jo? Takže, opravdu skutečně po právní stránce jsme neměly (.) jako jsme skutečně neměly šanci, my jsme byly třeba ve městě C u výslechu a, a vyslýchala nás tam ňáká policajtka, na který bylo jasný, že, že prostě jako (.) s náma cítí, že to tak asi (.) ale nezmu, jako jednotlivec tam nezmůže nic. (T2: Hm) Stačí jedna vyšší šarže a (.) každej v dnešní době se bojí.“

Zde dodejme, že v dopise došlém 4.6.2004 z Krajského úřadu (název) kraje, podepsaného ing. Karlem Dlouhým, tento jasně píše, že „v případě přestupků je okruh účastníků řízení vymezen paragrafem 72 zák.č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V tomto případě by byl účastníkem řízení pouze obviněný z přestupku a pouze ten se může proti rozhodnutí odvolat (paragraf 53 zák.č.71/1967 – správ.řádu), klást svědkům a znalcům otázky, nahlížet do spisu, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim (paragraf 23 a 33 správ. Řádu). Ten, kdo nemá postavení účastníka řízení (nebo jeho zmocněného zástupce), tato práva ze zákona nemá a ani správní orgán není oprávněn práva účastníka řízení přiznat jiným subjektům.“ Přesto respondentky tvrdí, že hlavní vinu za „selhání“ v potrestání viníka v jejich očích nese „lidský faktor“ – (viz např. „D2: Ne, prostě jakmile se nechce a někdo někde někoho známého a tak dále, tak není Boha, není Boha, kterej by to zlomil. Nebo zde: „.. úplně nejlepší by bylo, kdyby i na ten stávající zákon byly vždycky spravedlivě potrestáni ti lidi, (T: Hm) na který se podá trestní oznámení“.) Důvěru ve stávající zákon neztratily také proto, že se jim již (alespoň) jednou povedlo potrestat viníka – a to díky poctivé dokumentaci místní policie: „takže jezevická policie to zd, podali jsme to trestní oznámení a protože to spadalo jako (.) h (.) obec Jezevicko, tak to perfektně zdokumentovali ti jezevický policajti, šlo to k soudu tím pádem, a zase byla další klika, že tam byl slušnej soudce. Slušnej. (D2: Mladej) Mladej a slušnej. A (.) takže byl odsouzen. Sice podmíněně, ale byl odsouzen (T: Hm).“

Podívejme se nyní, jak neutěšeně popisují respondentky komunikaci s oslovenými státními zmocněnci:

„D: Dokonce jsme i tady měli policejního radu (D2: Dvakrát) dvakrát (D2: =Wagnera, no=), který byl ochoten jako, dal nám za pravdu, všechno, a pak najednou= se to změnilo.

D2: Nic, prostě (T a T2 se smějou), no to (.) jsou, no todle je tak jedna třetina, viď? Těch nejdůležitějších věcí, my s tím strávily = strašnou spoustu času.“

D2: =Jako snaži (.) snažili jsme se strašně moc a pak nakonec jsme se na to vykašlaly, řekly jsme, že jsou všichni hajzlíci a že prostě nás těší jedině to, že ten Rexovi jsme dopřáli těch necelejch dva roky hezkého života. (T:Hm) No, to bylo jediný, co z toho (.) jako ještě vyšlo, jo?.“

Respondentky se pokusily i změnit předmět žaloby a přibrat dalšího žalobce – i to prý bylo marné:

„D: My jsme (.) my jsme byly i ve spojení s bývalou majitelkou toho původního majitele, protože ten pes měl určitou hodnotu a jestliže byl vycvičen na záchranářské práce, tak tam to činilo něco přes sto tisíc. Takže my jsme, my jsme šli i tou cestou (D2: =Jako finanční=), že jsme s s tou paní spojily, aby ona jako (.) vlastně (.) (D2: =uplatňovala=) uplatňovala.

D2: Ne, prostě jakmile se nechce a někdo někde někoho známého a tak dále, tak není Boha, není Boha, kterej by to zlomil.“

Nutno říci, že i tehdy, když respondentky jednaly samy, nebyl to souboj čistě jen Bodlák vs. respondentky, případ ležel na mysli i dalším, kteří se o něj zajímali, tudíž respondentky jednaly spíše za kolektiv lidí, kterým záleželo na dobrém životě pro Rexe a potrestání Bodláka:

T: A když se teda vrátím ještě k tomu případu toho pejska (D: Rexe), toho Rexe, no, tak h.. vy jste teda jednali jenom za sebe, nebo třeba i za tu paní (.) měli jste nějaký lidi, který jste třeba ještě kontaktovali, který byli s vámi na(.) na vaší straně = jako že by (.) s vámi prožívali tu (.) kauzu.

D2: = No všichni v podstatě, kteří tam byli, na naší straně.Všichni byli na naší straně, ale = my jsme (.) to zaštítili spolu, protože

D2: Oni se sami ptali, (D: =Sami, sami volali=) sami, prostě měli zájem ty lidi všichni, že jo.

D2: =No, ve prospěch =

Beznaděj, která celou kauzu provázela, se projevila i v odpovědi na otázku, je-li něco, co by respondentky udělaly dnes jinak:

T: No a když se tak na tu kauzu podíváte, tak je teda něco vůbec, co byste teďko řekli, že byste udělali jinak, kdybyste se dostali do tý samý situace?

D: Co bysme udělali jinak? Ano, možná nás to třeba poučilo v tom, že (..) bysme úzkostlivě hlídali termíny a telefonovali jim tam, ale (.) myslím si, že bysme nedocílili jiného výsledku=

D2: =Ne, já jsem přesvědčena, že ne. (T: Hm, hm.) Legálně bysme to museli udělat stejně jako předtím.

Jako třeba možná, kdybych věděla, že to takhle špatně dopadne, tak bych dala možná i svejch deset tisíc za toho právníka. Ale to by zas (..) možná ani nestačilo, protože by to musel být (D2: =To víš, že ne=) óbr dobrej právník.

D2: Proti němu, no. (T: Hm) V tom byla taková taková ta nejznámější kauza.

Nejprve ze všeho je jistě dobré vyjasnit si pojmy, a to z hlediska toho, jak „spravedlnost“ vnímají respondentky. K tomu poslouží zejména tento úryvek:

T: Hm.. (..) A když jste tý (odkašlání) když jste tu kauzu začala řešit, tak jaký jste měla očekávání, že to bude probíhat?

D2: =No, když už se to veme takhle suše, no tak je to tak (…) nestalo se mu NIC=

T: (Tak to bylo?) ňáký ideální řešení, že byste si představovala, že by=

D: Ideální řešení by totiž bylo, kdyby člověk ho vzal do toho sklepa (D2:=a tam by ho nechal=) a nechal by ho v tom sklepě.

D: Ať si užije to samý, co on. (důrazně:) To by bylo ideální. (T: Hm..) (poklesne hlasem) A my jsme chtěli jenom spravedlivý. (T: Hm, jasně..)

Spravedlnost je tedy v očích respondentek jakési normální, standardní řešení, založené na společenské dohodě, resp. jejich představa o takovém postupu. Na rozdíl od toho ideální řešení je to, které viníkovi „oplácí stejnou mincí“, přestože zde stále zůstává fakt, že když pachatel zavřel do sklepa oběť, byla naprosto nevinná, kdežto pachatel by si takové zacházení „zasloužil“ svým chováním, čili jakási nerovnováha by mohla být viděna i zde (zejména vezmeme-li v úvahu, že ona „oběť“ byla „bezbranné zvíře“, jak jej respondentky nadefinovaly).

O takovém ideálním principu oko za oko, zub za zub se zmiňují i v následujícím úseku:

D: … slyšely jsme kdysi o tom, že ve Spojenejch Státech existují takzvaní ekologičtí teroristé (T: Hm) (D2: =ano, to je báječná věc=) To jsou lidi, kteří, když zjistěj, že někdo týrá zvíře, tak jdou, a tady tomu člověku, kdo to zvíře týrá, udělaj to samý. (D2: přisvědčí: E-Hm.) (T: Hm.) (.) To je ideální.

D2: Prostě, tak si to představuju, no. (T: Jasně) No, ale to je opravdu, to je (.) na hranici zákona a (.)=

D: =To jako (..) si můžu přát, ale nikdy nechci, aby se to stalo, že jo. (T: Hm.)

Přestože tedy jedna z respondentek o takovém přístupu prohlásí, že „tak by si to představovala“, druhá cítí potřebu dodat, že přece jen si nepřeje, „aby se to stalo“. Týrání je tak zřejmě respondentkou pociťováno jako něco špatného ať už v jakékoliv situaci, přestože na rovině ideálního „zúčtování“ to může být to pravé platidlo.

O spravedlnosti ve smyslu spravedlivého trestu jedna z respondentek mluví i zde:

D: No, vylepšit, jako h.. úplně nejlepší by bylo, kdyby i na ten stávající zákon byly vždycky spravedlivě potrestáni ti lidi, (T: Hm) na který se podá trestní oznámení, a šlo to do povědomí lidí, že to není úplně beztrestný. Zatím lidi si myslej, že když můžou zvíře týrat, nebo něco, tak si myslej, že je to beztrestný a dělaj to. (T2: Hm). (..) Špatný lidi potřebujou mít trošičku strach. Je to tak? (..) A já se domnívám, že, neříkám, že to vyřeší úplně všechno, ale rozhodně když se napíše, že byl někdo potrestanej a odsouzenej za týrání zvířete, tak (.) i kdyby třeba já nevím u jedný desetiny lidi (.) trošičku to zarazilo, už jenom v tom, že si to zvíře teda nepořídím, jo?. (..)

„Spravedlivě“ zde tedy opět nejspíš znamená „podle stanoveného řádu, úmluvy“ a „nestranně“ provedený proces, kdy se poctivě všichni svědci vyslechnou a vše se řádně zdokumentuje. (respondentky kladly na dokumentaci velký důraz, dokonce uváděly takový jeden případ jako případ se „šťastný koncem“ - tj. že viník byl odsouzen, ačkoliv psí život již nešlo vzkřísit), kdy dle jejich názoru policie vše skvěle zdokumentovala, a právě proto bylo možné, aby proces zdárně proběhl.

V právě uvedeném úryvku si zároveň můžeme všimnout, že spravedlivý trest slouží jistému účelu – aby „špatný lidi“ dostali strach. Stejně o tom mluví ta samá respondentka dále:

D: „..když někdo někoho zabije, a.. dostane jenom třeba (.) tři roky, viz ta hnusná ženská, která zabila vlastní dítě a pak ho ještě podpálila (D2: =No, ta=), tak to (.) jako (.) některý primitivní lidi neodradí od toho činu“

Křivda z nespravedlivého počínání dle následujícího úryvku, který pronesla bývalá manželka pachatele, může být vnímána nejen lidmi, ale dokonce i psem:

Vidíme, že přestože odpuštění je dle jejích slov jak pro ni tak i pro Rexe nepřípustné, neprezentuje se jako ta, která by cítila potřebu tuto „nespravedlnost“ odčinit mstou a odvolává se na to, že jí jde jen o záchranu psa. Toto tvrzení je však také nutno vidět v kontextu – Bodlák ji nařknul, že důkaz – videokazetu, kterou natočila, zinscenovala a že proti němu poštvala další lidi, údajně z toho důvodu, že se rozvádějí. Tato prezentace mohla tak být jakousi demonstrací čistoty jejích úmyslů – a tedy důvěryhodnosti. Nebo mohou odkazovat k postoji, kdy tato žena nad pachatelem již „zlomila hůl“ a nyní chce pouze aby neubližoval dalším bytostem.

Slovo „spravedlnost“ bylo zejména hojně zmiňováno v korespondenci s úřady a osobami nějak do případu zasahujícími. Vzhledem k významu, jaký výrazu „spravedlnost“ respondentky přisuzovaly (tj. zejména nestranné poctivě provedené šetření a na základě jakési společenské dohody stanovená opatření), je to pochopitelné (a to přesto, připomeňme, že v zákoně na ochranu zvířat respondentky viděly značné nedokonalosti a jejich „ideální“ řešení by se jistě od takového „spravedlivého“ značně lišilo). Pojďme se teď podívat, o jakou „spravedlnost“ a jakými způsoby respondentky bojovaly, jak probíhala jejich komunikace s úřady:

V zápisu pro ochranu zvířat respondentky uvedly, že to, že Bodlák působí v nejrůznějších funkcích, ještě neznamená, „že je vykonává dobře a hlavně spravedlivě“. Ohledně Rexe píší, že „měl žít v „bavlnce“ za to, co pro lidi vykonal.“ A že je jim „smutno z toho, že mnoho členů (název organizace) velmi dobře znají pravdu, ale bojí se to říci nahlas.“

V dopisech policejnímu prezidentovi (na kterého se z důvodů podezření z podjatosti obrátily) zas uvádí: „S politováním musíme konstatovat, že pokud bude případ našeho trestního oznámení vyšetřován v (jméno města, kde bych Rex cvičen – dále „C“), nebude šetření spravedlivé. P.Bodlák mi totiž jasně řekl do telefonu: „policii ve městě C mám pod palcem“, je rovněž tam známou osobou a tak se domníváme, že nebude snaha vyšetřit případ spravedlivě.“ (pozn.: požadavku nebylo vyhověno).

