Pohled na utrpení zvířat: vizuální kultura zachycující krutost ke zvířatům

 

 

Obsah

 

 

 

 

Poděkování ........................................................................................2

 

Prohlášení ..........................................................................................3

 

Abstrakt ..............................................................................................4

 

Klíčová slova ......................................................................................5

 

1. Úvod ...............................................................................................7

 

2. Utrpení zvířat ................................................................................10

 

3. Historie vystavování a zobrazování trpících zvířat .......................16

 

4. Formy současného vystavování a zobrazování utrpení zvířat

4.1 Politika zvířecího zobrazování – záznamy utrpení jako součást

 přesvědčovacích taktik politiky ochrany zvířat...................................... 22

4.1.1 Zábrany empatické intersubjektivity ..................................................23

 

4.2 Popkulturní zobrazení utrpení zvířat ................................................ 26

 

4.2.1 Zprostředkovaný obraz utrpení zvířat ................................................28

 

4.2.1.1.Masmédia – trivializace a objektivizace zvířat.....................................29

 

4.2.1.2. Reklamní snímky..................................................................................31

 

4.2.1.3. Naturalizace utrpení.............................................................................33

 

4.2.2. Vystavení živých zvířat.......................................................................34

 

4.2.2.1 ZOO – Zvíře jako zážitek......................................................................34

 

5. Postmoderní změna pohledu na zvíře,

    konceptuální zviditelnění zvířete……………………………………36

 

6. Síla vizuální reprezentace utrpení................................................47

 

7. Závěr ............................................................................................49

 

8. Seznam použité literatury.............................................................51

 

9. Seznam příloh ..............................................................................55

1. Úvod

 

 

 

Tématem mé bakalářské práce je vizuální zobrazení zvířat, konkrétně zobrazení (a vystavení živých) zvířat, jež trpí následkem činnosti, kterou jim způsobil člověk.

 

Prvotní  motivací  k volbě  tématu  práce  mi  byl  osobní  zájem  o  problematiku životních podmínek hospodářských a laboratorních zvířat, užívaných hospodářským a farmaceutickým průmyslem jako zdroje. Zajímaly mě způsoby, jakými legitimujeme náš utilitaristický  přístup  k nim,  následky,  které  to  na  ně  má  a  možnost  změny  již  tak neutěšených podmínek jejich života. Zajímaly mě prostředky a nástroje, kterými ti, jež se o tuto změnu pokoušejí, užívají. Zájem mě dovedl ke studiu Human animal studies – multidisciplinárního oboru, jehož představitelé zkoumají vztah člověka ke zvířeti a mnozí z nich chápou svou akademickou činnost jako možnost dodání relevantních argumentů aktivistům,  usilujícím  o  změnu  postavení  zvířat.  Ti  mi  byli  teoretickou  oporou v bakalářské práci.

Dnešní aktivita na poli politiky ochrany zvířat ve veřejném prostoru se odehrává především ve formě kampaní, ve kterých aktivisté využívají obrazy či záznamy životních podmínek zvířat a pomocí nich apelují na morální vnímání veřejnosti. Tyto obrazy spolu s dominantním popkulturním zobrazením či vystavením trpících zvířat jsou předmětem mého zkoumání. Jaký význam v sobě nesou – a nesly v historii – a jaké je jejich postavení  ve  veřejném  vizuálním  prostoru,  v ikonosféře  současné  vizuální  kultury obecně?   Jak   vypadá   specifická   forma   vizuálního   setkání   s   takovým   zvířetem v současné veřejné či mediální sféře a z jakého důvodu společnost, která se obecně tak ráda zvířaty obklopuje a prohlašuje, že má zvířata ráda, není těmito vizuálními zobrazeními zasažena natolik, aby utrpení zabránila.  Proč i přes znalost neutěšených životních  podmínek  zejména  hospodářských  a  laboratorních  zvířat,  seriozní  zájem vědců i aktivit sociálních hnutí, zůstává postavení zvířat stejné?

Důvodů je nepochybně mnoho, mě v práci zajímá, jakou roli v tom hraje způsob, jakým jsou trpící zvířata prezentována, jakou roli v tom má   současná vizuální praxe.

