human-animal.nazory.cz    

 
       
       
Úvod
Novinky

Knihy
Důležité odkazy
Naše texty
Články
Diskuze
Kontakt
Návštěvní kniha

Home | Naše texty | Pes jako typický zástupce zvířat v sociálním světě člověka

Pes jako typický zástupce zvířat v sociálním světě člověka

Tereza Vandrovcová (3. roč. sociologie, FFUK)

 

 

Obsah:

      1. Úvod

      2. Historie soužití psa a člověka

      3. Motivace k chovu psa v dnešní době

            3.1. Všeobecně kladný vztah ke psům

            3.2. Emocionální výměna

            3.3. Náhrada lidské komunikace

            3.4. Příležitost k lidské komunikaci

            3.5. Příležitost ke hře a ke sportu

            3.6. Únik z každodennosti

            3.7. Pedagogické záměry

            3.8. Náhrada rodičovství 

            3.9. Zdravotní důvody

            3.10. Pes jako pomocník

            3.11. Ostatní důvody

      4. Životní styl majitelů psů

            4.1. Pes a rodina

            4.2. Pes a jeho místo v čase člověka

                  4.2.1. Pes a činnosti vázaného času

                  4.2.2. Pes a činnosti volného času

            4.3. „Pejskaři“ jako zvláštní sociální skupina

            4.4. „Pejskař“ - spotřebitel

            4.5. Pes jako spouštěcí faktor konfliktů

      5. Závěr

 

1. Úvod

            Zvířata rozmanitých druhů provází lidstvo již od jeho počátků. Nejvýraznější postavení má mezi všemi domestikovanými druhy nepochybně pes, který je nejrozšířenějším zvířetem, jelikož člověka následoval do všech koutů světa, a současně i největším chovatelským úspěchem člověka.

Ve své práci se proto zaměřím právě na tento druh a to z několika důvodů. Psí historie je velice těsně spojena s historií lidskou a velice výrazně o ni i vypovídá prostřednictvím rozmanitých ras. „Pestrá paleta psích plemen, jaká nemá mezi domácími zvířaty obdoby, je výmluvným svědectvím o nejrůznějších typech činností, potřeb, libůstek i stinných stránek člověka.“ [Kholová 1987, 10]. Důležitým faktem je také to, že pes je nesporně nejrozšířenějším domácím zvířetem na Zemi. Doprovází člověka i v těch nejnehostinnějších oblastech světa, včetně Antarktidy. Dalším důvodem je to, že pes nejvíce ze všech „domácích mazlíčku“ ovlivňuje životní styl člověka, vyžaduje pozornost a péči a jeho chovatelství obnáší v našich podmínkách jisté institucionálně dané povinnosti, které majitelé jiných, u nás běžně chovaných druhů, nemají. Posledním hlavním důvodem je fakt, že pes je pro svou všestrannost nejčastěji využívaným zvířetem při profesionální práci, ať už se jedná o asistenční psy nebo pomocníky záchranných týmů. 

Pro lepší pochopení tohoto svérázného mezidruhového vztahu se musíme vrátit na samý počátek vzájemného soužití a projít několik tisíciletí až do současnosti. 

 

2. Historie soužití psa a člověka

            Předpokládá se, že pes se stal lidským společníkem v mezolitu, tedy v období přibližně před deseti tisíci lety, kdy nastala epocha rybářů, sběračů a lovců v severní a střední Evropě a v severní polovině Asie. Všeobecné vžité je mínění, že člověk domestikoval psího předka primárně za účelem lovu. Toto tvrzení však bylo postupem času vyvráceno a nahrazeno teorií novou, která sice upírá lidskému druhu jistou romantickou schopnost komunikace s vlky, naproti tomu však poskytuje jednoduché a zcela logické vysvětlení. Nejenže vlk byl v lovu konkurencí, ale navíc zůstával vůči člověku velmi plachý a nebylo tudíž vůbec jednoduché učinit jej loveckým pomocníkem.

Jak se zdá, původní funkcí psovité šelmy bylo likvidování lidských odpadků. Vlci se navzdory své opatrnosti pohybovali v blízkosti primitivních lidských obydlí a využívali tohoto snadného zdroje obživy. V důsledku tohoto chování si psovité šelmy postupně zvykly na pach lidí, začaly jejich tábor považovat za vlastní území, které pak bránily proti vetřelcům. V pozdní a nejmladší době kamenné se vztah lidí k této šelmě změnil. „Už nebyl pouhým příživníkem uklízejícím odpadky. Lidé, kteří už měli určitý majetek si naučili vážit jeho strážních schopností.“ [Kholová 1987, 148]  

Jak dnes víme, lze ochočit divoké zvíře jen tehdy, zvykne-li si na člověka v raném štěněcím věku. Přepokládá se, že nalezených vlčat se nejspíše ujaly ženy či děti. „Nic neodporuje tomu, abychom i člověku doby kamenné přisoudili existenci jakési potřeby starat se o zvířecí mláďata.“ [Hegewald-Kawich 1996, 37]. První přetváření vlka v domestikovaného tvora nejspíše nebylo přímým záměrem člověka, ale spíše přirozeným procesem. Dominantní zvířata, která neprojevovala ochotu se podřídit odcházela zpět do přírody, zatímco nedominantní jedinci zůstávali u lidí zřejmě dobrovolně. Tato zvířata orientovaná na člověka se mezi sebou křížila a tímto způsobem se jejich povahové rysy stále více přibližovaly těm, které nacházíme u dnešních psů. Teprve později docházelo k záměrnému chovu a člověk začal cíleným výběrem podporovat rozmnožování zvířat s odpovídajícími vlohami.

Ke společnému soužití snad mohlo přispět i to, že komunikační prostředky vlků, kterými ustanovují hierarchii ve svých skupinách, jsou pro člověka poměrně dobře čitelné. Jde o signály založené zejména na pohybech těla či mimických svalů, které za krátkou chvíli pochopí i méně zkušený pozorovatel. A naopak – současná věda dokazuje, že domácí psi výrazně vynikají ve schopnostech chápat lidské komunikační prostředky i nad blízkými příbuznými člověka – šimpanzy. „Zvířatům je vrozena schopnost rozumět pouze pohybovým výrazovým prostředkům a zvukům, které vydávají nejblíže příbuzné druhy. Právě proto můžeme považovat za opravdový zázrak, jak velice se psi domácí dokázali vžít do citových projevů člověka.“ [Lorenz 1999, 98]