„..máme důvodné podezření, že policie ve městě C povede vyšetřování tak, že případ odloží pro nedostatek důkazů. J Bodlák se nám chlubil, že má policii pod palcem. Takto doslova. (..) Proto se na Vás obracíme s nadějí a důvěrou ve spravedlivé vyšetření případu týraného psa, který pro lidi tolik udělal a nebýt hodných lidí, dožil by svůj život ve sklepě plném výkalů. (..) Pes Rex pro záchranu lidí mnoho udělal a proto si zaslouží, aby byl potrestán ten, který jeho stáří proměnil v týrání. Nežádáme nic víc než pečlivé a spravedlivé vyšetřování.“

Panu ministrovi zase píší: „Právem se domníváme, že případ není spravedlivě šetřen. (..) Omlouváme se, že Vás tímto případem obtěžujeme, ale domníváme se, že pes, který zachránil několik lidských životů, si to plně zaslouží.“

Jde tedy o podezření ze stranění a zanedbání domnělé povinnosti policie (proto se respondentky obrací na stále vyšší posty a proto žádají o vyšetřování nestrannou komisí). Při tom respondentky vykreslují disproporci mezi tím, co Rex udělal pro lidi, a tím, jaké péče se mu na stáří od Bodláka dostalo. Tento „nepoměr“ již zřejmě nejde spravit sebelepší následující péčí. Proto, má-li být Rexův život vyrovnaný a „spravedlivější“ (toto slovo se zde jistě hodí, i když - ač zde respondentky jasně odkazují k nevyrovnanosti či disproporci - tohoto výrazu samy nepoužijí), nebo jinak: má-li být „spravedlnosti učiněno zadost“, měl by být Bodlák označen za zlořáda a jeho činy by měly být veřejně odsouzeny a potrestány. Jinak totiž hrozí, že se tyto činy ve společnosti začnou více množit (přestože respondentky uvedly, že nepovažují Bodlákův čin za tak výjimečný, zdůraznily také potřebu, aby se potenciálním adeptům ukázalo, že takové zacházení se jim nevyplatí (viz výše). Beztrestnost je tedy zlem podporujícím týrání). V dopise krajské veterinární správě také vyjádřily obavu o dalšího psa, kterého Bodlák cvičil a uchovával v těch samých prostorách, „nevenčen a tudíž ve vlastních výkalech, což značí, že mu není umožněn pravidelný výběh“, nebo jinde v dopise adresovaném „doktorce“ (zřejmě právničce, která jim s případem pomáhala): „..nechceme to vzdát, Bodlák tam má dalšího psa, který až bude starší, dopadne možná ještě hůře“. Zajímavé také je, že si potrestání viníka zaslouží právě Rex. Jako by on sám měl potřebu, aby jeho život byl vyrovnaný a aby žil ve „spravedlivém“ světě. Jinak totiž Rexovi Bodlákovo potrestání už nic nepřinese.. A nebo si to „zaslouží“ ve jménu spravedlnosti, čili jakéhosi řádu, kdy nejde o to, co si Rex sám přeje, ale co mu v rámci tohoto řádu patří, ať už o tom ví či ne, a ať už mu to přinese cokoliv či nic. (A taky co patří zase Bodlákovi). Rozhodně je tímto Rex stavěn jako subjekt, který spolu s dalšími osobnostmi figuruje v oné hře, jež má podléhat pravidlům spravedlnosti.

Podobných žádostí o spravedlivé šetření a o zasloužené potrestání toho, kdo Rexovi, který pro lidi hodně udělal, ublížil, lze v korespondenci najít více. Např. konkrétně již výše zmíněná věta „Pes Rex pro záchranu lidí mnoho udělal a proto si zaslouží, aby byl potrestán ten, který jeho stáří proměnil v týrání“ je použita taktéž v dopise Okresní státní zástupkyni JUDr. Šindelkové. Zde zároveň respondentky uvádí, že „žádostí o spravedlivé vyšetření případu týraného záchranářského boxera Rexe intervenovala i Anglická společnost na ochranu zvířat přímo na ministerstvu vnitra, rovněž tak paní Zdena Loudová a pořád je to asi málo.“ Podezření respondentek se zračí i v tom, když v dopise Šindelkové uvádí, že „svědkové (..) byli sice vyslechnuti, ale žádný protokol s nimi nebyl sepsán, ani jim dán k přečtení.“ S tímto se respondentky obrátily též na npor. Horáka, který jim údajně sdělil, že „nemusí psát žádné protokoly“. Respondentky na to v dopise Inspekci ministerstva vnitra namítají, že „V tomto případě může vyšetřování být vedeno jen jedním nespravedlivým směrem.“ Nakonec se obrací spolu s majitelkou Rexe ke státní zástupkyni JUDr. Marii Lopuchové se stížností na podjatost státní zástupkyně JUDr. Mileny Šindelkové, kde tato majitelka Eva Špačíková (dříve Stohová) uvádí:

„Zasílám stížnost na způsob jednání, v neprospěch spravedlnosti, státní zástupkyní JUDr. Mileny Šindelkové.“ Po vylíčení případu a konečného vyjádření Šindelkové, že k žádnému pochybení ze strany policie nedošlo, Špačíková píše: „Jaké je naše překvapení, když policie i státní zástupkyně nechtějí případ posuzovat ve prospěch spravedlnosti, ale ve prospěch Bodláka, který totiž naprosto bezostyšně mezi lidmi vypráví, že se s lidmi u policie i u soudu zná a nemůže se mu nic stát.“ Tento dojem dále odůvodňuje nezájmem policie o důkazy, o vyslechnutí svědků, nevypsání protokolů s těmi,které přeci jen vyslechli, odmítnutím považovat ublížení na Rexově zdraví za poškozování cizí věci (kteréžto obvinění také s pomocí respondentek vznesla) a kritizuje zavádějící informace, které Šindelková v dopise uvedla, a v závěru píše: „… mám totiž dojem, že informace čerpá jen od p. Bodláka, který nemluví pravdu, může si to dovolit, s policistou Takáčem je velký kamarád.“ Na paní Lopuchovou se dále podobně obrátily i respondentky s dodatkem, že se dozvěděly od jednoho příslušníka inspekce, že k původnímu ústupku, kdy Šindelková vrátila rozhodnutí policistům jako nedostatečně prošetřené a tudíž neplatné, se rozhodla poté, co byl případ medializovaný, „tak aby byla krytá, a poradila npor. Horákovi, ať napíše OPATŘENÍ, dále policista Takáč z města C chodí s Bodlákem na pivo, tak zavolal policistovi Horákovi, proto nám do telefonu Bodlák mohl říci, „že má policii města C pod palcem“, a ono to tak je.“ Respondentky tak žádají paní Lopuchovou o radu, jak dále postupovat. Respondentky také podaly podnět směřující na protiprávní jednání policisty Takáče.

Na ministerstvo vnitra ČR zaslaly respondentky dopis, kde mj. píší: „Je nám smutno, že pes, který sloužil lidem, musel trpět, že nezisková organizace (název kraje) záchranná brigáda kynologů, která má sloužit k záchraně lidských životů, je zneužívaná J. Bodlákem k vlastnímu obohacování, že tento člověk nebude spravedlivě potrestán. A to jenom proto, že má známé na správných místech.“

Zde opět vidíme spojení „pes, který sloužil lidem, musel trpět“. Za prvé jde tedy o psa, který žije v lidském světě (ne v tom přírodním, kde dle respondentek příroda zvířata netýrá) a navíc je do lidského světa tak začleněn, že zachraňuje lidi a zasluhuje si tak lidskou úctu a vděk. Je to člen společnosti, „aktivní hráč“, a právě to respondentky uplatňují jako nárok na férovou hru se vším všudy. A to přesto, že na konci dopisu změní tón a píší: „…je to možná obtěžování pro maličkost, ale nejde přece donekonečna nechat vyhrávat špatnou stranu a slušné nechat prohrávat.“ To však píší těsně poté, co se zmíní, že mají i „radostný pocit, že boxer Rex své stáří prožívá v současnosti bez fyzického utrpení a v psychické pohodě. Za to, co dříve vykonal, si to plně zaslouží. Naše organizace je nezisková, pouze charitativní, nemáme finance na právníka, proto jsme využily možnosti obrátit se na pana ministra..“ Jde tedy o to, že respondentky cítí, že by měly využít právnické pomoci spíše než se obracet rovnou na ministra. Navíc o „maličkosti“ mluví poté, co uvedly, že Rex je nyní v nejlepším pořádku, že se mu již žádné příkoří neděje, naopak. Jinde však vyjadřují obavy o dalšího Bodlákova psa (viz výše) a že případ Rexe nepovažují za maličkost svědčí ostatně již to, že se panu ministrovi odhodlaly napsat. Šlo tak spíše o jakousi rétorickou strategii. Na tento podnět dostaly respondentky dvě odpovědi. Jednak od ředitele kanceláře ministra vnitra JUDr. Janáka, který jim odepsal v tom smyslu, že nechal věc prošetřit a „nebylo shledáno pochybení v postupu prošetřování trestního oznámení týrání psa.“ Přesto zjistil, že nebylo zatím reagováno na oznámené zastrašování svědků a laxní způsob vyšetřování. Prý byl na toto upozorněn „funkcionář, který zajistí nápravu“. Ministerstvo také předalo věc na inspekci ministra vnitra. Ti napsali, že věc projednává magistrát města C jako přestupek a dále Inspekce ministra vnitra v (…) (týká se protiprávního jednání policisty ČR p. Takáče). „O přijatých opatřeních budete tamním pracovištěm inspekce vyrozuměna“. Takto dopis končí. Čili se zde respondentkám opět nepodařilo, aby případ řešila jiná sekce než ta z města C.. A ohledně podaného podnětu šetření protiprávního jednání policisty Takáče je policie ČR ve městě C vyrozuměla, že „šetřením nebylo prokázáno protiprávní jednání“ a následně jim z inspekce ministra vnitra k tomu dodali, že „vzhledem k tomu, že v podání, které bylo předáno na zdejší součást IMV nejsou žádné nové skutečnosti, nebude ve věci proti policistovi npor. Takáčovi vedeno další šetření.“

Dále v dopise jistému Hanákovi z kynologického svazu ochranářů respondentky píší o zastrašování Bodláka („ať si dají pozor na to, co mají nejraději, tj. děti a psy. A že je vyloučí.“) Respondentky si stěžují na tamní poměry a dodávají:

„Mimo jiné paní Stohová psala Vašemu vedení, jak se věci mají, dodnes jí nikdo neodpověděl.

Nikdo nechce slyšet pravdu, pan Bodlák je nedotknutelný. Proto je nám z (název kraje) záchranářské brigády smutno.Už moc nevěříme, že se Vám podaří spravedlivě (název kraje) brigádu označit pravým jménem. Zbabělců je tam totiž dost, proto se bojí.“

Ač je tomuto úryvku podle mého názoru hůře rozumět, je zřejmé, že spravedlnost zde figuruje ve smyslu nestrannosti, pohlédnutí „pravdě do očí“ bez ohledů na následky či užitek. „Zbabělci“ toho zřejmě nejsou schopni, zato „slušný člověk“ by si dle respondentek měl umět udělat „zdravý úsudek“ a měl by pak být schopen jednat dle svého nejlepšího přesvědčení, zejména pokud jde o záležitost tak naléhavou.. Ve vyjádření ke „lžím“, které na internetu dle respondentek šířil Bodlákův kamarád Suda, totiž respondentky uvedly: „Očerňujete i novináře, ale prostor p. Bodlák dostal, např. v pořadu FAKTA, jak se své obhajoby zhostil, to si každý slušný člověk udělal úsudek sám.“.

Respondentky také napsaly dopis vedoucímu kynologického záchranářského oddílu s podivením, jak může Bodlák po tom všem ještě v brigádě existovat a jestli si ověřuje hospodaření oddílu a jestli se zajímá, jak dožívají záchranářský psi. Taktéž mu zaslaly materiály.

V dopise krajskému státnímu zástupci JUDr. Petru Duškovi Špačíková na konci uvádí: „Žádám tedy a zároveň prosím o skutečně objektivní posouzení případu a důkazů, které ani nebyly vypracovány a posuzování ve prospěch spravedlnosti, které má být jak u policie, tak na státním zastupitelství samozřejmostí. Věříme ve vysokou odbornost a kvalitu výkonu.“

Ač jsou slova „žádat“ a „prosit“ synonyma, je jasné, že úřední „žádost“ je daleko méně osobní než „prosba“, která vyjadřuje osobní zaujetí a činí tedy i osobní závazky. Snad má úředník vystoupit ze své distancované pozice a stát se člověkem, který může něco udělat pro druhé. Zároveň takto „prosí“ o něco, co by vlastně mělo být (dle autorky) samozřejmostí, což posiluje pocit zoufalosti ze situace, ve které se nalézá. Nakonec si snaží čitatele zavázat svou důvěrou v „odbornost a kvalitu výkonu“, čili k té osobní stránce zejména přidat onu profesionální, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost – spravedlnost je zde pojímána jako vrcholná nestrannost, hodnota, ku prospěch které se má sloužit (nebo jí mají sloužit alespoň vyšetřující).

Dále pan JUDr. Fr. Kolotoč z Krajského státního zastupitelství ve městě C reaguje na kritiku respondentek, která se týkala práce jak policie tak Okresního státního zastupitelství ve městě C, a píše: „Protože orgány trestního řízení neposuzují případ dle vašich představ, jste přesvědčeny, že nepostupují objektivně a že nadržují podezřelému J. Bodlákovi.“ Zde je naznačeno podezření, že zde může docházet ke střetu dvou perspektiv, kdy v každé z nich je na nestrannost a spravedlnost (resp. na cestu jejich dosahování) pohlíženo jinak. Jak dále píše, snažil se „posoudit správnost rozhodnutí ve věci učiněných a tedy i důvodnost či nedůvodnost vašich podnětů.“ Dále píše: „s postupem policejního orgánu i státní zástupkyně i se způsobem a formou rozhodnutí o trestním oznámení a učiněných podáních souhlasím (..) nejsou důvodné pochybnosti. (…) Prověřováním se skutečně nepodařilo prokázat podezření z trestného činu a to ani z trestného činu týrání zvířat podle paragrafu 203 tr. Zák., ani z trestného činu poškozování cizí věci, a proto nezbývá, než vaše v úvodu označené podněty jako nedůvodné odložit.“ (zvýraznění v originále).

