human-animal.nazory.cz    

 
       
       
Úvod
Novinky

Knihy
Důležité odkazy
Naše texty
Články
Diskuze
Kontakt
Návštěvní kniha

Home | Naše texty | Význam ochrany mimolidských živých tvorů

Význam ochrany mimolidských živých tvorů jakožto členů naší společnosti

KAŠPAROVÁ, Vendula (2008): Význam ochrany mimolidských živých tvorů jakožto členů naší společnosti. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií. 68 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Martin Hájek, PhD.

Celý text ke stažení zde (.doc)

 

Anotace
Tato práce je teoreticko-empirickým pojednáním o postavení jiných než lidských tvorů, které jako tvory s vlastními zájmy uznáváme, v naší společnosti a klade si otázku možného významu jejich ochrany. Po argumentaci pojetí sociálna, intersubjektivity, kterou lze sledovat mezi lidskými a mimolidskými bytostmi, jako i její vlastní povahy, specifického aktérství mimolidských zvířat a podoby a úskalí právní ochrany zmíní i ostatní motivy, které již nejsou jednoznačně ochranou motivovanou dobrem pro daného tvora. Shledává, že i tyto motivy mohou být spjaty s uznáním mimolidských zvířat jakožto členů společnosti. Empirická část je analýzou rozhovorů s lidmi, kteří zasáhli v případě nějakého neadekvátního zacházení s (mimolidským) zvířetem (či zvířaty) a také dvou veterinárních pracovníků. Ukazuje různé postoje, identity a vykazované hodnoty, jež se pojí k jejich vztahu ke zvířatům a živému jsoucnu v jeho různých podobách. Objevuje různé motivy ochrany zvířat, místa „hluchá“ i naplněná aktivní ochranou, různé formy a postavení odlišných druhů mimolidských zvířat závislé na jejich podobě zapojení do společnosti, různé lidské kategorizace na základě vztahů se zvířaty a jako důležitou dichotomii objevuje nazírání na mimolidské živé bytosti jakožto na sociální aktéry vs. přírodní zdroje. Přestože v teoretických pojednáních jako i vykázaných individuálních vztazích se zvířaty práce odhaluje mnoho z plnohodnotného vztahu, jež si žádá přiznání minimálně určité míry intersubjektivity a aktérství pro mimolidské bytosti ve společnosti, nepovažuje za reálný přerod, který by zrušil takovou podobu vztahu, která je analogická k instituci „otroctví“ v minulosti. Právě tato analogie je filozofy často zmiňovaná jako podnět pro přehodnocení našeho vnímání těchto bytostí.

Annotation
This thesis is a half theoretical and half empirical work about the position of other than human living beings, that we recognize as creatures with their own interests, in our society and raise a question of possible meaning of their protection. After discussing the conception of “the social”, intersubjectivity that is possible to recognize among human and other than human beings and its own nature, the specific actorhood of other than human beings and the form and pit fall of juridical protection, this work mentions also other motives that are not unequivocally set as the protection motivated by the good for the subject of protection anymore. It finds out that even these motives can be bound with the recognition of other than human animals as members of our society. The empirical part consists of the analysis of interviews made with people that stepped in the inadequate treatment of (other than human) animal (or animals) and of interviews with two veterinary officers. It shows their various attitudes, identities and demonstrated values tied with the relationship with animals and the living existence in its various forms. It discovers various motives of animal protection, “blind” places and those filled with active protection, various forms and positions of diverse kinds of other than human animals that depends on their attachment to society, various human categorization based on human relationships with animals and as important it shows the dichotomy of perceiving of other than human beings as social actors vs. natural resources. In spite of seeing a lot of signs of fully valuable relationship in the theoretical treatise as well as demonstrated individual relationship, that calls for the recognition of at least certain measure of intersubjectivity and actorhood for other than human beings in our society, this work doesn’t consider the regeneration that would abolish the kind of relationship, that is close to the institution of slavery in the past, as realistic. And it is this analogy of slavery with treatment of animals that is often mentioned by philosophers as the incentive for reassessment of our perception of these beings.

 

 

Obsah:

ÚVOD
SPOLEČNOST A JEJÍ ROZPĚTÍ

       POSUN VE VNÍMÁNÍ „SOCIÁLNÍHO“ VZTAHU
       VLIV POSTMODERNY, „NOVÝCH“ HNUTÍ A INDIVIDUALIZACE SPOLEČNOSTI …
       FENOMÉN „PŘÍRODNÍHO“ A „KULTURNÍHO“

MIMOLIDSKÁ ZVÍŘATA A INTERSUBJEKTIVITA
       KLASIČTÍ MYSLITELÉ A JEJICH VÝKLAD INTERSUBJEKTIVITY
       SOUČASNÉ PŘIZNÁNÍ INTERSUBJEKTIVITY MIMOLIDSKÝM ZVÍŘATŮM
       DEKONSTRUKCE VĚDECKÉ LOGIKY
       ÚVAHA NAD ROSTLINAMI JAKOŽTO MOŽNÝMI BYTOSTMI A NAD SAMOTNOU POVAHOU INTERSUBJEKTIVITY

POVAHA AKTÉRSTVÍ MIMOLIDSKÉHO ZVÍŘETE
       JAKÝ JE STATUS ZVÍŘETE JAKO AKTÉRA A JAKÁ JE POVAHA ZVÍŘECÍHO JEDNÁNÍ A INTERAKCE?
       NAKOLIK JE POTŘEBA, ABY DANÉ ZVÍŘE Z NAŠEHO POHLEDU OPRAVDU SPLŇOVALO POŽADAVKY SEBE-UVĚDOMĚNÍ?

OBČANSKO - PRÁVNÍ STATUS
OSTATNÍ MOTIVY OCHRANY
OMEZENÍ PRÁVNÍ OCHRANY
NÁBOŽENSKÉ VÝJIMKY
METODOLOGIE
ANALÝZA

       OCHRANA“ BYTOSTÍ“ A DŮSTOJNÝ PŘÍSTUP K NIM
       SOCIALIZACE PACHATELE
       SOCIALIZACE MIMOLIDSKÝCH ZVÍŘAT
       DALŠÍ MOTIVY OCHRANY

DISKUZE
ZÁVĚR
RESUMÉ
SUMMARY
POUŽITÁ LITERATURA


 

Úvod

 

Ve své diplomové práci bych se ráda věnovala otázce, jaké významy může nést ochrana mimolidských živých tvorů, bytostí, které nějakým způsobem zahrnujeme do společnosti aktérů a bereme na ně patřičný ohled. V teoretické části se budu nejprve zabývat problémem „sociálna“, co všechno pod tímto pojmem můžeme chápat a jaké sféry v dnešní době (oproti těm minulým) může zahrnovat. Poté se pokusím čtenáře přesvědčit, že intersubjektivní vztah existuje i mezi různými druhy zvířat (kde pod pojem „zvíře“ zahrnuji i člověka) a že sociálním aktérem (hodným ochrany a respektu) nemusí vždy být jen člověk (což souvisí s výše zmíněným pojetím sociálna a s uznaným intersubjektivním vztahem). Vybavená tímto přesvědčením se dále podívám na právní status mimolidského zvířete, tedy na jeho legální ukotvení lidmi v zejména občanském zákoníku a důsledky tohoto ukotvení. Následně upozorním na některé další možné důvody ochrany zvířat, již méně explicitně spjaté se samotným statusem zvířete coby tvora s vlastním respektu-hodným zájmem. Nakonec zmíním mně známá praktická omezení spjatá se zaváděním obecných pravidel pro ochranu zvířat, díky kterým se různá vládní nařízení naopak od mimolidského zvířete coby komplexní bytosti a aktéra mohou jaksi odklánět a také zvážím roli náboženství a některých relevantních praktik na něm založených ve vztahu k zákonu. Následovat bude obdobně tématicky zaměřená analýza výzkumného materiálu a diskuze daného problému.

 

                                                                                          

Společnost[1] a její rozpětí

 

Posun ve vnímání „sociálního“ vztahu

 

Než se začnu zabývat samotnými zvířaty, ráda bych něco řekla o pojetí „sociálního“, abych  případné váhavé čtenáře ujistila o příhodnosti sociologického zájmu o mimolidský svět a zároveň je tím připravila na specifické prostředí, ve kterém se budu pohybovat. Nejprve si vypomůžu myšlenkami Latoura, který ve svém díle uvádí, že díky produktům vědy a techniky došlo k proměně toho, co se pojímá za „společnost“ a není již jisté, zda existují nějaké dostatečně specifické vztahy, které by bylo možné nazvat „společenskými“ a které by po jejich seskupení ve specifickou doménu fungovaly jako „společnost“. Sociálno se zdá být v rozředěné formě všude, avšak ve specifické podobě nikde. (Latour 2005: str.2) Latour navrhuje, že sociálno je typem propojení mezi věcmi, které samy o sobě společenské nejsou (ať už by jím byli lidé, psi, stromy či molekuly) (tamtéž, str.5). I samotné aktérství je tedy vztahové povahy, není ničím pevným. Uvádí, že již v roce 1873 se De Candolle považoval za „rostlinného sociologa“ a společenské pro něj byly jak korály, tak paviáni, stromy, včely, mravenci či velryby. (tamtéž, str.6). Přesto tradiční sociologie nevěnovala mimolidskému světu příliš pozornosti a nechávala jej jakožto odděleným předmětem zájmu přírodovědců a zejména etologů. Ke změně došlo až s přechodem k postmoderní době, kdy lidé začali svůj život více reflektovat a podrobovat kritice a tedy i brát více zodpovědnosti na svá bedra. V článku od Pru Hobson- West se autor/ka odkazuje na Franklin (1999), která údajně identifikuje 3 procesy spojené s přechodem od modernity k postmodernitě. Prvním je rostoucí misantropie. Franklin zde tvrdí, že modernita se dívala na lidství kladně a použití zvířat k různým účelům bylo ospravedlňováno lidským blahobytem. V postmoderní době však došlo ke změně. Spolu s uvědomováním si lidské schopnosti zničit tuto planetu začali lidé pociťovat, že jejich zájmy jsou spjaté se zájmy jiných živých tvorů a začali si klást otázku po jejich právech. Dále se Franklin odkazuje na Giddense a mluví o ontologické nejistotě, kdy osobní pouta, která dřív morálně zavazovala (např. svatba), upadají na svém významu a lidé se tak více obracejí k domácím miláčkům, kteří se stávají náhradními objekty lásky a společníky, protože mohou být zahrnuty do vztahů vzájemné závislosti. Jako třetí proces nakonec uvádí reflexi rizik. Jak Franklin uvádí, lidé si začínají uvědomovat, že na zemi již není žádná divočina či (samostatná) „příroda“, neboť všechno všude je předmětem lidské kontroly. Podle Becka vede uvědomění si rizik, které mohou ovlivnit celou zeměkouli, ke ztrátě rozlišování přírody a kultury a tedy i k rozmělňování hranice mezi člověkem a zvířaty.[2] (Franklin 2007: str.27). Ve své knize Beck píše, že, „stavění přírody a společnosti proti sobě je konstrukcí devatenáctého století, která sloužila dvojímu cíli: ovládnout přírodu a ignorovat ji.“ (Beck 2004: str.11). Autor zmiňuje, že vzhledem ke katastrofám, které se odehrály ve 20.století („dvě světové války, Osvětim, Nagasaki, poté Harisburg a Bhópál a posléze Černobyl“) již však nelze tyto chyby v našem postoji ignorovat. Na příkladu atomových elektráren dále popisuje rozpory mezi vědeckou racionalitou, dle které je riziko posuzováno z hlediska „technické zvládnutelnosti“ a racionalitou sociální, jejímž vlastníkům jde zejména o katastrofický potenciál (tamtéž, str. 38), zabývá se rozmanitostí definic rizik a její zneužitelností pro vlastní prospěch, a uvádí, že „ohrožení půdy, rostlin, vzduchu, vody a zvířat zaujímá v tomto boji všech proti všem o nejrentabilnější definice rizika zvláštní místo, protože dává výraz obecnému dobru a hlasům těch, kteří sami žádné hlasy nemají (možná až teprve aktivní a pasivní volební právo pro trávu a dešťovky přivede lidi k rozumu).“ (tamtéž, str.40). „Člověk se v umírajícím lese cítí jeho součástí. Zřetelně se projevuje sounáležitost rostlin, zvířat a člověka, ona „solidarita živoucích věcí“, která v ohrožení zahrnuje rovným dílem všechny (a všechno).“ (tamtéž, str.99)

 

 

Vliv postmoderny, „nových“ hnutí a individualizace společnosti

 

K začlenění mimolidských subjektů mezi předměty sociologického zájmu tedy přispěl jednak posun chápání aktérství a samotných významů a „rozmazání“ hranic. Tento trend jsem představila jako důsledek uvědomění si ekologické situace, pokles důvěry v dobro „lidství“ (včetně všech lidských skutků) a kladení důrazu na provázanost života na této planetě. Reflektují jej ovšem i postmoderní teorie, které vidí komunikaci jako hru odkazů a znaků, z nichž se samotné subjekty vytrácejí, resp. se utvářejí v samotné situaci a v závislosti na ní (viz etnometodologie a etnografie); ale i sociální konstruktivismus, kdy může být i samotný pojem „mysli“ či „druhu“ nazírán jako sociální konstrukt, který je spojený s určitým zájmem jisté osoby či lidí (Taylor 2007: str. 61; Pru Hobson-West 2007: str. 30) apod.. To souvisí se zbořením „velkých pravd“ a kritickým pohledem „postmoderního“ člověka sám na sebe, který je ovlivněn zkušenostmi z moderní doby. Zde míním bezprostřední zkušenosti, přičemž ekologická situace je sice též bezprostředně zakoušenou, ovšem podléhá vědeckému hodnocení. Mezi ty nejsilnější bezprostředně  existenciální zážitky pak jistě patří holocaust, který do vztahu k našemu zacházení se zvířaty dal např. Patterson (Patterson: 2003). Ten ve své knize uvádí, že koncentrační tábory byly stavěné zemědělskými inženýry po vzoru amerických jatek a nejen že zde existovaly výrazné analogie chování lidí na jatkách s tím, jak se nacisté chovali k Židům, ale  Židé byli zvířaty i přímo nazýváni. Analogiemi postavení otroků či vězněných Židů a zvířat se však zabývá více autorů (např. Singer (2001) či Bernstein (Čejka 2005)). Jiným hnutím, které je dáváno do souvislosti s hnutím za práva zvířat v dnešní době, je tzv. „ženské“ hnutí za uznání rovnoprávnosti. V obou těchto případech přitom uznání rovnoprávnosti předcházela dekonstrukce navyklého řádu a hierarchie, jakožto i uznání pravé „lidskosti“. A také naopak. Jak tvrdí É.Roudinesco, „jednou z velkých figur rasismu, sexismu a antisemitismu vždy byla inferiorizace toho, co chceme vyloučit z oblasti lidství, a jeho stigmatizace prostřednictvím fyzických rysů, jež by ho jakoby včleňovaly do světa animality.“ (Derrida et Roudinesco 2003: str.102-103). V souvislosti s „ženskými“ právy Singer (2001) uvádí, že myšlenky „práv pro zvířata“ už bylo jednou použito k parodii na práva žen. Poté, co Wollstonecraftová vydala v roce 1792 své „Ospravedlnění ženských práv“, vydal prý významný cambridgeský filozof Taylor spisek „Ospravedlnění práv zvířat“, čímž chtěl údajně naznačit nebezpečí, že by práva žen mohla být posunuta ještě dále. Dnes už tento pokus tak úsměvně nepůsobí, neboť otázka postavení zvířat v naší společnosti je již dostatečně citlivou a i legislativa na zvířata již do jisté míry pamatuje.

Mluvíme-li o rozmazávání hranic a rozšiřování kompetentních aktérů, pak lze zmínit i jistou tendenci k demonstrovanému rozšiřování práv a kompetencí ve společnosti od lidské „elity“ níže  - a tedy přehodnocování sociálního prostoru jako i jeho nárokovaných „uživatelů“. Sem patří také všeobecná demokratizace a individualizace a tedy nabývání (alespoň zdánlivých) kompetencí a rovnosti občanů bez nutného ohledu na majetek a připsaný společenský status (jehož objektivita se rozpadá). Jak Beck navíc tvrdí, dřívější ideály hmotného blahobytu a šťastného rodinného života se nyní přehodnocují a větší důraz je kladen na seberealizaci a naplněný život. (Beck 2004: str.155). Nerovnosti jsou tak dle něj „předefinovány jako individualizace sociálních rizik. Společenské problémy se následkem toho bezprostředně mění v psychické predispozice: v osobní neuspokojení, v pocity viny, v úzkosti, konflikty a neurózy. Vzniká – dosti paradoxně – nová bezprostřednost individua a společnosti..“ (tamtéž, str.157). Je pak na každém, jaké hodnoty v životě uzná za vlastní a  nakolik (jakož i jakým způsobem) se cítí být úspěšným v tomto rozporuplném, (přiznaném jako) nedokonalém světe a jak se dokáže orientovat v jeho různých strategiích[3]. Člověk je zbaven jistoty, avšak zároveň je vystaven novým výzvám. Bauman (2002) tak hovoří o postmoderní době jako o možném počátku „věku morálky“, kdy je člověk zbaven skálopevných etických principů a hodnot a musí se sám zodpovědně  rozhodovat a Patterson ve svém úvodu vyjadřuje víru, že se ve 21. století dostane „vykořisťování“ zvířat do středu pozornosti, podobně jako otroctví v Americe v devatenáctém století. (Patterson 2003: str.16).

 

 

Fenomén „přírodního“ a „kulturního“

 

Problém uznání subjektivity a jistých společenských nároků zvířat se pojí i s řazením zvířete do sféry „přírodního“ nebo „kulturního“, kdy je ve zvyku „kulturnímu“ tvoru přisuzovat více individuality a právo na welfare, zatímco „přírodní“ tvor se ponechává (mezi mnoha anonymními jinými) „napospas“ (podle některých přirozené) tvrdé soutěživosti[4].  Tyto hranice mohou však být rozlišovány dle různých kritérií a tedy existují různé strategie pro obhajování welfare i pro zvířata „ve volné přírodě“ nebo naopak „svobody“ a ponechání „svému osudu“ i pro zvířata tradičně domácí, u kterých se předpokládá, že za ně přijmeme zodpovědnost. Tyto hranice přitom byly i v minulosti různě nastavovány. Např. Jerolmack se ve své práci odkazuje na Phila (1995), který  údajně ukázal, jak „odstranění jatek a dobytka z Londýna v 19. století nemělo tolik co do činění s veřejným zdravím jako s posedlostí vylepšit město, doslovně a pojmově, jako morální hodnotu spjatou s modernistickými ideály, které si představují čistou lidskou společnost odloučenou od přírody.“  (Jerolmack 2007: str.77) Dnes je naopak snaha spojit výhody města (např. pracovní příležitosti) s výhodami přírody, a tedy lidé kombinují práci ve městě s bydlením „v přírodě“ a společnosti, které nabízejí nové byty ke koupi, uvádí jako velké plus, když se v okolí nachází alespoň kousek přírody.. V souladu s tím se pak dnes vedou debaty o míře welfaru, který má být přiznaný i zcela volně žijícím zvířatům, které dle názorů mnohých nelze vyjmout z celkové „kultury“ se svými morálními nároky (o tom více dále v této práci).

      Zpochybnit právo člověka na výsostné (kulturní) postavení však mohou i přírodovědecké poznatky (vedle více filozofických a sociologických úvah) – jak uvádí Pru Hobson-West, zjištění, že některé sekvence lidského genomu lze nalézt i u jiných zvířat, má významné důsledky (Hobson-West 2007: str.32). Výsledky vědeckého bádání pak přicházejí do povědomí veřejnosti (a tedy i do jednání v každodenním životě) skrze média. Tak se např. uveřejnil poznatek, že člověk má k šimpanzi mnohem blíže (mají společného předka) než má šimpanz s ostatními lidoopi (např.  Bobůrková:12.6.2004)[5] V roce 1993 se Singer spolu se zooložkou Goodallovou, biologem Dawkinsem a dalšími iniciovali knihou The Greate Ape Project tzv. „kampaň velkých opic“ za uznání jejich práv v OSN. Kniha v úvodu zformulovala jasnou a radikální „Deklaraci práv lidoopů“, jež měla šimpanzům, gorilám a orangutánům přiznat základní lidská práva na život, na individuální svobodu a na právo nebýt mučen. To doložila 31 eseji od světově uznávaných přírodovědců - pozorovatelů volně žijících opic, kteří dali tomuto požadavku morální opodstatnění (kniha: Cavalieri, P., Singer, P.: 1993;  článek o tomto tématu: Švehla Marek: 23.8.1999). Jak poté tisk informoval, osmého října 1999 zaznamenalo hnutí první úspěch. Na Novém Zélandě byla lidoopům přiznána hnutím kýžená práva, s výjimkou osobní svobody, neboť na Novém Zélandě žijí lidoopi údajně pouze v zoologických zahradách (Nováček, P.: 19.7.1999). Hlavní autor návrhu zákona David Penny prohlásil, že tím dali příklad ostatním. Zákon byl odhlasován dle jednoho komentáře se „zcela překvapivým úvodem: „Existuje pět druhů velkých opic: šimpanzi, bonobové, gorily, orangutáni a lidé. A všichni patří do jedné genetické rodiny.““ (Fendrych, M.: 18.10.1999) (Nový Zéland také byl první zemí, kde bylo přiznáno volební právo i ženám (tamtéž)). Jedním z hlavních argumentů posuzovaných novozélandským parlamentem přitom byl fakt, že máme s lidoopi z 98,6% stejnou DNA.. Autoři věnující se postavení mimolidských zvířat ve společnosti (např. Singer (2001), Masson (Čejka 2005)) dále popisují také např. prase jako velmi vyspělé, inteligentní zvíře, inteligentnější než pes, což neodpovídá našemu přístupu k tomuto druhu zvířete, jež má rozmanité potřeby zájmy včetně toho, aby se nenudilo..  Derrida tak říká, že neexistuje kontrast „člověk“ versus „zvíře“ a udává, že je třeba pojímat zvířata v plurálu (Derrida et Roudinesco 2003: str.94). Říká, že „rozestup mezi lidoopy a člověkem je tak stále propastný, ale stejně propastný je i rozestup mezi lidoopy a jinými zvířaty.“ (tamtéž: str.98). S tím souzní i tendence dalších filozofů, zabývajících se postavením a právy zvířat (např. Koháka),  zahrnout do kategorie „zvíře“ také člověka, neboť je pouhým druhem rozmanité podoby života na Zemi a jeho vyčlenění je mimo jiné i neuvědomělými vyjadřovacími prostředky uměle podporováno. Nejen toto třídění „přírody“ je přitom dobově podmíněné -  jak Foucault v jednom rozhovoru připomíná, „v sedmnáctém a osmnáctém století se pojem život při studiu přírody skoro neužíval: klasifikovaly se přírodní bytosti, ať už živé nebo neživé, v rozsáhlém hierarchickém přehledu od nerostů až po člověka. Nebyl přesně určen zlom mezi minerály a rostlinami nebo živočichy. Epistemologicky bylo důležité pouze stanovit nezpochybnitelně a jednou provždy jejich umístění.“ (Chomsky, Foucault, Elders 2005: str.10)

Přesto však zůstává v reálu dělení sféry „přírodního“ a „kulturního“ se svými aktéry v naší legislativě (ale i kultuře) dosti podstatné. Co se týče nároků, jaké jsou zvířatům uznávány, pak je typicky přisuzována „volně žijícím“ či „divokým“ zvířatům volnost jakožto nejvyšší hodnota  (ovšem na úkor nároku na lidskou ochranu a péči), zatímco „kulturním“ tvorům je naopak často přisuzována péče na úkor svobody. Toto rozlišování si však nese své problémy a existují případy na pomezí, které lze těžko zaškatulkovat. Např. Státní veterinární správa vydala 4.7.2007 novelu zákona o pozemních komunikacích, která v § 60 ustanovení (v bodě 11) říká, že vlastník nebo držitel domácích zvířat je povinen zabránit pobíhání těchto zvířat po pozemní komunikaci. Vezmeme-li v úvahu, že vlastněným zvířetem (které tedy člověk vezme pod opatrovnictví) může být i kočka, kterou vždy nelze uspokojit bytovým prostředím, říká tento zákon v podstatě to, že buď se majitel (pečovatel) kočky „vzdá“ (daruje ji někomu jinému nebo ji bude považovat za „volně žijící“ kamarádku, které poskytuje jídlo a nějaký přístřešek[6]), nebo je povinen ji držet v zajetí, zato ale jako svou, „domácí“ , kočku (málo která – jestli vůbec některá – kočka se nechá naučit, kam může a nemůže chodit). Přitom kočka (stejně jako podle Jerolmackova článku (Jerolmack, C.: 12.4.2007) např. holub není tvorem, který by u nás žil původně „přirozeně“ – oba jsou vyšlechtěné odrůdy zvířat pro určitou lidskou potřebu a původně měli jasně „domácí“ status zvířete, takže je na místě uvažovat o zodpovědnosti, kterou vůči nim máme. Co se výše zmíněného případu týče, tak tedy uvedená vyhláška spolu s dalšími se tímto nenápadným způsobem (ať už více či méně úspěšně) snaží diktovat povahu vztahu mezi člověkem a zvířetem, jako i míru ochrany, která by příslušnému zvířeti měla ze zákona patřit („divoké“ kočce jen v podobě imperativu „netýrat“[7], „domácí“ kočce v podobě hrozby represe majitele – nikoliv však již řidičů, kteří by nedávali pozor). Člověk tak jaksi arbitrárně přisuzuje zvířatům „divokost“ či „domáckost“, dělí plochu povrchu zemského na území a stanovuje na ní „pravidla provozu“ bez významnějšího ohledu na jiné živočichy (to i např. při stavbě dálnic). Jak uvidíme dále v této práci, dnešní snahu přiznat přírodě (a zvířatům) svoji vnitřní hodnotu a rozmělnit hranice mezi kulturou a přírodou stále narážejí na zažité stereotypy, vytěsněná místa a obrazy „druhých“, jako i na to, že člověk jiné tvory nebere dosti „spravedlivě“ v potaz při rozhodování o tom, co je nám na této planetě společné a patří všem.

 

V této kapitole jsem tedy představila své úvahy o „sociálním“ jakožto konstruovaném fenoménu, jehož nazírání bylo vlivem ekologické situace a bezprostředních hrůzných zážitků proměněno – a to spolu s demokratizací a individualizací, jež postmoderní společnost doprovází. Individualizace hodnot zároveň přináší nové výzvy k zodpovědnosti a svědomitému uvažování, kteréžto mohou přispět k narušování stereotypů. Při uvažování o „společenském“ jsem zároveň zmínila časté dělení světa na kulturní vs. přírodní bytosti a artefakty. Toto dělení přitom není ničím novodobým, někteří klasičtí antropologové na tuto dichotomii při své práci již dříve narazili (např. Lévi-Strauss). Toto dělení jsem především představila jakožto dobově podmíněné, závisející na dané perspektivě a zároveň utvářející morální hranice. A to přesto, že jsou zpochybňovány nejen v běžném životě, ale i vědeckými poznatky.   

V následujících kapitolách se budu zabývat teoretickým ukotvením subjektivity zvířat jakožto bytostí, s nimiž navazujeme intersubjektivní vztahy a jakožto respektu hodných sociálních aktérů.

 

 

Mimolidská zvířata a intersubjektivita    

 

Klasičtí myslitelé a jejich výklad intersubjektivity

 

Nejprve se podíváme na problém z „klasické“ fenomenologické perspektivy, k čemuž si dopomůžu Nohejlovou studií. Husserl zastával názor, že „teprve subjekt dostatečně utváří intersubjektivní společenství tím, že si uvědomuje zásadní tělesné podobnosti s druhými lidmi (..) Existence alter ego není z této pozice problematizovaná, protože jsme se jednoduše narodili do světa druhých.“  (Nohejl 2001: str.54). V souladu s tím popisuje Schutz sociální působení jako to, které se odehrává „v modu komunikace“ a jeho cílem „není pouhá změna strukturních souvislostí vnějšího světa, nýbrž navázání kontaktu s bytostí, kterou jsem rozpoznal jakožto bytost mně v zásadních ohledech podobnou.“ (tamtéž, str.52). Je přitom zřejmé, že zásadní podobnosti pociťujeme nejen s lidmi, ale i s mnohými dalšími zvířaty – i s mimolidskými zvířaty jsme schopni navazovat různé typy vztahů – tedy s nimi komunikovat. To je možné proto, že se dokážeme (alespoň s některými) druhy zvířat či živými tvory do sebe navzájem vciťovat a tedy vkládat svým projevům navzájem jistý smysl. Zde mohu poznamenat, že i poznatky vědy o chování zvířat bývají získány většinou pozorováním a porozuměním. Žitý svět (Lebenswelt) jako takový tedy můžeme po vzoru Husserla považovat za „svět intuice“, kterýžto je fenoménem, jevem, a „jeho skutečnost se člověku ukazuje jen na půdě vědomí. (..) Nikdy se neukazuje tak, jak je sám o sobě, nýbrž vystupuje vždy v prožitku.“ (Nohejl 2001: str.18). Problém intersubjektivity tak Husserl řešil na základě „vcítění“, podle Schutze „rozumění druhému“, které vede přes „tázání po významových souvislostech prožitků jeho vědomí“ (tamtéž, str.50). Rozšiřuji-li zde společnost o další druhy tvorů, musím poznamenat, že se jistě člověk nedokáže do všech druhů tvorů vcítit stejnou měrou a ve stejné kvalitě. Navíc, jak Schutz (ale již i Husserl) uvádějí, lidský svět je členěn na zóny, kdy můžeme pociťovat prostorovou či sociální blízkost nebo aktuální, potenciální či znovuzískatelný dosah s daným subjektem. Půjdeme-li tedy v Čechách do přírody, nebudeme mít obavy, že potkáme tygra či dinosaura, ale spíše klíště. Naše vztahy k aktuálně či potenciálně dosažitelným zvířatům (příp. druhům zvířat) tak mohou mít jinou povahu. Další aspekt je nálepka, jakou zvířeti dáme podle začlenění do naší lidské společnosti. Tím myslím zvířata „volně žijící“, „v zástavbě“, „škůdci“, „domácí miláčci“, „hospodářská zvířata“ apod.. Nejen že kvalita vztahu může být podle začlenění zvířete odlišná, lidé mohou mít také jiný vztah např. k jistému „volně žijícímu“ hlemýžďovi, objeví-li jej u cesty v parku či ve vlastním jahodovém záhonu. V obou případech tady lidé hlemýždě mohou nahlížet pod jiným významovým úhlem, s jiným prožitkem. Přitom jde o účelné dělení s dalekosáhlými důsledky pro zvířata. Vezmeme-li si holuba a kočku domácí, pak (jak již bylo výše řečeno) oba druhy byly vyšlechtěny proto, aby nějak „sloužily“ člověku. V obou případech se však stalo, že se neuhlídalo jejich množení a oba druhy tak žijí jakožto „volně žijící“ zvířata v blízkosti člověka, ovšem spíše k jeho nevůli. Zatímco kočka domácí si však udržela svůj status domácího zvířete, holub „sklouzl“ do kategorie (volně žijících) „škůdců“ a jeho „hubení“ tak není nazíráno s takovým despektem jako „zabíjení“ koček, které mají stále dost příznivců ochotných se o ně postarat (a to přesto, že s holubem jsou spojeny některé kladné symboly, známým pojmem u nás je např. „holubice míru“ (o holubech viz článek Jerolmacka 2007: str.75)). Vraťme se ale ještě k Husserlově tezi o intersubjektivitě tvořené na základě tělesné podobnosti. Tato tělesná podobnost nám, jak jsem již uvedla, umožňuje vzájemné vciťování a podle něj pak člověk může v každodenním životě určovat své chování, jeho přijatelnost. (Ovšem nejen člověk – i třeba taková kočka dobře volí, co si může k člověku dovolit – co bude přijato jako „hra“ a co by bylo již útokem. Domácí zvířata vůbec často aktivně dodržují jistá „pravidla hry“ a tím se stávají aktéry společenského (kulturního) chování. Také se mezi lidmi říká, že takový kůň by na člověka ležícího v cestě nestoupl). Právě na základě tělesné podobnosti můžeme odhadnout, co je pro zvíře bolestivé, stresující, frustrující atd. a co naopak třeba příjemné. Jistý problém se vciťováním pak můžeme mít třeba s takovými mšicemi či bakteriemi, jejichž podobnost s naší tělesností už je značně omezená.. Z toho všeho lidé mohou vyvozovat potřebu a podobu ochrany, kterou tomu kterému tvoru cítí potřebu (a třeba i morální povinnost) poskytnout. 