V práci se pokusím ukázat, že v obrazovém stylu dominantního prezentování, v rétorice popkulturních obrazů (tj. ve způsobu, jak zobrazování podněcuje určité významy), existují vizuální bariéry, odrážející současná myšlenková přesvědčení,  jež znesnadňují či znemožňují jejich etický dopad a napomáhají k udržení zvířat v jejich současném postavení.

V práci představím možnosti nových vizuálních podob trpících zvířat, jež se tomuto omezení snaží zabránit.

Pro dešifrování obrazů využiji metody vizuální sociologie. Ta vizuální obraz chápe jako vizuální fakt, tj. vizuální představu a vizuální projev sociálního života, zhmotněnou představu myšlení společnosti a  vnímání světa, jež slouží jako prostředek komunikace myšlenkových obsahů. (Sztompka, 2007, 89)

Význam obrazů je vždy mnohovrstevný, otevřený, nekončící, ovlivněný společenskými  normami  a  hodnotami,  daný  postojem  a  životní  filosofií,  zájmy, nadějemi, touhami a obavami účastníků vizuální komunikace, tj. autora obrazu a příjemce - diváka, jež se na něj dívá, a samotného obsahu obrazu. Mě bude jednak zajímat kolektivní tvůrce obrazů – kolektivní vědění, širší kulturní diskurz, mentalita doby, tak i divák a jeho možnosti pohledu a vnímání obrazu. Tato jeho tzv. „praxe dívání se“  (Sturken,  Cartwright  2001,  1,  10)  je  determinována  sociálním,  kulturním  a konkrétním fyzickým kontextem. Konečně mě bude zajímat vlastní podoba viděného zvířete a významy, které tato určitá podoba přináší – tělo zvířete je samo o sobě bohatým zdrojem kulturních významů a činitelem komunikačního procesu.

Pro  práci  využiji  jako  podklad  již  stávající  rozbory  ve  vybraných  teoretických pracích. Za prací uvádím nezbytnou obrazovou přílohu.

 

Pro práci jsem využila teoretické práce desítky autorů. Historií zobrazení zvířat mě provedla L.Kalof a M. Thompson,   filosofickou problematikou utrpení zvířat E. Aaltola, sociologickým a etickým základem utrpení obecně I.Wilkinson a J.Mayerfeld, problematikou diváctví, pohledu - bezprostředního i umělecky a mediálně zprostředkovaného - na utrpení druhých S. Sontag a L. Chouliaraki. Při studiu současné vizuální  kultury  zvířat  v umění  a  popkultuře  jsem  se  opřela  o  S.  Bakera  a  N. Thompsona. Současná vizuální kultura je, jak říká S. Baker, posedlá zvířaty (Animal Studies Group, 2006, 70), jejich obrazy je možné najít volně na internetu i ve veřejném prostoru samotném. Umělci jako je Sue Coe, Britta Jaschinski, Angela Singer, mi při konfrontaci   se   současným dominantním   způsobem   zobrazení   pomohly   uvidět   a pochopit stávající možnosti pro změnu zobrazování.

 

 

Budu vycházet ze základních tezí S. Bakera (Baker, 2001, XVII) a J. Burta (Animal Studies Group, 2006, 138), kteří říkají, že způsoby, jakými zvířata vidíme a jakými je vizuálně prezentujeme, nejenže odráží naše přesvědčení o zvířatech, ale jsou i základem toho, jak se k nim následně chováme. Vizuální snímky spoluvytvářejí realitu, proto realitu můžeme pochopit právě prostřednictvím  reprezentací.

 

 

Síla vizuálních reprezentací zvířat je dnes o to silnější, že západní společnost je výrazně   vizuální,   jejím   charakteristickým   rysem   je   dominance   –   vytváření   a 

„konzumace“ obrazu. (Sontagová, 2002, 137) Spíše než s živým zvířetem se moderní západní člověk setkává s nepřeberným množstvím vizuálních reprezentací zvířat, které jsou  rozporuplné stejně, jako jsou rozporuplné samotné vztahy člověka ke zvířatům.

Obrovská část lidského života je spojena s exploatací zvířat. Naše společnost je postavena na násilí vůči zvířatům, agrese vůči nim je „strukturálním rysem většiny lidsko – zvířecích vztahů v průmyslových zemích“.1  (Animal Studies Group, 2006, 3) Obrazy trpících zvířat by tedy měly vzhledem k tomuto měřítku být součástí vizuální výbavy kulturních zobrazení zvířat. Je tomu tak?