Střet „laické“ a „profesionální“ perspektivy je dále explicitně vyjádřen v následující větě: „Zbývá však reagovat na celou řadu skutečností uváděných v podnětech (kromě nepodložených invektiv na adresu orgánu trestního řízení), které vyplývají z neznalosti trestněprávních předpisů a jednak z domněnek plynoucích z nesprávného laického hodnocení důkazů vámi jako oznamovatelkami.“ Dále vysvětluje, že se svědky nebylo nutné sepsat protokol, neboť v odstavci 5, paragrafu 158 trestního řádu „je kromě jiného uvedeno, že O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. To tedy znamená, že po vyžádání vysvětlení od celé řady osob, z nichž většina mluvila v neprospěch Bodláka, policejní orgán správně sepsal úřední záznam, který nemusel dávat osobám podávajícím vysvětlení k podpisu. Nemusí také vyslýchat oznamovatele, pokud pro účely prověřování stačí obsah trestního oznámení. Dále je nutno konstatovat, že státní zástupkyně jednala plně v souladu s trestním řádem, neboť vycházela z úředních záznamů sepsaných s osobami podávajícími vysvětlení, a pokud ve „vyrozumění“ ze dne 20.1.2004 uvádí, že psa Rexe darovala J.Bodlákovi Eva Stohová, nyní Špačíková, vycházela z výpovědi Jitky Dolarové (býv. manželka J.Bodláka), která před policejním orgánem dne 22.7.2003 kromě jiného uvedla: „jedná se o týraného psa jménem Rexy, kterého měl Jaroslav Bodlák od majitele p.Stoha. Tento zemřel a jeho paní poté psa dala panu Bodlákovi“. Zmínka o tom, že tomu snad bylo jinak, než je uvedeno ve spise, nepadla po celou dobu prověřování, a to až do chvíle, kdy policejní orgán rozhodoval o odevzdání věci.“ Je tedy vidět, že ač snad opravdu jednání státních činitelů nelze označit za nezákonné, bylo by možné jej označit za laxní – respondentky uvádí, že nevyslechl zdaleka všechny lidi ochotné vypovídat a z těch, co kterým bylo umožněno vypovídat, pak většinou policajti nesepsali z výpovědi prohlášení a obviňuje (nejen) policii z podjatosti (tedy nestrannosti). A Kolotoč prostě jen namítá, že toto prohlášení policajti sepsat nemuseli a tím končí debatu o nestrannosti. Omezuje se tak na jakési splnění základních povinností, kde zároveň zůstává pro „laika“ tajemstvím, co lze za onen „neodkladný“ a „neopakovatelný úkon“ označit. Ohánění se vágními formulemi místo pádných argumentů odkazuje vskutku spíše k mlžení a laxnímu, přehlíživému a neangažovanému přístupu k celé věci. Kolotoč tak místo odpovědi na otázku, zda policie vskutku jednala férově, odpovídá na otázku, je-li jejich postup žalovatelný, a to ještě velice vágně a povrchně, jakoby chtěl celou otázku jedním šmahem smést ze stolu. Ještě podivnější je jeho souhlas s tím, jak se státní zástupkyně při vyjadřování opírala o výpověď Dolarové, která uvedla, že paní Stohová psa „dala“ Bodlákovi. Jednak toto uvedla osoba, která sice nahlásila případ úřadům, avšak nebyla ani majitelkou psa ani jinak s ním pracující osoba – tudíž nekompetentní v tom určovat jeho majitele, a navíc je tato výpověď evidentně velice neurčitá: není v ní uvedeno, jestli Stohová „dala“ Rexe Bodlákovi na starost, na výcvik či mu jej opravdu „darovala“. Navíc, jak uvedla dříve v dopise Špačíková (býv. manželka Stoha), k přepsání psa na pana Stoha se rozhodla právě proto, že si musel při akcích jezdit do města C pro její podpis. Je tedy evidentní, že ve spisech psa je majitel nekompromisně uveden a je nutné úředně změnit majitele, pakliže toto má být platné při různých veřejných akcích. (Navíc, jak respondentky na příkladu jiného případu uvedly, za normálních okolností shledaly, že je velice těžká „adopce“ psa, je-li znám majitel, kterému byl pes odebrán, čili jejich pojetí o zákonném „vlastnictví“ psa bude jistě daleko méně vágní než toto). Paradoxně mi tedy připadá, že tato důvěra ve výpověď Dolarové a předkládání jejích slov jako „důkazů“ (a to v jejich jedinečném výkladu, jak jej státní zástupkyně pojala), odkazuje spíše k naivitě než k profesionalitě a – opět – k laxnímu přístupu k případu, neboť je-li pes ze zákona veden jako věc, zdá se mi být logické, aby si vyšetřovatelé či jiní státní zřízenci nejprve zjistili totožnost jeho majitele, pakliže se má o něm jednat. Právě proto, že pes Bodlákovi nepatřil, byly jeho trestní oznámení a snaha získat Rexe zpátky neúspěšnými. Přestože zde tedy pan Kolotoč dělá z respondentek laiky a staví se tudíž do pozice profesionála, který má právo vynést verdikt, tyto pozice z jeho argumentů už tak jasně nevyplývají.

Dále se mimo jiné Kolotoč zmiňuje o tom, že případ podezření z týrání může být zde skutečně posuzován leda jako přestupek: „Ať už je tedy jednání J. Bodláka jakkoli zavrženíhodné, nelze ho stíhat pro trestný čin, neboť takovéto stíhání by bylo nezákonné, byť by splňovalo přání oznamovatelů.“ (To by dle zákona, jak ovšem akceptovaly i respondentky, musel být J.Bodlák za podobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech odsouzen, nebo dané zvíře utýrat.) Následně uvádí Kolotoč další podivné tvrzení: „Pokud jde o poškozování cizí věci způsobené údajně majitelce psa Rexe, za situace (viz výše), kdy jsou důvodné pochybnosti o vlastnictví psa, jak to vyplývá z vyjádření Jitky Dolarové z 20.11.2003, nelze J.Bodláka stíhat ani pro trestní čin poškozování cizí věci podle paragrafu 257 trestního zákona.“ Je těžké pochopit, proč se Kolotoč ani nezmínil o dosti podrobném a důvěryhodném vysvětlení vlastnických otázek od pí Špačíkové či bral tak málo v úvahu výpověď respondentek. A hlavně: proč toto nechal ve stavu pochybností a vlastnictví si neověřil v příslušném rejstříku. Taktéž působí velice neprofesionálně, že se při komentáři zdravotního stavu psa opírá o laický momentální posudek, když měl mít k dispozici i odborný posudek od veterinářky, který respondentky daly vyšetřovatelům k dispozici, a jak zde může mluvit o „současném“ a ještě „poměrně“ dobrém stavu zvířete, když neuvádí, s čím tento stav „poměřuje“ a když ví, že tento stav je jedině výsledkem drahé léčby a další péče, která mu byla po jeho „osvobození“ poskytnuta. Ob větu dále pak následuje Kolotočova velkolepá tečka: „Vezměte, prosím, na vědomí, že toto rozhodnutí je konečné, a že na další podněty téhož obsahu nebude již reagováno, a budou bez přezkoumávání zakládány.“

Vzhledem k výše zmíněné vágnosti a podivnosti Kolotočových argumentů toto rezolutní prohlášení opravdu odkazuje buď k jakési lhostejnosti a nedbalosti jeho jako úředníka (jestli toto je zároveň porušením pravidel, kterými se má řídit státního zástupce, nevíme, přesto to pro laiky na nedůkladný přístup odkazuje) a nebo právě k zaujatosti v tom, aby se případ blíže nezkoumal a zůstal zdokumentován v této vágní úřední řeči.

Právnička JUDr. Alena Kalátová, která respondentkám radila s právními záležitostmi, musela konstatovat, že odevzdání případu přestupkové komisi bylo naprosto v pořádku a že pokud jim bylo vyhrožováno a Bodlákem sděleno, „že má „policii pod palcem“ a podobná tvrzení, pak samozřejmě takové prohlášení by mělo význam pouze tehdy, jestliže byste je byly schopny doložit odpovídajícím důkazem, např. předložením záznamu takového hovoru. Jinak je bohužel těžko prokážete, o čemž svědčí i neúspěšnost námitek podjatosti činěných jak z mé, tak z Vaší strany. Totéž se týká i Vámi uváděného vyhrožování některým členkám (název kraje) záchranné brigády ze strany Jaroslava Bodláka.“

To zřejmě měl i pan Kanár ze správního odboru MM města C na mysli, když mluvil o potřebě „řádného objasnění skutkového stavu, v souladu se zásadou materiální pravdy“ (viz o odstavec níže). „Ve prospěch zásad materiální pravdy“ byla údajně realizovaná další šetření.. Je vidět, že „spravedlnost“, jak je k ní přistupováno na zmocněných úřadech, rozhodně nemůže být „ideálním stavem“, je založena na doložitelných materiálech, což ovšem respondentky vědí, právě proto kladou takový význam zdokumentování případu policií. Ovšem nemají již zřejmě v ruce (alespoň pro státní zmocněnce) dostatečné důkazy o zanedbání povinnosti policie řádně případ zdokumentovat. A to přesto, že (jak jsme si na příkladu dopisu od Kolotoče ukázali) pro laiky zde existují evidence o mnohých nesouladech, ba až o (minimálně) neprofesionalitě.

V dopise z magistrátu města C Kanár po vylíčení situace a vysvětlení respondentkám sděluje, že „věc“ byla „v zákonem stanovené lhůtě (…) odložena dle ustanovení paragrafu 66 odst.3a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.“ Tomu lze rozumět tak, že bylo rozhodnuto, že nešlo ani o přestupek. Nutno také uvést, že tento dopis je „pro laiky“ hůře čitelný (např. hned první věta je např. na plných 12 řádků a druhá na 13,5 řádků, hemží se to paragrafy a v dopise jsou používány odborné termíny jako „realizace odevzdání věci“, „skutkový děj“, „předmětný skutek“ či „materiální pravda“).

V odpovědi adresované správnímu odboru Krajského úřadu (název) kraje (s kopií pro Magistrát města C) respondentky podávají odvolání vůči rozhodnutí, že „v projednávané věci podezřelého Jaroslava Bodláka nebylo shledáno naplnění skutkové podstaty přestupku“, přestože, jak uvádí, toto jim bylo oznámeno dopisem a rozhodnutí jim ve stejnopise nebylo zasláno. Jak píší, obsah dopisu shledávají být „pro laika téměř nepochopitelný“, avšak vyrozuměli z něj, že „důvodem odložení věci byly závěry znaleckých posudků zpracovaných jednak zmíněným inspektorátem KVS města C a jednak jednotlivými veterinárními lékaři, jejichž jména v dopise nejdou.“ Dále píší: „Tento závěr je pro nás naprosto překvapující, neboť máme k dispozici kompletní odborný posudek zdravotního stavu psa Rexe, vyhotoveného lékařkou Veterinární kliniky ve městě C a výzkumným pracovištěm v jiném městě (D). Z obsahu nám zaslaného dopisu není zřejmé, zda tyto materiály měla při svém rozhodnutí k dispozici přestupková komise a jak se s rozdílnými závěry vypořádala. Máme k dispozici důkaz, který prokazatelně potvrzuje, že zdravotní stav psa v okamžiku převzetí Jaroslavem Bodlákem byl dobrý a nelze hovořit o jakémkoliv chronickém onemocnění. V ostrém protikladu je pak obsah videozáznamu, který byl pořízen v dubnu 2003 a měl by být také přílohou přestupkového spisu, neboť byl orgánům policie naší organizací zaslán. Písemně jsme žádali, abychom mohli být přítomni při projednávání, neboť můžeme dosvědčit v jakém stavu (neušel ani několik kroků důsledkem min. 8 měsíčního pobytu ve sklepě, bez možnosti výběhu) se boxer Rex nacházel a jaký je jeho současný stav nyní, neboť je léčen, což u Jaroslava Bodláka absolutně postrádal. Shora zmíněný dopis nás nepřesvědčil, že ve věci bylo postupováno objektivně, že k odložení věci bylo přistoupeno po zvážení všech dostupných důkazů a proto trváme na tom, aby se případ stal ještě předmětem přezkumu nadřízeného orgánu.“ Zde tedy opět vyjadřují respondentky obavy z nedůkladného šetření a podjatosti a podávají odvolání, přestože informace čerpají jen z oznamovacího dopisu, nebyla jim tedy zaslána kopie úředního rozhodnutí v této věci (a tím, jak dále uvidíme, již nebyly zahrnuty mezi kompetentní se k tomu dále úředně vyjadřovat či se odvolávat).

Z příslušného krajského úřadu, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, jim došlo vyrozumění, že krajské úřady nejsou orgány ochrany zvířat, „zákon na ochranu zvířat proti týrání jim žádné kompetence nevymezuje ani neukládá žádné povinnosti“ a že „krajský úřad (..) není oprávněn přezkoumávat stanoviska orgánů veterinární správy“. Řeší tedy údajně pouze odvolání týkající se právní stránky a „v tomto případě by byl účastníkem řízení pouze obviněný z přestupku a pouze ten se může odvolat (..), klást svědkům a znalcům otázky, nahlížet do spisu, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim. (..) Vašim dopisem ze dne 25.3.2004 se odvoláváte proti rozhodnutí o odložení věci, které správní orgán učinil dle paragrafu 66 odst.3 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích a jehož stejnopis vám nebyl zaslán. K tomu sdělujeme, že dle paragrafu 66 odst.4 zákona o přestupcích se odložení věci nečiní rozhodnutím ve správním řízení, pouze se o tomto aktu vyrozumí poškozený (pozn. VK: tak tedy asi napsaly respondentkám jakožto zastupujícím poškozenou Špačíkovou a hlavně jejího Rexe..). Proti odložení věci se proto nelze odvolat ani podat návrh na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Krajský úřad pak mohl vzít vaše odvolání pouze jako podnět k ověření postupu správního orgánu, konkrétně zda nastal skutečně důvod k odložení věci.“ Dále ing. Dlouhý v dopise uvádí, z jakých pramenů a posudků se vycházelo při posuzování případu. Jako první přitom uvádí MVDr. Lukášovou, kterou respondentky v rozhovoru označily jako Bodlákovu kamarádku, (která byla při svém soudu zaujatá, pozměňovala výpovědi a nemluvila objektivně), dále uvádí Inspektorát KVS města C, soudního znalce MVDr. B.Bloumala a jako pramen zmiňuje i onen videozáznam. Mezi přílohami uvádí „odborné posouzení“ vyhotovené Doc. MVDr. Pavlem Hanákem, CSc z Veterinární a farmaceutické univerzity města B, záznam o výsledku konzultace s MVDr. Lukášovou, inspektorkou KVS pro JČ kraj, záznam o výsledku konzultace s MVDr. Stodolou, veterinárním lékařem z města A (tedy toho, odkud respondentky pochází), který psa Rudyho léčil (prý potvrdil onemocnění páteře od 1. roku věku psa, avšak respondentky tvrdí, že Špačíková má doklad o opaku – že byl před svěřením do péče Bodláka naprosto zdráv). Píše, že „ve spisu není vámi zmíněný posudek výzkumného pracoviště ve městě F“. Dále také píše, že v „protokolu o kontrolním zjištění OVS města C“ ze dne 7.4.2004, který je „dokumentem o provedeném dozoru nad dodržováním povinností uložených chovatelům a dalším fyzickým osobám tímto zákonem, je popsán zjištěný stav na místě samém a dále opatření stanovená chovateli, která z tohoto dozoru vyplynula. (pozn. VK: zde jde zřejmě o onu kontrolu, kterou provedla Lukášová.) Údaje, zda došlo k porušení zákona na ochranu zvířat proti týrání v protokolu konkrétně uvedeny nejsou. Správní orgán proto měl (vzhledem k absenci těchto údajů), v souladu se zmíněným ustanoveném paragrafu 24 odst. 5 zák. o vet. péči, ještě před tím, než se rozhodl věc odložit, požádat v tomto směru o stanovisko KVS. Měl by proto tak učinit dodatečně, a pokud by KVS týrání psa potvrdila, přestupkové řízení zahájit.“

Tento dopis od ing. Dlouhého z odboru životního prostředí působí velmi korektně, vymezuje své pravomoci a v rámci toho se k věci vyjadřuje. Odpovídá poctivě na otázky respondentek (včetně jmen veterinářů, co případ posuzovali) a radí, jak je možné dál postupovat, kde vidí slabá místa procesu. Přesto však zůstává, že respondentky celou kauzu hodnotí jako jakýsi komplot Bodláka a jemu nějak zavázaných vlivných osob (pan Dlouhý v tomto účastníky posuzování ani vyšetřování nekomentoval, jako by do podezření ze strany respondentek nebyl zasvěcen..). K této úvaze respondentkám přihrávají i jisté evidence v textu - že jako dosti důležitá osoba byla uvedena právě Lukášová, která (mimo tedy to, že ji respondentky označily za kamarádku Bodláka) provedla kontrolu a přitom se nevyjádřila, zda došlo k porušení zákona na ochranu zvířat proti týrání, že přes mnohé žádosti respondentek podle všeho jen jeden z posuzovatelů nebyl z (název) kraje, a zároveň je divné, že ač respondentky dle svých slov zaslaly na úřady posudek Rexova zdraví při jeho převzetí od J. Bodláka, který se nechaly vyhotovit, v podkladech nefiguroval.