 

Současné přiznání intersubjektivity mimolidským zvířatům

 

Podobně i někteří současní sociologové, kteří se vztahem člověka a zvířete zabývají, tvrdí, že „intersubjektivity je dosahováno jednáním a symbolický jazyk je jen jednou složkou jednání.“ (Krzysztof T. Konecki 2007: str. 4, ale i další autoři tohoto časopisu).  Konecki uvádí mezi inspiracemi k takovému pojetí pragmatismus a symbolický interakcionismus a odkazuje se na podmínku „definice situace“, jíž je kontext „zde a nyní“ a přítomnost těl, jejichž jednání je nějak vykládáno, výměny gest musí být oběma stranám do jisté míry srozumitelné a vhodnost výkladu jednání je dále v interakci ověřována. Takovou společenskou organizaci činů odlišných účastníků nazval Blumer ve svém díle „joint action“, kterážto nabývá nové hodnoty a je něčím víc než pouhým seskupením jednotlivých činů, které jej tvoří (Blumer 1969: str. 317). Mnozí sociologové ve svých článcích zmiňují výzkumy Sanderse (ClintonSanders: 1999, 2000, 2003), který se zabýval zejména vztahem člověka a psa, a Janet a Stevena Algerových (1997, 1999, 2003), kteří zkoumali život společenství koček a lidí v domácnostech, které vlastní více koček najednou (např. v monotématickém díle časopisu Qualitative Sociology Review o sedmi kapitolách se v každém článku vyskytl odkaz alespoň na jednoho z těchto autorů). Na jejich chování dokazují, že si kočky i psi jsou vědomi sami sebe, a odvolávají se přitom na indikátory přírodních vědců (např. kognitivního etologa Donalda Griffina (1976, 1992) a bioložku Marian Stamp Dawkins (1987, 1998)). Mimo jiné tak Alger a Alger dokládají, že kočky prožívají „široké spektrum emocí, mají schopnost učit se od druhých, přizpůsobit se situaci a prokazují komplexnost jejich chování v rámci kočičí společnosti.“ (Algerovi in Irvine 2007: str.7). Irvine také zmiňuje, že např. pes dokáže upřít svůj zrak na objekt, který právě sleduje jeho lidský společník a velice dobře interpretuje jeho projevy.“ (tamtéž, str.10)  Tvrdí tedy, že „konvenční jazykové pojetí „mind“ jakožto vnitřní konverzace[8] je neadekvátní a omezující.“. Jak píše, „jednoduchá definice „self“ je tedy problematická, protože tento pojem odkazuje k široké škále behaviorálních, poznávacích a emočních projevů chování“.  (tamtéž, str.8). Na základě Meadových myšlenek navrhuje pracovní hypotézu „self“ jako „představu (či představy) nás samotných (jako objektu), která se zjevuje ve vědomí, kterému přizpůsobujeme naše následné chování“. Jak dále uvádí, „pro Meada jako pro další následné generace sociologů, rozlišovalo „self“ lidi od zvířat. Mead si byl jistý tím, že „nižší zvířata“, jak je nazýval, nemají schopnost vidět se jako objekty.“  Dle Irvine se však v tomto mýlil. (tamtéž, str. 8). Zkoumání autorka podrobuje i klasické sociologické nahlížení na „selves“ jako na narativy a uvádí, že pro lidské subjekty se sníženým uvědomováním si sama sebe (např. postižené lidi) běžně konstruujeme příběhy z vnějšku. Některá mimolidská zvířata si však do jisté míry mohou narativy sama vytvářet (vnímat svůj život v souvislostech, plánovat akce[9] apod.) – podle Irvine  jde tedy spíše o míru, v jaké se ta která schopnost u zvířat vyskytuje, než o druh schopností; mimolidská zvířata mají schopnosti prožívat sociální život. Autorka tak namítá, že „neexistují žádné biologické, sociální či psychologické rozdíly, které by stály v cestě uznání zvířecího „self“; jde pouze o antropocentrismus či představu, že věci by měly být posuzovány ve vztahu k lidem.“ (tamtéž, str.12) Mimolidská zvířata si podle ní „zaslouží být uznávanými členy morální komunity, protože s námi sdílejí zájem v tom, abychom netrpěli.“ (tamtéž, str.17). I jiní autoři poukazují na nefér důvody, kvůli kterým je zvířatům odepřen přístup do intersubjektivního světa. Pru Hobson- West např. uvádí možný strach sociálních vědců, že by pojetí útlaku bylo začleněním této otázky zlehčeno, obava z obvinění z paternalismu, kdyby vědci mluvili „za zvířata“ a pouhou tendenci identifikovat sociální svět s lidskými bytostmi. (Hobson-West: str. 25). Přitom podotýká, že „hranice účinně vytváří „morální vzdálenost (odstup)“ v ohledu na konstruované „druhé“ “, kterým poté upíráme postavení v morálním světě. (tamtéž, str.26) Ve svém díle zmiňuje budování hranic, změnu hranic a rozmazávání hranic na příkladu laboratorních zvířat a říká, že „hranice samy o sobě - a  tak i kategorie načrtnuté hranicemi – nejsou  ani neměnné ani politicky neutrální“  (tamtéž, str.35) Zmiňuje také pojem „ko-produkce“, zavedený Jasanoffem 2004, kterýžto přístup zkoumá, jak řízení přírody (skrze vědomosti a technologie) a řízení společnosti (skrze moc a kulturu) se vzájemně ovlivňují a pojišťují. (tamtéž, str.36)

 

Dekonstrukce vědecké logiky

 

Kritice neunikne ani vědecká logika - ve společenskovědní diskuzi se nyní např. mluví o potřebě hypotézy, která by převracela klasickou vědeckou nulovou hypotézu. Na webu http://medinfo.upol.cz/PUVODNI/statistika/statistika.html je nulová hypotéza popsána takto:  „Volba statistické metody vhodné k řešení úlohy je problém klíčový. V zásadě jde vždycky o to, formulovat nulovou hypotézu jako jádro řešeného problému a pak posoudit, zdali je data možno přijmout jako očekávaný důsledek platnosti hypotézy- a případné pochybnosti jsou vysvětlitelné a zdůvodnitelné působením pouze náhodných vlivů. Není-li tomu tak, nulová hypotéza se zamítá jako nepřijatelná- a hledá se alternativní vysvětlení.“  U úsudku o psychice a schopnosti vnímat pak jde o to, že vědci obvykle předpokládají, že určitá zvířata nedokáží pociťovat nějaké vjemy, které člověk dokáže, pokud se neprokáže opak. G. A. Bradshaw and Barbara L. Inlay (2005) popisují, jak vědci nemají problém z pozorování chování zvířat usuzovat na lidské projevy a psychiku, ovšem když jde o úsudek opačný – tedy z lidské psychiky směrem na zvířecí, vykreslují zde ostrou hranici. Jak autoři uvádí, ta je však již dnes zpochybňovaná  a čím pokročilejší věda je, tím více uznává kontinuitu mezi člověkem a zvířetem. Článek tak volá po symetrii v pohledu na člověka a zvíře a pozměnění oné klasické hypotézy na předpoklad, že pokud se neprokáže, že dané zvíře určité schopnosti nemá, mělo by se předpokládat, že je má – zrovna jako člověk, neboť jsme také jedním ze zvířat. Takováto úprava nulové hypotézy se mi zdá v mnohém férovější alternativou než výše zmíněná klasická. Jakožto lidé máme totiž zkušenost pouze se svou specifickou podobou „bytí“ a z té bychom měli podle mého názoru při posuzování okolí vycházet (čímž ovšem netvrdím, že máme ignorovat věrohodné poznatky o odlišnostech).

 

Úvaha nad rostlinami jakožto možnými bytostmi a nad samotnou povahou intersubjektivity

 

Zde bych se ráda ještě na chvíli zastavila a zamyslela nad rostlinami jakožto živým jsoucnem, které je však jako takové často vnímáno jako odosobnělé (rostliny běžně zahrnujeme do „přírody“, bez ohledu na potřeby jednotlivých rostlinek, stromů apod.). Lze i rostliny považovat za intersubjektivitou obdařené „tvory“? Jistě s nimi do jisté míry dokážeme soucítit – poznáme, když prosperují nebo vadnou, když kvetou a plodí atd.. Dokáží však samy aktivně něco sdělovat svému okolí? Pro odpověď na tuto otázku se nejprve obrátím ke knize zajímavostí nazvané „Jak zpívá velryba?“, která se dá pokládat za popularizační výklad vědeckých poznatků, které tímto mají proniknout do širšího povědomí. Právě ono „širší povědomí“ nám přitom nejlépe odhalí motivy toho, proč se k určitým věcem v běžném životě přistupuje právě tím určitým způsobem. Autoři Gaede a Rehlander  v ní tvrdí, že komunikace mezi rostlinami existuje. Za jejich „slovo“ pokládají etylon, kyselinu metylsalicylovou, kyselinu jasmonovou či terpeny. Rostliny je prý vysílají a přijímají v plynné formě průduchy na spodní straně listu. Jak autoři tvrdí, „často i nejmenší koncentrace této vonné látky postačí jako krátká chemická zpráva. Takovéto „rozmlouvání“ pomocí vůní dokumentoval Ilja Raskin z Rutgers University v New Persey u tabáku. Rostlina infikovaná virem vysílala pomocí kyseliny metylsalicylové varování svým zdravým sousedkám. Jedna molekula plynu uvedla do chodu výstražný řetězec: zalarmované rostliny také začaly tvořit kyselinu metylsalicylovou a uvedly tak do pohotovosti svůj „imunitní systém“.“ (Gaede a Rehlander 2007: str. 99-100). Přestože tato komunikace mezi jednotlivými rostlinami (chceme-li, bytostmi) není slovní, běžný člověk bez přístrojů ji není schopen vnímat a existuje pouze mezi rostlinami, dokáží ji vědci jakožto aktivní komunikaci rozeznat. Zde jsou dále zajímavé také zveřejněné výzkumy Cleva Backstera[10], experta, jehož test je dodnes používán na polygrafech (detektorech lži). Ten zaznamenal v roce 1966 na svém přístroji reakce jak rostlin, tak i např. samotných lidských buněk na různé podněty. Především však reakce rostlin na smrt jiného živočicha – čímž by se již jistý typ „komunikace“ v rámci druhu rozšířil i na mezidruhový. Backster na základě toho vyjadřuje názor, že „západní věda přeceňuje roli mozku pokud jde o vědomí.“ Podle něj byly „například napsány celé knihy o vědomí atomu. Vědomí může existovat na různých úrovních. Existují velmi úspěšné pokusy prokázat, že vědomí přežívá smrt těla. Vše nasvědčuje tomu, že vědomí by se nemělo automaticky svazovat s šedou kůrou mozkovou, naopak, existuje silné podezření, že spousta paměti není uschována v mozku.“ (Jensen Derrick: 2.2.1966; o emocionálních projevech rostlin Backster, C.: 1968) Přestože jsou tyto názory již dost diskutabilní a nelze automaticky pokládat rostliny za vědomím obdařené aktéry, zaujalo mě, že ve stejném duchu proběhla i debata v diskuzním fóru stránek www.veg.cz. V té jeden z účastníků vyjádřil pocit, že stromy si navzájem předávají zkušenosti a tudíž vykácíme-li les, zničíme tak jeho dědictví. Další se svěřil se zajímavou osobní zkušeností. Zdědil zahrádku se „starými i novými“ stromy, a ač mu prý všichni radili, aby staré stromy vykácel, nechává je „dožít svůj život“, neboť věří, že mají „svou krásu a především duši“. Po takovém vcítění se do stromů se prý začal vyhýbat dřevěným výrobkům, neboť „ani dřevo se nevyrábí v továrně“ a je tedy „bolestí vykoupeným materiálem.“ V této souvislosti je zajímavé, že spousta vegetariánů, veganů a ochránců zvířat svůj „boj“ započala poté, co navázala osobní vztah s živým zvířetem (např. i Čejka). Také Lorenz tvrdí, že „s radostí z živého tvora vzniká (…) u každého dítěte, které je vůbec schopno hlouběji vnímat, láska ke všem živým bytostem“ (Lorenz 1997: str. 162). Toto však neplatí jen u dětí, ale i řadu dospělých citlivých jedinců. „Procitnout“ z naučené lhostejnosti (zejména vlivem informací a osobních zážitků) může člověk i ve věku dospělém (viz např. zmíněný Čejka). Málokdo z nás dnes zabíjí zvířata, jejichž maso jí, a kácí stromy, jejichž dřevo mu slouží – a přitom radikální forma odosobnění, technokracie a s tím spjatá ztráta pocitu sounáležitosti a odpovědnosti je schopna tolerovat „koncentrační tábory“ v nejširším slova smyslu. Jistě lze namítnout, že při zahrnování stromů a rostlin tabáku do oblasti „společenských bytostí“ již může jít o přenášení vlastní zkušenosti na druhé (nám již spíše jen přeneseně podobné) organismy. To, že jde o nějakou komunikaci v podobě látkové výměny, nebo dokonce o jakousi pouze tušenou komunikaci, ještě samo o sobě neznamená, že bychom měli prohlásit, že rostliny jsou pro nás nabyté intersubjektivním potenciálem. V tomto směru by se pak dalo hovořit i o komunikaci atomu a neživých hmot (a Beckster tak také činí[11] - podobně se také tradují – v jistém smyslu komunikativní -  účinky jednotlivých nerostů apod. na lidskou psychiku a zdraví) a přitom ty jsou obecně lidmi řazeny mezi stavební prvky, popř. suroviny, ne individua. Rozšířením intersubjektivity na jiné tvory, než jakými jsou lidé, jistě dáváme všanc hranice skupiny kompetentních aktérů. Jsem přesvědčená, že při prolamování těchto hranic  hodně záleží na obecném povědomí a pocitech z mezidruhové komunikace. Většina lidí nedokáže identifikovat např. „vystrašenou květinu“, pozná však, když se jí nedaří a vadne. O poznání lépe se nám dále chápe moucha, když prchá před plácačkou, kočka, když olizuje svá mláďata a přede, nebo pes, když napadne neznámého „vetřelce“. Tyto evidentní tělesné projevy (a tělesná podobnost vůbec – jistě lze zvážit důležitost existence obličeje) dávají průchod naší interpretaci a společnému jednání v sociálním prostoru. Existují tedy mimolidské bytosti, s nimiž v běžném, každodenním životě interagujeme, soucítíme s nimi a navazujeme s nimi úzké osobní vztahy, jejichž chování dokážeme poměrně smysluplně interpretovat (tedy i příp. rozeznat sebeuvědomění si sebe sama a  také komunikaci mezi jedinci stejného druhu), a které tedy zahrnujeme do oblasti intersubjektivních vztahů. Z toho vyplývá, že přiznaná intersubjektivita není otázkou podrobného zkoumání životních funkcí a schopností daného druhu přírodovědci (přestože jejich poznatky také samozřejmě pronikají do obecného povědomí a chápání světa), ale že spíše vychází z běžných interakcí a strategií v sociálním životě lidí, z jejichž postoje ji lze rozeznat. Ostatně, v rámci mnou chápaného světa nikdy nedostanu šanci vtělit se do jiného člověka než jsem já a jen na základě výchovy, zkušeností a porozumění jakýmsi společným pravidlům a pravidelnostem jsem zařazována do společného sociálního života s ostatními aktéry (o kterých můžu věřit, že mají větší či menší schopnost sebe-uvědomění).

 

Povaha aktérství mimolidského zvířete

 

Poté, co jsem se vypořádala s otázkou intersubjektivity ve vztahu k mimolidským bytostem, bych se ráda blíže věnovala otázce statusu zvířete jako aktéra. Budu se tedy nyní ptát „jaký je status zvířete jako aktéra a jaká je povaha zvířecího jednání a interakce“ a také „nakolik je vůbec potřeba, aby dané zvíře z našeho pohledu opravdu splňovalo Meadovy požadavky sebe-uvědomění“ - tedy jaká je nutná povaha partnera v takovém intersubjektivním vztahu, kdy jsou oba aktéři obdařeni jistým morálním (a tedy i kulturním) statusem.

 

Jaký je status zvířete jako aktéra a jaká je povaha zvířecího jednání a interakce?

 

  • Kritika Meyera a Jeppersona

Termín „sociální aktér“ lze vyložit jako označení pro někoho, kdo se jistým způsobem účastní utváření společnosti. To je velice široká definice, neboť, jak jsem již zmínila, samu „společnost“ lze pojímat různými způsoby a samo její utváření má nekonečno podob. Navíc - jelikož jsem již v první kapitole nastínila své široké nahlížení „sociálna“ a v další vyložila možné intersubjektivní kompetence mimolidských zvířat - je asi mnohým čtenářům jasné, že se nebudu omezovat na klasické teorie aktérů čistě lidské společnosti. Přesto bych zde pro vymezení se jeden takto pojatý článek z roku 2000 (tedy relativně nedávné doby) uvedla. Meyer a Jepperson se ve svém textu opírají o Meadovu definici „generalizovaného druhého“, kdy jsou aktéři definováni jako ti, co mají schopnost a zodpovědnost jednat vůči sobě a vůči širšímu kulturnímu rámci jako někdo „druhý“. Meyer a Jepperson tvrdí, že postupem času docházelo k přemísťování aktérství, které bylo dříve sférou transcendentálních autorit (bohů) či přírodních sil do společnosti. Autoři popisují postup v západní společnosti „od bohů k církvi, od církve ke státu a od církve a státu k individuálním duším a později občanům.“ Šlo tedy, jak autoři uvádí, o „kulturní odvození“ (které je založené na hodnotách). (Meyer and Jepperson 2000: str.101).  Je tedy vhodné poznamenat, že jako takové opět podléhá dobovým názorům a může být rozšířeno i o mimolidské bytosti jakožto nositele. Jak již bylo zmíněno, i mnohá zvířata vykazují v mnoha směrech kulturní chování a je jim připisován „kus božího“. Jako jedinečnou hodnotu moderního aktérství autoři zmiňují jeho konstrukci pro různé účely, tedy povaha samotného aktérství není nic pevného, neměnného a opět lze předpokládat, že se odvozuje od vztahů mezi samotnými „hráči“ příslušné „hry“ než ze samotné přiznané povahy nositelů aktérství (tuto úvahu jsme již zmínila u Latoura). Přesto však autoři dále v článku aktérství zvířatům odpírají. Jak uvádějí, např. velrybám prý mohou být sice přiznána jistá práva, avšak obhájci těchto práv mohou být opět jen lidé, což dle autorů znamená, že velryby nemohou být samy aktéry. Tvrdí, že „aby byla entita s přiznanými zájmy viděna jako legitimní aktér, je potřeba dalšího kroku: kulturní konstrukce schopnosti a pravomoci jednat sám za sebe. (..) V moderním systému vychází tato schopnost z širšího kulturního systému a může být nejlépe viděna jako kulturní odvození původní duchovní agendy.“ (tamtéž, str.105) „Řádný moderní aktér“ tedy podle nich „přijímá odpovědnost jednat jako agent představovaného přírodního a morálního zákona. Jinak riskuje obvinění z nekompetence nebo korupce.“ (tamtéž, str. 108) Na oponenci tohoto tvrzení lze jen zopakovat přesvědčení, že i jiná zvířata než jen lidé dokáží „hrát podle pravidel“ a přijímat nějakou zodpovědnost, jako i tvrzení, že aktérem nemusí být pouze ti, co záměrně hru řídí, nýbrž také ti, které hra musí vzít v potaz a začlenit je do svých praktik či „sítí“ (viz Latour).  Moderní aktér dále dle autorů prožívá napětí mezi legitimizovaným self a agendou pro toto self. Autoři uvádí na příkladu univerzity jakožto aktéra, že jeho zájmy coby „syrového“ aktéra[12] a cíle mohou být odlišné (zájmy jsou produkovat vzdělání a výzkum s malými náklady a cílem je mít efektivní management, co největší počet drahých profesorů a celou řadu prestižních programů). (tamtéž, str.110). Zde pokládám za zajímavé, že za agenta uznali autoři i univerzitu, tedy neživý  „objekt“ (systém, jakým se organizuje vyšší vzdělání), kterému může být aktérství leda připisováno a opět za ni musí jednat jistí lidští „aktéři“ (málokdo by instituci univerzity připisoval duši a nějaký záměr – ten je pouhou konstrukcí těch, kteří s ní operují). Ve stejném smyslu by se navíc o onom „napětí mezi legitimizovaným self a agendou pro toto self“ mohlo mluvit i v případě zvířat – např. zájem kočky jakožto živého tvora, který hledá potravu (tedy nastolená agenda je obživa, udržení života), by mohl být chytit myš, usmrtit ji a sníst s co nenižší vynaloženou energií. Avšak jako predátor, který se má čím pyšnit, bude nejprve myši demonstrovat svoji moc, pohraje si s ní a dostane-li příležitost, pochlubí se ještě svému okolí. Až teprve pak ji usmrtí (a pak se uvidí, jestli vůbec na myš měla chuť). V obou případech jde tedy primárně o jistou entitu, která má svůj připisovaný základní (zdánlivě jednoduchý a nesobecký, přestože ekonomický) mechanismus života, avšak při své činnosti plýtvá energií (či finančními zdroji) a jedná daleko více demonstrativně vůči svému okolí. Tím se zároveň symbolicky vyjadřuje a upevňuje si pocit moci  - a tím i postavení ve společenské struktuře.   Autoři tedy aktérství vnímají jako něco, co je odvozeno z kultury, ovšem, podle mého názoru, neprávem kulturní a symbolické chování mimolidským zvířatům upírají – i další zvířata (než jen lidé) znají jistá „pravidla hry“ a umí si v jistém smyslu vydobývat svá „práva“. Kromě toho však považuji takovéto vymezení „aktéra“ za příliš úzké – jak již bylo výše zmíněno, jakákoliv komunikace je do jisté míry symbolická, samotné aktérství jednajících se vyjevuje až v kontextu komunikace a jeho efekt se vyjevuje coby „joint action“.

 

  • Podoby přiznaného aktérství zvířatům

Někteří další sociologové již dnes však uznávají aktérství zvířat a zkoumají jeho povahu. Např. zde mohu zmínit zajímavý výzkum Franklin, Emmison, Haraway a Travelers, kteří zkoumali vliv přítomnosti domácího zvířete v zájmovém chovu (zejména psa a kočky) na zdraví jeho lidských společníků. Autoři článku tvrdí, že ač je zlepšený zdravotní stav  chovatelů vykládán většinou tím, že zvířata nahrazují člověku chybějící vztah s lidským partnerem, zdravotní stav se zlepšil i těm lidem, kteří již s partnerem žili a pořídili si domácí zvíře. Také se ukázalo, že záleží i na typu zvířete - pro zlepšení zdravotního stavu se např. užitečnějšími ukázali psi než kočky. Psi se dle jednoho výzkumu (Kaminski et al. 2004 – str. 47) ukázali jako schopnějšími v porozumění lidskému chování než vlci či šimpanzi – snad také díky jejich domestikaci. Tím autoři poukazují na přehlížení toho, že by mimolidská zvířata mohla lidem něco dávat i „jako (specifická) zvířata“, že mohou mít nějakou osobitou hodnotu, popř. že tuto hodnotu může mít vztah člověka s určitým mimolidským zvířetem.  Autoři tak tvrdí, že samotné aktérství mimolidských zvířat je podceňováno. Podle autorů jsou teorie, které tvrdí, že „účinnost společenských zvířat pro lidské zdraví záleží na ochotě lidí promítat si lidské významy (lásky, péče, citů, loajality apod.) do zvířecího chování a jednání, které jednoduše neexistují nebo nemohou být dokázány, že existují“, teoriemi antropomorfními, a tak zvířatům neprávem odepírají komunikativní schopnosti (Franklin, Emmison, Haraway and Travelers 2007: str. 46). „Setkání zvířat s lidmi tak byly brány jako jednosměrné výměny odpírající zvířatům intersubjektivitu v jejich opravdových sociálních interakcích“. (tamtéž, str. 47). Jak dále uvádějí, dnes již mnozí autoři představují zvířata jako vědomé aktéry (Deleuze and Guattari 1999; Bruno Latour 1993; Haraway 2003 a další). Např. Deleuze and Guattari  nazvali svou metodu „becoming animal“, která má poskytovat zkušenosti, které přenáší lidi nad sebe sama. Jde o experimentální stav zproštění  identity a ještě  o víc – jak navrhuje slovo „becoming“: „Paralelní světy zvířat nabízí možnost vtěleného osobního rozšíření nad omezení dané lidskou povahou, zkušenost propojenosti a vytváření nového lidsko-zvířecího živého světa“. ( Franklin et al 2007: str. 49)  Pro zkoumání vztahů člověka a jiných zvířat navrhují autoři „trans-druhovou“ metodologii, která by měla zahrnovat jak práci etnografa, tak i veterináře a etologa a skloubení přístupu sociálně antropologického, etnometodologického a kognitivně etologického. (tamtéž, str.52). Také navrhují zkoumat vztah člověka a určitého zvířete nejen analýzou textových materiálů, ale zejména analýzou videozáznamů, z nichž by bylo možné vysledovat i nonverbální prvky oboustranné komunikace.

Vezmeme-li v potaz konstruktivistické teorie a teorie labelingu, pak zvířata mohou dosahovat aktérství pomocí přístupů a pojmosloví, s jakým k nim lidé přistupují. Jednou takovou strategií je pojmenování zvířete, chceme-li mu přisoudit osobnost. Taylor ve své práci popisuje, jak důležité bylo pro pracovníky útulku zvířata brzy po přijetí pojmenovat a mluvit o nich v mužském či ženském rodě, ne jako o „onom“ zvířeti; Philips (1994) se zas strategií ne/pojmenovávání a druhu pojmenovávání zabývá u případu laboratorních zvířat atd.. Dalším příkladem by mohlo být přisouzení biografie zvířete na stránkách, kde lidé hledají domovy pro opuštěná zvířata, si lze přečíst spoustu příběhů, které nejen za zvíře opatrovník vypráví, ale také si jimi vysvětluje specifickou povahu a chování zvířete, které si leccos pamatuje, má své šrámy na duši a hledá tedy svého majitele, který by jeho (či její) předchozí zkušenost zohlednil a choval se ke svému svěřenci ohleduplně. Sama jsem zažila situaci, kdy jsem téměř dva měsíce 3-5 krát týdně chodila na návštěvy za kočičkou Amélií do útulku, které jsem se chtěla ujmout, neboť vedoucí útulku byla přesvědčená, že má po několikátém přemístění zlomenou osobnost, navíc že je stále plachá a díky svým předchozím zážitkům nedůvěřivá a musí se na ni pomalu, aby si nejprve zvykla alespoň na nového člověka. Vedoucí útulku chtěla, aby mi Amélie bez obav seděla na klíně, což byl vzhledem k Améliině problematické povaze dost vysoký požadavek – přestože jsem se snažila u ní vždy hodinu, dvě pobýt. Ke konci pak dokonce dostal personál útulku nařízeno, aby sledoval, jak se ke mně kočička chová. – Konstruovaný příběh života mimolidského zvířete a jeho (tedy vlastně „její“) prokazovaná důvěra tak byly velmi důležitými při rozhodování o Améliině  budoucnosti. Jak Taylor (2007) ve svém článku také podotýká, lidé mají status zodpovědnost nesoucích osob a je tedy na nich, aby domácí zvíře chránili a starali se o něj a je-li tedy dané zvíře agresivní či jinak nepříjemné okolí, vina se většinou přisuzuje člověku, se kterým zvíře žilo, nebo, dodejme, situaci, ve které se nacházelo.

 

Ve zkratce tedy tvrdím, že i mimolidské zvíře můžeme nahlížet jako sociálního aktéra nabytého určitou agendou, biografií a právy, se kterým specificky jednáme a vyjednáváme společnou „realitu“. Aktérem se však v jistém smyslu může stát i bez vlastního explicitního přičinění – tím, že dle něj řídíme své jednání a zařazujeme jej do vztahových sítí.

 

Nakolik je potřeba, aby dané zvíře z našeho pohledu opravdu splňovalo požadavky sebe-uvědomění?

 

V úvodu této kapitoly jsem vznesla ještě další otázku, a to sice nakolik je vůbec potřeba, aby dané zvíře z našeho pohledu opravdu splňovalo Meadovy požadavky sebe-uvědomění; jaká je nutná povaha partnera v takovém intersubjektivním vztahu, kdy jsou oba aktéři obdařeni jistým morálním (a tedy i kulturním) statusem. Částečně jsem na tuto otázku již odpověděla, nicméně jsem se blíže nezabývala specifickým postojem k mimolidským zvířatům, k němuž nás morální uvědomění vede. Především lze říci, že ač by se za „aktéra“ v určité sociální situaci či síti dal považovat i (škatulkovaný jako) „neživý objekt“, povaha našeho vztahu k živým a neživým věcem je rozdílná. To je dáno tím, že „neživým“ věcem zpravidla přisuzujeme pouze tu hodnotu, kterou mají vzhledem k naší existenci (zde  míním potřebu sebezáchovy, uchovávání vzpomínek apod.) – jde tedy spíše o (sobecky) racionální úvahu či sentiment. Na rozdíl od toho ke zvířatům (včetně lidí) cítíme soucit, který je dán přiznáním vlastního zájmu a potřeb, schopností vnímat a naší schopností tyto potřeby rozeznat a vciťovat se do příslušných subjektů těchto pocitů. Přiznaná práva těchto zvířat tak jsou dána tím, jaké potřeby a schopnosti vnímat u nich rozeznáme.  Zde bych ráda uvedla přístup schopností (capability approach), jak jej ve své knížce o spravedlnosti popisuje Nussbaum (Nussbaum: 2007) která různé schopnosti zvířat (včetně člověka) staví na „spravedlivější“ pozici vedle sebe a tím více překonává antropocentrický postoj. Ve své kapitole o spravedlnosti vůči zvířatům totiž tvrdí, že každé zvíře (včetně člověka) má nárok na důstojný život, jejich prospívání a vůči mimolidským zvířatům tak máme morální závazky – podobně jako k postiženým lidem, kteří také nemohou plně participovat ve všech sférách lidské společnosti, ale jejich práva jsou široce uznávaná. Nussbaum rozvíjená „perspektiva schopností“ tedy předpokládá, že „dobro sídlí v příležitostech prosperovat, ne pouze ve schopnosti vnímat“ (Nussbaum 2006: 361). Jde tedy o rozvíjení (přirozených) schopností s ohledem na prostředí, ve kterém se zvíře nalézá (lidská společnost, volná příroda apod.), a na jeho požadavky – život určité bytosti tak nevykořeňuje, ale vnímá jej v souvislostech, indexikálně a reflexivně. Autorka zde tvrdí, že např. dítě trpící vážnou mentální poruchou je ve skutečnosti stále v odlišné situaci než např. šimpanz, neboť žije jakožto „člověk“ primárně v lidské komunitě a záleží tedy na jeho vztazích s ostatními (převážně zdravými) lidmi (ne s šimpanzi), bude-li prospívat. Stejně tak je důležité např. poskytnout společenským psům dostatečnou výchovu, aby v lidské společnosti obstáli – jako i děti trénujeme chodit na nočník a později do školy, ač třeba v daný moment takovouto snahu neocení jako přínosnou. Autorka dále nepovažuje trénování schopností zvířat, při kterém zvíře prožije svou dokonalost, za nic špatného. Nezabývá se tedy pouze obecně postavením zvířat vůči člověku na této planetě, ale identifikuje i společenství, ve kterém je zvíře aktérem a ve kterém může tedy prosperovat nebo (v krajním případě) trpět. Jak už bylo zmíněno, nezáleží přitom pouze na tom, nakolik dané zvíře (podle odborníků) může cítit – každá námi rozpoznatelná schopnost daného druhu je pro nás zavazující a měli bychom ji zohlednit. Při takovém zohledňování bychom pak měli stavět základní potřeby všech zvířat nad poptávku lidí po „luxusu“. Těmito tvrzeními autorka utváří specifické aktérství založené na uznání každé schopnosti (které musíme jistým způsobem porozumět a tedy je prostředkem komunikace s námi) a jisté spravedlnosti. Samotná schopnost abstraktního myšlení a uvědomování si sama sebe, která bývala přiznávaná výhradně lidem, tak pozbývá na své veledůležitosti a řadí se jako jeden z mnoha dalších atributů, které je třeba sledovat a respektovat.  V tomto názoru Nussbaum zdaleka není osamocená – je typický pro méně antropocentrické přístupy. Jak uvádí Ondok, např. Tailor „racionalitu (…) pokládá za jeden ze způsobů genetického vybavení, souřadný s každým jiným“ (Ondok 1998: str.27) a biocentrická koncepce údajně „neuznává, že reflexní vědomí jako specifický fenomén znamená novou, svébytnou kategorii v oblasti živé přírody.“ (tamtéž, str. 25)..  Nussbaum uvádí mezi metodami, jak identifikovat schopnosti a jejich význam pro jiná zvířata, soucitnou představivost, teoretické vhledy o důstojnosti opravovat, čistit a rozšiřovat úsudky i představy a také schopnost narativů. I tento přístup je sice založený na jednostranné antropocentrické definici, ale jak autorka podotýká, někde začít musíme a „jakékoliv hluboké a vážné morální cvičení by bylo lepší než současné jednostranně sloužící a nedopečené myšlení, které většina z nás má“. (Nussbaum 2006: 355) Nussbaum dále nepokládá „přírodní řád“ za spravedlivý a dobrý, v mnohých situacích považuje lidský zásah za morálně oprávněný a říká, že je „přijatelné, aby tyto [mezidruhové, zejména co se vztahů člověk a jiné zvíře týče - poz. aut.] vztahy byly regulovány spravedlností, namísto bojem o přežití a mocí, kterýžto princip nyní převládá.“ (tamtéž: 326) To je zvláště důležité v době, kdy není místa na Zemi, které by člověk nemohl (ať už přímo či nepřímo) poškodit, ba zničit.. Do své perspektivy schopností a odvozené zodpovědnosti tak autorka zahrnuje morální nároky pozitivní i negativní, tedy jak to, abychom (záměrně či vlastní vinou) neubližovali druhým, tak i to, abychom nenechali jiné bytosti trpět, když jsou naše základní potřeby uspokojeny; a to tím spíš, jsme-li jakožto lidé tímto utrpením sami také vinni. (tamtéž: 372). Uvádí, že co se zakladatelských náboženských textů týče, ve všech je zakázáno násilí a nařízeno morální správcovství nad zvířaty a „overlapping consensus“ je zde slibnější než u genderové rovnosti, neboť v mnohých textech se nařizuje ženě, aby byla muži podřízena. Přesto však genderové nerovnosti byly leckde překonány (na rozdíl od krutostí, které pácháme zvířatům).