Jak zde již bylo zmiňováno, jednou z nejstarších povinnosti psa bylo vždy a včas varovat před blížícím se nebezpečím. Lidé využívali a stále využívají schopnosti, která vyplývá z přirozené povahy zvířete, bránit své teritorium mnohdy i s nasazením života. Tato funkce psů se objevuje v dějinách zřejmě nejčastěji. I staří Římané velmi dobře znali psychologický význam tabulky „Pozor, zlý pes!“. „Římská mozaika z Pompejí ukazuje hlídacího psa s vyceněnými zuby. Kdo uměl číst, byl navíc ještě varován písemně nápisem Cave canem (Střez se psa).“ [Hegewald-Kawich 1996, 14]

Další psí povinností byla spolupráce při lovu. Lovecké společenství člověka střední doby kamenné a jeho psa začalo tak, že člověk jako primát, původem sběrač plodů a semen a lovecký amatér, pochopil, že pes je po svých divokých předcích lovec-profesionál, a že jeho pomoc při lovu je nenahraditelná. Cílený výcvik loveckých psů se odehrál v přibližně stejné době, kdy lidé vynalezli luk. Lov po několik tisíc let vypadal tak, že pes vyhledal zvěř, vyhnal ji z úkrytu či zahnal na příhodné místo a štěkotem přivolal lovce, který lov ukončil. Velkou změnu do metod lovu přineslo zkrocení koně, kdy už svým psům lovec stačil alespoň natolik, aby je a kořist neztratil z očí. V té době nastala velká doba štvanic a také první pečlivé šlechtění a vychovávání loveckých psů. Starověké smečky loveckých pomocníků byly většinou tvořeny psy jednoho typu, brzy však lidé přišli na to, že je výhodnější mít při lovu k dispozici psy rozdílných zaměření. Nejprve lidé šlechtili specializovaná plemena pro jednotlivé úkony, např. štvaní, vyhánění zvěře z nor a jiných úkrytů, nebo dohledání poraněné zvěře. Teprve později se psi začali specializovat i podle zvěře, kterou měli lovit. Se zavedením střelných zbraní se lidé při cíleném postupu chovu zaměřili také na psy stavěcí neboli ohaře. Ti se od starších plemen lišili v tom, že se za zvěří nerozběhli, ale byla u nich vyvinuta schopnost označit nalezenou zvěř zaujetím zvláštního strnulého postoje. Jak se měnily společenské podmínky a mocenské postavení jednotlivých skupin, byl i lov v určitých dobách vyhrazen jen úzkému okruhu lidí. „Po celý středověk a hluboko do novověku byl lov záležitostí poměrně úzké vrstvy majitelů půdy, tedy feudálů, a většině obyvatelstva byl zakázán.“ [Kholová 1987, 264]  Zlom nastal přibližně v polovině 19. století, kdy se tato činnost rozšířila mezi majetnější obyvatele a díky pozdějšímu zřizování tzv. selské honitby i mezi ostatní vrstvy. Lov se postupně profesionalizoval a v dnešní době je především součástí myslivecké činnosti.

S rozvojem zemědělství a domestikováním užitkových býložravých zvířat začali lidé využívat psa k jejich ochraně před velkými šelmami. K tomuto účelu šlechtili horské a pastevecké psy, kteří se dodnes vyznačují větší mohutností tělesné stavby. Jak rostl počet obyvatel (u nás zejména po třicetileté válce), pastviny se postupně přeměňovaly v pole a vlci, rysové i medvědi byli z velké části zcela vyhlazeni. Pes v této době již tedy nemusel čelit divokým zvířatům a jeho úkol se transformoval v usměrňování pohybu dobytka a bránění ve vstupu na obdělávaná pole. Pro tyto účely vznikaly celé škály nových ovčáckých a pastýřských plemen, která spíše nežli tělesnou stavbou vynikala hbitostí a agilností.

Vedle výše uvedeného výčtu nejrůznějších činností nesmíme zapomenout na tu, která je v naší společnosti nejvíce zastoupena. Pes je totiž dnes ve většině vyspělých zemí hlavně a především mazlíčkem. Tuto funkci dnes zastávají i plemena, která byla šlechtěna k jiným využitím, ale existují také rasy, které byly přetvářeny přímo k tomuto účelu. „Pes je vlastně jediné domácí zvíře, které se nechovalo jen pro praktické účely, ale odedávna bylo šlechtěno i pro krásu, pro společenskou povahu a na hraní.“ [Kholová 1987, 270] Psa jako domácího mazlíčka nacházíme v historii poměrně často, ale zpravidla jen v nejvyšších společenských vrstvách. K masovému rozšíření zvířecích mazlíčků, chovaných v domácnostech, došlo na přelomu 18. a 19. století u středních vrstev a od té doby se tento fenomén pozvolna rozšiřoval až do dnešní podoby, kdy majitele psů nacházíme napříč všemi společenskými vrstvami.

 

3. Motivace k chovu psa v dnešní době

            Důvody, proč si dnes lidé pořizují psa jsou velice rozmanité. V dalších odstavcích se pokusím uvést všechny ty, které pokládám za nejčastější, s přihlédnutím k tomu, že se samozřejmě různě navzájem překrývají a doplňují. Některé důvody jsou primární, některé sekundární. Rozlišovat je striktně však nelze, jelikož jim lidé, vzhledem k rozdílným hodnotovým žebříčkům, připisují subjektivně různou důležitost. Podle toho, které důvody převládají, se pak přítomnost psa různě projevuje na podobě životního stylu.

 

3.1. Všeobecně kladný vztah ke psům

Psa si pořizují nejčastěji lidé, kteří mají všeobecně kladný vztah ke zvířatům. Zde se nabízí otázka, kde se tento cit v člověku bere? Velký podíl má bezesporu výchova a osobní zkušenosti. Psa si přejí chovat často ti lidé, kteří se psem během dětství či dospívání přicházeli do styku. Ať už byl pes přímo součástí jejich rodiny nebo jen měli příležitost ke kontaktu například se psem sousedů, pravděpodobně budou tento mezidruhový vztah vyhledávat i v dospělosti. Jsou to lidé, kteří oceňují charakterové rysy těchto zvířat a jejich přítomnost v jejich vlastním životě je pro ně stejnou samozřejmostí jako například budování sítě přátel.