Respondentky na tento dopis ing. Dlouhému odpověděly následující. Předně se odvolávají na výsledky dřívějšího šetření policie, „která mimo jiné uvádí: jeho jednáním došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přestupku dle paragrafu 28 odst. 1, písm..C) zákona č. 246/1992 Sb.“ A také na „text „OPATŘENÍ“ ČTS:ORCB-964/Tč-HK-2003“, kde se rovněž uvádí: „Provedeným šetřením bylo zjištěno, že pes Rex trpící spondylozou 4.stupně a dysplazií 3.stupně, žil ve sklepní místnosti v nevyhovujících zoohygienických podmínkách a byl ve špatném výživovém stavu. Trpěl dermatitidou meziprstí. V místnosti býval ponechán bez povšimnutí i celý víkend.“ Respondentky podotýkají, že respektovaly vyjádření Kolotoče, že (citují z jeho dopisu): „ „ze spisu vyplývá, že Jaroslav Bodlák týral především psa Rexe tím, že se o něj řádně nestaral a ani mu neposkytl řádnou lékařskou péči, ovšem toto jednání lze toliko posoudit jako přestupek…““. Dřívější uznání pochybení Bodláka co se péče o Rexe týče, tak nyní vykazují, aby vystavily na odiv jimi vnímanou „nesouhru“ státních zmocněnců, ba přímo protimluvu, které připisují své tušené důvody.. V rámci předpokladu solidního a férového přístupu tedy nechápou, „jak mohl Magistrát města C věc zamítnout, že se nejedná ani o přestupek.“ Píší: „Vámi uvádění veterináři psa Rexe ani neviděli (pozn. VK: Rex byl v jejich péči, takže toto mohly vědět), není nám jasné na základě čeho stav posuzují, neboť ve vašem dopise vůbec nefiguruje vyjádření MVDr. Fíkové, která jako jediná provedla vyšetření Rexe, kde skutečně konstatuje špatný výživný stav zvířete. Na základě jejího vyšetření jsme Rexe začali léčit s dobrými výsledky, což ostatně stojí nemalé finanční částky.“ A citují z jejího vyšetření, kde mj. identifikuje též „vyčerpávající bakteriální nebo virovou infekci.“ Dále se odvolávají na to, že vlastní „veterinární posudky z dob, kdy boxerovi bylo 2,3,4 roky (pozn. VK: Bodlák psa přebíral po Stohovi v jeho šesti letech), neboť se zúčastňoval různých zkoušek pro výkon záchranářského psa, kde tyto rentgenové snímky bylo nutné předkládat a v případě onemocnění páteře, by v žádném případě nemohl tyto zkoušky absolvovat.“ Rovněž si stěžují, že „nikdy neobdrželi nabídku možnosti nahlédnout do spisů“ a vyjádří zklamání: „Je nám líto, že pes, který zachránil několik lidských životů po počátečních zdravotních obtížích musel trpět, nejen zdravotně, ale i psychicky, když po několik měsíců byl ve sklepě sám bez možnosti výběhu. Smutno z toho, že úřad tvrdí, že se nic nestalo. J.Bodlák nám sdělil, že se zbytečně namáháme, že má vše ve městě C pod palcem, měl pravdu. Je nám smutno z toho, že se nenašel jediný člověk ve městě C na Magistrátě, který by s čistým svědomím odsoudil chování J. Bodláka jako nemorální. Protože pes, který toho mnoho vykonal pro záchranu lidských životů, by měl dožívat své stáří důstojně. Dožil se lidského vděku tím, že trávil své počáteční stáří ve výkalech s minimem vody a stravy a smutné je i to, že je vám to lhostejné. Je to pes s velkým srdcem, který vždy hledal do posledních sil.“

Kopii tohoto prohlášení poslaly respondentky i jako přílohu k dopisu panu hejtmanovi kraje, kde své „snažení o spravedlnost“ nazývají „bojem s větrnými mlýny“: „Když není zájem věc posuzovat z hlediska morálky, je to boj marný. Kdyby pes umřel, byl by to trestný čin, takto to není ani přestupek. Paradoxem totiž je, že výkony boxera Rexe vlastně J.Bodláka proslavily a tím napomohly i k povědomí, že se jedná o člověka, který to se psy umí, umí tak, že se jej v záchranářské brigádě kynologů všichni bojí, protože rozhoduje, ...“ (pozn.: v jiném dopise přímo tvrdí, že „paradoxně boxer Rex svými výkony mediálně proslavil J.Bodláka a tak vše dopadlo do ztracena.“) V dopise hejtmanovi respondentky dále uvádí: „Pro nás je daleko smutnější poznání, že slušnost a morálka nevyhrává.“ Dále sice vyjádří alespoň radost, že teď je o psa náležitě postaráno, ovšem ihned dodávají, že bohužel až teď a že ten, co ho trápil, není potrestán ani tím přestupkem.

Na to jim hejtman odpověděl: „Věc morálky a míru pochopení a soucitu nelze s výkonem státní správy slučovat. Věřím, že nikdo nesouhlasí se špatným zacházením s jakýmkoliv zvířetem, zvláště jedná-li se o psa záchranáře. Jsem rád, že je o Rexe v jeho stáří dobře postaráno.“ Tím tedy vyjádřil svůj názor, že takový „úředník“ a „člověk“, ač třeba v jednom těle, se od sebe značně liší a snaží se je uklidnit, že ve svém citu pro morálku a spravedlnost nejsou samy – že i ona „lidská část“ úředníka posuzuje případ jinak, než sám úředník. Přesto však nelze zapomenout na hlavní kritiku respondentek – ony byly schopné respektu k zákonům, přestože s nimi třeba nesouhlasily, ale měly výhrady k nepříliš pečlivému a objektivnímu vyšetřování, které se jim v různých úředních prohlášeních a dopisech rýsovaly. Na to jim nikdo (pro ně) uspokojivou odpověď nedal (popř. nebyl schopen dát), a to v nich vyvolávalo hlavní rozhořčení a podezíravost. Je otázkou, jestli by takový postup (kdy by respondentky byly uspokojivě, srozumitelně a detailně informovány), byl pro úředníky příliš namáhavý, nestandardní či nemožný (pakliže případ nebyl řešen zcela v souladu s předpisy). Jak jsme ale mohli vidět, odpověď např. takového Kolotoče rozhodně nijak profesionálně nezní, ba se přímo zdá, že byla odfláknutá, a přesto měl tento člověk pravomoc prohlásit jeho rozhodnutí za „konečné, a že na další podněty téhož obsahu nebude již reagováno, a budou bez přezkoumávání zakládány“. Křivda, kterou respondentky pociťují, že byla Rexovi spáchána, tak byla jaksi neodůvodněně neodčiněna. Zůstala tu tedy tato disproporce, kdy se Rex dle respondentek snažil do posledních sil hledat lidi při katastrofách, a kdy nad ním úředníci (někdy až evidentně ledabyle) „mávli rukou“ (ať už z jakéhokoliv důvodu) a tím pro zasvěcenou společnost degradovali jeho utrpení a hodnotu, aby podpořili J.Bodláka, nebo aspoň označili jeho jednání za ještě v mezích „normality“. Přitom jak podle respondentek tak i podle hejtmana jsou činy Bodláka zdravým rozumem a citem odsouzeníhodné a není tedy divu, že pro „laiky“ v tomto případě nebylo spravedlnosti učiněno zadost.

Stojí také za povšimnutí, že respondentky spojovaly „slušnost a morálku“ se „spravedlností“, kterýžto výraz uplatňovaly zejména jako nárok na nestranný proces. Evidentně očekávaly, že zřízenci budou jednat podle svého nejlepšího přesvědčení; poctivě, nestranně a podle přijatých zákonů ( které by měly alespoň rámcově odpovídat morálním hodnotám společnosti) posoudí, jak závažný čin byl spáchán a jaký trest si tedy zasluhuje. Na rozdíl od toho hejtman mluví o „výkonu státní správy“ jako něčem odtrženém od morálky a pochopení situace (spolu se soucitem), což odkazuje k jisté rutinizaci a odcizení profese státních zmocněnců. Lze jen těžko říci, jestli toto odcizení je výsledkem nesouladu oné laické perspektivy s tím, co lze dle zákonů za týrání považovat, nebo zda takovýto laxní a odcizený přístup může mít za následek neschopnost či neochotu zákony nestranně uplatňovat. Jak respondentky uvedly, ony považují zákon na ochranu zvířat proti týrání za nedokonalý. Přesto by se však spokojily i s minimálním potrestáním (zde přestupkem) a jako hlavní překážku (alespoň relativně) „úspěšného“ řešení kauzy považovaly onen lidský faktor – že nebyla snaha případ řádně zdokumentovat a že zde bylo hodně osob, co stranily Bodlákovi.

Stojí za zmínku, že četné odvolávání se respondentek na spravedlnost v úředních dopisech může odkazovat i na adekvátní styl rétoriky, který je v daném komunikativním prostředí a v dané situaci vhodný. Dokreslováním své stížnosti odkazy na nespravedlnost, neférovost, nenaplněné zásluhy ale i obecně na porušování morálních pravidel tak respondentky (ať už záměrně či mimoděk) činily tuto kauzu (tím myslím co se stalo i následný průběh vyšetřování) pro příslušné státní orgány, které mají spravedlnost zajišťovat, mimo jiné „objektivně“ naléhavější a čin Bodláka jakoby prokazatelněji trestu-hodnější. Explicitní rétoriku „spravedlnosti“ lze tedy pojímat i za jakýsi nástroj veřejného vyjednávání. Na rozdíl od úředních dopisů padlo v rozhovoru slovo „spravedlnost“ jen jedinkrát..

Spravedlnost jako jisté „zvažování“, co Rex pro lidi udělal a jak se mu odvděčili, lze nalézt i v rozhovoru s respondentkami, např.:

T: Hm, hm.. No a jaký .. (odkašle si) Jaký adekvátní trest byste si představovaly pro toho člověka, nebo ňáký vyrovnání, za to, co udělal?

D: Adekvátní trest, finanční vyrovnání, to se nedá vůbec tohleto ňák (..) finančně (…) ohodnotit, ale v každým případě měl ten člověk teda být potrestán minimálně (.) nepodmíněně.

D: Protože když si vezmete, že on ho dal do výkalů, psa, kterej zachraňoval lidský životy, místo aby byl na polštáři, tak si to zvažte!

Při tomto zvažování tedy nemá význam jen „bezbrannost“ a snad i nevinnost zvířat, kterou respondentky připodobňovaly k bezbrannosti dětí, a která by měla tudíž zavdávat povinnost zvířatům pomáhat, zejména jsou-li v nouzi naším (lidským) přičiněním. Význam má, jak již bylo naznačeno, i jisté sociální zařazení – co dané zvíře pro lidi udělalo, jaký vztah k lidem má:

T: No a jakou roli tam (.) pro vás hrálo třeba to, že to byl (.) třeba ten pes a jakou roli tam (.) pro vás třeba hrálo, že měl ještě takovýhle (..) vlastně sociální aspekty v tom, že vlastně pomáhal lidem a tak dále=

D: = Místo, ten pes, za to, co udělal, tak by měl vlastně konec života trávit na zlatým polštáři. Ale my kdybysme ho z toho nevytáhli, tak (..) ve výkalech ho tráví.

Jak jsem říkala, ten pes ho proslavil, nadělal mu strašnou spoustu známejch a je to tam, tam na tom videu je to i jasný, že z něj udělal vlastně mediální hvězdu (.) a (.)

Nevděčnost lze přitom považovat za druh neférového jednání. Odkazy k němu jsou přitom v rozhovoru celkem časté:

Jednak jde o onen „komplot“, kdy měl mít Bodlák ve městě C většinu (nejen) policistů pod palcem:

D: Tak to dali přestupkový komisi, všecko ve městě C, odkaď ten člověk je.

D: = Protože bydlí taky ve městě C tak jako (..) (D2: Ne, ne.) vůbec nám nepomoh. A (..) desetitisíce na právníka (D2: =To je škoda peněz často=) za to nakoupím strašnou spoustu (.) Jako třeba možná, kdybych věděla, že to takhle špatně dopadne, tak bych dala možná i svejch deset tisíc za toho právníka. Ale to by zas (..) možná ani nestačilo, protože by to musel být (D2: =To víš, že ne=) óbr dobrej právník.

D2: Proti němu, no. (T: Hm) V tom byla taková taková ta nejznámější kauza.