 

Z výše napsaného je zřejmé, že je naší (více či méně uvědomovanou) volbou, co všechno přijmeme za kompetence aktérů a na jakém základě je budeme identifikovat. Spolu se znejasněním pojmu „společnost“ a/či  „sociálno“ je třeba se ptát i po nové definici „aktéra“. Klasické teorie mimolidským zvířatům aktérství upíraly a to jednak z přesvědčení, že nejsou schopná symbolického jednání, a jednak díky samotnému upínání se na povahu aktéra. Zvažujeme-li totiž pouhé vztahy mezi nimi, ze kterých se sociálno skládá, můžeme za aktéry považovat i neživé předměty. Otázka tak spíše zní, jaké je specifikum aktérství mimolidských zvířat. Zde hodně záleží, jaké potřeby jim přisoudíme a nakolik je dále bereme (zejména morálně) v potaz. Jak z teorie, kterou rozvíjí Nussbaum, vyplývá, jde zde o velkou výzvu.

 

 

Občansko - právní status

 

Přestože je tedy mimolidské zvíře, jak jsem výše argumentovala, uznatelným sociálním aktérem a subjektem se svými potřebami a přiznávanými zájmy, je v občanském zákoníku stále definováno v kontextu práva jako věc. Pro doplnění pohledu na mimolidské zvíře v lidské společnosti se svými pravidly bych se nyní ráda chvíli této skutečnosti věnovala.  Jakožto věc by totiž mělo mít každé zvíře svého „vlastníka“, jinak se stává „věcí ničí“, tzv. „res nullius“. V našem  platném občanském zákoníku však není vymezen status věci, která nikomu nenáleží, a vymezuje se tedy pouze vztah k věcem ztraceným nebo opuštěným. Zde v § 135 existuje  ustanovení, že  „(1) Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do šesti měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví příslušné obce“. Toto ustanovení platí dle odst. 4 „přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné“. Např. kočka se  jakožto ochrany hodný živočich považuje za zvíře v zájmovém chovu  - tedy věc „něčí“ a vždy se tedy předpokládá minimálně nějaký „skrytý“ majitel (analogicky k „věci skryté“ – viz výše). To se týká i jejích potomků - v zákoně č. 40/1964Sb. občanského zákoníku v 2. části , hlavy 1. § 123 je uvedeno: „Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi“.  Ten, kdo se tedy ujme toulavé kočky z kočičí kolonie, u které se nepředpokládá, že by si na ni mohl někdo činit majetnický nárok, a tím si ji přivlastní, stává se jejím držitelem (kde „skrytý majitel“ je tušený alespoň coby majitel předka této kočky). Držitel je dle § 129 zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ten, kdo „s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe“. Dle § 130, odst. (1) téhož zákona pak platí, že „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná.“ V opačném případě je dle §131 odst. (1) povinen vrátit věc majiteli. Dle §134 odst. (1) se pak „oprávněný držitel (..) stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“   Výjimkou z právě uvedených pravidel stanovili zákonodárci zvíře, které tvoří původní populaci, která v našich končinách přežívá samovolně: zákon na ochranu zvířat proti týrání č.149/1992 Sb. zde v  § 14, odst. 5  uvádí: „ zakazuje se odchyt jedinců druhů původních volně žijících zvířat na území České republiky pro chov ve farmovém chovu, zájmovém chovu nebo chovu, jehož cílem je domestikace“. Přitom je však, nutno dodat, tento zákon omezen na ochranu obratlovců, u kterých se předpokládá, že jsou schopni cítit bolest.

Zákony na ochranu zvířat si tvoří každý stát sám a dosud nejsou stanovené celosvětově uznávané principy. Mimolidská zvířata a jiné přírodní bytosti, které nemají možnost rozhodnout se, kterým zákonům chtějí podléhat, a nemohou např. žádat o azyl v jiném státě (popř. unii států), jsou tak postavena do jaksi „osudové“ situace, kdy hodně záleží na zvyklostech a postojích lidí v daném státě. V našich podmínkách to např. znamená, že buď mají majitele, kteří jsou dostatečně morální, aby jim umožnili důstojný život, nebo na nich majitelům příliš nezáleží (a pak je na štěstí, dokáže-li se jim nějaké provinění z nedbalosti, ne-li z týrání); nebo je mohou „cizí“ lidé vydržovat  (a brát tak třeba „opuštěné“ kočce milovanou svobodu, na kterou si již zvykla, bez ohledu na její zoufání si), upírat jim potravu (např. holubům různými zákazy), jinak nepřímo je poškozovat (např. ničením jejich životního prostředí), beztrestně (avšak v rámci pravidel) ničit coby „škůdce“, či je naopak chránit,...Co se týče vlastněných zvířat, pak by z jistého pohledu mohlo jít u mimolidských obratlovců o obdobné postavení, v jakém jsou malé děti či staří lidé[13], avšak ty jsou přeci jen chráněny obecnou deklarací o lidských právech a mají ve společnosti o něco výhodnější postavení. Jistým „pokrokem“ ve vztahu k tomu, jak zákony reflektují mimolidská zvířata jakožto aktéry nabyté určitými právy, zde, dá se říci, je, že již vznikají úmluvy o ochraně zvířat v rámci EU, což se však děje zejména díky provázání hranic a utváření pravidel pro společné obchodování - např. existuje Evropská úmluva o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely (78/923/EHS)[14] , Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě (20/2000 Sb. m. s.) či Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu (19/2000 Sb. m.s.). Přestože tyto úmluvy dále uchovávají „nespravedlivé“ rozdělení zvířat dle věcného užitku pro lidi (na laboratorní, hospodářská, zájmového chovu apod.), alespoň stanovují jistá mezinárodní minima, která by  každý občan zúčastněných států měl mimolidským zvířatům zajistit. A pokud tak neudělá, je zde alespoň naděje pro zneužívané mimolidské bytosti, že se jich zastane někdo v „sousedství“ či pachatel dokonce takovým zacházením s živou bytostí poruší práva jiného člověka na majetek a ten se bude hájit. Majetková práva však leckdy vyznívají v souvislosti se zvířaty dosti rigidně a není zde taková kontrola jako např. u dětí, které většinou chodí do školy, k lékaři apod. (pokud ne, je zde pojato podezření) – a tam lze také do jisté míry diagnostikovat příznaky případného zanedbání péče či týrání.  Podle listiny základních práv a svobod[15], oddíl první, čl. 12 , odst. (1) je dále „obydlí (..) nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.(2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.“ Zvířata coby věci přitom nemají takového zastání jako lidé a samotný pracovník veterinární správy, se kterým byl pro výzkumné účely[16] provedený rozhovor, uvedl, že získat povolení k domovní prohlídce z důvodu nahlášeného týrání zvířete je téměř nemožné. Zde tedy vzniká velký problém, neboť když potenciální pachatel dostane výzvu, aby předvedl např. vlastněnou kočku na posouzení, může přinést i docela jiného jedince. I kdyby však přinesl totožnou kočku, tak pokud ta není ve stavu opravdu velké fyzické nouze, nemá moc šancí na odebrání..

Pojetí zvířete coby „věci“ v našem zákoníku může v určitém smyslu znamenat degradování mimolidského zvířete coby právního aktéra. Postavení zvířete před zákonem je dále možné přirovnat k pozici závislého „dítěte“, které musí někdo zastupovat. A právě proto jsou zvířata jako i jiné závislé osoby nutně vystaveny většímu riziku špatného zacházení. I u nově narozeného dítěte či málo schopného lidského jedince (např. vlivem postižení) se však uznávají všechna možná práva, povinnosti a kompetence stanovené obecně pro „fyzické osoby“, jakými jen může disponovat, a i tito méně způsobilí jedinci jsou tedy právně mezi fyzické osoby přijati (viz Občanský zákoník, zákon č. 47/1992 Sb. oddíl první, §7 – 10). Tedy – na rozdíl od mimolidských zvířat - nejsou označeni za „věci“, se kterými lze obchodovat a jejichž „cena“ (i přeneseně vzato) je často odvozována z toho, jak mohou být pro své majitele užitečnými. Nebudu zde spekulovat, zda by se mimolidskému zvířeti dal právně přiřknout lepší status než je „věc“, na to se necítím dost kompetentní a je jasné, že v současné situaci nelze zvířata jen tak vyškrtnout z artiklu „zboží“. Omezím se tedy na své přesvědčení a zkušenost, že spousta lidí (jež nemají vztah s mimolidskými zvířaty za povolání – pak je přístup ke zvířatům určen jakýmsi vnitřním řádem instituce) v mnohém ohledu alespoň ta nejbližší mimolidská zvířata při běžné interakci spontánně jako aktéry uznává a věnuje jim pozornost a péči, která dalece přesahuje základní potřeby stanovené zákonem. Takovýto „nadstandard“ zvířatům často poskytují i občanská sdružení věnující se ochraně zvířat pro svou vlastní hodnotu. V současné době se navíc organizace na ochranu zvířat z různých zemí spojily ve snaze prosadit zavedení  Obecné deklarace OSN o ochraně zvířat, která by mimolidským zvířatům po právní stránce zajistila nadnárodní důstojné postavení v lidské společnosti.

 

 

Ostatní motivy ochrany

 

Ochrana zvířat může mít samozřejmě i své racionální důvody, nemusí být pouhou (až „přirozenou“) reakcí na vciťování se do nám podobných, jak by se snad z výše popsaného mohlo zdát. Vezměme si např. potřebu druhové diverzity v naší „pozemské společnosti“ a tedy ochranu ohrožených druhů, potřebu změny celkového přístupu k mimolidskému, který by vyústil v ekologičtější způsob života (viz různé ekoetické teorie), strach z šíření agresivity a násilí, které by špatné zacházení se zvířaty mohlo podnítit[17] , nebo naopak strachu státních orgánů z protestů a nepokojů, nevěnovali-li by ochraně zvířat náležitou pozornost nebo třeba potřeba konkrétního jedince chránit zvířata z čistě osobních důvodů,.... Z motivů vyjádřených v evropském zákonodárství můžeme jednak uvést pociťovanou nutnost sladit mezinárodní pravidla vzhledem k obchodování se zvířaty. Jak jsem již uvedla na konci předešlé kapitoly, např. Evropská úmluva o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely(78/923/EHS) říká, že byla zavedena mj. také vzhledem k tomu, že „existují rozdíly mezi vnitrostátními zákony na ochranu zvířat chovaných pro hospodářské účely a že tyto rozdíly mohou vést ke vzniku nerovných podmínek hospodářské soutěže, a tak nepřímo ovlivnit fungování společného trhu“. Dalším motivem je závazek ke kulturním hodnotám v rámci EU:  Např. Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní dopravě (21/2000 Sb. m. s.) byla sepsána mj. „vzhledem k úmyslu Rady Evropy vytvořit užší jednotu mezi svými členy, jíž by byly chráněny a zdůrazněny myšlenky a principy, které jsou jejich společným dědictvím“ (viz úvod této dohody). Nakonec můžeme zmínit potřebu ochrany „slabších  členů společnosti“ či naopak  zvířat, která mají jistý význam pro konkrétní lidi ale i společnost – a to zejména u zájmových chovů: v preambuli Evropské dohody o ochraně zvířat v zájmovém chovu se uvádí, že členské státy Rady Evropy ji vyhlašují mj.  „..uznávajíce, že člověk má morální povinnost respektovat všechny živé tvory a majíce na zřeteli vzájemné vazby mezi člověkem a zvířaty v zájmových chovech; berouce na zřetel význam zvířat v zájmových chovech ve smyslu jejich příspěvku ke kvalitě života a tudíž k jejich významu pro společnost..“ (19/2000 Sb. m.s.).  Toto by šlo ovšem vztáhnout i např. na zvířata záchranářská, tedy s konkrétními zásluhami za práci pro člověka.....   

Zvířata s námi zkrátka sdílejí sociální prostor a ovlivňují náš život. Přestože však jsou výše zmíněné motivy již zaměřené hlavně na ochranu lidské společnosti, jejích materiálních i duchovních statků – zejména pro budoucí generace,  některé zároveň poukazují na podobnost lidí a (některých) jiných zvířat coby aktérů. Potřeba druhové diverzity nám mj. může napovídat, že by lidský svět byl ochuzený o určitý typ sociálního vztahu; ekologičtější způsob života zas může odkazovat na spravedlivější a udržitelnější „sociální zřízení“, které mimolidská zvířata zahrne vícero ochrannými právy; strach z šíření agresivity a násilí vůči mimolidským zvířatům i na lidi je zas poukazem na silnou analogii ubližování lidem a jiným zvířatům; potřeba ochrany slabších členů společnosti zas může odkazovat na touhu, aby bylo i dotyčnému člověku pomoženo, dostane-li se do úzkých apod. – mimolidská zvířata zde tedy opět mohou hrát roli (více či méně aktivních) sociálních tvorů, aktérů (potřeba jejichž respektu je uvedená i v Evropských směrnicích). Z těchto důvodů a hledisek považuji za důležité být již od začátku pozorná i k méně explicitnímu uznání mimolidského zvířecího aktérství. 

 

Pro osvětlení různých motivů ochrany zvířat bych se v této kapitole ještě ráda podívala na tuto problematiku pohledem veterinárních pracovníků. Podle brožury Ochrana zvířat existuje několik úrovní jejich ochrany z pohledu zájmu k jejich zabezpečení: jednak ochrana požadovaná zvířaty, dále morální (požadovaná člověkem), právní (požadovaná člověkem), ekonomická (požadovaná ekonomikou) a pro zachování života. (Večerek, Dousek, Burda, Večerková, Sýkorová  2001: str.7). Přitom ochranu zvířat na úrovni požadované zvířaty podle autorů nemůže člověk zcela zabezpečit, neboť podmínky, které by sama zvířata preferovala, není schopen ve vší komplexnosti zjistit – může se jim jen přiblížit (ať již cílenou snahou či náhodně). Jde především o situace, kdy si zvíře může vybírat mezi rozličnými podmínkami a samo se tak účastnit rozhodování. Ochrana zvířat na úrovni morální je pak „představovaná takovými podmínkami v chovu a zacházení se zvířaty, o nichž se člověk domnívá, že jsou těmi nejlepšími, v nichž jsou zvířata schopna prožívat svůj život na úrovni jeho spokojenosti.“ (tamtéž.8) Za tyto podmínky se zasazují zejména ochranářské organizace. Ochrana zvířat na úrovni právní je založena na právních předpisech, které jsou „určitým kompromisem mezi podmínkami ochrany zvířat na úrovni morální a podmínkami ochrany zvířat na úrovni ekonomické. (..) chrání (..) zvířata před nejčastějšími, nejznámějšími a nejvýraznějšími formami strádání, utrpení a týrání.“ (tamtéž, str.8)   Ochrana zvířat na úrovni ekonomické má ještě „skromnější“ cíle – jde o to zajistit takové podmínky zvířat, ve kterých budou dostatečně prosperovat, aby byly dobře zpeněžitelné (ať už celé či výrobky z nich), avšak jde o kalkul co nejmenších nákladů k dosažení co největších zisků. Měla-li by tedy např. nedostatečná péče vést ke zhoršení kvality produktů či k nedostatečnému rozmnožování, učinily by se kroky směrem k ochraně zvířat na úrovni ekonomické. „Zlepšení těchto podmínek nad úroveň ekonomickou v ochraně zvířat vede zpravidla k snížení ekonomických výnosů z chovu a zacházení se zvířaty a není proto ve většině případů prováděno individuálně, protože by vedlo ke ztrátě konkurence schopnosti, ale je vynucované legislativou týkající se ochrany zvířat zejména proti týrání.“ (tamtéž, str.8) Nakonec ochrana zvířat na úrovni zachování života „je představována takovými podmínkami chovu a zacházení se zvířaty, které jsou nezbytné k zachování života zvířete. Jsou to podmínky horší než podmínky ochrany zvířat na úrovni ekonomické.“ (..) Tyto podmínky ochrany zvířat jsou provázeny různými formami strádání, utrpení a týrání (..) Takováto úroveň ochrany zvířat je obvykle ekonomicky velmi ztrátová a z hlediska legislativního postihovaná (tamtéž, str.8).   Tyto úrovně ochrany by šlo rozdělit na ty, které jsou založené na uznání vlastní hodnoty zvířat a zbytek, který je spíše ochranou majetku.  Do první skupiny bych zde zařadila první tři úrovně. Úroveň ekonomická a pro zachování života jsou již jaksi nedůstojným smýšlením o živé bytosti – a přesto stále odkazují na to, že zvířata mají své potřeby a jistá „údržba“ jejich životních funkcí je nutná, pakliže o ně nechceme přijít. Přitom jde o velmi obdobnou „údržbu“, jakou potřebujeme i my, lidé. Ekonomie však celkově smýšlí spíše systémově než by brala v potaz „lidskou“ stránku věci. Její moc pak může ochraně zvířat jakožto sociálních bytostí stát v cestě.

 

 

Omezení právní ochrany

 

Při zvažování jak a nakolik zakomponovat sociální ochranu mimolidských zvířat do praktického chování, se do hry dostávají další problémy, které již úplně nesouvisí se samotným statusem těchto zvířat. Jednak můžu zmínit dilema ideálů a každodennosti, jak o nich mluví Unger (1976). Ten říká, že kdyby si společnost diktovala příliš ctnostné zákony, stala by se pokryteckou. Že tedy zákony musí nějak odpovídat každodennosti a do určité míry tolerovat její skalní nedostatky, ač udržování „zdravé“ vzdálenosti mezi tím, jak se věci mají a jak by měly být, je žádoucí (tamtéž, str.216) Nelze tedy jen tak zapomenout na zažité normy a způsoby chování – změna vztahu ke zvířatům se zatím děje jen velmi postupně a ideály tak nelze jednoduše přetavit na pro všechny závazná pravidla. Uvážíme-li pak, že již dnes alespoň existuje zákon na ochranu zvířat proti týrání a tedy jistá pravidla zacházení s (alespoň) obratlovci, u nichž se všeobecně předpokládá, že jsou schopni pociťovat bolest, pak i tyto regule podléhají svým limitům. Jednak je i v těchto zákonech zachováno „nespravedlivé“ rozlišování zvířat na hospodářská, pokusná, domácí, volně žijící atd., přičemž se zakazuje většinou jen „zbytečné“ usmrcování a dokonce i „zbytečné“ působení bolesti či stresu[18], takže je zde ponechán prostor pro lidskou obhajobu jinak odsouzeníhodného chování. Také jde o různé limity při posuzování blahobytu mimolidských zvířat. Jak jsem měla možnost na jednom konkrétním případu zjistit, rozhodování o přísnosti a posuzování chovu např. brojlerů veterináři je ovlivněno i takovými faktory jako je objektivní měřitelnost a evidentnost utrpení. Některé posudky tak např. zpochybňovaly nutnost přísného posuzování počtu zvířat na metr čtvereční, neboť je-li jinak o zvířata dobře postaráno, na jejich měřitelné zdraví to údajně nemá velký vliv – na základě těchto zjištění pak navrhovaly měřit welfare zvířat počtem úmrtí a stavem pařátů zvířat na jatkách, což jistě samo o sobě dostatečně neodpovídá podmínce blahobytu zvířat[19]. Dále, jak jsem již v předcházející kapitole předeslala, se do hry dostává konkurenceschopnost našich zemědělců na světovém trhu, znamená-li vylepšení podmínek chovu finanční náklady (argument zněl: „aby naše trhy nezavalila kuřata z Asie“, viz ale také Směrnice rady o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely č. 98/58/EC[20]) a další faktory. Ochrana zvířat v praxi je tedy také kalkulem a podle měřitelnosti a poměřování se odvíjí i to, co bude za welfare zvířat považováno. Pracovníci veterinární správy, posuzující případy týrání, pak mají za úkol zhodnotit situaci ze zákonného úhlu pohledu, jež je jistým kompromisem. Tato pragmatičnost může být považována za nutnou, mají-li si zákony udržet svou objektivnost a rozhodnost, avšak  takové zacházení lidí s takovým zvířetem, jak jej vyžadují vyhlášky, již není tak ovlivněné vlastním (zodpovědným) pocitem člověka z komunikace se zvířetem a jeho pozorováním - a morálními implikacemi z toho vyplývajícími. A to přesto, že ve vyhláškách se často odvolává na to, že by zvíře mělo mít péči „odpovídající jeho potřebám fyziologickým a etologickým v souladu se získanými zkušenostmi a vědeckými poznatky“ (zde: 21/2000 Sb. m. s.Hlava I, čl. 3) – tedy nejde jen o vědecké poznatky a přesné regule, ale i o jistou zkušenost, tedy o praxí vytvořený a bezprostřední situací ovlivněný „cit“ chovatelů. Pod „zkušenostmi“ si však lze představit ledacos a je evidentní, že motivace zvířata pěstovat, převážet a konzumovat zde převažuje nad motivací učinit jejich život kvalitním.

 

 

Náboženské výjimky

 

V předcházejících kapitolách jsem se pokusila nastínit diskuzi, která se o intersubjektivitě a aktérství (nejen) mimolidských zvířat vede, a také právní uchopení takových aktérů a jejich legální zařazení do společnosti – a to do jisté míry i včetně důvodů takovýchto právních úkonů. Je třeba ještě dodat, že svůj vliv na zacházení se zvířaty může mít i náboženství – v naší české společnosti jsou např. odlišné praktiky při porážení zvířat vzhledem k víře za jistých předpokladů respektovány zákonem na ochranu zvířat proti týrání:

 

„ § 5 (….)  (3) Porážení jatečních zvířat vykrvením může být prováděno pouze po jejich omráčení zaručujícím ztrátu citlivosti a vnímání po celou dobu vykrvování. Jateční zpracování zvířete před jeho vykrvením je zakázáno. (…) (5) Výjimky z ustanovení odstavce 3 může povolit  Ministerstvo zemědělství (dále jen „ministerstvo“) pro potřeby církví a náboženských společností2h), jejichž předpisy stanoví jiný způsob porážky zvířat. Církev nebo náboženská společnost může takovou porážku zvířat provádět jen podle veterinárních podmínek stanovených orgánem veterinární správy pro jednotlivé zařízení. Porážku musí provádět osoba odborně způsobilá, která je povinna dbát o minimální utrpení poráženého zvířete.                                         (…)  

§ 5e  (…)  (2) Jde-li o porážku zvířete pro potřeby církve nebo náboženské společnosti2h), jejíž předpisy stanoví jiný způsob porážky (rituální porážky) a kterým ministerstvo povolilo podle § 5 odst. 5 výjimku, provádí se znehybnění zvířete, jehož cílem je zamezit nepřiměřenému utrpení zvířete.“ (zvýrazněno VK)

 

Jak můžeme vidět, je zde ponechán prostor pro jiné hodnoty lidí, kteří vyznávají jiný pohled na svět – ovšem za podmínky možnosti kontroly státních institucí a dodržení „minimálního“ či „přiměřeného“ utrpení zvířete při porážce. Pojem „minimální“ či „přiměřené“ utrpení je samozřejmě relativní a může být předmětem sporu různých společenských skupin: Jaký náboženský důvod může ospravedlnit jaké či jak velké utrpení zvířete? Zrovna tak by se ale mohly přít zastánci požívání masa s vegetariány a vegany: Je potřeba jíst maso skutečně natolik zásadní, aby kvůli ní trpěla a umírala zvířata ve velkochovech a na jatkách? Obě dvě otázky by si jistě našly jak takové lidi, kteří by danou potřebu považovali za téměř existenciální, tak také takové, kteří by ji měli za uměle vytvořenou a zbytečnou. Zákony se obecně staví za ty, kteří maso a živočišné výrobky bez pocitů viny konzumují[21]. Již s jistou pochybou o kulturní adekvátnosti přistupují k náboženským „odchylkám“ a žádají si nad nimi rozhodující moc. Morální hodnoty, které by zákon na ochranu zvířat proti týrání měl střežit, tak jsou stavěny nad hodnotu (z hlediska většiny lidí nahlížených jako) krutých praktik, jimž by se náboženská víra snažila dát svou oprávněnost a důležitost. Na druhou stranu zákon pojímá chov a zabíjení zvířat na maso, kožešiny i pokusy za normální praktiku a nijak ji nezpochybňuje, pouze stanovuje podmínky přijatelné péče o takto využívaná zvířata. 

 

Další část mé práce se bude opírat o empirický výzkum a bude sledovat různé motivy ochrany zvířat a jejího omezení u respondentů, jimiž jsou lidé, kteří nějak řešili případ neadekvátního zacházení se zvířaty, a také dva pracovníci veterinární správy. Z jejich výpovědí bych se ráda pokusila definovat i jakousi jim všem společnou „obecnou“ kulturu, jak ji vykreslují a jejíž pravidla chování zahrnují i vztah ke zvířatům a zacházení s nimi a procesy možné enkulturace těch, kteří vybočují či by jen mohli vybočovat. Jsem si vědoma toho, že tato analýza nemusí vypovídat o celé společnosti, ale pro ilustraci a pochopení různých logik, ospravedlňování a chápání situace jedincem bude jistě přínosná.

 

 

Metodologie

 

Jak jsem tedy zmínila, respondenty byli zejména lidé, kteří nějak zasáhli ve prospěch zvířat, která se ocitla v nepříznivé situaci vinou člověka. Tyto rozhovory byly pořízeny v rámci kurzu Výzkumné kolokvium 2006 a následně analyzovány pod „spravedlnostním rámcem“[22]. Takových rozhovorů bylo pořízeno celkem 11. Na tyto respondenty jsme získaly kontakt přes občanská sdružení na ochranu zvířat a útulky. Ne všichni byli ochotni vypovídat a většina chtěla zůstat v anonymitě. Rozhovory byly provedeny v místě bydliště respondentů, někdy přímo v jejich bytě, v parku na lavičce, blízké kavárně či (v jednom případě) útulku pro opuštěná zvířata. Rozhovory proběhly v přátelské atmosféře. Respondentům bylo společné to, že každý vlastnil nějaké zvíře doma a tudíž také mohl kompetentně posoudit aktérství zvířete v každodenním životě. To se při dotazování samo ukázalo, vlastnění zvířete nebyla podmínka kladená na respondenty. Předmětem rozhovoru byl (kromě filozofičtějších otázek) zejména konkrétní skutek a jeho obhajování a významy, které mu respondenti kladli. Tím jsem mohla vysledovat jaksi více „realistické“ motivy jednání a uvažování, než jaké by nabízely čistě hypotetické úvahy. Zároveň však, ač řešení viditelného bezpráví (a natož utrpení) bytosti, která se sama nemůže bránit, by mělo být dle mého (a troufám si říci i všeobecného) názoru morální povinností, z médií můžeme slyšet i o případech napadení člověka na ulici, kterého okolí nechalo napospas svému osudu. Není tedy jasné, nakolik je naše společnost morálně uvědomělá a akce schopná a zda/nakolik tito respondenti mohou být výjimeční. V očích ochranářek, se kterými jsem měla možnost (v rámci výzkumu i mimo něj) mluvit, se spousta lidí, v jejichž okolí k týrání dochází, bojí cokoliv podniknout. Pachatelé činu jsou totiž považováni za podivíny a nekulturní tvory (jak vzešlo i z výzkumu) a dle ochranářek tedy má jejich okolí strach z pomsty či minimálně narušení klidu svého života. Svůj vliv na nečinnost může mít i obtížnost dovolávání se nápravy a potrestání viníka v oblasti páchání násilí či zanedbání péče o zvíře. Snad tedy mohl být tento výzkumný vzorek výjimečný tím, že zahrnoval lidi více odvážné a odhodlané jednat. Pro větší transparentnost však ještě přiblížím jejich charakteristiku. Vzorek respondentů tvořili jak ti lidé, kteří jednorázově pomohli zvířeti a jinak se pomocí mimolidským zvířatům nezabývají, tak i ti, kteří se za zvířata zasazovali již opakovaně, popř. jsou i členové některého občanského sdružení. Celkově 4 ze 12ti dotazovaných řešitelů případů[23]  bylo vegetariány, u jedné respondentky si nejsem jistá, ostatní se ke konzumaci masa během rozhovoru (samovolně či na můj popud) přihlásili. Vzorek čítal 5 ochranářek (tedy lidí registrovaných u některého občanského sdružení), z nichž dvě jedly maso, u jedné si nejsem jistá a dvě byly vegetariánky. Mezi „ne-ochranáři“ ale existovaly dva takové „případy na pomezí“: jedna respondentka po zážitku se záchranou pejska se začala o problematiku zvířat více zajímat a sem tam občanským sdružením vypomáhá. Jiná „laička“ byla absolventka střední zemědělské školy, která pracovala ve státním útulku. Sama se však mezi „ochranáře“ nepočítala, mluvila o nich ve 3. osobě množného čísla. Mezi ochranáři zas byly dvě paní (se kterými byl rozhovor pořízen současně), které sice byly registrované pod občanským sdružením, avšak se od něj distancovaly a považovaly svou ochranářskou práci jako dělanou „na vlastní pěst“. Občanskou angažovanost v dnešní době nepovažuji za nic výjimečného a jelikož nešlo říci, že by ochranáři měli jasně jiný pohled na svět a názory než „ti druzí“, nemám důvod považovat je za extrémisty či výrazně výjimečné lidi. Je možné, že představují tu solidárnější či statečnější část naší společnosti, avšak právě u těchto aktivních solidaritě nakloněných lidí, kteří mají blízký vztah s (alespoň jedním) zvířetem, se kterým žijí, mohu nejlépe vysledovat, co je podstatou konstrukce kompetence, aktérství a práv (a tedy i významu ochrany) jiných než lidských živých tvorů a jak jsou tito tvorové v běžné každodenní praxi začleňováni do „společnosti“ a jako tací ochraňováni.     

Další rozhovory, které jsem analyzovala, byly s pracovníky veterinární správy. Jeden z nich jsem pořídila dodatečně pro tuto práci, abych alespoň do jisté míry rozšířila tento vzorek. První z těchto respondentů hodnotil případy nahlášeného týrání zvířete a připomínkoval zákony, přednášel na veterinární fakultě. Druhý pracoval jako vedoucí v oddělení péče pro pohodu zvířat na veterinární správě a tedy také spoluutvářel příslušné zákony. Ze začlenění těchto rozhovorů jsem si slibovala získat vzorek názorové dynamiky vystudovaného a úředně jmenovaného „odborníka“ a (v jistém smyslu) rozhodčího přes zvířecí blaho. K tomu do jisté míry (a v jiném smyslu, situaci) sloužila i doplňková analýza korespondence dvou respondentek se státními úředníky.    

Kromě těchto rozhovorů (s 12ti řešiteli případů a 2 veterináři) byly v rámci výše zmíněného kolokviálního výzkumu provedeny také pilotní rozhovory – jeden s ochranářkami a jeden s právničkou, která s jedním ochranářským spolkem spolupracuje. První z rozhovorů s veterinářem byl také pojat jako pilotní, přestože byl svou délkou i obsahem plnohodnotným materiálem, posléze taktéž přepsaným a analyzovaným.

Rozhovory s respondenty byly různé délky, nejkratší trval 20 minut, nejdelší pak 150 minut (za nímž následoval rozhovor 120ti minutový). Průměrná délka ostatních rozhovorů bylo cca 60 minut. Rozhovory byly polostrukturované se soupisem hlavních otázek, ovšem velký prostor byl dán respondentovi a jeho utváření povahy rozhovoru, pakliže o to měl zájem. Sebraný materiál byl přepsán a okódován pomocí počítačového programu Atlas.ti. Kódy byly z textu generovány induktivně, ovšem s důrazem na zachycení možného morálního odůvodňování a podobných „hodnotových“ kategorií. Analýza si kladla především za cíl vysledovat různé třídící kategorie pro různá jsoucna a pravidla takového třídění, jako i způsoby obhajoby konkrétních ne/činů a morálního odvozování. Zároveň sledovala i možná vyhraňování sebe k „okolí“ a vůbec organizaci sociálna ve výpovědích. 