Lidský „vrozený“ cit k určitým zvířatům, zejména psům je někdy vysvětlován i vrozenou náklonností k mláďatům všeobecně. Psi jsou totiž z důvodu záměrné domestikace tvorové neotetičtí, celý život si uchovávají juvenilní chování a štěněcí znaky. Tyto rysy podle Konrada Lorenze aktivují vrozený spouštěcí mechanismus péče o rodinu. Jeffrey Masson tento jev také reflektuje: „Když jdu na procházku se svými psy a potkáme nějaká štěňata, všímám si, že skoro nikdo kolem nich nedokáže projít, aniž by poznamenal, jak jsou rozkošná a roztomilá, což je zpravidla provázeno touhou dotknout se jich, pohladit je a přitisknout je k sobě.“ [Masson 1999, 71] 

 

3.2. Emocionální výměna

            Zdá se, že pes a člověk jsou jediní dva tvorové schopní intenzivní mezidruhové lásky. Tento hluboký vztah je umožněn tím, že mezi lidmi a psy existuje oboustranná schopnost chápat vzájemné emocionální reakce. Jednoduše by se na otázku, proč mají lidé rádi psy, dalo opovědět, protože oni milují je, a to bezvýhradně. Lidé zklamaní přetvářkou a neupřímností v lidské společnosti u psů oceňují především to, že ve svých citech nejsou schopni předstírat. „Psi vám skutečně nelžou o tom, co cítí, protože o pocitech lhát neumějí. Pes klidně podvede jiného psa, ale pouze ve faktech (předstírá, že nevidí kost, kterou jiný pes nechal na chvíli bez dozoru), ne však v citech.“ [Masson 1999, 57]  Pes je tedy pro lidi emočně stabilní prvek, u kterého si mohou být jisti, že je nikdy nezradí, že je vždy bude vítat s neskrývanou radostí a bude zahlcen smutkem, pakliže jej opustí. „Jediný absolutně nesobecký přítel, kterého člověk může mít v tomto kořistnickém světě, jediný, kdo ho neopustí, jediný, kdo se nikdy neukáže nevděčným nebo proradným, je jeho pes.“ [Masson 1999, 39] 

 

3.3. Náhrada lidské komunikace

Díky rozmanité mezidruhové komunikaci a emocionální výměně, může pes částečně nahrazovat lidskou komunikaci a být užitečným společníkem u lidí, kteří z nějakého důvodu lidský kontakt postrádají.

Asi nejpočetnější skupinou izolovaných osob jsou lidé v důchodovém věku, kteří dlouhodobě žijí sami. Tito lidé ani nemusí být úplně opuštění, ale ani občasné návštěvy příbuzných nenahradí každodenní kontakt, na který byli zvyklí, dokud byli zapojeni v pracovním procesu, měli stálého partnera nebo přátele. Právě pes může být výborným zdrojem sociální stimulace, jelikož vyžaduje pozornost, na svého majitele se zpravidla fixuje a ke komunikaci i sám vybízí. Starší lidé si často mohou připadat nepotřební a neužiteční, a právě péče o živého tvora jim může přinést pocit zodpovědnosti a nenahraditelnosti. Pes může představovat určitý životní úkol nebo dokonce naplnění. Majitelé skrze zvíře trénují kompetenci, fyzickou aktivitu a snáze navazují a udržují sociální kontakty. Mnoho opuštěných lidí právě díky psu nalezlo nové přátele mezi ostatními „pejskaři“, které na pravidelných vycházkách potkávali. Pes jim v neposlední řadě pomáhá udržet radost ze života, odvádět myšlení od vlastních starostí a trénovat aktivní mysl. „Přítomnost zvířat v domácnosti starých lidí zvyšuje úroveň jejich bdělosti, zlepšuje reaktivitu na podněty z okolí a upravuje chování ve smyslu tzv. kognitivního katalyzátoru.“ [Matoušek 1997, 79]

Další skupinou, které tento mezidruhový vztah může výrazně pomoci z izolace, jsou děti. Především jedináčci, děti příliš zaměstnaných rodičů nebo děti, které obtížně hledají přátelství mohou v psím společníku nalézt jedinečný vztah. Je to kamarád, který je jim naprosto oddán, vytuší jejich náladu, raduje se, když mají chuť se smát, přitulí se, když cítí jejich smutek. V psovi nachází přítele, který si s nimi hraje i mazlí. Vztah mezi psy a dětmi bývá velice silný, důvěrný a ovlivňující celkové vnímání světa i další život. „Láskyplný vztah dítěte ke psu patří k nejhlubším a nejčistším emocím, které lidé mohou během celého života poznat. Skutečnost, že zvíře oplácí náklonnost tak nadšeně a otevřeně, řadu dětí trvale a jedinečně ovlivní.“ [Masson 1999, 204] Ukazuje se, že děti, které mají nějaké zvířátko, jsou více soběstačné, lépe se zapojují do kolektivu a navíc jsou méně sobecké než ostatní děti. 

Psa jako nejvěrnějšího společníka nacházíme i u společensky exkomunikovaných skupin lidí, například bezdomovců. Tito lidé velice často trpí absencí lidského kontaktu a zvířecí přítel je často jediný, s kým mohou prožívat své radosti i starosti. Pes jim tak alespoň částečně pomáhá z pocitů osamělosti a bezradnosti ve chvílích, kdy mají pocit, že jsou na světě úplně sami. „A když je všichni opustí, pes ne. Vítá člověka vždycky se stejnou radostí, ať se vrací z univerzitní auly nebo kriminálu, ať nese předvolání k soudu nebo výhru ve Sportce.“ [Kholová 1987, 320] 

 

3.4. Příležitost k lidské komunikaci

            Pes může působit jako „ledolam“ v situacích, kdy by jinak bylo obtížné dát se do řečí. Mnoho lidí zjišťuje, že společnost psa jim dovoluje spřátelit se s celou řadou kolemjdoucích na veřejných prostranstvích, s nimiž by jinak neměli důvod se seznámit. Psi mohou být námětem k rozhovoru s náhodnými známými i úplně cizími lidmi. „Zvíře je sociálním mazivem v rodinných i mimorodinných kontaktech lidí, například „pejskaři“ mají v parku mnohem víc interakcí s jinými lidmi než ti, kdož se v parku procházejí bez zvířete.“ [Matoušek 1997, 79]

 

3.5. Příležitost ke hře a ke sportu

            Jedním z důvodů, proč si lidé pořizují psa, je přání naplnit svůj volný čas zábavou či sportem, které se bez psa neobejdou, nebo jeho přítomnost pouze zlepšuje prožitek z dané činnosti. Konkrétním příkladům se podrobněji věnuji v podkapitole 4.2.2. „Pes a činnosti volného času“.