T: No a když se tak na tu kauzu podíváte, tak je teda něco vůbec, co byste teďko řekli, že byste udělali jinak, kdybyste se dostali do tý samý situace?

D2: =Ne, já jsem přesvědčena, že ne. (T: Hm, hm.) Legálně bysme to museli udělat stejně jako předtím.

Takto mohl Bodlák využívat kontakty dle respondentek právě proto, že jej Rex proslavil (viz i výše):

No proslavil ho, tím mu nadělal prostě spoustu známech (T: Hm..) my ve městě C na těchto orgánech žádný známý nemáme (D2:a tím to bylo daný.) Tím to bylo prostě daný my jsme věděli od lidí, kteří to slyšeli na vlastní uši, že se von, Bodlák, baví s ňákým nadporučíkem od policie, což byla v tý době poměrně vysoká funkce: neboj to já spláchnu, protože to byl jeho kamarád, s kterým chodí na pivo, on to sice nevyšetřoval tento (..) policajt, ale (..) víme, jak to chodí, že jo (T: Hm..)

Odhlédneme-li od případu Rexe, pak přímo jako „podraz“ označily respondentky jisté chování myslivců:

D (pokračuje): že si ty myslivci udělaj posed (.) a zákeřně čekaj na posedu (D2: =To nesnáším=), až vyjde srnka na louku.

Neférovostí lze označit i odmítnutí pomoci bezmocnému, jak o tom respondentky mluvily i jinde, i když zde již jde přímo o nelítostnou krutost:

Von totiž toho jednoho psa jenom postřelil, ten pes ještě k němu šel s prosem, s prosbou, jo? a von ho ještě pažbou (D2:=No!=), to všechno svědci uvedli (.)

Většinou babička na vsi má pejska, babička umře, mladý prodaj chalupu a psa vyhoděj.

D2: Psa vykopnou. (T: Hm.) No jo, tohle taky byla pozůstalost určitě (ke svému psovi). (.) No, to prostě, to zvířátko pak skončí hrozně.

Přestože v takovém případě spíše respondentky identifikují „špatné lidi“, kteří toho jsou schopni, a „nefér jednání“ zde vystupuje spíš implicitně v pocitu křivdy, na který jejich slova jasně odkazují:

… my jsme našly, měly jsme v útulku přes ty prázdniny tenkrát asi osum psů velkejch plemen, který byli uvázaný u těch obvodních středisek u toho Kauflandu, to je tady když se jede na město C, jo, za městem A (bydliště respondentek), tam je takový velký, na Stoičáku (?) D: To nemusíš definovat. D2: No dobře no, takže tak tam prostě (.) jsme našly osum velkejch psů během asi čtrnácti dnů, jo?. A bylo to asi tak po (.) třech nedělích až měsíci, kdy vstoupily (stouply?) v Praze tyhlety zvýšený poplatky.= A většina (.) no.

D:=Jako povědomí, co se týče, jako dřív, že byly h.. dárky vo Vánocích, že si věnovali (.) psy jako dárek, a pak po Vánocích, že se našli vyhozený, tak to jako (.) v těch (.) prvních letech my už tady nemáme, jo?. (T: Hm.) D: Ani třeba na konci (.) nebo na začátku prázdnin jedou lidi na dovolený a nevědí co se psem, jo? (T2: Hm.) Tak ho vybodej. To jsou, za prvý to jsou špatný lidi a (.) jako (.) aspoň my tady v (…) nemůžeme říct, že bysme (.) v tomto období měli ňákej nárůst. (T(2): Hm) Tak to už se trošičku jakoby zlepšilo, protože zase se, tady útulek slouží k tomu, že (.) si tam někdo může dát psa jako na hotel, jo?. (T a T2: Hm, hm.)

Nefér jednání respondentky identifikovaly i u policajtů, kteří jsou (ovšem jen někteří) schopni také velkých krutostí:

To trvalo dva měsíce, než k sobě (.) někoho pustila, jo?. Že jí tak, v takovom šoku, volepili jí leuko, celou páskou lepicí, no kreténi, jo?. A (.) a prdli jí do kotce, velkýho, v zimě, a vona si to musela sama překousat, protože k ní nikdo nemoh (T: =To je hrozný, teda=),

Zůstává však otázkou, nakolik jsou férové některé z praktik respondentek, kdy např. tzv. „kradly psa“ (poté to označily za jeho „záchranu“, že se tedy nejedná „opravdu“ o krádež, přestože čistě bez prožitku by to tak bylo možné označit) nebo kdy zneužívaly toho, že si je lidi pletou se státními zmocněnci, kteří mohou posuzovat, zda o zvířata náležitě pečují. Např. zde:

Naštěstí nás tam teda pustili, pes, nebylo to nejhorší, prostě byl v kotci, ten kotec byl teda jako malej, a (.) řekli, že ho občas pouštěj na zahradu. To jim nedokážu, že ne, jo?. (D2: =Ale no tak, nebylo to nejhorší=) A, my jsme tam teda řekli co musí jako vylepšit, že mu ho musej zvětšit a tak dále a pak jsme h… asi já nevím za jak dlouho jsem volala tý starostce a vona řekla, že opravdu to zlepšili tu situaci a že ten mladej opravdu s tím psem (.)

Respondentky však vždy zdůrazní, jak dobrý dopad toto překročení běžného chování mělo, a tím to jakoby ospravedlní. Jak jsme si ostatně již uvedli, jedna z nich přímo tvrdí, že „Co se týče živého života, tak nemůžu jít podle lainy, nikdy.“ (D). Lze však předpokládat, že ze zákonného pohledu by zde o nefér praktiky šlo (jak ostatně samy respondentky naznačují, když např. onu praktiku kradení psů popíší jako nezbytnou vzhledem k nedokonalosti zákona..). Ona absolutní „férovost“ či „správnost“ daného skutku tak dle respondentek neleží ve „společenské smlouvě“, kterou by představovaly zákony, ale spíše v nepsaných pravidlech, které se řídí svědomím, emocemi (tj. výklady pocitů, jak jsou v dané kultuře zakotveny) a tedy i „zdravým rozumem“. Podobně lze vyložit i výše zmíněný rozkol v dopise hejtmana (mezi oči úředníka a oči prostého člověka, které mají případ hodnotit odlišně) jako nesoulad těchto dvou řádů.

Aby člověk byl tedy dle respondentek „férový“, měl by brát ohled na to, že zvířata jsou většinou bezbranná a (zde) závislá na jeho pomoci a tomu přizpůsobit své chování, být ohleduplný k jejich potřebám, brát péči o ně zodpovědně. Přitom, jak bylo řečeno jinde, jsme dle respondentek především dlužni péče a zájmu těm zvířatům, které jsme si zdomestikovali, protože dle respondentek je člověk jediným tvorem, který je schopen „týrání“ v tom pravém slova smyslu (ostatně, i zákon na ochranu zvířat proti týrání je omezen na ochranu před krutým lidským jednáním), vytrhl zvířata z území „moudré přírody“ se svým vlastním řádem do svého území a svého područí, a tedy je dlužen jim uznat alespoň (!) takovou subjektivitu, aby zachovával spravedlnostní řád dané (lidské) komunity (tedy úmluvu zakotvenou v zákonech). Jako za obzvláštní nespravedlnost respondentky považují, když jde navíc o zvíře, které pro lidi mnoho udělalo, dokonce pomohlo zachránit lidské životy – tedy, ač samo v jistém smyslu slabší a bezbranné, pomohlo lidem v nouzi, což je respondentkami vysoce ceněno.. Proces šetření však není bezproblémový. Kromě toho, že zákony určující onen spravedlnostní řád jsou dle respondentek značně nedokonalé (a tedy v nesouladu s oněmi „nepsanými pravidly“, jak jsem v předcházejícím odstavci zmínila), zůstává problémem i to, že v průběhu řešení kauz dle respondentek velmi záleží na těch, kdo případ řeší, jak jej zdokumentují, jak „nestranně“ a pečlivě postupují. To by dle respondentek mělo být jasně vykazatelné, aby se žalobci mohli odvolat. Bohužel např. u případu Rexe se setkali s mlžením a mnohými nejasnostmi, které v nich budily podezření, až je utvrdily v přesvědčení, že je proces zmanipulován. Úředníci je utvrzovali, že jde o „standardní řešení“, přestože následně hejtman vyjádřil názor, že oči úředníka a prostého člověka vidí každé něco jiného a na lidské rovině i většina úředníků případ posuzuje jinak než na té úřednické, a že tedy morální hodnoty dané společnosti nejsou se zákony v souladu. Také respondentky rozlišují jakési „ideální“ (tzn. dle nich zde patřičné, avšak nelibé pohledu) a „normální“ (standardní, vycházející ze společenské dohody) řešení případu, avšak mají za to, že k onomu „normálnímu“ řešení měl případ Rexe dost daleko. Bylo tomu tak zejména proto, protože se jim z různých stran a indicií dostávalo informací, které odkazovaly k zaujatosti do případu zapojených osob, k ovlivňování svědků a vyšetřovatelů, jako i mnohému zastrašování, těch, co by chtěly svědčit proti Bodlákovy:

V tomto úryvku se např. podivují nad tím, že jim nebylo umožněno být přítomnými při posuzování přestupkovou komisí (jelikož se cítily jako nejlépe informované o celém případu), vyjadřují pocit bezmocnosti a kritizují Bodláka za trestné činy a zastrašování svědků:

A (.) ještě jsme speciélně psaly, že chceme bejt přítomný, (.) nikdo nás nepozval, prostě (T: Hm..). Nic.(.) Takže jsme se pokusili i s tou televizí, (..) nepomohlo absolutně nic. (.) Psala jsem i na (.) ústřední orgán těch těch záchranářů, (.) všichni (.) se Bodláka báli, protože on tam dělal rozhodčí, takže on rozhodoval, jestli tenhle pes (?), protože jsou v tom zapleteny (?peníze?), protože ty záchranářský psi, když někam jedou, tak obdržej poměrně slušnou částku financí a jsou i ty záchranný brigády jsou víceméně trošičku dotovaný, já neříkám že (?opravdu?) nějakou částkou, ale mají slevu na jídle, na krmivu, a to je právě to, co nám říkaly ty děvčata ze města C, že on, jako on jako šéf vždycky obdržel spoustu krmiva zdarma, vod ňákýho sponzora, a von to svým členům prodával. (T: Hm..) Ale (.) nikdo ty lidi (.) jako že by je vyslechl a něco s nima sepsal prostě (T: Hm..) Nic. (.)

A on o tom rozhodoval, proto se ho (..) já bych řekla, že (..) tři čtvrtiny lidí se ho báli z těchto důvodů, že to (.) ta práce (.) zase (.) svědčí o charakteru těch lidí, já bych to neudělala, ale ty lidi tu práci milovali, tak (.) to prostě (.) neviděli, neslyšeli (T: Hm, hm) Ale (.) a ti, co byli ochotní říct pravdu, (..pes vrčí) ti, co byli ochotní říct pravdu, tak ti byli vyloučení a (.. pes vrčí dál)

D: Ale lidi se bojej vám (.) tohle vám řeknou, ale řeknou my to na úřadům (.) my se ho bojíme (D2:=neříkejte to, že jsme vám to řekli=) Takže takovej je to člověk! (D2:No, jako..) (T: Hm..)

Zde píše o několika málo statečných z oddílu, kteří proti němu byly ochotní vypovídat (co se Bodlákových finančních machinací týče). Proces však dle respondentek nemohli vyhrát, protože je nikdo nevyslechl, a proto je Bodlák v klidu mohl vyloučit:

D: Bohužel je nikdo nevyslechl a stalo se to, že byli vyloučeni, jo (.) z tý záchranářský brigády.

Pro úplnost ještě uvedeme jejich další osud, jak jej respondentky vylíčily:

D: =Voni přestoupili někam do (název kraje), (jak se?) Koláčová, já nevím která ještě přestoupili

D2: Ano. D: záchranáři byli ochotní někteří, jenže všechny on vyloučil z (název původního kraje).

Kromě toho, že se Bodlákovi údajně podařilo, aby jeho kamarádka MVDr. Lukášová při inspekci pomlčela o špatném stavu Rexe a nenahlásila tento případ porušení zákona na ochranu zvířat proti týrání, jak jej respondentky jednoznačně identifikovaly, mají respondentky další podezření. Jde o doktorku, o jejíž posudek se opíraly:

Ta jedna, která (.) paní doktorka Fíková ze města C, která byla (..) natolik slušná, že nám toho psa kompletně vyšetřila, poslala rozbory do města F. a tak dále, tak měla i problémy potom zřejmě (T: Hm.), že se trošičku stáhla, částečně. Říkala, že na kameru mluvit nebude chtít. Stáhla se. Čili jí bylo asi zřejmě vyhrožováno, nevíme, to jsou naše dohady. (T: Hm). (…) No.

D: Tady máte, tady se (.) vyjadřuje jeden veterinář a taky tady máte napsáno, že si nepřeje být jmenován.

Taktéž respondentky se údajně snažil Bodlák umlčet a to hned poté, co se údajně od známých na policii dozvěděl, že na něj bylo podáno trestní oznámení (z policajtů zejména respondentky trápil policista Takáč, který prý chodil se Bodlákem na pivo a kul s ním pikle.):

D2: =my jsme to podaly a ty mu to hned zavolali a on pak a chtěl přeci se s náma sejít. ! Nejdřív se s náma chěl sejít (=D: Nejdřív se s náma chtěl sejít.=) Volal, jak když medu ukrajuje (=D: Jak když medu ukrajuje.) (.)

D: My jsme odmítly, že se s ním bavit nebudem. Tak nám potom vyhrožoval, že na nás podá trestní oznámení=

D2: = dokonce (.) mě nechal i sledovat, mám dojem, taky my říkali, jo, kam jdu, (D: =A /otravoval nás?/ (.) a my mu nic neprovedly=) aby našel, aby našel, kde je pes, jo proste (.) no.

Nejdřív se s náma chěl sejít (=D: Nejdřív se s náma chtěl sejít.=) Volal, jak když medu ukrajuje (=D: Jak když medu ukrajuje.) (.)

D2: Ne, prostě jakmile se nechce a někdo někde někoho známého a tak dále, tak není Boha, není Boha, kterej by to zlomil.

Přesto však tato na konci naší návštěvy vyjádřila naději na vyrovnání křivdy právě na transcendentální rovině: D2: Ale (.) jak se říká, české přísloví: na každou svini se vaří voda. Takže (?já jsem si jistá???)