Pro ucelenější představu o problému jsem mezi analyzované materiály zařadila i stanovy občanských sdružení na ochranu zvířat, které jsou zveřejněny na internetu. Právě v nich byla ochrana zvířat vsazená do morálně-filozofického uvažování těchto „občanů“.

 

 

 

Analýza

 

V analýze se nejprve zaměřím na důvody sociální ochrany živých tvorů, jak je respondenti popisovali. Budu používat zkratky „T“, „D“ a „Vet“, kde „T“ označuje tázající se, „D“ dotazované a „Vet“ 2 dotazované pracovníky veterinární správy.

 

 

Ochrana“ bytostí“ a důstojný přístup k nim

 

  • Ochrana blízkého „ života“

 

 

Samotný fakt, že daný subjekt je živý, již mnohé respondenty vede k morálnímu zamyšlení. To je patrné např. v úvaze o tom, kdo by měl být právně ochraňován pro svou vlastní hodnotu:

 

D: =Já se domnívám, že právní ochranu si zasluhuje každej živej tvor (D2: Ano.) A.. především (.) tím, že jsme si zdomestikovali (.) vlastně psy (.) a kočky, tak ty asi potřebujou nejvíc, protože ty nejvíc týráme= (D2: =těch je nejvíc=). Těch je nejvíc a týráme je nejvíc, jo?.

 

Nebo v následující výtce, kde respondentky kritizovaly strohý postup úředníků:

 

D: Co se týče živého života, tak nemůžu jít podle lajny, nikdy. T: Hm 

 

Jeden z pracovníků veterinární správy, se kterými jsem dělala rozhovor, zdůvodňoval potřebu pomoci mimolidským zvířatům podobností podstaty člověka a (jiného) zvířete, a také majetkoprávními vztahy:

 

T: A co pokládáte za hlavní důvody pro to, aby člověk zvířata (.) jako chránil vůbec?

Vet: No ne tak už je to prostě působící to, že tady bejt musíme společně a že máme společnej, velmi společnej základ, že jo, takže, takže to je jedna věc a =

T: =a co je ten společnej základ ještě?

Vet: No, biologický, že jo, prostě společnej základ, kterej z tý biologie vycházel, a prostě ta další věc je to, že h.. zvíře v našem právním systému je věcí. S čímž já souhlasím, protože to vychází z toho, že (.) v podstatě, vychází to z principu práva, že onen(?) můžete koupit, prodat a tak dále. Čili z tohohle toho (??) se musíme ňákým způsobem starat.

 

Zde mimoděk přiznává zvířatům i aktérství – když tvrdí, že „tady bejt musíme společně a že máme společnej, velmi společnej základ“ (při čemž „společné bytí“ předpokládá ohledy a pravidla soužití) – na rozdíl od především neživých věcí. Přestože považuje za správné, že jsou zvířata z právního hlediska nahlížena jako věci, staví je v jistém smyslu na roveň dětí a starců, kteří také nemohou být skutečnými subjekty práv a právě proto máme povinnost je chránit:

 

Vet:…ten princip tý ochrany může spočívat v tom, že chrání především tvory v tom civilizovaným světě, který vo sobě nemůžou rozhodovat. To znamená děti, starce a v daným případě teda živočichy nebo zvířata, že jo? (T: Hm, hm). A ty zvířata nebo (.) všechny tydlety musíme chránit proto, protože nemůžou mít vlastně práva  v právním systému, jo?..

 

Úctu k šířeji pojatému „životu“ vyjadřuje dále tato respondentka, která mluví o svém nakládání s pavouky, které, jak tvrdí, nemá ráda:

 

D2: =jako, ale nezabiju, nezabiju, žádný zvíře teda vlastně nezabiju ani toho pavouka, kterého nemám ráda, takhle ho chytnu do smetáku a vyhodím ho z okna, jo?. Prostě.. (D:=a co když sem znova vleze?=) No, tak sem znova vleze, tak ho zas vyhodím, no.

 

Respondentka si tak dle svých slov chrání své území před nechtěnými vetřelci, kterým však jinak přiznává své zájmy a vůli žít a užívat tohoto světa.

 

 

  • Nechránění „škůdci“ a mezní živé „bytosti“

 

Další respondentka vyjádřila stejný postoj k pavoukům a mouchám, ovšem klíště již bylo jedné respondentce přímo „odporný“ a vyloučila ho dokonce z říše „bytostí“:

 

D: Klíště, to je mi odporný, tak jako (směje se). Pavouků se bojím, vždycky to dám na malou lopatku a vyhodím to ven (=T: Hm=), jako nezabíjím pavouky, a mouchy taky ne jako, jo? (=T: Hm=), protože to je mi tak jako..

 

(a jinde v rozhovoru):

 

T: No ale v určitým momentu  jako člověk musí si taky něco pro sebe utrhnout, že jo, asi?

D: No to jo, to je zase ovoce, zelenina a obilí...

T: Nebo klíště si vytrhnout a takovýhle věci.  (D:Prosím?)  Klíště si vytrhnout, když ho máte, že jo?

D: No klíště.. No to je, to je hrůza, no, tak já (směje se): nevím, to bych jako věc nechala, nebo (pousměje se i T), jako, jako (.) škůdce, jo? (T: Hmhm)

 

Nutno dodat, že celý rozhovor této respondentky byl protkán pohoršeními nad tím, že jsou mimolidská zvířata v zákoně definována jako věci. Také si lze povšimnout, že primárně uvedla jako důvod své ne-ochrany klíštěte svůj odpor a až po zamyšlení přišla na to, že jde o „škůdce“, kterého tudíž má právo zaškatulkovat a (v jistém smyslu) odsoudit. V posuzování přístupu $k mimolidským živým bytostem se vůbec u respondentů mísilo intuitivní (pocitově založené) jednání s racionálním opodstatněním. Některé respondentky se neubránily strachu či odporu ke klíštěti či pavoukovi, obojího měly tendenci se zbavit, avšak způsob tohoto zbavení se záležel na racionální úvaze o škodlivosti či zavinění daného zvířete.

 

Ani zabití komára již nebylo pro respondenty tolik palčivé. I respondentka, která uvedla, že „nezabije žádný zvíře“ se posléze k zabíjení komárů přiznala. Jedna respondentka shodně uváděla, že patří (spolu s mšicemi, potkany apod.) mezi ta zvířata, která „škodí“, jiný respondent nepovažoval zabití komára za spravedlivé, protože ten „se chce jenom nažrat“ (na což má tedy právo), ovšem toto také neřešil jako velký problém. Následující respondentka názorně rozlišila vztah ke chtěnému domácímu miláčkovi jako členovi rodiny oproti drzému vetřelci s (pro ni) nekalými plány:

                                                                                                                  

T: Takže rozlišujete vlastně škůdce a ňáký zvířata, který mají užitek pro ty lidi, který by měli být chráněný spíše?(.) Nebo=

D:= No žádným zvířatům by se nemělo ubližovat! (=T: Hm=). No tak (.) ňákej hmyz, ňákej komár, to určitě, to není příjemný a taky je to vlastně zvířátko, že jo, to je jasný, že to není příjemný, ale takový ty zvířátka, co tak maj lidi (.) co s nima žijou, tak to je jinej vztah, když si to zvíře pořídím, než když mně sem přilítne něco ďobnout, jo?

 

Lidé si totiž také svět rozdělují do tematizovaných lokalit, takže zatímco je např. vlaštovka na zahradě vítaná, v obýváku se může stát nevítaným hostem. Nebo, jak jsem uvedla v teoretické části, zatímco hlemýždi na louce odříkáváme básničky a obdivujeme jeho růžky, ve vlastním záhoně jej toleruje jen málokdo z nás..

 

Tato respondentka svůj postoj k mimolidskému „škůdci“ přirovnala ke vztahu k lidským vrahům:

 

T: Takže kategorii škůdce uznáváte, že to prostě jsou určitý zvířata, který (.)

D: =No, no ne, to ten škůdce může vyhubit jako (.) mor vyhubil milióny lidí, že jo, (T:Hmhm), to je zase takovej ňákej demokrat, kterej škodí druhýmu.

T: Takže člověk má právo likvidovat svoje škůdce, jestliže má jasný důkazy, že opravdu=

D: Jestliže škodí tý společnosti a tomu, to a právě taky (.) když jeden škůdce člověk škodí společnosti nebo druhýmu, no tak už (.) jako (.) v zákonu prostě trest smrti není, ale já bych osobně, když někdo vraždil a ještě k tomu brutálně a několikanásobně, tak si myslím, že takovej člověk taky nemá h.. jako právo žít.

 

Toto zařazování „škůdců“ jakožto „nehumánních“ (tj. nekulturních) ale přesto pořád aktérů do společnosti je jistě zajímavé, přestože se autorka nezabývala otázkou skutečného úmyslu těchto zvířat škodit.. Konstrukce její morální filozofie však jasně vycházela z tendence nastolit řád a spravedlnost v jisté šířeji pojaté společnosti.

 

Jeden z pracovníků veterinární správy dále uvádí ochranu jiných zvířat, než jsou obratlovci, státem jako problematickou:

 

Vet: …třeba (.) u současného zákona na ochranu zvířat, kterej chrání teda h.. zvířata, což jsou obratlovci mimo člověka a mimo plodu a fétu, přidají to, že se zákon přiměřeně vztahuje i na ostatní živočichy. Což je složitá záležitost, protože když h.. usmrtím zvíře, prostě když ho utýrám, tak dostanu jeden rok odnětí svobody nebo finanční trest nebo to. Teď si představte, že na ostatní živočichy, takže já tady před Vámi zabiju dvakrát mouchu na veřejnosti, v podstatě Vy mě zažalujete a teď ten soud se bude muset rozhodovat, co je přiměřený (??) vzniká benevolence a prostě řada věcí...

 

Odkaz na „přiměřenost“ či zvyk s sebou tedy nese problém subjektivního hodnocení nějakých lépe či hůře dokázaných faktů a jakožto zákonné posouzení může působit rozpačitě. Jak jsem výše uvedla, otázka ochrany hmyzu nebyla pro respondenty ničím až tak zásadním a tedy je možné, že nemá své jasné opěrné body v jakési „obecné“ morálce. Není-li tedy taková ochrana ani podepřena předpisy, může být složité rozhodovat o potřebě trestu a výši případného trestu. Na druhou stranu je zřejmé, že respondenti těmto živočichům jisté zájmy a nároky přisuzovali a že záměrné a kruté utýrání včely, šneka či motýla v přírodě by jistě odsoudili..     

 

Za samotný „život“ nakonec respondenti nepokládali jen zvířata, ale i rostliny - jedna respondentka nazvala strom soucítění hodným „tvorem“ a další se začala případem zanedbaných zvířat na statku zabývat na základě toho, že majitel pokácel na jaře stromy v její blízkosti:

 

T: A ty stromy, to Vás vzalo proto, protože h.. jste k nim měla ňáký vztah, nebo že h.=

.=D: =No kvůli tomu, že je to živý, (=T: Hm=), mně to strašně vadí tohlecto (=T: Hm=), já neříkám, když se tam něco prořezává někde, aby to mělo ňákou fazonu, aby, a i vždyť (.) mně to připadá jak týrání, jako (=T: Hm=), i takovým způsobem, vždyť to je poprava!, podle mě, někde něco naříznout na jaře, jo, (=T: Hm=), když to začíná pučet, no to se přece nedělá!, (=T: Hm=), i kdyby teda ty stromy měly přijít pryč, tak si myslím, že by to mělo mít ňákej postup všechno a že to přece nejde, aby si tady každej řezal, co (=T: Hm=), no určitě si myslím, že mám pravdu!

 

Zde tedy zastávala minimálně povinnost kulturního chování k těmto živým bytostem, které si zaslouží úctu a respekt k životním fázím.

 

V jednom případě respondent přiznal život i subjektům, které jsou běžně klasifikované jako neživé věci:

 

„.. znám tam léčitele, kterej tam..jezdí a von říká, já hovořím s kamenama já vidim, že ten kamen se směje, ja mu rozumim a von mi vodpovídá na mý votázky..já jednou, to nebylo ani pokus, ale přesvědčoval jednoho šutrologa,.. že kameny jsou živý, a měl ňákej křemen, kterej měl ňáký zabarvení a von říkal, heleďse když já ten kámen poprosim, aby změnil barvu, tak von se vyčistí a bude bílej, vono se to skutečně stalo, jo..jo, to je člověk, kterýmu ohromně věřim, je to ohromně vzácná duše a vim že dokáže teda s ťěma šutrama mluvit, no..a to je i důkaz, že všechno ve vesmíru je živý“

 

Je třeba říci, že lidí, kteří by přiznávali komunikaci a život kamenům, není mnoho. Na to se odkazuje ostatně i respondent, když mluví o „vzácné duši“ člověka, který umí s kameny promlouvat. Tohoto pána také označil za odborníka – doktora přírodních věd působícího v Akademii věd v laboratoři, kde lze experimentovat a nahlížet do věcí, které jsou běžným lidem neprohlédnutelné. Respondent zmínil i experimenty s rostlinami, jejichž reakce tento pán údajně také měří skrze „ňáký impulsy“. Můžeme si také všimnout, že ač se mnohé výpovědi respondentů pojily s jistými normativy – hodnocením situace a hlavně člověka, který se neadekvátně zachoval, o komunikaci s kameny respondent hovořil spíše jako svého druhu fascinující objev, než že by člověku předepisoval, jak se ke kamenům má chovat. Přestože i ty si dle něj „svou ochranu“ zaslouží:

 

D2: všechno, všechno by mělo mít svou ochranu, jó, všechno, jo třeba se ten šutr se vyvíjí ohromně pomalu, jo, tisíce, miliony let, že jo, ale prostě je to tam ňák živý

(…)

 vlastně na konci úplně je energie ňáká, energie která je do něčeho shluknutá, buďto je to tohle dřevo, tenhle stůl, železo, ale všechno je ňáká energie, která se nějak rozpatlá kdyby jsme do toho viděli, jako že do toho nevidíme, kdyby jsme viděli tak najednou víme víc, jo..

 

Respondent tedy nepřisuzoval např. kameni nějakou konkrétní subjektivitu či prožitky, potřeby. Původně rostlinný materiál, jako je dřevo, stavěl vedle železa coby nerostné suroviny a stolu coby lidského artefaktu a není vůbec jasné, jakou naši ochranu by jaký „shluk energie“ zasluhoval.. Respondent sám přiznává, že do povahy této energie jednoduše „nevidíme“.

 

 

  • Přístup k živým bytostem vs. přírodním zdrojům

 

Další otázkou, která se nyní nabízí, tedy je, jak se k těmto všem „subjektům“ máme chovat, jaký respekt a ohledy jsou na místě. Výše byly zmíněny požadavky respektu k životu jako takovému (zbytečně jej neukončovat – i pavouk má své „místo na zemi“), požadavky péče o domácí zvířata (welfare pro na nás odkázané tvory) a požadavek kulturního postoje k životu s respektem na jeho specifika a cykly (v případě stromů požadavek nepodtínat jej, je-li v rozkvětu). Zaměříme-li se více na  obecný pohled na vztah k mimolidským bytostem v okolí, pak hned několik respondentek vyjádřilo přesvědčení, že by člověk neměl zbytečně ubližovat a plýtvat:

 

D: Prostě měli by ňák přemejšlet prostě o svým jednání a.. přemejšlet vo důsledcích svýho jednání a snažit se způsobovat co nejmíň utrpení prostě kde to jde, no. Ale hlavně nemůže to jít zase úplně donekonečna, protože pak by člověk asi vůbec nemoh žít, že jo?. (T: Hm). Kdyby nechtěl, já nevím co, zabíjet vůbec žádný rostliny, tak jako asi nepřežije, no. Prostě musí to bejt ještě tak prakticky zvládnutelný a (.) to jako si musí asi každej stanovit sám tu hranici, kde prostě ještě to je ňák zkousnutelný a kde už jako (=T: Hm=) by to byla tak prakticky pro toho člověka třeba náročný, že už jako (.) to nejde, no.

T: Takže vlastně tohlencto by měl každý se nad tím zamýšlet, aby si hledal to svoje správný, ale minimálně by měl respektovat ty zákony a to, co je tady daný jakože objektivně týrání a objektivně prostě špatný?. 

D: Tak to určitě. (??) ty přes ty zákony, protože se prostě v těch zákonech h.. jsou povolený i věci, který jsou evidentně týrání, jo?.

T: Jasně, no, ale že každej, takhle, takže by si řekla, že ty zákony vlastně jsou (.) nedokážou dostatečně=

D: =Zákony jsou to minimum, jako je to to minimum, co by měl člověk asi dodržovat, ale ne se tím řídit jakoby úplně automaticky prostě, protože není pravda, že to, co by nebylo zakázaný, tak by nebylo týrání, no. (T: Hm). Prostě jsou věci, který jsou úplně legální a přitom to nejsou, není to nic dobrýho, no. 

T: Hm, jasně. 

 

Tato respondentka tedy onu šetrnost a neubližování definovala jaksi individuálně (každý si musí stanovit hranice), ovšem předpokládala jakýsi sdílený základ, který nutně není vyjadřován zákonem (když říká na obecné (kulturní) rovině, co je dobré a co ne a že dle těchto měřítek v zákonu není vše dostatečně chráněno). To lze zobecnit i na další respondenty. Přestože si většina stanovovala své vlastní (přestože kulturně a zvykově také zakořeněné) principy, filozofii a pravidla chování, obecně od druhých požadovali zejména „slušné“, tedy „obecně přijatelné“ zacházení a respektování daných zákonů, jsou-li v souladu s jejich hlavními zásadami, které byly podobného ražení.

 

I pracovník veterinární správy se odkazoval na šetrnost, i když v některých pasážích samotná mimolidská zvířata nahlížel jakožto „přírodní zdroje“ (když porovnával výrobu oblečení z umělé hmoty a kožešiny a nazval kožešinu ekologičtějším materiálem).

 

Vet.: … já tu ochranu vidím spíš globálněji a si myslím, že prostě řadu věcí zbytečně spotřebováváme, (..), přitom chodí teda v koženejch oděvech, a potom zase teda mění oblečení během půl roku aniž by prošlapal kecky, který měl, že jo? (T: Hm). Dřív (????) vydržely já nevím padesát let,   dneska, když přijde módní vlna, tak, prostě když přijde módní vlna, která chce kožichy, tak se teda seženou zvířata v přírodě, střílej se zvířata, takže...

 

Vet.: …ale chci se vrátit ještě k těm kožešinám, takže v podstatě h… to, že někdo používá silonový vlákna, tak to, že teda jejich likvidace prakticky není sledovaná a odborníci už zjistili, že ty vlákna měněj teda půdní.. vlastnosti, vzniká tam (??) prostě (.) a my jich produkujem tuny a měníme si prostě, pro Vás je jednodušší než nosit kožich dvacet let, tak si koupit bundu, kterou vyhodíte potom a prostě to (.) je návaznost na celej ten systém a ta kožešina se přirozeně rozpadne a tý přírodě z toho nic není, nehledě na to, že zase to jsou takový ty racionální přístupy k tomu..

.

Přitom jestliže mnohé respondentky z řad řešitelů případů uznávaly chov zvířat na maso, pak jen s přiznaným studem a pod zmínkou, že „to je tedy strašný, ale tak to je“. O zvířatech jakožto primárně o „zdrojích“ nikde neuvažovaly. Naopak, „vyšší“ živočichy řadily spíše mezi člověku rovné bytosti, které by měly mít ideálně stejná práva jako on.

 

Jak již bylo zmíněno, požadavek „kulturnosti“ v zacházení s živými subjekty dále krásně vyjadřuje již výše citovaná respondentka, kterou pokácení stromů vyprovokovalo k záchranné akci dalších zvířat, když zvažuje, v jakém případě by jejich pokácení bylo přijatelné. Ta samá osoba se však následně rozhořčovala nad případem pohřbení kočky do lidského hrobu. Jakoby po smrti nebylo lidské a jiné zvířecí tělo stejné podstaty a lidské patřilo na mystickou „kulturní“ zahradu, kterou je hřbitov, a to jiné zvířecí „do přírody“ (jak se nechala slyšet), jíž bylo místečko na její (světské) zahrádce, kterou měl pejsek rád. Hřbitov pro ni byl příliš důstojným místem, než aby se tam pohřbívaly kočky:

 

T: A co pro Vás teda znamená ten, ten lidský hm.. hřbitov? Jaký význam pro Vás má, když teda něco takovýho ho může zneuctít? (..) Jako co všechno tam patří, nebo jakou si myslíte, že to má atmosféru, nebo co vlastně (.)  jste věřící, vlastně?

D: Ne, nejsem, tak je to takový důstojný místo prostě, já tam mám, já tam mám pohřbeného tatínka, mám ho tady jako v tom (.), ale, to okýnko takový (.), ale (.) prostě nepatří tam, nepatří tam zvíře, nepatří tam zvíře.

 

Přestože tedy za živa jsou zvířata zahrnuta do naší kultury leckdy jakožto respektu hodné bytosti, nemusí mít ještě pro každého onen transcendentální přesah, který je často připisován životu člověka. Tento přesah však lidé mohou také popírat – např. tvrzením, že lidská schopnost dobrého sebeuvědomění není tak výlučná a není důvodem, proč člověka nadřazovat nad ostatní tvory (viz biocentrický přístup, jak jsem o něm psala v teoretické části). Jiná  respondentka, která byla věřící, zas naopak přiznala zvířatům schopnost vnímat transcendentální věci a věřila, že je u Boha spousta duší zemřelých zvířat. Všichni respondenti se pak vyjadřovali, že mimolidské zvíře si zaslouží stejně tak základní práva jako člověk. Přesto však tedy pro některé v něčem pořád může být symbolem sféry „přírody“, která jakoby měla vytvářet kontrast ke sféře „společenské, kulturní“. V extrémních případech pak jsou přírodní „bytosti“ degradovány na „zdroje“.

 

 

  • Přírodní vs. kulturní druh zvířete, protekcionismus

 

Zvažujeme-li současný stav zařazení zvířete do (kulturní a lidmi představované) „společnosti“, pak jednou z důležitých otázek je, nakolik ta která mimolidská zvířata (a příp. i jiné živé bytosti) v očích respondentek potřebují naši aktivní trvalou péči a nakolik spíše ponechání vlastnímu prosperování ve „volné přírodě“. Obecně respondentky měly potřebu chránit především ta zvířata, která se dostala do obtížné životní situace díky nám lidem a nebo jsou na nás závislá. Mezi ně patří domácí zvířata, vyšlechtěná, aby všemožně sloužila lidem, dále zvířata, která díky nám ztratila svou přirozenost či přirozené životní prostředí atd.. Člověk je např. v očích těchto respondentek totiž dost velkým ničitelem přírody a její rovnováhy:

 

D2: Řekla bych, že, ne že by tady byly zvířata takhle, takhle, takhle a tady člověk jako nejdokonalejší. Obráceně. Největší škůdce je člověk. (T: No jo.) Ve své podstatě.

(…)

D2: Protože ten nedokáže nic jiného, než tu planetu ničit.  T: Hm.

 

Pokud jde o ochranu zvířat, tak v jednom případě se respondentky nechaly slyšet, že kastrace divokých koček již je problematická, neboť jde o „volná“ zvířata, jiné zas však uvádí, že kočka domácí je vyšlechtěná člověkem a díky jeho nezodpovědnosti se přemnožila a my za to neseme odpovědnost. Tyto respondentky pak kastrace uznávají jako nejhumánnější řešení.. Další respondentka problematizovala péči myslivců o laně v zimě – že se mohou přemnožit a pak nastat problémy, že příroda si sama stavy zvěře reguluje nejlépe. Jiná oproti tomu viděla na zahradě želvu, usoudila, že je v nouzi, neboť želvy nejsou přirozenou součástí našeho ekosystému, a poskytla jí dočasný domov. Soudy o „domáckosti“ a „divokosti“ s sebou tedy nesou jasné důsledky v přístupu.

 

Obecně také respondentky mluvily o hierarchiích zvířat podle toho, jakou péči a vůbec zájem o ně jim přisuzujeme. Např. zde.

 

 T: No a (.) teda (.) ještě h.. jaký, jakou roli, si myslíš, že hrálo v tý kauze to, že to byli zrovna koně?

D: (..) No tak pro mě osobně žádnou, ale h.. jako ty lidi, který se o to hlavně ňák zajímali, tak (.) (=T: Hm=) byli lidi od koní, takže (.) jako kdyby šlo o krávy, tak (=T: Hm=) asi se to vůbec jako nedozvím. Že jo, to tak bejvá, no. Když je to oblíbený zvíře, tak o to maj všichni zájem, ale když je to něco, (=T: Hm=) prostě kuře nebo kráva, tak už to nikoho nezajímá, no.

T: No, a potom třeba takovej hmyz, že jo, to je taky..

D: (pousměje se): No.

 

Za palčivý problém tak respondentky (řešitelky případů) především považovaly ochranu bezbranných na nás závislých zvířat. Ty dle nich potřebují především lásku a péči a také do určité míry „přirozené“ podmínky, aby mohly uspokojit své pudy (nejde zde o nutně „přírodní“ podmínky). V rozhovorech se různě zmiňovaly o zvířatech, která jsou začleněná do lidské společnosti, avšak nemají stejné možnosti dovolat se svých práv. Přestože jim respondentky přisuzovaly schopnost plakat, cítit křivdu a nonverbálně (přesto pořád symbolicky) vyjadřovat své pocity a současné i minulé prožitky a zkušenosti (např. při popisu jak se chová pes, který byl týraný, použily respondentky mnohá vodítka dle projevů chování), chyběla jim schopnost podat důkazy a hlášení úřadům a potřebovaly tak zástupce:

 

D: … No, ta, to bylo jediný, že =) odjel někam, takže mu nic nezbylo, jo, to byla jediná záchrana pro toho Daxe, jo, protože jinak (.) (D2:to nikdo nevěděl). (T: Hm). Že ho tam má.

D2: Ty zvířata (.) nemůžou volat, nemůžou telefonovat, nemůžou nic prostě.. (T: Hm).

 

Stejně tak respondentky uznávaly povinnost majitele vychovat si svého psa či zvíře do kulturní podoby. Opět jde tedy o podobné postavení, v jakém jsou děti..

 

 

  • Úloha sociálního zařazení zvířete a jeho vztahů s lidmi

 

Zde se zaměřím na výpověď jednoho pracovníka veterinární správy, který o problému odvíjení hodnoty zvířete od člověka, resp. jeho úsudku, mluvil bez skrupulí. Respondenti z řad nahlašovatelů sice na toto téma také naráželi a významu sociálního postavení zvířete se nevyhnuli, avšak činili tak více omluvně (jindy to zmiňovaly jako nespravedlnost) a na filozofické morální rovině uznávali rovnost všech tvorů.

Nejprve zmiňme, že tento pracovník veterinární správy celkově považoval za přirozenější ten vztah lidí ke zvířatům, který mezi nimi panoval v minulosti, když žili lidé a zvířata více pospolu:

 

Vet:…na druhou stranu zase si myslím, že řadu věcí, který člověk dřív přirozeně vnímal tím, že teda v tom prostředí žil a to si myslím jak teda výchovou vztahu ke zvířatům, tak výchovou k sexu a k tomuhle, protože přirozeně viděli páření zvířat, žili v jedný místnosti s těma rodičema, takže prostě řada věcí, vedla prostě k tomu, že celý ty sexuální porno pohádky, v kterých jsou absolutně nepřijatelný věci, tak jako u těch zvířat, který prostě představujou ty výkony, je to lidská fantazie, je to skutečně pohádka a to šíleně zkresluje dnešního člověka, který dostává informace. (T: Hm).

 

Takovéto sžití se zvířaty pak dle něj člověku umožňovalo pořádně je poznat – a tedy s nimi umět zacházet, a to třeba i na jatkách (k tomu se ale ještě dostaneme). V dnešní době se však v mnohém lidský a zvířecí život jako i smrt oddělují a zvláště v oblastech, kde jsou zvířata chována jakožto zdroje (masa, kožešiny apod.) tím dávají vzniknout tabuizovaným a jinak hluchým oblastem, kde je pocit ze „soužití“ člověka se zvířetem již umožněn leda zprostředkovaně a těm, kteří o to sami projeví zájem.

 

U domácích zvířat v dnešní době dále výše zmíněný veterinář pokládal za důležitou (individuální) „sociální stránku“ problému vedle té „vědecké“. Kromě veterinárního posudku je tak třeba vzít v úvahu, jaké vztahy si dané zvíře se kterými lidmi dokáže navázat a navázalo - dle toho běžně určujeme i jeho hodnotu. V civilizovaných podmínkách a do lidských vztahů zapletené zvíře se tak těší jiné péči než zvíře, které žije od člověka oddělené v (ne zcela nedostupné) přírodě. Pracovník veterinární správy především vyprávěl o situaci starších lidí, kteří jsou nuceni jít do domova důchodců a nemohou si s sebou vzít psa a o dalších podobných situacích. Jako problémové tyto situace viděl nejen z hlediska samotného zvířete, ale snad ještě spíše z perspektivy jeho majitele, vůči kterému vyjadřoval více empatie – díval se na problém primárně z jeho stránky:

 

Vet.: .. jako jsou (.) já nevím lidi, který musej do domova důchodců a nemůžou si třeba to zvíře vzít, že to má zase řadu vazeb to není tak jednoduchý, že si tam prostě veme toho psa. Tam nejde vo to, že z hygienických důvodů, ale když budem my dva v domově důchodců a já budu mít psa a Vy ne, tak Vás to celou dobu bude drásat a prostě (.) jo? Takže to jsou, na to jsou studie zpracovaný, takže v podstatě to není tak jednoduchý jako, takže to dělaj tak, že třeba ten ústav má ty psy. Jo, ale co já? Já mám svýho psa. Teď mám jít do, jsem v těžký sociální situaci a mám jít do toho a teď co s tím psem? Jo?. Já, já když ho někomu dám, tak prostě budu strádat tím, že se o něj tak nestará, jako jsem se staral já, ten pes má určitý návyky, to je prostě (.) partnerskej život za určitou dobu, tak prostě to. Takže to je strašně složitý a říkám: někdy teda je asi řešením, i když krajním, když se takový zvíře teda utratí a že to teda pomůže, je to strašný, ale netrápí se tím (.) ani zvíře ani ten člověk.   

T: Ale ten člověk asi jo, když s ním žije deset let třeba, tak najednou se ho zbavit takhle=

D: =No tak dobře, tak Vám zemře, zemře Váš životní partner (T: Hm), h… nemáte jinou možnost (…) takže to jsou, to jsou další věci, které (.) protože si pořídí, teda většinou ženy nás přežívaj, tak si poříděj, řekněme v těch šedesáti, pětašedesáti si pořídí psa, ten pes s ní dožije a zemře jí (?) a ona v podstatě není schopná tu situaci stresovou řešit, že jo, protože když si vezme mladého psa, tak ho není schopná ovládnout, takže to jsou věci, který mě třeba zajímaj, jak si lidi tyhlety věci řešej a tak dál.

T: Nebo když někdo zemře a teď ten pes musí do toho útulku, že jo..

Vet.: No a nebo obráceně, ten člověk, když je to teda paní, který bylo teda pětašedesát a patnáct let s ní žije pes, tak je jí osmdesát a ten pes uhyne a vona (.) pro ni je to v podstatě, pro ni je to takový stres, protože na rozdíl od člověka to zvíře, který teda rozumí, nebo to rozumí ale  neodpovídá, takže ty lidi si s ním můžou povídat, on reaguje a prostě (.) když si pořídí novýho, tak boty rozkouše, je s ním běhá jí, není schopná s ním komunikovat,  tak to je pro ni takový..