 

3.6. Únik z každodennosti

Lidé zaplaveni pracovními povinnostmi a stresem každodenního života hledají ve zvířecím společníkovi jakýsi únik do světa, kde mohou na všechny starosti zapomenout a relaxovat. Člověk totiž sám často relaxovat neumí, neustále přemílá své problémy a nedokáže se zbavit neustálého tlaku. Pes dokáže svou spontánností vtáhnout člověka do svého světa a naučit jej radovat ze z maličkostí. „Ve chvíli, kdy se naše myšlenky začnou motat v kruhu, my je nedokážeme zastavit a uvažujeme, jakou strašlivou událost pro nás budoucnost chystá, otevírají nám psi okno k potěšení z okamžiku. Procházka se psem znamená vstoupit do světa bezprostřednosti.“ [Masson 1999, 61] Lidé často oceňují únik do bezčasovosti, kdy se mohou se svým psím společníkem spontánně pobavit, sdílet s ním jeho nadšení, a alespoň na moment zapomenout na starosti minulosti a budoucnosti.

 

3.7. Pedagogické záměry

Někteří rodiče pořizují svým dětem psa s jistými výchovnými záměry. Kromě pěstování pozitivního vztahu dítěte ke zvířatům, může být pes účinným pomocníkem při pěstování trpělivosti a ohleduplnosti. „Sami psi se umějí velmi úspěšně vymanit z dosahu příliš obtížné a trýznivé pozornosti dětí - a právě v tom spočívá jejich velká pedagogická hodnota. Normální děti si totiž rády hrají se psy a mrzí je, když psi před nimi utíkají; učí se takříkajíc samy, jak se mají chovat, aby je psi považovali za žádoucí společníky.“ [Lorenz 1999, 48]. 

Další funkcí může být i učení k odpovědnosti. Někteří autoři však varují před tím, aby rodiče kladli na své potomky více, než mohou samy v určitém věku pochopit a zvládnout. Dětský psycholog Zdeněk Matejíček předpokládá, že děti do věku tří let neberou zvířata jako živé bytosti a nedokáží se do nich vcítit. Zvíře je tak pro ně jen zajímavou podívanou. Asi do sedmi let věku je zvíře pro dítě partnerem ke hrám, ale ještě nedovede správně chápat všechny jeho potřeby a vycházet jim vstříc. Proto je stále nutný dohled dospělého. Teprve ve středním školním věku se u dětí rozvíjejí rodičovské postoje, které obrací k mladším sourozencům či domácím zvířatům. „Dítě středního školního věku si postupně osvojuje odpovědný, pečující vztah ke zvířeti.“ [Matoušek 1997, 79]

 

3.8. Náhrada rodičovství 

            Mladé páry, které ještě nemají dostatek prostředků, časových možností nebo nejsou dostatečně vyzrálé na to, aby si pořídily dítě, si často pořizují psa jako jistou dočasnou náhradu. Pes je méně závažnou investicí do vztahu a v případě nestálého partnerství, kdy ještě není jasné, jestli spolu dva lidé zůstanou, je pes méně zavazující. Své rodičovské city dočasně zaměří ke zvířeti a využívají toho, že se nemusí příliš omezovat při dalším získávání vzdělání, kvalifikace a zlepšování životních podmínek, do kterých pak budou chtít přivést potomka. Mladý pár se při péči o psa může naučit jisté zodpovědnosti a, ačkoliv je péče o dítě mnohem náročnější, částečně jim tento stav může pomoci vyzkoušet si, jaké to je, odložit některá svá přání ve prospěch pečovaného tvora. Budoucí rodiče také mohou předběžně konstituovat role, rozdělení povinností a investování času, které pak mohou aplikovat při péči o dítě. Toto je však jen jedna z mnoha možností, kterou mladí pečovatelé mají a výsledný vzorec chování může samozřejmě vypadat zcela jinak. Tyto aspekty rodičovství na zkoušku platí jen v případě, že se pro chov zvířete rozhodli oba partneři společně a oba projevují aktivní zájem o zmíněnou péči. Také není podmínkou, že jedinec, který se aktivně a se zájmem podílí na výchově a péči o psa, se bude stejně tak podílet na výchově svých dětí. 

            Starší manželské páry, které prochází fází „prázdného hnízda“, mohou díky domácímu zvířeti překonat tuto mnohdy obtížnou situaci. Tato fáze rodinného cyklu je charakteristická tím, že lidé ztrácí objekt pečovatelského zájmu a svou pozornost upírají jiným směrem. „V době, kdy se dospělým od rodičovského břemene odlehčuje si mohou dovolit experimentování se svou rolí v rodině i mimo ni. Mohou se věnovat zájmům, na něž dřív nebyl čas. A manželé se také mohou víc než předtím věnovat sami sobě.“ [Matoušek 1997, 62] Domácí zvíře zde může plnit trojí úlohu. Lidé v této době hledají novou náplň volného času, oživují staré zájmy nebo objevují nové. Péče o psa může být právě tímto zájmem, může přinášet radost a nový způsob aktivního trávení volného času. Dále může napomáhat manželskému soužití, které bylo zaměřeno především na výchovu dětí a po jejich odchodu partneři ztrácí společnou řeč. Tito lidé se opět mohou společně podílet na péči, novým způsobem komunikovat a nacházet společný zájem. Poslední funkce úzce souvisí s předchozí a je jí zaměření svých nenaplněných pečovatelských sklonů na náhradní objekt.

            Velice podobné důvody, jaké byly uvedeny u dvou předchozích typů soužití, vedou k péči o psa i páry, které mít děti z nějakého důvodu vůbec nemohou nebo nechtějí.  Často to jsou manželské páry, které nemohou mít děti z biologických důvodů a nejsou vhodnými kandidáty pro adopci, nebo ji odmítají. Mohou to být partneři, kteří založili domácnost ve vyšším věku nebo lidé, kteří jsou více orientováni na pracovní život.

Rodičovský cit skrze psa nahrazují i takzvaní „singles“, tedy lidé žijící v jednočlenné domácnosti, odmítající manželství a tradiční formu rodiny. Tito lidé si brání svou nezávislost a mnohdy zastávají i takový názor, že je nezodpovědné přivést do tohoto světa dítě.  

 

3.9. Zdravotní důvody

            Mnoho lidí pořizuje zvířecího mazlíčka sobě či svým blízkým na přímé doporučení lékaře. Kholová popisuje vlastní zkušenost: „Moje matka byla těžce nemocná, a já jsem se proto velmi rozmýšlela, zda mám ještě koupit psa. Ošetřující lékař však nesmlouvavě pravil: Kupte cokoliv, ale kupte. Koupila jsem dvouměsíční štěně - a do tří neděl byla apatická a zcela zdeptaná maminka k nepoznání. Štěně ji postavilo na nohy rychleji než nejlepší lázně.“ [Kholová 1987, 314]. Pes takovým lidem může pomoci z apatického stavu již jen svou přítomností.