Ač je těžko říci, nakolik se s tímto úslovím ztotožňuje, samo jeho vyřknutí působí optimisticky, že „spravedlnost“ přeci jen není „neplatné“ slovo a že může mít více rozměrů a podob. Z líčení respondentek lze také vyčíst, že vyčerpáním všech možností odvolání se a boje alespoň ví, že nic nezanedbaly, a tudíž teď, když byly všechny pokusy ne jejich vinou zmařeny, může jedině převzít iniciativu ona „vyšší instance“. Naděje na spravedlnost tedy umírá poslední?

Ve výše analyzovaném případu Rexe jsem v závěru narazila na to, že hejtman (název) kraje vnímal jako zdroj zklamání respondentek rozkol mezi emocionálno – morálně vnímanou spravedlností, jak by měla být dle respondentek uplatňovaná, a spravedlností ve smyslu neosobního výkonu úředníků. Toto se jistě nesetkalo s pochopením respondentek, které proces případu Rexe vykazovaly jako nespravedlivý především proto, jelikož dle nich nebyl nestranný a důkladný, jak by měl být. – Evidentně byly připraveny, že trest pro pana Bodláka, který mu soud stanoví, nemusí být takový, jaký by si ony představovaly, ale chtěly alespoň nějaké zadostiučinění a pojistku, že příště mu to tak snadno projít nemusí.. Přesto je tato úvaha onoho hejtmana jistě zajímavá. Raphael ve své knize píše, že „impuls k pomstě vyvstává přirozeně jakožto součást lidské psychologie. Pakliže je obecně rozšířený, stává se normou ve smyslu zvykem, co se obvykle stává; a protože zvyk je hlavním původcem raného práva, norma ve smyslu zvyku se stává normou ve smyslu morálního požadavku. Spravedlnost, pojetí, které dává výraz morálním požadavkům, které ovlivňují stabilitu společnosti, to bere pod svá křídla. Tak tedy raná spravedlnost prohlašuje, že co uděláš, bude uděláno i tobě: měl bys dostat, co způsobuješ jiným; to je to, co si zasloužíš.“ (Raphael, 2003: str. 243). Respondentky se opravdu v průběhu rozhovoru vyjádřily, že „ideálním“ potrestáním viníka by bylo nechat ho prožít si to, co prožíval pes Rex (což lze nazvat pomstou), přestože jedna se nechala slyšet, že by si ve skutečnosti nepřála, aby se „to skutečně stalo“ (ostatně, takové jednání neprosazují ani samy nepraktikují). Snad zde lze vysledovat onen rozkol mezi pomstou, která by měla být dle Raphaela typicky „like for like“, přestože často pobízí k ještě hrubější odvetě, a odplatou, při které se jedná o mírnější trest, který je vyjádřením slitování se (tamtéž, str. 240). Koncept slitování se však lze pojímat různě. Jednak by podle mého názoru mohlo jít o „polehčující okolnost“, kdyby se Bodlák přiznal, že pochybil a projevil lítost, žádal o odpuštění. To však neudělal. Nebo si lze představit empatický soucit s nadměrně trpícím, nehledě na to, co daný člověk či jiná bytost ne/udělal/a, jestli si tedy trpět „zasluhuje“. Tato podoba soucitu je, řekla bych, v dnešní době rozšířenou. Trest mučení již dávno není obhajitelný a existuje zde i tlak na to, aby např. hospodářská zvířata nežila v utrpení a byla zabíjena „humánně“. Respondentčina výpověď tak odkazuje spíše k vyhýbání se utrpení všeho druhu než že by byla ke slitování nějak motivována přímo Bodlákem (respektive, jeho činy). Dále se dá respondentčin postoj interpretovat i v utilitaristickém světle – trest pro Bodláka údajně obě respondentky chtěly hlavně proto, aby jej to odradilo od dalších krutých činů a aby to také bylo aspoň do jisté míry výstrahou pro ostatní potencionální pachatele. Čili šlo i o jakési „maximum celkového štěstí“, o kterém se Raphael v rámci utilitaristické teorie zmiňuje: potrestat natolik (či takovým způsobem), aby to mělo ten správný dopad. To však neznamená, že by respondentky v sobě nenesly (ač v latentní formě) jakousi touhu po pomstě, a to zejména ve svých představách (viz výše – „like for like“). Kromě toho se několikrát nechaly slyšet, že Rex si zaslouží potrestání toho, kdo mu ublížil (což ovšem podle mého názoru odkazuje spíše k touze po rovnováze, spravedlnosti). Ve shodě s tím se Raphael (mimo jiné) ve své knize zabývá teorií A. Smithe, který zaujímá názor, že „myšlenka o spravedlnosti v potrestání daného činu je brána jako to, co je dlužno vůči individuální oběti kriminálního činu, ne zájem o potřeby společnosti“, přestože Raphael s ním nesouhlasil – zákon prý „trestá kriminální čin jakožto urážku hodnot státu a nechává poškozené individuum, aby si hledalo odplatu v nějaké civilní akci.“ (Raphael str. 246).[3] (zvýrazněno VK). Lze ovšem říci, že ideálně by měly hodnoty státu být alespoň v základních věcech shodné s hodnotami společnosti, tedy i individua.. Jinde zas Raphael tvrdí, že „instituce trestní spravedlnosti nahrazuje osobní pomstu neosobním, rozvážným (chladnokrevným) uvalením bolestné zkušenosti zamýšlené k zastavení nepořádku (ne-řádu)“ (Raphael, str. 234). Ač výše zmíněný hejtman taktéž viděl odděleně lidskou a úřednickou perspektivu, je třeba říci, že respondentky svým konáním a postoji během procesu (vykázaném v korespondenci) neodkazovaly k touze po pomstě, ale spíše k oné touze po spravedlnosti, tedy uplatnění onoho „neosobního“ (tudíž i nestranného) řádu a potrestání nepravosti, aby se příště neopakovala. Jinde ex-manželka Bodláka říká, že to, co mu Bodlák udělal, mu ona ani Rex nikdy neodpustí. Sice zároveň psala, že jí nejde o pomstu, avšak křivdu evidentně pociťuje stále, jako ji pociťují (zejména na emocionální rovině) i respondentky (jak se v rozhovoru vyjadřovaly) a podle Bodlákovy manželky tedy i Rexy. Z hlediska morálky se tak Bodlák v jejich očích dopustil jasného prohřešku. A přestože respondentky byly přesvědčeny, že měl být Bodlák shledán vinným i právně, alespoň ve formě přestupku, narazily na nepochopení úředníků, kteří dle respondentek stranili Bodlákovi.

Je tedy jasné, že respondentky spatřují v Rexovi plnohodnotného člena společnosti, neboť, jak se Raphael také zmiňuje, již Aristoteles říkal, že „spravedlnost a kamarádství spočívají na smyslu rovnosti mezi stranami“ a proto „je nejvíce místa pro kamarádství a spravedlnost v demokraciích, kde občané, jsouce si rovni, mají mnoho věcí společných.“ V našem případě tedy respondentky minimálně předpokládají, že utrpení psa Rexe ve sklepě by bylo srovnatelné s utrpením pana Bodláka, zažil-li by to samé, co Rexy. Jde tu tedy o jistou patocentrickou koncepci, kdy potřeba ochrany zvířat je spatřovaná jako nezbytná právě proto, že dokáží pociťovat bolest, a to podle všeho do stejné míry, jako lidé. Jak Bentham prohlásil: „otázkou není, zda (pozn.: zvířata) dokáží myslet, ani zda dokáží mluvit, ale zda jsou schopni trpět“ (Bentham in: Singer 2001: str.22). Vedle toho lze narazit na rovnost v morálně zabarvených emocích – Bodlákova manželka jakoby předpokládala, že pes Rex se řídí stejnými morálními pravidly pro odpouštění jako ona a že tudíž i v sobě nese onu křivdu. Respondentky tak tedy jednak vidí nutnost ochrany zvířat jakožto bezbranných nevinných bytostí (velice podobně jako jsou jimi malé děti). Ostatně Kames tvrdil, že spoléhání se na nás nebo, chcete-li, důvěra v nás, která je vyprodukovaná našimi činy, vytváří morální závazek a Čejka se zas ve své knize ptá: „Kde by jinak bylo naše lidství, kdybychom ztratili soucit se slabými a bezbrannými?“. Bezbrannost v naší společnosti tak vytváří jistou závislost a ta si žádá náš soucit a ochranu, a to i proto, že se my lidé chceme vidět jako soucitné bytosti[4]. Přístup respondentek je srovnatelný se Singerem, který tvrdí, že „základní princip rovnosti nevyžaduje stejný, nebo dokonce identický, přístup, vyžaduje stejné chápání. Stejné chápání různých bytostí může vést k různým přístupům a různým právům.“ (Singer 2001: str.18). Taktéž respondentky uvedly, že je třeba respektovat potřeby každého tvora, přičemž utrpení člověka a zvířete dávaly na stejnou rovinu. Singer tvrdí, že „zvířata jsou schopna pociťovat bolest a, jak jsme viděli již dříve, neexistuje žádné morální ospravedlnění pro to, abychom považovali bolest nebo radost zvířat za méně důležité než je stejná míra bolesti nebo radosti u lidí.“ (tamtéž, str.30). Singer poté uvádí, že kde se „zájmy zvířat a lidí dostávají do rozporu, není princip rovnosti na místě“ (tamtéž, str. 31-32). Jak dále ukazuje, myslel tímto rozpor na život a na smrt (velice propaguje vegetariánství a veganství – zde rozpor života a smrti např. nespatřuje, tudíž by se lidé dle něj měli (minimálně) masa jednoznačně vzdát). Přestože jeho úmyslem je odbourat „druhovou nadřazenost“ lidí (tamtéž, str. 22), jako byl (a stále je) odbouráván rasismus a genderová nerovnost, uznává, že máme právo (jsme–li nuceni tak k radikální volbě) upřednostnit záchranu života člověka normálního než mentálně postiženého (přestože, jak uvádí, šlo-li by o s utišení bolesti místo záchranu života, nebyl by tento případ vůbec jasný) a za normálních okolností tedy i upřednostnit záchranu člověka nad záchranou zvířete. Jak však uvádí, mohou nastat „případy, v nichž platí opak, protože člověk, o něhož jde, nemá všechny vlastnosti charakteristické pro lidskou bytost“ (tamtéž, str.36). Tento přístup by tak dle něj již nebyl natolik „druhově nadřazený“, neboť „přednost, která přísluší záchraně lidského života před záchranou jiného tvora, vyvěrá z charakteristických rysů normálního člověka a ne jen ze skutečnosti, že jde o příslušníky našeho vlastního druhu. Proto člověku, který tyto charakteristické vlastnosti postrádá, nemůžeme přisoudit přednost před ostatními živočichy.“ (tamtéž, str.36).[5] Ač takto radikální respondentky nebyly, lze jejich postoj vidět jako ochranu těchto slabších, bezbranných bytostí, které nenesou náležité znaky lidství, a tudíž jsou pro nás, „normální“ lidi dle Singera v jistém smyslu méněcennými (to však neznamená, že by byl bezcita, naopak, nabádá k maximální úctě k životu, jen se zde snaží ukázat, že běžné lidské chování ke zvířatům je morálně neobhajitelné). Mimo toho, že respondentky uznávají potřebu pomáhat slabým bez rozdílu (alespoň v ideální rovině – jinak i ony mají odlišný přístup v závislosti na vyspělosti zvířete a jeho společenském zařazení, užitečnosti či nebezpečnosti) však navíc přisuzují Rexovi i velké zásluhy – pomáhal zachraňovat lidské životy a právě proto pociťují jistý dluh, který my jakožto lidé vůči němu máme. Cítí, že pes, který prokázal lidem tak velkou službu, si zaslouží, aby jimi byl ve stáří hýčkán a zde – aby byl Rexe tyran potrestán. Tato nespravedlnost však ani v tomto aspektu, který se opírá o zásluhy Rexe, není čistě individuální záležitostí: Rex zde v očích respondentek přerostl v hrdinu lidského světa, kterému by všichni měli dělat pomyšlení, neboť jeho čin sám o sobě je v dané společnosti hodnotou, za kterou si zaslouží uznání. Naopak hrubé zanedbání péče o něj je pak v očích respondentek i jakoby ostudou pro lidi jako celek, kteří si neumí vážit této služby (viz výrok: „o to je to horší, že si neumíme vážit zvířat, co pro nás něco udělaly“). V tom všem se tedy i obrazí aktuální (nikoliv ideální) povaha člověka – ač respondentky vícekrát uvedly, že lidé jsou různí a mnoho záleží na lidském faktoru, na jednom místě jedna z nich také uvádí, jaký je člověk (coby druh) na rozdíl od ostatních živočichů zdaleka největší škůdce. A také že jedině člověk má tolik rozumu a přesto jako jediný dokáže skutečně týrat. Týrání je tak vnímáno jako nefér praktika, o které nelze uvažovat u těch, co „nevědí co činí“ (tj. zejména u zvířat ve volné přírodě) –zde nejde o týrání, těm je zřejmě odpuštěno, snad proto, že spadají pod vyšší moc, zákon přírody (ve kterém navíc pro každé utrpení dle mnohých lidí existuje důvod, který to ospravedlňuje) apod., kdežto lidé mají „rozum“ a „možnost volby“ (jak také respondentky uvedly) a, dodejme, také dobrou představivost – dokáží si sami sebe představit v pozici druhého (zde ovšem netvrdím, že zvířata toho schopna nejsou). A přesto se mnozí uchylují k hrubému porušování svých „povinností“ vůči bližním (které z oné svobody a (morálního) uvědomění vychází; ale i leckdy z našeho vztahu se zvířaty - viz výrok Kamese výše[6]) či krutostí. Zde může hrát roli i to, že soudit člověka je lehké – víme čeho jsme schopni, co si můžeme uvědomit a dokážeme se dorozumět, kdežto mají-li lidé posoudit morálnost činů zejména volně žijícího zvířete, často jsou spíše zdrženliví a omezují se na hledání praktických důvodů jeho (či jejích) činů, které by spadaly do mechanismu života přírody, a tedy morální soudy bývají vynechávány. Tak bývají někdy zvířata vykreslována jako kolečka ve velkém stroji (řízená pohonem pudů a genů), bez vlastní iniciativy nějak zásadněji vybočit a zaujmout vlastní postoj – tedy také převzít zodpovědnost. Avšak právě takovýto mechanistický postoj, kdy se zvířatům odejme individualita, může svádět rovněž k myšlence, že se zvířaty je možné zacházet jako s věcmi, že nemají duši atd.. (např. René Descartes přišel v 17. století „s názorem, že zvířata jsou automaty“, tedy „neschopnými myšlenkami a citu“, „neschopna trpět“ (Singer 2001: str.25)).[7] Respondentky sice kladně hodnotily, že v zákoně je zvíře vedeno jako věc (z praktického hlediska), ale samotný postoj lidí ke zvířatům by se tím dle nich řídit rozhodně neměl. Výše v textu je pojednáno o tom, že respondentky dokonce s čistým svědomím občas porušily vlastnická práva člověka na věc-zvíře, šlo-li o záchranu živého tvora. Taktéž neváhaly lidi mírně obalamutit, co se informací o jejich pravomocí týče. Na toto jsou spíše hrdý – ostatně i Rexe od Bodláka vylákaly „podvodem“, jak uvedly. Vlastnická práva tak dle nich automaticky nevyvěrají z koupi živého tvora (na rozdíl od vlastnických povinností – což ovšem připomíná rodičovský vztah k dítěti).. Na více místech respondentky připodobňují vztah člověka ke zvířeti jako člověka k dítěti (či jejich řeč k těmto analogiím odkazuje), přestože právní status zvířete jako dítěte neobhajovaly.