 

Veterinář tedy rozvinul téma starých lidí a jejich starostí, které mají s pejsky, které si nemohou nechat. Na jednu stranu přirovnal tento vztah k partnerskému životu, na druhou stranu navrhoval razantní řešení, jakým je utracení zvířete, a nezvažoval možnosti, jak by tento vztah mohl nadále alespoň do jisté míry pokračovat, co by se mělo změnit v systému péče apod.. Psychika lidí a možná závist spolu-obyvatelů domova důchodců pro něj byla dosti pádným důvodem k odmítnutí zvířecího spoluobyvatele (ač různě časté návštěvy a telefonáty rodiny starých lidí musí na okolí také působit a nejsou zakázány a hodný pejsek by mohl podle mého názoru jistě udělat radost i okolí.) Přestože utracení zvířete v tomto případě viděl jako zbavení se utrpení zvířete i člověka, dále v rozhovoru pak  úmrtí pejska (a to přirozené úmrtí!) považoval za velký stres pro starou ovdovělou paní. Jde tedy zřejmě o relativní utrpení člověka, který má přijít o životního partnera. Přitom si lze také všimnout, že se veterinář nezabýval mnou navrženým dramatem pejska odloučeného od svého páníčka a místo toho převedl tento problém na situaci staré majitelky, které umře pejsek. Navíc veterinář navrhuje možnost „náhrady“ novým pejskem, při čemž neuvažuje osvojení staršího pejska (třeba z útulku), který by s ní pokojně dožil stáří. Zvažuje komerční koupi štěněte a jako problém uvádí jeho nezkrocenou hravou povahu. Přitom se již nezamýšlí nad rozumností takového nápadu a osudem pejska v budoucnosti – jen málo zodpovědný správce útulku (či chovatel) by svěřil štěně samotné takto staré paní, která na něj jednak nemá dost energie a jednak je pravděpodobné, že ji onen pejsek přežije. Pro pejska představuje totiž jeho majitel také velmi významnou životní jistotu a na „stará kolena“ si těžko zvyká na útulek či novou rodinu (pokud by měl tento starý pejsek opravdu velké štěstí a zvítězil u někoho v konkurenci štěňat). Je tedy vždy lepší, když starší paní poskytne láskyplný domov staršímu pejskovi z útulku, který si sice také musí uvykat na nové okolnosti, ovšem na lepší a zároveň tím uvolní místo dalšímu pejskovi v nouzi. I tak je však důležité, aby se rodina staré paní zavázala, že za pejska v případě problémů (pobytu v nemocnici, .., úmrtí) převezme zodpovědnost a postará se o něj.. Pohled veterináře tak byl dosti antropocentrickým. To lze identifikovat i v postoji veterináře k pachatelům trestných činů a jejich potrestání:

 

Vet.: …No a teď je otázka to, že došlo k tomu týrání těch zvířat, že jo, jestli třeba za týrání je možný považovat i to, že se o ty zvířata nedostatečně staral, došlo k nějakýmu úhynu. Třeba to byl ňákej podnikatelskej záměr, zkrachoval a tohleto a teď došlo k týhle věci. Je to životní tragédie pro toho člověka, prostě to. A nebo jsou to potom případy, že to jsou opravdu excesy, kdy teda s ňákým úmyslem teda někdo, já nevím případ, kdy teda někdo porazili šedesát pomníků, pak rozbili auto, pak zapálili kočku a hodili jí do kulturního domu, kde ji kopali no a todleto. No a když se začnete zabejvat tím, kdo to proved, tak vlastně ty lidi začnete litovat, protože jsou to ze sociálního prostředí, který je prostě tomuhle tomu vychovalo, že jo. takže ono jako (.) jenom odsoudit je prostě strašně jednoduchý, ale prostě najít, proč k tomu došlo nebo to, takže (.) to jsou takový ty vztahy, který zase musíte zvážit..

 

I v této citaci jakoby ta „lidská tragédie“, kdy ovšem nešlo o život ale o majetek či špatné rodinné zázemí, jasně převážila nad tragédií zvířecí, kdy šlo o život a v druhém případě dokonce i brutální týrání.. Sám veterinář vidí východisko z této situace v prevenci a změně přístupu médií spíše než v uplatňování trestů (ač právě ty spolu s kolegy zvyšovali). Jeho vyjadřovaný soucit se zkrachovalým podnikatelem a „ubohým“ tyranem ostře kontrastuje s potřebou respondentů z řad veřejnosti odsoudit takovéto chování a politovat zvířata.

 

Co se týče např. myší, holubů a toulavých koček (tj. „ničích“, nebo resp. těch, u kterých se předpokládá pouze skrytý majitel), tak těm daný pracovník veterinární správy dokonce péči ani nedoporučoval – nemají vztah k nějakému člověku a svým žitím a rozmnožováním dle něj jen zatěžují životní prostředí.. O tom ale více uvedu dále v textu.

 

 

  • Případy oslabené ochrany zvířat, zvěcnění zvířat

 

Ač respondentky zastávaly názor, že by zvířatům měla být uznána obdoba základních lidských práv, vyvstávaly v jejich výpovědích některé disonance s touto myšlenkou. To se zejména týkalo hospodářských zvířat. Přestože praktiku velkochovů a jatek respondentky neschvalovaly a považovaly tato místa za propast spravedlnosti, dokázaly zavírat před tímto oči, přepínat televizi na jiný kanál, když v ní něco podobného ukazovali, a s povzdechem konstatovat, že „maso holt asi je potřeba“:

 

T: A souhlasíte s tím třeba, aby lidi jedli maso?

D: No, jenom ze zvířat, který jsou k tomu určený, i když je to hrozný, no.

 

T: Hm, hm. A ty případy, to myslíte, že to záleží na tom, v který oblasti se to děje? Že třeba když mluvíte o těch jatkách, tak tam se zdá, že tam asi ochrana moc velká=

D: =Tam asi vůbec neexistuje žádná ochrana, že jo (=T: Hm=) to, to si myslím, že tam jako (.) to jede a hotovo (=T: Hm=), tam (.) tam ne.(…) To myslím, že ani v žádným (=T: hm=) zákoně nemůžou s tím nic udělat, protože jednou je to prostě jateční zvíře a (.) to je asi daný, že jo, tím (=T: Hm, hm=) a ňákej zákon nepomůže, protože jak by to, to by museli jednotlivě ňák ty kusy vodit tam, no to by nešlo asi. (T: Hm). Myslím, že jako zákon v tomhletom tam zrovna na těch jatkách nepomůže.

 

Takto anonymní zabíjení a prodávání kusů naporcovaného masa přitom pro ně bylo schůdnější než zabíjení pojmenovaného domácího prasátka, které třebas žilo lepší život, a jeho konzumace.. I anonymní maso však může připomenout respondentům utrpení, kterým je vykoupené:

 

D: …já už jsem třeba i do Kauflandu vrátila maso, protože se mi stalo (.) koupím maso, je to krásně zabalený a všechno, tady doma si to prostě chci rozporcovat do ledničky a najednou koukám a úplně jsem říkala: Ježiši to muselo trpět nebo co, to, to bylo jak modřiny (=T: Hm=), jako sra, sraženiny, krev, jo?. Jako v tom mase pří, přímo a říkám: Tak to teda ne! Tak to bych, z toho bych hlavně nemohla, já to jíst nebudu, taky voni mi to maso bez problémů mi to vzali zpátky. (T: Hm). Takže (.) co, co, člověk ví, co s tím zvířátkem se děje..

Pracovník veterinární správy, který spoluutváří zákony zde přitom vyjádřil názor, že tato pokleslá „kultura zabíjení“ je dána dnešním pohledem na řezníky jako na „zabijáky“. Dříve, když smrt nebyla takové „tabu“, údajně mělo toto povolání velký respekt ve společnosti a vykonávali jej mistři, kteří věděli, jak rychle a účinně zvíře zabít. Dnes tato funkce již nemá prestiž a tím i pozbývá kvalitních pracovníků.. Zde lze říci, že podobně jako „tabu“ bylo respondentkami v jistém smyslu nahlíženo i samo týrání – přestože často chtěly pro viníka na virtuální zásluhové rovině potrestání ve smyslu „oko za oko, zub za zub“, postupně od tohoto řešení couvaly, když pak zvažovaly jeho reálné uskutečnění. Tresty smrti se v mnoha společnostech již staly něčím nepatřičným, o euthanázii se vedou živé debaty a mučení již dávno nefiguruje v represivních praktikách. Dále však zabíjíme zvířata, která paradoxně považujeme za živé subjekty nám v mnohém podobné, což se sebou může nést mnohé negativní pocity a (jak bylo výše v kapitole zmíněno) i dilemata, jsme-li nuceni se rozhodovat o konkrétním blízkém tvorovi.. 

 

Stejně tak např. v následujícím úryvku respondentka spekulovala nad nezbytností trápení a smrti laboratorních zvířat:

 

T: A co ty laboratoře? Ty jsou taky dost uzavřená (.) věc?

D: Ty laboratorní zvířata bych vůbec zakázala, protože když jeden vědec napíše (.) nebo víc jich teda údajně jako, to byla celá ňáká ta, vědecký konsilium, že není nutno, vždyť (.) já nevím kolik milónů se za rok zabije zvířat! A je to podle mě zbytečný, když je možná náhrada. (T: Hm). Umělá, jo, bez zabíjení.

 

Onu žádoucnost jiných způsobů lidského zaopatření bez zabíjení a trápení však pracovník veterinární správy, utvářející zákony, do jisté míry zpochybnil. Jak již bylo zmíněno, když mluvil o chování zvířat na kožešiny, nazval jej ekologickým řešením – na rozdíl od zpracování a nošení umělých vláken, která se pak v přírodě dlouho rozkládají - a tím tato zvířata zahrnul do sféry „přírodních zdrojů“, spíše než aktérů (podobně popisovala respondentka postavení zvířat na jatkách – šlo o „kusy“, kde „to jede a hotovo“). Mimo to by šlo zkoumat motivace tohoto ekologického argumentu – ten totiž také často bývá antropocentricky motivovaný – aby lidé přežili a jejich život byl kvalitním – a to i pro následující (lidské) generace. (Bylo by paradoxní brát ohledy na budoucí generace zvířat a nehájit hodnotu života těch stávajících).  

 

  • Zákonné, veřejné a jiné cesty ochrany

 

Jak již bylo zmíněno, zvířata byla respondenty považována za v jistém smyslu bezbranná a tedy za bytosti, které potřebují před „státem“ jisté zastoupení. Tyto zástupce přitom potřebují o to víc, že běžné zákony jim dle respondentek adekvátní ochranu neposkytují. Pro respondentky bylo přijatelné i překročení zákona, šlo-li o ochranu (nebo můžeme říci „záchranu“) živé bytosti:

 

D: Ne, vono totiž tady se jednalo o krádež psů, že třeba spousta lidí si pořídí psa, proto my (.) v útulku, my každého psa (.) prověřujeme. Když si někdo veme psa, aby ten pes nešel z bláta do louže.  (T: Hm)  A (.) plno lidí třeba chce psa a řekne: no já ho chci na zahradu, ale na tý zahradě není.

D2: Nebydlí, jo? Takže..

D: Tak takovýhle případy, kdy třeba já nevím, čtrnáct dní se tam neobjeví, ten pes neměl čtrnáct dní vodu, čtrnáct dní a někdo nás na to upozornil

D2: Jako lidi nám rádi občas takhle (???), jo?

D: Lidi nám (volaj?) z tý zahrady, abychom si ho vyzvedli a my jsme si ho odvezli, no. 

T(2): Hm, jasně.

D: Takže de facto je to krádež, jo?.

D2: A tomu člověku (.) jako nechyběl, protože nikdy nikdo se po tom nepídil, jo?

T(2): Hm, hm.

D2: No, takže, to jsou takovýhle věci, ale (D: =To není krádež=) ne (=ale záchrana=) záchrana, no.

 

Zde lze mj. také vysledovat společnou perspektivu respondentek a ostatních „běžných“ lidí, kteří na špatné podmínky psa upozornili. Stejný pohled na věc, jež nutně nesouřadil se zákonným řešením, se projevil i v reakcích na to, když byl případ medializován apod.. Protože se respondentky jen těžko domáhaly zákonných řešení, hledaly alternativní cesty, jak viníka zostudit, zneškodnit a jak pomoci zvířeti. Při tom šly buď cestou občanské dobrovolné iniciativy ve spolupráci s médii, sousedy apod., nebo právě až nezákonnými zásahy do této věci.  Můžeme si položit otázku, proč tomu tak bylo. Respondentky zmiňovaly hned několik důvodů. Jednak část viny přisuzovaly nedbalým a lhostejným úředníkům, se kterými jednaly, dále nedokonalému zákonu a také (již výše nastíněnému) problému s vykazatelností. Má-li být násilí na zvířatech sankciováno, musí být nějakým způsobem pro úřady průkazné a to může představovat problém:

 

D: Ale to je zase o zákonech, jo?. Ty zákony nefungujou, jsou prostě špatný a (…) třeba když se jede (.) jedeme kouknout, jak je o to zvíře postaráno, dochází tam k týrání, tak je strašně těžký dokázat to týrání, jo? (T: hm). Tam prostě na tom zvířeti už to musí bejt evidentně znát, jo (=T: Hm=), že je týraný (=T: Hm=). Což je pro toho psa hrozný. (T: Hm).(…). Dokaď nebude až tak týranej, že to na něm bude vidět. (T: Hm). A i tak je to těžký, protože ty lidi, ani veterinář, nikdo (.) prostě to neudělá, aby to napsal, že to je tak. (T: Hm). Je to o zákonech a o lidech.=

 

T: A myslíte si, že by (.) to pomohlo ňák, třeba ňáký veterinární posudek, že ten pes je na tom špatně?

D: Já nevím. To zase, když on ho nebude bít, tak co zase oni na něm najdou jako (…)voni přijedou a zjištěj, že ten pes nemá žádný, já nevím, jo, šrámy ňáký nebo prostě že by byl přivázaném, tak, tak stejně nic neudělaj (=T: Hm=).

 

Z důvodu údajně nedokonalých zákonů a hlavně nezkušených a laxních úředníků respondentky apelují na jistou osobní morálnost a rozhodnost.

V jistém smyslu však pro některé „veřejná správa“ jakožto instituce svou důležitost může mít. V následující ukázce dvě respondentky hovoří o dilematu, zda je příhodné učinit útulek soukromým. Přestože by se dalo očekávat, že soukromý útulek bude spravovat občanské sdružení nebo nějaké altruistické osoby, nemusí tomu tak nutně být – nemusí vyhrát „soutěž“. Tento problém se může  podobat otázce, zda zestátnit zdravotnictví či jiné sociální služby – s tím rozdílem, že zde přeci jen nejde o takové nebezpečí pro ty, kterým se poskytuje péče, jako u opuštěných zvířat – právně „věcí“ - v ústavu (níže jména měst anonymizována):

 

D: …tak jsme chtěly po městě, aby nám aspoň proplácelo krmivo. A do tý do(.) v tý době tam vstoupil jeden gauner (..) a řek  (.) panu starostovi, že, že ten útulek povede a že od města nechce ani korunu. (D2: =A bylo hotovo). My jsme na toho pána upozorňovaly, (.) že to je gauner (.) podvodník (.)

(…)

Dali to jemu, protože on to měl zadarmo. On vozil psy z celý republiky, protože byl v Jilovicích  (D2: =V Páravě, no=), tam našli psa (.) dali mu pět tisíc, von toho psa odvez. (D2: =a když to byl vořech, tak ho pustil=) A tím měl peníze. Když to byl vořech, tak (.) ho na polovině cesty vyhodil, když byl trošičku hezkej, tak (D2:=tak ho prodal=) tak ho prodal, přivez ho sem a prodal a měl tam třeba pětašedesát psů pohromadě, takže se to tam rvalo, když to bylo zraněný, hodil to do jedný místnosti, tam to nechal umřít. Tohle jsme se všechno ty čtyrky roky (D2: =už čtyrky roky=), co on to měl (.) jsme se dozvídaly, jak to tam je, protože tam (D2:=lidi nám to chodili hlásit, ale jelikož se to nepromít???nesrozumitelné.) (???nesrozumitelné, mluví přes sebe), nikdo nás tam nepustil.

 

D: ..v Hrádku si psa vyzvedne a on jim do týdne umře, jo? Protože tam neočkuje, soukromník (D2: =No, zase soukromník=) to tam vede

D2: Tihle soukromníci, to je neštěstí v tomhle, jo? To=

 

V jiném městě pak naopak městský útulek pro kočky nemá dobrou pověst a vyzdvihují se údajně mnohem svědomitější, starostlivější a kočky milující soukromé útulky občanských sdružení na ochranu zvířat a soukromá depozita. Jde zde tedy jednak o zabránění, aby na zvířatech v nouzi někdo, komu o zvířata nejde, neprávem vydělával na úkor kvality jejich života, a jednak o to, aby nešlo jen o nezbytné fyziologické zajištění, ale také o láskyplnou péči o tato stvoření. Zde tedy opět vidíme škálu vnímání mimolidských zvířat od pouhých předmětů k obchodování až k blízkým osobnostem, ke kterým je třeba přistupovat s láskou a s ohledy na to, co všechno si mohly vytrpět, než se do útulku dostaly.. 

Kromě respondentů, kteří jakoby (dle svého postoje) měli představovat v otázce přístupu ke zvířatům „zdravý úsudek“, se tak ve výpovědích rýsovala skupina necitelných či/a vypočítavých (potenciálních či reálně činných) viníků, kteří se dopouští nějakého zla ve vztahu ke zvířatům, a skupina formálně vystupujících úředníků, kteří leckdy nemohou či nedokáží účinně zasahovat v jejich prospěch.

 

  • Různé přístupy k ochraně

 

Budeme-li uvažovat o soukromých útulcích a depozitech, pak je ovšem také otázkou, co je onou žádoucí péčí ze strany těchto dobrovolných „ochranářů“. V jejich kruzích probíhají různé debaty (a to i na internetu, např. diskuze na webových stránkách www.kocka-info.cz či www.kocky-online.cz) o tom, kdy je např. dobré kočku držet v kleci a kdy ne, kolika zvířat by se člověk měl maximálně ujmout, aby to už nebylo pro kočky stresové a kontraproduktivní a hlídá se, zda daná osoba má snahu kočky udávat, nebo si je „hromadí“ (toto je klasifikováno až jako jakási porucha osobnosti, kdy daná osoba má mít pocit, že všichni zájemci jsou nezodpovědní a špatní a jediná ona dokáže kočkám dát, co potřebují). Velkým trnem v oku jsou lidé, kteří se snaží kočky chránit tím, že je krmí nebo si je i ve větším množství vezmou do bytu, a přitom je nedají vykastrovat. Tím totiž dochází k dalšímu množení, přičemž cílem ochranářů je redukovat počty koček tím, že je budou kastrovat či dávat koťata zodpovědným lidem, kteří se zaváží, že kočku (či kocoura) vykastrují a řádně se o ně postarají. Velká a emočně plná diskuze na internetu se strhla, když jedna ochranářka napsala článek na pokračování o tom, jak se ujala postiženého kotěte - kočičky, která měla být mentálně zaostalá a hlavně nemohla chodit, ležela údajně pořád na zádech a packami mávala nahoře[24]. Někteří diskutující viděli jedinou cestu – utracení, zbytek považovali za týrání (kočka je tvor čistotný a za mlada i velice podnikavý a neustále ležet, a to třeba i ve vlastních výkalech, je pro ni nedůstojné), jiní přemýšleli o alternativách, zda by přeci jen ještě nebyla nějaká naděje na vylepšení stavu, podávali „recepty“ na kočičí plínky apod. a ochranářka, která se jí ujala, se snažila lidi přesvědčit, že kočička je i v tomto stavu vlastně šťastná (přestože psala o jejích hlasitých projevech, zvláštní agresivitě apod. – to ale dle jejího názoru pramenilo z jejího mentálního postižení)….   Tyto situace jsou pro člověka vždy obtížné. V praxi je pro trpící zvíře, kterému není pomoci, pro většinu lidí smrt přijatelná, ale definice utrpení a nevyléčitelnosti je značně obtížná. Navíc je veterinář také obchodník a prodává své služby a léky, ze kterých má provizi. Je pak jen na něm, jaké motivace připustí do svých rad klientům a názory veterinářů se v těchto situacích leckdy liší. Ovšem i když je veterinář přesvědčený o správnosti svého úsudku (např. „uspat“ zvíře či zkusit další léčbu), je na jeho klientovi, aby učinil konečné rozhodnutí – dle svého citu, finanční situace atd.. Přitom rozhodovat o životě a smrti svého domácího miláčka je zkušenost velice silná. V takovém momentu veterináři mohou převzít coby autority do jisté míry odpovědnost na sebe (např. mě veterinář u jedné nemocné kočičky ukazoval a popisoval všechny indicie, které ho dovedly k (odbornému) úsudku, že kočička to vzdává, a ujišťoval mě, že zde již není cesty zpět a že by se hodně zlobil, kdybych se rozhodla pro další léčbu).

Jak jsem již zmínila, velkým problémem, který se kočkařské spolky snaží řešit, je nekontrolované množení zvířat, za která přebíráme zodpovědnost. Otázkou však již je kastrace březí kočky a zabíjení mláďat. Jedna ochranářka, se kterou jsem se setkala, byla ochotná zabíjet i týdenní mláďata ve víře, že koček je tolik, že je to tak pro ně lepší, než aby živořila. Jiné ochranářky toto odsuzují – jak kvůli koťatům tak i mámě kočce – a polemiky se vedou i o průvodních jevech a důsledcích kastrace březích koček. Stejně tak někteří veterináři odmítají vysoce březí kočku kastrovat, někteří s tím nemají problém. Pracovník veterinární správy, se kterým jsem vedla rozhovor, byl pro zabíjení mláďat, je-li daný druh přemnožený.. Lze si povšimnout, že takovéto úvahy o lidech a jejich množení absolutně chybějí a to přesto, že lidé naši planetu a životní prostředí dost negativně ovlivňují. Právo na mláďata má v naší kultuře (alespoň teoreticky) každý dostatečně zdravý člověk, aby zvládl péči o potomka[25], a společnost má povinnost se o  mládě tohoto člověka postarat, pakliže sám (a jeho nejbližší okolí) to z nějakých dalších důvodů nezvládá nebo k tomu není ochotný. V tomto se aktérství zvířat a lidí výrazně liší. Antropocentrický přístup onoho výše zmíněného pracovníka veterinární správy lze identifikovat např. v následující citaci, kdy se mj. také drží jasného rozlišení (samozřejmými právy nabytý) člověk vs „domácí zvíře“ kočka, kterou lidé hájí, vs. „škůdce“ potkan (který si nezasluhuje sebemenší soucit) a dle užitku pro člověka tak cítí větší či menší soustrast:

 

Vet.: Ne ale, tak jako proč teda (??), pro mě teda je lepší jim dát to, co maj v tý přírodě, že v podstatě ty mláďata, který jsou, tak nebudu produkovat, žejo. Tak buď je, když se už bohužel naroděj, tak je musím ztopit nebo prostě todle a prostě na to doplatěj, když přikrmujete, tak to má riziko i v tom, že se tam začnou vyskytovat potkani, protože, to je to, co Vy nevidíte, prostě jenom to, že Vy vidíte, že pomáháte kočkám, ale že děláte tohle, takže zas to zatěžuje to prostředí.

 

Zde lze poznamenat, že samotné topení je ze zákona na ochranu zvířat zakázáno[26], avšak stále ještě někde na vesnicích praktikováno a je téměř nepostižitelné – takže je pravda, že tuto praxi nelze zcela přehlížet. Pracovník veterinární správy však nezmínil možnost sterilizace koček (která by se dle mého názoru především měla propagovat) a toto téma nerozvinul ani po mém impulsu. Je pravda, že vykastrovat všechny toulavé kočky je nereálné, avšak nechat je trpět hlady pro mnohé lidi nelidské. Přestože lidi mohou mít z potkanů strach, lze podotknout, že kočky jsou predátoři a přirození „nepřátelé“ myší a vhodným způsobem krmení se dá předejít tomu, aby po kočkách pro potkany něco zůstalo. Z toho všeho vyplývá, že je na nás, jestli převezmeme kočky uznáme za ochrany hodné, převezmeme za ně odpovědnost a jestli jim tedy  chceme pomoci, nebo je raději zahrneme do „přírodních artefaktů“, které je nejlépe ponechat svému osudu. Je přitom zajímavé, že v tomto ohledu mluvil pracovník veterinární správy podobně i o holubech, kteří byli dle Jerolmacka taktéž vyšlechtěni a do našich přírodních podmínek vneseni lidmi (Jerolmack: 12.4.2007) :

 

Vet.: … Stejně tak prostě h.. když (.) v moderních městech, když nevytvoříte podmínky proto, aby tam hnízdili holubi, tak v podstatě tam nejsou, nedělaj problémy, nebo tam lépe řečeno jsou v takovým množství, kdy neškoděj.  Když je budete krmit a nebudete se starat o prostory, tak najednou vznikne to, co je teďka v Pardubicích, že tam maj tolik holubů, že je musej likvidovat. Z mýho pohledu je to strašný,  protože kdyby se chovali slušně před tím, tak tam měli, řekněme šest deset holubů nebo já nevím, který (.) nikomu nevadili, že jo?,  tam žili prostě s tím člověkem. Teďka prostě musí docházet k tomu, že to drastickým způsobem budou redukovat, a přitom je to prostě jen nezodpovědností toho člověka.   

 

I u holubů existuje vícero možností, jak jejich počet redukovat. V některých městech v západních zemích se za tímto účelem staví velké holubníky, ve kterých se holubi krmí a mohou se v něm schovat[27]. Zároveň jsou jim z něj odebírána či jinak zneškodňována vajíčka, aby se dál nemnožili. Tím se holubi přesměrují do místa, kde nikomu neškodí, a zároveň lze kontrolovat jejich počet jako i zdravotní stav holubů (což je po hrozbách „ptačí chřipky“ celkem žádoucí). Jistě je také potřeba zabraňovat jejich vniknutí do půdních prostor apod., kde by mohli hnízdit, ale k tomu je zejména potřeba osvěta, která by se se zveřejněním projektu s holubníkem mohla spojit. I o holubech tak lze buď přemýšlet jako o (odosobnělé) „přírodě“, do které by se nemělo zasahovat, nebo jako o našich spoluobyvatelích, kterým je třeba vytvořit vhodné podmínky, aby naše soužití bylo méně problémové.

 

Nakonec pracovník veterinární správy kritizoval i místní útulky, které se dle něj stávají „sociálním zařízením“:

                                                                                            

Vet.: …to je to samý, protože (.) a jako je otázka, jestli teda je řešení, když  vznikají útulky, kde teda (.) v cizině ty útulky jsou rozdílný, tady jsou ty útulky pro zvířata v nouzi, to znamená, že když Vám jakýkoliv to zvíře uteče nebo se ztratí, abyste ho tam měla, aby se o něj postarali, aby co nejdřív bylo zpátky, ale jakmile z toho uděláte sociální zařízení, že teda lidem umožníte to, že teda si namnoží zvířata a když je neprodaj ty zvířata, tak je daj do toho útulku, tak v podstatě (.) a ještě navíc dneska už jsou lidi, kteří jsou schopni na tom vydělávat. Že prostě čím víc zvířat tam má, tím dostane víc peněz, takže..

 

Podle mé zkušenosti a článků na www.kocka-info.cz či www.kocky-online.cz  čelí přitom útulky a domácí depozita spíše opačnému problému – má zvířat příliš[28]. Jde-li navíc o kočky, pak osazenstvo útulku netvoří jen ty kočky, které „se nepodařilo prodat“, ale především ty kočky, které se ztratily či byly opuštěné (a přitom si ještě nezvykly na volnost natolik, že by byly nepřizpůsobivé) nebo se již narodily ztracené nebo opuštěné toulavé kočce či potomku takové kočky (ze zákona věci, která je vždy potenciálně něčí, ať už by měla pouhého „skrytého“ majitele – tedy by byla např. vzdáleným potomkem něčí kočky). Jestliže bezprizorná koťata odchytíme a zodpovědně jim najdeme nového majitele, dočkají se spokojeného života - a také kastrace, která jim neumožní produkovat další koťata. Dospělé kočky se kastrují rovnou ve snaze stabilizovat (či ještě lépe snížit) jejich počet. Je tedy užitečné – a do budoucna se vyplatí - jak dospělé kočky kastrovat, tak i postarat se o koťata (kočky, mají-li z nich vyrůst dospělé zdravé osobnosti, musí před kastrací vyzrát – tedy je nelze kastrovat jako malá koťata, máme-li se k nim chovat alespoň do jist míry ohleduplně).. 

Jde tedy opět spíše o otázku, zda daná zvířata vyhodnotíme jako ta, o která bychom se měli starat a přiznat jim v této společnosti nárok na určitou životní úroveň. Na tuto otázku ostatně narazil i sám veterinář, když se (s despektem) vyjadřoval, že lidé u nás, co provozují útulky, z nich dělají „sociální zařízení“, když on by jejich činnost omezil na „úschovnu ztracené (žádané) věci“.  V tomto má pracovník veterinární správy tedy evidentně minimálně na určité druhy zvířat jiný pohled než mnohá občanská sdružení. Je ale také pravda, že v některých případech může přehnaná angažovanost jednoznačně škodit, není-li doprovázena patřičným obeznámením s životem daného zvířete. Pracovník veterinární správy kritizoval lidi, kteří neprozřetelně zasahují do běhu věcí ve „volné přírodě“, aniž by se seznámili s okolnostmi.

 

V této kapitole jsme tedy narazili na různé postoje založené zejména na specifické morální filozofii, ale také na vykazované „ne/odbornosti“, „ne/zasvěcenosti“ a i/racionalitě. Tomuto tématu věnuji také následující kapitolku.

  

  • Odborníci vs. laici

 

Jak jsme mohli vidět, poněkud zdrženlivější postoj k mimolidským zvířatům, než měli řešitelé případů, měli pracovníci veterinární správy.  Pracovník veterinární správy posuzující případy týrání např. odděloval subjektivitu zvířat od té lidské a tvrdil, že „laici“ mají tendenci k přílišné antropomorfizaci zvířat, když dle něj zvíře funguje „kapánek úplně jinak“. V jeho výpovědi, jako i ve výpovědi druhého dotazovaného pracovníka veterinární správy, byly znát jasné odkazy na svou odbornost, objektivitu a racionalitu, kterou stavěli v kontrast s politiky a dalšími do veterinární perspektivy nezahrnutými osobami, které mají co mluvit do utváření zákonů, ale i s veřejností, která zvířata buď příliš chrání a nebo si neuvědomují některá rizika svého chování a chovají se tak neohleduplně. I vůči dobrovolným ochráncům se stavěli jako moudřejší, které však lze poučit:

 

Vet:…já prostě jsem se nebránil tomu setkávat se s tak zvanýma aktivistama nebo to, že prostě pokud ten člověk pochopí, vysvětlí se mu ty věci, tak že prostě je schopen ty věci přijmout a je prostě možný…

 

Přitom, jak vychází z předchozího odstavce, i lidské vnímání a vztah ke zvířatům určuje jeho postavení ve společnosti a tito ochránci jsou často ze sdružení občanů, kteří se této problematice rozhodli více věnovat..

 

Jeden pracovník veterinární správy dále přiznal jistou váhu i emocionálním (tedy nejen racionálním) argumentům:

 

Vet: Takže v podstatě h… zoologická zahrada, pokud má teda existovat a má plnit ty cíle, tak prostě pokud má ukazovat tu expozici, tak když ji uděláte velikou, tak se ty zvířata (.) ten výběh uděláte velikej, tak se ty zvířata budou chovat tak, jako v přírodě, to zvíře neuvidíte, protože během dne (.) tam chodit za některejma zvířatama v noci, za některejma ráno, a to takovejdle postup tady není, že jo, takže v podstatě nebudou ani prostředky na to, aby se to udrželo,  a v podstatě to zmizí, že?. Takže (.) řada tehletěch (..) věcí má svou protiváhu, bohužel teda, ten civilizovanej člověk musí hledat (.) to, co je, to, co je racionální a musí to (.) v tom je ta podstatná věc (T=Hm). Na druhou stranu zase taková ta motivace, kdy někdo chápe skutečně vyloženě citově, tak je mnohdy teda skutečně nutnou motivací, nebo prostě (.) pro to, abyste někoho získala pro tu myšlenku, tak (.) prostě tam tenhleten, tenhle přístup musí bejt, protože jinak by se ta společnost jenom technizovala (=T: Hm=) a jenom racionálně by k tomu přistupovala, kdy teda (mnohý chybí?), jo,.. (zvýrazněno VK)

 

Dle svých slov tedy obhajoval kalkulující způsob usuzování o „správném“ přístupu ke zvířatům. Na zoologické zahrady se přitom lze dívat s různou mírou úcty a skepse. Někteří ochránci zvířat by zoologické zahrady nejraději úplně zrušili (viz např. Jamieson D.: 1985) a např. povolili pouze rezervace, neboť jim na kvalitním životě zvířat velmi záleží a poukazují na to, že návštěva zoologické zahrady nemá příliš výchovné hodnoty – zvířata v ní mnohdy mívají jiné vlastnosti a strategie přežívání než zvířata volně v přírodě a při jejich pozorování jde spíše o zábavu, kteroužto si člověk může odpustit.. Pracovník veterinární správy však respektuje stávající systém a snaží se nalézt rovnováhu jeho funkčnosti – tedy aby se zoologická zahrada uživila a splnila svůj daný (a jím nezpochybňovaný) účel a přitom splňovala zákonné normy toho, jak má být o zvířata postaráno. „Emocionální“ stránku věci uznával jako motivaci k přihlížení na blaho zvířat, nicméně samotný soucit s nimi nestavěl na první příčku. Na té jsou dle něj „racionální“ úvahy. Emocionální stránku věci tak označuje spíše za jaksi doplňkovou, kterou je nutné brát v potaz zejména u zvířat domácích, kde se tvoří velká osobní pouta, avšak u zvířat volných či hospodářských již méně (pracovník veterinární správy uznával chov zvířat na maso a kožešinu a neuznával přílišnou péči o volná zvířata, jak jsem již zmínila).