            Kardiaci, kteří prodělali operaci, se zotavují mnohem rychleji a dožívají se vyššího věku, mají-li doma zvíře. Pes přináší svému majiteli více pohybu, změnu životního stylu a pozitivní účinek na kardiovaskulární systém. Lékařem často doporučované pravidelné vycházky se absolvují mnohem snáze, má-li člověk vedle sebe čtyřnohého přítele, protože tak získává obyčejná procházka další rozměr a smysl. Člověk má pak dobrý pocit i z toho, že svému psu poskytuje pohyb, rozptýlení a příležitost k zábavě.

            Pes také může pomoci starým lidem k aktivnějšímu životu. Starší majitelé, kteří by jinak třeba zanedbávali sami sebe, jsou ochotni kvůli psovi, který potřebuje každodenní péči a potravu, vynaložit nemalé úsilí, z čehož mají užitek obě strany. „Osamělí důchodci by si někdy ani nenakupovali, nebo dokonce ani netopili, kdyby neměli doma živou bytost, o kterou se musejí starat a brát na ni ohled.“ [Edney, Mugford 1992, 12]

 

3.10. Pes jako pomocník

            Někteří lidé, kteří jsou vážně tělesně postižení, mají možnost si pořídit speciálně vycvičeného psa, který jim může v mnohém zpříjemnit život a zmírnit důsledky handicapu. Asistenční psi mohou částečně nahradit službu osobních asistentů nebo rodinných příslušníků a snížit závislost tělesně postižených na jejich péči. Výrazně zvyšují samostatnost a sebevědomí postižených, umožňují jim se aktivně a plnohodnotně zapojit do běžného života a zlepšit navazování komunikace s okolím.

            Nejstarší funkcí pomocných psů je vození nevidomých. Úkolem těchto psů je nejen pomoc s orientací při chůzi na veřejných prostranstvích, ale i například najít prázdné místo v tramvaji, najít okénko na poště či nádraží, najít telefonní automat atd.

            Dalším druhem jsou takzvaní signální psi, kteří pomáhají neslyšícím. Tito psi upozorňují na důležité zvuky v jejich okolí například na zvonek u dveří, pláč dítěte, zvonící budík či osobu volající jméno neslyšícího.

            Nově jsou u nás vycvičováni i psi, kteří pomáhají lidem na vozíčku či lidem jinak tělesně omezeným. Tito psi zvládají především různé mechanické úkony jakými jsou otevírání a zavírání dveří, skříní, lednic, přinesení určitých předmětů nebo jejich zvedání ze země, pomoc při manipulaci s invalidním vozíkem a v případě ohrožení (například při pádu z vozíčku) jsou schopni přivolat pomoc.

            Do této kategorie by se dali zařadit i psi, kteří slouží při canisterapii. Canisterapie je určena pro tělesně postižené, pro mentálně postižené, pro staré a nemocné. Rozdíl oproti výše jmenovaným druhům psů je v tom, že postižení lidé tyto psy nevlastní. Odborní terapeuté vodí psy za klienty do různých zařízení např. domovů důchodců, dětských domovů, ústavů pro tělesně nebo mentálně postižené. „Canisterapie přispívá k rozvoji hrubé a jemné motoriky, podněcuje verbální i neverbální komunikaci, rozvoj orientace v prostoru, nácvik koncentrace, rozvíjí sociální cítění, poznávání a složku citovou. Působí také v rovině rozvoje motoriky s atributem rehabilitační práce, v polohování a v relaxaci. Na druhou stranu ale tam, kde je to třeba, psi podněcují ke hře a k pohybu.“ [zroj:www.pomocnetlapky.cz]            

 

3.11. Ostatní důvody

            Existuje mnoho dalších důvodů, proč si lidé pořizují psa. Někteří lidé mají psa jako součást image nebo módní doplněk, další očekávají od psa ochranu majetku či své osoby, jiní si pořizují toto zvíře za účelem kompenzace vlastní nedostatečnosti a podobně. Mnoho důvodů vychází také z profesionálního využití psů, což se však rozchází se zaměřením této práce především na psa jako domácího mazlíčka a proto jim nevěnují více pozornosti.

 

4. Životní styl majitelů psů

            Pes nepochybně velice ovlivňuje životní styl svého majitele, ale míra tohoto vlivu je velice individuální a závisí na mnoha faktorech. V této části práce se zaměřím především na typické městské chovatele, jelikož právě ti si nejčastěji pořizují psa jako domácího mazlíčka, a z tohoto důvodu jim také věnují více prostoru. Lidé na vesnicích častěji využívají psa jako ochránce majetku, který žije mimo lidské obydlí. Tato zvířata pak mají svůj životní prostor zpravidla vymezena kotcem nebo zahradou a jedinou pravidelnou povinností majitele je přísun krmiva. 

 

4.1. Pes a rodina

Většina lidí, kteří měli někdy psa, získá pocit, že rodina bez psa není úplná. Pes v rodinné hierarchii má obvykle úlohu nejmladšího dítěte a hraje mnohdy významnou úlohu při utváření rodinné atmosféry. Pes je stmelující prvek a důležitým zjištěním je i to, že „rodiny se zvířaty jsou soudržnější“ [Matoušek 1997, 79]. Bývá častým podnětem ke společným rozhovorům, hrám i podněcujícím procházkám. Aby bylo zaručeno, že psa budou mít všichni rádi a že dobře zapadne do životního stylu rodiny, doporučuje se, aby rodina uspořádala předem poradu, při níž určí plemeno, velikost a případnou funkci psa.

Nutná péče a věnování pozornosti psu s sebou přináší nutné rozdělení povinností. Někdy v této souvislosti nastávají konflikty. Často se stává, že si psa vyžádají například děti, které rodičům slíbí, že se o psa budou starat, ale pak jsou překvapeni rozsahem svých povinností. Namísto pouhého hraní se musí věnovat pravidelnému venčení, z čehož již takovou radost nemají a tato povinnost je pak mnohdy přenesena na rodiče. Také dospělí členové rodiny se mezi sebou musí dohodnout, kdo bude obstarávat jaké úkony. Velice často zajišťuje největší část péče o psa ten, který má volnější pracovní režim nebo ten, který se také nejvíce podílí na ostatní práci v domácnosti. Zde lze proto pozorovat jistou genderovou nerovnost, kterou nacházíme při obecném rozdělování úkolů v domácnosti, která se pak promítá i do rozdělení péče o domácího mazlíčka. 