Ještě před tím, než se na otázku pokusím odpovědět, je potřeba prozkoumat otázkou jinou, elementárnější: Co utrpení je a jsou ho zvířata schopna?. A jsme my, lidé, ho vůbec schopni poznat, uvidět?

  

  

 

 

 

1  Téměř všechny oblasti lidského života jsou v určitém bodě spojeny se zabíjením zvířete či jsou na nich přímo závislé. Intenzita zabíjení zvířat je v západní kultuře enormní. Zvířata lovíme při sportu či v rámci toho, abychom udrželi kontrolu nad tzv. divokou přírodou, hubíme je jako součást ochrany proti škůdcům, zabíjíme na jatkách, provádíme vivisekci při vědeckých experimentech, obětujeme pro náboženské účely, zabíjíme i v domácím prostředí. Velká většina tzv. domestikovaných zvířat vůbec vděčí  za svou existenci skutečnosti, že budou zabita. (Animal Studies Group, 2006, 11)

2. Utrpení zvířat

 

 

Utrpení je stav, který byl dlouhou dobu přiznáván jen člověku, přestože na existenci bolesti  zvířat  pravidelně  v historii  upozorňovali  jak  filosofové,  teologové,  tak  vědci. Dodnes je existence a relevance utrpení zvířat tématem vášnivých akademických i laických debat.

Náročnost rozřešení otázky po utrpení odráží samotná obtížnost vymezení zážitku utrpení a jeho sdělitelnosti (a to nejen zvířecího, ale i lidského). Sociologický úvod do problematiky utrpení přinesl Iain Wilkinson, jeho filosofickou podstatou se zabývala v historii zejména Hana Arendtová a otázku morální relevance utrpení samotných zvířat přinesla ve své nejnovější knize Animal Suffering: Philosophy and Cultury Elisa Aaltola.

Problém, jak zachytit podstatu utrpení, je zapříčiněný již jeho subjektivní povahou. Jako subjektivně prožívaný stav je vždy určitým způsobem objektivně nezachytitelný a také nepřenositelný, nesdělitelný, lidmi, jež trpí, nepopsatelný. Hrůza, která se s ním spojuje, nemá podle Wilkinsona adekvátní jazykovou oporu, jež by ji byla schopna vyjádřit.  Wilkinson mluví o „nesdíletelnosti“ utrpení následkem „absence patřičného způsobu externalizace obsahů zkušenosti bolesti“ (Wilkinson, 2005, 16).

Když   analyzuje   utrpení   obětí   holokaustu   Arendtová,   přichází   s kritikou analytického jazyka západní vědy, který není schopen přiměřeně utrpení zachytit a přetváří jej do instrumentálního  pojmu. Jazyk neumí vysvětlit, co se děje při utrpení a neutralizuje  děs  tohoto  prožitku.  Expertní  žargon  a  byrokratická  mluva  utrpení trivializuje, mění oběti na neškodná čísla, destrukční techniky na technické procedury a tím  vede  k jeho  přehlížení  (Arendtová,  1955).  V případě  zvířat  užívá  průmyslová hantýrka termíny např. „poražení zvířete“. Tato nepopsatelnost nechává druhé mimo možnost  sdílet  bolest  trpícího  a  usnadňuje  si  ji  nevšímat.  V případě  zvířat  je  tato naprostá  neschopnost  verbálního  sdílení  z důvodu  neexistence  společného  jazyka důvodem k tomu, že není možno objektivně utrpení zvířat verifikovat.