Lze namítnout, že je zjednodušující zahrnout ochránce zvířat z řad veřejnosti s vysokými požadavky na jejich welfare do sféry emocionálních bojovníků a dozorující úředníky - veterináře nazvat racionálně zvažujícími. Navíc emoce, jak mnozí  sociologové praví, jsou kulturně zakořeněné sociálně konstruované struktury, kterým se člověk učí zejména v dětství a jsou založené na logice hodnot dané kultury (viz např. Nussbaum 1988; Besnier 1990; Edwards 1997 či Harré & Gillet 2001). Harré a Grillet zde mluví o tzv. „lokálních repertoárech emocí“ ( Harré a Gillet 2001: 166).  Jde-li pak o soucit, i ten se pojí s určitými (racionálními) pravidly a dle okolností tedy více či méně podléháme tomu, abychom si sebe promítali na místo druhého. Člověk tak mnohem více bude soucítit s lidmi blízkými, hodnými apod., kterým se stane neštěstí, než s někým, kdo je absolutně neznámý, popř. usvědčený z trestného činu. Nebude litovat rybu ve vodě, ale topící se kotě určitě ano (kromě komunikace utrpení mezi ním a kotětem je mu jasné, že kotě nemá žábry a žije s námi běžně na pevnině). Jsem názoru, že i bojovníci za zrušení klasických zoologických zahrad mají racionální důvody k tomu si myslet, že v nich zvířatům není poskytnutý dostatečný komfort a situaci by šlo účinně řešit jiným způsobem. Jde tedy vždy spíše o hodnotové zázemí jedince než o zjednodušující dělení na emocionální a racionální aktéry[29]. Veterináři však vůbec ve svých výpovědích netíhli ke změnám, neřešili vzniklá morální dilemata do takové hloubky a spíše líčily „objektivní fakta“, jak to ve společnosti chodí a jak oni v rámci ní vykonávají svou (tedy v podstatě) rutinní práci. Pro názornost si uveďme ještě výpověď pracovníka veterinární správy posuzující případy týrání, který se v rozhovoru odkazoval na kontroly a co bylo  pod kontrolou, to bylo dle něj automaticky v pořádku:

 

Vet: Protože už od roku 1992, kdy platí vlastně u nás, vstoupil v platnost zákon na ochranu zvířat proti týrání, jo, kterej se furt novelizuje a doplňuje, že, to už je X-tá novela teďka už toho zákona, tak třeba ta (.) ochrana těch pokusných zvířat vlastně dá se říct, že je na mnohem přísnější úrovni, to je, veškerý třeba ty uživatelský  odchovny, dodavatelský zařízení, musí probíhat takzvanou akreditací. Už proběhly za ty léta dvě akreditace. A to je (.) dělaný navzájem v souvislosti s předpisy Rady Evropy a Evropské Unie, čili je to kompatibilní, musí to být se všemi zkrátka těmi parametry, co jsou v Evropské Unii, jo, to znamená, zkrátka, to by tady, to je na povídání na celej den, no ale na to existuje jednak zákon na ochranu zvířat a pok k tomu existuje ještě vyhláška, která tam stanoví, co všecko to je, já nevím, dvaceti, třiceti stránkovej spis, co všecko tam musí bejt, a to musí bejt opravdu do puntíku splněno, poněvadž každé to uživatelské zařízení tam, kde se dělají pokusy na zvířatech, to znamená lékařské, lékařské fakulty, já nevím, farmaceutické podniky, kdekoliv, co se dělá, zkrátka, nebo pracuje se zvířaty, i když to třeba jsou na přírodovědecké fakultě třeba i, ňáké takové, víceméně třeba jenom demonstrace těch zvířat, že jo, tak už to se pokládá za pokus a to zařízení musí mít akreditaci. (během této věty zvoní telefon -) menší zřetelnost): Ta akreditace musí dobře splňovat (.) požadavky toho, té vyhlášky, a pak jde tou komisí, tou Ústřední komise na ochranu zvířat – tam se sejde komise a dostane tak zvanou akreditaci. Jo?, k tomu, že může provádět to. Všichni, kteří zkrátka s těmi zvířaty pracují musí být odborně způsobilí, to znamená, že musí prodělávat určitá pravidelná školení a mají vlastně atest, mají osvědčení pro provádění té určité činnosti. Takže tam vlastně ten welfare a ta ochrana těch pokusných zvířat vlastně je v podstatě na větší úrovni než ochrana samotných lidí nebo těch experimentátorů..

 

V této citaci si můžeme všimnout, že veterinář vůbec neuvažoval o konkrétních zvířatech a jejich pocitech, ani o podmínkách, ve kterých žijí. Popisuje pouze složitý byrokratický proces školení experimentátorů, schvalování zákonů a posuzování pokusů, který má jakoby samozřejmě zaručit dobrý život laboratorních zvířat..Výpověď však postrádá lidský aspekt, popis vztahu ke zvířatům či jakkoliv naplněného života svěřenců laboratoře. Přitom nuda a stereotyp jsou závažnými životními handicapy. Veterinář popisuje až sterilní, byrokratickou ochranu zvířat, na kterých se provádí pokusy, a jednoznačně ji považuje za vyhovující, dokonce víc než ochranu experimentátorů. Jaký welfare a ochranu experimentátorů měl přitom veterinář na mysli, se lze jen dohadovat. Pakliže jsou totiž řádně vyškoleni (jak sám pracovník veterinární správy tvrdí), žádné nebezpečí by jim hrozit snad nemělo. Mimo to své povolání vykonávají na základě svobodného rozhodnutí (na rozdíl od pokusných zvířat), takže případná negativa jejich práce nemusí nutně snášet. S tím se pojí i otázka nutnosti pokusů na zvířatech. Např. na stránkách www.ochranazvirat.cz se píše, že závažným problémem lékařských pokusů je „nejistota, zda jsou výsledky pokusů na zvířatech platné u člověka. I ty nejmenší mezidruhové rozdíly mezi člověkem a zvířetem (a mezi jednotlivými druhy zvířat) totiž mohou způsobit, že se nemoc bude u zvířete rozvíjet jinak než u člověka a že látka či lék, které jsou účinné a bezpečné u zvířete, budou u člověka neúčinné či dokonce nebezpečné.“ Dále zde lze dohledat alternativní metody, které mohou výzkumy na zvířatech nahradit. Lze tedy poznamenat, že záleží tedy na úhlu pohledu, jaké „zlo“ je viděno jako nutné a o koho je třeba jak pečovat.  Z minulosti jsou známy případy lidí, kteří považovali koncentrační tábory za nutné a přitom se zajímali o pracovní podmínky dozorců. Avšak právě tato analogie přístupu ke zvířatům a přístupu k Židům za 2. světové války je často vznášena jako podnět pro nutnou změnu našeho chování k mimolidským živým tvorům. Právě zde je viděna nespravedlivě nakreslená čára mezi respektu hodnými bytostmi (aktéry) a méněcennou odosobnělou masou těch, jejichž základní potřeby a touhy nejsou brány dostatečně v potaz.

 

V souladu s výše uvedeným postojem dvou úředníků na veterinární správě se pak respondentky, které zasáhly proti neadekvátnímu chování ke zvířeti, nechaly leckde slyšet, že úřady (vyšetřovatelé a posudkoví veterináři) nevěnovali naléhavosti jimi řešeného případu dost pozornosti a jejich postoj byl laxní a příliš byrokratický. Leckde nabyly podezření, že byli vyšetřující zaujatí ve prospěch pachatele:

 

D: = No všude, všude možně. (T: Hm.) Dokonce jsme si tady i toho, byl tady taky v Táboře=

D2:=No, jsme si ho odchytily=

D: =odchytily, řekly, on nám slíbil, napsal si poznámky a nic (D2: =A nic, H!=) protože (.) možná že řek ´vyšetři mi to´ a tam mu řekli ´heleď, jedná se o Saláta, a tak to spláchli=

D2: =Buď a nebo řek. ´Heleď, to nestojí za řeč.´

 

D: ..a já jsem si říkala prostě: „Tady jde o zvíře, všichni jsou na zájezdu, nikoho to nezajímá..(pozn.: podtržení = důraz na slova ve větě kladený respondentkou)

 

Přitom, jak jsem již u jedné příležitosti naznačila, reakce laického okolí souzněly dle jejich vyprávění s jejich perspektivami. O tom svědčí např. to, že jedné pejskařce, do jejíhož psa kopnul neznámý pachatel, slibovali ostatní pejskaři, že si před ním uplivnou, potkají-li jej – ale také hlavně účinnost médií, na které dle respondentek okolí pachatele reagovalo a v jednom případě ho natolik odsoudilo, že se pachatelka musela odstěhovat:

 

D: ..že se nám třeba taky stalo, že jsme měli vlastně...týranýho německýho ovčáka, kterýho jsme  odebírali před X lety to bylo majiteli, majitelka byla podnikatelka, pes měl asi 18, 20 kilo, jo, německej ovčák, podvyživenej, šíleně, to bylo taky ve zprávách na Nově, tam jsme taky právě přivolali a vzala to televize nova,.. a vona byla jako docela v pohodě, když jsme ji ho odebírali, že se to točí, to akorát říkala, netočte mě, ale že by jako se nějak netrápila, že týrala svýho psa, že jí tam pes málem umíral hlady, tak jí to ňák nebralo, když jí pak veterinární inspektor řekl, že teda na ní bude podáno trestní oznámení, že bude trestně stíhaná, tak to ji taky jako..to pokrčila ramenama a nic, ale horší bylo to, že když to televize nova večer vodvysílala, tak měla majitelka rozpícháný gumy u auta a takdále, a to jí teda bralo, to to to teda , to jediný, co jí vadilo, vona dostala vlastně 10 tisíc pokutu, aa to jí taky nevadilo, protože peněz měla dost, to nad tím jako asi mávla rukou, to šla asi normálně zaplatit úplně, to se vůbec nestyděla, ále že jí v krámě ženský ts.., když kupovala rohlík, řikala teda, s..se styďte, že ste týrala psa, tady si kupujete drahý žrádlo a psovi ste nekoupili vobyčejný granule, tak to jí vadilo, vona se pak z toho místa musela vodstěhovat ..a to byl účel, vona z toho tenkrát dostala skutečně jenom 10 tisíc, pokutu, za týrání zvířete, ale to že tenkrát měla rozpíchaný gumy u auta, že měla rozbitý okno, a teda že když šla do krámu, že si lidi před ní div neplivli, protože jí tam všichni znali moc dobře a věděli, že si pořídili štěnátko a že vona takhle to zvíře týrá, tak na to jsou lidi dneska citliví a některý na to moc dobře slyšej a když to pak viděli ve zprávách, že jsem ho brala.. a von mi několikrát za tu cestu co jsem ho donesla do auta upad jak byl slabej na nohy, že úplně s.. tam se svalil a nebyl schopnej se postavit na nohy, když jsme ho převezli k veterináři, to všechno bylo vlastně vidět hh..na v tý reportáži, že jsme vlastně mu dávali infuze atakdále.., že měl vlastně...skutečně už pár dní života a dostal se z toho, tak skutečně to s lidma hodně hodně to s lidma zabralo, tak tak tak...proto my to zveřejňujeme, jo?

 

I jeden úředník se však nechal slyšet, že sám s respondentkami souzní, ovšem výkon státní správy ne. V jednom dopise tento rozkol mezi pohledem úředníka a laika vyjádřil takto:

 

Věc morálky a míru pochopení a soucitu nelze s výkonem státní správy slučovat. Věřím, že nikdo nesouhlasí se špatným zacházením s jakýmkoliv zvířetem, zvláště jedná-li se o psa záchranáře. Jsem rád, že je o Doxyho v jeho stáří dobře postaráno.“

 

Je tedy otázkou, kdo by měl být kompetentním „odborníkem“ na posuzování závažnosti případů týraných zvířat a pro společnost adekvátní péče o zvířata v nouzi. Veterinární pracovníci, které jsem zpovídala, měli pocit, že mohou nejlépe posoudit, co je pro dané zvíře jako i pro společnost dobré. Jejich názor již však zcela nesouzní s respondenty a občanskými sdruženími - a může být tedy i v rozporu s (obecnou, vyžadovanou) morálkou. Určitá vodítka „přijatelného“ chování diktuje zákon. Podívejme se tedy nyní na jeho tvorbu.

 

  • Omezení ochrany aneb tvorba pravidel a  předpisů

 

V této kapitolce se zaměřím na tvorbu psaných pravidel a budu vycházet z rozhovoru s jedním pracovníkem veterinární správy. Ten tuto tvorbu popisuje jako hru o mnoha účastnících různého zaměření, přičemž on jako odborník na blaho zvířat se díky tomu nemůže zcela s výslednými pravidly ztotožnit:  

 

Vet.: …ta představa těch předpisů, to je určitá úroveň, že jo, není to prostě ten ideál, kterej já si třeba jako odborník představuju, co by to zvíře mělo dostat..

 

T: Hm, jasně. (.) No a Vy se ztotožňujete s tím, teda s těmi stávajícími vyhláškami a zákony, který jsou, nebo si myslíte, že maj ňáký omezení, který třeba =

Vet.:: =Neztotožňuju, já se podílím na jejich tvorbě (pousměje se) (=T: Jasně=), takže v podstatě se s nima nemůžu ani ztotožňovat, protože mnohdy teda dochází k tomu, že teda řada odbornejch věcí, který je tam daný, tak laici, kteří neznají ty vztahy, což jsou teda poslanci, tak do toho přidaj něco, co v podstat(.) je (.) možná (.) vypadá to dobře, ale je mnohdy kontraproduktivní, jo?

 

V následujících ukázkách dále vyjmenovává připomínková místa a postup projednávání zákona:

 

T: A kdo všechno připomínkuje ten zákon, když teda jako takhle jste o tom mluvil?

Vet.: Všichni, všichni to je právě nejhorší v tom, že v podstatě dneska už je asi 156 připomínkovejch míst, takže normálně se k tomu vyjadřujou všechny krajský úřady a podobně, to jistě znáte, že když se sejdeme, tak někdo chce vyniknout, chce bejt dominantní, tak se (mu zdá že?), kdyby to schválili a neměli připomínku, tak by to bylo špatný, tak každý si vymyslí nějakou připomínku a  tím se to v podstatě rozplizne, a to je u všech předpisů, že se to rozplizne, takže i dobrá věc se v podstatě (.) řadou názorů to, a nebo (.) samozřejmě, že (.) a pak dochází ještě k určitýmu handlování politickýmu o tom, takže..

 

Všimněme si, že v této ukázce opět jaksi shazuje snahu ostatních institucí a představuje ji jako mocenskou šarvátku.. Přitom sám svými odkazy na odbornost posiluje své postavení.

V následující ukázce dělí kompetence těchto hráčů na přírodovědecké a právní, když vyděluje Ústřední komisi na ochranu zvířat a ministerstvo, které má za úkol zakomponovat požadavky ÚKOZ do zákonů tak, aby odpovídali mezinárodním úmluvám:

 

T: ..A když vezmeme takhle ty oblasti, tak je to vlastně zemědělství, ekonomika, veterinář, že jo, má do toho co mluvit=

Vet.: =přírodovědci, přírodovědci, že jo, jednak je to ten politickej okruh a jednak je to prostě v podstatě do toho mluvěj úřady, že jo, protože ty to mají vykonávat (T. Hm) a jednak do toho mluvěj teda všechny ministerstva, (T: Hm) a samozřejmě, že teda je možnost, aby se tam vyjadřovaly teda i různý zájmový sdružení a tohleto (T: Hm). Já nevím, ČSOP, ochránci koček tady ty pražský ochránci koček, Nadace na ochranu zvířat, (=T: Hm,hm, jasně=), takže to je celej ten systém, že jo. Takže u nás je to, u nás je to v podstatě tak, že tím odborným orgánem je v podstatě ta Ústřední komise, která by to měla sledovat, odborně připravit, že jo, tam jsou zástupci jak teda resortů, jak teda společenských organizací, tak teda veterinářů a přírodovědci a h.. v podstatě teda zhruba má kolem dvaceti členů, ti by měli, nebo ti připravěj návrh, pak se to dostává na ministerstvo, no a tam už do toho začnou zasahovat právníci, musí to být zase v souladu s mezinárodníma předpisama, úmluvama a tak dál a k tomu se můžou některý věci v podstatě přidat nebo tak, h.. že jo..

 

Pracovník veterinární správy se zde mimo jiné zmiňuje také o politických tlacích. O těch padla zmínka i při jednom setkání členů veterinární správy s ochranářkami. Ohledy tak nelze brát jen na nejlepší možné blaho zvířat u nás, ale i na konkurenceschopnost našich zemědělců, aby náš trh nakonec nezaplavilo maso zvířat chovaných ještě v horších podmínkách. Všimněme si dále, že v první části odstavce pracovník veterinární správy zmiňuje širokou škálu těch, co „mají do věci co mluvit“ (kromě respondentkou navrhovanými veterináři, zemědělci a ekonomy zmiňuje přírodovědce, politický okruh a ministerstva) a těch, co „tedy samozřejmě mají možnost se také vyjadřovat“ (občanská sdružení), aby posléze toto spektrum omezil na ÚKOZ, jakožto odborný orgán na blaho zvířat (včetně jeho soužití s člověkem[30]), a ministerstvo jakožto právního garanta. Ve výše zmiňovaných citacích dále, připomeňme, shazoval politické „handlování“ a také krajské úřady jakožto mající sklony k nemístnému exhibicionismu (viz: „tak někdo chce vyniknout, chce bejt dominantní, tak (….) každý si vymyslí nějakou připomínku a  tím se to v podstatě rozplizne“).  Tedy by šlo říci, že pracovník veterinární správy tímto utvrzoval svoji odbornou distanci vůči ostatním „laikům“ (různorodé to kategorii), přestože, jak výše uznával, je ochrana zvířat dosti společenským problémem a nezáleží jen na fyziologické podstatě a stavu zvířete, ale i na jeho sociálním vnímání a vztahu veřejnosti vůči němu – a pracovník veterinární správy jistě není odborník na vztahy s veřejností. Navíc zkušenosti lidí, kteří se problémem ochrany zvířat (ať již před čímkoliv) prakticky zabývají, mohou být velmi důležité. Např. jistá paní ze spolku na ochranu zvířat vidí jako problematický úřední požadavek, aby kočka po kastraci byla 10 dní v karanténě, což bývá zejména u plachých koček v kleci. Říká, že pakliže jde totiž o kočku zvyklou žít si svým svobodným „toulavým“ životem, může být ze situace odchytu a pobytu v zajetí natolik vystresovaná, že může až zemřít. Přitom jeden zkušený veterinář pracující pro kočkařské spolky běžně radí kočku po večerní kastraci hned ráno vypustit a nebývají s tím žádné problémy.  Praktické zkušenosti jak se zacházením se zvířaty, tak s uplatňováním zákonů a s názory a vztahy veřejnosti ke zvířatům tak jistě mohou být důležité a neměly by se podle mého názoru podceňovat..

 

 

  • Další kategorizace (pejskaři vs. nepejskaři, městští vs. vesničané)

 

Ukázala jsem tedy různost pohledů státního úředníka a „běžného“ občana, jak se z rozhovorů rýsoval, a v následující kapitole zmíním také nazíranou odlišnost běžných lidí (kulturu respektujících „našinců“) a cizinců, jak se v souvislosti s pachatelem v rozhovorech s respondentkami objevila. Kromě toho jsem narazila i na zvláštní kategorii pejskařů a chovatelů zvířat. Ti podle jedné respondentky jsou obohacení o jiný rozměr života – jakoby vztah se zvířetem měl i nějaké své specifikum, hodnotu, kterou člověku dává:

 

D: … lidi který maj ňáký to zvíře, ať to je pes nebo kočka nebo ňákej ptáček nebo já nevím co tak můžu, co můžou ještě takhle chovat, tak si myslím, že na ten život mají úplně jinej pohled. Trošku jinej teda, no (=T: Hm, hm,hm=). Protože vlastně tady je ještě ňáká jiná emoce než třeba jenom vztah mezi lidma, že jo (=T: Hm).

 

Tímto výrokem tedy přisoudila mimolidským zvířatům speciální schopnost ve vztahu s lidmi – jde o novou hodnotu, vycházející z podstaty vlastněného mimolidského zvířete (viz též teoretická část).

 

V následující otázce popisuje respondentka „pejskaře“ jakožto „kumpány“, které netřeba podezírat – na rozdíl od jiných lidí, jejichž vztah ke zvířatům je třeba vypozorovat:

 

D: = No, asi jako, si myslím, já teda víceméně když s ním chodím, tak se bavím s těma pejskařema, že jo. (=T: Hm=). Ty jsou všecky zblázněný stejně, že jo, jak já. Ale h. když takhle jdete po ulici, tak už vidíte, že když proti Vám někdo jde, h. že ty psy má rád a nebo nemá. Když se jako díváte, jo?. (=T: Hm=).=). A vod tý doby, co se tohleto stalo, tak já už jsem potom pozorovala lidi, který proti mně jdou (=T: Hm=), protože jsem si říkala: ježišmarja, aby se to neopakovalo..

                                                                                              

(Poznamenejme, že respondentka zažila situaci, kdy jí náhodný kolemjdoucí kopnul do psa, vážně jej zranil a způsobil šok.)

 

Zde je třeba poznamenat, že respondentka ve výše uvedených ukázkách mluvila o domácích zvířatech a sama je z města. Důležitou totiž pro mnohé respondenty byla kategorizace venkovanů a městských lidí, kdy venkovani byli popisováni jako ti, co zvířata považují hlavně za užitková a jejich sociálnost tak zastírají, oproti městským lidem, kteří jsou více soucitní. Např. zde:

 

D: ..na vesnici bohužel pořád převládá totiž to, že z psa není užitek, jo?. (D2: Ano.) (.) Takže ten je tam na okraji, mají ho na řetězu místo zvonku. (..) D2: =Jako vesnice, vesnice je v tomdle tom (.) hodně zaostalá. Hodně, hodně. T: Hm. D2: A některý ty lidi jsou prostě takoví, no já nevím, jak bych to řekla, prostě takoví vidláci, no?. T: Hm. D2: Ale vždyť to je pes!

 

Opět tedy jde o lidi, kteří považují za přirozené pokládat zvířata za „přírodní zdroje“. V jistém smyslu každý má svou hranici, pod kterou již nepovažuje živé věci za subjekty ale právě objekty, suroviny. To s sebou nese své důsledky. Městští lidé pak tuto hranici zřejmě mají širší  - tento názor jsem slyšela z mnoha zdrojů, od lidí s různými kompetencemi. I oba pracovníci veterinární správy, se kterými jsem dělala rozhovor, pokládali městské lidi za citlivější k této problematice. Jeden z nich je nazval těmi, kteří mají sklony až k přespřílišné antropomorfizaci:

 

Vet: … Víceméně lidi jsou všímaví a pod vlivem mediálních prostředků teda (..) si tohohle všímají no a taky je to problematika (.) citlivá, eticky citlivá pro lidi, že jo, ten poměr mezi člověkem a zvířetem, zvláště ve městě, že jo. No, to je prakticky, tady funguje až taková přespřílišná antropomorfizace, čili přirovnávání vlastností zvířete (.) k člověku, že jo, když vlastně to zvíře funguje kapánek úplně jinak…

 

Dodejme, že ten samý veterinář obhajoval výzkumy na zvířatech. Pakliže by zvířata fungovala „kapánek úplně jinak“, neměly by přitom své opodstatnění..

 

Nakonec na základě nálezu možného rozdílu mezi městskými a vesnickými obyvateli ještě  dodejme, že naši respondenti byli nejen všichni majitelé nějakého zvířete, ale pocházeli z větších či menších měst..  

 

Socializace pachatele

 

Socializací pachatele míním potřebu jeho výchovy, nápravy, aby mohl dále ve společnosti existovat, aniž by narušoval její základní pravidla. Tohoto tématu jsem se tak trochu dotknula, když jsem citovala případ, ve kterém – podle respondentky –  byla pachatelka natolik zostuzena před okolím, že se rozhodla odstěhovat a zmínila i snahu jedné respondentky zostudit pachatele tím, že o něm šířila zprávu, co udělal, a ostatní „pejskaři“ slíbili, že si před ním odplivnou, až ho uvidí. Přestože tyto praktiky jsou spíše represivního charakteru (nejde o domluvu ani o snahu o duševní „růst“ pachatele), vyvinuly respondentky, popř. okolí pachatele, úsilí, aby pachateli ukázalo, že jeho čin je nepřijatelný a dalo mu aktivně – a osobně - „lekci“. Ostuda a přímý projev nesouhlasu je přeci jen morálně působivější než jen pouhá pokuta na úřadech (jak se v již výše v textu uvedené citaci respondentka zmiňovala). Jinak respondenti příliš nemluvili o potřebě výchovy pachatelů – jejich skutky se téměř výhradně omezovaly na snahu o uplatnění represivního státního aparátu a odstrašování potenciálních pachatelů. Např. v této ukázce:

 

D: No, vylepšit, jako h.. úplně nejlepší by bylo, kdyby i na ten stávající zákon byly vždycky spravedlivě  potrestáni ti lidi, (T: Hm) na který se podá trestní oznámení, a šlo to do povědomí lidí, že to není úplně beztrestný. Zatím lidi si myslej, že když můžou zvíře týrat, nebo něco, tak si myslej, že je to beztrestný a dělaj to. (T2: Hm). (..) Špatný lidi potřebujou mít trošičku strach. Je to tak? (..) A já se domnívám, že, neříkám, že to vyřeší úplně všechno, ale rozhodně když se napíše, že byl někdo potrestanej a odsouzenej za týrání zvířete, tak (.) i kdyby třeba já nevím u jedný desetiny lidi (.) trošičku to zarazilo, už jenom v tom, že si to zvíře teda nepořídím, jo?.

 

Zde tedy respondentka zařadila pachatele mezi „špatné lidi“, na které platí jedině tresty a odstrašování. Ve dvou případech se respondenti dokonce ani pachatelem nijak nezabývali a šlo jim jen o záchranu týraného či zanedbaného zvířete. 

 

Této respondentce šlo především o to, aby pachateli bylo státem znemožněno dál chovat zvířata:

 

D: =Myslím si, že by mu měl být zakázanej chov těch zvířat určitě. (T: Hm). Jo? Protože když tohle jednou udělá (.) tohle se prostě se zvířatama nedělá. (T: Hm). Určitě bych dala zákaz a vysokou pokutu, která by byla použitá prostě pro zvířata. (T: Hm). Ale určitě zákaz chovu, jo?. (T: Hm, hm). Jestliže jednou on udělal tohleto, že zahrabal krávy mrtvý, že jo, telata určitě uhynuly nevím proč tenkrát v tom roce, dostal za to pokutu, jo, tak jak je možný, že prostě se opakuje další případ, jo?. (=T: Hm, hm=) Prostě zákaz chovu.

 

Přitom uvedla i potřebu pokuty, která by se použila pro zvířata, takže jde i o nějakou kompenzaci škody..  I tímto uvádí zvířata do hry jako aktivní aktéry (podobně byla zvířata uváděna do hry odkazy na to, kdy si zvíře může špatné zacházení do jisté míry „zasloužit“).

 

Respondenti své požadavky považovali za obecně sdílené, běžné, které není potřeba nijak vysvětlovat:

 

D2: nevědomost hříchu nečiní, jé, já nevim jestli je to někde napsaný..já si myslim, že by to měl vědět třeba, jó..že by mu mělo být jasný, že živýho tvora nemůže vyhodit z vokna, protože by měl předpokládat, že se mu něco může stát, ah...nevim jestli ho to omlouvá, já myslim, že ho to neomlouvá, ale jestli jestli prostě nemá na víc, aby pochopil, tak je těžký, pro..i v tomhle věku, kdyby byl třeba mladší, tak zas je to vo něčem jinym, ale když je mu sedmdesát, já si myslim, že už nemá moc šancí toho pochopit, možná že až na tom smrtelným loži..

 

D: Jo, no jo, no, ale to máte v úzkým kruhu. Kdežto když tady bude jasnej zákon, (=T: Hm=) prostě: když budeš ubližovat zvířeti, tak budeš potrestanej, (=T: Hm=) a podle mě je to správný (=T: Hm=), on o tom má informaci a pokud ji nemá, no tak se měl informovat, jestli může někoho trápit..

 

Snad proto se většinou ani příliš nesnažili pachateli nějak „domluvit“ či mu vysvětlit, co dělá špatně. Následující respondentka po úvahách uvedla, že ji možnost domluvit se s pachatelem ani nenapadla:

 

T: …Ty jsi říkala, že jsi komunikovala teda s tím spolkem pro chovatele pony, že jo, s tím, teda ještě s těma (.) s veterinární správou a policajtama plus s obcí, (=D: Hm=) že jo, a pak ještě ty lidi na tom ještě participovali, (=D: Hm=) že jo, tak jestli jste ještě něco jinýho, ňák třeba se snažili, já nevím, komunikovat s tím majitelem, nebo ňák=

D: =No, s ním teda vůbec, to..

T: Hm, to jako jste rovnou zavrhli, že to není, nemá cenu?.

D: (s úsměvem): No, tak ňák. (……)

T: A když si vlastně říkala, že možná, že neměl peníze a byla jsi k němu docela taková shovívavá, (D(souhlasně): No), tak proč jste vlastně h.. mu třeba neřekli, jaký jsou možnosti, nebo ňák ho kontaktovali v tomhlectom? Třeba, já nevím..

D: Tak to mě teda ani nenapadlo.. Myslím, že by to teda odmít, protože m.. jako takhle ho nic nenutí k tomu, aby (.) aby se ňák choval jinak a jsou v tom, že jo, uložený peníze, takže h.. jako jedině by šlo je od něho odkoupit ty koně nebo (.) (=T: Hm=) že by je někomu jen tak dal to asi těžko, takže to vlastně jako moc nešlo, jo, ňák, nevím jako..

 

Tato respondentka tedy považovala pachatele za prospěcháře a člověka, na kterého platí jen donucení. S tím opět souvisí zamlčený předpoklad, že pachatel musí jaksi „přirozeně“ tušit, že dělá něco špatně (dle hodnot dané (většinové) kultury a pravidel běžného vciťování se a dle toho odvozované péče). Právě proto snad respondentka nezvažovala možnost, že by šlo pachateli domluvit, a když zvažovala pachatelův motiv zanedbání koní, uvažovala spíše o jeho finanční situaci a prospěchu, který by pachatel měl z nápravy situace.

 

Zároveň však většina respondentek považovalo pachatele za „asociální“ lidi, nemocné, podivíny, cizince či ne-lidi. Tím konstruovali pachatele jako člověka „jiného druhu“, kterého samy se svými zkušenostmi a morálkou prostě nemohou pochopit. Např. v následujících ukázkách:

 

D: To je prostě postava, která nelze pře, nemůžete jí jako (.) překouknout (=T: hm=), to je takový zvláštní typ člověka, takovej vohnutej trošku, takovou i jako trošku má i pusu křivě, jo?. (T: Hm).

(…)

T: No a když říkáte, že teda to je ten člověk, který kope do psů, takže to pojímáte jako jeho vlastnost tohleto?.

D: Já si myslím, že to musí bejt člověk, kterej, za prvé už jenom když se na něj podíváte, tak je takovej  zvláštní typ, kterej h.. nevím, jestli je ženatej, nebo toto sem  nesledovala, ale už jenom od pohledu h.. si h.. vo něm myslíte, že je to něco nenormálního takovýho, jo? (=T: Hm=). Že je takový zvláštní typ, kterej by byl schopnej já nevím cokoliv udělat špatnýho. I když se v tom může člověk jako mýlit, jo, (=T: Hm=) protože kolikrát vypadaj lidi hrozně a jsou to milí lidi, ale (.) já myslím, že u něj to takový není teda.

 

T: Jasně. A co si myslíte, že bylo tím motivem toho člověka, co to udělal?

D (razantně): Povaha.

T: A jak se na něj díváte jako na člověka=

D: =to není člověk (D2: Jako na hajzla) Jo. (T: Hm..) A to je opravdu velice slušně řečeno.

 

T: Myslíte si, že je ňák narušený teda (.) psychicky?

D: Jako můj muž říká, že Poláci jsou takoví, že prostě (.) oni maj něco takovýho prej, že prostě voni jako když vlastní koně a já nevím, jestli tu kozu asi, že prostě že voni jsou jako něco, že maj ňákej majetek a tak, jo?. (=T: Hm, hm=).  

 

D: …von má takový svoje problémy, von se pak jako i léčil s nervama, každou chvíli se s něčím léčí, jo, a (.) prostě já nevím, to má buď něco s rukama, páteře, různý, no, pak začal chodit k tomu psychiatrovi, no ale když on si támhle má ňáký prášky na nervy a na hrázi u rybníka do sebe kopne ňáký pivo nebo víno, tak potom…

 

 Od takovýchto lidí má pak zvířata dle respondentek ochránit zejména stát.  Jak jsem však již výše uvedla, ten ve většině případů v jejích očích selhal, a tedy účinněji se jevila sociální kontrola okolí, které dopomáhaly média. Jde tedy o kontrolní sociální systém nezávislý na zákonných vyhláškách a vyvěrající z toho, co je pokládáno za „slušné“ chování k druhému tvorovi. 