Raphael napsal, že Hobbes uvedl, že „umělý systém morálky vybudovaný na společenské smlouvě je zamýšlen takový, aby byl imitací přírodního (přiroz.) systému.“ (Raphael 2003) Raphael však dále uvádí, že Hobbes přehlédl fakt, že „závazky přirozeného (přírodního) zákona, jak jim Hobbes rozumí, nejsou totiž závazky vůči jiným lidem s odpovídajícími právy ve smyslu nároků, které uplatňují vůči těm, který jim jsou zavázáni. Závazky přirozeného (přírodního) zákona jsou závazky na obranu vlastních zájmů. Přirozené (přír.) právo je pro Hobbese oddělené od přirozených (přír.) závazků.“ Pokud jde o umělý systém morálky, Raphael namítá, že takové morální závazky stojí na „mýtickém slibu“ – většina lidí nepodstupuje dobrovolně závazek občanství. Jsou spíše různé základy pro morální závazky poslouchat zákony“. Dále dodává, že tímto základem může být užitečnost pro společnost. V analýze výše jsem také našla odkazy na dva systémy, dva světy – lidský, kde existují křivdy a týrání, a ten přírodní, kde příroda zvířata netýrá, neboť je moudrá a sama funguje tak, že redukuje přemnožená zvířata a dává život novým v harmonickém pochodu.. Přitom Ondok ve své knize připomíná, že už Ch.Darwin tvrdil, že příroda „není jen „nevinná“, dobrá a krásná, ale také krutá, slepá, bezohledná a plná násilí.“ (Ondok 1998: str.30). Respondentky však toto „násilí“ buď jako násilí vůbec nevnímaly, nebo jej nezahrnuly do týrání, proti kterému je třeba razantně zasáhnout. Společnost „přírody“ jakoby tedy byla sama o sobě jiná entita, do které je lidem neradno příliš zasahovat.

Pokud jde o lidský svět, pak ony (výše zmíněné) „morální závazky“ však dle výsledků mé analýzy neznamenají pouhý racionální kalkul se stávajícími zákony, které by byly jejich všemírou. Morální závazky spíše jakoby vyvěraly ze „zdravého rozumu“, při čemž dost velkou roli v nich hrají emoce, kterým je člověk zejména učen v mládí – právě tehdy získává cit pro to, co je dobré a špatné, kdy lze mluvit o pocitu křivdy a rozhořčení, čím lze toto rozhořčení utišit, kdy je na místě pláč a co naopak může implikovat štěstí. Lidská emocionalita se však (samozřejmě) vyvíjí i během života vlivem různých zážitků a zkušeností s okolním světem. Zákony pak mají udržovat alespoň kontury těchto nepsaných pravidel emocí dané kultury, aby se s nimi lidé mohli ztotožnit a říci o nich, že jsou adekvátní, popř. spravedlivé. (Ostatně, ani respondentky si dopodrobna nestudovaly zákony, nevěděly např. hned od začátku, že nemohou Bodláka usvědčit z trestné činnosti nýbrž maximálně z přestupku, jak později akceptovaly. Přesto však měly jisté povědomí, že toto by trestný čin mohl či měl být.. Nebo tedy alespoň přestupek. Předpokládaly tedy jakési souznění té své intuitivní perspektivy s onou zákonnou.). K pocitu, že lidé žijí ve spravedlivém státě, je však ještě třeba, aby bylo se zákony korektně zacházeno, resp. aby ve vyšetřování lidé spatřovali snahu a pečlivost státních zmocněnců a také aby vyšetřování splňovalo požadavky logičnosti, jak je tomu v dané společnosti zvykem.

Poslušnost zákonům tedy nemusí být považována za něco morálního, pakliže by tyto zákony neodpovídaly konceptu morálky, ke kterému se „bytostně“ daná společnost hlásí. Existuje-li zde tedy nějaká společenská smlouva, která má zajišťovat také morálku, pak je tato smlouva podle mě něčím spíše (nebo lze říci „primárně“) nepsaným, sdíleným jako společné hodnoty, které daná komunita respektuje. Leibniz zde uvádí, že spravedlnost je to, „co je poslušno moudrosti a dobru dohromady. Nespravedlivý zákon je tedy pak ten, ve kterém moc, která je zákonem upevňovaná, postrádá moudrost a dobrou vůli.“ Je jasné, že „moudrost“ a „dobrá vůle“ jsou druhy kvalit, které se mohou v různých (sub)kulturách lišit – lidé mohou např. různými způsoby prokazovat svou moudrost a dobrou vůli a toto bude navíc spjato s emocionálními výrazy, přesvědčivou argumentací atd.. Raphael kritizuje Leibnizovy definice právě za jejich vágnost, avšak osobně jsem názoru, že spravedlnost v sobě vskutku nese mnoho emocionálního, co nelze tak jednoduše nadefinovat, jelikož se to různí. Lidé však většinou budou schopni podat své vysvětlení (nebo spíše „vykázání“) vlastního konání či způsobu svého uvažování v dané situaci (a pro danou situaci) tak, aby to bylo alespoň členům stejné komunity srozumitelné.. Leibniz dále uvádí, že „spravedlnost není nic jiného než charita moudrého člověka“, tj. dělání dobra pro druhé v souladu s moudrostí. Právě předpoklad, že druzí by nám ve svízelné situaci také pomohli, nás dle Leibnize vede k tomu, že pomáháme i my druhým v nouzi (in Raphael 2003). Tento „morální pakt“ jakoby dle respondentek v jistém smyslu byl i mezi Rexym a lidmi – i on zachraňoval lidi, kteří se ocitli v nouzové situaci (tím tedy naplnil představu respondentek, jak se mají členové společnosti k sobě chovat), protože je měl rád a věřil v jejich dobro, důvěřoval jim (alespoň dle jejich výpovědi). O to horší pak je, když šlo o případ, kdy sám jeho cvičitel, kterému byl svěřený, mu nejen nepomohl v nouzi (tj. nezaplatil mu operaci, když měl zdravotní problémy – na což měl společensky uznané právo – ostatně peníze pro vylepšení svého života dle respondentek dostal i od nadace VIZE 97), ale navíc jej sám dostal do situace, kdy trpěl a potřeboval pomoc, a nechal ho v tom..

Dle Hutchesona je „ctnost (hodnota), jako i krása, částečně promítnutím citů diváka: ctnostný motiv je objektivní skutečností, ale kvalita ctnosti, která se tomu připisuje, sídlí v oku, či spíše srdci, diváka.“ (in Raphael 2003). Zde tedy již lze najít naplno onen cit pro morálku, který je v lidech zakotven a zkušenostmi se může proměňovat, a který tedy, jak Hutcheson uvádí, je přímo v srdci diváka, který usuzuje o moralitě určitého činu. Ten tedy zastával názor, že etické hodnoty nejsou objektivně skutečné, nýbrž jsou odkryvem lidské zkušenosti. Morálka je tak vskutku příbuznou emocím - i ty jsou odkryvem lidské zkušenosti, i ty sídlí v srdci diváka a přitom jsou dané též konvencí a závisí na dané kultuře. Hume tvrdí, že jakmile je jednou spravedlnost zvykem ustanovena, morální cit pro náklonnost k veřejným zájmům přichází „přirozeně“ (in Raphael 2003). Jak jsem již výše uvedla, že i emoce lze brát jako zvykem ustanovené struktury, způsoby vyjadřování jistých hodnot jedince, do značné míry však i dané společnosti, jež jsou vklíněny v lidech výchovou a zkušenostmi[8]. I Bernstein v úvodu svého díla uvádí, že „chápáno správně, rozum není v rozporu s city. Naopak, v otázkách morálky rozum nemůže dosáhnout žádného pevného zakotvení bez emocí a citů.“ ( Bernstein M.H. in Čejka 2005: str.67). Spravedlnost by tak měla patřit mezi hodnoty, do oblasti morálky, je tedy emocím blízkou příbuznou. Neochraňují-li pak zákony obecně pojímanou morálku lidí dané komunity (a způsobem v této komunitě uznávaným), stávají se odcizenými a jaksi nefér v očích členů společnosti.

Přestože respondentky odkazovaly spíše na onu „spravedlnost“ a morálku lidského řádu, jak Ondok uvádí, Kohák rozeznává i jakýsi „morální smysl přírody“, který „nacházíme skrze žitou zkušenost v blízkém kontaktu s ní. Příroda je tedy nositelem morálního smyslu. Artefakty lidské civilizace, mezi nimiž člověk žije, zastiňují jasnost jeho pohledu. (…) Lidská matka je podrobena stejnému zákonu pečovat o dítě jako vlaštovka, která staví pro svá mláďata hnízdo.. (..) Moralita jako pochopení života v jeho řádu není dána lidskou invencí nebo konstrukcí. Existuje smysl všeho. Příroda ve své integritě není nesmyslná, jako mohou být nesmyslné naše lidské produkty.“ (Ondok 1998: str.47). Respondentky se zde však takovouto „přírodní“ morálkou nezabývaly. Šlo jim spíše o povinnosti člověka k druhým zvířatům (zejména těm,která si zdomestikoval) a obecně bezbranným v nouzi. Smysl a řád biotického systému zmínila nepřímo jen jedna z nich, když na této úrovni člověka označila jako největšího ničitele. Jinak respondentky, jak již zde bylo zmíněno oddělovaly přírodní a lidský svět jako každý se svým vlastním řádem. To odkazuje k umírněnější antropocentrické koncepci, ve které „jediným subjektem a nositelem morální závaznosti je člověk, avšak oblast morální závaznosti se vztahuje nejen na druhé lidi, ale i na další objekty přírody (…). Přitom však člověk a příroda zůstávají navzájem odděleni. Nepředstavují souřadné prvky biotického systému, jak to pro biosféru požaduje biocentricky orientovaná ekoetika nebo hlubinná ekologie.“ (Ondok 1998: str.23). I spravedlnost, o kterou respondentkám v kauze šlo, byla tedy spravedlností lidskou, přestože se vztahovala na zvíře (ostatně, šlo o dosti specifické, do světa lidí zařazené zvíře).

David Hume dále rozeznával přirozené a umělé hodnoty, kdy přirozené se mají objevovat přirozeně v lidských bytostech, zatímco umělé mají být složené z více prvků a mají záviset na dohodě – všeobecné zvyklosti, pramenící z lidské zkušenosti. Dvěma hlavními společenskými hodnotami přitom má být laskavost (jakožto přirozená hodnota) a spravedlnost (jakožto hodnota závislá na zvyklosti, dohodě) (in Raphael 2003). Nebudu se zde zabývat filozofickou problematikou co to jsou „hodnoty“ (na tož co sou hodnoty „přirozené“ a „umělé“) ani co je možné do nich zahrnout a na základě čeho, pokusím se nyní pouze aplikovat tuto Humovu myšlenku na případ Rexe. Zde by tedy přirozenou hodnotu by vlastnil i Rex – byl dle respondentek laskavý a láskyplný k lidem. O jeho výborné povaze a přítulnosti přitom mluvila i jeho původní majitelka, takže tato vlastnost byla opravdu spíše onou (vnímanou jako) „přirozenou“, jak ji Hume mínil. Rexe dobrá povaha pak jakoby v očích respondentek a bývalé paní Stohové ještě zvyšovala nehoráznost Bodlákova činu. S onou spravedlností jde již o více spekulativní případ. Rex byl cvičený pes, tudíž jeho chování záviselo na jisté dohodě – např. mohl být zvyklý, že když udělal něco dobře, byli lidé kolem něj na něho hodní a odměňovali se mu, a naopak, když neposlouchal, zlobili se. Pak tedy jestliže se Rexy, jak respondentky tvrdily, vždycky snažil a „hledal do posledních sil“, mohl opravdu (v očích druhých) očekávat láskyplné přijetí a péči od lidí kolem a v určitém smyslu vnímat svou situaci jako nespravedlivou.. (Tím však netvrdím, že by ji takto nazýval, pouze mohl v (podle mnohých lidí) takto cítit něco, co lze nazvat zmatením či křivdou.. Nevím. Rozhodně, jak již bylo řečeno, Bodlákova ex-manželka na pocit křivdy u Rexe odkazovala).

Hutcheson dále spojil práva s utilitaristickým pojetím – říkal, že „platnost práv vychází z jejich tendence poskytnout obecné dobro, jsou-li všeobecně dodržována“ a tím tedy dle Raphaela ospravedlňoval právní praxi. (Raphael 2003) I respondentky toto předpokládaly – chtěly, aby potrestání viníka ostatní odradilo si to samé příště ke zvířeti dovolit; věřily v účinnost zákonů, budou-li podle nich potrestání spravedlivě ti, co si to podle zákona zaslouží. Avšak setkaly se dle svých vyjádření s odcizením úředníků jakožto vykonavatelů moci, které jim zákony ukládají, od jejich konceptu spravedlnosti, kam spadá také nestrannost. Protože však takovouto „spravedlnost“ již nedokázaly nazvat ani spravedlností, měly za to, že těmto úředníkům o spravedlnost vůbec nešlo (jejich vyšetřování, jak na něj v dopisech úředníci odkazují, bylo podle všeho laxní a podivné) a nebo jim šlo o úplně jiné zájmy..