Definice  utrpení,  kterou  uvádí  Wilkinson,  zní:    Utrpení  je  tělesné  prožívání fyzického i mentálního strádání, zahrnující pocity bolesti, deprese, úzkosti, nudy, ovlivňující celou bytost natolik, že vytlačuje zájem o ostatní obvykle důležité potřeby jedince.  Bolest  se  definuje  jako  nápadně  nepříjemný,  subjektivně  pociťovaný  a prožívaný fyzický pocit. (Wilkinson, 2005, 21- 22)

Otázku, zda jsou zvířata schopna cítit bolest a trpět, řešila západní věda dlouho pomocí pomocí pojmů vědomí sebe – tj. schopnosti mít „vědomí mysli“ (Aaltola, 2012,

11). Tato schopnost umožňuje konceptualizovat sebe a druhé jako prožívající bytosti pomocí výrokového jazyka. Absence výrokového jazyka, potažmo racionality, byla dlouho důvodem vyloučením zvířat ze sféry možného prožívání bolesti. Protože zvířata nemají schopnost vytvořit koncept sebe sama a své zkušenosti bolesti v termínech výrokového jazyka, pak, dle tohoto názoru, bolest subjektivně neprožívají. Tento skeptický argument, jenž má hluboké historické kořeny u René Descarta, odsuzuje zvířata do vlastníků mechanických, nevědomých tělesných citů, podobných tělesnému reflexu a jejich nářek při utrpení do zvuku nefungujícího stroje.

Dle tzv. „teorie prvního řádu“ (Aaltola, 2012, 17) jsou však vědomí sebe sama a výrokový  jazyk   potřeba   jen   k vyšším   formám   bolesti   (např.   k   regulaci   bolesti introspektivní analýzou pocitů). Základní schopnost pociťovat bolest nepotřebuje nic z toho, jen schopnost mysli být si vědoma pocitu bolesti, a to zvířata splňují. Zvířata cítí, mají schopnost vnímat, vlastní základní vědomí, v rámci něhož si jejich mozek vytváří neverbální vysvětlení toho, jak je jejich organismus ovlivněn okolím. To jim pomáhá vybírat následné vhodné chování. Tato schopnost zahrnuje i afektivní stav, zažívaný jako pozitivní či negativní (tj. i bolest). (Aaltola, 2012, 10 - 25)

Existence bolesti u zvířat se dnes již obecně přijímá. Naproti tomu utrpení zvířat je stále  tématem polemik. Skeptický, tzv. mechanomorfní přístup  (Aaltola, 2012, 252) s kořeny  v  racionalistickém  dědictví  moderní  západní  filosofie,  v  descartovském přesvědčení o zvířeti jako „chovajícím se těle“ (Aaltola, 2012, 56), odmítá utrpení zvířat právě proto, že ho není možné doložit nevyvratitelným objektivním empirickým výzkumem.  Tento  postoj  si  všímá  jen  vnějšího  chování  zvířat,  odmítá  relevanci výpovědí o vnitřních stavech zvířat včetně jejich utrpení a argumentům o fyziologických či  behaviorálních  signálech  manifestujících  utrpení  není  přístupný.  Zvíře  je  pro představitele tohoto proudu biologickým mechanismem s omezenými kognitivními schopnostmi a otázka existence jeho mysli je pro ně bezpředmětná. Tento názorový proud je často propojen s antropocentrismem, s přesvědčením o nadřazenosti hodnoty člověka nad zvířetem. Toto přesvědčení má, jak později uvidíme, výrazný vliv na charakter vizuální kultury.

Na  opačném  pólu  názorového  spektra  je  fenomenologický  empatický  přístup, jehož zastánkyní je právě i Elisa Aaltola. Tento přístup vidí možnost, jak zachytit utrpení zvířete ne pomocí teorických konstruktů, objektivních výzkumů, ale prostřednictvím subjektivní zkušeností se zvířetem. Tento názorový proud vychází z  fenomenologické filosofie Witgensteina, Merleau – Pontyho, Heideggera a Husserla, kteří vyzdvihují skutečnost, že člověk je především a primárně „bytostí ve světě“ (Husserl, 2001, 231), která poznává svět svými bezprostředními zkušenostmi. Na každodenní „zřejmé“ úrovni se potkáváme s druhými bytostmi, vnímáme je jako těla propojená s myslí, intuitivně se k nim vztahujeme jako k osobám, kterými jsme i my a prožíváme pocit sounáležitosti. Prožívaná každodenní realita nás dostatečně ujišťuje o existenci jejich kognitivních schopností, mysli. Vzájemným působením (intuicí, vytvářením předpokladů, domněnek), sledováním vědomí u druhých, vidíme i jejich utrpení a učíme se, co utrpení vůbec je.