 

Socializace mimolidských zvířat

 

Aby mohla ostatní zvířata „obstát“ v lidské společnosti, je kladen důraz na jejich socializaci a výchovu. Respondentky se vícekrát vyjadřovaly, že je na správcích či majitelích zvířat, aby je vycvičili, naučili konat potřebu, kam mají apod. a je-li zvíře agresivní, vinu nese nakonec člověk, který se o něj měl starat. Potom si tedy tento člověk psovu agresivitu zaslouží:

 

 T2: Takže může i zvíře tyranizovat svého pána, že to není jenom směrem opačným=

D: =může, ano, známe lidi, který (D2:=ano=) toho psa poslouchaj.

D2: Ano, že pes je zahnal do koupelny a oni nemohli ven. (T a T2 se usmějí). A byl to pudl. (T a T2 se rozesmějí: Ježiš..) No.

 D: Ale jako, těm lidem radíme, že mu musej ukázat, kdo je v tý rodině pánem (T2: Hm.), to jako jsem pro, a když je někde rozmazlenej pes, že opravdu je ten pes na., tak jako, je mi to jedno.

 

Za psí povahu tedy může člověk – má povinnost svého pejska vychovat a pak nese odpovědnost za jeho chování. S tím byli respondenti z řad řešitelů případů a pracovník veterinární správy zajedno:

 

D:..A takový ty bojový plemena nebo ňáký takový ty (.) ty silný obrovský psy, ty taky jako moc nemám ráda z tohohle toho důvodu, že jsou h.. vlastně (.) někdy vychovávaný, aby byly špatný, že jo, protože voni (=T: Máte strach?.=) voni sami špatný nejsou, ale jsou tak vychovaný, že jo. (T: Hm). To je jasný..

 

Vet: A (.) tam nejde o to, že co to je za plemeno, ten pes za to nemůže, ale jakým způsobem ho vychovám, že jo?

 

Pokud majitel svá zvířata nevycvičí, neochočí a učiní je tak asociálními a v případě jeho zneschopnění neumístitelnými do nového domova, je na útulcích a ochranářích, aby s nimi pracovali. Např. dle pracovníků útulků pro kočky je třeba tato zvířata „umazlit“ a „naučit, že lidská ruka je tu od toho, aby hladila a otevírala konzervy“, u psů je často potřeba drezury. Zvláštním případem zde je pan D., který si říká „psycholog psů“ a zabývá se nezvladatelnými jedinci (např. psy, kteří byli v minulosti týraní), které tímto vrací do společnosti

 

Zajímavá je výpověď jedné respondentky, která zjistila, že pes, kterého se ujala, rozumí pouze německy a přizpůsobila tomu svou komunikaci s ním:

 

D: =A ona byla starodůchodkyně (.) a byla Němka, to jsem zjistila podle toho nejstaršího pejska, kterého jsem se ujmula, von vůbec nereagoval (=T1: Na český=), no a když jsem na něj začala mluvit německy, tak jako obživl, jo, a pak mně tam, tam znovu řek, řekli jedni lidi, jo, že byla Němka. (T: Hm). Tak ona na něj mluvila německy…

 

Zde lze tedy podotknout, že se zvířaty je možné komunikovat nejen gesty a řečí těla, ale jednosměrně i slovně - ač se většina mimolidských zvířat nedokáže slovně vyjadřovat (až na nějaké papoušky či snad velké opice) mohou našim slovům rozumět.

 

Kariéra „domácích miláčků“ a „společníků“ tak není kočkám a psům jakožto plemenům ničím jasně shůry daným, ale je potřeba na ni pracovat. Stejně tak se ale učí např. vědci v laboratořích zvíře „odlidštit“ a zvěcnit a disponují přiléhavým pojmovým aparátem (viz mnohé výzkumy na toto téma, např. Philips, Mary T.:1994 ).

Ochrana zvířete jakožto sociálního tvora či sociální „druh“ (viz tzv. „sympatická“ zvířata jako je tuleň, hroch, beruška apod.) je tedy spjata s jistou kariérou – příběhy, které pro dané zvíře lidská společnost či subkultura konstruuje a které pak určují přístup k těmto zvířatům vyžadovaný kulturou. To pak ovlivní, které zvíře si člověk „připustí k tělu“ natolik, aby jej mohl pochopit a přiznat mu případně subjektivitu, a které zůstane objektem ve sféře vědy, průmyslu či přírody jakožto „přírodní zdroj“.

 

 

Další motivy ochrany

 

Mezi další motivy ochrany (kromě výše zmíněného uznání subjektivity a tedy i sociálního zahrnutí) bychom mohli přičíst touhu po ohleduplnosti obecně. Mnohé respondentky se zmiňovaly, že je-li pachatel schopný chovat se surově ke zvířeti, je schopný násilného projevu i k lidem. Např. zde:

 

…Já razím zásadu, že kdo je hodnej ke zvířeti, je hodnej i k lidem. A to jsem razila i před devětaosmdesátým, a sice jsem to říkala větou, že i Lenin říkal: Kdo nemá rád zvířata, toho si všímejte.On to možná neříkal, ale já jsem to tak říkala=

D2: =Ale jo, já jsem to jednou četla, to tenkrát ještě vycházel časopis Tvorba (T: =Hm=).

D: A skutečně se nám potvrzuje, že kdo nemá rád zvířata, není hodnej člověk.

 

Tato respondentka zas z chování ke zvířatům usuzovala na výši kulturnosti společnosti:

 

T: .. když většina lidí třeba jí maso, tak si myslíte, že by to mělo být povolený, ale že by mělo být jako=

D: =utrácený teda humánně. Vod čeho jsou veterinární správy, veterináři a tak dále, že?. Ty by měli na to ministerstvo zdravotnictví. Vždyť to je taky, i kultury by se dalo říct, vždyť podle (.) podle toho, jak se člověk chová k dětem, ke starým lidem, ta společnost, tak podle toho taky lze tu společnost jako (.) ocenit, jestli to je k ničemu nebo k něčemu vůbec.

 

Dále, jak jsem již výše v práci zmínila, respondentka – ochranářka, řešící kauzu zanedbaných koní, vyjevila názor, že by člověk neměl činit „zbytečné“ zlo, čímž implicitně odkázala na osobní uvědomění lidí:

 

 D: (.) No, to jo, ale m.. jako myslím, že by to mělo jít tak daleko, kam až h.. takhle, že by nemělo bejt h.. způsobený žádný utrpení tam,kde je zbytečný. (=T: (slabě): Hm..=) A to je jako (.) tak ňák obecně, no. (=T: (slabě): Hm..=) I třeba (.), já nevím jestli, třeba na rostliny, ale tam na to (??druhý??) už, to už je asi něco jiného trošku, ale (.) že jako i ty bezobratlý vlastně h.. (.) třeba i proto, že nevíme, co cejtěj, tak jako (.) prostě to, co je zbytečný, tak by se nemělo dělat, no. (T: Hm, hm). Pokud se to dá udělat ňák jinak. (T: Jasně).

 

Odhlédneme-li od rozhovorů, najdeme další motivy ochrany zvířat na webových stránkách občanských sdružení. Např. Ochránci hospodářských zvířat (OHZ) na www.ohz.cz prohlašují:

Nekompromisně odmítáme každý trýznivý chov a využívání zvířat, jež je spojeno s jejich utrpením. Zaměřujeme se mimo jiné i na propagaci veganského stylu života, jakožto životního stylu, který nejenom zdravotně, ale také eticky, duchovně a morálně přispívá k soucítění člověka se zvířaty a nenásilí. 

Zde si můžeme zároveň všimnout, že kromě samotné ochrany zvířat před utrpením jim jde tedy také o myšlenku šířit nenásilí a zvýšit etickou, morální a zdravotní úroveň člověka.

 

Podobně o tomto píše ve svých stanovách i Pražský spolek ochránců zvířat (PSOZ):

 

..Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka. Posláním Spolku je přispívat k nastolení kulturního a humánního vztahu lidí k živé přírodě cestou působení na své členy a ostatní subjekty v duchu odpovědnosti za život a zdraví zvířat.. (www.psoz.cz)

 

K výše zmíněnému vztahu člověka ke zvířatům PSOZ přidává vztah k „živé přírodě“, který reprezentuje vztah ke konkrétním zvířatům, jimž pomáhají. 

Nadace na ochranu zvířat si zas přidává jako svůj úkol zlepšovat vztah člověka i k „životnímu prostředí“, do kterého lze zahrnout snad úplně veškerou „přírodu“:

 

…Za své poslání jsme si zvolili trvale zlepšovat vztah člověk-zvíře-životní prostředí, pomáhat zmírňovat utrpení a zajišťovat přijatelné životní podmínky zvířat v lidské péči i zvířat volně žijících...

 

Přitom zdůrazňují, že do zvířat započítávají i ta „volně žijící“. Právě ta přitom bývají do jisté míry úředníky zahrnována do životního prostředí.

 

Dále organizace Svoboda zvířat (SZ) má na webových stránkách napsanou tuto charakteristiku svého poslání:

 

Svoboda zvířat je celostátní, nepolitická, nezisková organizace pro ochranu zvířat, sdružující osoby sympatizující s jejími myšlenkami. Vychází z myšlenky, že každý život má svou vlastní neopakovatelnou hodnotu, která není závislá na momentálním hodnocení člověkem.(…) Celá činnost Svobody zvířat je založena na myšlence nenásilí a nepřekročení osobní svobody jednotlivce…

 

Podporují tedy nejen konkrétní (zvířecí) bytosti, ale také nenásilné bytí a ochranu života bez ohledu na momentální váhu, kterou mu jedinec přikládá, čímž zároveň chtějí chránit různé hodnoty, významy a jsoucno na světě.

 

Podobně se vyjadřuje Společnost pro zvířata:

 

Při současném stavu světa a společnosti, rozdělené do mnoha tříd, kast, skupin (ať už přirozenými nebo sociálními vlivy), si uvědomujeme, že změna systému a setrvačných způsobů života není a nebude rychlá. Domníváme se proto, že nejúčinnějším způsobem jak dospět podstatné a trvalé změny je výchova jak dětí, tak již “zformované” dospělé části společnosti. Cesta, jak tohoto stavu dosáhnout, je dle našeho názoru změna celkového životního postoje a stylu jednotlivce a následně potom širší veřejnosti – přemýšlením nad souvislostmi a přijetím zdravé skromnosti a tolerance.  (www.spolecnostprozvirata.cz)

 

Tato filozofie spjatosti vztahu ke zvířatům a k lidem a jiným bytostem jako i potřeby změny podstaty člověka je patrná i v literatuře zabývající se zvířecí problematikou, kde se hovoří o „rozšíření soucitu“, potlačení antropocentrismu ve prospěch biocentrismu apod., někteří autoři nabádají lidi ke změně vztahu i k předmětům jako je auto či židle – o proměně vztahu k věcem z čistě materiálního konzumentského k více duchovnímu, ohleduplnému a respektujícímu. Ochrana zvířat je tímto „povýšena“ (nejen) ochranáři na snahu o lepší a harmoničtější společnost vůbec (kde společností myslím ono širší společenství aktérů). V rámci této filozofie pak každá organizace pragmaticky uvažuje, o co se bude zasazovat. Některé jsou tak radikálnější a jejich požadavky jsou jen těžko prosaditelné v dnešní konzumní společnosti, kdežto jiné třeba sleví ze svých ideálů, aby se staly pro jiné subjekty přijatelnými partnery (např. při připomínkování zákonů). Všechny však nabádají také k osobní zodpovědnosti, na kterou apelovali i respondenti v rozhovorech (jak již bylo výše ukázáno).

 

Oproti tomu na stránkách veterinární správy ( http://www.svscr.cz/ ) je úkol tohoto subjektu stanoven takto:

 

„Ochrana spotřebitelů před případnými zdravotně závadnými produkty živočišného původu, monitorování a udržování příznivé nákazové situace zvířat, veterinární ochrana státního území České republiky, ochrana pohody zvířat a ochrana před jejich týráním.“

 

Zde si můžeme všimnout, že jako první je uvedená „ochrana spotřebitelů“ a lze říci, že i pracovníci veterinární správy v rozhovoru měli mnohem vstřícnější vztah k využívání zvířat na maso, kožešiny apod., čímž udržovali větší vzdálenost mezi lidmi a jinými zvířaty než ochranáři, ale leckdy i respondenti, jejichž angažovanost v záchraně zvířete byla pouhou (spontánní) reakcí na nastalou situaci.  

 

Obecně tedy lze říci, že ochrana zvířat, popř. připravenost zasáhnout ve prospěch zvířat, není těmito ochranáři (ať již organizovanými či laickými) vnímaná jako konkrétní uzavřená praxe, nýbrž jako určitý životní postoj, který se váže na základní morální kvality člověka jako takového ve vztahu ke svému okolí.  Tento přesah jakoby pracovníci veterinární správy nevnímali. 

 

Diskuze

 

V teoretické části práce jsem tedy obhájila své začleňování mimolidských zvířat do „společnosti“ (či, chcete-li, „sociálna“) a pomocí různých výzkumů a teorií přiznala mimolidským zvířatům intersubjektivitu a aktérství v této společnosti. Vše jsem uvedla do kontextu a situace, ve které se o (mimolidských) zvířatech v dnešní době na teoretické rovině přemýšlí a popřemýšlela nad podstatou jejich aktérství a uznání ve společnosti. Nahlédla jsem i do legislativy a nastínila právní postavení mimolidského zvířete u nás, včetně problémů, na které můžeme narazit, zvažujeme-li jeho začlenění do společnosti coby aktéra. Zde jsem shledala, že ač je mimolidským zvířatům již přiznaná nějaká právní ochrana, je stále dosti omezená  - na obratlovce a s velkým ohledem na jejich využívání lidmi (např. dělení na zvířata domácí, pokusná, hospodářská, škůdci apod.), kdy se leckdy zakazuje jen „nepřiměřené“ (za běžných okolností pojímané jako) týrání. Také jsem popsala problémy, s jakými se definice zvířete jakožto „věci“ potýká a okrajově zmínila i souvislost naší legislativy s legislativou celoevropskou a poukázala na absenci celosvětového uznání postavení zvířat coby aktérů, jež požadují některá hnutí a občanská sdružení. Zavádění nových předpisů a pořádků v dané zemi totiž musí brát ohled na mezinárodní souvislosti, a to zejména v dnešním propojeném světe. V následném výzkumu jsem se pokusila identifikovat různé postoje a kategorizace, které se se zvířaty jakožto členy společnosti pojí. V této části mé práce bych ráda blíže diskutovala výsledky analýzy.

 

Aktéři kauz týrání a ochrany zvířat a jejich agenda 

 V rozhovorech jsem objevila více druhů lidských aktérů dle nastolené agendy a přístupu ke zvířatům. Lze říci, že občanská sdružení na ochranu zvířat jsou jistými středisky, kde se hlídá, aby (alespoň některá) mimolidská zvířata jakožto kulturní bytosti se svými potřebami nebyli lidmi přehlížené a aby mimolidská zvířata automaticky nespadla do kategorie „surovin“. Jsou spjaty s „vyššími“ ideály a filozofií (např. nenásilí, zdravých hodnot, skromnějšího a ohleduplnějšího života apod.) s důrazem na osobní odpovědnost každého jedince. Na úrovni osobní si pak člověk sám určuje, co bude středem jeho zájmu a co jej vyprovokuje k akci  - a to ovlivněn dosavadními zkušenostmi a názory, se kterými přišel do styku a které dále nějak pro sebe rozvinul. „Běžný“ člověk se pak přirozeně chce vyhnout příliš velkým rizikům a má větší sklon prosazovat to, co je „normální“ (zdravý selský rozum) než vědci či úředníci, kteří ve svém postu mohou být již v mnohém odtrženi od reálného života a používat jiné logiky s pouze dílčími zodpovědnostmi (viz Beck 2004). Jak Beck uvádí, experti mají veřejnost za lidi s dobrou vůlí, ovšem bez dostatečných znalostí. Je tedy potřeba zahrnout je technickými detaily, aby pochopili a přiklonili se k jejich stanovisku – tedy protesty a obavy veřejnosti převádí na problém informací. To jsme mohli zaznamenat i v analýze rozhovoru s veterináři. Tento názor je však dle autora mylný: „Neakceptování vědecké definice rizika není něčím, co by mohlo být obyvatelstvu vytýkáno jako „iracionalita“, nýbrž právě naopak poukazuje na to, že premisy kulturní akceptace obsažené v technicko-vědeckých výpovědích o riziku jsou mylné. Techničtí experti zkoumající rizika se mýlí, pokud jde o empirickou správnost jejich implicitních hodnotových premis, totiž o jejich předpoklady o tom, co se obyvatelstvu jeví jako přijatelné a co nikoliv“ (Beck, str.76). Ochranáři (čímž myslím sdružení občanů, „laiků“ věnujících se alespoň nějaké části mimolidských bytostí) a jiná veřejnost (nejen sami respondenti ale i jejich „okolí“, o kterém se v rozhovorech zmiňovali)  přitom pokládají šířeji či úžeji pojaté společenství lidí s jinými zvířaty za kulturní společenství aktérů a je vyvíjena větší či menší snaha asociální jedince (jak lidské tak i některé jiné zvířecí) začlenit do společnosti – dle úsudku o jejich vychovatelnosti. Nenapravitelně asociální lidské jedince je pak třeba izolovat a předat úřadům. Na rozdíl od toho u pracovníků veterinární správy je situace již trochu jiná. Spolu s dalšími státními úředníky jsou ovlivněný předpisy a nutnými kompromisy, píší „měřitelné“ zákony a jsou placeni nejen za to, aby chránili zvířata, ale též aby chránili lidskou společnost před jinými zvířaty a zejména jejich chorobami a (z hlediska životního prostředí) udržovali nějakou ekosystémovou rovnováhu – při respektu současného způsobu života většinové společnosti a (nejen) tržního mechanismu. Za svá rozhodnutí přitom pochopitelně nesou profesionální a společenskou odpovědnost a to tedy ovlivňuje jejich způsob uvažování (s evidentní zdrženlivostí ke změnám a sklonu ke konzervatismu). Sociální péče a bohatství nikdy nemůže být dle všech „spravedlivě“ rozděleno ani mezi lidmi jednoho státu -  natož planety či mezi všemi možnými subjekty. Jistá sobeckost jedince – ale i rodiny, druhu apod. - je jistě přirozená, avšak vždy jsou zde větší výzvy, které člověka činí kulturně „ušlechtilejším“. Je těžké stanovovat konkrétní pravidla hry pro společnost a jeden z dotazovaných pracovníků veterinární správy také poznamenal, že je jednoduché milovat zvířata a stavět se za ně, ale těžké zabývat se konkrétní ochranou byť jednoho zvířete. Po zkušenostech s respondenty i ochranáři jsem ale přesvědčená, že morální hodnoty člověka jej minimálně zároveň činí připraveným zasáhnout ve prospěch  zvířat, bude-li se dít zjevné (v dané „morální komunitě“ nepřijatelné) bezpráví.

 

Formy ochrany a postavení zvířat ve společnosti

Formy ochrany a ohleduplnosti jsou dále různé a v řadě případů se kombinují – člověk např. pomůže týranému či zanedbanému zvířeti, při tom často získá nějaké kontakty na ochranáře, to ho může vést k širšímu zamyšlení a třeba vegetariánskému či veganskému způsobu života či aktivnímu zapojení se mezi ně (zde popisuji ochranářskou „dráhu“ dvou osob najednou). Jde tedy také o to, jaká práva a nároky si přiznáme jako oprávněné a kde vidíme hranice solidarity. Existují různé morálně-teoretické přístupy i praktické návody, jak se přiblížit „spravedlivému“ soužití (viz např. v teoretické části přiblížená Nussbaum).  Jak jsem ale v textu uvedla, existují i rozpory v nazírání konkrétních praktik – tedy v názorech na to, co lze za ochranu těchto bytostí  považovat a co již ne. Zde neexistuje jednoznačných vodítek a autorit. Zvířata jakožto subjekty ochrany nám sama neporadí a my tak přebíráme zodpovědnost za jejich šťastný život a můžeme rozhodovat, jaký život ještě stojí za to žít. Naše odpovědnost vůči nim byla několikrát přirovnána k „bezmocným“ lidem, novorozencům či dětem, starcům apod., ač u nich je hodnota života v naší společnosti absolutní (eutanázie u nás není oficiálně povolena[31] a každý k tomu způsobilý lidský jedinec má právo zplodit dítě) a je jim v občanském zákoníku přiznáváno aktérství „fyzických osob“ a z toho plynoucí práva, jak to jen jde. Zvířata jsou na rozdíl od toho v rámci tohoto zákona pojímány jako směnitelné věci – a i v zákoně na ochranu zvířat proti týrání lze cítit lidské zájmy, které jsou v mnoha případech stavěny před ty zvířecí. Právě takovouto logiku Singer ve svém díle označil za „druhismus“ (Singer: 2001) a volá tak po „spravedlivém“ posouzení funkcí, schopností a potřeb, z nichž dává do popředí schopnost cítit a trpět. Ač se respondenti shodli na tom, že existuje dosti smysluplná komunikace mezi lidmi a (ostatními) zvířaty, není jistě natolik detailní jako u (běžných) lidí a tedy bývá problém dokázat, že se děje vůbec nějaké násilí na (mimolidském) zvířeti (jako samozřejmě může být i problém dohodnout se např. s těžce postiženým člověkem zažívajícím domácí násilí). Vyhlášky a nařízení musí být konkrétní, zvířecí psychologové nejsou běžně k těmto případům přizváni a při posouzení fyzického zdravotního stavu takového zvířete lze kolikrát zjistit až teprve závažná zranění či dysfunkce. To zejména spolu s obtížností dokázat pachateli týrání vinu, aby se mu vůbec mohly zvířata odebrat či jinak zamezit týrání, znamená pro mimolidská zvířata snížení ochrany pod úroveň navrhovanou „běžnými“ lidmi (respondenty ale i dalším popisovaným „okolím“ pachatele). Jak jsme ale mohli vidět, lidé nemusejí spoléhat jen na zákonnou formu ochrany a mají i své mechanismy, jak viníky potrestat, popř. způsoby (i třeba ilegální) jak zvířatům pomoci.

 

Hluchá místa „neochrany“vs. aktivní ochrana  

Dále dle výpovědí dochází ve společnosti k takové rozporuplné situaci, kdy samotné odsuzování a hrůza ze smrti a týrání potenciálně vedou k vytěsňování míst, kde se toto potenciálně (i třeba legálně) děje, a k propadu prestiže např. takového povolání, kde se usmrcují zdravá zvířata (popř. kde se dělají bolestivé pokusy). To může přivodit negativní důsledky, např. ztrátu kontroly nad humánností usmrcování na jatkách či uzavírání světa laboratoří jakožto (ještě ve větší míře) světa pro sebe. Na druhou stranu samotný fakt, že k těmto emocím mezi respondentkami[32] dochází, je známkou toho, že nejednají v souladu se svým hodnotovým přesvědčením – jak pokusy na zvířatech tak jatka jsou totiž stále legální společenskou praktikou. Na rozdíl od toho odsouzení pachatelů násilí na mimolidských zvířatech, které nemá ve společnosti ani žádné odůvodnění a právní ochranu, u nich nevede k vytěsňování, nýbrž ke snaze o zveřejnění a zostuzení dotyčného, což může působit jako (alespoň částečná) katarze. Zde je však nutno připomenout, že řešitelky[33] případů nepovažovaly státní ochranu v těchto případech za dostačující a úředníci se jim nezdáli jevit dostatečný zájem, což vedlo k jejich frustraci a hledání jiných cest k nápravě, které by více vycházely z hodnot dané kultury a tedy je dovedly k zadostiučinění.

 

Podoby zapojení zvířat do společnosti

Zapojování různých zvířat do sociálního společenství má dále více podob v závislosti na druhu zvířete, situaci apod.. Např. pes se může stát plnohodnotným aktérem schopným „plakat“, cítit křivdu, pomáhat, …, jak respondentky uvedly, může mu (ale i slepici) být přisuzován i nárok na „psí důchod“. Vždy dosti záleží na jeho napojení na lidské komunikační sítě a vztahy a také jeho typizovaném nazírání jakožto na druh. V odlišném postavení tak již je třeba hmyz. Přesto je znát, že pokud ostatní zvířata (a to i hmyz) člověku vyloženě neškodí, cítili respondenti, že by se jim správně ubližovat nemělo. Tím konstruovali zvířata jakožto aktéry, kteří nějakým způsobem ve společnosti vystupují, určitým způsobem zasahují do jiných procesů, jsou v nějakém postavení k zájmům ostatních a společnost na to nějak reaguje. Jakmile je pak institucionalizován vztah k určitému zvířeti, vytváří tlak na jedince (o institucionalizaci viz Berger a Luckmann (1999)) a společnost tak oplývá spoustou mýtů, pověr, zvyků atd., které jedince v různé míře ovlivňují. Vinu za špatné chování jeden respondent cítil i tehdy, když zvíře sice do jisté míry ubližovalo, ovšem nemělo na vybranou, chtělo-li přežít. Je zde tedy ještě ponechán větší prostor pro osobní morální úvahy a dilemata – a tedy i výsledná pravidla chování, jak si je jedinec nastaví.

 

Lidské kategorizace dle vztahu ke zvířatům

Při zvažování zobecnitelnosti těchto dat je třeba přihlédnout k tomu, že všichni respondenti byli majiteli nějakého zvířete a, jak mnozí uváděli, takoví lidé již mohou být v něčem specifičtí a mívají rozšířené vnímání. Ve výpovědích se také objevily další kategorizace dle vztahu ke zvířatům, kdy byli městští lidé dáváni do kontrastu s vesnickými apod.. Záleží tedy také na zkušenostech a dané subkultuře, která povahu vztahu lidí k ostatním zvířatům také utváří.

 

Sociální aktéři vs. zdroje

Dále mohu zmínit, že ochrana zvířat nemusí být viděna jen z onoho „sociálního“ pohledu, ale také ekologického (jakožto ochrana „přírody“ – včetně zvířat). Zvířata mohou být tímto degradována na zdroje a může být s nimi kalkulováno jako s využitelnými a recyklovatelnými energiemi. Takovéto „ponížení“, kdy lidé smějí být ekologicky nároční (a to zdaleka nejvíc ze všech tvorů), ale mnohá jiná zvířata již ne, se jeví jako nespravedlivé. Přitom lidé, jejichž počet, jak Beck píše, během 300let desetinásobně vzrostl (Beck 2004: str.329), se smějí dále převážně neomezeně množit, zatímco počet zvířat jednoho druhu se lidé snaží udržovat v ekologicky únosném počtu a dle vlastních potřeb. Na druhou stranu zde vždy budou existovat jakési mocenské dělící čáry mezi těmi, kdo si činí nárok na svět (tedy společenskými partnery, „aktéry“, jejichž „společenský provoz“ může být nákladný, i na úkor okolí[34]) a těmi, kdo tím vlastněným světem jsou (degradovanými „surovinami“). Vezmeme-li v úvahu, že jeden z respondentů přemýšlel o životě kamenů a celý vesmír považoval za živý, a že spousta odpovědí na otázku „proč ochraňovat“ se odvolávala na „život“, pak by při snaze o zbourání této hranice skutečně šlo o téměř nepřekonatelnou výzvu, která může v krajním případě volat až po odstranění instituce majetku či pasivnímu sebepoškozování (např. odmítnutím příjmu potravy). Respondenti, kteří toto dilema řešili, uváděli povinnost šetrnosti a ohleduplnosti, kde to jde, a ochrany před zjevným utrpením. Právě proto, že je nám utrpení blízkých zvířat bytostně známé a dokážeme s nimi soucítit, nelze je dle respondentů z řad řešitelů případů automaticky (a bez viny) zahrnout mezi (jakkoliv využitelné) „zdroje“.

Respondenti se zvířaty dle svých slov navazovali intersubjektivní vztahy a při smýšlení o nich se snažili o vcítění a zároveň racionální úvahu, jak jim pomoci. Pracovníci veterinární správy kritizovali laiky za přílišné vciťování a antropomorfizaci a jeden uváděl příklady neopatrného a neohleduplného chování k např. netopýrům, které pramenilo z neznalosti způsobu jeho života. Respondentky se zas v rozhovorech zmiňovaly o povinnosti chovatele nastudovat si, co dané zvíře potřebuje, než si jej pořídí. Člověk tedy je mimo soucit odkázaný i na (více či méně dokonalé) přírodovědné poznatky, kterými daná kultura oplývá.   Strategie ponechání mimolidských zvířat svému osudu však již není vzhledem k rozpětí lidského vlivu zcela zodpovědná a tedy je vždy třeba se ptát, jak dosáhnout co nejlepšího života pro zvířata při zachování ekologické rovnováhy. Na příkladu otázky krmení a kastrace opuštěných koček jsme mohli vidět různé strategie beroucí na samotné kočky různý ohled a které je tak jednou zahrnovaly mezi společenské tvory a jindy mezi přírodní inventář. Uvažovali-li bychom o myších, pak u nich kastrace není rozšířenou a jsou mezi přírodní inventář zahrnovány zcela automaticky. Existují různé způsoby obhajování, proč se starat zrovna o konkrétní druh zvířat a různé názory, jak takové starání se má vypadat a nakolik je třeba o dotyčný druh zvířete aktivně „pečovat“. Při tom záleží na místních zvycích, osobní morální filozofii, ale i praktické rovině vztahu a proveditelnosti takové péče.    

 

Přerodový potenciál spatřované nerovnosti (či nespravedlnosti)

Na závěr diskuze si dovolím ještě malé srovnání. Již v teoretické části jsem mj. zmínila souvislost přiznávání práv zvířatům s dalšími přerodovými situacemi (např. „osvobození“ otroků a přiznání práv ženám) a také různé analogie postavení zvířat a znevýhodněných skupin. Tomuto tématu se věnuje např. Patterson (Patterson: 2003), který srovnává současný průmyslový velkochov (zejména hospodářských) zvířat s koncentračními tábory nebo institucí otroctví. V jedné své seminární práci[35] jsem se tak rozhodla věnovat otázce, co vedlo tehdejší Američany na území Spojených Států k myšlenkovému posunu, který vedl až k osvobození černošské populace. Vyšla jsem z historické knihy  MacLeoda (1974) a snažila se více sociologicky interpretovat tuto historickou událost. Zjistila jsem, že ač existovalo mnoho důvodů, proč otroctví zachovat a osvobození otroků nebylo zdaleka nahlíženo jako jednoznačně pozitivní krok ani pro samotné Černochy, existoval ve společnosti jistý revoluční duch z osvobození od anglické nadvlády (prohlášením nezávislosti) a euforie z nové americké identity. Právě ta vedla k paradoxnímu zamyšlení, když se tito bílí Američané chtěli na jednu stranu distancovat od Angličanů, z jejichž země často pocházeli, ale na druhou také od Černochů, kteří s nimi žili v Americe. Sice bylo populární smýšlet environmentalisticky – že prostředí Ameriky utváří z přistěhovalců v jistém smyslu „typické“ Američany, zároveň však bílí Američané chtěli američanství omezit pouze na „anglosaské“ američanství („Negr“ údajně nevypadal jako „anglický Američan“. (MacLeod 1974: str.7.)). Zároveň se upínali k transcendentálním, zdánlivě „přirozeným“ ideálům rovnosti a svobody každého jedince, jež pro ně byly v jistém smyslu „reálnější“ než praktické úvahy, neboť osmyslňovaly jejich specifický život a udávaly mu tak směr. Právě převzetím těchto myšlenek do své identity, zdá se, přijali tedy závazek se touto osvobozenecko - rovnostářskou cestou ubírat i v praxi, ač navrhované postupy, jak naložit s Černochy po osvobození, nebyly zrovna idylické (kromě návrhu rozptýlit černošské obyvatelstvo po území Spojených států Amerických, aby splynulo s ostatními, se např. navrhovalo odvézt je zpět do Afriky a přivézt místo nich Evropany, nechat je vybrat si, kam mají být odvezeni, a dopravit je tam či zavézt program aktivní rasové diskriminace, která by je sama vyhnala).   Je jasné, že kontext tohoto převratu je z jiné doby a jiného prostředí, myslím však, že s sebou nese analogie k našemu vztahu ke zvířatům. Místo tehdejšího proti-otrokářského hnutí si lze představit různá občanská sdružení a snahy o lepší a univerzální (mezinárodní) zákonodárství. Jak zvířata, tak i otroci se dělili na „hospodářská“ a privilegovanější „domácí“. Ve společnosti existuje soucit se zvířaty, avšak také přehlížení či zavírání očí, jde-li o život zvířat ve velkochovech. Suroviny získávané ze zvířat mají své místo v našich zvycích a společenských praktikách (stejně jako jej měla práce a existence otroků v USA) a tedy si lze jen těžko představit, že by tato instituce mohla zaniknout.. Jistou možností tak je snad jen případ, že by lidé přijali semknutou identitu postavenou na filozofii, ke které se většina občanských sdružení na ochranu zvířat hlásí (viz v analýze), a požadovali společenský přerod. Pro takovou akci by však bylo potřeba takové revoluční euforie, kterou si lze jen stěží představit. Můžeme však doufat alespoň v mírné zlepšování podmínek jejich chovu, neboť požadavek kvality života a absence utrpení bytostí této společnosti již v naší identitě, troufám si říci, místo má. Při současné výši poptávky po masu a živočišných výrobcích a absenci celosvětových regulí však nelze vytvořit zrovna „ideální“ podmínky a tak život těchto zvířat bude zřejmě ještě dlouho spíše životem suroviny pro člověka než životem pro daného žijícího jedince.  