 

4.2. Pes a jeho místo v čase člověka

            Na specifičnost životního stylu majitelů psů můžeme usuzovat především z času, který stráví činnostmi vztahujícími se přímo či nepřímo k jejich čtyřnohému příteli. Podle charakteru těchto aktivit je můžeme zařadit pod kategorii času vázaného či volného. Všechny povinnosti a utilitární jednání, která vyplývají z chovu psa, se odehrávají ve vázaném čase. Naopak aktivity na bázi dobrovolnosti a vlastního zájmu spadají pod čas volný. Času pracovnímu se zde věnovat nebudu, jelikož psi, kterým se člověk věnuje v pracovním čase většinou nemívají funkci domácího mazlíčka. Tuto funkci sice mohou plnit také, ale nikoliv v době služby.

 

4.2.1. Pes a činnosti vázaného času

            Mezi povinnosti, které zabírají nejvíce času, patří pravidelné venčení a zajištění dostatečného pohybu psa. Kynologická doporučení minimální frekvence vycházek se pohybuje okolo čtyř patnáctiminutových procházek denně. Tento fakt klade na majitele psa velké časové nároky a u ekonomicky aktivních lidí vyžaduje kooperaci s dalšími členy rodiny. Jestliže jedinec bydlí sám nebo jsou i ostatní členové domácnosti časově vytíženi, nezbývá než využít profesionální pomoci „venčičů“ nebo se domluvit s jinými majiteli na střídavé službě. Především ve městech se k této povinnosti váže další činnost, a tou je úklid psích exkrementů. Dnes již není výjimkou, že se na místech, kam chodí venčit psy větší množství lidí, objevují speciální koše s papírovými sáčky k tomuto účelu. Na trhu se objevují i „psí záchody“, které psům umožňují dělat svou potřebu doma. Funkci venčení však zastupují jen částečně, jelikož nepřináší nutný pohyb. Navíc u nás jejich používání není příliš rozšířené.

            Další důležitou povinností je zajištění pravidelného přísunu potravy a čerstvé vody. Nejvíce času nad přípravou stráví ti, kteří psovi jídlo sami vaří a díky menší trvanlivosti surovin musí i častěji chodit na nákup. Někteří lidé však dávají při krmení svých psů přednost granulím či konzervám, které žádnou úpravu nepotřebují. Nové technologie dávají majitelům psů i takové možnosti, jako například automatické napáječky a krmítka, které tuto dobu zkracují na minimum a dokonce umožňují zanechat psa i několik dní bez dozoru (má-li k dispozici zahradu či jiné místo k venčení). 

            Další věcí, která zejména při pořízení štěněte zabírá hodně času, je výchova a výcvik. V prvních dnech je to především výchova k čistotě, která bývá velice náročná na čas i trpělivost. Následuje výcvik základní poslušnosti, který pak může být rozvíjen učením k náročnějším cvikům. Tato činnost může být zařazena i pod čas volný, jelikož mnoho majitelů má výcvik jako formu zábavy a nekončí s ní v dospělosti psa.

            Péče o psa také obnáší starost o jeho zdravotní stav. Kromě pravidelných preventivních návštěv veterináře a zajištění pravidelného očkování, si majitel musí všímat možných příznaků onemocnění, což vyžaduje alespoň základní znalosti. Získávání těchto znalostí a četba kynologických příruček je tedy dalším časem, který lidé investují, pakliže mají zájem o udržení zdraví svého svěřence.

            Další činností je úprava zevnějšku domácích mazlíčků. Tato aktivita je velice variabilní a výrazně záleží na konkrétním plemenu psa. Některá dlouhostrstá plemena vyžadují pravidelnou péči o kožich a jeho kartáčování zejména v době takzvaného „línání. Někteří psi zase díky neustále rostoucí srsti musí být pravidelně zastřihování, s čímž může pomoci dnes již hustá síť profesionálních služeb psích kadeřnictví. Mezi péči o zevnějšek patří i koupání, které však bývá doporučováno jen v případě, že je nutné k zlikvidování parazitů nebo v případě výrazného zašpinění. Majitelé psa také musí dbát na pravidelné zastřihování drápů. Zkušenější majitelé tuto činnost zpravidla zvládají sami, ostatní jsou nuceni navštívit veterináře. V dřívějších dobách bylo častým zvykem upravovat zevnějšek i chirurgicky, například kupírováním uší či zkracováním ocasu. Od těchto bolestivých zákroků však bylo postupně upouštěno, takto upravení psi se nemohli účastnit veřejných vystoupení a dnes je takový zásah dokonce nelegální.

            Majitelství psa s sebou přináší také jisté administrativní povinnosti. V celé České republice mají chovatelé povinnost přihlásit každého psa staršího půl roku a do patnácti dnů vyzvednout evidenční známku, kterou pak musí mít pes na sobě, kdykoliv je na veřejném prostranství. Také jsou povinni pravidelně platit roční poplatek, který je dán místní vyhláškou a pohybuje se v rozmezí od několika desítek korun na vesnicích až po nejvyšší částku 1500 korun, kterou platí ekonomicky aktivní obyvatelé hlavního města. Pokud nahlédneme do vyhlášek největších českých měst, zjistíme, že povinnosti majitelů psů se zde rozrůstají, nově například o povinnost označit psa čipem nebo tetováním a přihlásit jej do evidence. V případě, že chovatel splní podmínky stanovené vyhláškou, získá úlevu z placení poplatku (v Praze na dobu dvou let ve výši 700 korun). Lidé, kteří si pořídí psa z městského útulku, jsou od těchto poplatků osvobozeni na dva roky. Pokud pes již nežije, byl předán jinému majiteli nebo majitel změnil trvalý pobyt mimo území městské části, kde byl pes přihlášen, je třeba psa ve stanovené lhůtě odhlásit, vrátit evidenční známku a ukončit tak platební povinnost. 

 

4.2.2. Pes a činnosti volného času

            Mnoho lidí na psích mazlíčcích nejvíce oceňuje množství zábavy, kterou jim jejich společníci poskytují. Škála činností, které lze vykonávat se psem ve volném čase je velice široká a záleží na zájmech, možnostech i věku konkrétního jedince, které z nich si zvolí. 

            Nejrozšířenější variantou trávení volného času se psem je již mnohokrát zmiňovaná procházka. Tato činnost může být samozřejmě pociťována jako povinnost, ale mnoho lidí ji vyhledává pro potěšení. Procházka může být zdrojem zábavy například z důvodu trávení tohoto času s celou rodinou, přáteli či náhodnými lidmi, se kterými se dají při svém procházení do řeči. Také lidé, kteří se prochází sami, oceňují společnost psa, který svým spontánním chováním umocňuje radost z času tráveného v přírodě. Mají možnost pozorovat hravé chování svého psa, mohou se podílet na jeho nadšení z každé maličkosti a objevovat věci, které by bez přítomnosti psa zůstaly nepovšimnuty. Kromě obvyklých vycházek s sebou lidé berou své společníky i na delší cesty, výlety a dovolené, které však musí být voleny s ohledem na fakt, že cestování se psem přináší některé problémy. Musí být zvoleny vhodné dopravní prostředky, musí se vyhledávat hotel, ve kterém je umožněno ubytování psa, v některých zemích je navíc vyžadováno speciální očkování, průkaz apod.