Druzí jsou ti, kdo spoluvytvářejí naše pochopení toho, co je utrpení.  Subjektivně prožíváme a chápeme utrpení své a tím, jak sledujeme ostatní a jejich utrpení, vidíme naši vzájemnou podobnost a vytváříme si obecný koncept utrpení. (Aaltola, 2012, 62-67)

 

Pochopení bolesti druhých se tedy rodí před analytickými důkazy, z každodenní interakce a vztahování se k  druhým. K tomu nepotřebujeme jazyk. Těmito druhými tedy mohou být i zvířata. Pohledem na ně je rozpoznáváme jako neoddělitelnou mysl a tělo, jež vnímají, tudíž mohou i trpět.

V souvislosti s touto schopností mluví R. Malamud o tzv. biotické komunitě, které jsme  jak  my,  tak  zvířata,  součástí.  V rámci  této  komunity  sdílíme  určité  primární somatické nastavení, fyzické spojení, tzv. symfýzu (corporal symphysis), (Malamud, 2011, 150), citlivost, která nás uschopňuje prožívat, sdílet živé mezidruhové spojení během bezprostředního tělesného setkání. Tato schopnost je i základem pochopení utrpení  druhých  nikoli–lidských  bytostí,  zvířat.  Přímo  se  vcítit  do  utrpení  druhého prostřednictvím zrakové zkušenosti a interakce s druhými je tedy bezpečnou možností jak uvidět, pochopit utrpení druhého. Tato zkušenost je intuitivní, neobjektivní, často antropomorfní možností, tuto její neobjektivnost je však možno korigovat pozdějšími zpřesněnými důkazy chování objektivní biologie. (Aaltola, 2012) Antropomorfismus má pro pochopení zvířete svou nezastupitelnou roli a vizuální kultura, o které budu mluvit v dalších kapitolách, jej hojně využívá.

Zvířata často manifestují bolest způsoby, které člověk špatně rozpozná. Symptomy bolesti jsou druhově specifické, pro každé zvíře jedinečné. Skutečnost, že jsme si se zvířaty podobní, nám však pomáhá. Sdílíme fyziologické a behaviorální faktory, které nám k rozpoznávání utrpení slouží jako orientační body (fyziologické rysy související s nervovou soustavou, kognitivní schopnosti, doprovázející bolest a utrpení, podobné základní emocionální stavy, intencionalitu).2 (Aaltola, 2012, 68)

 

Kognitivní etologové se neshodují na tom, která zvířata mají schopnost vnímat bolest a utrpení, shoda však panuje v tom, že mezi ně patří všichni obratlovci, tj. zvířata, o které se v případě této práce jedná. Fyzické a mentální známky utrpení jsou zjevné: hospodářská zvířata jsou zraněná, deformovaná ochromením, atrofací svalů, zatížením orgánů, osteroporózou kostí a kloubů, nemocná infekcemi, kožními problémy. Laboratorní zvířata mají mechanicky i chemicky poškozená těla, poškozený mozek. Zvířata jsou fyzicky vyčerpaná či letargická, manifestují klinické známky frustrace, deprese, apatie, jejich sociální chování nese známky abnormálních forem. (Malamud,

2011, 71 – 77)

 

 

 

Malamud mluví o primární tělesné citlivosti na utrpení druhého. Aaltola naproti tomu mluví o „empatické mezidruhové intersubjektivitě.“ (Aaltola, 20012, 179). Proto, aby mohlo dojít během setkání s trpícím druhým k pochopení utrpení, musí být člověk tzv. intersubjektivně otevřen, tj. mít předem přednačtenou (pre–relective) (Aaltola, 2012,

182) zmíněnou zkušenost druhého jako tělesné, jemu podobné bytosti,   individuality s myslí, prožíváním, vlastním pohledem na realitu, úmysly a sociálními schopnostmi na

 

2   Přestože struktury, na kterých je prožívání lidí i zvířat postavené, mohou být rozdílné, obsahy, které jsou  na těchto strukturách založené, mohou být podobné.   Senzorická fyziologie může být rozdílná, ale zkušenosti z ní vyplývající mohou být srovnatelné. Pocity strachu či utrpení jsou analogické u všech druhů (Aaltola, 2012, 68).