Hume „morálku umísťoval mezi vědy schopné demonstrace a důkazů, které mají předpoklady a následky.“ Zastával názor, že kde není majetek, tam není nespravedlnost. (Raphael 2003) Nespravedlnost je tedy dle něj porušením práva na určitou věc. Není mi zde jasné, co všechno myslel pod pojmem „věc“. Když (nejen) respondentky říkaly, že Rex měl právo na dobrou péči, pak by mohly argumentovat právě jeho „vlastnickými právy“..? Spravedlnost je dle Huma „morální vrchol či ideál, o který se má usilovat“. V rozhovoru respondentky rozlišovaly mezi „ideálním řešením“ a „jenom spravedlností“, o kterou usilovaly. V jistém smyslu spatřovaly jakousi „spravedlnost“ v nestrannosti a poctivém přístupu, avšak nelze zde mluvit o „morálním vrcholu či ideálu“, neboť se respondentky vyjádřily, že zákon na ochranu zvířat je velmi nedokonalý, tudíž snažili-li se během procesu o nestranné vyšetřování a potrestání viníka, neznamená to, že se zároveň snažily o dosažení onoho „morálního vrcholu“.

Raphael ve své knize uvádí Humovu hypotézu, že by lidské bytosti mohly být promíchané s druhy stvoření, které by připomínaly lidi, protože by byly rozumné, ale které by se odlišovaly v tom, že by měly příliš malou sílu, takže by byly neschopné vyvinout odpor či přinutit lidi, aby cítili dopady jejich zlosti. Hume říká, že bychom měli být zavázáni humanitou k takovýmto stvořením, chovat se k nim jemně – avšak ne ve jménu spravedlnosti, protože spravedlnost předpokládá společnost a společnost předpokládá „stupeň rovnosti“. Vykresluje analogie chování lidí ke zvířatům (těm, které jsou na určitém stupni rozumu) se sklonem Evropanů zapomínat na spravedlnost a dokonce humanitu v zacházení s Americkými Indiány a s polo-otroctvím žen v mnoha společnostech. Raphaela zaujala i Humova víra, že jediný druh rovnosti, který lze vztáhnout ke spravedlnosti, je rovnost síly. To prý připomíná Hobbesovo pojetí rovnosti ve stavu přírodním. Hume však byl dle Raphaela sám „výjimečně lidským člověkem a byl by bezpochyby pohnut humanitou „dát jemné zacházení“ bytostem o menší síly. Ale tady měl zřejmě své slepé místo v jeho pojetí spravedlnosti.“ (Raphael 2003: str. 103) Lze však uvést, že mnozí jiní spatřovali různé zdroje (alespoň dílčí) rovnosti mezi lidmi a jinou formou existence. Jak jsem již uvedla, Bentham, Singer a další se zajímali o to, nakolik je ta která bytost schopna trpět[9]. Také by bylo možné zmínit zastánce dalších filozofických směrů jako je biocentrická koncepce, etika úcty k životu nebo dokonce k prostému bytí, kdy „to, co je zdůvodněno (justified) tím, že existuje, je něčím jedinečným a nepotřebuje další zdůvodnění.“[10] (Ondok (1998: str.62-64). Ondok ve své knize cituje také Koháka, který se k praktikám adekvátního přístupu k vnějším skutečnostem údajně na dvou místech vyjádřil, že člověk má „vlastnit jen to, co může milovat. Vlastnictví bez lásky je nelegitimní, je krádeží“ (tamtéž, str. 70). To se jakoby doplňuje s případem, kdy respondentky popisují, jak „kradly psy“, avšak poté podají více subjektivní názor, že nejde o krádež ale o „záchranu psa“. O samotném spravedlivém přístupu Kohák dále tvrdí, že „byť rovnoprávnost není fakt, je morální ideál, morální norma, jak se chovat jeden k druhému.“ (Kohák 2000: str.45). Takové rovnoprávnosti odpovídá i některé uvažování respondentek, zejména to, kterým ony samy cítí, že se odlišují od jiných lidí (když např. soudí, že jsou „trošičku úchylný“, ale že „staví na roveň“ potřebu pomoci bezbrannému člověku jako i zvířeti) a nebo tomu odpovídá i ona úvaha o „ideálním“ potrestání viníka (kde jde o rovnost „oko za oko, zub za zub“ bez ohledu na rozdílný druh Bodláka a Rexe jakožto živočichy). Co se imperativu ochrany týče, pak respondentky spatřovaly jako potřebné ty, co jsou bezbranní – opět bez ohledu na to, jde-li o člověka či (minimálně tedy společenské či „zdomestikované“) zvíře.

Člověk se dále dle Koháka liší od ostatních zvířat právě svou svobodou, která znamená zároveň odpovědnost, jíž je zavázán (tamtéž, str.55)[11]. Respondentky, jak jsme na to již výše v interpretaci narazili, zde především viděli člověka jako mocného – v poměru s jeho mocí jsou zvířata bezbranná, člověk na rozdíl od nich může věci měnit, jako i si dokázal zdomestikovat zvířata. V souladu s Kohákovým názorem pak tedy také respondentky odkazují svými výroky na to, že by měl být člověk poslušný morálním závazkům k bezbranným zvířatům, a to zejména k takovým, které vytrhl z přírodního řádu a přijal do onoho lidského.

Zdrojů pro rovnost, na které by bylo možné stavět spravedlnost, je tedy možné najít více. A jde-li o Rexe, pak dle respondentek Bodlákova ex-manželka uvedla, že ve sklepě plakal. Je jen těžko říci, jestli tím myslela, že plakal jen z čirého utrpení, nebo pociťoval i křivdu (výše jsem se však již zmínila o křivdě, kterou měl dle této paní Rex pociťovat). Někteří autoři jsou vskutku přesvědčeni, že i zvířata mohou pociťovat křivdu. Např. Thomas Hardy v románu Neblahý Juda prý „popisuje poslední okamžiky vepře, kterého Juda a jeho žena Arabella právě porazili, a jak po jeho boji „nářek umírajícího zvířete nabyl svého třetího a posledního tónu, výkřiku agónie; jeho zakalené oči se obrátily na Arabellu s výmluvnou výčitkou tvora, který až teď na konci života poznal zrádnost těch, o kterých se domníval, že jsou jeho jediní přátelé“. Dnes takové překvapení nezažíváme, protože i laskavost vymizela. Zrada začíná již v den, kdy se zvířata narodila.“ Scully, M. in Čejka 2005, str.62). Nebo zde autor popisuje vztah Bodláka a prasnice. Bodlák opravoval shnilé prkno v podlaze jejího kotce, ona jej při práci šťouchala rypákem. V rozčilení ji uhodil kladivem: „Neměl jsem to dělat, protože mě okamžitě popadla za stehno a pevně ho stiskla, i když nekousla. Chtěla mě pravděpodobně jen varovat, abych jí už nikdy nic takového neudělal. Pokládala za nesnesitelné, že jsem se k ní takto zachoval.“ Podle autora „příběh ukazuje, že prasnice prokázala řadu pozoruhodných vlastností. Měla smysl pro spravedlnost a pro důsledky porušení jistých pravidel chování“, zároveň však „odpustila a projevila soucit“. (Mason J.M. in Čejka 2005: str.112). Dále Mason uvádí: „slyšel jsem od mnoha lidí, kteří pracují v útulcích pro zvířata, že jsou denně svědky mnohých citových projevů vepřů: spokojenosti, štěstí, lásky, žalu, strachu, hněvu, lítosti..“ (zvýrazněno VK) (Mason J.M. in Čejka 2005: str.127). Přestože tyto ukázky se týkaly emocí vepřů, minimálně mezi odborníky a ochranáři (v rozhovoru tak uvedly i respondentky) se má za to, že jejich inteligence a sociálnost je s onou psí (a tedy i Rexovou) srovnatelná.

V dopisech a v rozhovoru tak bylo možné najít více podob spravedlnosti. Právě zmíněná spravedlnost, kdy by mělo jít o to, zda je Rex brán jako ten, kdo křivdu může či nemůže pociťovat, není v celém případu tou stěžejní. Přesto je charakteristické, že tento pes byl respondentkami (ale třeba i Bodlákovou ex-manželkou a ex-manželkou pana Stoha) pojímán jako (plno?)hodnotný člen lidské společnosti, který se stal přímo hrdinou v lidském světě. Právě proto (nejen) respondentky považovaly za samozřejmé uplatňovat na jeho život kritéria spravedlnosti, které daná společnost uznává. (Jak jedna z nich zmínila, za potkana by se asi nebila a „volně žijící“ zvířata dle respondentek příroda netýrá). Tato kritéria však byla jedním z úředníků označena jako dvojí – ta, která vyznávaly respondentky, které označil za „laiky“, byla odlišná od těch, co zastávaly vyšetřující (nebo co svým způsobem vyšetřování alespoň vykazovaly). Nutno však uvést, že jistý „amatérismus“ či „naivitu“ vykazuje (alespoň pro mé „laické oko“) v jistém ohledu i úřednická korespondence. Toto spojeno s laxností vyšetřování, na kterou poukazovaly respondentky, vskutku odkazuje k mlžení a neochotě dostát „řádu“ se všemi „evidencemi“.. Navíc i v takovém úředníkovi-člověkovi v jednom může být dle výše zmíněného hejtmana onen dvojí metr. K narovnání nepravosti a nespravedlnosti, jak ji respondentky vnímaly, tak (onou soudní cestou, kterou respondentky považovaly za nejúčinnější způsob obrany) nedošlo. To jen zvyšuje jejich beznaděj a zklamání. Viní z toho přitom právě vyšetřovatele, kteří dle nich stranili Bodlákovi, nikoliv zákony ani onu dvojakost spravedlnosti, jak činili výše zmínění. Tuto křivdu, která nebyla nikterak odčiněna, přitom pociťují nejen jako křivdu svojí, ale i Rexovu, když tvrdí, že by si potrestání viníka (Bodláka) zasloužil a když Bodlákova ex-manželka tvrdila, že Rex ani ona Bodlákovi nikdy neodpustí..

Des Jardins, Joseph, R.: „Ethical Theory and the Environment“ in: Environmental ethics: An introduction to environmental philosophy. Toronto: Wadseworth, Thompson learning.

Kohák, E. (2000): Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. Nakl. Slon: Praha.

Knight, Sarah; Nunkoosing, Karl; Vrij, Albert; and Cherryman, Julie (2003): Using Grounded Theory To Examene People´s Attitudes Toward How Animals are Used, Society and Animals, 11:4, Koninklijke Brill NV, Leiden.

Nussbaum, M. (Jan. 1988): Narrative Emotions: Beckett´s Genealogy of Love. Ethics, Vol.2, p. 225-254.

Ondok, J.P. (1998): Člověk a příroda. Karmelitánské nakl. V Kostelním Vydří.

[1] Komárek naopak ve svých dílech zmiňuje, že ochránci zvířat (tj., dalo by se říci, radikální milovníci zvířat) často nemají rádi lidi.

[2] Přestože respondentky nejsou (alespoň striktními) vegetariánkami (jedna dle svých slov jí vepřové a druhá přiznala, že je „taková vegetariánka, že si toho kapra na Vánoce dá), jde spíše již o maso odcizené od samotného zvířete, ze kterého pochází, a tedy i zabíjení, jak bylo uvedeno výše..

[3] Respondentky vskutku někdy braly spravedlnost do svých rukou, avšak tyto možnosti vidí jako omezené a nouzové řešení – raději by, aby se spravedlnosti bylo možné dovolat zákonem, skrze nestranné a poctivé vyšetřovatele..

[4] Je však možné, že toto přání a morální požadavek v jednom je i jakousi obranou společnosti jako celku, aby se zabránilo zamezitelné krutosti a rozvratu řádu.

[5] Toto „vlastenectví“ je přitom samo o sobě zajímavé.. Především je velmi závislé na definici toho, co je „typicky lidské“. V přirovnání k např. k mentálně postiženému by tímto mohl být dobře rozvinutý rozum. Přitom jak uvádí Ondok, např. Tailor „racionalitu (…) pokládá za jeden ze způsobů genetického vybavení, souřadný s každým jiným“ (Ondok 1998: str.27) a biocentrická koncepce údajně „neuznává, že reflexní vědomí jako specifický fenomén znamená novou, svébytnou kategorii v oblasti živé přírody.“ (tamtéž, str. 25)..

[6] Kames tvrdil, že spoléhání se na nás nebo, chcete-li, důvěra v nás, která je vyprodukovaná našimi činy, vytváří morální závazek.

[7] V jistém smyslu by ale mohlo jít o teologickou etiku a vědu, jak ji popsal Aristoteles – šlo mu o to, že každý tvor má na světě svůj účel a naplňování tohoto účelu je jeho seberealizací. „Dobré“ srdce je pak např. to, které výtečně vykonává svou charakteristickou činnost, která mu charakteristicky náleží. Aristoteles však pod svou teleologickou etiku a vědu zahrnul i člověka, pro kterého „dobro“ zahrnuje i přemýšlivý a rozvážný život.. Aristoteles tak „ustavuje dobro, které je nezávislé na lidských zájmech a užitku“. (Des Jardins 2001: str. 22-26) Problémem je, že tato konstrukce „dobra“ jako něčeho přirozeně se vyjevujícího naráží na to, že je pouhým výmyslem či soudem jednotlivce, co je „přirozené“ a tedy i „dobré“.. Proto lze jen těžko mluvit o teorii nezávislé na zájmech člověka.

[8] Jak uvádí např. Nussbaum (1998), ale i další..

[9] Des Jardins nazývá teorii, která pojímá uspokojení (či potěšení) nebo absenci bolesti za to jediné dobro, „hédonickým utilitarismem“ (Des Jardins 2001: str.26).

[10] Design With Nature. Natural history Press, Garden City: Doubleday 1971: str.125 --- in: Ondok (1998)

[11] Podobně viděl závazek lidí i Kant – Des Jardins nazývá jeho teorii „deontologií, etikou práv a povinností“ a tuto jeho úvahu tlumočí takto: „Naše postavení jakožto morální bytosti je odvozeno z naší povahy coby svobodné a racionální bytosti“. (Des Jardins 2001: str. 29).