 

Závěr:

 

Ve své diplomové práci jsem ukázala, že mimolidská zvířata jsou z mnoha úhlů pohledu společenskými aktéry, na které je brán ohled a je s nimi počítáno. Přesto samozřejmě nelze mluvit o „mimolidských zvířatech“ jakožto jednolité skupině a společenské aktérství různě roztříděných druhů zvířat na různých místech se liší. Vždy přitom bude existovat jistá mlhavá hranice bytostí, které ještě někdo za aktéry uznává, ovšem se s nimi obecně (většinově) zachází jako s využitelnými surovinami. Tato mocenská bilance je přitom ještě protnutá jakoby „vyšším“ příkazem zachovat ekologickou rovnováhu a tedy udržitelnost námi rozeznatelného „života“ (a tedy i „aktérství“) na této planetě (ač tento požadavek bývá často motivován touhou udržet tuto planetu obyvatelnou pro budoucí generace, tedy může jít o antropocentrický postoj). To vznáší na lidi rozmanité morální nároky, se kterými si musí nějak poradit – pomocí energetického kalkulu i „spravedlnostního“ uvažování s přihlédnutím na praxi a proveditelnost toho kterého způsobu ochrany. V samotné ochraně mimolidských živých tvorů jakožto sociálních bytostí jde především o přiznání jistého nároku (v jistém smyslu) „slabším“ bytostem. Přestože zodpovědnost lidí je zde nutná, blahobyt všech živých bytostí je utopií. Každý člověk má navíc jen omezené kapacity přijímat informace a soucítit a v dnešní globalizované společnosti se k němu dostává tolik podnětů, které by jej tímto směrem mohly aktivizovat, že mu může hrozit jakési psychické „vyhoření“[36]. Jsem přesvědčená, že však mnohá apatie je již předem naučená a daná výchovou (např. děti obvykle morálnost pojídání masa vůbec neuvažují, i když je příznačné, že spoustě dětí maso nechutná) a člověk by měl rozvíjet svou vnímavost, myslet v souvislostech (jak k tomu ostatně na jiné rovině nabádá i U.Beck: 2004) a naučit se přebírat zodpovědnost minimálně za své vlastní konání a (alespoň dílem) za své nejbližší okolí, se kterým interaguje. Právě v bezprostředním kontaktu, skutcích a komunikaci tváří v tvář si člověk plně uvědomuje intersubjektivitu vztahu s mimolidskými živými bytostmi a jejich ochrana tak rozvíjí (dovolím si říci, že přirozený) soucit a pokoru. Obdobně tento vztah ostatně vnímají i občanská sdružení na ochranu zvířat a někteří další  respondenti, když svou činnost zasazují obecně do filozofie skromného, pečujícího a uvědomělého života. Jsem přesvědčená, že ochrana jiných než lidských bytostí jakožto členů společnosti se svými právy vyžaduje hlubší přemýšlení nad smyslem a vnitřní hodnotou samotného života, jeho propojenosti a vůbec existence jeho různých podob na tomto světě – a tím i ukazuje cestu k smířlivějšímu, „ekologičtějšímu“ a respektujícímu vlastnímu životu člověka. 

 

Resumé

 

Tato práce ukazuje způsob, jakým je zvířatům nárokováno postavení sociálních aktérů v naší společnosti. Zároveň staví dnešní pojímání zvířat do patřičného kontextu, který je důležitým pro konstrukci práv a postavení sociálních skupin ve společnosti individuí (tedy ukazuje možné argumentační a hodnotové pozadí zastánců těchto práv, které se nabízí). Z jisté perspektivy, která byla ukázána výše v textu, jsou lidé v dnešní době vedení (a možná dokonce okolnostmi dotlačení) k přemýšlení o souvislostech, k tomu, aby přijaly osobní zodpovědnost a tím nepůsobili přílišnou škodu jiným a svému okolí. Ochrana, jak bylo ukázáno, zároveň není něčím, co by měli řešit pouze vědci a jiní „odborníci“ a záleží i na „běžných“ lidech a jejich hodnotách, co by mělo být (a je) považováno za přijatelný přístup k (ostatním) zvířatům. Také intersubjektivita byla ukázána jako sociálně konstruovaná. Intersubjektivní vztah je utvářen v každodenním životě a interakci a je založen na víře, že jsme schopni s druhým tvorem spolu smysluplně komunikovat, interpretovat své projevy. Je dobré si uvědomit, že toto platí stejně tak o lidech jako o ostatních zvířatech, i když jejich schopnosti a způsoby komunikace se mohou od těch lidských lišit. Ochrana zvířat coby  společenských bytostí je spojena jak s filozofickým pohledem na svět tak i s připraveností zasáhnout v případě potřeby záchrany zvířete či potrestání viníka. Může také pomoci lidem přehodnotit hodnotu života a respektovat širokou škálu „jiných“ jako bytostí se svou vnitřní hodnotou a napojením na naše vlastní životy.

 

In English:

 

This work shows us in which way animals can be entitled to the post of social actors in our society. It also gives the today perception of animals to the appropriate context that is vital for constructing rights and positions for groups of individuals (and so shows possible reasoning and values background of those who stand for such rights). From certain perspective (that was shown in the text) people these days are led (and maybe even forced by the circumstances) to thinking in connections, to being individually responsible so that they do not do much harm to the others and their environment. At the same time, the protection (as was shown) is not just a case to solve for scientists and other “professionals”, it is also up to “common” people and their values what should be (and is) considered as acceptable attitude to (other) animals. Even the intersubjectivity was shown as socially constructed.  Intersubjective relationship is being built up in everyday life as an interaction and is based on trust, that we are able to communicate with the other creature, to meaningfully interpret his/her/its expressions. It is good to realize that this works the same with humans and the other animals, though their skills and methods of communication can differ from those of humans. The protection of animals as social beings is bound with both philosophical view on life and the readiness to step in when it comes to the need to rescue animal or punish the perpetrator of that cruelty. It can also help people to reassess the value of life and respect the whole range of “others” as the beings with their inner value and connection to our own lives. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Summary

 

This thesis is half theoretical and half empirical work about the position of other than human living beings, that we recognize as creatures with their own interests, in our society and raise a question of possible meaning of their protection.

      In the first chapter it discusses the concept of “society” and its range. It shows a shift in some scientists thinking of what we perceive to be “social” and who we include to the social processes. The reason of this shift is said to be the lost of self-confidence in human goodness and progress and the inversion to nature and its values. The human kind of species stopped to be looked at as exclusive, people started to look at themselves more skeptically and due to the ecological situation more and more people started to feel sympathy and solidarity with other living beings that we share our destiny with. Further, this chapter discusses the influence of postmodernity (new views and methodological approaches) together with the rise of new movements and the individualization of society. These processes challenged the man´s categories and values and also showed the morality and success as more private issue. With very little certainty about what is “generally right and wrong”, this time means also a big challenge for a man that Bauman (2002) hopes to be a chance for the “age of morality”. The following part of this chapter deals with the phenomenon of “cultural” and “natural” that divides between protection seen as providing animal welfare and protection seen as leaving freedom for animals that should be left alone as self-sufficient. It mentions the ad hoc dividing of animals and the challenge of abilities recognition that can make certain (other than human) animals “cultural” in the eyes of people. This division is time-conditioned, depends on one´s perspective and builds the moral boundaries.

      The second chapter discusses intersubjectivity as a more or less important condition for social actorhood. First it interprets the classic authors of this theory and shows how it can include some other than human animals too. Then it provides us with some modern sociologists´ conviction that with animals people are able to build an intersubjective relationship and that their abilities (that condition the intersubjectivity) are not absent but simply present just to a certain extent. Also the science is let seen as based on presumptions that can be questioned – as it is showed on the so called “zero hypothesis” and some social scientists demand of its reversal. These scientist call for establishment of rule that unless it is proved that certain animal cannot have and don’t have certain ability that human has it should be presumed that it HAS that ability – not the opposite way as is usual.  The classic zero hypotesis gives huge privilege to humans that are considered in the opposite logic than “the others” who tend to be rather downgraded in their abilities (the opposite logic is then asserted to humans: however mentally retarded they might be, they are legally considered as natural person with as much rights as possible – for better notion see their conception in the Civic law described in the thesis). Finally, this chapter includes reflection on whether plants can be considered as intersubjetive beings and what it actually means to be endowed with intersubjectivity. It is shown as mainly culturally constructed phenomenon given by our everyday conduct and understanding of “others” in social space. 

      The third chapter asks for the nature of social actor alone. First it criticizes Meyer and Jepperson´s article as it for no reason excluded “animals” from social actorhood. Then it turns to other sociologists who recognize other then human animals´ actorhood as well as the human one – other than human animals can also be considered as social actors acquired with certain agenda, biography and rights.  It discusses the forms of such actorhood that we must respect and with whom we build the common reality. Such actor sometimes don’t even must “act” – it is enough when the existence of such actor has an influence on our conduct. In the second part of this chapter this work tries to answer the question to which extent it is necessary for us that the animal fulfills the demand of self – confidence. It introduces the capability approach by Nussbaum and argues that all beings should be endowed with the right to develop their skills (that are of course not only mental and all should be considered as important and worth protecting) and to live good life without suffering. Our stand to protection is based on what and to which extant we assign to animals the capability and sensitivity.

      The following chapter looks at laws and introduces other than human animals as “things”, which is criticized by some animal protectors. It discusses problems that it can cause and it introduces the request of some animal protectors that animals should have the world wide UN protection of the basic rights.

     The sixth chapter shows other motives of protection that are not unequivocally set as the protection motivated by the good for the subject of protection anymore. It finds out that even these motives can be bound with the recognition of other than human animals as members of our society. It also introduces several levels of protection depending on whom the protection serves as it is seen by veterinary law-makers.

      In the chapter called “the restriction of juridical protection” there is pointed to the fact, that the law still to much acknowledges the peoples disputable right to use other than human animals to satisfy their (more and/or less) vital needs and forbids only fruitless cruelty. There is also problem with measurability of animal welfare – the rules how to set satisfying conditions for animals can be too simplifying to respect individual animals as unique sentient beings.

      The same principle we can find also in juridical attitude to religion practices though they are much more focused than practice of eating meat – this seems to be “normal” according to the law.

      The next part of the thesis consists of the analysis and interpretation of interviews made with people that stepped in the inadequate treatment of (other than human) animal (or animals) and of interviews with two veterinary officers. It shows their various attitudes, identities and demonstrated values tied with the relationship with animals and the living existence in its various forms. It discovers various motives of animal protection (based on the fact that something is “alive”, defenceless and dependent (domestic animals were seen as more needed to protect), that certain animal did something for people – given to the contrast to those who makes harm to people,.. or some more philosophical reasons), forms of protection (depending on feelings and points of view of those who decide), “blind” places and those filled with active protection (with “blind” places it is meant the factory farming and the slaughters that were mostly tolerated though all respondents saw these places as cruel and injustice and could not watch these practices on TV ), various forms and positions of diverse kinds of other than human beings that depends on their attachment to society (from dogs position to that of insect or even plants or stones), various human categorization based on human relationships with animals (rural vs. urban, dog-owner vs. no-animal-owner, expert vs. layman etc.) and as important it shows the dichotomy of perceiving of other than human beings as social actors vs. natural resources that drives the treating of such animals and  determines whether the one´s good should be considered at all. In spite of seeing a lot of signs of fully valuable relationship in the theoretical treatise as well as demonstrated individual relationship (that calls for the recognition of at least certain measure of intersubjectivity and actorhood for other than human beings in our society) this work doesn’t consider the regeneration that would abolish the kind of relationship, that is close to the institution of slavery in the past, as realistic. Our human attitude to agriculture non-human animals can thus still be seen as relationship of “misusing” of these creatures or using beings downgraded to “natural recourses” and the lives of these animals is not seen as life of acknowledged members of this society with its inner value.

 

 

 

Výše v textu odkazovaná literatura:

 

 

Alger, Janet M., and Steven F. Alger (1997) “Beyond Mead: Symbolic Interaction

between Humans and Felines.” Society & Animals 5:65-81.

 

Alger, Janet M., and Steven F. Alger (1999) “Cat Culture, Human Culture: An Ethnographic Study of a Cat Shelter.” Society and Animals 7:199-218.

 

Alger, Janet M., and Steven F. Alger (2003) Cat Culture: The Social World of a Cat Shelter. Philadelphia: Temple University Press.

 

Backster, Cleve (1968): Evidence of a Primary Perception in Plant Life. International Journal of Parapsychology 10: 329-348.  

Bauman, Z. (2002): Úvahy o postmoderní době.  Praha: Slon

 

Beck, U. (2004): Riziková společnost. Na cestě k jiné modernitě. Praha: Slon.

 

Berger, P.I. and Luckmann,T. (1999): Sociální konstrukce reality. Brno: CDK

 

Besnier, N. (1990): Language and Aff ect. Annual Review of Antropology. 19: 419–451.

 

Blumer, H. (1969): Symbolic Interactionism. The Microinteracionist Tradition. p.304-321

 

Bobůrková Eva (12.6.2004): „Jak se dělá evoluce a co my o tom víme“, MF dnes, 15/137, str.9

 

Bradshaw, G.A.  and Inlay Barbara L. (12. 5. 2005): Natural symmetry. Nature PublishingGroup. Nature, Vol. 435, p. 149.

Cavalieri, P., Singer, P. (2003): The Great Ape Project: Equality Beyond Humanity. New York: St. Martin's Griffin.

 

Čejka, Jan (2005): Jejich jest království. Praha: Práh

 

Deleuze, Giles and Felix Guattari (1999) A Thousand Plateaus. London: Athlone

Press.

 

Derrida et Roudinesco (2003): Co přinese zítřek?. Praha: Karolinum

 

Edwards, D. (1997): Discourse and Cognition, London: Sage.

 

Fendrych Martin (18.10.1999): „Sestry opice“. Respekt, str.3

 

Franklin, Emmison, Haraway and Travelers (12.4.2007): " Investigating the therapeutic benefits of companion animals: Problems and challenges" in Animals and people, Qualitative Sociological Review, Vol.III, Issue 1. p.42-59

 

Gaede a Rehlander (2007): Jak zpívá velryba? Vimperk: vydav. Víkend.

 

Harré, R. a Gillet, G.R. (2001): Diskurz a myseľ. Úvod do diskurzívnej psychológie. Bratislava: IRIS

 

Hobson-West, P.  (12.4.2007): " Beasts and boundaries: An introduction to animals in sociology, science and society " in Animals and people, Qualitative Sociological Review, Vol.III, Issue 1. p.5 – 23.

 

Chomsky, N.; Foucault, M.; Elders, F. (2005): Člověk, moc a spravedlnost. Nakl. :intu:  :Praha.

 

Irvine, L. (12.4.2007): „The Question of Animal Selves: Implications for Sociological Knowledge and Praktice“ in Animals and people, Qualitative Sociological Review, Vol.III, Issue 1. p.23-41

 

Jamieson, D. (1985):  Against Zoos.  In: PETER SINGER (ed): In Defense of Animals. New York: Basil Blackwell, p. 108-117

 

Jensen Derrick (2.2.1966): „Rostliny reagují. Rozhovor s Clevem Backsterem.“ Přeloženo z časopisu SUN, spřístupné na: www.baraka.cz/baraka/Baraka/b_4/b_4_rosltiny_reaguji.html

 

Jerolmack, C.  (12.4.2007): „Animal Archeology: Domestic Pigeons and the Nature-Culture Dialectic " in Animals and people, Qualitative Sociological Review, Vol.III, Issue 1. p.74 – 96.

 

Kabele 2007: Koordinace a spravedlnost. Prague Social Science Studies

 

Kašparová, V., Uličná, M. a Hájek, M.(2007) : Laické pojetí spravedlnosti a nespravedlnosti v zacházení se zvířaty. In: Praktiky ne/spravedlnosti: pojmy, slova, diskurzy. Matfyzpress: Praha.

 

Konecki, K. T.  (12.4.2007): „On the problem of intersubjectivity in interactions of humans and animals" in Animals and people, Qualitative Sociological Review, Vol.III, Issue 1. p.3 – 5.

 

Konecki, K. T.  (12.4.2007): „Pets of Konrad Lorenz. Theorizing in the social world of pet owners" in Animals and people, Qualitative Sociological Review, Vol.III, Issue 1. p.110 – 128

                                                                                            

Latour, B. (2005):  Reassembling the Social. An Introduction to Autor-Network-Theory. OxfordUniversity Press.

 

Lorenz, Konrad (1997): Odumírání lidskosti. Praha: Mladá fronta

 

MacLeod, D.J. (1974): Slavery, Race and The American Revolution. Cambridge University Press.

 

Meyer, J.W.; Jepperson, R.L. (Mar., 2000): The „Actors“ of Modern Society: The Cultural Construction of Social Agency. Sociological Tudory, Vol.18, No.1., pp.100-120.

 

Nohejl, M. (2001): Lebenswelt a každodennost v sociologii Alfreda schulze. Pojednání o východiscích fenomenologické sociologie. Praha: Slon 

 

Nováček, Pavel (19.7.1999): „Dobré zprávy ze světa zvířat“, ZN Zemské noviny, str.7

 

Nussbaum, M. C. (1988): Narrative Emotions: Beckett´s Genealogy of Love. Ethics 2: 225–254.

 

Nussbaum, M.C. (2006) Frontiers of Justice: Disability, Nationality, Species Membership. Cambridge, Mass.: The Belknap Press.

 

Ondok, J.P. (1998): Člověk a příroda. Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří.

 

Patterson, Ch.(2003): Věčná Treblinka. Ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté. Praha: Práh.

 

Philips, Mary T.(1994): Proper Names and the Social Construction of Biography:  The Negative Case of Laboratory Animals. Qualitative Sociology, Vol.17, No.2, p.119-142

 

Sanders, Clinton R. (1999): Understanding Dogs: Living and Working with Canine

Companions . Philadelphia: Temple University Press.

 

Sanders, Clinton R. (2000): “The Impact of Guide Dogs on the Identity of People with Visual

Impairments.” Anthrozoös 13:131-139.

 

Sanders, Clinton R. (2003): “Actions Speak Louder Than Words: Close Relationships between

Humans and Non-Human Animals.” Symbolic Interaction 26:405-426.

 

Singer, Peter (2001): Osvobození zvířat. Praha: Práh

 

Švehla Marek (23.8.1999): „Lidoopi v OSN. Lidé už práva mají, na řadě jsou velké opice.“, Respekt, str. 9

 

Taylor, N.  (12.4.2007):  „“Never an It”: Intersubjectivity and the creation of animal personhood in

animal shelters" in Animals and people, Qualitative Sociological Review, Vol.III, Issue 1. p.5 –23.

 

Unger, R.M. (1976) Law in modern society. Toward a Criticism of Social Theory. New York : The Free Press.

 

Večerek, Dousek, Burda, Večerková, Sýkorová (2001): Ochrana zvířat. Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, fakulta veterinární hygieny a ekologie, Ústav soudního a veřejného veterinárního lékařství. Vydáno v Brně.

 

Zákony:

Evropská úmluva o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely (78/923/EHS)

Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu (19/2000 Sb. m.s.). 

Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě (20/2000 Sb. m. s.)

Evropská dohoda o ochran zvířat chovaných pro hospodářské účely (21/2000 Sb.)

Občanský zákoník, č. 40/1964 Sb.

Směrnice rady o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely (98/58/EC)

Zákon na ochranu zvířat proti týrání  (č. 246/1992 Sb.)

 

 

Další internetové zdroje:

 

en.wikipedia.org/wiki/Cleve_Backster

www.kocka-info.cz

www.kocky-online.cz

www.marlboroughtowncouncil.gov.uk/minutes/minutes_fgp_20040413.pdf

http://neviditelnypes.lidovky.cz/kocky-sos-kocky-z-klece-07b /p_zviretnik.asp?c=A071028_200620_p_zviretnik_dru

www.ohz.cz

www.ochranazvirat.cz

www.psoz.cz

http://www.reelfurniture.co.uk/Dovecot.htm

www.spolecnostprozvirata.cz

www.svobodazvirat.cz

www.svscr.cz

www.veg.cz

 


 

[1]              Pojmem „společnost“ myslím jedno společenství aktérů, které by měly brát „společenské vědy“ v úvahu (plus jejich společné působení a utváření „světa“). Přestože jsem si vědoma, že mohou existovat různé podskupiny společnosti (jak kulturní, tak druhové, tak geograficky určené apod.), aktérství členů této „společnosti“ se vyznačuje zejména tím, že se musí vzájemně respektovat, nějakým způsobem se brát vzájemně v úvahu.

[2]              Zde je možné doplnit, že v rámci této tendence vznikla spousta filozoficky laděných prací, které dokládají podstatu morálního statusu mimolidského světa a některé přímo navrhují, jak by takový etický a harmonický život na Zemi měl vypadat (např. od autorů Singera P.; Callicota J.B.; Seeda J., Macyové J., Flemingové P. a Naese A.; Schweitzera A., de Chardina T.; Ondoka J.P.;  Koháka E. a dalších..).

[3]              Beck nevidí současnou společnost jako nutně založenou na zásluhovém principu. Jak např. tvrdí, zatímco dříve znamenal vysokoškolský systém záruku dobrého zaměstnání, dnes představuje spíše vstupenku bez záruky jejího uplatnění. Jak tvrdí, „ona kdysi tak vysoce oceňovaná a velebená možnost veřejné kontroly procesu připisování šancí byla celkově omezena nebo zmizela.“ (Beck 2004: str. 249).

[4]              Přestože, jak Kabele ve svém článku píše, „ Hobsovský „přirozený“ svět, kde každý je každému vlkem, nemá totiž nic společného s přírodou (pozn. autora: viz Lorenz 2003), a tím spíš ne se společností.“ (Kabele 2007)

[5] Příbuzností člověka a lidoopa se blíže zabývá např. odborná kniha: Marks, J. (2003): What  it means to be 98% chimpanzee. Apes, People, and thein genes. London: University of Califormia Press.

[6]              V tomto případě by však zřejmě stejně převzal před státem zodpovědnost za takovou „volně žijící“ kočku. Stát nezná kočky ničí. Kočka je domácí zvíře (typicky nahlíženo jako zvíře zájmového chovu), u kterého stát vždy předpokládá nějakého, byť „skrytého“, majitele. A nalezne-li někdo ztracenou věc, má povinnost odevzdat ji obci, která věc danému člověku může svěřit do „úschovny“ po dobu půl roku, kdy se o ni může přihlásit majitel. Ať tak či onak, zdá se, že zodpovědnosti za zabezpečení zvířete před únikem neunikne.

[7]              Tedy spíše: neporušovat zákon na ochranu zvířat proti týrání

[8]              Mead popisoval přebírání rolí jako vnitřní dialog a rozlišoval pojetí „I“ a „me“: „I“ je reakcí na určité konkrétní podněty, zatímco „me“ je vnitřní hlas, který se probudí při každém jednání, je obrazem jiných v mém vědomí. 

[9]              Např. budovat sítě, skladovat potravu na zimu, strategicky volit budoucí aktivity apod.

[10]             Cleve Backster začal svou kariéru jakožto specialista na výslechy u CIA a stal se předsedou “the Research and Instrument Committee” akademie pro vědecké vyslýchání. Svůj detektor lži však vyzkoušel nejen na lidech, ale i na rostlinách a molekulách a začal se zabývat jejich komunikací a reakcemi. Začal být zván na setkání vědců, kteří se zabývají záležitostmi na okraji vědy. Spousta vědců jej kritizovala, jiní se však začali o jeho práci zajímat.  Více viz:  http://en.wikipedia.org/wiki/Cleve_Backster

[11]             Reportér se v již výše zmíněném článku Backstera dále ptal, zkoušel-li svůj pokus i u „neživé hmoty“. Backster odpověděl, že ano, avšak dle svých slov „nemohl s určitostí říci, co zaznamenal.“ Nicméně jeho zmínka o „vědomí atomu“ (viz výše) napovídá, že i neživá hmota by u něj mohla mít svou identitu.

[12]             „syrovým“ aktérem autoři myslí entitu, která jedná spíše neuvědomovaně, nereflektující své zabudované účely, které jí byly dány socializací či ještě před ní (např. biologií). Tyto účely mohou být nelegitimizované (např. některé sexuální) či legitimizované sebe-zájmy (např. touha po novém autě).

[13] Jde o vztah závislosti – jak děti tak i domácí zvířata jsou odkázány na své rodiče/páníčky, kteří jsou za ně zodpovědní, ale zároveň si s nimi v soukromí mohou dělat téměř cokoliv. Jak děti, tak i zvířata jsou v tomto dost zranitelnými subjekty s omezenou možností dovolat se v případě nouze pomoci.

[14] V této úmluvě stojí: „..vzhledem k tomu, že ochrana zvířat není sama o sobě jedním z cílů Společenství; že však existují rozdíly mezi vnitrostátními zákony na ochranu zvířat chovaných pro hospodářské účely a že tyto rozdíly mohou vést ke vzniku nerovných podmínek hospodářské soutěže, a tak nepřímo ovlivnit fungování společného trhu (…)  rozhodla takto…“

[15] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

[16] pro výzkum Spravedlivého přístupu ke zvířatům, jakož i pro tuto práci

[17] zde se opět mohu odkázat na Pattersona, který ve své knize popsal, jak se nacisti, často prý původně sami zemědělci, nechali inspirovat velkochovy a jatky pro výstavbu koncentračních táborů (Patterson 2002)

[18]            V zákoně na ochranu zvířat proti týrání v § 4 odst. 1j) je např.  uvedeno, že  „za týrání se považuje (pozn.: mj.) vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy“ (zvýrazněno VK). Jedním z důvodu pak mohou být např. pokusy na zvířatech – dle § 7, odst.1 se „s výjimkou pokusů na zvířatech mohou vykonávat zásahy, které způsobují bolest, jedině po celkovém nebo místním znecitlivění zvířete osobou odborně způsobilou.“ (zvýrazněno VK). Podobně je stanoveno také toto nařízení: část druhá, § 5a, Společná ustanovení (1) Během přepravy, přemísťování, přehánění, ustájení, fixace nebo omráčení za účelem provedení porážky, utracení nebo jiného usmrcení zvířete, dále v průběhu porážky, usmrcování anebo utrácení zvířete nesmí být zvíře vystaveno jakékoliv jiné než nezbytné bolesti nebo utrpení. (zvýrazněno VK). I zde jde tedy o kalkul zisků pro lidi a tedy uvažování o zdánlivé „nezbytnosti“ utrpení mimolidských zvířat.  Výše jsem zmínila, že jedním z oprávněných důvodů působit bolest zvířeti jsou pokusy. Pod „pokusným zvířetem“ si představíme odsouzence, který se „pro ten účel narodil“, jak často tvrdí zastánci pokusů. V zákoně je přitom uvedeno: „§ 3 Pro účely tohoto zákona se rozumí: (…) j) pokusným zvířetem každé zvíře, které je nebo má být použito k pokusům, včetně volně žijícího zvířete, samostatného života schopné larvální formy nebo rozmnožování schopné larvální formy.“ (zvýrazněno VK).

[19] A to zejména u brojlerů, jejichž zdraví je vlivem lidského šlechtění dosti podlomené. Jejich růst je totiž uměle a nezdravě podporován, brojleři pak rychle vyrostou, aniž by na to stačila jejich tělesná konstituce a trpí bolestmi. Cituji: „Jejich nohy nezvládají tempo růstu a těžké tělo způsobuje deformace a zlomeniny nohou. Ani srdce a plíce se nezvládají přizpůsobit a zajistit metabolické funkce rychlému tempu růstu. Často se proto vyskytuje tzv. edémová choroba (městnání tekutiny v dutině břišní)...“ (www.ochranazvirat.cz) Pečlivé sledování jejich zdraví (a toho, zda netrpí) by se tak přímo dalo považovat za morální povinnost. Statistiky úmrtí a stavu pařátů mohou podle mého názoru leda tak poskytnout srovnání mezi jednotlivými halami a jejich produkcí, o blahobytu zvířat v nich nám toho však poví jen málo..

[20]             Zde se v článku 8 říká, že „1. Komise předloží do 30. června 1999 Radě zprávu o (…) rozsahu, v němž mohou být cíle Společenství v oblasti příznivých podmínek pro chov zvířat poškozeny následkem konkurence z neevropských zemí, které neuplatňují stejná měřítka“.

2                h) Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a o postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech).

[21] Zákon počítá s jatkami, velkochovem apod. a stanovuje pouze „nezbytnou“ péči, čímž podporuje vnímání využívání zvířat na maso jako něčeho samozřejmého, běžného, na co má každý právo. A takový postoj zastávají i ti, co maso bez problémů konzumují. Na rozdíl od toho vegetariáni považují jezení masa za nefér - buď s ohledem na utrpení zvířat nebo na životní prostředí.

[22]            Jedná se o kurz na Institutu sociálních studií FSV UK pod vedením M. Hájka, PhD. Z tohoto výzkumu byl publikovaný článek Kašparová, Uličná, Hájek (2007): Laické pojetí ne/spravedlnosti v zacházení se zvířaty. V knize: M. Hájek a kol. (2007): Praktiky ne/spravedlnosti: pojmy, slova, diskurzy. MATFYZPRESS, vydavatelství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

[23]             Jeden z rozhovorů byl veden se dvěma respondentkami současně.

[25] V případě neodsouhlasené sterilizace rómských žen či rasisticky motivované politiky jde o obžaloby hodný skutek.

[26]  Dle § 5,  odst. 8:  „Nestanoví-li tento zákon jinak, zakazují se následující metody usmrcování zvířat:

            a)                utopení a jiné metody udušení včetně použití farmak typu myorelaxantů, …“

[27] Viz např. tento text:  http://www.marlboroughtowncouncil.gov.uk/minutes/minutes_fgp_20040413.pdf či tento nákres a popis holubníku:  http://www.reelfurniture.co.uk/Dovecot.htm  - dostupné 17.5.2008

[29]             O podobném problému píše ve své knize i U. Beck  – emocionálně motivovaný  „laici“ se dle něj chtějí především vyhnout velkým rizikům (až zkázy), na rozdíl od toho racionální věda kalkuluje užitečnost a technickou zvládnutelnost, ovšem většinou bez přihlédnutí k souvislostem (Beck vidí vědce jako příliš úzce specializované) a více praktickým nebezpečím (např. selhání lidského faktoru), která číhají poté v reálné praxi (Beck 2004: str.39).

[30]            Na stránkách ÚKOZ najdeme tento popis náboru členů: „Ústřední komisi zřizuje, jejího předsedu a členy jmenuje a odvolává ministr zemědělství po dohodě s ministrem životního prostředí z odborníků navržených příslušnými státními orgány a občanskými sdruženími, které se podílejí na plnění úkolů ochrany zvířat.“ Přestože tedy navrhovat členy smí i občanská sdružení, hlavní slovo má ministr zemědělství – při čemž zde dle mého názoru může docházet ke střetu zájmů: zemědělská prosperita a blaho zvířat nejdou zrovna vždy ruku v ruce.

[31]             Ač v lékařské praxi taktéž existují různé způsoby aktivního boje a ponechání „osudu“, kdy jde o definice „léčby“, „ukončené léčby“ a „eutanázie“.

[32]             jediný respondent z řady řešitelů případů byl vegetarián

[33]             Jediný řešitel se na úřady neobrátil – zachránil pejska a o pachatele se dále nestaral, neboť šlo dle něj již o příliš starého, duševně nevyzrálého a přitom nevychovatelného jedince.

[34]             Do „společenského provozu“ počítám i např. léčebné výlohy domácích mazlíčků – kultura určí, že je nelze nechat trpět, pakliže jsme schopni utrpení rozeznat, že by měli být očkováni, odčervováni apod., čímž se ovšem také živí průmysl na úkor životního prostředí a pokusných zvířat.

[35]            Práce se jmenovala „Přerod jedné instituce jakožto dílčí nástroj výstavby identity národa. Dilema reality a transcendentna.“ a byla sepsána pro kurz „Revoluce, přerody a společenské transformace“ (doc. PhDr. Jiří Kabele), který jsem absolvovala v roce 2006.

[36]             Při vyhoření člověku přestává záležet na dříve pro něj důležitých věcech a stává se apatickým.

 

 

Home | Naše texty | Význam ochrany mimolidských živých tvorů