            Další velice rozšířenou činnosti jsou různé hry se psy. Starší lidé nejčastěji volí pro člověka pohybově nenáročné aportování, při kterém je náročnější pohyb vyžadován pouze po psovi. Děti zase milují, když si mohou se svým psem hrát „na honěnou“ či „na schovávanou“. Mezi další oblíbené aktivity patří například přetahování se o nějaký předmět, různé stopovací hry atd.

            Lidé aktivního životního stylu oceňují společnost psa při běhání či jízdě na kole.          Skrze tyto aktivity mohou mít dobrý pocit z toho, že poskytují dostatek pohybu svému psovi, jehož plemeno trpí sedavým způsobem života, a ten je zase díky svým fyzickým dispozicím může motivovat k lepším výkonům. 

            Lidé nachází zalíbení i v typicky psích sportech, které vyžadují jistou přípravu a intenzivní výcvik. Velice rozšířenou aktivitou tohoto druhu se u nás stává Agility, což je náročná soutěž obratnosti, šikovnosti a sehranosti člověka a psa, který zdolává různé překážky podobné koňskému parkuru na základě pánových pokynů. Tato aktivita výrazně rozvíjí zdatnost zvířete i člověka a zlepšuje jejich vzájemný vztah a komunikaci. Někteří lidé cvičí jen pro radost ze společné aktivity a pohybu, jiní se tomuto sportu intenzivně věnují s cílem účastnit se závodní soutěže a mít úspěch. Méně náročnou aktivitou, která umožňuje i začátečníkům potěšit se se svým psem ve volném čase, je Mobility čili soutěž v pohyblivosti. V rámci cvičení se pes učí zvládat různé nástrahy, se kterými se může potýkat například v městském prostředí (naučí se chodit po drátěných schodech, skákat přes trubky, vylézt na žebřík apod.). Lidé však mohou nacházet zábavu i v nacvičování běžné poslušnosti a účastnit se soutěže zvané Obedience. Dokonce i nácvik k přinášení míčků a létacích talířů se začíná institucionalizovat a vznikají soutěže jako Flyball či Frisbee. Při tomto výčtu nelze zapomenout na takzvané vrcholové psí sporty, mezi které patří například psí dostihy nebo závody psích spřežení. Je však otázkou, do jaké míry zůstávají aktivitou volného času, jelikož motivace k jejich praktikování jsou často komerční.

            Mezi velice rozšířené činnosti patří i navštěvování psích výstav, kde se hodnotí vzhled čistokrevných psů. Velký význam má především pro komerční chovatelé, ale i ostatní majitelé se jich ve svém volném čase rádi zúčastní. V posledních několika letech nezůstávají o tuto aktivitu ochuzeni ani majitelé kříženců a psů bez průkazu původu, jelikož se konají i výstavy těchto zvířat.

 

4.3. „Pejskaři“ jako zvláštní sociální skupina

            Typickým představitelem této kategorie je člověk žijící ve městě, který chodí svého psa pravidelně několikrát denně venčit do přilehlého parku či jiné zelené plochy ve městě. Na těchto místech potkává další lidi se psy a přichází s nimi více či méně do verbálního kontaktu. Zvláštním pravidlem bývá, že se pejskaři navzájem zdraví, ačkoliv se osobně neznají. Tento fenomén může být vysvětlen efektem tzv. pouhého vystavení. To znamená, že pouhá opakovaná expozice podnětu, vede k postupnému utváření postoje známosti k tomuto podnětu doprovázeného pozitivní emocionální reakcí. Lidé se nejprve jen potkávají, postupně získají pocit známé tváře (zpravidla známého psa) a postupem času se začnou i zdravit. Někdy se však tito lidé zdraví jen na základě prostého faktu, že oba s sebou mají svého zvířecího společníka. V některých oblastech pak dochází i k tomu, že se pozdrav mezi pejskaři ustanoví jako jistá norma a člověk, který má psa a nepozdraví je vnímán negativně, a to i v případě, že jej nikdy předtím nepotkali. Naopak, jde li člověk sám, stává se, že ho lidé, kteří se s ním celé roky zdravili, nepozdraví, protože ho jednoduše bez psa nepoznají.

            Komunikace mezi pejskaři však většinou nezůstává jen na úrovni pouhého pozdravu. V případě, že se dva lidé osobně neznají, určují míru vzájemného kontaktu jejich zvířecí mazlíčci. Jestliže jsou si psi sympatičtí a začnou si spolu hrát, lidé se zastaví a povídají si spolu. Dalším důvodem ke komunikaci bývá, potkají-li se lidé s podobným či stejným plemenem psa. Bez ohledu na fakt, že se nikdy před tím neviděli, si často sdělují velice osobní informace. Konverzace se zpočátku zaměřuje na hrající si psy, jejich charakteristiky a postupně může pokračovat až po osobní rodinné problémy. 

            Z těchto důvodů je vlastnictví psa silným faktorem pravděpodobnosti navázání sociálního kontaktu. Mezi pejskaři často dochází k navazování přátelství a nezřídka kdy i ke vzniku mileneckých vztahů. To je způsobeno nejen fyzickou blízkostí a častým potkáváním, ale i tím, že již od začátku oba aktéři setkání vědí, že mají společný zájem a podobný způsob trávení volného času.

 

4.4. „Pejskař“ - spotřebitel

            Vlastnictví psa s sebou přináší také odlišné vzorce spotřeby. Variabilita těchto vzorců mezi jednotlivými domácnostmi je, stejně jako v jiných oblastech spotřeby, velká, ale lze pozorovat určité tendence a souvislosti.

            Všeobecně se zvyšujícím se konzumním životním stylem stoupá také spotřeba zboží, které se, ať už přímo nebo nepřímo, týká vlastnictví psa.

Mezi nepřímé druhy zboží můžeme zařadit různé samolepky na auta, cedule na branky, přívěšky na klíče a další věci, které mají dávat okolí najevo, že je dotyčný jedinec pejskařem či přímo majitelem konkrétního plemene (spotřeba je zde nositelem informace). Nelze zapomenout ani na nejrůznější publikace o psech, které nakupují téměř výhradně majitelé psů či lidé, kteří koupi psa rozvažují.

Předměty týkající se přímo daného zvířete variují od prostředků nutných k ošeření a úpravě psa, nejrůznějších pamlsků a vitamínů, přes potřeby k cestování (klece, potahy do auta), prostředky k zabezpečení psa (obojky, náhubky, adresáře na obojky), až po nejrůznější hračky, pelíšky a někdy i speciální oděvy.  

            Zde je na místě rozlišit nutnou či rozumnou spotřebou od té, která má spíše charakter konzumní či nerozumný. Mezi nutnou spotřebu patří nákup krmiva, eventuálně pamlsků, potřeb k přímé péči o zvíře, hraček k nutnému rozptýlení a zabavení psa a podobně. Pokud však daný výrobek, ačkoliv je jeho primární účel dán potřebou psa, slouží především k potěše majitele, dá se již hovořit o spotřebě nadstandardní, která je projevem již zmíněného konzumního stylu života. Příkladem takových výrobků jsou různé oblečky odpovídající poslední módě (a to především u těch druhů psů, jejichž přirozený charakter žádný oděv nevyžaduje) a pestrobarevné hračky, které se, spíše nežli vhodným materiálem, vyznačují pestrobarevnými motivy a tvary připomínající různé předměty z lidského světa. K nerozumné spotřebě by se daly přiřadit i nákupy nejrůznějších předražených značkových pamlsků, které majitelé kupují se záměrem dát svému psovi (přesně jak to hlásá reklamní slogan) „to nejlepší“. U těchto lidí může jít jak o okázalou spotřebu, tak i o skutečnou důvěru ve vytříbenost daného produktu.

            Jak jsem již zmínila výše, vzorce spotřeby jednotlivých domácností vlastnící domácího mazlíčka se velice liší. Existují lidé konzumně založení, kteří při nákupu psího příslušenství jednají podobně jako při obstarávání ostatních věcí. Jsou však i takové případy, kdy je nákupní chování v této oblasti silně inkonzistentní s ostatní běžnou spotřebou. Mám na mysli například nepříliš majetné důchodce, kteří jsou schopni žít obrazně řečeno „o suchém chlebu“, ale za pohodlí a luxus svého čtyřnohého přítele jsou ochotni vydávat několikanásobně vyšší sumy.

 

4.5. Pes jako spouštěcí faktor konfliktů

            Ačkoliv pes velice často působí v rodině i při náhodných setkáních jako stmelující prvek, existují i situace, ve kterých přináší jeho přítomnost nejrůznější konfliktní situace.

            Asi nejčastěji se pejskař potýká s lidmi, kteří sami psa nevlastní a zvláště pak s těmi, kteří mají ke psům výrazný negativní postoj. Ke konfliktu s takovými lidmi stačí pak už jen drobný impuls, například volné pobíhání psa nebo jeho zaštěkání. Jiná je však situace u neustále štěkajícího psa v místech, kde je větší hustota osídlení a neustávající štěkot je pak příčinou podráždění i leckterých pejskařů, ačkoliv jejich reakce bývají o poznání chápavější.

            Dalším zdrojem konfliktů je narušování čistoty veřejných prostranství psími exkrementy. Je nutno poznamenat, že pejskaři se mezi sebou liší v dodržování předpisů v této oblasti a tak vznikají konfliktní situace nejen mezi „pejskaři“ a „nepejskaři“. Čistotnější pejskaři bývají rozladěni z toho, že zatímco oni vynakládají jistou námahu, jiným majitelům psů je čistota chodníků a parků lhostejná a tak zhoršují všeobecný obraz pejskařů v očích veřejnosti. Ta pak totiž velice snadno generalizuje a negativní nálepkou jsou označeni všichni chovatelé bez rozdílu. Nejvíce odporu ve společnosti vzbuzují lidé, kteří exkrementy po svých mazlíčcích nechávají na chodnících či jiných místech, kde chodí lidé a vystavují tak zbytek spoluobčanů riziku nepříjemného znečištění obuvi. Zkušenost některých městských úřadů ukazuje, že vhodnou prevencí proti takovým jevům je husté pokrytí veřejných prostranství speciálními koši s příslušenstvím na odstranění exkrementů.

            S velkými konflikty se potýkají také majitelé agresivních psů, kteří příliš nedbají na jeho zabezpečení. Na druhé straně jsou ale také časté ty situace, kdy je agresivní pes zajištěn, ale druhý pes (dalo by se říci i potenciální oběť), je ponechán volně, což majitel nezvladatelnějšího psa přijímá často s velkou nevraživostí. Mezi pejskaři proto existuje jisté nepsané pravidlo, že potkají-li se dva pejskaři, z nichž jeden má psa na vodítku, druhý majitel, který nemůže zaručit, že se jeho pes nepokusí přiblížit k druhému, jej také přiváže. Teprve při bližším setkání se pak mohou vzájemně informovat, zda je daný pes skutečně nebezpečný nebo zda je připoután z jiného důvodu (například bázlivosti či neposlušnosti).

            Mezi specifičtější druhy konfliktních situací patří spory mezi majiteli psů a hárajících fen, kteří bydlí ve stejné budově a nebo k venčení svých mazlíčků využívají stejných venkovních prostor. V takovéto situaci jsou psí samci více nezvladatelní a hlasitě se dožadují svého. Majitelé hárajících fen jsou zase vystaveni obtěžování ze strany volně pobíhajících psů. Předcházet takovýmto konfliktům lze minimalizací vzájemného setkávání v těchto problematických obdobích. Není výjimkou, že v některých městských oblastech jsou známá a oblíbená místa pro venčení psů, kam majitelé fen, které zrovna hárají nechodí a k jejich venčení užívají okrajových a méně frekventovaných míst.

 

5. Závěr

            Chovatelství psů jako domácích mazlíčků je v naší společnosti velice rozšířeným jevem a jak se zdá, nejinak tomu bude i nadále. Jak se mění móda, mění se i oblíbenost jednotlivých plemen, spotřebitelské trendy a způsob trávení volného času. Dá se však říci, že množství majitelů psů zůstává na stabilní úrovni.

 

 

Literatura:

Edney, A., Mugford, R. 1992. Váš pes a štěňátko. Bratislava: Slovart.

Hegewald-Kawich, H. 1996. Psí desatero. Praha: Knižní klub.

Kholová, H. 1987. Historie psího rodu. Praha: Práce.

Lorenz, K. 1999. Život se psem není pod psa. Praha: Grant, s. r. o.

Masson, J. M. 1999. Psi v lásce nikdy nelžou. Praha: Rybka Publishers.

Matoušek, O. 1997. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON.

Wegmannová, A. 2003. Jak trávit volný čas se psem. Praha: Knižní klub.

 

 

 

 

 

Home | Naše texty | Pes jako typický zástupce zvířat v sociálním světě člověka